Listopad 2014 – Profesní magazín

Michaela Gemrotová – sopranistka, operní a muzikálová zpěvačka

Není mnoho zpěvaček, které jsou úspěšné hned v několika různých žánrech – ať už se jedná o operu, muzikál, melodie swingové, popové či rock. Michaela Gemrotová k nim patří. Do povědomí
veřejnosti její jméno proniklo až v letošním roce, po premiéře muzikálu Fantom Opery. Christine Daaé
v jejím podání sklidila obrovský úspěch a začalo se mluvit o nové hvězdě,
objevu roku. Skvělých uměleckých výkonů už má ale mladá umělkyně za sebou celou
řadu. Je hostující sólistkou Národního
divadla v Praze, kde se představila v mnoha výrazných operních
rolích, vystupuje na pódiích divadel a koncertních síní celé Evropy.

foto: Lenka Hatašová

Byla vaše cesta
k hudbě hodně klikatá?

Úplně přímočará. Oba rodiče jsou muzikanti, maminka
violistka, tatínek hudební skladatel a režisér, takže když jsem se rozhodovala,
co dál, bylo to celkem jasné. Všichni tři sourozenci jsme vystudovali základní
uměleckou školu, dál už to naši nechali na nás. Bratr trochu odbočil, ale já i
sestra jsme se rozhodly pro hudbu.

foto: Lenka Hatašová

V kolika letech
jste začínala?

Nebylo mi ještě ani šest let, když jsem poprvé vzala housle
do ruky. Na jiné koníčky jsem moc času neměla, hra na housle vyžaduje velké
úsilí a píli. Od maminky to chtělo opravdu pevné nervy a trpělivost. Dohlížela,
abychom cvičili, pomáhala nám a byla přísná. Později jsem jí za to byla velmi
vděčná. Housle jsem časem odložila, prioritou se pro mě stal zpěv.

foto: Lenka Hatašová

Vystudovala jste
konzervatoř?

Po základní škole jsem nastoupila na Gymnázium Jana Nerudy s hudebním zaměřením a začala jsem
studovat zpěv. Konečně jsem dělala to, co mě opravdu bavilo, byla jsem nadšená,
hodiny jsem dobrovolně cvičila a cvičila. Doma jsem zpívala už dávno – hrála si
k tomu na klavír a často s oblibou napodobovala třeba Lucii Bílou. Tohle
ale bylo něco jiného. Tehdy jsem se definitivně rozhodla, že vystuduji operní
zpěv. Po gymnáziu jsem absolvovala dvouletou nástavbu na Pražské konzervatoři, a po absolutoriu jsem úspěšně složila
přijímací zkoušky na Vysokou školu
múzických umění v Bratislavě.

foto: Lenka Hatašová

Vzpomenete na svou
první velkou roli?

Zuzanka v Mozartově Figarově
svatbě. Bylo mi 21 let a byla to má první profesionální role. Posunula mě
kupředu, ráda na to vzpomínám. Měla jsem štěstí na kolegy, kteří mě vždy
podpořili. Při představení se může stát cokoliv, ale když je člověk
stoprocentně připraven, mnoha nehodám se dá předejít. Rodiče tenkrát na
premiéru z pracovních důvodů nemohli přijet, ale jinak na mých
vystoupeních bývají všude, kde mohou. Vždy pomáhali, táhli nás vzhůru, hodně se
s námi nadřeli. A když přijde úspěch, jsou šťastní a dojatí. Prožívají to
vždy se mnou, myslím, že moje maminka je největší „dojímač“ na světě.

foto: Lenka Hatašová

Jaké vzpomínky máte
na školu?

Na studentský život ráda vzpomínám, i když to pro mě bylo
velmi náročné, zejména co se týče cestování. Už v době, kdy jsem
studovala, jsem vystupovala na operních scénách v zahraničí – zpívala jsem
v Sofii, v Linci, v Drážďanech. Byla jsem hostující sólistkou, a
tak jsem stále jezdila sem tam. Studovala jsem v Bratislavě, po třech
letech jsem přešla na AMU do Prahy. V obou školách jsem měla velké štěstí
na své profesorky.

foto: Lenka Hatašová

Můžete obě školy
porovnat?

Je to částečně odlišné. Řekla bych, že v Bratislavě to
bylo daleko přísnější, vyžadoval se dril a striktně se vyučovala belcantová
technika – tedy zpěv, při kterém se dbá na krásný, nosný tón a jeho přesné
vedení. V Praze je přístup o něco svobodomyslnější, zejména ze strany
studentů. Moje bratislavská učitelka, skvělá operní pěvkyně, profesorka Hana
Štolfová-Bandová, byla hodně přísná, důsledná. Za to, co mě naučila, jí dnes
mohu jen děkovat. Moje pedagožka v Praze, docentka Helena Kaupová,
pěvkyně, která procestovala celý svět, sama vystudovala vysokou školu
v Bratislavě, takže její styl výuky je hodně podobný. Dodneška se vídáme,
mívám u ní hodiny. Věřím jí a ona mi hodně pomáhá. Každý zpěvák potřebuje vnější
zpětnou vazbu, která je nesmírně důležitá.

Operní a muzikálový
zpěv jsou dva naprosto odlišné obory. Je možné se dlouhodobě věnovat oběma? Co
zvolíte, pokud bude nutné se rozhodnout jen pro jednu?

Baví mě oboje. Jsou to mé dva světy, nacházím se v každém
z nich. Doufám, že nenastane chvíle, že se budu muset mezi nimi
rozhodovat. Znám zpěváky, kteří dokázali skloubit oboje na světové úrovni. Američanka
Renée Fleming zpívá nádherně muzikálové melodie a je to světová operní pěvkyně.
A právě touto cestou se snažím jít i já. Chce to, aby byl člověk flexibilní a rychle
se učil role. Nesmí být lenivý a nesmí pro sebe chtít příliš volného času – ten
je třeba věnovat práci.

foto: Lenka Hatašová

Co vašemu rozhodnutí
říkají rodiče? Nezrazují vás?

Oba mi radili, ať se na škole věnuji výhradně opeře –
klasickému zpěvu, studiu klasické techniky. Zvládnout techniku operního zpěvu
je náročné a chce to každodenní profesionální vedení. Po ukončení studia už
nechali rozhodnutí na mně. Když viděli, že do toho jdu naplno, že dělám maximum
pro úspěch v obou oborech, podpořili mě. Je to, jako bych v sobě otáčela knoflíkem
– přepínám na operu, na muzikál, na pop, na rock… I když třeba technika dechu
funguje stejně, další věci jsou odlišné a každý ze stylů vyžaduje jiné
interpretační pojetí. Mám štěstí, že Fantom
opery je takový opera-muzikál, kde mohu uplatnit jak operní, tak popový
styl zpěvu.

foto: Lenka Hatašová

Je ještě něco, co se
musíte naučit?

Člověk se učí stále, vlastně celý život, ale jsou role, ke
kterým je potřeba dozrát – věkem, zkušenostmi. Když mi bylo 20, odmítla jsem
nabízenou hlavní roli ve Verdiho Traviatě,
nebyla jsem na ni ještě dost vyzrálá, ani technicky, ani psychicky. O sedm let
později už jsem roli přijala. Co se ale určitě musím naučit, je být méně
sebekritická. Jak říká moje paní profesorka, je zbytečné stále se trápit tím,
co se nepovedlo, hledat chyby, přemýšlet, co jsem kde pokazila. Člověk by si
měl umění užívat, hledat to, co je krásné, a radovat se z toho. To umím,
když poslouchám kolegy, sama u sebe se to musím ještě učit.

foto: Lenka Hatašová

Účastnila jste se
mnoha pěveckých soutěží doma i v zahraničí. Čím pro vás byly přínosné?

Pěvecké soutěže mi daly hlavně šanci, je to obrovská
zkušenost. Na mnohých jsem uspěla, ale myslím, že důležitá je především možnost
porovnat své výkony s ostatními interprety. Dříve jsem to nedokázala,
zdálo se mi, že jsou všichni úžasní a já za nimi zaostávám, že je nikdy nebudu
moci dohonit. Dnes už jsem schopna objektivnějšího porovnání. Asi nejraději
vzpomínám na Mezinárodní soutěž Antonína
Dvořáka, která se koná v Karlových Varech a které jsem se opakovaně
zúčastnila. Získala jsem tam dvakrát prestižní Cenu diváků a také cenu za nejlepší interpretaci Dvořákova díla. Předával
mi ji vnuk Antonína Dvořáka, byla to pro mě pocta a velká čest.

foto: Lenka Hatašová

Od loňského roku jste
hostující sólistkou Opery Národního
divadla. Co to pro vás znamená?

