Ivanna Benešová – režisérka

„Film je
dobrý tehdy, stojí-li za vstupenky, večeři a poplatek za hlídání dětí.“ To říkal
Alfred Hitchcock a snímky Ivanny Benešové za tyto náklady stojí určitě. Třeba
už jen proto, že se rozhodně nebojí kontroverzních témat a její snímky
přinášejí mnoho námětů k zamyšlení. K tomu všemu ještě založila
vlastní produkční společnost a v hlavě má spoustu dalších nápadů a plánů,
z nichž velká část brzy spatří světlo světa. Inspiraci pro své profesní
plány hledá sama v sobě.

 

Dnes jste
známá mimo jiné díky filmu. Původně jste se však rozhodla studovat ekonomický
obor. Kde se vzalo toto rozhodnutí?

Na manažersko-ekonomický obor jsem šla proto, že jsem se po studiu
na gymnáziu nedostala na FAMU. Není se ostatně čemu divit, protože jsem
neodevzdala domácí práce potřebné k přijímacímu řízení. Zkoušela jsem pak
různé jiné školy, které by mě mohly bavit a být pro mě relativně snadné.
Přijali mě na ekonomku do Brna a na informatiku do Plzně. Nakonec vyhrála
ekonomka, ale popravdě jen proto, že je Brno větší město. I když jsem tam šla
zprvu spíše proto, že to na mě jaksi zbylo, musím uznat, že mě ekonomika začala
rychle bavit, a kdybych nedělala film, dovedu si i v tomto oboru
představit svou budoucnost.

 

Už při
studiu jste se ale začala zajímat o film a měla jste za sebou první snímek. Co vás
k tomu vedlo?

Film jsem chtěla dělat už od studia na gymnáziu, takže ani na
vysoké mě to nepřestalo zajímat. V prvním ročníku jsem se seznámila se
studenty Zlínské filmové školy a
řekli jsme si, že si natočíme celovečerní film. Byla to bláznovina, protože
nikdo z nás neměl dostatek zkušeností. Nakonec jsme na celovečerní film
nesehnali dostatek sponzorů, takže z toho mála, co jsme tehdy dostali,
jsme natočili dva krátké filmy. Jeden z nich, K-on-FLIKT, pak vyhrál cenu za nejlepší režii na festivalu Krišpín.

 

Kde se ve vás
tedy vzala láska k filmu?

Původně jsem hodně uvažovala o divadle. Nejdříve jsem hrála, což
mě bavilo. Pak jsem začala psát scénáře a postupně divadelní hry režírovat.
Časem jsem si ale uvědomila jeden velký nedostatek divadla – a sice, že není
věčné. Cokoli se odehraje, jednoho dne zmizí. Skončí představení a je po všem.
Pomíjivost té práce mi vadila. Navíc film jako médium nabízí mnohem širší
spektrum využití, dá se více pracovat s časem, měnit prostředí a používat
další efekty, které divadlo neumožňuje. Proto jsem se začala zajímat více o
film.

 

Dá se říci,
že vám ekonomie dala něco i do mediální kariéry?

Pomohla. Vím, jak napsat žádosti o dotace a granty, umím pracovat
s čísly, plánovat a připravovat rozpočty a financování projektů. Navíc ono
je to všechno tak trochu propojené v mém životě. Díky studiu ekonomie jsem
se dostala na pozici redaktorky Hospodářských
novin, kde mě naučili psát seriózní články. Pak jsem v redakční
činnosti pokračovala do dalších médií, třeba i do Blesku, kde jsem se zase naučila psát bulvárním stylem. V dnešní
době, kdy si dělám i PR sama, se mi tato zkušenost a kontakty v redakcích hodí.
A tohle všechno začalo právě díky tomu, že mám ekonomické vzdělání. Jinak by
holce bez praxe asi těžko dal někdo šanci v novinách.

 

Již během
prvního ročníku studií jste začala pracovat jako režisérka na TV Nova. Jak jste se k této práci
dostala?

Viděla jsem inzerát, že Nova
hledá režiséra. Ačkoli jsem byla teprve na začátku své kariéry, rozhodla jsem
se to zkusit. Kandidátů bylo tehdy prý asi dvacet, přičemž já jsem byla
nejmladší a s nejméně zkušenostmi. Přijímací řízení bylo ale založeno na
úkolu, který jsme měli zpracovat. Stříhala se upoutávka na novou sezónu Premier League, o čemž já jsem do té
doby neměla vůbec tušení, že existuje a že je to fotbal. Rozhodla jsem se, že
sportovní spot udělám ve filmovém stylu, s dramatickou hudbou, jako by se
jednalo o trailer na nějaký thriller. A nakonec měl můj netradiční nápad úspěch.
Přijali mě a já pro Novu pracovala
dva a půl roku. Byla to super praxe!

 

Během toho
jste se ale věnovala i svým autorským dílům. Realizovat se jen v televizi
vás tedy nelákalo?

Vždycky jsem měla tvůrčí ambice a chtěla dělat své projekty.
Televizi mám ráda a bavilo by mě se v televizní tvorbě více realizovat,
ale ideálně tak, abych točila své autorské pořady. V současné době mám
jeden vlastní autorský pořad, který běží na televizi Harmonie. Jmenuje se Drsný stylista
a spočívá ve změně image obyčejných lidí z davu. S kadeřníkem,
vizážistou a stylistou v jedné osobě Pavlem Filandrem jsme upravili zatím 13
lidí.

 

Čím je tento
pořad výjimečný?

Pavel je ve své roli drsný, nebere si servítky a pravdu říká hodně
natvrdo. I když, abych byla upřímná, kdyby bylo úplně po mém, udělala bych tam
větší akci, drsnější, přehnané a úplně šílené scény. Ale pak by to žádná
televize nepustila a Pavel by asi přišel o všechny klienty. Takže je potřeba se
krotit. Já jsem člověk, který miluje extrémy a rád tvoří tak trochu na hraně… možná
i za ní. To je něco jako můj osobní autorský podpis, takhle věci cítím, že by
měly být, aby ukojily mé tvůrčí touhy. Ale samozřejmě se musím hodně krotit,
protože na své projekty potřebuji sponzory a lidi, kteří to podpoří. A ty hodně
„ujeté“ nápady by mi zkrátka nikdy nikde neprošly.

 

Prvního
výrazného úspěchu jste dosáhla se snímkem Jak
se dělá porno? Co pro vás znamená?

To byl můj školní film, pouze půlhodinový dokument. Zadání ve
škole znělo „natočit dokument na libovolné téma“. A protože točit o památkách,
městech nebo významné osobě, mi přijde strašně obyčejné, vybrala jsem si pro
svůj dokument tuto branži. Chtěla jsem ukázat život a práci pornoherců a
pornohereček tak, jak to skutečně je. V krátkém filmu se sice nedalo
ukázat vše, ale i tak měl film výborné ohlasy. Na první projekci přišlo 426 diváků.
Nevešli se tehdy do sálu, takže část čekala venku a film se promítal nadvakrát.

 

Čím vás toto
téma zaujalo?

Přišlo mi zajímavé natočit školní film z prostředí, o kterém
se všichni tváří, že je nezajímá, a přitom to doma stahují. Každý někdy viděl
nějaký pornofilm. Každý druhý pozná pornoherečku, když si k němu sedne
v autobuse, třeba. Ale všichni se tváří jako největší puritáni, že na to
vlastně ani nekoukají. Nebaví mě tohle pokrytectví. Proto jsem lidi z této
branže chtěla ukázat v tom normálním světle, tak jak to v životě je.
Jejich život není o moc jiný než život většiny lidí. Jen dělají jinou práci.
Ale v hlavě mám další mnohem pikantnější náměty na filmy, než byl tento, jen
čekám na sponzory. Potřebovala bych sehnat nějakého sponzora, který se nebojí,
je stejně bláznivý a ujetý, jako jsem já.

 

Musela jste
nějakým způsobem překonávat svůj stud?

