Michael Foret – zpěvák

O spoustě účastníků
pěveckých soutěží je vždy slyšet jen pár týdnů po finále. Jinak je tomu u Michaela Foreta. I když i on na nějaký čas zmizel,
bylo to zkrátka proto, že se rozhodl ke všemu přistupovat úplně jinak a začít
studovat konzervatoř. Že to bylo správné rozhodnutí, se potvrzuje na jeho četných úspěších například v muzikálové
tvorbě. Hudba je pro něj samotného doslova lékem, jak s nadšením říká.

V dětství jste se aktivně
věnoval sportu. Co stálo za rozhodnutím přejít k hudbě?

Myslím,
že to byl koncert kapely The Cranberries,
na který mě v mých 13 letech vzal jeden můj kamarád. V té době jsem
žil daleko od Prahy na Moravě na venkově a brnkal si na svou novou kytaru své
první akordy. Když jsem poprvé z Prahy a zmíněného koncertu přijel zpátky
domů, druhý den jsem napsal svoji první písničku a rozhodl se stát se zpěvákem.

 

Vidíte třeba nějakou
podobnost v hudbě a sportu?

Snad
jen to, že když teď makám na tanečním sále pět hodin denně a připravuji se
na muzikál Mamma Mia!, je to fyzicky
ještě náročnější než tréninky atletiky nebo tenisu. (smích) Ale v obou těchto krásných řemeslech je ten
nejúžasnější adrenalin, co znám.

 

Využijete nějak sportovní
nadání i v hudbě?

V hudbě
ne, spíš v tom tanci, který je hodně o fyzičce.

 

Z jakého důvodu jste si
jako nástroj vybral právě kytaru?

Jak
jsem říkal,
byl to ten
osudný koncert, který mě tak uchvátil, že to nešlo jinak. Pak to byl můj děda, který mi první kytaru koupil a říkal,
že jednou se stejně stanu muzikantem. Vzápětí ale dodal, abych hlavně nikdy
nezkoušel žádné drogy.

 

V jaké chvíli jste se
rozhodl, že byste se mohl zúčastnit nějaké soutěže? Vím, že jste byl na
několika ještě na střední škole…

Když
se člověk pro to nadchne, zkouší různé možnosti jak a kde veřejně zpívat. Občas
to byla nějaká akce na náměstí, občas nějaká regionální soutěž. V obou
případech to byla pro začínajícího zpěváka, jako jsem byl tehdy já, obrovská
zkušenost.

 

A kde se pak vzalo
rozhodnutí vstoupit do SuperStar?

V té
době začal velký boom talentových soutěží, tak jsem zkusil podat přihlášku
do první řady. Nějak jsem věděl, že mi to vyjde. V první řadě SuperStar
jsem se sice nedostal ani do prvního kola, v té druhé mi to ale vyšlo a já byl šestý z necelých deseti
tisíc přihlášených.

 

Co vám tato soutěž dala?

Takové
otázky jsem dostával asi každý den celé dva roky po soutěži, takže je vtipné,
že se mě na to ptáte téměř deset let po ní. Možná je to i vidět. Jsem zpěvák na
profesionální úrovni, vydávám alba, píši svoji hudbu a své texty, mám kapelu,
koncerty a v neposlední řadě zkouším další z hlavních rolí ve
světovém muzikálu. Po megaúspěšných Dětech
Ráje to byli Bídníci a teď je to Mamma Mia! Mám štěstí na opravdu dobré
muzikály.

 

Je naopak něco, co vzala?

Asi
nic. Zřejmě jen určité procento anonymity, kterou bych měl, kdybych nebyl
veřejně známý.

 

Jak se díváte na to, že
těchto soutěží je u nás čím dál více?

Jelikož
znám zákulisí, vím, že u nás v dnešních soutěžích už nejde ani náhodou o
to, najít nějaký talent, nýbrž udělat tu správnou estrádu pro českého
spotřebitele. Oproti jiným zemím mohu jmenovat například Británii či Německo,
kde to má pořád nějakou uměleckou úroveň. Takže to neřeším, nevidím to,
nezajímá mě to. První dvě řady před těmi deseti lety měly nějaký smysl pro
hudební průmysl. Ty dnešní tomu spíš škodí.

 

Po soutěži jste vydal album,
zahrál si ve filmu, ale nakonec jste ustoupil spíše do ústraní. Proč jste se
tak rozhodl?

Protože
jsem pochopil, že zpívat na playback v obchodním centru pro mě skutečně
nebylo to pravé ořechové. Krom toho by to nemělo dlouhé trvání. Tak jsem začal
studovat konzervatoř, našel si kapelu, zkoušel ve sklepě a jezdil dva roky po
festivalech a klubech. Mohu teď zpětně říct, že to byla velmi zajímavá a
zvláštní doba.

 

Co
tedy stálo za rozhodnutím začít hudbu studovat?

Tehdy
na to měli velký vliv hudebníci, které jsem poslouchal a kteří mě ovlivňovali.
Byl to Peter Gabriel, Kate Bush, Pink Floyd a tak dále. Ti všichni měli
maximální hudební um. V případě prvních dvou i divadelní a taneční. Pak mi
moje profesorka zpěvu doporučila, abych opravdu tu hudební nauku, tanec,
herectví a zpěv začal studovat. Že mi to hodně
dá. A měla pravdu.

 

Myslíte, že studium je tedy
v tomto smyslu nezbytné?

Co
se divadla týče, tak maximálně. Když se na sebe podívám před deseti lety,
přestože se na sebe raději ani nedívám, jelikož jsem šíleně sebekritický a
neunesl bych to, a vidím svůj pohyb na jevišti teď a tehdy, je to sto a jedna.
Neříkám, že jsem nějaký tanečník, ale už mi nedělá ani náhodou problém
pohybovat se a s choreografií rovněž nemívám potíže. O tom se mi
v mých dvaceti ani nezdálo. A velký kus práce se odrazil také v herectví.
Ranní hodiny improvizace v hereckém sále mi za dobu tří let, kdy jsem se jim
věnoval, hodně daly.

 

Nenapadlo vás tedy někdy
snažit se naopak být víc vidět a těžit ze slávy, kterou vám SuperStar dala, tak jako někteří další
soutěžící?

Já
se snažím naopak těžit z toho, co umím. Jakou složím píseň, jak ztvárním
tu a tu roli. Taková ta prvotní popularita pro mě není důležitá. Já raději
slávu. Slávu na základě něčeho, co člověk vytvoří. Jde o nějaké uznání a
respekt. Jde to pomalu, ale věřím, že jistě.

 

Hodně se nyní objevujete
také v muzikálech, které jste již zmínil. Proč jste si zvolil právě je?

Je
to jednoduché: protože mě to baví.
Divadelní atmosféru mám rád víc a víc a spojení zpěvu, herectví a tance si
opravdu užívám. Hodně se tam člověk naučí. Navíc když pak jdete na koncertě nebo festivalu na jeviště s kapelou, najednou
vnímáte to divadlo kolem a hodně to koncertu a výkonu pomůže.

foto: Lenka Hatašová

 

V čem chápete tuto
práci jako specifickou?

Český
muzikál je obecně velmi odlišný od těch amerických nebo britských. Já mám zatím
štěstí na krásná díla, většinou světového formátu. Ať už to byli Bídníci, nebo aktuální Mamma
Mia! A v tom je to specifické.
(smích)

 

Trpěl jste nebo trpíte stále
ještě trémou?

Trémou
bych to nenazýval. I když i tu někdy mívám a samozřejmě jsem ji míval. Pořád
ale mám před vystoupením takový zvláštní adrenalin, nějakou koncentraci, která
do vás pumpuje energii.

 

Jakým způsobem se učíte
texty?

Jde
to hůř a hůř. Asi stárnu nebo co. (smích)
Nicméně se šprtám jako násobilku a snažím se učit v souvislostech.

 

Jak dlouho se takový muzikál
zkouší?

Samotná
praktická příprava na roli trvá tak tři měsíce. Pak to ale většinou osekáváte i
během představení před lidmi.

 

Co vnímáte jako nejtěžší na
nastudování muzikálu?

Já
osobně herecké aranže. Texty se nějak naučíte, písničky spolu s frázováním
taky. Pak dané scény nějak zahrajete, ale když to máte vše spojit, aby to mělo
určitý timing a určitý rytmus,
a navíc dodáte
třeba i choreografii, je to vždy ta nejtěžší práce.

 

Nyní se tedy připravujete na
již zmíněný muzikál Mamma Mia!, kde
ztvárníte jednu z hlavních rolí. Co to pro vás znamená?

Je
to pro mě veliká výzva. Na roli se připravuji už od léta, od září chodím
pravidelně cvičit do fitka a to i přes to, že jsem nikdy nebýval velký
fanda posiloven a bušení nebo něčeho takového. Ale v tomhle případě,
v případě role Skye, kterou hraji, to beru nějak z gruntu a chci tomu
dát maximum po všech stránkách. Písně Abby miluji, znám a vyrůstal
jsem na nich. Viděl jsem i muzikálovou verzi v Londýně a jsem nadšený, že
se to konečně hraje i u nás. Myslím, že to bude veliký hit i tady. Lidé se
potřebují v dnešní době bavit a ne přemýšlet nad složitým dějem nebo
odcházet z divadla
v depresích.
Těch mají v životě myslím víc než dost. Jsem přesvědčen, že lidé budou
v tomto případě odcházet z kongresového centra s úplně jinou energií.

 

Hity skupiny ABBA jsou vám tedy blízké již delší
dobu…

Krom
jiných, táta samozřejmě pouštěl i Abbu. Když jsme jeli například
v létě na dovolenou, hrála nám hodiny v kuse. To se člověku teprve
zakousne do kůže. A už vás nepustí.

 

Jak Abbu vnímáte jako kapelu?

Hudbu
miluji a často čtu i životopisné knihy některých umělců. Četl jsem i knihu o Abbě
a nestačil jsem se divit. Ten příběh dvou
skvělých zpěvaček vdaných za dva úžasné muzikanty a skladatele. To propojení neuvěřitelného osobního příběhu
s muzikou, kterou chrlili… Neznám jedinou kapelu,
která měla tolik hitů. Snad jen Beatles.

 

Co podle vás stojí za jejím
obrovským úspěchem?

Všechny
ty aspekty, které jsem jmenoval. Je to opravdu velký hit, dostupná a všemi
přijatelná forma kvalitního umění.

 

Jak se ve své nové roli
cítíte?

Zatím
máme jen taneční zkoušky. Ty herecké máme až od příštího týdne a tam to teprve
začne. Scénář se mi líbí moc a Sky mě baví. Je zamilovaný, chystá svatbu, zpívá
a užívá si života. Takže jsem spokojen.

 

Jak už jsem zmínila, občas
se objevujete i ve filmech. Neláká vás zaměřit se více na tuto oblast?

Samozřejmě,
že láká. I když je divadelní herectví od toho filmového poměrně odlišné, jde o
něco, co mě
moc baví.
Poslední film, ve kterém jsem hrál, se jmenuje Probudím se včera a mám radost, že tento film slaví také velké
úspěchy u diváků.

 

V čem, kromě zpěvu
samozřejmě, vnímáte tedy největší odlišnost mezi filmovým a muzikálovým
herectvím?

Tenhle
faktor se dal krásně sledovat na loňském filmu Bídníci v hlavní roli s Hughem Jackmanem, ve kterém se zpívalo stejně jako v muzikálové adaptaci
i hrálo. V té době jsme hráli na divadle Bídníky i my, tak to bylo poměrně snadné posoudit. Na kameře jde o
velké detaily a herectví je intimnější, minimalistické,
ale silné. Na
divadle jde o větší gesta, větší sport.

 

V současnosti
připravujete třetí album. Čím bude výjimečné?

Mělo
sice vyjít už letos, ale jelikož jsem dostal krásnou nabídku účinkovat v
muzikálu Mamma Mia!, jehož premiéra
je letos v prosinci, tak se to muselo trochu posunout. Takže snad příští rok.
Prozatím jsem ale vydal dva singly – Hra
a aktuální Voda – a celkově album bude výjimečné už jen
v tom, že to bude album, které vydám po šesti letech od svého předchozího.
Bude to určitě posunuté někam jinam.

 

V jakém smyslu?

S producentem
se zaměřujeme víc na elektroniku než na čistý pop-rock a myslím, že se na něm
určitě otisknou moje dosavadní zkušenosti. Pracovní i ty osobní.

 

Jak vůbec
vypadá taková příprava alba?

Složíte
hudbu, napíšete texty, seženete producenta, studio, kapelu, která to
s vámi natočí, a je to. To mluvíme jen o
přípravě, kterou v současnosti mám, dá se říct, téměř hotovou. Pak je ale
druhá, trochu těžší fáze, kdy řešíte spíše manažerské záležitosti ve smyslu vydavatel, propagace, distribuce. Je toho hodně,
ale věřím, že když se projekt spojí s šikovnými lidmi, dá se to zvládnout
dobře. Já mám skvělého producenta a začínám spolupracovat nově s moc fajn
managementem, tak se těším na výsledek.

Čím a jak vás hudba
obohacuje?

Maximálně.
Kdyby nebylo hudby, asi bych jen těžko existoval. Když mi není úplně dobře,
hudba mě vždycky vyléčí a taky si občas říkám krásnou větu: „Dokud se zpívá,
ještě se neumřelo.“

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci:

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky
BANDI www.bandi.cz 

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz
 

Grandior hotel www.hotel-grandior.cz

LE Hotels Group

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín
Best of www.ibestof.cz