Stát na prknech Národního
divadla je pro českého zpěváka asi to nejkrásnější, čeho může dosáhnout. Je
v tom srdce, hrdost, pokora, obrovská čest… Když jsem se vloni dozvěděla,
že jsem uspěla v konkurzu, že budu vystupovat v naší „zlaté kapličce“,
byla jsem šťastná. Navíc to pro mne znamenalo, že budu zpívat doma, že je na
nějakou dobu konec dojíždění, stýskání. Mou první rolí v Národním divadle byla Lidka ve Smetanově
opeře Dvě vdovy. Moji kolegové mě
velmi hezky přijali, mnoho jsem od nich získala, ať už po pěvecké, či herecké
stránce.

foto: Lenka Hatašová

Máte nějaké vzory?

Moje profesory, kolegy z branže, mámu s tátou.
Táta je mi vzorem svou pracovitostí, nasazením, totální zarputilostí pro věc –
mám to tak trochu po něm. I přesto, že je váženým skladatelem a hudebním režisérem
– mluví za něj celá řada úspěchů – zůstává stále skromný. A mamka trpělivostí, přísností
i laskavostí zároveň, neskutečnou obětavostí a pohodou, kterou doma vytváří. Je
vynikající muzikantka, ale myslím, že nikdy nelitovala toho, že slibnou kariéru
trochu odsunula, aby se mohla věnovat rodině.

foto: Lenka Hatašová

Vystupujete i
v rockové opeře. Nejste tak trochu rebelka?

Možná trochu ano, tím, že nahlížím do různých žánrů, ale
žádný není třeba odsuzovat. Pro někoho je to možná výstřední, ale rocková opera
mě hodně baví. Je to jiný obor, ale zpívá se klasickou operní technikou.
V souboru RockOpery Praha jsem
od roku 2012. Účinkovala jsem v trilogii Oidipus, Antigona a
dodnes v Sedm proti Thébám. Dokonce i
táta se na mě přišel podívat, našel si tam svá hudební místa, která se mu
líbila – ale je pravda, že jsem ho pro jistotu na představení vybavila špunty
do uší…

foto: Lenka Hatašová

Kde se vám zpívá
nejlépe?

Jak říkávala moje profesorka, nejlépe to jde každému v koupelně
– tam je každá Callasová… Ale vážně, nejlépe se samozřejmě zpívá na místech
s krásnou akustikou. Kromě divadel a koncertních sálů jsou to například kostely.
V Rakousku jsem zpívala i v kamenném lomu, ve Slovinsku
v jeskyni… Nemám nějaké výrazné požadavky na místo, naopak si myslím, že
nejlépe se zpívá především tam, kde je krásná divácká atmosféra, kde vám lidé
dají najevo, že se jim váš zpěv líbí, a jsou naladěni na „stejné vlně“. A to
může být kdekoliv.

Máte s diváky
nějaký dojemný zážitek, dostala jste někdy květiny, na něž nemůžete zapomenout?

To nejhezčí, co může zpěváka potkat, je určitě standing
ovation, tedy potlesk ve stoje. Vstoupila jsem po představení na pódium při
děkovačce a lidé začali vstávat. Neubránila jsem se dojetí a utírala slzy.
Květiny mám velmi ráda, klidně bych jich mohla mít plný byt, ty mi udělají
radost vždycky. Ale jednou jsem po premiéře dostala kytici z čokoládových
bonbónů. Nebyla u ní žádná vizitka, marně jsem přemýšlela, kdo mi ji asi
poslal, kdo ví, že mám čokoládu moc ráda. Tahle kytice mi moc dlouho nevydržela
– snědla jsem ji velmi brzy.

foto: Lenka Hatašová

V poslední době
je vaše jméno zmiňováno především v souvislosti s muzikálem Fantom opery. Je Christine, tedy hlavní
hrdinka muzikálu, vaší zatím nejúspěšnější rolí?

Vypadá to tak. Jsem moc ráda, že to dobře dopadlo. Byla to
velká dřina, ale stála za to. Nejdelší zkoušení, jaké jsem kdy zažila,
obětovala jsem prázdniny, týrala tělo při nácviku baletních čísel. Máme skvělý
kolektiv, vůbec si nedovedu představit, že bychom se někdy mohli loučit. Jsou
tam nádherné dekorace, kostýmy, efekty, je na dlouho dopředu vyprodáno a já
z toho mám velkou radost. Pan doktor František Janeček je přísný, nic mu
neunikne, ale pochvala od něj je jedna z nejhezčích. Dobře nás připravil i na
vše, co bude po premiéře následovat – třeba na setkání s bulvárem.

foto: Lenka Hatašová

Dříve jste hodně
vystupovala v zahraničí. Přemýšlela jste někdy o tom, že byste tam chtěla
žít natrvalo?

Teď rozhodně ne, jsem šťastná, že jsem doma, a není to moc
pravděpodobné ani v budoucnosti. Ale kdo ví, kam mě jednou osud zavede. Je
pravda, že v cizině má opera daleko větší divácké zázemí a ohlasy, ale
kdyby šlo jen o popularitu, té se mi dostává v českém showbyznysu měrou
vrchovatou.

foto: Lenka Hatašová

Máte nějaký volný čas
– co ráda děláte?

Ráda vařím a také mě těší zútulňovat náš byt – na to si
vždycky chvilku najdu. A samozřejmě na svého psa, to je miláček. Takový trochu
divadelní pes, beru ho často s sebou. Je to živel, ale když mám zkoušku,
zaleze si pod klavír, lehne si a spí. V současné době nemám čas opravdu
skoro na nic. I dovolenou jsme s přítelem museli odložit, snad se najde
pár dní v lednu, kdy budeme moci odjet někam za teplem.

foto: Lenka Hatašová

Máte nějaké oblíbené místo
tady u nás, v Česku?

Šumavu, máme tam chalupu. V pubertě jsem tam jezdila
nerada, byla jsem naštvaná, že mě rodiče nutí opouštět kamarády v Praze.
Teď bych tam ráda jezdila častěji, jen kdyby byl čas. Je tam opravdu nádherná
příroda. Cesta z Prahy na Šumavu trvá přes dvě hodiny, a když jsme
jezdívali ještě s babičkou, celou dobu jsme zpívali v autě lidovky. Naše
srdcovka byla Když jsem já šel tou
putimskou branou – babička vždy zpívávala druhý hlas.

foto: Lenka Hatašová

Je ve vaší profesi
potřeba si úspěch vydřít, nebo spíš mít štěstí?

Především je nutný talent a ochota dřít – cvičit, mít pevnou
vůli, ale i pokoru. Jenže když není štěstí, člověk neprorazí, nemá možnost
ukázat, co v něm je. Myslím – a ťukám při tom na dřevo – že mám zatím
obojí, a doufám, že tomu tak bude i nadále.

Děkuji za rozhovor.

Text: Eva Procházková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Šaty: Alena Wilson www.alenawilson.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

foto: Lenka Hatašová

*Michaela Gemrotová se narodila v Písku. Svá studia zahájila na Gymnáziu Jana Nerudy s hudebním zaměřením ve třídě doc. Magdalény Hajóssyové, dále pokračovala na Pražské konzervatoři (u Mgr. Romana Janála, posléze u Mgr. Zuzany Lászlóové). V roce 2008 byla přijata na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, kde se stala posluchačkou Prof. Hany Štolfové-Bandové. Studia ukončuje v roce 2013 na Akademii múzických umění v Praze u Mgr. Heleny Kaupové. Je laureátkou řady soutěží (2008 – II. cena na Mezinárodní pěvecké soutěži A. Dvořáka v Karlových Varech , 2011 – finalistkou soutěže (cena za nejlepší interpretaci díla A. Dvořáka, cena Bel Canto za pěveckou techniku „krásný zpěv“, cenu diváků za absolutního vítěze žen, o rok později se opět stala nejoblíbenějším soutěžícím u diváků). V roce 2008 byla zařazena mezi Young Czech Talent. V rámci své koncertní činnosti vystoupila na mnoha evropských podiích (Itálie, Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Francie. Ztvárnila několik operních rolí (Mozartova Barberina – Figarova svatba, Papagena – Kouzelná flétna, Zuzanka – Figarova svatba a Zerlina – Don Giovanni), Esmeralda-Prodaná nevěsta (B. Smetana), Kuchtík – Rusalka (A. Dvořák), Lidunka – V studni (V. Blodek) aj. Její doménou je repertoár klasického operního žánru, nebrání se ale ani žánrům lehčím (od roku 2012 spolupracuje s Rockovou operou v operní roli Bohyně Moiry). Již za studií spolupracovala s dirigenty, jako jsou např. O. Kukal, O. Lenárd, J. Procházka, J. Hrůša, R. Jindra, M. Ivanovič aj.). V roce 2013 se poprvé představí na prknech Národního divadla v roli Lidky (B. Smetana, Dvě vdovy). Vytvořila nahrávky pro Český rozhlas, Italy Recording Studio aj.

*Zdroj: NDP

foto: Lenka Hatašová

Helena Třeštíková – režisérka, dokumentaristka

Helena Třeštíková je bez nadsázky
první dámou Českého dokumentárního filmu a ten jako takový objektivní a
neposuzující je. Uvítala nás ve svém bytě, kde jsou přímé
odkazy na neuvěřitelný život. Nekřiklavě zavěšená Palachova busta nad psacím
stolem, ocenění z všemožných festivalů, fotografie tváří ze známých
dokumentů… Listopad je měsícem České republiky a my všichni jako občané
bychom se více než kdy dřív měli snažit být lidští. Měli bychom si brát příklad
z velikánů naší země, kteří v naprosté skromnosti vytváří velký odkaz, na který
jsme a další Češi budou hrdí.

foto: Tomáš Škoda

Během své kariéry jste prošla mnohé vrstvy společnosti.
Viděla jste syrové lidství, kruté osudy… Jak potom vnímáte lidskou marnivost?

Jsem asi klasicky žensky marnivá, k tomu bych se
přihlásila. Ale není to snad v nějaké nadměrné formě. A z dokumentaristického
hlediska je marnivost docela zajímavá.
Nejsem kritik a ani moralista, abych kritizovala něčí vlastnosti. Je to
součást doby, která mě zajímá. Protože to, co já dělám, je určitý typ
kronikářství, a to se nevyhýbá ničemu.

Považujete se za kronikáře?

Ano! To mi tak nejvíce sedí. Všude jsem byla kronikář.
Tábory, škola… ale sama od sebe. Vždy mě to k tomu nějak táhlo.

Nenapadlo Vás tedy psát knihy?

Já se neumím moc vyjadřovat slovem. Psala jsem teď práci o
časosběrném filmu, ryze odbornou, o zkušenostech s touto metodou a musel se
zapojit můj muž, protože mně dělá problém orientace v delších textech.

V současné době vyučujete na FAMU na katedře
dokumentární tvorby. Sama jste tam studovala. Jak vnímáte rozdíl mezi
současnými studenty a vámi v jejich věku?

Doba byla jiná, jiní byli i studenti. Tehdy jsme byli
přiškrceni tematicky a i rozhledem. Dnes studenti mohou cestovat, jezdí na
Erasmus a mají více zkušeností. My jsme byli omezení na náš prostor. To nás
poznamenalo, byli jsme víc při zemi.

foto: Tomáš Škoda

Stejně si myslím, že Vaše práce bude mít z dlouhodobého
hlediska větší váhu než většina „moderních“ prací.

Je hrozně těžké tohle hodnotit. To rozhodne čas. Dnes
studenti dělají spoustu zajímavých věcí. Daleko odvážnější v tématech. Třeba
politika. Teď běží v České televizi cyklus o expremiérech. Každý si vybral
jednoho. To za nás svobodně nešlo a nesvobodně to nemělo smysl.

Když jsme u politiky, sama jste měla takovou epizodní
roli jako osmá ministryně kultury. Proč to začalo a proč skončilo?

Byla to opravdu epizodní role. V době, kdy mě oslovili,
jsem byla velký filmový aktivista. Pořád jsme řešili něco s politiky a snažili
se prosadit to či ono. A najednou mi někdo nabídl něco ovlivňovat přímo. To je
lákavé. Vypadalo to jako angažmá na půl roku, kvůli předpokládané neuznané
důvěře vládě. Pak se ale našli přeběhlíci, vláda získala důvěru a chystala se
nepěkná věc týkající se financování památek. S tím já nechtěla mít nic
společného. A tak jsem rychle odešla a tím jsem si u některých licí udělala
ostudu. A rekord, který ale pak zlomila paní Peake. Tak už jsem jen stříbrná.
Dnes už to beru s nadhledem.

A co současná politická scéna? Teď byly komunální
volby.

Teď to vnímám docela euforicky. Moje dcera Hanka
kandidovala ve hnutí Pro Prahu 7 a získali 43 procent. Takže s přehledem
vyhráli. Bude z ní radní pro kulturu. Pan Čižinský byl jednička na kandidátce a
to je skvělý člověk a stejně tak všichni okolo něj. Takže jsem opravdu
spokojená.

Prošla jste spoustou životních cyklů. Jak Vás to od
mladé studentky změnilo?

Když jsem se hlásila na FAMU, cítila jsem okolo sebe
velkou nedůvěru. Rodiče si mysleli, že dělat film prostě není seriózní
profese. Spolužáci z výtvarné školy mi
řekli, že jsem se zbláznila, protože jsem nebyla sebevědomá ranařka. Spíš
ostýchavá a tichá. A s těmito referencemi jsem se do toho pouštěla, ale měla
jsem nejasný pocit, že by to mohlo jít. A když jsem se pak na FAMU dostala, bylo
mi jasné, že to je ono. Lidský vývoj je podstata časosběrného filmu. To mě
formovalo. Režisér dokumentu proniká do nejrůznějších zajímavých prostředí.
Kdybych seděla v ateliéru nad grafikou, tak bych se tam nedostala. Život má víc
vrstev. Asi mě to obouchalo.

foto: Tomáš Škoda

Když se podíváte zpátky, vidíte nějakou výčitku?

No tak někdy byla těžká období. Když jsem měla malé děti,
bylo to na hraně. Měli jsme paní na hlídání. Můj syn Tomáš jednou prohlásil, že
vzpomínka na dětství je prázdná lednička, ale tedy kecal, to se nikdy nestalo.
Kariéru jsem kvůli dětem přibržďovala, ale pořád jsem něco dělala. Limitující
bylo i to, že člověk prožil část života v totalitě. Ale jinak necítím výčitky.

A po profesní stránce?

Je jasné, že si člověk uvědomuje, co se nepovedlo, ale není
tam nic, co by mě nějak pronásledovalo. Blbým tématům jsem se ubránila. Byla
jsem opatrná, nikdy jsem nedělala nic, co by politicky zavánělo a odmítala jsem
vstoupit do strany. Ale určitě jsem udělala filmy, které když zpětně hodnotím,
nebyly dobré.

Bylo snazší dělat s lidmi před revolucí nebo po
revoluci?

Před revolucí nebudila kamera takovou hrůzu. Nejhorší to
bylo v dobách, kdy začala vysílat TV Nova, a lidi zjistili, že je kamera může
ztrapnit a zesměšnit. To bylo těžké, ale mám pocit, že už to pominulo. Kamery
se zmenšují a už nebudí takovou pozornost. Dnes je symbolem profesionálního
natáčení mikrofon na tyči, zvaný „smeták“.

foto: Tomáš Škoda

Koukáte se na zmíněnou televizi?

Na zprávy. Můj muž se diví a ptá se, jak to můžu snést a
já odpovídám, že je to můj průzkum společnosti. Abych rozuměla lidem. Ty zprávy
jsou reference o tom, co lidi chtějí a potřebují slyšet a vidět.

Měla jste někdy strach z návštěv věznic či skvotů?

To ne… Jen když jsme točili o Katce, pohybovali jsme se
ve zdevastovaných budovách a člověka napadne, že by se něco mohlo stát,
spadnout strop a tak podobně. Ale
kdybych to moc prožívala, nic bych neudělala. Když jsme zažili rvačky, čekala
jsem, kdy dostanem přes hlavu židlí i my. Já stále věřím, že vždycky všechno
dobře dopadne a vše bude v pořádku.

foto: Tomáš Škoda

Neměla jste strach, že se něco stane ze strany natáčených? Katka, její přítel…

Tak já jsem měla pocit, že jsme spojenci. Nepřítel byl ten
vnější svět, ze kterého přicházely většinou jen ústrky, nepochopení. My jsme
přicházeli v míru. Je důležité zmínit, že jsme jim také vždy dali honorář (jako
všem ostatním natáčeným protagonistům). Svět na ně pohlížel a reagoval s
opovržením. My se snažili porozumět. Mám pocit, že narkomani nejsou agresoři.
Jsou spíše trosky, které na velké výboje proti lidem nemají sílu. Nikdy jsem
také nechodila sama. Vždy jsem měla dva muže sebou. Kameramana a zvukaře.

Když Vám René vykradl byt, strach jste nedostala?

Ne, on jen kradl. Nebyl násilník. Ztratily se takové běžné
věci. Mě nejvíc štvalo, že tam byl kabát, co se mi šíleně líbil ze Španělska a
starožitné hodiny po tchánovi. Nepřestala jsem s ním točit, protože ten čin byl
natolik neobvyklý, že ho mohl udělat jen zajímavý člověk.

foto: Tomáš Škoda

V jakých svých projektech pokračujete?

René se točí dál, Manželské etudy se točí a občas s
Katkou, ale to se moc nevyvíjí.

Obecenstvo v České republice zvyklé na tragické příběhy
Reného, Katky nebo Marcely přijalo Váš největší dokument, „Soukromý vesmír“,
poněkud chladně.

Protože se asi čekalo, že to bude výbušnější. Režiséři
hraných filmů mají promyšlené, jak jejich filmy jdou po sobě. Já v tom nemám
záměr, vše vzniklo postupně a vlastně zcela nezáměrně. Je to náhoda daná
producentskými dohodami o délce natáčení jednotlivých časosběrných filmů.

Neustále pracujete. Jak si najdete čas na relaxaci?

To jo, to určitě. Nejlepší pro mě je dát si kafe a číst
noviny. Nebo jet do domečku na Vyžlovku. Je to překročení hranice a tam mám
chvíli pocit, že jsem daleko od hlučícího davu. Utíkám od centra města.

Jednou jste zmínila, že přestanete natáčet ve chvíli
smrti.

Nejradši bych natáčela i po smrti. Já spíš doufám v to, že
se toho ujmou mé děti a budou pokračovat do další generace.

Máte u českých médií takovou mírně nedotknutelnou
pozici. Ale během ministrování se to otočilo.

Ano, to máte pravdu. Překvapilo mě to. Já měla dobrý vztah
s médii, ale jakmile někdo přičichne k politice, i z tolerovaného člověka se
stane nepřítel. Ale pak se to vrátilo zpět.

foto: Tomáš Škoda

Přišel okamžik, kdy se zdálo, že nikdo nechápe, co
chcete říct?

Ve spoustě případů, když si přečtete reflexe, máte pocit
neporozumění. Kritici, kteří se zabývají především hraným filmem, si většinou
nedovedou představit jak časosběrný dokumentární film vzniká. Mají pocit, že já
jsem odpovědná za téma a průběh. Nebo to, že jsem odpovědná za fetování Katky. Za
to, že nepřestala. To jsou chvíle, kdy máte pocit, že nejste asi dost
srozumitelný a kvůli tomu nedorozumění vznikl až odpor vůči mě. Mnohokrát jsem
zažila označení hyena a podobně.

Katka se promítá na základních školách. Vidí ji tak
různé generace a působí to i jako prevence.

Mám z toho radost. Ta linka odmítnutí na FAMU studenty a
obvinění z hyenismu nutí člověka přemýšlet. Dostala jsem různé dopisy školáků
pro Katku a ona jim odpovídala. I o tom, že natáčení dělala proto, aby se ten
film stal prevencí po ostatní. Mainstreaové filmy jsou k pobavení a zapomnění
na starosti. Já se snažím, aby o mých filmech diváci přemýšleli. Kdo si co
vezme ale nevím a neovlivním.

Zabránilo Vám jméno Třeštíková nějaké práci?

Většinou to spíš pomáhá. Ale třeba jsem se to nikdy
nedozvěděla. Třeba se někdy zavřely dveře a já to ani nevím. Těžko říct. Jestli
na něco přijdu, tak vám to napíšu.

foto: Tomáš Škoda

Když se diváci a redaktoři ptají na stejné otázky,
existuje otázka, na kterou jste vždycky chtěla odpovědět, ale nikdy se nikdo
nezeptal?

No tak vaše otázky jsou docela inovativní, to pozor. Mě
zrovna nic nenapadá. To bych měla přemýšlet nad nějakou originální odpovědí.

Co předchází výběru tématu?

Vždy je nějaká základní idea. Téma: rozvodovost mladých
párů a pokus sledovat první dny, měsíce a roky manželství. Páry z Manželských
etud jsme potkali náhodou na matrice. Katka měl být projekt o protidrogové
terapeutce a jejích dvou klientkách. Ale Katka byla nejzajímavější.

Nastane moment, kdy si řeknete, „už dost“, už mám
hotovo a nebudu tenhle projekt dál točit?

To je dáno producentskými dohodami. Nejsem bohužel sama
vlastním financiérem. Ale je otázka, jestli bych v takovém případě ty filmy
vůbec někdy skončila.

Přeje doba finančně dokumentům?

Ne, je to pořád víceméně stejně špatný.

Děkuji
za rozhovor.

Text: Václav F. Mensa

Fotografie: Tomáš Škoda
Photography

Produkce
a realizace: Jiří Hofbouer

Poděkování: Heleně Třeštíkové za poskytnutí prostor a zázemí během focení.

Vytvořeno ve spolupráci s magazínem
Menstyle www.menstyle.cz

foto: Tomáš Škoda

Jadran Šetlík – umělecký fotograf

Rodiče známého
fotografa, vystudovaná filoložka a novinář, přivítali svého syna na svět
v italském Terstu, kde žil prvních pět let svého života. Až později se
přestěhoval do Prahy, s italskou a slovinskou jazykovou výbavou, a začal se
učit česky. Praha se stala jeho domovem, ale do Itálie se ještě mnohokrát
vrátil a zásadně ovlivnila jeho profesní kariéru fotografa. Aktuálně se věnuje
tvorbě portrétových fotografií, které bez jediné retuše a digitalizace aplikuje
speciální metodou na plátno, aby tak uchoval obraz rozličných osobností pro
další generace naprosto unikátním způsobem.

foto: Robert Vano

Hledání své
parkety ve fotografii máte již za sebou. Jaký byl váš vývoj?
Po dobu své fotografické kariéry jsem prošel
nejrůznějšími žánry. Na jejím samém začátku jsem se stal snad nejmladším
římským paparazzim. Bylo mi tehdy 14 let – první a současně osudovou hvězdou,
která prošla před mým fotoaparátem, byla Claudia Cardinale. Právě ona
předznamenala moji budoucí kariéru. Pak následovaly další – Brigitte Bardot,
Raquel Welch, Anthony Quinn, Peter Sellers, Tony Curtis, ale i Robert Kennedy a
řada dalších.
V pozdější době jsem se krátce zabýval reportážní
fotografií, později architekturou, designem, průmyslovou fotografií a konečně
oblastí, která mi byla nejbližší, a to byla reklamní a módní fotografie. Právě
tady vznikla celá řada kalendářů i reklamních kampaní pro nejrůznější české i
zahraniční firmy. Nejbližší proto, že jsem mohl pracovat se živými modely. To
mi zůstalo dodnes, i když už v jiné podobě.

Ohlížíte se za
tím?
Ohlížím a rád. Často a s melancholií vzpomínám
na své začátky. Nedávno jsem se potkal po
45 letech právě s Claudií Cardinale. Ukazoval
jsem jí fotografie z té doby a vykládal, jak se stalo, že jejím přičiněním dnes
dělám to, co dělám. Oba jsme se u toho pěkně pobavili i zasmáli.

Dnes ale děláte
úplně jiný žánr. Jak a kdy vás napadl?
Ano, dělám. Po mnoha letech v oblasti reklamy
jsem si řekl, že se chci zabývat fotografií, která nebude platná jen krátkodobé
komerci. Fotografií s nadčasovým přesahem, tedy portrétní fotografií. Portréty,
které budou předávány z generace na generaci. Tak, jak tomu bylo v dobách minulých,
kdy se lidé nechávali portrétovat malíři. K této příležitosti jsem vytvořil Galerii
Milenia Jadran.

foto: Robert Vano

Čím se tato
vaše galerie vyznačuje?
Pod tímto názvem vzniká celá řada galerijních
projektů. Jmenovat mohu například Osobnosti
naší vlasti – odkaz budoucím generacím, Významné osobnosti české
medicíny, Galerii
veteránů R.A.F., Andělské
portréty, Lica Rossii –
Tváře Ruska, Galerii
veteránů Velké vlastenecké války, Galerii
osobností Czech Top 100 a jiné… Jedná se vždy o tematické soubory portrétů
významných osobností nejrůznějších profesí i zemí.

Vy však
neděláte pouze portréty osobností…
Ne, rozhodně nedělám. Velmi často ze zabývám
rodinnými i dětskými portréty, soubory portrétů celých dynastií, portfolii
podnikatelů a manažerů. Ze všech jmenovaných pak většinou vznikají obrazové
portréty nejrůznějších formátů.

To jsou ty na
plátně?
Ano. Je to technologie, která sjednocuje všechny
druhy portrétů, které dnes dělám.

V čem je zvláštní,
unikátní?
V první řadě je to plně ruční proces od začátku
do samého konce. Fotografuji na klasický film, který vyvolávám, nikoliv
digitálně. Tak vznikají první náhledové fotografie. Z těch pak buď sám, nebo společně
s klientem vybírám nejlepší záběry. Z
hlediska kompozice, světla a hlavně výrazu.
Následně se vybraný záběr zvětšuje na
fotografický papír a vyvolává klasickým mokrým procesem. Když je fotografie
hotová, přichází technicky nejnáročnější část procesu, kterou je přenesení
fotografické emulze na malířské plátno. Následuje
vypnutí plátna na takzvaný blind rám. Nakonec
takto připravenou fotografii opracovávám povrchově štětcem. Speciálním gelem,
který používám, získávám plastičnost i hloubku portrétu, který se v tuto chvíli
už podobá více obrazu malovanému starými malíři. Pak už zbývá jen obraz
signovat a zvolit vhodný rám. Každý takto vzniklý fotografický obraz je
originál.

foto: Robert Vano

Kdy vás tato technika
poprvé napadla?
Před
časem jsem dostal nabídku vystavovat v jedné velmi prestižní světové galerii. Chodil
jsem se tam dívat na vystavované obrazy včetně portrétů malovaných starými
mistry a zrodila se ve mně touha se k nim technicky přiblížit. A tak jsem začal
přemýšlet. Podařilo se mi to nakonec pomocí jednoho starého technologa přes
fotografii. Trvalo rok, než se vše začalo dařit. Mezitím jsem to už nejednou
chtěl vzdát…

Jsou k aplikaci
určena speciální plátna a jsou některá plátna naopak úplně nevhodná?
Neřekl bych. Pochopitelně mám určitá plátna, na
která jsem si zvykl a se kterými se mi dobře pracuje.

MUDr. Bohdan Pomahač s rodinou

Je podmínkou
mít konkrétní fotoaparát?
Rozhodně není. Podmínkou je snad jen mít
fotoaparát na film. Ale teď
mluvím jen o tom, co já dělám.

Kolik
fotografií je potřeba udělat, aby vznikla jedna výsledná?
To je velmi různé. Někdy stačí půl filmu, jindy
nestačí tři filmy. Nikdy na to při fotografování nemyslím. Fotografuji tak dlouho,
dokud nemám pocit, že mám ve fotoaparátu to, čeho jsem u dané osoby chtěl
docílit. Krásné u filmu je, že výsledek vidíte až po jeho vyvolání.

Takže máte doma
fotokomoru?
Ano, takovou trochu větší. Ale už ne doma. Na
vyvolávání fotografií v koupelně už jen matně vzpomínám…
(smích)

Vzniká většina
fotografií v ateliéru? A jaké procento venku?
Skoro všechny vznikají v ateliéru. I když
cestuji po světě, vozím si s sebou mobilní
studio. Málokdo pozná, kde vznikl ten či jiný
portrét. V pražském ateliéru je
to pro mně pochopitelně nejkomfortnější. V exteriéru fotím jen výjimečně, ale
někdy pochopitelně také.

foto: Robert Vano

Jste schopen
vytvořit portrét na plátně i mimo domov?
To rozhodně ne. Je k tomu zapotřebí dost složité
a nepřenosné technické zázemí.
Fotografovat mohu kdekoliv na světě, ale přenos
fotografie na plátno dělám pouze
ve svém pražském ateliéru.

Kolik
potřebujete k vytvoření portrétu světel?
Zásadně používám jeden světelný zdroj. Pochopitelně
světla mám různá. Každé má svůj specifický charakter a vytváří svoji atmosféru.

Je pravda, že
vůbec neretušujete?
Je. Dnes se retušuje ve photoshopu. Ten já
nepoužívám, jelikož ani nemám jak. Mám
však při fotografování s sebou svůj vždy „živý photoshop“ v podobě své manželky Gábiny, která jako
vizážistka a stylistka každého před fotografováním pečlivě upraví. Líčení,
vlasy, oblečení. Práce musí být
udělaná velmi pečlivě, protože když je fotografie hotová, už nic opravit nejde.

MUDr. Bohdan Pomahač

Jak se má váš
klient na focení připravit? Co potřebuje vědět, mít s sebou, když přijde za
účelem získání portrétu?
Vždy, pokud je to jen trochu možné, se s
klientem scházíme nějaký čas před fotografováním. Jednak proto, abychom v den
fotografování před sebou nestáli poprvé, jednak aby se dozvěděl vše potřebné k
vlastnímu fotografování. Dostane se mu od nás informace ohledně výběru
oblečení, doplňků, jak si nechat od vlastního kadeřníka upravit, obarvit nebo
ostříhat vlasy, jakou zvolit manikúru, a tak podobně. Je to velmi důležité
především proto, aby se klient v den, kdy přijde na fotografování, cítil
komfortně. To je už polovina úspěchu! Vnitřní rozpoložení člověka je to nejdůležitější.
Jako v zrcadle se pak odráží na jeho zevnějšku. A aby se v průběhu
fotografování cítil dobře, to je už úloha naše, moje a Gábiny. Často se nám
stává, že klienti poté, co si už odnášejí hotové obrazy, vyjadřují radost nejen
nad hotovým dílem, ale současně přiznávají, že to pro ně byl naprosto nevšední
a nezapomenutelný zážitek.

Jak dlouho
takové focení trvá?
Záleží na tom, kolik lidí se současně
fotografuje, jestli jedinec, nebo rodina. Také záleží na zadání, rozsahu
požadovaného portfolia. U samostatného mužského portrétu můžeme počítat zhruba se
dvěma hodinami. U ženy jsou to čtyři hodiny, u rodinného portrétu, kdy se
zpravidla fotografují i samostatně jednotliví členové rodiny, je lepší v ten
den už nic neplánovat.

Stává se, že to
nevyjde a musíte fotit znovu?
Zatím se to naštěstí nestalo. (smích) Ale jak jsem již zmiňoval, fotografuji tak
dlouho, dokud nevidím, že „to tam mám“. Proto se i u takzvaného „dřeva“ vždy jeden
dobrý záběr najde.

Miroslav Zikmund

Máte svoji technologii
patentovanou?
Nemám. Každému s chutí doporučuji, ať si to
zkusí. Myslím, že brzy pochopí, oč je fotit na digitál a tisknout plotrem
rychlejší a jednodušší. (smích)

Na jakých
neobvyklých místech se vaše plátna objevila?
Tak například na zaoceánské lodi Queen
Mary kotvící na Long Beach v Los
Angeles, nebo uprostřed Sibiře.

Ivana Trumpová

Kam všude
do zahraničí vás vaše obrazy přivedly?
To bych se musel podívat do svého životopisu,
jehož součástí je i výčet mých autorských
výstav. Ale pokud si vzpomínám: Itálie, Rakousko, Švýcarsko, Německo, Polsko,
Slovensko, Slovinsko, USA, Rusko, Kazachstán, Čína a asi ještě někde jinde.

Co přesně se
skrývá pod názvem projektu Osobnosti naší vlasti – odkaz budoucím generacím, o kterém jste mluvil?
Když jsem přemýšlel nad názvem tohoto nově vznikajícího
galerijního projektu, dlouho jsem zvažoval, jak jej nazvat. Při tomto
stávajícím názvu jsem si občas říkal, jestli není tak trochu „staromódní“. Pak jsem
si ale současně řekl, že moje portréty jako fotografické obrazy také nejsou
žádnou avantgardou, ba naopak. Navíc
ztělesňuje moje pocity i to, co chci představit široké veřejnosti. To je galerie
skutečných osobností naší společnosti. Ne všichni jsou možná mediálně známí,
svým působením však výrazně přispívají k věhlasu místa svého působení, regionu,
země. A právě tito lidé si zasluhují, aby o nich věděly i budoucí generace.

foto: Robert Vano

Přišel jste na
něco zajímavého při styku s tak rozličnou skupinou lidí? Třeba jestli jsou lidé
s ohledem na svoji profesi specifičtí?
Přicházím na něco neustále. Je to nesmírně
obohacující. Pochopitelně skoro každý
člověk, který ve své profesi výrazně vyniká, je současně specifický. A to hned
dvěma směry. Já mám však většinou štěstí
na ty osobnosti, které jsou specifické tím lepším, pozitivním směrem. (smích)

Jak vnímáte u
nás jakýsi hlad po umění?
Já jej osobně vůbec nevnímám. Každý si své umění
musí umět najít. Nikomu jej nelze vnutit. Na umění také neexistuje recept. Je
to čistě pocitová věc. Věc osobních vjemů. V tom je krásné!

prof. Eva Syková

Litujete, že
jste některé konkrétní osoby nefotil a už to není možné?

Ano, lituji. Pár jich je. Nejvíce mě mrzí člověk, se kterým jsem
byl kamarád. Vždycky mi říkal „ty bejku, vždyť je dost času“, a tak jsme focení
odložili na příště a v ten den šli raději na skleničku a „pokecat“. Pak jsem mu
několikrát volal. Naposledy, už byl v nemocnici, mi řekl: „Ty bejku, už to asi neuděláme…“ Byl to Arnošt Lustig. Dodnes si to vyčítám.

Jak se u vás
vyvíjel odhad na lidi, který je ve vašem oboru určitě důležitý?
Ano, jiný odhad jsem měl, když mi bylo 20, 30,
50, a jiný mám možná dnes. Přesto se, a asi je to dáno tím, že jsem věčný
optimista, snažím lidi vidět pozitivně. Pravda, párkrát se při tom člověk sice
zmýlí nebo i spálí, přesto mi to moji povahu ani pohled na lidi nezmění.

Dagmar Havlová a Václav Havel

V tom směru vás jistě ovlivňují vaše děti…

To zajisté. Mají
pro mě obrovský význam a jsou v mém životě velkým motorem i neustálou motivací.

Už víte, jak je
důležité být dědečkem?
Vím to už celý rok, a to hned dvojnásobně. Je to
nepopsatelný pocit, pocit neutuchajícího štěstí spojený s jistou zodpovědností
jak vůči vnoučatům, tak všem mým dětem.
Někdy mám pocit, jako bych teprve teď začal
naplno žít! A tak doufám, že tu ještě chvilku pobudu, abych nejen stihl
vytvořit to nemalé množství portrétů, které plánuji, ale také měl dost času se
pověnovat těm mým malým „budoucím generacím“… (smích)

Děkuji za
rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz a archiv Jadrana Šetlíka

Vytvořeno ve spolupráci s hotelem Alwyn v Karlíně www.hotelalwyn.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz

Sofie Šetlíková

Backstage 11/2014/2

Backstage fotografie – Designhotel Elephant a Hotel Grandior Prague – produkce profesního magazínu Best of focená 26. listopadu 2014

Focené osobnosti:

Jiří Škorpík – producent, autor, zpěvák

Eva Svobodová – ředitelka Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR

Markéta Minaříková – marketingová ředitelka společnosti Whirpool

Jan Souček – ředitel České televize Brno

Radek Novotný – generální ředitel společnosti Whirpool

Produkční tým:

Fotograf: Robert Vano www.robertvano.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Redakce:: Dita Brančíková

Backstage: Michaela Lejsková

Make up a vlasy: Pavel Filandr ww.pavelfilandr.cz

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Alena Wilson www.alenawilson.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

Le-Hotels Group www-le-hotels.cz

Generální ředitel Grandior Hotel Prague: Petr Lžičař

Liběna Hlinková – majitelka kosmetiky LH Cosmetics

Tak
jako mnoho žen se i Liběna Hlinková celý život zajímala o kosmetiku, která
napomáhá ženám být krásné. Nezůstalo však u zájmu a vznikl nápad na založení
vlastní luxusní dámské kosmetiky se speciální šetrnou recepturou. Proces od
testování až po umístění na trh byl velice zdlouhavý, ale nyní se kosmetice s ochrannou
známkou LH Cosmetics na trhu
velice daří. Získává si svou skalní klientelu, která oceňuje její kvality. Mimo
jiné se Liběna Hlinková také věnuje nadační činnosti, která podporuje bývalé
hokejisty v těžkých životních situacích.

foto: Lenka Hatašová

Zajímáte se
o kosmetiku dlouho, nebo s nápadem na založení značky intenzivní zájem
teprve započal?

Ono je to právě naopak. Kosmetika a věci s ní spojené mě
zajímají celý život a z tohoto zájmu vznikla myšlenka na vytvoření vlastní
kosmetické řady.

Jaký byl prvotní
impuls pro založení vlastní luxusní značky?

Vždy mě zajímalo,
z čeho se kosmetické krémy tvoří, inklinovala jsem k přírodní kosmetice. Měla
jsem pocit a zpětnou vazbu od řady svých kamarádek a známých, že přírodní
kosmetika je vyhledávaným artiklem. A právě v této souvislosti mě napadlo, proč
si nevytvořit krémy podle vlastní představy. Konkrétní impuls pak přišel při
konzultacích s pracovníky farmaceutické fakulty v Hradci Králové. V mém případě
byl na prvním místě zájem vytvořit kvalitní, zdravou kosmetiku pro ženy
středního věku.

Věděla jste, že krémy
je trh přesycen, přesto jste se dala na tento byznys. Co bylo hnacím motorem?

Ekonomika je pochopitelně
velmi důležitá, nasycenosti trhu jsem si byla vědoma, ale nadšení z práce s
kosmetikou bylo větší než ekonomické obavy.

foto: Lenka Hatašová

Co všechno je
spojeno se založením nové značky?

Zvenku
to tak určitě nevypadá, ale jedná se o velmi složitý a dlouhodobý proces, který
obnáší řadu administrativních věcí, zkoušení a testování krémů, schvalování.
Bylo asi dobře, že jsem nevěděla, co vše budu muset absolvovat, protože jinak
nevím, jestli bych se do toho pustila.

Jaká úskalí mohou
přijít?

Základní úskalí
je, že se kosmetika neprodává, nebo že o ni není zájem. To je jako ve všech
oborech.

Co všechno předchází
tomu, než se vůbec nový produkt může schválit?

Vývoj,
schvalování a testování kosmetiky – Státní
zdravotní ústav, legislativa. To vše trvalo dva roky.

Jak dlouho je
nyní vaše kosmetika na trhu a jak se jí nyní daří?

Od
roku 2010. Jsem ráda, že mám svoje stálé zákazníky, jejichž počet neustále
roste. Nikdy jsem neměla ambice kosmetiku vyrábět a prodávat ve velkém. Mým
cílem byla luxusní řada pro určitou klientelu.

foto: Lenka Hatašová

Kdo se podílel na
vývoji produktu?

Největší
měrou se zasloužila Univerzita Karlova,
farmaceutická fakulta v Hradci Králové. Té patří poděkování
za to, že tato kosmetika vznikla.

Stála jste u zrodu celého procesu vývoje značky, nebo jste někdy nechala rozhodovat svůj tým?

Na všechny věci spojené s výrobou dohlížím osobně. Pochopitelně na jednotlivé činnosti, jako jsou výroba, obaly, distribuce nebo propagace, mám obchodní partnery z uvedených oblastí. Vše je o konzultaci názorů, v odborných věcech je zásadní spolupráce s farmaceutickou fakultou v Hradci Králové. Konečné rozhodnutí však vždy bylo a je na mně.

foto: Lenka Hatašová

Proč jste si
zvolila spolupráci s laboratoří Farmaceutické
fakulty UK v Hradci Králové?

Volba byla jasná.
Těžko hledat větší odborníky. Nešlo o nic samozřejmého a mě velmi potěšilo a
povzbudilo, že se rozhodli se mnou spolupracovat.

Jak jsou krémy
testovány?

Jedná se o daný a
velmi přísný proces, který měl na starosti Státní
zdravotní ústav v Praze.

V čem jsou vaše krémy odlišné od konkurenčních?

Nejsou parfemované a neobsahují barviva. Obsahují jen nepatrné množství konzervační látky.

V čem jsou vaše krémy odlišné od konkurenčních?

Nejsou parfemované a neobsahují barviva. Obsahují jen nepatrné množství konzervační látky.

foto: Lenka Hatašová

Jaké jsou
základní přísady krému, které způsobují jeho kladné účinky?

Podrobná
receptura je mým tajemstvím. Koenzym Q10, retinol, ženšen, zelený čaj, vitamíny A, E, extrakt ze
semen červených odrůd vinné révy, vysoce účinné antioxidanty a látky analogické
skvalanu.

Odkud získáváte
potřebné suroviny?

Spolupracuji s Vřídlem, v. d., Karlovy Vary,
které obstarává potřebné ingredience.

foto: Lenka Hatašová

Nakolik jsou
krémy účinné?

Měřítkem kvality
krémů je spokojenost zákaznic. Ta je velká a to je pro mne rozhodující faktor.

Jsou nějaké
indikátory spolehlivého a hlavně kvalitního kosmetického prostředku?

Každá žena je
individualita a stejně je to s její pletí. To, co vyhovuje jednomu, nemusí
vyhovovat jinému. Já svoji kosmetiku používám a myslím si, že působí velmi
pozitivně.

Za jak dlouho
jsou vidět výsledky?

V podstatě
ihned.

foto: Lenka Hatašová

Vaše krémy jsou nazývány krémy nové generace. Co si pod tím máme představit?

To označení vyplývá právě ze složení krémů, které jsou vysoce hydratační a při jejích vývoji byly zohledněny nejnovější poznatky kosmetického průmyslu.

Pro koho je
kosmetika určena především?

Pro zralou pleť,
pro kategorii žen středního věku.

Proč nestojíte o
kamenné obchody?

Souvisí to s
celkovou filozofií podnikání s kosmetikou. Jedná se o maloobratový prodej.

Jak se snažíte
propagovat svou značku?

Propagace probíhá
standardním způsobem na webových stránkách, Facebooku,
při veřejných a společenských akcích.

Většina luxusních
krémů je cenově vysoce nadhodnocená, lze si nějak ověřit cenu výrobku?

Pokud se v
uvedené oblasti pohybujete, dokážete si celkem reálnou představu udělat.

foto: Lenka Hatašová

Uchytila se vaše
značka i v zahraničí, případně
uvažujete o tom?

Soustředila jsem
se na český trh. Ambice proniknout do zahraničí jsem neměla.

Mimo vlastní kosmetiku
se zabýváte i nadační činností. Jakou?

Nadační fond Ivana Hlinky
byl zřízen Českým svazem ledního hokeje
dne 19. 5. 2005 a mně byla dána možnost v tomto fondu pracovat.

Jak se snažíte
pomáhat bývalým hokejistům?

Fond pomáhá
bývalým hokejistům a ostatním činovníkům, kteří se dostali do tíživé životní
situace.

Spojujete nějak
svou nadační činnost s podnikáním v kosmetice?

Ano, určitá část finančních
prostředků jde na účet fondu.

foto: Lenka hatašová

Chtěla byste
kosmetickým skeptikům něco vzkázat?

To bych si
nedovolila, je přece věcí každého, jak o sebe a svoji pleť pečuje.

Děkuji za rozhovor.

Text: Darina Blatská

Foto: Lenka
Hatašová www.lenkahatasova.com a archiv Liběny Hlinkové

Oficiální
stránky: www.libenahlinkova.cz

Nadační fond Ivana Hlinky: http://www.cslh.cz/text/37-nadan-fond.html

Vytvořeno ve
spolupráci s Designhotelem
Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

Hotelem Grandior Prague www.hotel-grandior.cz

Korektura textu:
Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher: Profesní
magazín Best of www.ibestof.cz

Backstage 11/2014

Backstage fotografie – Designhotel Elephant a Hotel Grandior Prague – produkce profesního magazínu Best of focená 24. listopadu 2014

Focené osobnosti:

Josef Jelínek – kostýmní výtvarník

Iva Marešová – zpěvačka

Dušan Vitázek – herec

Gustav Bubník, herec, dabér, principál divadla

Marian Vojtko – tenorista a muzikálový zpěvák

Produkční tým:

Fotograf: Robert Vano www.robertvano.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Backstage: Michaela Lejsková

Ve spolupráci s muzikálem Antoinetta a Martinou Jandovou

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz

GrandioR Hotel Prague www.hotel-grandior.cz

Le-Hotels Group

plukovník Emil Boček – veterán RAF

Prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc. – ředitel Ústavu molekulární genetiky AV ČR

PhDr. Pavel Beran, CSc. – ředitel Filosofického ústavu AV ČR

Inga Bylinkina – lektorka Akademie léčivé výživy

Inga Bylinkina je absolventem Academy of Healing Nutrition v New Yorku, se kterou nadále
spolupracuje. Je jednou z jejích ředitelek a lektorem celostních wellness
technik. Práce s bylinami je jí blízká již od dětství. Byliny patřily k
nejčastěji používaným léčebným metodám v jejím okolí a vždy ji zároveň také
velmi přitahovaly. Toto zaujetí ji neopouští ani dnes a jejich studiu se věnuje
i nadále. Od roku 2005 studovala u mnoha bylinkářů a léčitelů používajících
tradiční čínskou medicínu (TCM), k nimž patří například Michael a Lesley
Tierra, JP Khalsa, Miles Coleman a Drew de Vittorio. Inga
je nadšenou zastánkyní myšlenky, že jídlo může být lékem a neustále zkouší nové
možnosti použití těch nejlepších a nejúčinnějších potravin a bylin, které kdy
lidé k léčení používali. Hodně času tráví ve své kuchyni – laboratoři, kde
vymýšlí vlastní léčivá jídla, tonizující elixíry, bylinné receptury a přírodní
kosmetiku. Inga je také lektorkou Akademie léčivé výživy v Praze, kde bude 21. – 22. února 2015 přednášet o světových bylinách a Superfoods.

Kdy jste se začala zajímat o léčivé byliny? Kdo nebo co
vás inspirovalo?

Narodila jsem se a vyrostla v Rusku. Pamatuji
se, jak moje babička, když jsem byla malá, vařila bylinkové čaje, připravovala
domácí léky, pracovala na zahradě a brala mě do lesů, kde jsme sbíraly
různé plody a houby. V kuchyni i zahradě byla neuvěřitelně tvůrčí.
Když jsem ji jako dítě navštěvovala, vždy mě uvítala nějakým chutným, barevným
odvarem z bylin a květin. Večer, to byl opravdu rituál, mi
připravovala koupel plnou vůní a solí na znamení respektu a lásky k
vlastnímu tělu. Hýčkala mě vlasovými maskami a masážemi přírodními
oleji… Tyto okamžiky ve mně zůstávají jako taková magická vzpomínka.

Našla ve vašem
životě místo i klasická farmacie?

Nikdy jsme nepoužívali farmaceutické léky, a když se
někdo z rodiny necítil dobře nebo onemocněl, nejprve jsme se uchylovali
k přírodním přípravkům. Bylinám jsem vždy plně důvěřovala a ráda jsem
si s nimi už od malička hrála.

Jak se vyvíjela vaše kariéra?

Víte, když jsem se před 13 lety přestěhovala do Spojených
států a začala si budovat nový život, po nějakou dobu jsem vůbec nevěděla,
jak bych mohla využít svou vášeň pro zdravý životní styl ani své znalosti
přírodních léčivých prostředků a bylin v profesionálním životě.
Postupně jsem začala zjišťovat, kolika zdravotními problémy, z nichž
některé nabývají až epidemických rozměrů, lidé v Americe trpí. Brzy poté, co jsem se přestěhovala, jsem si
všimla, že kvalita jídla, které lidé běžně konzumují, je velmi nízká, že
většina z nich užívá farmaka a vlastně zcela ztratila schopnost
rozumět tomu, co jejich tělo potřebuje, aby zůstalo v rovnováze
a zdravé.

Našla jste
způsob, jak lidem pomoci a pracovat s nimi?

Začala jsem cítit touhu podělit se o vše, co jsem
věděla o tom, jak si posilovat a udržovat dobré zdraví, a tak jsem
zaktivovala svou léčitelskou část. Rozhodla jsem se získat nějaké formální
vzdělání, které by mi umožnilo pracovat s lidmi a pomáhat jim zvládat
své zdravotní problémy. V roce 2006 jsem narazila na Academy of Healing
Nutrition, která mě okamžitě zaujala. Nabízeli desetiměsíční program koučování
v oblasti celostního přístupu ke zdraví, který byl založen na ájurvédě
a tradiční čínské medicíně, stejně jako na moderních výzkumech zaměřených
na podporu zdraví a dlouhověkost. Já jsem s těmito koncepty hluboce
rezonovala a tak jsem se rozhodla kurz absolvovat.

Jak se
rozvíjela vaše praxe po studiu?

Po ukončení studia jsem chtěla zůstat v kontaktu
s komunitou instruktorů a ostatních absolventů a také se dále
učit a růst na poli celostních přístupů k výživě a přirozenému
zdraví. Ředitel školy, Roger Green, ve mně viděl pilnou
studentku odhodlanou věnovat se vystudovanému oboru i prakticky
a brzy mi nabídl, abych pro akademii začala pracovat
v administrativě, marketingu a jako mentorka nových studentů. V téže
době jsem si postupně budovala praxi zdravotního kouče a začala pracovat
s klienty, kteří měli různé zdravotní problémy.

Jakým způsobem
jste potíže klientů vyhodnocovala, diagnostikovala?

Zpočátku jsem nadšeně aplikovala metody orientální
diagnostiky jako je čtení z jazyka, kladení specifických otázek či
zkoumání tváře klientů, které nám pomohou pochopit, co se děje uvnitř jejich
těla a naznačí, proč se u nich projevují právě tyto symptomy. Byla jsem
odhodlaná jít až ke kořenům jejich zdravotních potíží. Zjistila jsem ovšem, že
symptomy, které se objevují na fyzice, vlastně začínají
v psychicko-spirituální rovině a jsou spojené s naší životní cestou.
Ta působí na naše emoce a vytváří vzorce, jež, nejsou-li včas řešeny,
mohou vést až k nemoci.

Čím se vy sama nejvíce ve své praxi zabýváte?

Nyní při práci s klienty kombinuji různé postupy,
k nimž patří vyvážená strava, přírodní léčivé prostředky, byliny či
speciální tonizující byliny. Učím je, jak se o sebe dobře starat, vysvětluji
jim strategie životního stylu a vždy se také věnujeme hledání myšlenkových
forem a vzorců, které nejsou v souladu s jejich duchovní cestou.
Během studia na Akademii jsem se poprvé dostala do kontaktu s taoistickým
učením o posilování zářícího zdraví a dlouhověkosti. Tato filosofie velmi
hluboce souzní s mým vlastním přesvědčením, a tak jsem se pustila do
studia prastarých tajemství a začala pátrat po lidech, od nichž bych se mohla
učit přímo.

Kdo vás
v tomto směru nejvíce ovlivnil?

Mým prvním učitelem byl Nam Singh, později jsem studovala
u Jeffreyho Yuena a Rona Teeguardena. Všichni jsou hloubkou svých
znalostí neuvěřitelnými taoisty. Zejména jsem se věnovala tomu, co taoisté
nazývají „tonizující byliny“, a moderní věda „adaptogeny“. Začala jsem je
pravidelně užívat, dělala jsem si čaje, přidávala je do jídla, které jsem si
sama vařila, do koktejlů ze super potravin a dalších elixírů. Posun, který
jsem zaznamenala ve vlastním zdravotním stavu, byl neuvěřitelný.

Našla jste
tedy způsob, který může pomoci i ostatním. Jak jste jej aplikovala do praxe?

Okamžitě jsem zatoužila se o tuto zkušenost
a vše, co jsem se o tonizujících bylinách a některých léčivých
houbách naučila, podělit s ostatními. Začala jsem proto sama učit a pořádat
workshopy, nejdříve ve Spojených Státech a nyní také v Evropě. Pociťuji to
jako své opravdové poslání. Věřím, že vzdělávání znamená růst, a já jsem se
rozhodla věnovat jeho nejzásadnější součásti – růstu mysli, těla a ducha.
Léčení je fascinující proces s mnoha aspekty a díky tomu, že pracuji
jako kouč a učitel, se i já stále něco učím a dále rozvíjím svou
kariéru.

Proč bychom se měli zajímat o Superfoods?

Žijeme v úžasné době, kdy máme přístup
k exotickým rostlinám z celého světa. V posledních letech vtrhly
„super potraviny“ jako vichřice na trh se zdravými potravinami. Snad každý dnes
zná kustovnici, kokosový olej, semínka chia a na scénu vstupují stále nové
a nové produkty. Je úžasné zkoušet stále nové věci, experimentovat s novými
potravinami a opravdu mě to baví.

Co by lidé
měli znát o tom, co jí a proč?

Myslím si, že je nesmírně důležité něco se o těchto
potravinách naučit – odkud k nám přicházejí, kde rostou ve svém přirozeném
prostředí a jakou mají energetickou povahu. Nejde jen o jejich výživový
obsah. S těmito vědomostmi pak můžeme dělat chytrá rozhodnutí
a vybírat si super potraviny podle toho, co naše tělo potřebuje, podle
ročního období a dlouhodobých zdravotních cílů. Ráda bych ovšem také
zdůraznila, že někdy je lepší prozkoumat, jaké unikátní potraviny nám poskytuje
oblast nebo země, ve které žijeme. Jistě pro nás budou dostupnější
a také jejich biochemické složení nám pomůže zharmonizovat se
s místním prostředím. A samozřejmě bychom neměli zapomenout na
nejléčivější „super potraviny“, jež můžeme užívat zcela zdarma…

Máte na mysli
sluneční energii?

Ano, mám tím na mysli věci, jako je sluneční svit se svou
nekonečnou zásobou vitamínu D, uklidňující a vyživující energii přírody,
lásku a požehnání, které vkládáme do jídla a našich léčivých elixírů, jež
připravujeme a dělíme se o ně s ostatními. Často zapomínáme, jak
zásadně důležité jsou pro to, abychom se cítili dobře.

Prozradíte nám typy na pokrmy, kterými ideálně začínat
každý den? Co vy sama ráda snídáte?

Zima je obdobím roku, kdy je potřeba udržovat se
v teple a posilovat odolnost organismu vůči různým nachlazením
a chřipkám. Zima je také obdobím, které je v tradiční čínské medicíně
spojeno s ledvinami a močovým měchýřem, a tak je skvělá
k obnově a doplnění energie těchto orgánů. Já si teplo udržuji díky silným
kaším, které si vařím z celých zrn, dýní a sušeného ovoce nebo
čínských bylin. V léčivé výživě používáme tradiční pokrm, kterému se říká jook
(džuk) nebo congee (kondží). Většinou se dělá z rýže, někdy také
z jiných obilovin, a určitých bylin s výraznými výživnými,
energetickými a adaptogenními vlastnostmi. Já často používám kozinec
blanitý (astragalus), pazvonek dangšen (codonopsis), cicimek datlový (jujube),
semínka lotosu, longan, kustovnici, náprstník (rehmannia), vlašské ořechy
a jedlé kaštany, které pomáhají zahřívat tělo, vytvářejí energii, krev
a posilují imunitní systém.

Čím ideálně
začít nový den?

Den ráda začínám šálkem teplého čaje z gynostemmy
(ženšen pětilistý), který prolije zažívací ústrojí a otevře žaludek,
připraví ho na příjem potravy. Často si dělám elixír z teplého čaje
z gynostemmy, s přidáním některých medicinálních hub, bylinných
prášků a super potravin, jako jsou mucuna, maca, semínka chia, lucuma nebo
mesquite. A také mám na snídani moc ráda misku dobré miso polévky
s mořskými řasami, houbičkami shitaké, pohankovými nudlemi a různou
zeleninou. Nasytí mě, uspokojí a uzemní pro den naplněný prací.

Jaká je vaše osobní životní filozofie?

Obvykle říkám, že „život je proces“. Jedná se o proces,
během něhož se rozvíjíme, rozkvétáme v květ svého překrásného pravého já.
Je to proces organický a nelze jej uspěchat. Miluji svůj život, protože mi dává
příležitost k růstu, možnost seberealizace a rozkvétání v každém mém projevu.
Máme úžasné fyzické tělo, které je dokonalým a nesmírně složitým nástrojem,
jehož prostřednictvím na sebe naše duše vzájemně působí se světem kolem nás.
Naše tělo zná odpověď na všechny naše otázky. Každý den se snažím soustředit na
to, jak se cítím uvnitř, jak se cítí moje duše a jak se cítí moje srdce. Ráda
naslouchám jazyku svého těla. Věnuji pozornost tomu, co mé tělo potřebuje a co
si žádá, aby mohlo být zdravé. Kořen veškerého zdraví je v mozku, kmen
v emocích, listy a větve v těle. Květ naší duše kvete, když spolu
všechny části spolupracují. O svůj život ráda pečuji jako o květinu, která
potřebuje lásku, pozornost, dobrou vodu, výživu a slunce, protože pak se můžu
s druhými, s nimiž se v životě setkávám, dělit o jedinečnost
projevu své krásy, vůně a barev.

Děkuji za rozhovor.

Text: 2media.cz

Akademie léčivé výživy: www.akademielecivevyzivy.cz

Fan stránky: www.facebook.com/akademielecivevyzivy

Publisher: profesní magazín Best
of www.ibestof.cz