Nemusela. Já se většinou nestydím. A když už se stydím, tak spíše
u věcí, které jsou pro mnoho lidí běžné, ale mně přijdou z nějakého důvodu
divné. Na nahotě a sexu mi nic ke studu nepřipadá, jedná se o normální věc.
Navíc já tam byla pracovat, takže jsem měla myšlenky na jiné věci. Řešila jsem,
aby se natočilo vše, co je potřeba, a aby ten film ve výsledku byl kvalitní.
Jestli je okolo někdo nahý nebo souložící, to nehrálo roli. Důležitý byl
výsledek.

 

Ještě více
jste však do povědomí vstoupila se snímkem Zneužívaný.
Co bylo stimulem pro jeho natočení?

Už delší dobu jsem si chtěla natočit fiktivní dokument a zmást
veřejnost tím, že hlavní hrdina bude působit, jako by existoval skutečně. To se
u Zneužívaného povedlo. Jinak se
samozřejmě jednalo také o můj sen natočit si celovečerní film, který se dostane
do kinodistribuce. A v neposlední řadě to byl také můj absolventský film
na filmové škole. Vlastně – měl to být absolvenťák. Ředitel školy tehdy projekt
mého celovečerního filmu schválil, měli jsme na to i smlouvu. Ale pak, když se
o film začala více zajímat média, se od projektu distancoval, a dokonce měl tu
drzost říci v televizi, že jsem film natočila za zády školy. Přitom scénář
mu ležel dva roky na stole.

 

Film se
nezabývá příliš veselým tématem. Co stálo za volbou tématu?

Každý, kdo mě trochu zná, ví, že moje dětství nebylo vůbec růžové.
Ponižování, nepřiměřené fyzické tresty a izolace od okolí a vrstevníků. Tak nějak
jsem vyrůstala. Pak se ještě stalo to, že jsme v domě žili dva roky bez
elektřiny, topení a teplé vody. Z dětství jsem si odnesla deprese a
trauma, což mě provázelo docela dlouho. Tečku za tím vším jsem vlastně udělala
až filmem Zneužívaný.

 

V jakém
smyslu?

Natočila jsem hodně krátkých filmů a různých videí o nešťastných
dětech, depresích a vnitřní bolesti. Věnovala jsem se tomuto tématu dlouho.
Hodně jsem se inspirovala vlastním životem. Film Zneužívaný byl jakýmsi vrcholem toho všeho. Chtěla jsem lidem
ukázat, jak odporné věci se ve světě dějí a že zkrátka není dobré před tím vším
zavírat oči. I proto jsem zvolila naturalistický styl natáčení a vše odporné ve
filmu také odporně ukazuji. Někdo mě za to odsuzuje, že je to moc. Ale není,
realita a život v těch podmínkách je mnohdy ještě horší než sebeodporněji
natočená filmová scéna.

 

Jaké reakce
ze strany diváků jste zaznamenala?

Filmu byly nejvíce vytýkány technické nedokonalosti. To chápu,
byli jsme studenti druhého ročníku filmové školy, takže se nemůžeme úplně
rovnat profesionálům, kteří stojí za kamerou třeba dvacet let. Na druhou stranu
byli lidé, kteří mi psali právě kvůli samotnému tématu. A byli rádi, že se o
týrání a zneužívání dětí mluví. Na premiéře filmu jsem dokonce viděla několik
uslzených tváří, když film končil. Jsem ráda, že se povedlo vyvolat tím filmem
emoce. A o to mi vlastně šlo. Celá filmová branže je o hře s emocemi. Když
film nevyvolá žádnou emoci a divák odchází z kina se slovy „hm, dobrý“ a
druhý den už neví, o čem to vlastně bylo, je něco špatně.

 

Snímek šel i
do běžné distribuce. Co myslíte, že stojí za jeho úspěchem?

Snímek šel do distribuce, protože jsem si za tímto účelem založila
distribuční firmu. Jinde by zařazení do distribuce stálo peníze, které jsme
neměli. Levněji vyšlo, když jsme si založili vlastní distribuční firmu a
distribuovali po své ose. Najala jsem si na to zaměstnance, rozdělili jsme si
republiku do regionů a každý měl na starosti kina v dané lokalitě. A šlo
to. V kinech jsme tak udrželi Zneužívaného
od září do ledna.

 

Setkala jste
se i s kritikou? Jak jste na to reagovala?

Setkala jsem se s velkou vlnou kritiky. Když pominu faktické
nedostatky, jako že sem tam byl třeba záběr lehce neostrý, což se u
studentského filmu zkrátka občas stane, tak diváci velmi těžko vstřebávali
skutečnost, že film byl vlastně podvod. Hlavní hrdina nebyl skutečný, šlo o
fikci. Můj záměr spočíval v tom, že divák si bude díky článkům, které
vycházely dva měsíce před premiérou v médiích, myslet, že Filip Zahradil
existuje. A na konci filmu se ukazuje, že vše byla fikce. V rámci filmu
ukazujeme i to, jak se samotná fikce v médiích tvoří, jak se
v médiích lže. Byla to hra se vším všudy.

 

Zmátli jste
i samotná média…

Ano, dokonce se nám podařilo v jednom velkém českém médiu
zaměstnat reálně člověka, který neexistoval. Ve skutečnosti to tak bylo a vše
zachycovala naše kamera. Takže vlastně na tom filmu bylo i něco pravého
dokumentárního. Jenže zase to bylo to, co lidem vadilo. Český divák je zvyklý
na to, že buď jde na hraný film, nebo jde na dokument. A nic mezi tím
neexistuje. Jenže třeba ve Spojených státech znají už léta žánr mockumentary,
což je přesně to, co jsem natočila se Zneužívaným.

 

I ve volném
čase se věnujete boji proti týrání a zneužívání dětí. Jak myslíte, že se současná
česká společnost k tomuto tématu staví?

Chápu, že lidé mají mnoho svých starostí a neradi řeší problémy
jiných. Před neštěstím nebo komplikacemi v životech cizích lidí máme
tendence zavírat oči. Podle mě je to ale samozřejmě špatně. Je dobré o těchto
tabuizovaných tématech mluvit a ukazovat je. Já jsem odešla z domova až
v devatenácti letech, s jednou taškou učebnic v ruce. Nic víc
jsem neměla a začínala těžce od nuly. Moje rodina tehdy ještě žila v domě
bez elektřiny a vody, pod jakousi nadvládou tyrana mého otce, který diktoval
všechno, naprosto všechno. Fyzicky napadal moje sestry a maminku, která se
mnohdy octla ve velmi vážném stavu po napadení.

 

Nikdo se do
toho nevložil?

Žádná instituce nebo sociální pracovnice tehdy pořádně nezasáhla.
Vše se začalo řešit až v době, kdy jsem dělala rozhovor do Blesku, mluvila jsem o svém filmu a o
problémech u nás v rodině. Až pak mi volala sociální pracovnice
z Rumburka s tím, že chce z hrozných podmínek zachránit moji
sestru, která stále ještě zůstávala doma s otcem.

 

Co vás vedlo
k tomu, abyste založila produkční společnost?

Mám tým, se kterým pracuji a točím už asi pět let. Když jsme
dělali klip pro Davida Krause, zeptal se mě kameraman, proč vlastně nezaložíme
firmu, když jsme už jeden sehraný tým několik let. Tak jsem řekla, že můžeme. A
za chvíli byla na světě Orange Production.

 

V čem
takové založení produkční společnosti spočívá?

V našem případě to nebylo nijak složité, protože jsme už měli
zaběhlé rituály a relativně stálý tým. Takže jsme jen vyřídili papírově
založení společnosti s ručením omezeným. Obecně je ale potřeba mít
k založení produkční společnosti někoho, kdo shání zakázky, jedná
s klienty, a pak samozřejmě tým, který zakázky realizuje, to jsou kameramani,
zvukaři, střihači a grafičtí pracovníci. Je dobré mít i vlastní techniku,
střižny, zvuková studia a třeba nějaká auta na techniku a převoz herců. Když to
nemáte, dá se vždy něco půjčit, pronajmout.

 

Co si
půjčujete nejčastěji?

Já si pravidelně půjčuji techniku od firem sídlících na
Barrandově, jako je Panalux na
světelnou techniku, a pak samozřejmě Panavision
na kamerovou techniku. Obě firmy mohu všem filmařům jen doporučit, jsou to
opravdoví profesionálové a navíc mají kompletní vybavení a zkrátka všechno, na
co si vzpomenete. Spousta filmařů si půjčuje techniku od menších firem, kde je
to možná o něco málo levnější, ale často se stane, že nějaké komponenty ty
menší firmy zkrátka nemají anebo technika těch firem není v úplně dobrém
stavu. Proto je, podle mého názoru, vždy lepší jít k profíkům, kteří mají
vše kompletní, v super stavu, a případně i poradí s nejrůznějšími
dotazy. I zahraniční produkce si půjčují techniku v Panaluxu nebo Panavisionu
a nechodí do „mini rentalů“.

 

Co
považujete za největší úspěch vaší produkční společnosti?

Nevím, co označit za největší úspěch, protože těch projektů je
opravdu hodně. Dělali jsme videoklipy známým interpretům, loni jsme se
s jedním klipem dostali do top 10 českých a slovenských videoklipů. Točíme
reklamy, za které jsou dobré peníze – i to se v dnešní době, kdy každý
šetří, považuje za úspěch. Teď máme jeden televizní pořad a jednáme o dalších.
Tak snad to vyjde.

 

Hodně se
věnujete animované a grafické tvorbě, z jakého důvodu?

Mám výborné grafiky a animátory, proto se snažím využít jejich
potenciál a shánět i pro ně hodně zakázek. Mě osobně baví více hrané věci, ale
na druhou stranu je při výrobě animovaných zakázek více klidu. Já, jakožto
režisér, si sepíši scénář, předkreslím storyboard a pak už jen kontroluji a
čekám, co tým animátorů a grafiků vytvoří.

 

V jakém
smyslu je to klidnější?

Je to pohodlné v tom, že se nemusíme ohlížet třeba na počasí,
jako je tomu u filmu. Nezařizují se žádné lokace ani herci. Zkrátka se nakreslí
přesně to, co chci. A pochopitelně příjemná je i ta finanční stránka věci,
protože animovaná videa jsou výrazně dražší než klasická hraná. A naštěstí tady
není v oblasti animací a grafiky tak velká konkurence jako třeba při
natáčení videoklipů.

 

Z jakého
důvodu?

Dneska si každý myslí, že když si koupí foťák, který umí točit
videa, jedno světlo a sám si to střihne v nějakém amatérském programu, že
je velká hvězda filmař. Tihle zoufalci pak točí klipy za pár tisíc, čímž berou
práci profesionálům, ničí trh a ceny za klipy srážejí dolů. Že ta videa pak
vypadají hrozně, to už nikdo moc neřeší. Zpěvačka je ráda, že má v klipu
hezký make-up, ale je jí jedno, že má pod nosem stín jako Hitler nebo že obraz
působí ploše. A když se pak ozvu, odpověď od těch lidí je „no, ale za ty prachy
je to pořád dobrý“. Strašný!

 

Z vaší
kariéry musím zmínit i zajímavý fakt, a to že jste fotila pro Playboy, dokonce v centru Prahy.
Z jakého důvodu tato nezvyklá lokace?

Nabídka fotit pro Playboy
přišla zcela nečekaně, ale protože jsem se dříve věnovala i modelingu, řekla jsem
si, proč to nezkusit. Modelingový důchod v té době už klepal na dveře, tak
jsem se rozhodla uchopit jednu z posledních příležitostí tak, aby to stálo
za to. Nerada dělám věci standardními postupy, ráda zkouším něco nového. A to
byl i důvod, proč jsem focení pojala trochu adrenalinově a rozhodla se jej
realizovat v ulicích města. Máme krásné město, tak proč to nevyužít?
Hotely a ateliéry, kde se většina podobných snímků fotí, mi přijdou zbytečně
nudné.

 

Nevadilo vám
svléci se před zraky tolika lidí?

Trochu jsem z toho znervózněla na začátku, to ano. Ale měla jsem
okolo sebe tým lidí, který spoléhal na to, že když už jsem si tu šílenost
vymyslela, že to dotáhneme do konce. Takže jsem musela. Nakonec to ale nijak
strašné nebylo. Naopak mě ten dav diváků docela i bavil.

 

Co pro vás
obecně znamená nahota?

Nahota je součást našich životů, je v ní kus přirozenosti i
bezbrannosti. Nazí jsme si všichni rovni. Ráda ukazuji nahotu i ve filmech, ale
takovou, jaká skutečně je. Když je postelová scéna, nesnáším režiséry, kteří
zakrývají nějaké partie a ukazují jako by jen něco. V reálném životě si lidé
při milostných hrách také neskrývají ty či ony partie. Stejně tak neprahnu po
zobrazování pouze té komerčně krásné nahoty. Pokud nejde o reklamu, která ze své
podstaty dokonalost vyžaduje, velmi ráda ukazuji odhalená i těla nedokonalých
herců.

 

Čím se
v současné době cítíte být kariérně nejvíce?

Režisérem a producentem. Je to proto, že tyto dvě činnosti mě
živí.

 

Co
považujete za svůj největší dosavadní úspěch? 

Byl to asi film Zneužívaný.
A pak samozřejmě skutečnost, že dělám práci, kterou jsem vždycky dělat chtěla.
Na střední škole mi nikdo moc nevěřil, že to dokážu. Na základní škole jsem
řekla, že bych chtěla být herečkou nebo režisérkou, a byla jsem pro smích celé
třídě. Herečkou sice nejsem, až na pár pokusů, ale jako režisérka jsem
spokojená.

 

Na čem
v současné době pracujete?

Teď zrovna mám rozdělaných několik projektů, včera jsem dotočila
charitativní video pro jeden dětský domov, připravuji dvě reklamy. A především
se chystá natáčení druhé série pořadu Drsný
stylista. Dále jednám o cestopise. A v jednom pražském obchodním
centru brzo vyroste můj autorský projekt s názvem Hubneme veřejně! Jedná se o jakousi lidskou výstavu.

 

Co si pod
tím můžeme představit?

Ve velkém akváriu v obchodním centru budou žít obézní lidé 30
dnů. Jejich cílem a soutěžním úkolem bude za tu dobu co nejvíce zhubnout. Takže
taková reality show, ale opravdu reálná, v reálném prostředí, kde se na ně
bude moci přijít podívat každý zblízka. Samozřejmě o tom natočím také televizní
dokument.

 

Na jaké
snímky se vy sama s chutí podíváte?

Mám ráda filmy od Gaspara Noého, což samo o sobě asi už něco
vypovídá. Enter the void nebo třeba Zvrácený jsou super filmy, ale nejsou
pro každého. Baví mě Tom Tykwer, především film Lola běží o život a Parfém:
příběh vraha. Doporučit můžu i snímek Kůže,
kterou nosím od Almodóvara. Osobně nemám moc ráda komedie, preferuji spíše
dramata a vážnou tematiku.

 

Kdo je vám
v životě největší inspirací?

Možná to bude znít hloupě, ale nemám nikoho jako vzor. Nejlepší
inspiraci každý člověk najde v sobě, v tom, co sám prožil a co se
stalo v jeho okolí. Taková inspirace bývá nejsilnější. I proto potřebují
autoři neustále poznávat něco nového a doplňovat si zážitky, aby bylo
z čeho čerpat inspiraci.

 

Děkuji za
rozhovor

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: archiv Ivanny Benešové

Vytvořeno ve spolupráci:

Orange Production: www.orangeproduction.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

 

IVANNA BENEŠOVÁ JE AUTORKOU UPOUTÁVKY NA PROFESNÍ MAGAZÍN BEST OF: