Petra Janů – zpěvačka

Její hlas patří
v naší pop music k těm nejvýraznějším. Je majitelkou tří Zlatých
slavíků, vítězkou Bratislavské lyry, zasloužilou umělkyní. Na svém kontě má
několik zlatých desek a celkem třináct muzikálových rolí. Své profesní začátky
spojila v roce 1972 s divadlem Semafor, pěveckou kariérou ji už tři
desítky let doprovází hudební skupina Golem. Michal Zelenka, který před třemi
lety zemřel, byl jejím manželem i manažerem. Jak sama s úsměvem říká: Byl
to můj mana-žel.

 

Která písnička byla
vaším úplně prvním hitem?

Motorest autorů
Otakara Petřiny a Zdeňka Rytíře z roku 1978. Geniální píseň, která se
natolik lišila od všech ostatních, že mě proslavila a díky ní mě lidé začínali
poznávat. Děti ji zbožňovaly, rodiče se skřípěním zubů trpěli. Jeden můj známý
se mi po letech svěřil, že když mě poznal a ujistil se, že jsem docela milá,
oddychl si. Coby interpretku písně, která zněla z pokojíku jeho dětí od
rána do večera, mě totiž z hloubi duše neměl rád.

 

Kolik vám bylo let,
když si vaše okolí uvědomilo, že máte nádherný, výjimečný hlas?

Bylo to takové postupné. Jako malá jsem žila u babičky a
byla jsem často nemocná. Abych se v posteli nenudila a nezlobila, babička
si se mnou zpívala, naučila mě spoustu krásných písniček. Potom mě doprovázela
v rámci rehabilitace do různých zotavoven, tam mé zpívání všichni
chválili, dávali mi čokoládu a mně se to moc líbilo. Byl to takový můj start do
pěveckého života – navíc s materiálními výhodami… Absolvovala jsem i předzpívání
v Kühnově dětském sboru, kde mi sdělili, že mi napíší, jak to dopadlo.
Dodnes na ten dopis čekám. (smích)
Tenkrát to ale bylo kruté – dlouho jsem vybíhala den co den před dům a
očekávala listonoše… Když jsem se přestěhovala do matčiny nové rodiny na
venkov, do Sekerkových Louček, začala jsem chodit do hudebky. Byla jsem
v té době v pubertě, jiný nástroj než kytara proto pro mě nepřicházel
v úvahu.

 

Co musí udělat dívka
ze Sekerkových Louček, aby se stala zpěvačkou?

Když člověk není z Prahy, musí vyvinout mnohem větší
úsilí pro to, aby se dostal do show byznysu. Jedinou cestou byla tenkrát soutěž
Mladá píseň. Nikdo mi nepomáhal, nikoho jsem neznala, nebylo lehké prosadit se.
Poprvé se mi to nepovedlo, ale nedala jsem se a přihlásila se o rok později
znovu. Znovu jsem absolvovala okresní i krajské kolo, znovu jsem se dostala na
soustředění do Jihlavy. Jenže tentokrát jsem měla i štěstí. To je kromě talentu
moc důležitá věc, kterou člověk potřebuje, aby uspěl. To moje štěstí přišlo
v podobě nenápadného pána, korepetitora, který s námi u klavíru naše
písničky nacvičoval. Řekl, že se mu můj zpěv líbí, a jestli nechci k nim
do divadla. Když jsem se opatrně zeptala, do jakého, z jeho odpovědi jsem
málem omdlela. Řekl, že do Semaforu… Jmenoval se Pavel Větrovec, pozdější
kapelník Karla Gotta.

 

Vaše cesta za slávou
se otevřela…

Jihlavský zlatý řetěz jsem v soutěži nezískala, skladba
Arethy Franklinové se sice publiku líbila, nicméně porota z ní nadšená
nebyla, psal se rok 1972 a kapitalistické písně se nenosily. Členy poroty byli
tenkrát i Karel Gott a Eva Pilarová, a ti pro mne „vydupali“ alespoň řetěz
stříbrný. Na večírku po soutěži už jsem podepisovala smlouvu do Semaforu, a
byla jsem šťastná.

 

Pak už šlo všechno
hladce?

Kdepak. Byla to tvrdá učednická léta. Přišla jsem dobývat
svět, myslela jsem, že mi padne k nohám. Chyběla mi pokora, ale i základní
znalosti techniky zpívání. Všechno jsem doháněla cestou, s pomocí skvělého
pedagoga Leo Jehna, který mě naučil dýchat, užívat hlas, objevil pro mne
bránici. Nejednou jsem si i tajně zabrečela. Například takový Jiří Císler, ten mě
po každém představení přišel upozornit, jestli to neumím lépe, ať se vrátím do
Sekerkových Louček. Lehko mi tenkrát nebylo. Dávali mi tam do těla, a to bylo
dobře. Myslím, že Semafor se stal mou školou zpívání.

 

Po šesti letech jste
Semafor opustila. Proč?

Přišel za mnou Michal Zelenka a nabídl mi, že bych mohla
zpívat s Karlem Černochem. Nerozmýšlela jsem se skoro vůbec. Michal se
postupně stal mým manažerem a nakonec i manželem. Moc mi pomohl, byla jsem
vlastně taková Líza Doolitlová z My
fair lady. Holka z venkova, která se v ničem nevyznala a její
trpělivý učitel. Naučil mě pokoře a profesionalitě, provedl mě v začátcích
úskalími show byznysu. Byl mou velkou oporou, vždycky si věděl rady, byl skvělý
organizátor. Původně jsem ho nenáviděla – byl pro mě ztělesněním všeho, co jsme
my, venkovani, neměli na Pražácích rádi – nafoukaný, sebevědomý, při prvním
setkání mi řekl, co všechno na sobě musím změnit, čím vším jsem nemožná. Ale
jak známo, od nenávisti k lásce je malý krůček…

 

Přispěl váš manžel
k vašim úspěchům?

Určitě a nejen tím, že mi vytvořil pohodové zázemí. Nejprve
mě donutil napsat si seznam toho, čeho chci jednou dosáhnout. Nejen hned, ale
daleko do budoucna. Zdálo se mi to bláznivé, ale poslechla jsem. Jak bych
chtěla, aby vypadala má první deska, jak ta druhá… Do seznamu jsem připsala
Zlatého slavíka, Bratislavskou lyru, zlaté desky i titul zasloužilé umělkyně.
Ten papírek už se ztratil, ale splnilo se všechno! V osmdesátých letech
jsem měla i dvacet koncertů za měsíc, sály byly vyprodané. Desky vycházely a
dobře se prodávaly, z mých písniček se stávaly hity. Zlaté slavíky jsem
získala celkem tři. Michal mě dovedl až na vrchol.

 

Jak došlo
k proměně z rockové na popovou zpěvačku?

To je přirozený vývoj, postupně, věkem. Ale já jsem tak
docela s rockem neskončila, blok rockových písniček mám na svých
koncertech dodnes a zpívám je ráda. Jen jsem rozšířila své možnosti. Novou
zkušeností pro mě byl i humor v písničkách. Seskupení „Triky a pověry“
bylo parodií na italské písně a řekla bych, že velmi povedenou parodií. Píseň Ital nezná ten zázrak a mnohé jiné úplně
zdomácněly, diváci si je oblíbili a dodnes je na koncertech zpívají se mnou.
Užili jsme si spoustu legrace, když jsem byla v jednom silvestrovském
pořadu za „rockovou bábu“, nebo když jsme na sebe s Věrou Špinarovou navlékly
staré hadry a spustily To máme mládež
– lidé nás nechtěli pustit z jeviště.

 

Poznáte na první
pohled, když se podíváte do not, zda má písnička šanci na úspěch?

To se nedá poznat nikdy, mnohokrát jsme se ve svých tipech
spletli. Mě spíš zajímají texty – jestli mě píseň osloví, jestli mi má co říci,
jaké pocity ve mně probudí. Jsou písničky, které u posluchačů zaberou hned,
silné písničky – třeba Říkej mi, nebo
S láskou má svět naději. Ale
jsou i takové, které získávají přízeň posluchačů postupně, pomaleji. Píseň A pak že je to hřích si razila cestu
dlouho, dnes, kdybych ji nezazpívala, lidé by odcházeli zklamaní. Autoři, kteří
se mnou spolupracují, mě velmi dobře znají a dokážou pro mě napsat písničku,
která mě až rozbrečí. Bohužel mnozí z nich už se na nás dívají tam shora –
Karel Svoboda, textaři Zdeněk Rytíř, Pavel Vrba, Zdeněk Borovec.
S vděčností na ně vzpomínám.

 

V určitém období
jste se hodně věnovala muzikálům. Na který ráda vzpomínáte?

S muzikálem mám bohaté zkušenosti. Vždyť Semafor, to
bylo muzikálové divadlo a Kytice
úspěšný muzikál, hrála jsem snad v pěti stovkách repríz. Když jsem se pak
dala na sólovou dráhu, divadlo mi začalo postupně chybět. Byla jsem velmi
pyšná, že jsem patřila do souboru, který po roce 1989 inscenoval první úspěšný
muzikál, nádherné přestavení Bídníci.
Pokračovala jsem rolí Titánie ve Snech noci svatojánské na Křižíkově fontáně – to bylo také velmi působivé
představení. Postupně jsem hrála královny, víly, šlechtičny, služku i rybářku
v různých muzikálech – Hamletovi,
Galileovi, Krysaři, bylo jich celkem třináct. Svou koncertní činnost jsem
v té době dost omezila. Opět jsem se k ní naplno vrátila až
v roce 2009, kdy jsme se skupinou Golem znovu začali vyjíždět na koncertní
šňůry. A je to tak dodnes. Na každé vystoupení se těším a čím jsem starší, tím
více si uvědomuju, jaké mám štěstí, že mohu celý život dělat to, co mě baví.

 

Jak se na své
koncerty připravujete?

Není to jen přijít a zazpívat, musím pečovat o svůj hlas, o
své tělo, o to, jak na jevišti působím. Aby mne nezradil hlas, musím se hlavně
pořádně vyspat, aby si odpočinul. Ty tam jsou bujaré večírky z mládí, ale
nijak mi nechybí. Pravidelně cvičím, i když jsem někdy unavená, ale
v posilovně mě vždycky spolehlivě všechny chmury přejdou. A přestože
dostávám od své trenérky zabrat, cvičení mi dodává energii, kterou na své
koncerty potřebuji. Dodržuji životosprávu, snažím se jíst zdravě, to je
v mém věku velmi důležité. No a samozřejmě využívám pomoci vizážistky,
kadeřnice, kostýmní výtvarnice. Nechám si od nich poradit, většinou se dobře
shodneme. Pro mě je hlavní, abych se dobře cítila a v oblečení abych se
mohla volně pohybovat. Nemohu být úplně konzervativní, ale móda a šaty nejsou
smyslem mého života, beru to jako samozřejmost, která k mé práci patří.

 

Máte nějaké
spolupracovníky?

Kromě již zmíněných jsou dva. Má manažerka Kačenka, která mě
„zdědila“. Pracovala jako tajemnice mého muže, už tenkrát vyřizovala smlouvy a
spousty dalších záležitostí. Stará se o mě a jsem ráda, že ji mám. A pak ještě
řidiče a road manažera Pavla, který zajišťuje má turné.

 

Kolik písniček se
„vejde“ člověku do hlavy?

Minimálně tolik, kolik jich zpívám na koncertě, takže kolem
pětadvaceti. Ale je to tak, že když už je nějaká nová navíc, tak jedna
z těch starších prostě z hlavy vypadne. Potom už ale není tak obtížné
ji oprášit a vrátit do repertoáru, stačí ji jednou dvakrát přezpívat a je to.
Paměť trénuju i při nakupování, často si zapomenu lísteček s nákupem doma,
a pak porovnávám, co jsem zapomněla (smích)…
Jak jdou písničky na koncertě za sebou, na to mám nápovědu – bubeníka, který
stojí za mnou a šeptá mi, která píseň je na řadě. A když ho neslyším, poznám to
rychle podle předehry.

 

Máte vůbec čas na
lenošení?

Moc ne, ale když už se nějaký volný den najde, užiju si ho.
Naplním ledničku jídlem, koupím si různé časopisy, podívám se, co dávají
v televizi. A udělám si „pyžamový den“, zkráceně „pyžamáček“. Že nevíte,
co to je? To je den, kdy vaším jediným úkolem je vstát, přesunout se
z ložnice do obýváku, cestou si vyčistit zuby a dál už nedělat nic.
Pospávat, číst, jíst, dívat se na filmy – nebrat telefony a nevycházet z domu.
Organizuju si svůj pyžamáček tak jednou dvakrát do roka a je to prima.

 

Co vás
v poslední době nejvíc potěšilo?

S Věrou Špinarovou jsme připravily koncertní turné po
českých městech. Máme obě poměrně výrazné hlasy, dobře si spolu rozumíme, a tak
jsme si řekly, že to zkusíme. Zpívání dvou zpěváků na jednom koncertě je
světovým trendem, zajímavým pro diváky. Teď už mohu říci, že pokus to byl
úspěšný.

 

Velmi mě zaujal
výraz, který jste užila v jakémsi rozhovoru – důstojně umělecky stárnout.
Dovolte mi, abych se k němu vrátila a zeptala se, co jste tím přesně
myslela…

Nechci být šedesátiletým „diblíkem“. Přála bych si, aby na
mě byl hezký pohled, aby mi to hezky zpívalo, abych působila přirozeně. Aby
lidé, až budou odcházet z mých koncertů, mohli říci: Není jí už sedmnáct,
ale vypadá dobře, zpívá dobře a bylo nám tu fajn.

 

Získala jste mnoho
různých ocenění, kterého si vážíte nejvíc?

Každého člověka potěší, když se mu dostane uznání, když si
jeho práce někdo všimne a ocení ji. Nemohu říci, které bylo to nej,
z každého jsem měla radost. Nevýhodou naší práce je, že ta krása, radost,
naplnění, má vždy velmi krátké trvání – než se vyspíte, než zvadnou květiny od
vašich příznivců… Ale přece jen musím vzpomenout na nádherný zážitek, který mi
zůstane v paměti asi navždy. Byl to koncert v Lucerně, můj narozeninový
koncert k šedesátinám. Konal se rok po smrti mého muže a já jsem úplně
cítila, jak mě lidé drželi, jak byli se mnou. Užívala jsem si jejich podpory
plnými doušky a nikdy na to nezapomenu. Publikum a muzika mě vždycky ze všech
smutků dostanou – je to štěstí.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz