Martina Vavryse provázelo
umění doslova od narození, a tak není divu, že se poté, co vyrůstal
v inspirativním prostředí ateliérů, stále po boku svých rodičů–umělců,
rozhodl i on vydat tímto směrem. To, že si zvolil správně, potvrzuje fakt, že
malováním a výstavami si v současné době plní sny. Den, kdy je dobré začít
něco tvořit, pozná hned po probuzení a do svých děl ukrývá své vnitřní pocity.
foto: Robert Vano
Kdy se u vás začalo
projevovat umělecké nadání?
Vyrůstal
jsem v prostředí ateliérů svých rodičů, rovněž malířů. Umělecké nadání se díky
tomu začalo projevovat již v raném věku pěti let.
A kdy propuklo umělecké
nadšení?
Bylo
to pro mne něco jako samozřejmost, maluji od mala. Malování mne bavilo a chytlo
od začátku, neuměl jsem si představit, že bych v životě dělal něco jiného.
Vystudoval jste Soukromou střední uměleckou školu designu.
Tato volba byla tedy jasná?
Volba
to byla jasná, líbilo se mi na škole to, že určitým způsobem dávala volnost v
tvorbě. Přišel jsem na školu již vybaven technickými znalostmi od svého otce,
známého akademického malíře Pavla Vavryse. Studoval jsem u akademického malíře
Jaroslava Kláta, který vedl ateliér výborně, a velice si ho za to vážím.
Studium na této škole mělo pro mne velký přínos. Inspirací byli pro
mne ze začátku ovšem samozřejmě i můj otec a matka.
V jaké chvíli jste mohl
říct, že jste se uměleckému oboru začal věnovat opravdu profesionálně?
Svůj
první obrázek jsem se rozhodl prodat již v osmi letech své
dětské lékařce, za symbolických 100 korun. (smích)
Samozřejmě jako profesionál jsem se začal cítit daleko později. Asi spíše
po prvních uskutečněných úspěšných výstavách.
Co si vůbec představujete
pod pojmem umění?
Podle
mého názoru by umění mělo představovat a sdělovat autorovy vnitřní
pocity. U mě jde o pocitovou výpověď prožívané současnosti zrcadlící se z mého
podvědomí. Příliš nekoukám po laciných módních trendech.
Jak byste popsal styl svých
děl?
Charakteristiku
obrazů a můj malířský styl bych zařadil do kategorie lyrického expresionismu.
Malba je dravá, hodně strukturovaná, pak kontrastně přechází v hladké plochy a
jemný detail. Na abstrahovaném pozadí se nacházejí četné fragmenty, ze kterých
prosvítají reálné předměty, postavy či symboly. Chaos života malířsky
rozehraného na plátně si pak vnímavý divák jako mozaiku skládá ve výsledný
dojem dle malířova vyššího sdělení. Alespoň tak by to mělo být.
Jakým způsobem jste se k
aktuálnímu stylu dostával?
Dlouhá léta trvalo, než jsem si našel vlastní
cestu. Sdílel jsem podobné životní hodnoty a přístup k umění jako rodiče, a tak
se přirozeně stalo, že jsem v jisté míře navázal na jejich tvorbu. Tímto by se
mohlo někomu zdát, že jsem vstoupil na vyšlapanou cestičku a měl to na své
umělecké dráze jednodušší. Naopak.
foto: Robert Vano
Z jakého důvodu?
Životní
filosofie rodičů a jejich tvorba, se kterou se vnitřně plně ztotožňuji, mi
zpočátku kladly velkou výzvu k hledání samostatné výtvarné
cesty. Ctil jsem řemeslnou stránku, jejíž příklon k hodnotám klasické malby
někdy vzory rodičů připomínal. Postupně se mi stále víc dařila snaha o jinou
obsahovost díla. O to, aby každý obraz vypovídal o mém nitru a měl svůj příběh.
Aby nebyl pouze dekorativní kreací, jak je to dnes často k vidění u mých
současníků.
Vytváříte obrazy, sochy a
realizujete se i v architektuře. Co vás naplňuje nejvíce?
Své
malířské kreace si občas ověřuji i plasticky. Svařované železné obrovské
plastiky vznikaly již před 15 lety. Rozhodoval jsem se, zda malovat,
či sochařit, ale bylo to naprosto zbytečné. Zůstal jsem u obojího. Dokonce
někdy propojuji techniky, spojuji malbu s plastikou. Myslím ale, že
jsem především malíř.
Co vás inspiruje?
Dá
se říci, že úplně všechno.
Kdo je vaším uměleckým
vzorem, tedy kromě vašich rodičů?
Existuje
spousta vynikajících malířů, jejichž děl si vážím. Osobně jsem
ovšem opravdu vycházel právě ze svých rodičů. Když člověk vyrůstá
v takovém prostředí, hraje si jako dítě v ateliéru svých rodičů nebo místo toho
maluje, tak ho to jistou mírou ovlivní. Později jsem si hledal vlastní cestu.
Mezi svými malířskými současníky vystupuji jako solitér.
Jaké otázky si při tvorbě
svého umění nejčastěji kladete?
Kladu
si otázky, jaký je vztah dnešního člověka ke zmechanizovanému světu, a
s dramatickou divadelností nastavuji s ironickým odstupem bystrého glosátora
tomuto světu bohatě fasetované zrcadlo. Hraji si s citlivostí diváka a snad i s
jeho trpělivostí, když si s jistou chladnokrevností přivlastňuji ikonografii
zkomercializovaných mýtů dneška, abych předem mařil všechny případné
interpretace.
foto: Robert Vano
Na co ze svých děl jste
nejvíce pyšný?
Pyšný
jsem na spoustu svých děl, jak obrazů, tak i soch. Například socha
Vědma svařovaná plynem a elektrikou,
se kterou jsem vyhrál soutěž pro mladé umělce do 35 let. Socha dnes k mé
velké radosti zdobí reprezentativní prostory městského úřadu Prahy 1.
Jak se cítíte v momentu, kdy
s nějakým dílem začínáte?
Je
těžké jen tak začít, jen tak přijít a začít tvořit. S tím pocitem, že právě dnes to přišlo, se musí malíř
už probudit. Je
to zvláštní pocit, který neumím popsat. Je to jako nějaké vnitřní napětí,
kterého se musí okamžitě využít a předat světu své sdělení skrze plátno a
barvy.
Jak často tyto pocity
zažíváte?
Takový
stav se nedostavuje každý den. Člověk musí být správně naladěn. Když se
tento stav zrovna nedostaví, věnuji se řemeslným věcem, například detailům,
nebo dokončování obrazů, což je také těžké. Psychicky nejnáročnější je ale
začátek.
foto: Robert Vano
A jaké jsou pocity po jeho
dokončení?
Musím
být spokojený na první pohled. Je těžké se rozhodnout, že je obraz hotový. Kdy
je ta správná chvíle, to je opravdu velmi náročné. Rozhoduji se instinktivně.
Stává se mi také, že některý obraz leží v ateliéru dva roky a nejsem schopný
udělat závěrečné tahy. Proto obraz na delší dobu odložím. Po delší době obraz
opět postavím na štafli a v tu chvíli přesně vím, co
mám dělat, a obraz dokončím během půl hodiny. U
některých obrazů je to zřejmé okamžitě. Tak či tak se cítím při dokončení
skvěle a jdu se odměnit.
Jakým způsobem?
Většinou
posedět s přáteli u dobrého vína nebo piva.
Jste schopen dělat více věcí
naráz, nebo se vždy soustředíte pouze na jednu?
Mám
vždy rozpracovaných více obrazů, zhruba kolem padesáti i více. Postupně se k
nim vracím podle nálady.
Co musí dílo splňovat,
abyste s ním byl opravdu spokojen?
Nesmí
mi vadit absolutně nic, jinak světlo světa nespatří a ateliér neopustí do té
doby, dokud nebudu spokojený. Věta typu: „Mistře, nemáte nějaký zkažený obraz?“
u mě neplatí.
Jak překonáváte tvůrčí
krizi, pokud tedy něco takového zažíváte?
Tvůrčí
krizi neznám a nezažívám.
Obklopujete se svými díly?
Samozřejmě.
Sotva se otevřou dveře domu, budete si připadat jako v galerii.
V prostorách, ve kterých žiji, je obraz, kam se podíváte. Mám i svou
podkrovní galerii na Praze 1, kde se scházíme s přáteli.
Jaký obraz od jiných
autorů, klidně můžeme zamířit i do nereálna, byste měl nejraději ve svém domě?
Mám
spoustu oblíbených autorů, myslím ale, že by se na zdi nenašlo místo. Jsme
totiž v rodině čtyři malíři. Já, otec, matka i sestra malujeme.
Kdybych si měl vybrat, tak by to byl obraz od nějakého starého mistra jako
například od Rembrandta.
foto: Robert Vano
Kdo ze současných
moderních autorů je vám nejbližší?
Můj
otec, ze kterého jsem vycházel. Inspiroval jsem se samozřejmě jako každý malíř
i někým jiným, ale spíš jen podvědomě.
Na vašich obrazech se často
objevují ženy. Čím vás žena ke ztvárnění dokáže zaujmout?
Svou
krásou a jemností.
Jsou rodiče také vašimi
kritiky? Jak se vůbec s kritikou vyrovnáváte?
Dlouho
byli, čehož nelituji. Chápal jsem to jako součást studia. Nyní se kritika ze
strany rodičů již neobjevuje. Kritiky si vážím, je potřeba ji pokorně přijmout.
Které město byste označil za
umělecké?
Myslím,
že Praha je umělecká, je mi zde po této stránce dobře. Praha žije uměním, jak
výtvarným, tak hudbou a divadlem. Samozřejmě jsem navštívil spoustu míst po světě, například Washington, kde jsem měl výstavu v ruském kulturním
centru, Rusko, Francii, Itálii, Řecko, byla by toho spousta. Před dvěma lety
jsem byl v New Yorku, který žije uměním neskutečným způsobem a nedá se to s
Prahou srovnávat, ale vždy se vracím moc rád domů a na Prahu nedám nikdy
dopustit.
Dovedete si představit, že
byste se realizoval ještě v něčem jiném než v umění?
Již
se realizuji delší dobu, vedu rodinnou galerii a mám i jiné podnikatelské
aktivity.
foto: Robert Vano
Dá se v dnešní době uměním
uživit?
Uměním
se dá živit. Musí se k tomu přistupovat pokorně a zodpovědně, mít víru a
vytrvalost. Veškerá energie dobře investovaná do času stráveného u malování se
vždy vrátí. Nejde to samozřejmě okamžitě, cesta k úspěchu je dlouhá.
Dá se vůbec obecně dělat
umění pro peníze?
Nikdy
se nesmí u malování myslet na peníze, nebo jestli se obraz prodá,
a přizpůsobovat tomu svou tvorbu. Takový obraz se totiž zaručeně neprodá.
Jaký máte umělecký sen?
Sny
se mi částečně plní tím, že maluji a vystavuji. Mám za sebou četné výstavy u
nás i v zahraničí na prestižních místech. Můj sen je stále
vystavovat. Můj aktuální sen je pak vidět například Japonsko a Sankt Peterburg.
Možná se mi to splní docela brzy – v Japonsku se již plánuje výstava.
Co pro vás znamená krása a
krásno?
Krása
a krásno jsou neodmyslitelné, obzvlášť v dnešním světě.
Děkuji za rozhovor.
Text:
Petra Kuncová
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz a archiv Martina Vavryse
Oficiální
stránky Galerie Vavrys: www.galerievavrys.cz
Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem Alwyn Prague www.alwynhotel.cz
Korektura
textu: Alžběta Strnadová
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
Profesní magazín Best of www.ibestof.cz
