Přestože lásku k herectví
vyvolala u Jana Přeučila komedie, sám se velmi často objevoval v záporných
rolích. Díky své velmi pozitivní a milé povaze se ale i na těchto postavách
snažil najít něco kladného, nicméně s vědomím, že herec musí umět zahrát vše.
Ztvárnil obrovské množství rolí v divadle, filmu, televizi, rozhlasu a dabingu
a většina z nich je nezapomenutelných. Mimo jiné je to jistě i proto, že
se drží hesla, že dobrého herce dělá poctivost, pracovitost, posedlost a
charisma.
foto: Lenka Hatašová
Kdy jste si poprvé uvědomil, kterým
směrem se chcete profesně ubírat?
Bylo to asi
v době, kdy mé sestře a mně maminka s tatínkem pravidelně hráli loutkové
divadlo. Můj strýček, Jan Přeučil, mě pozval poprvé do svého kina Bruska v Praze
a tam jsem viděl Laurela a Hardyho, to bylo pro mne nezapomenutelné.
Kdo vás ve vaší kariéře nejvíce
ovlivnil a čím?
Určitě to
byl můj pan profesor na hereckou tvorbu, člen činohry Národního divadla,
Radovan Lukavský. Celé čtyři roky studia na DAMU nás velice osobitým způsobem
zasvěcoval do tajů herecké profese a hereckého gentlemanství.
A co bylo největší překážkou?
Tou bylo
samozřejmě odsouzení mého otce v procesu s Miladou Horákovou, byl
jsem veřejně označen jako „syn nepřítele národa“ a bylo mi řečeno, že musím
smýt vinu svého otce a to konkrétně v pracovních zálohách ČKD Stalingrad
Praha.
Nezapochyboval jste někdy o svém
kariérním rozhodnutí?
Ani na
okamžik.
Jak jste se cítil při svém prvním
setkání s divadlem?
Poprvé jsem
se setkal s divadlem, když jsem jako pětiletý kluk hrál Knedlíka, ale to se asi
nepočítá. První opravdové kroky jsem udělal v ochotnickém souboru při
odborném učilišti ČKD Praha. Byl jsem pochopitelně nervózní, ale i šťastný, že
mohu poznávat prkna, která snad jednou budou znamenat můj svět.
foto: Lenka Hatašová
V jakém smyslu pro vás bylo
výjimečné Divadlo Na zábradlí, ve kterém jste prožil třicet tři let?
Divadlo Na
zábradlí bylo v komunistickém režimu určitým ostrovem svobody. Však se
také na vstupenky stály fronty i dvanáct hodin.
Na co z tohoto období
nejvíce vzpomínáte?
Vzpomínám na
setkání s řadou osobností, na Jana Grosmanna, na Evalda Schorma, Ladislava
Fialku, na Libora Fáru, všechno to byly špičky ve svých oborech. Ale ten seznam
by byl pochopitelně mnohem delší.
Co považujete za zlomový okamžik
své kariéry?
To bylo
určitě mé rozhodnutí vstoupit hned po škole do trvalého angažmá do Divadla Na
zábradlí. Bylo to 1. června 1960.
Jak jste se cítil, když jste
poprvé hrál „na západě?“
V roce
1964 jsme poprvé vyjeli do západního Berlína, hráli jsme v Kunstgalerii na
Festivalu experimentálních divadel Krále Ubu, noční představení, přenášela ho
západoněmecká televize do všech koutů Evropy. Ovládlo nás velké nadšení, když
druhý den napsaly kritiky, že neznámí herci z Československa ukázali
západní Evropě, jak se má hrát moderní divadlo.
S divadelními soubory,
například se souborem Háta, často cestujete po republice. Vnímáte v jednotlivých
krajích nějaké odlišnosti publika?
Samozřejmě že
v každém městě je jiné obecenstvo, jiné vnímání divadelního představení a
jiná atmosféra. Je to ovlivněno sociálními podmínkami, vzdělaností lidí a jistě
i celkovou kulturní vyspělostí.
A jaký vnímáte rozdíl mezi
dětskými a dospělými diváky?
Ten rozdíl
je pochopitelně velký, protože pro dětského diváka se musí hrát každé
představení s plným nasazením. Představení musí být rytmické s celou
řadou různých překvapujících hereckých akcí – s písničkami, hrou
s loutkami a s vtahováním dětí do děje. Pro dospělé diváky se musí každé
představení hrát tak, jako by to bylo poprvé, jako by to byla premiéra.
foto: Lenka Hatašová
Co vám dává loutkové divadlo,
které vlastníte a hrajete se svou ženou?
Je to pro
mne nová herecká disciplína, nový poznatek. Jsem rád, že si naše divadlo za čtrnáct
let získalo velmi dobrou pověst a že je o ně velký zájem.
Využil jste v této oblasti
někdy i obor dřevomodelářství, ve kterém jste vyučený?
Dřevomodelářství
je nádherné řemeslo, které dnes už bohužel zaniká. Celé tři roky učení
v pracovních zálohách ČKD Stalingrad byly pro mne velkou životní zkušeností.
Ale nikdy v životě jsem poznatky, které jsem tam nabyl, nepoužil. Můj život se
naštěstí začal ubírat úplně jinou cestou.
Ovlivnil vás v rozhodnutí
založit loutkové divadlo nějak váš otec, který vám je, ještě jako malému,
daroval a rovněž je hrál?
Samozřejmě že
tatínek i jeho loutkové divadlo sehráli svou roli. Ale největším impulsem bylo
setkání s Evičkou, která již delší dobu divadlo pro děti hrála a je
vynikající loutkoherečka. Stále se od ní něco učím.
foto: Lenka Hatašová
V čem jsou představení,
která hrajete, výjimečná?
Děláme
divadlo, jak řekl vynikající teatrolog Jan Grosmann, apelativní. To znamená
divadlo, které diváka vede k dialogu jeviště – hlediště. A pak také naše
představení jsou nejen zábavná, ale hlavně poučná – školákům z prvního
stupně základních škol přiblížíme staré pověsti české podle Jiráska, necháme je
nahlédnout i do tajemství řeckých bájí a cestujeme s nimi kolem světa. Na
všech našich představeních s námi spolupracují ti nejlepší tvůrci pro děti
– Martina Drijverová, Jiří Žáček, Jiří Chalupa, Zdeněk Barták, Jaromír Klempíř,
Šárka Váchová a Jaroslav Doležal.
Jaká byla vaše cesta z divadelních
prken do televize?
Moje první
zkušenost s televizí přišla v roce 1961, kdy jsem byl jako čerstvý
absolvent DAMU a člen Divadla Na zábradlí obsazen do role Frondosa v inscenaci
Lope de Vegy Fuente Ovejuna. Mojí partnerkou tehdy byla Blanka Bohdanová a
poprvé jsem zaregistroval přítomnost Štěpánky Haničincové.
foto: Lenka Hatašová
Cítíte se lépe v kladných,
nebo záporných rolích?
Mužů na
šikmé ploše jsem zahrál jak v divadle, ve filmu či v televizi
desítky, mám je rád, ale vždy se snažím najít v charakteru i kladné prvky.
Někdy je to věru těžké. Avšak herec musí umět zahrát vše.
Cítíte se lépe před kamerou, nebo
na divadelních prknech?
Mám rád
divadlo i televizi či film, je to moje milovaná práce a věnuji se jí skutečně
na sto procent. Měl jsem složitou cestu ke své profesi, proto ji mám rád ve
všech polohách a každého nového úkolu si vážím.
foto: Lenka Hatašová
Nelze nezmínit dabing. Čím je pro
vás toto odvětví specifické?
Bylo období,
kdy jsem dabing dělal hodně, mojí oblíbenou postavou byl například mafián Tano
ze seriálu Chobotnice nebo ředitel nemocnice Chicago Hope. Jeden záporný, druhý
klaďas, ale měl jsem je rád oba.
Můžete do dabingu dát i něco ze
sebe, nebo je nutné přesně udržet charakter postavy?
V dabingu
musíte především vycházet z herecké předlohy, ale nějaký prostor pro vaši
fantazii tam rozhodně je.
Dlouhou dobu se rovněž realizujete
jako pedagog. Jak jste se k této práci dostal?
K této
profesi mě přivedla profesorka Eva Kröschlová, nabídla mi, že mohu na DAMU učit
jevištní pohyb. Později mě oslovil Miloš Nedbal, abych mu dělal asistenta. Já
sám jsem pak odučil nejméně čtyři ročníky herectví, to je šestnáct let.
foto: Lenka Hatašová
Proměňují se, za dobu, co
vyučujete, nějakým způsobem studenti?
Každou
nastupující generaci ovlivňuje doba. I studenty herectví. Ti dnešní jsou
otevřenější, nemusí se tak bát svých projevů jako my kdysi a velkou roli hraje
i kontakt se světem a jeho kulturou.
Na co se vás studenti nejčastěji
ptají?
Co mají udělat
pro to, aby uspěli a byli ve své profesi šťastní. Ale na to si musí každý
odpovědět sám a svoji cestu si vyšlapat. Já mohu říci jenom pár postřehů ze
svého života. Všichni jsme originály a každý máme svoji cestu jedinečnou.
Zkušenost je nepřenosná.
A jakou věc se jim naopak snažíte
nejvíce vštípit vy?
Zdravou
suverenitu a zdravou pokoru, tak jako nám je vštěpoval pan profesor Radovan
Lukavský.
Co myslíte, že dělá dobrého herce
dobrým hercem?
Poctivost,
pracovitost, posedlost a charisma.
foto: Lenka Hatašová
Vyučujete také rétoriku, jak si
v této oblasti stojí dnešní lidé?
Rétorika je
součástí mé herecké profese a v dnešní době internetu, kdy lidé zapomínají
komunikovat osobně, má nezastupitelné místo. Naštěstí v poslední době se
začíná rétorice věnovat zasloužená pozornost a stav mluvy v českých zemích
se pomalu zlepšuje. Je to běh na dlouhou trať. Každý na sobě musí pracovat sám
a pod odborným vedením, jestliže chce dosáhnout kvalitního projevu.
Co považujete za největší
rétorickou chybu?
Nesrozumitelnost,
nevýraznost a celkovou šedivost projevu. A pak také, když mluvčí nedokáže
odpovědět na otázky a mnoha slovy se vyhne podstatě sdělení. Znáte to, mohli
bychom si dosadit bla bla bla… To mne, jako posluchače, doslova uráží.
Máte nějaké heslo, kterým se
v životě řídíte?
Umění života
spočívá v tom, uvědomovat si krásu všedního dne. Tím se oba s Evičkou
řídíme.
A co nějaký herecký vzor?
Mými
hereckými vzory jsou Dustin Hoffman a David Suchet. První mě udivuje svým
širokým hereckým záběrem a v každém dalším filmu mě dokáže překvapit.
David Suchet je sice Poirotem, ale jeho těžiště je v divadle a měl jsem
možnost jej vidět v Londýně ve West Endu v inscenaci Cesta dlouhým
dnem do noci. Na tento zážitek nezapomenu. Škoda, že letos hostoval v Austrálii,
to je poněkud z ruky. (smích)
foto: Lenka Hatašová
A vzor lidský?
Rozhodně můj
tatínek František Přeučil, Tomáš Garrigue Masaryk a Winston Churchill.
Máte nějaký oblíbený snímek,
který si vždy rád pustíte?
Studentům
v Banské Bystrici občas pouštím film Životy těch druhých režiséra Floriana
Henckela von Donnersmarcka. Při jeho promítání si vždy uvědomím, jak jsem šťastný,
že mohu žít v této době, a jsem rád, že si i studenti pak uvědomí cenu svobody.
Z profesionálního hlediska mám rád snímek Chorus Line v režii Richarda Attenborougha, který pojednává o posedlosti mou profesí.
Jak nejraději relaxujete a
trávíte volný čas?
Velice rád
plavu, mám rád masáže a příjemné chvilky s Evičkou v nějaké milé
kavárně nebo na cestách.
Děkuji za rozhovor.
Text: Petra
Kuncová
Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz
Vytvořeno ve spolupráci:
Oblečení a obuv: Pánské
obleky BANDI www.bandi.cz
Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz
Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz
LE Hotels Group www.le-hotels.cz
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz