Archiv pro měsíc: Říjen 2014

„Pokud chceme změnit své okolí, musíme začít u sebe.“
Zbigniew Czendlik

Když se řekne Lanškroun, lidem se
vybaví on. Narodil se v Polsku, ale už přes dvacet let žije v Čechách. Zbigniew
Czendlik je oblíbeným knězem nejen díky své mediální popularitě, ale i pro
svoji otevřenost. S noblesou ukazuje, že lze ctít křesťanské tradice i poslání
kněze a přitom nebýt upjatým a vážným představitelem církve, jak si mnozí
představují. Jeho humor prolíná i následujícími řádky. Je škoda jediného, že
rozhovor nemohl být napsán ve znění jeho roztomilé češtiny.

Na jedněch nejmenovaných stránkách se u vašeho
profilu píše: „rád se dobře obléká“. Do jaké míry si potrpíte na módu?

Ano, na módu si potrpím. Vysvětlím vám to. Věřím
totiž, že v těle je duše, která je nesmrtelná. A aby se ta duše cítila
v mém těle dobře, musím o něj pečovat. Proto se oblékám tak, abych se
cítil dobře, a díky tomu se cítí dobře i moje duše.

Je pravda, že nenosíte kolárek?

Na tuto otázku vždy odpovídám z legrace
„co to je“?. Přiznám se, že nemám rád uniformitu, a kolárek jako symbol určité
jednotvárnosti ji pro mě asi představuje. Když přišli zatknout Ježíše do
Getsemanské zahrady, kde byl se svými učedníky, nebyl mezi ostatními
k rozeznání. Nijak nevybočoval. Prozradil ho až Jidáš, který ho políbil a
tím ukázal, koho mají zatknout. Já také nechci vyčnívat z řady, proto se
oblékám stejně jako většina lidí.

Kolik máte liturgických rouch a při jakých
příležitostech je oblékáte?

Ornáty (pozn. Redakce: liturgická roucha) mohou
být různých barev, které se střídají při jednotlivých příležitostech
v roce. Nejčastěji se obléká zelená barva, která je symbolem naděje. Barva
bílá znamená čistotu či nevinnost a nosí se při mších v době velikonoční nebo
vánoční. Fialový ornát se obléká v době adventní a postní, protože tento odstín
je symbolem odříkání, a také se nosí při pohřbech, stejně jako černá barva.
Červená, barva krve, se oblékne, když vzpomínáme na mučedníky. Na mimořádné
okamžiky volíme zlatou. Existuje i růžová, symbol radosti, kterou lze využít dvakrát
v roce během postní a adventní doby. Přiznám se, že tento ornát nemám,
protože mi připadá zbytečné investovat do něčeho, co obléknu dvakrát v roce.
(smích)

Dostává nový farář nové ornáty, nebo je dědí po
svém předchůdci?

Ano, dědí je, protože se vlastně jedná o
služební oděv a je to věc, která patří do vybavení kostela. Vzpomínám si, jak
moji farníci měli jednou nápad, že mi koupí nový ornát. Tenkrát jsem jim řekl,
že je to nesmysl. Je to jakoby policajtovi kupovali uniformu. (smích)

A jak to vypadá, když se kněží střídají na
faře. Probíhá nějaký speciální obřad?

Nic zvláštního se neděje. Nový farář, kterého
může uvést biskup, dostane jmenovací dekret a původní kněz odjíždí.

Kdo se kromě vás ještě stará o kostel a faru?

Naštěstí mám své dvě pastorační asistentky,
které mi pomáhají, a také hospodářského správce. Na chodu se podílejí i
dobrovolníci, kdy si každý z nich vybere určitou činnost, kterou pak
vykonává. Tito lidé jsou pro farnost mnohem důležitější než farář samotný. Kněz
může odjet, ale oni zde zůstávají, protože tady bydlí a o farnost se starají dále.

Vy už budete v Lanškrouně dvacet let…

S nadsázkou říkám, že dvacet let kazím lidi v Lanškrouně.
(smích)

Můžete i vy sám rozhodnout o tom, kde budete
působit?

Mohl bych říci panu biskupovi, kdyby se mi
někde nelíbilo, nebo bych chtěl odejít z osobních důvodů, ať mě přemístí.
Může ale přijít i on sám, že mě potřebuje jinde. Já mohu poté diskutovat, ale
protože jsem byl vychován k poslušnosti, měl bych poslechnout. Musím ale
říci, že mám v Lanškrouně vytvořené už takové zázemí, že bych odtamtud nerad
odcházel.

V České republice je hodně polských kněží. Co
je vede k tomu zakotvit zrovna zde, mimo svoji rodnou zem?

Většinou jsme zde na žádost českých biskupů,
protože českých kněží je málo. I já jsem přišel do České republiky
z tohoto důvodu. Polských kněží je zde asi 250, což je asi deset procent
kněží v Čechách.

O Češích se říká, že jsou to převážně ateisté.
Máte zkušenosti s tím, že za vámi přijde člověk, který přizná, že je nevěřící,
ale v daném momentě potřebuje duchovní podporu?

Mám poměrně časté zkušenosti. Myslím si, že je to
dané tím, že jsem vnímán spíše jako duchovní osoba než jako kněz. Lidé díky
tomu mají pocit, že se mnou mohou řešit různé problémy, a přiznávám, že těch
žádostí je opravdu hodně. Někteří chtějí peníze, dokonce se mi stalo, že mi
jedna maminka psala, jestli neznám nějakou slušnou dívku, která by se hodila
k jejímu synovi. (smích) Takže
těch proseb je opravdu hodně a přiznám se, že už bohužel nestačím na všechny odpovídat.

Na stránkách vaší farnosti mě zaujal citát:
„Pro ty, kteří se narodili do ateismu, je to víra jako každá jiná.“ Dokážete
popsat, k čemu se upírají nevěřící lidé? 

Myslím si, že neexistují nevěřící lidé. Přeci
jsou ti, kteří v Boha věří, a pak jsou zde ti, kteří věří, že Bůh není. Víra je
něco, co má každý člověk v sobě. Někdo ji dokáže definovat, třeba skrze katolickou
víru, a jiní toto jen neumí pojmenovat. To ale neznamená, že tu víru člověk v sobě
nemá. Dokonce i ateismus je forma víry, protože i tito lidé přeci řeší
existenci Boha.

Více než dvacet let jste knězem. Ze zkušeností
vím, že když se mně někdo svěří se svým problémem, určitou tíhu přenese i na
mě. Jak se s tímto vyrovnáváte vy, když k vám ke zpovědi za ta léta muselo
přijít daleko více lidí?

Někdy je to složité, jsem empatický člověk, ale
zároveň jsem i takový, že nežiji minulostí. Prožívám jen ten okamžik. Myslím
si, že Bůh má gumu, kterou mi problémy z hlavy „vyzmizíkuje“ a ty mě pak
dále už nezatěžují. Zkuste si jen představit, jak emočně rozdílné obřady mohu
za den vykonat. Ráno mohu mít křtiny, pak svatbu a poté pohřeb. Vše se odehrává
v jiném emočním rozpoložení a já to musím zvládnout. Pravda je, že někdy
jsem unavený, ale to přejde. Stačí, když si lehnu a relaxuji.

Z čeho se lidé dnes nejvíce zpovídají a liší se
to například od doby před deseti či dvaceti lety?

Abych pravdu řekl, toto nepozoruji a přiznám
se, že slovo zpovídání nemám rád. Zní to, jako když na sebe jdete jen něco
prozradit a máte pocit, že zpovědí se vše srovná. Raději volím svátost smíření.
Podle mého bychom se měli zpovídat hlavně sami před sebou, ale na to v dnešní
době zapomínáme. Manžel by se měl zpovídat před ženou, děti před rodiči anebo i
kolega kolegovi z práce. A ne jít jen ke zpovědi a myslet, že vše se takto
srovná.

Faráři také mohou absolvovat svátost smíření?

Pochopitelně také. Je to totiž i psychoterapie.
Nastavím si zrcadlo a je tu ještě někdo, kdo mi s tím pomáhá.

A jak často vy sám tuto psychoterapii
absolvujete?

Moc často ne.

Jak funguje zpovědní tajemství? Je opravdu
absolutně neporušitelné?

Ano, skutečně je. Pokud ho někdo poruší, je to
jeden z nejtěžších hříchů. Za porušení církevního tajemství pak hrozí velké
církevní tresty. Dokonce i kněz, který se ožení, je nadále vázán církevním
tajemstvím a nesmí prozradit to, co se dříve dozvěděl.

Může se ale stát, že se někdo svěřuje ze
závažného činu?

Abych pravdu řekl, myslím si, že toto je spíše
jen fikce. Takoví lidé do kostela asi moc nechodí. Pokud by ale k něčemu
takovému došlo, kněz by měl dotyčnou osobu přivést k tomu, aby se přiznala
a vzala odpovědnost za sebe a za to, co udělala.

Může farář zpověď v nějakém případě utnout,
nebo si ji musí vyslechnout do konce?

Může ji přerušit. I mně se to stalo. My lidé
totiž máme tendenci vidět chyby druhých, ale ty své ne. Chceme měnit okolí, ale
sebe nikoli. Proto je někdy zapotřebí některým říci, že musí začít u sebe. Když
budou měnit sebe, pak se změní i jejich okolí.

Velmi populárními obřady jsou křty. Existují
nějaká pravidla nebo požadavky pro ty, kteří ke křtu jdou nebo přivádějí své
děti?

Dbám na to, aby ti, kteří ke křtu přijdou,
věděli o samotném obřadu alespoň základy. Jsem ale liberální a nedělám problémy, pokud se někdo rozhodne pro tento krok. Myslím si, že je
hezké, když se lidé chtějí přihlásit k něčemu, v čem vyrůstali naši rodiče a
prarodiče. Křtem se hlásíte ke kultuře, v níž vyrůstala celá naše pokolení. A právě
i to je ten důvod, abych křest rodičům neodmítl.

Jaký máte názor na to, když někdo chce křest pouze
proto, že jde o tradici, ale sám nábožensky založený není?

Už jsem zmínil, že jsem poměrně liberální. Zároveň
ale v takovém případě kladu důraz na roli kmotra. Někdy říkám „pokud si
s Bohem nerozumíte, tak si najděte kmotra, který si s ním občas volá.“
(smích) Myslím, že je důležité, aby
ono dítě v křesťanském prostředí alespoň trochu vyrůstalo.

Nezanedbatelnými obřady jsou i svatby. Má
církev nějaká striktní pravidla, podle kterých se tyto obřady konají a budoucí
manželé je nemohou změnit?

V mém případě je důležité, aby alespoň jeden
byl pokřtěný katolík, a oba dva musí být svobodní. Existují i výjimky, ale jedná se o složitější případy. Co se týká té svobody, lidé si ji
někdy vysvětlují jinak. Stalo se mi, že jsem psal žádost a budoucí ženich mi
řekl, že je svobodný. Poté se ale ukázalo, že je rozvedený. Vysvětlil jsem mu,
že se může cítit svobodný, ale formálně je rozvedený. Naštěstí jeho první
svatba byla civilní, takže mohl proběhnout církevní sňatek.

Jak jsou na tom lidé se znalostí církevních představitelů?
Vědí, jak koho oslovit?

Oslovování je spíše důležitější na vyšších
místech, například na biskupství. Pokud někdo, když přijde na faru, neřekne
veledůstojný pane, tak se nic neděje.

Podívejme se na hostie a mešní víno, které se
podávají při svátostech. Odkud se k vám dostávají?
A z jakých surovin se hostie pečou?

Vše se kupuje. Hostie pro nás připravují řeholní
sestry z Bílé Vody a jedná se o nekvašený chléb, takže se připravuje
z mouky, vody… Ale na podrobnosti byste se musela zeptat sestřiček. Co se
týká vína, tak se používá jakékoli čisté víno. Mešní víno je totiž obřadně
čisté, takže by mělo splňovat určité normy, které církev stanovuje. Já jej
nakupuji v blízkém obchůdku, ne vždy ale v obchodech najdete pravé
mešní víno. Někdy nápoj výrobci takto pojmenují jen z důvodu marketingu.

Jste známá osobnost. Má vaše okolí z církve
pocit, že vaší popularitou pomáháte i šíření křesťanství?

Jsem vnímán různě. Někdo má pocit, že image
církve kazím, jiní jsou rádi. Toto platí v církvi i mezi běžnými lidmi.
Jsou tací, kteří, když slyší mé jméno, dostanou vyrážku a na druhou stranu jiní
mě až příliš zbožňují. Je to různé. Já sám ale chci být farářem, a ne si hrát na
faráře. Hlavně ale chci být přirozeným člověkem a až pak knězem.

Nejen Evropa se potýká s problematikou
míšení různých náboženských skupin. Jak se na toto díváte vy?

Mám jednu zkušenost. Kdysi jsem byl v Malajsii,
kde jsem poznal multikulturní prostředí. Zde žili vedle sebe buddhisté,
hinduisté i křesťané a bylo úžasné, jak tam takhle umí žít spolu. Je to určité
bohatství, a jak říká Erazim Kohák, je to jako jarní louka, která je zajímavá
svojí pestrostí. U nás je ale problém, že někdy jsme papežštější než papež a kazíme
práci bohu, ať je to Alláh nebo Pán Bůh. Proto někdy vznikají zbytečné konflikty.

Trošku se dotknu politiky. Ve spoustě zemí mají
tradici strany, které v názvu mají slovo křesťanská. Cítíte ale vy sám opravdu
pevnou spojitost mezi vírou a politickým seskupením?

Myslím si, že to není špatné, protože ono slovo
křesťanské se tak objevuje veřejnosti více na očích, a je tak určitou součástí
společenského života. Pokud se podívám na některé poměry… Já sám jsem už
některým vytkl, že se sice oslovují bratře a sestro, ale s úctou se
k sobě nechovají. Na to bychom se ale měli ptát spíše těch některých lidí,
kteří se k sobě leckdy nekřesťansky nechovají.

Nestýská se vám po Polsku? Jak často tam
jezdíte?

Jezdím tam zhruba jednou za měsíc nebo za dva. Naštěstí
to mám kousek, ale nestýská se mi. Asi je to tím, že jsem se narodil trochu
jako kosmopolita, a kam přijedu, tam se snažím přizpůsobit danému prostředí.

A myslíte si, že se do Polska někdy vrátíte?

Pokud mě budou Češi mít dost a vezmou mě na
kolečko, kdy mě odvezou zpátky do Polska, tak pak ano.(smích)

Je nějaký výrazný rozdíl mezi věřícími v Polsku
a věřícími v Čechách, potažmo bohoslužbami?

Bohoslužby jsou všude stejné. I když budete v Jižní
Americe, liturgie bude stejná, jen v jiné řeči. Poláci ale na rozdíl od Čechů mají
víru více jako součást společenského života. V Čechách je víra vnímána tak, že
se řeší jen v kostelech a mimo se o ní už nemluví.

Říká se, že dnešní doba je uspěchaná a lidé
touží po kariérním vzestupu. Jaké to je u farářů? Mají nějaké cíle?

Samozřejmě se nabízí být papežem. Já sám ale
tyto ambice nemám. Vytyčil jsem si jiné cíle. Přál bych si, až budu na konci,
aby o mně lidé řekli, že jsem byl slušný, velkorysý a poctivý muž.

Přeci jen, netoužíte zkusit život ve Vatikánu,
třeba jen v blízkosti papeže?

Vůbec ne. Myslím si, že bychom oba trpěli. On se
mnou a já s ním. (smích) Nejlépe mi
je na faře v Lanškrouně.

Dostal jste se někdy do situace, kdy jste měl
chuť něco udělat, ale vzhledem k vašemu postavení by to nebylo vhodné?

Často se to stává. Přemýšlím totiž nad tím, co bych
neměl říkat. Mám rád humor a dokonce tvrdím, že i Bůh má smysl pro humor, když
jsem farář. Občas některé věci zlehčuji, ale nedělám si legraci
z posvátných věcí, k těm mám respekt. Občas si dělám legraci
z toho, jak si Boha představujeme a z našeho pojetí víry. Někdy si
ale musím dávat pozor, aby si můj humor někdo špatně nevyložil.

Prý máte přezdívku Zibi. Co znamená, jak jste k
ní přišel?

Dříve jsem hrál fotbal a odtud ta přezdívka je.
Vznikla podle Zbigniewa Bonieka, což byl úspěšný polský fotbalista.

Děkuji za rozhovor.

Text: Erika Čelikovská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz a archiv Karla Janečka

Vytvořeno ve spolupráci
s hotelem ARIA www.ariahotel.net

Produkce a make up:
Michaela Lejsková

Korektura textu: Květa
Strnadová

Produkce: magazín Best
of www.ibestof.cz

Jako aktivní politik se dostal během posledních čtyř let na významnou pozici ve vedení pražského Magistrátu. Nadcházející komunální volby rozhodnou o tom, zda bude pokračovat v politické kariéře, ale také v rozdělané práci. Ing. Jiří Nouza (51) má v portfoliu, náměstek primátora hlavního města Praha pro infrastrukturu a životní prostředí, dva velké úkoly stihl na postu náměstka primátora splnit těsně před vypršením mandátu.

Kdy a za jakých okolností se z vás stal
profesionální politik?

V roce
2009 jsem vstoupil do TOP 09, o rok později jsem se stal zastupitelem hlavního
města Prahy. Nevím, zda je tento moment obecně brán jako ten, kdy jsem se stal
profesionálním politikem. Ale pro mě je tím přesným datem listopad 2010. Tehdy
jsme byli jako TOP 09 na pražském Magistrátu v opozici, a já stále ještě
pracoval. Až do listopadu 2011, kdy se koalice v Praze změnila, společenství
ODS – ČSSD vystřídala ODS – TOP 09, a stal jsem se předsedou výboru pro
dopravu.

Proč právě doprava?

Toto
odvětví je mi blízké od začátku, kdy jsem vstoupil do Topky. Celkově jsem nějak
inklinoval k vyjadřování názorů na dopravu. Odbor se tak ke mně přiřadil zcela samovolně.
Ale můj strýc byl mašinfírou a pamatuji si, jak mě vozil na parní lokomotivě. Aniž
bych to vůbec tušil, možná už tehdy se rýsovala má kariéra.

Máte pod palcem stavbu tunelu Blanka,
respektive jeho uvedení do provozu. A dost nečekaně jste stihl vyjednat nové
podmínky.  

Od doby nástupu
do pozice náměstka Primátora hlavního města Prahy, tedy vloni v červenci, mi
Blanka zabírala valnou část pracovního času a nasazení. Po 7. prosinci 2013,
kdy Metrostav pozastavil práce na stavbě, se můj zájem o Blanku stal ještě
intenzivnějším. Zhotovitel stavby dokončil dílo ve stavební části před pár dny,
od 6. října využívají Pražané Trojský most. Termín zprovoznění tunelového
komplexu byl sice plánován na duben 2015, ale díky intenzivním jednáním o
zrychlení procesu se nám podařilo termín posunout na velmi příjemné datum 2.
prosince letošního roku. Tedy na svátek Blanky.  

Vy jste na naši schůzku právě přiletěl,
manželka je na kongresu. Stíháte se vůbec vidět?

Většinou
o víkendu. Takže dnes je pondělí a uvidíme se určitě v pátek večer.

Nevidět se – je to dobrý a funkční recept
na šťastné manželství?  

Jsme
spolu sezdáni od roku 1991, a myslím si, že šťastné manželství dvou
zaneprázdněných lidí vyžaduje jen dobře nastavenou vzájemnou toleranci. A nám
stačí se vidět takhle málo. Protože jsme naštěstí ten případ, kdy si partneři
vzájemně skvěle rozumějí.

A do jaké míry manželka tolerovala váš
vstup do profesionální politiky?

Mé ženy
jsem se před rozhodnutím stát se profesionálním politikem zeptal. A pokud si dobře
pamatuji, přijala to jako skutečnost. Ale nemůžu říct, že by z její strany zazněl
nějaký zásadní souhlas, ale ani nesouhlas. Rozhodli jsme to společně.

Došlo při domácí diskuzi na nějaká
zásadní proti? Třeba kvůli propírání vaší osoby v médiích.

Manželka
proti mé politické kariéře v zásadě nebyla. Ve chvíli, kdy vstupujete do politické
strany, vám skutečnost, že budete propírán, víceméně nehrozí. Propírání v
médiích přichází až ve chvíli, kdy politik nebo politička stoupá po schodech
nahoru. Ale to člověku na tom úplném začátku příliš nedochází.

Na kterém tom pomyslném schodě se nyní
cítíte být vy?

Cítím se
být náměstkem Primátora hlavního města Prahy. Ale nejsem nyní schopen říci, kam
až tyto schody vedou. Každopádně, zcela upřímně řečeno, už to není úplně
bezvýznamná pozice.

Do vašeho záběru patří pražské parkovací
zóny. Nově byly schváleny ty na Praze 5, 6, 8. Budou Pražané konečně spokojeni?
 

Tohle
téma je dlouhodobě aktivním a živoucím od roku 2010. Původně šlo o zlidštění a
zjednodušení parkování v hlavním městě. To, že je v Praze málo parkovacích míst,
je realita. To, že jich je nedostatek obecně v jiných českých a evropských
městech, je také realita. A musíme se s tím nějak zaobírat. Ale je nutné, aby ta
regulace byla co nejpříjemnější pro uživatele. Proto se nyní ocitáme těsně před
spuštěním nového systému, který byl prodiskutován a odsouhlasen jednotlivými městskými
částmi. Starý systém nyní zasahuje Prahy 1, 2, 3, 7. Podle mapy města a po
dohodě s Prahami 5, 6, 4 a 9 je evidetní, že centrum naší metropole vytvoří
jakýsi kruh. To má svou opodstatněnou logiku, neboť většina lidí jede do
širšího centra kvůli službám a osobním aktivitám. Dále znásobujeme možnost
platebních kanálů, ke stávajícím automatům přibydou platební karty a chytré
telefony.

Vaše portfolium zahrnuje i připravovanou
opravu Libeňského mostu. Bude stát opravdu plánované 2 miliardy korun?

Libeňský
most je jasnou ukázkou, jak fungují informace směrem k médiím a následně směrem
k veřejnosti. Schválili jsme záměr na vypsání veřejné zakázky na opravu. V
textu je napsáno, že předpokládané náklady podle odhadu projektanta jsou 2
miliardy. Tečka. A všichni už říkají, že přestavba mostu bude stát tolik. Tu
cenu ale reálně nikdo neví.

A na kolik tedy přestavba Libeňského
mostu vyjde?

Finální
cenu stanoví teprve soutěž, která proběhne podle zákona o veřejných zakázkách. Zodpovědně
mohu říci, že to nebudou 2 miliardy na korunu přesně. Soutěž má jasně daná
specifika, podmínky a kvalifikační předpoklady. Na straně zadavatele je absolutně
legitimní, aby po firmě, která se nabízí jako schopná zajistit stavbu nebo
úpravu v takovém rozsahu, požadoval určité dovednosti, kapacitu a měla by to být
společnost, jenž se zabývá stavebnictvím a rekonstrukcemi takových objektů. Ale
kolik to bude všechno přesně stát se opravdu dozvíme nejdříve za třičtvrtě
roku.

Jaký je Váš osobní cíl?

Chtěl
bych se ve zdraví dožít penze. Vím, že současná situace není jednoduchá, a to
především pro zaměstnance. Ale na druhou stranu, je třeba být osobně
zodpovědní. Já jsem si od dosažení věku třiceti let odkládal každý měsíc
finance na stáří. Zpočátku 500 korun, později 1000 korun a dnes je to 1500
korun měsíčně. Nevím, jestli to bude stačit, ale určitě mi vlastní našetřené
finance budou nějakou možnost nabízet. Určitě jsem mohl tyto částky utratit v
daném měsíci jinak, ale neudělal jsem to. Protože už v tenkrát jsem pochopil,
že bude potřeba, abych se staral o sebe a rodinu do jisté míry sám. Myslet na
zadní kolečka je prostě v současném nastavení společnosti důležité, a v
dlouhodobém horizontu je bláznivé žít jen daným okamžikem. Nevím, jaká bude má
penze, pokud se jí vůbec dožiju. Ale to neví v této zemi vůbec nikdo. Každopádně
bych si ji moc rád užil ve zdraví a se svými nejbližšími.

A profesní cíl?

Jako
politik mám profesní cíl uspět 10. a 11. 10. 2014 v komunálních volbách, a
pokračovat v rozdělané práci. Otevřeně říkám, že mě ta práce baví, dělám ji rád
a v tuto chvíli chci uspět a zůstat zhruba ve stejné exekutivní funkci, kterou
zastávám nyní.

Jak by podle vás vypadalo ideální
politické uskupení na pražském Magistrátu po volbách?

Dva
subjekty, které by spolu uzavřely koaliční smlouvu, ale to se bohužel zřejmě nestane.
Přestože nerad tipuji, myslím, že budou minimálně tři a neskromně budu tvrdit,
že Topka v Praze vyhraje. Ale nejsem schopen odhadovat jestli více či méně, pro
mě by opakování výsledků z evropských voleb bylo velkým úspěchem, a zisk
volebních hlasů kolem 20 procent považuji za splnění úkolu.

Považujete se za dobrý vzor pro své tři
děti?

To
skutečně nevím. Devítiletá dcera by řekla, že jo. Co by řekl dospělý syn, nevím,
a u toho šestnáctiletého si nejsem vůbec jistý. Za sebe říkám, že jsem si v
uvozovkách splnil své úkoly, které jsem si určil při výchově dětí – všichni umí
lyžovat, plavat a jezdit na kole. Synové navštěvují gymnázium, což považuji za
rozumné, a vím, že se budou nadále vzdělávat. Oba sledují sportovní kariéru,
jsou dobře jazykově vybavení. Kdybych byl býval v roce 1980 věděl, k čemu budu
angličtinu potřebovat, tak bych se lépe učil. Děti tu výhodu dneska proti nám
mají, a někdy si říkám, jestli ten život nemají až příliš snadný. To ale k
rodičovské polemice patří. A když se s manželkou dostaneme do prostoru pokojů
našich dětí, nejraději bychom utekli nebo všechny věci vyházeli z balkonu. Já
jsem, bohužel, jedináček, a nebyl jsem nadšený z pomoci v domácnosti. Ale
normálně jsem dělal vše, co se po mně chtělo. Tak si se ženou občas klademe
otázku, kde jsme udělali chybu. Jestli jsme se například moc něvěnovali
sportům, anebo zda jsme dětem tu cestu do života nezameteli víc, než bylo
třeba. Ale nemůžu si na ně stěžovat – jsou slušní, chovají se přiměřeně a
nevím, co zažívali moji rodiče a genereace rodičů před námi, ale řekl bych, že
se to vše opakuje, jen v trochu jiných mantinelech.

Uměl byste si představit svůj život v
důchodu mimo hranice naší země?

Jsem
patriot Čech a Pražák, a stěhovat se rozhodně nechci. Měsíc-dva-tři v cizině by
byly asi přijatelné, ale pohled na Hradčany a Čechy by mi chyběl. Tatínek má
chalupu po mém dědečkovi v Kořenově, což je oblast těsně před Krkonošemi.
Strávil jsem tam dětství, mám to tam skutečně rád a právě v Kořenově bych uměl
v důchodu žít.

Pro vás je sport velmi důležitý. Jak moc
se této aktivitě věnujete?

Rád bych
více. Hokej stále miluju, ale už nehraju. Ale po revoluci jsem díky tomuto
sportu prožil mnoho naplňujících okamžiků. Byl jsem u zlata ve Vídni i v Rize,
když kluci vybojovali stříbro. Jsem vděčný sportovní divák a osobně bych chtěl
v důchodu sportovat daleko víc. Momentálně občas hraju golf, rád bych i tenis, ale
to mi trochu komplikuje jeden meniskus. Budu se muset zamyslet na svoují váhou,
když už i kolega Škromach zhubnul 28 kilo. Za to mu patří mé velké uznání. Co
se týká mé podpory sportu, řeším granty a moc rád spolupracuji s kolegou Petrem
Břízou, naším hokejovým reprezentantem. On má podporu sportu systematicky a
velmi rozumně zpracovanou, dávám hodně na jeho názory a důvěřuji mu. Jeho
program je skvělý a jeho tým ho dělá moc dobře.

V médiích jste byl propírán ohledně
působení ve společnosti Zevyp. V čem byla tehdy potíž?

V roce
2009 jsem nastoupil do Zevypu. Tenkrát jsem dostal nabídku od kolegů, kterým
jsem v průběhu své profesní kariéry důvěřoval. Jednou z činností Zevypu byla
stavební firma, společníci chtěli rozšířit portfolium, a tak jsem zahajoval a
obnovoval její provoz v tomto oboru. Během dvou let se mi podařilo dostat firmu
na poměrně slušné obraty, ale v letech 2008 a 2009 začala krize, a Zevyp byla společnost
spíše s menším obratem do 150milionů korun, takže nám moc nepřicházely zakázky.
Než jsem se rozhodl jít do voleb, probíral jsem s majiteli možné angažmá v
politice. A ve chvíli, kdy jsem nastoupil na magistrát jako uvolněný předseda
výboru pro dopravu, probíhalo ve společnosti Zevyp tradiční likvidační řízení. Celému
procesu jsem byl účastněn, neboť mám ve zvyku dotahovat věci do konce.
Společnost nakonec všem svým závazkům dostála. Z funkce jsem odešel na konci
roku 2012, takže jsem se snažil vrátit do byznysu, ale záležitost se půl roku
vyvíjela, dostal jsem nabídku na odkup většiny akcií a zjednodušeně řečeno jsem
se zapomněl přiznat k tomu, že jsem ty akcie získal. Byla to chyba na mé
straně. A než jsem se stal náměstkem, společnost opět přestala vyvíjet
jakoukoli aktivitu, což je patrné ze všech daňových přiznání. Takže já toto své
propírání spíše dávám do souvislosti s tím, že jsem byl ve sporu s ředitelem
odboru městských investic. Tato skutečnost o mém pochybení se tedy vytáhla a
chtěli mě usmažit. V tuto chvíli čekám, jak dopadnou volby, abych se případně
vrátil do práce.

Stal jste se patronem evropské Linky
Ztracené dítě. Proč tuto podporu považujete za osobně důležitou?

Jsem
otcem tří dětí. Jeden syn je již dospělý, druhý téměř. Ti se o sebe asi umějí
postarat. Ale za pár let se stanou také rodiči a vím, že budou mít o své děti
stejný strach, jako máme my s manželkou o ně. Není to panický strach, je to
obava, kterou vyvolává nastavení naší společnosti. Představa, že se mi jen
někde v centru ztratí na pár minut naše devítiletá dcera, protože se někde
zakouká do výlohy, mi nahání hrůzu. Nechci ani pomyslet na strach, který musejí
prožívat rodiče, když se jejich dítě stane obětí únosu. Děti si kradou navzájem
dospělí, kvůli neschopnosti se domluvit na péči, děti unášejí společensky
nepřizpůsobiví a nebezpeční lidé, které bohužel systém nezachytil včas, a většinou
to končí tragicky. Proto si myslím, že provozování evropské linky 116000 i v ČR
je důležité, a aktuální hudební projekt Notes 4 Kids, který má existenci Linky
přinést do povědomí široké veřejnosti, považuji za příjemý, zábavný a účinný.

Děkuji za rozhovor.

Text: Lucie
Vítková

Foto:
archiv MHMP

Oficiální
stránky: www.jirinouza.cz

Produkce:
Michaela Rálišová

Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz