Ve své zatím
nejznámější roli Popelky ztělesňovala Eva Hrušková neuvěřitelně milou a
dobrosrdečnou bytost. Nebylo to však pouze rolí. Ona sama přesně taková je.
Možná i proto si pro své pozdější kariérní směřování vybrala loutkoherectví a
v dnešní době tímto způsobem předává radost i poučení dětem. Eva Hrušková
loutky doslova miluje a nejvíce si užívá to, že jim může vdechnout život.
foto: Lenka Hatašová
Co stálo za rozhodnutím,
že jste si po maturitě vybrala na DAMU studium loutkoherectví, i když jste měla
zkušenosti jako klasická herečka?
Nejprve
jsem dělala zkoušky na DAMU, ale, jen tak mimochodem, moc jsem se na ně
nepřipravovala, daleko víc jsem se těšila na studium dějin umění a dějin
divadla. Tam mě nevzali, ale dostala jsem nabídku od Jana Dvořáka, ředitele
loutkového divadla DRAK v Hradci Králové, a na rok jsem tam šla jako elévka. Ta
profese se mi tak zalíbila, že jsem se rozhodla ji dělat dál. A rozhodně
nelituji.
Bylo obtížné se na
obor loutkoherectví dostat? V čem spočívaly přijímací zkoušky?
Na
tyto zkoušky jsem se připravila pečlivě, moc mi pomohla jednoroční praxe v
divadle. Byla to opravdu zatěžkávací zkouška, ale hodně jsem se tam naučila.
Poznala jsem, že loutkoherectví je veliká dřina a opravdu výsostná profese,
občas nedoceněná.
Takže pak už jste po
klasickém herectví netoužila?
Moje
volba byla správná, celý život dělám profesi, která mě baví, to mám veliké
štěstí. Normální herečkou jsem být nechtěla, ale občas dělám i tuto práci. Na
jevišti, či v dabingu.
Co je v oboru
loutkoherectví nejtěžší se naučit?
Bylo
nutné si uvědomit, že loutkoherectví je hodně technická disciplína. Musíte
kromě hereckého výrazu také něco zvládat silou – loutky bývají těžké, někdy
složitě ovladatelné, ale to divák nesmí poznat. Například černé divadlo bývá fyzicky
velice náročné, ale moc o tom nemluvíme. Každého, kdo loutky dělá, to baví, tak
proč bychom si stěžovali? Loutkoherectví se nedá dělat proti své vůli, nenosí
ani slávu, ani ocenění. Musíte tu profesi milovat, abyste ji mohli dělat.
foto: Lenka Hatašová
Jak se cítíte, když
držíte v ruce loutku?
Loutky
miluji. Hlavně takové, které mi nechají prostor pro moji fantazii. Třeba
loutky, které řeže náš kolega a kamarád Jaroslav Doležal – Praotec Čech nebo
Kněžna Libuše – v jeho podání nemají obdoby. A já jim ráda dám život. Takový,
který mi loutky nabídnou. Dám jim k jejich tělu hlas a pohyb, ale všechno
vychází z nich. Šikovné ruce dají život čemukoliv, podívejte se na děti, jak si
hrají s předměty, jak je oživují. Mají fantazii a hravost a to asi zůstává i
nám loutkářům.
S manželem
vlastníte loutkové divadlo, co bylo stimulem pro jeho založení?
Nazkoušeli
jsme první pohádku – Šípkovou Růženku
a mysleli jsme si, že bude jediná. Ale pak nás napadlo, udělat také něco pro
pobavení a „dovzdělání“ dětí a vyprodukovali jsme druhé představení Pověsti české, napsal je pro nás Jiří
Chalupa a hudbu složil Zdeněk Barták. Úžasné loutky vyřezal Jaroslav Doležal a
my tohle představení hrajeme už jedenáct let. S radostí a všude, kde se dá. Po
celé republice.
Co bylo v počáteční
fázi vůbec nejtěžší?
Žádné
těžkosti si nepřipouštíme, i když samozřejmě nějaké jsou… Ale to bych musela
hodně přemýšlet. Snažíme se všechno otočit ve svůj prospěch. Bývají problémy s granty,
tak jsme se na ně přestali spoléhat a všechna představení děláme ve vlastní režii.
Jsme pak svobodnější a vlastně nemáme „šéfa“, to je skvělý pocit.
Jaký je dnešní zájem
dětí o loutková divadla?
Děti
by o loutkové představení zájem měly, ale jde o to, kdo jim tuto možnost
poskytne. Maminky a babičky je do divadla vodí. Někdy i zbytečně brzy. Já si
myslím, že hranice tří let by se neměla porušovat. S ročním dítětem do divadla
chodit nemá cenu… Snad jenom jako doprovod staršího sourozence a být připraven
s ním odejít, když přestane zvládat. My hrajeme v divadlech a kulturních
domech, které pořádají představení pro školy a pro školky. Tady nejvíc záleží
na paních učitelkách, jaké představení si z nepřeberné nabídky vyberou. Po
revoluci byla situace dost těžká, každý si myslel, že dělat divadlo pro děti je
to nejlehčí, co může být. A také to tak vypadalo. Takovíto umělci nám vlastně brali
práci a kazili pověst. Naštěstí pořadatelé a paní učitelky, které o výběru
zhusta rozhodují, se už nedají napálit a vybírají kvalitu. A ano, máme hodně
představení, děkuji za optání.
foto: Lenka Hatašová
Kde tedy nejčastěji
získáváte loutky?
Loutky,
jak už jsem zmínila, nám k většině představení vyřezal výtvarník Jaroslav
Doležal. K jedné pohádce nám vyrobila romantické loutky Šárka Váchová, její
Šípková Růženka je opravdu kouzelná.
Jak často si nové
loutky pořizujete?
Loutky
máme na každé nové představení. Máme tedy doma celou galerii historických
postav: Vlastu i Šárku, Praotce Čecha, Kněžnu Libuši, Čerta i chudého studenta
z Faustova domu…
Kolik lidí se na
takovém představení podílí?
Spolupracujeme
s opravdovými špičkami, které naše kultura pro děti má – s Jiřím Chalupou, se
spisovatelkou Martinou Drijverovou, se Zdeňkem Bartákem, Jaromírem Klempířem…
Podle jakých
měřítek si vybíráte spolupracovníky?
Jak
jsem řekla, vybíráme si pouze špičky. Zastáváme názor, že divadlo pro děti by
mělo být co nejlepší, ne nějaký chudý příbuzný divadla pro dospělé. Vždyť my
děti na divadlo připravujeme a je na nás, jestli se v dospělosti do divadla
vrátí, nebo zůstanou u televize anebo v hospodě.
Jak dlouho trvá
představení nazkoušet?
Jak
kdy a podle toho, kolik nápadů kdo má. První pohádka – Šípková Růženka – trvala s přestávkami půl roku. Ale to jsme se
teprve seznamovali a hledali cestu, jak to divadlo uchopit.
Co je pro vás
největší inspirací?
Nápady
přicházejí, když je hlava otevřená, a tak se ji takovou snažíme udržet stále.
Máme štěstí, že jsme na to dva a mluvíme o tom, co chceme dělat, co by se mělo
hrát příště… Plánujeme další pohádku, ale až bude hromádka plná.
Vaše představení
jsou hodně kontaktní. Je těžké přimět děti ke spolupráci?
Naprosto
ne. Děti jsou připravené spolupracovat. Ve školce i ve škole jsou přece
dotazovány a učeny k reakcím. A my v tom pokračujeme. Je to skvělý prvek, který
v divadle pro dospělé není tak výrazný a mnohdy může být křečovitý, když se
obecenstvo na spolupráci necítí. My naopak spolupráci využíváme nejen k
pobavení, ale i vzdělání dětí.
Nepřemýšleli jste
někdy o inscenacích pro dospělé? Je něco takového v tomto stylu vůbec možné?
Loutkové
inscenace pro dospělé existují, jistě jsou úspěšné, co já vím, dělá se to ve
Francii a možná i jinde. My tam nemíříme.
foto: Lenka Hatašová
Jak se vám
spolupracuje s manželem? Netrpíte někdy ponorkovou nemocí?
Naprosto
ne. Že se na jevišti dohadujeme, to ano, ale to není ponorka, to je střet
názorů. A vždycky to vyřešíme pro dobro věci. Představení je živý organismus, a
kdyby byl pořád stejný, zajde na nudu. Naše představení žijí a mění se s
publikem.
V čem shledáváte
výhody spolupráce mezi manželi?
Můžeme
probírat věci kdykoli máme čas nebo náladu. Třeba když jdeme na večeři nebo
plavat nebo na výlet. Pořád po sobě můžeme házet nápady a některý se třeba
uchytí.
Myslíte, že vás v
tom, že hrajete pro děti, nějak ovlivnil fakt, že vás lidé mají nejvíce
spojenou právě s pohádkami?
Televizními
pohádkami to začalo. Pak jsem pro sebe objevila loutky a pak teprve divadlo pro
děti. Asi to tak mělo být, protože se mi to líbí, jak to je.
Co pro vás pohádky
znamenají?
Pohádky?
Popravdě, četla jsem je synům, ale brzy jsme přesedlali na Příběhy pro potěchu duše,
abychom si měli o čem povídat. Mám raději příběhy, které dětem poskytnou místo
pro fantazii.
Jak se cítíte, když
se s odstupem času díváte na legendární Popelku?
To
je tak dávno. Jsem ráda, že jsem ji natočila, byla to fajn zkušenost. V té době
bych nějakou filmovou roli jistě brala, ale jak je vidět, tahle byla hodně výrazná,
i když to tenkrát tak nevypadalo.
Jak se vám
spolupracovalo s legendami jako Dana Medřická nebo Jan Tříska?
S
Janem Třískou jsem se při natáčení nepotkala. Ale Dana Medřická se mi moc
líbila, byla vtipná, veselá a hodná. Uvědomila jsem si, jak někdy filmový a
televizní obraz klame. A to jsem ještě zdaleka nevěděla, že něco takového budu
mít doma. Nebo si myslíte, že Jan Přeučil je nějaký zloun?
Hrála jste si jako
malá na princezny?
Ani
ne, naštěstí v patnácti přišla v televizi první a pak jsem si jich pár zahrála.
A také jsem za hodně princezen zpívala. To už jsem byla starší a zpívala jsem
za princezny, které byly mladé a krásné. To mě moc bavilo, protože hudbu skládali
skvělí autoři: Otmar Mácha, Ladislav Simon či Vadim Petrov.
Kdyby vám nyní
někdo nabídl v reálném životě tři kouzelné oříšky, vzala byste si je?
No
jasně, oříšků není nikdy dost. A co v nich? Zdraví pro všechny, štěstí a
přátelství, víc člověk nepotřebuje.
Co pro vás znamená
štěstí?
To,
co je teď.
V případě, že by
přišla nabídka na filmovou či seriálovou roli, souhlasila byste?
Už
jsem souhlasila: Tomáš Magnusek mi nabídl roli v seriálu Stopy života, tam hraji roli pro mě hodně netypickou, však uvidíte.
Jste i velmi nadaná
zpěvačka, jak už bylo zmíněno. Kde myslíte, že se tento váš talent vzal?
Divadlo
hrála už moje prababička, která mi jako malé neustále zpívala. A moji rodiče
byli oba zpěváci a ochotnické divadlo hráli také. U nás se pořád zpívalo. Moje
sestra Jana je výborná swingová zpěvačka, ta došla nejdál. (smích)
foto: Lenka Hatašová
Věnujete se i
dabingu. Co vám tato práce dává?
Dabing
je skvělá disciplína, člověk se musí tak soustředit, že si z hlavy vyžene
všechny nežádoucí myšlenky, to je na tom bezvadné. Dělat travesti, aby hlas
pořád zůstal hlasem a nestal se z něj skřek, to chce taky pořádnou dávku cviku
a řekla bych i vkusu.
Mluvíte několika
jazyky, co vás přimělo k jejich studiu?
Na
gymnáziu jsem chodila do jazykové třídy, skoro samé holky, a my jsme to měly
jako koníčka. Čím víc jazyků, tím lépe. Měly jsme latinu, která nám pak pomáhala
ve studiu dalších jazyků. Jsem ráda, že jsem panu profesorovi Koupilovi mohla
po letech při setkání na výročí školy poděkovat. Jeho předmět mě provází celý
život.
V jakém smyslu
vnímáte znalost cizích jazyků jako největší plus?
Člověka
znalosti osvobozují, můžete bez problémů cestovat, cokoli si přečíst, domluvit
se. Když jsem byla ještě na gymplu, moje maminka mi dávala přečíst nějaký návod
k použití a říkala, že česky to tam není. A já: To je jedno, já si nějaký jazyk
vyberu. A tak to je. Máte pořád víc možností se dorozumět.
Kdybyste se mohla
vrátit v čase, udělala byste ve své kariéře něco jinak?
Řekla
bych, že ne. Byla jsem celý život dost přemýšlivá, takže moje kroky byly vždy
naplánované. V osobním životě bych se obešla bez několika tragédií, ale ty se „odplánovat“
nedají, ty musí prostě člověk přijmout.
Jak relaxujete a
nabíráte energii?
Četba.
Četba. Četba. A pak různé akce s manželem – cestujeme, chodíme po Praze,
setkáváme se s našimi kluky, s rodinou, s přáteli…
Děkuji za rozhovor.
Text:
Petra Kuncová
Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com
Make up: Pavel Kortan
Vytvořeno
ve spolupráci:
Oblečení:
Infinite www.infinite-infiite.com a Marie Zelená Fashion www.mariezelena.cz
Designhotel
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz
Hotel
Grandior www.hotel-grandior.cz
LE
Hotels Group
Korektura
text: Vladana Hallová
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz