Lenka Špillarová – reportérka

Lenka
Špillarová si představu o svém budoucím povolání udělala už velmi brzy a za tou
představou si pevně šla, i když ji od toho okolí zpočátku odrazovalo. Nyní si
je jistá, že udělala dobře, protože s tím, co dělá, je naprosto spokojená
a práce ji naplňuje. I když kvůli zaměstnání musí občas zrušit i dovolenou a
přiznává, že je nezbytné být doslova neustále na telefonu, neměnila by.

foto: Lenka Hatašová

 

Mediální
oblast jste si zvolila jako vysokoškolské studium. Od kdy jste tedy měla jasno,
čemu se chcete věnovat?

Já jsem už od gymnázia říkala, že chci být v televizi, ale
všichni se mi smáli. Máma chtěla, abych šla na práva, tak jsem si tam dokonce podala
přihlášku. Nakonec jsem se nedostala, nebo se dá říci, že jsem byla nějaká pátá
pod čárou. Takže kdybych si podala odvolání, asi by mě vzali. Ale já si prostě
chtěla jít za svým snem.

 

Mediální
oblast je přece jen poměrně široká. Kdy jste si jasně vymezila, na co přesně se
chcete zaměřit?

Ono se to vymezilo tak nějak samo. Začala jsem v devatenácti
letech pracovat na internetové televizi Stream
a tam jsem poprvé točila s celebritami. Poté jsem přešla na Očko, kde jsem natáčela na přehlídkách
s modelkami a misskami. No a mimo jiné i díky tomu mi ti VIP lidé nějak
zůstali.

 

Co vám
studium dalo? Přece jen spousta věcí z vašeho oboru se naučit nedá…

Všichni vědí, že studium je hodně o teorii. Ale je dobré některé
věci znát. Já měla na magisterském studiu zaměření na marketing a PR, což bylo
zajímavé.

 

Myslíte, že
byste se dokázala uplatnit i bez něj?

Musím říct, že asi ano. Nikdo se mě na žádný titul nikdy neptal,
všechny zajímala praxe a kontakty. Ale rozhodně toho nelituji. Titul se
nikdy neztratí.

 

Jakým
způsobem jste získávala kontakty?

Kontakty získáte časem. Nic nejde hned. Třeba když se pohybujete
na různých akcích, tak si vyměňujete vizitky…

 

Jak byste
popsala své kariérní začátky?

Nejhorší byl začátek ve VIP
zprávách. Člověk se musí naučit psát reportáž, musí se naučit mluvit, musí
si shánět témata na natáčení. Chvíli to trvá, než se tento koloběh zaběhne.

 

Jakou cestou
se tedy k zajímavým tématům nejčastěji dostáváte??

Některé celebrity mi už samy volají a pak od různých PR.

 

Trpěla jste v
počátcích trémou?

Trémou trpím doteď. Před živým vstupem jsem vždycky úplně
vyklepaná. Nebo když jdu dělat rozhovor s někým výjimečným.

 

Co je pro
začínajícího reportéra či moderátora podle vás nejtěžší?

Pro reportéra asi začlenit se do kolektivu a pro moderátora mít
dobré kontakty.

 

Jak náročné
je vůbec sehnat v této oblasti v dnešní době práci?

Já si myslím, že je dobré mít ty již zmíněné kontakty. Náš
rybníček je dost malý, musím ale říct, že osobně třeba vůbec netuším, co bych dělala,
kdybych odešla z VIP zpráv. Na
druhou stranu vím, že sehnat dobré reportéry nebo redaktory je v dnešní
době složité.

 

Pracovala
jste na menších televizích, ale nejvíce jste vstoupila do diváckého povědomí jako
reportérka na FTV Prima. Jak jste se
k této práci dostala?

Známá mi volala, že se chystá nový pořad a jestli bych to nechtěla
zkusit. Pozvali mě na casting, šla jsem na pohovor, ukázala nějaké své
reportáže a bylo.

 

A začátky
tedy nebyly snadné…

Jak už jsem říkala, začátky byly hrozné. Krom toho, co už jsem
zmínila, se člověk musí naučit mít třeba cit i pro střih. Sice to stříhá
střihač, ale my jsme jako reportérky u toho. Tohle se ovšem člověk naučí až
časem a praxí.

 

A jak se
cítíte v současné době?

Já jsem se svou prací spokojená a neměnila bych.

 

Co vám tato
práce dává?

Každý den děláte něco jiného, potkáváte se se zajímavými lidmi, mě
to prostě baví.

 

Jak byste
popsala svůj běžný pracovní den?

To nejde tak přesně říct. On je každý den jiný. Ale kolem deseti
jdu do práce, naposlouchám si natočený materiál, napíšu reportáž a jdu do střižny.
Do toho, pokud je potřeba, udělám nějaký fleš, nebo když se stane něco
aktuálního, tak pracuji na aktuálce. K tomu samozřejmě řeším několik telefonátů
a mailů s nabídkami na natáčení, které domlouvám s vedoucím vydání. A
s vysíláním, což je v 19:55, je pak padla. Pokud tedy nemám nějaké
natáčení večer, to se pak dostanu domů někdy kolem jedenácté. To je jen stručný
popis.

 

Jak vypadá
tým kolegů, se kterými nejúžeji spolupracujete?

Já musím říct, že se do práce skoro vždycky těším. Máme docela
dobrou partu, žádná rivalita, dokonce se snažíme dělat si dny v práci hezké.
Třeba nedávno jsme měli „pomazánkový den“. Každý z nás musel donést
pomazánku, kterou umí. Takže jsme v kanceláři měli asi deset druhů. Někdy
toho ale samozřejmě máte dost, být pořád mezi lidmi už někdy leze na mozek a
máte pocit, že se chcete zavřít někde úplně mimo civilizaci, vypnout telefon a
mít klid.

 

Podle čeho
si vybíráte témata, která zpracujete?

Já se snažím točit s lidmi, které znám už déle. Oni vám toho potom
i víc řeknou, máte s nimi lepší vztah a na té reportáži je to znát. Pustí
vás třeba domů, jsou otevřenější…

 

Vzniká pak
třeba určité přátelství či užší kontakty mezi reportéry a celebritami?

Přátelství asi taky, já se ale snažím držet si trochu odstup. Ale
ano, užší vztahy vznikají. Hlavně, když s někým točíte několikrát a vyhovujete
si navzájem.

foto: Lenka Hatašová

 

Je někdo, s
kým byste opravdu ráda udělala reportáž, ale dosud se vám to nepodařilo?

Jmenovitě nikoho nemám. Neměla jsem nikdy žádný vzor nebo modlu.
Vždycky chci natočit reportáž s někým, o kom se zrovna mluví, nebo pokud se o
něčem spekuluje. Třeba když je někdo zasnoubený, logicky chci být první, komu
to potvrdí.

 

Jakým
způsobem si udržujete povědomí o aktuálním dění, které je k vaší práci
nezbytné?

Každý den čtu bulvár, všechny weby. Pokud jsem v práci, nepřetržitě
sleduji, co se děje. Už proto, aby vysílání bylo aktuální a nic mi neuteklo.

 

Je nutné se
i nějakým dalším způsobem vzdělávat?

Člověk se musí vzdělávat pořád, jinak zakrní. Já se teď pustila
třeba do angličtiny. Jak jsem byla zvyklá stále něco dělat do školy nebo se
něco učit, trochu mi to teď chybí. A pro mě je navíc důležité mít všeobecný
přehled o tom, co se děje u nás a ve světě. A to nemluvím jen o světě celebrit.

 

Panuje mezi
jednotlivými reportéry v televizi rivalita?

Já si myslím, že u nás už to moc neřešíme. Nebo tedy já to neřeším.
Já chci udělat dobře svoji práci, to je pro mě důležité.

 

Na
společenských akcích se setkáváte i s kolegy z jiných médií. Jak
fungují tyto vztahy?

Za sebe musím říct, že s nimi vycházím v pohodě. Dokonce
si navzájem i pomáháme.

 

Jak se
obvykle dostáváte k těm „nejpikantnějším“ reportážím? Máte třeba nějaké
tipaře?

Každý má svoje kontakty a tipaře. (smích)

 

Co vnímáte
na své práci jako nejnáročnější?

Tato práce je náročná hlavně časově – od rána do večera jste na
telefonu, neustále vám někdo volá. Když si naplánuji volno, tak ho pak většinou
ruším a jdu točit, protože mi někdo nabídl dobré téma nebo mi zavolal někdo,
s kým spolupracuji, a nechci to předávat někomu jinému.

 

Kolik hodin
spánku potřebujete při tak nabitém denním programu?

Já potřebuji spát tak osm až deset hodin, což samozřejmě ne vždy
jde.

 

Dokážete se
od své práce ještě zcela oprostit?

Dřív ne, ale teď už ano. Vypnu telefon, počítač a nic mě nezajímá.

 

Jak vnímáte
známé osobnosti poté, co s nimi přicházíte do běžného kontaktu?

Mně už ani nepřijde, že by byly něco víc. Oni potřebují nás a my
je.

 

Proměňuje se
nějak vaše povolání za dobu, co se mu věnujete?

Lidé stále chtějí drby a to se nemění. (smích)

foto: Lenka Hatašová

 

Jaké jste ve
své profesi zažila největší překvapení či rozčarování?

Občas mě překvapí nějaké známé tváře, o kterých si myslím, že jsou
fajn, a jsou oblíbené. V reálu jsou to ale nepříjemní lidé, a kdyby je
jejich fanoušci viděli, asi by se hodně divili, jak jsou falešní.

 

A co třeba pracovní
trapas, potkalo vás něco takového? Přece jen takové živé vysílání k tomu
trochu nahrává…

Občas člověka oslovíte jiným jménem nebo vám vypadne otázka, na
kterou jste se chtěli ptát, to se stává. Důležité je nějak to zakamuflovat. Na
nějaký úplně velký trapas si teď ale nevzpomínám.

 

Co
považujete za svou nejúspěšnější reportáž a proč?

V jisté době asi rozhovor s Ivetou Bartošovou, která po
dlouhé době pustila někoho domů. A pak asi Jana Doleželová s Karlem
Janečkem, který si nebral servítky s tím, že má vlastně ještě kromě Jany i
další partnerku. Každá reportáž, o které se mluví nebo na základě které vás
citují ostatní deníky či weby, je pro mě úspěšná.

 

Jak byste
popsala svůj pracovní „rukopis“?

To asi musí popsat někdo jiný. Já se snažím ptát na věci, které
zajímají i mě osobně, nerada točím věci „o ničem“. Prostě vždy chci, aby se
divák z mé reportáže něco dozvěděl.

foto: Lenka Hatašová

 

Myslíte, že
i z práce reportéra se může stát svým způsobem rutina?

Někdy je toho na vás už hodně a říkáte si, že už to nechcete dělat.
Ale pak si vezmete pár dní volno a zase se těšíte. Člověk si tu práci musí
dělat hezkou, aby ho to bavilo.

 

Jak
reagujete na to, když vás nyní lidé poznávají na ulici?

To se mi stalo jen párkrát a to spíš doma na Moravě. Lidé spíš
reagují na to, když vidí auto Primy
nebo mikrofon.

 

Považujete
se za celebritu?

Ježíši, vůbec. Mě opravdu znají tak maximálně u nás na vesnici.

 

Kam byste do
budoucna chtěla kariérně směřovat?

Nad tím už jsem několikrát přemýšlela a nevím, bavilo by mě něco
moderovat nebo dělat tiskovou mluvčí. Uvidíme.

 

Jak
relaxujete ve volném čase a nabíráte energii?

Největší relax je, když odjedu k rodičům na Moravu, zavřu se
doma a jen jím a spím.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make up a vlasy: Pavel Kortan

Oblečení: Marie Zelená Fashion www.mariezelena.cz a vlastní

Vytvořeno ve spolupráci s Designhotelem Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

a hotelem Grandior www.hotel-grandior.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz