Jan Hřebejk – režisér

Vystudoval
Akademické gymnázium
v Praze a v roce 1991 scenáristiku a dramaturgii
na FAMU.
Zabývá se filmovou, televizní a divadelní režií. Už během studií na konci 80.
let zrežíroval ve vlastní produkci dva krátkometrážní snímky Co
všechno chcete vědět o sexu a bojíte se to prožít, a L. P.
1948. Následně napsal
spolu s někdejším spolužákem Petrem Jarchovským scénář k filmové komedii
debutujícího Ondřeje Trojana Pějme píseň dohola.
Zlom v jeho kariéře však znamenal až rok 1993, kdy jako režisér natočil svůj
první celovečerní snímek Šakalí léta, který mu vynesl Českého lva a obrovskou přízeň diváků. S koncem 90. let pak přichází
nejúspěšnější období Hřebejkovy tvorby – tradičně spojené se scénáristou
Jarchovským a producentem Ondřejem Trojanem. Natáčí oceňované filmy Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo, Horem pádem či Kráska v nesnázích. Kromě celovečerních filmů také příležitostně režíruje
v pražském divadle Na Jezerce a občas natáčí také v oblasti reklam a dokumentů.
Je ženatý a s manželkou vychovávají dvě děti.

 

Většinou se vás všichni ptají na aktuální
projekty, já to vezmu ale od začátku. Jaké jste měl dětství?

Pohodové. Moji rodiče
byli středoškolsky vzdělaní úředníci a měli
mě až v pozdním věku. Táta byl v padesátých letech chvíli
zavřený, maminka pořád nemocná, sestry to doma štvalo, tak se brzy
vdaly. Až když jsem se narodil já, přišlo lepší období, kdy naši
splatili dluhy, postavili si chatu a byli více
v klidu. Holky vzpomínaly jen na to, jak byla máma nemocná a
pořád v lázních a táta v práci, takže jsem měl mnohem hezčí dětství
než sestry, protože rodiče na mě už měli čas. V létě jsem
býval na chatě, v zimě na horách, chodil jsem do kroužků, třeba do
výtvarky, rodiče mě podporovali. Vzpomínám si, jakou jsem měl radost,
když mojí paní učitelce z lidové školy umění Helze Weissové Hoškové udělili státní
vyznamenání za zásluhy. Ale to nesouviselo se mnou ani Vladimírem Franzem,
kterého také učila. Společensky to bylo samozřejmě bídné období, ale jako malé
dítě jsem to ještě nevnímal.

 

Studoval jste školu ne zrovna typickou pro
režiséry…

Chodil jsem na gymnázium ve Štěpánské, což
tenkrát nebylo tak elitní gymnázium jako dnes, protože sídlilo přechodně na
sídlišti Petřiny. Hlavním důvodem, proč jsem tam šel, bylo to,
že se tam jako na jediném gymnáziu
v Praze nemuselo maturovat z matematiky, u které jsem tušil, že
mi bude spolu s fyzikou dělat problémy. Maturovalo se z psychologie a
pedagogiky. I když nás bylo ve třídě sedm kluků, tři jsme pak šli na
FAMU. Já, Petr Jarchovský a Dan Wlodarczyk, který teď
například režíroval Příběhy 1. oddělení.

 

Na FAMU jste natočil svůj první film Co
všechno chcete vědět o sexu a bojíte se to prožít. Proč zrovna tohle
téma?

Parafrázovali jsme název filmu Woodyho
Allena – Co
všechno chcete vědět o sexu a bojíte se na to zeptat. Autorem scénáře
byl můj spolužák ze scénáristiky na FAMU Petr Zelenka.
Ten příběh byl taková patnáctiminutová anekdota, která by vlastně
mohla být součástí Allenova filmu. Je o překladateli, který začne
překládat pornofilmy a zhloupne z toho natolik, že začne cítit potřebu být
překladatelem i doma při sexu s manželkou. Petr Zelenka to
napsal velmi vtipně a jednoduše na realizaci. Natočili jsme to ve dvou bytech
našich tehdejších spolužáků Dana Woldarczyka a Igora Chauna, za dva
víkendy a za peníze mé maminky. Promítalo se to v půlce
třeťáku a já s tím vyhrál festival FAMU. A tak mě postupně začali
brát jako režiséra, ačkoliv jsem režii nestudoval.

 

S Petrem Zelenkou jste hned nato
natočili další film, L. P. 1948…

Ano, tam jsem měl větší autorský vklad
a film byl zase oceněn na festivalu FAMU, následující rok.
Takže díky tomu jsem ve třiadvaceti letech začal jako nevystudovaný
režisér točit pro televizi. Do ČT tehdy nastoupili noví lidé – Čestmír
Kopecký, Kateřina Ondřejková, Petr Koliha – kteří měli zájem dělat
s novou generací, a my jsme byli po ruce.

 

Vaší scénáristickou celovečerní
prvotinou byl film Pějme píseň dohola…

Tenhle film jsme napsali těsně
před revolucí, točil se v roce 1990 a neměl tehdy žádný komerční ohlas. Dnes zajímá lidi třeba tím, že v
něm debutovala Aňa Geislerová, které tehdy bylo třináct. Ale má své
příznivce a ti dnes tvrdí, že od tohoto filmu jsme už nic
lepšího neudělali. Lidé byli tehdy hladoví po filmech,
které tady předtím nemohli vidět, jako Přelet nad kukaččím hnízdem, nebo
naopak erotické filmy typu Emanuella, prostě
konkurence, které mohl český film těžko čelit. Když se trh trochu
nasytil, přišla s velkým úspěchem Svěrákova Obecná škola, po ní Requiem pro panenku, což
byl také velmi úspěšný film.

 

Tehdy jste na druhý pokus s Petrem
Jarchovským udělali Šakalí léta, jak na toto
období vzpomínáte?

Film vycházel z povídky Petra Šabacha,
hudbu složil a nahrál Ivan Hlas a dobře jsme se na
něj připravili. Byl to po filmech Svěráka a Renče první debut za
soukromé peníze. Měli jsme velké štěstí, že se produkce ujal Jiří Ježek a Space films, což byla
v té době taková štika v rybníce, výborná produkce i distribuce.
Jirka, který měl úspěch s Černými barony a Dědictvím, pochází z Hanspaulky, kde se
natáčelo, a proto mu to imponovalo, fandil nám, věřil
tomu a byl tím projektem nadšený. Ale samozřejmě, když
se nám vlastně napoprvé podařilo sehnat takhle ideálního
producenta, měli jsme najednou pocit, že to je běžný standard a
vše i nadále půjde snadno. Ale nešlo. Takže než jsme spojili síly
s Ondřejem Trojanem v úloze producenta,
nějaký ten rok to trvalo.

 

Na co má mít podle
vás režisér talent, co by ho měla
naučit škola a co praxe?

U profese režiséra je takový
paradox, a to nemyslím pejorativně, že režisér vlastně nic umět
nemusí. Ale měl by dobře rozumět těm ostatním profesím. Vrozená by mu měla
být otevřenost a vnímavost pro partnerskou spolupráci. Pokud je režisér
vyhraněná individualita, může mít řadu konfliktních vlastností, ale přesto
musí být schopný koordinovat práci celé řady špičkových profesionálů.

 

Čeho si ceníte na sobě?

Myslím, že umožňuji svým
spolupracovníkům rozvinout jejich vlastní kreativitu. Nemám prostě
ambici kecat do všeho.

foto: Lenka Hatašová

 

Panuje mezi režiséry rivalita?

Já to moc nevnímám. Snad jen
do určité míry. Rozhodně bych nechtěl psát recenze, protože
řada lidí od filmu je lidsky strašně příjemná, ale
jsou to třeba neumětelové a naopak jiní, co jsou
komplikovaní, jsou nadaní, výborní tvůrci. V jiných uměleckých
odvětvích se mi zdá ta rivalita horší.

 

Jak vycházíte s producenty? 

Ten vztah je ze své
podstaty konfliktní, ale to je vlastně mezi všemi profesemi: kameraman
by ještě potřeboval svítit, herci by už potřebovali hrát, producent by
potřeboval, aby výprava nebyla drahá. Aby z toho
nakonec byl výborný film, je potřeba určitý kompromis. Poslední
slovo mívá většinou producent, který hlídá rozpočet. Všechny
konflikty plynou z toho, že nikdo neví, jak to má ve
finále vypadat. Když děláte nějaký lékařský úkon, tak
víte, k čemu se má dospět. U filmu to tak jasné není.

 

Jak
se vlastně film financuje?

Film se financuje vícezdrojově.
Něco z grantů, něco z komerčních televizí nebo z ČT, část
jsou zdroje čistě soukromé. Občas třeba producent sežene
peníze ze soukromého zdroje, ale zjistí se, že podmínky jsou proti regulím ČT.
Producent nesmí být jen kalkulačka na peníze a režisér si nesmí hrát na umělce
za každou cenu. Pak to klape.

 

Váš dlouholetý spolupracovník producent
Ondřej Trojan kdysi prohlásil, že období, kdy točil
s Hřebejkem, bylo pro něj nejlepší období u filmu. Jak
to vnímáte vy?

Tehdy se nám skutečně dařilo. Všechno
začalo Pelíšky. Ondra po tom,
co debut Pějme píseň
dohola
neměl úspěch, založil produkční společnost Total Help Art s Tomášem Hanákem a Jiřím Fero
Burdou, což byla taková sklepácká produkce, která ve spolupráci s ostravskou televizí tehdy dělala
spoustu věcí. Ondra se soustředil na malé formáty – hrané krátké
filmy. A pak se jednou rozhodl, že chce udělat celovečerní
film. A protože ty sklepácké režisérské osobnosti se zrovna pohybovaly v jiných
sférách – Marhoul řídil Barrandov, Šteindler dělal
v reklamách s Halinou Pawlowskou – došlo na nás. Pamatuju si to
přesně, zrovna jsme u nás doma slavili narození Jarchovského druhé dcery a Ondřej se zeptal,
zda něco nechystáme. A my jsme chystali Pelíšky. Tehdy to bylo něco jako Šakalí léta bez písniček,
takový šabachovský film, a Ondřejovi se to líbilo. Na Šakalí léta sice přišlo půl
milionu diváku, dostalo to nějaké České
lvy,
ale byl to velmi drahý film, takže jsme vlastně byli takoví komerčáci, co ovšem
nevydělali. Což není dobrá pozice. Soukromé zdroje se zajímají o to,
zda se vydělalo, a veřejné zdroje zase podporují věci, které nejsou až tak
komerční. A tak jsme nedostali na Pelíšky ani grant.

 

Prý vám tehdy
pomohl režisér Jiří Menzel, kterému jste dal scénář přečíst.

Ano, já ho požádal, aby nám napsal posudek,
doporučující dopis ke grantu, a on napsal, že jednou to bude skvělý film,
ale zatím je v tom ještě schovaný. Což mě tehdy dost
naštvalo! Ale vrtalo mi to hlavou, tak jsem se ho zeptal, jak to myslel.
A on mi řekl, že tentokrát to nemá být o dětech, ale o
rodičích. Děti že mají být v tom filmu jen jako
pozorovatelé. To, co se děje jim, není tak zajímavé jako
to, co prožívají jejich rodiče. A my to seškrtali a vyšel z toho film, který
byl nakonec o 80 procent levnější. Záběry, které byly spojené
s mladými, se měly točit na zábavách, měly tam být tanky
v ulicích, prostě nákladné věci. Takže jsme z toho nakonec
udělali komorní film a to mělo za následek, že nás Česká televize – skupina Pavla
Borovana – podpořila, už to pro ně bylo finančně přijatelné. A
zároveň se ten film stal mnohem lepším.

 

Takže nakonec vám Menzel pomohl…

Ano, Menzel tomu dramaturgicky velmi
pomohl. A Pelíšky měly přes
milion diváků, stal se z nich fenomén a asi náš nejúspěšnější film. A
mezitím jsme přichystali Musíme
si pomáhat, za
který jsme dostali nominaci na Oscara, pak Pupendo, potom Horem pádem. Ondřejem Trojanem režírované Želary byly také nominované na Oscara. To
byla ta šťastná série naší spolupráce. Vypadalo to jako pohádka, která se
finančně zasekla zhruba kolem Krásky
v nesnázích.
Tady se naše spolupráce začala drolit. Udělali jsme takový malý mezifilm –
Medvídek. A
po něm přišel Ondřej s tím, že uděláme U mě dobrý. Ale tam
se ta chemie, která se povedla u Pelíšků a Pupenda, prostě nepodařila.

 

Čím si to vysvětlujete?

Ondřej financoval filmy vždy jeden druhým,
takže pokud to bylo úspěšné a byly granty, tak se to jakžtakž vyplatilo.
Jakmile ale počet diváků klesl, tak to díky tomuto způsobu
financování začalo táhnout produkci dolů. Jinými slovy jsme Ondřeje
uštvali. Ale po dobu těch pěti filmů to vypadalo, že na co
sáhneme, to se musí povést. Tento trend se zarazil u Krásky v nesnázích,
která měla jen asi 270 000 diváků. Což je dneska hodně, ale
tehdy jsme prodělali.

 

Jaký byl váš nejkomplikovanější film?

Šakalí
léta
– první, výpravný a nákladný a stříhal se ještě nůžkami, technicky byl velmi
náročný.

 

Váš nejoceňovanější film?

Pravděpodobně Musíme si pomáhat. A Kawasakiho růže.

 

A nejoblíbenější?

Tak to nemůžu tak lehce říct, ale asi Pelíšky. Přinesly nejvíce
radosti a dají se vidět víckrát.

Jak si vlastně vybíráte herce pro
své filmy?

Trvale spolupracuju s castingovou
agenturou Mirky Hyžíkové, se kterou dělám už dvacet let a známe
se. Výběr herců probíhá jako dialog s lidmi, o nichž
předpokládám, že mají přehled o tom, kdo je použitelný pro film a kde jsou
dobří herci.

 

Existuje nějaký
herec nebo herečka, o kterých můžete říct, že jste
je objevil?
Tak
Aňu objevil Ondřej Trojan. Já bych snad mohl říct, že když jsem
obsazoval jednu dobu Jardu Duška, tak se pak začal více objevovat. Často mi
děkuje za znovunastartování kariéry Simona Stašová. Pan
Menzel mi jednou říkal: Ten tvůj film s tou
Stašovou… Spíš si ale myslím, že jsme některým dobrým hercům dali takové
role, které patří k tomu lepšímu, co natočili. Třeba Jiří Kodet nebo Bolek
Polívka.

foto: Lenka Hatašová

 

Proč se často výrazné dětské
hvězdy nestanou hvězdami i v dospělosti?

Protože v dětství hrajete svojí
spontánností, typem, bezprostředností. Pak přijde dospělost a dostaví se
vlastnosti, které vás brzdí, třeba inteligence. Ale řada herců se
z dětských rolí přehrála do dospělých – Jan Kraus, Mirek Vladyka, Marek
Vašut, Zuzana Bydžovská, Honza Potměšil, Jirka Langmajer… 

 

Co vás na hercích štve?

To má stránku lidskou a profesní. Na
hercích mě štve, když lžou a jsou nekolegiální. S takovým
člověkem už potom nikdy nechci dělat. Lidské vlastnosti jsou spojené
nádoby – dělal jsem s řadou herců, kteří jsou třeba konfliktní, ale jejich
herecký projev je tak unikátní, že to prostě musíte přejít. Já se, až na
nějaké výjimky, s herci nekamarádím. Mám obecně rád tvůrčí lidi
s kreativním přístupem k životu. Třeba práce s Jiřím Kodetem
byla často konfliktní, ale to, co z toho vzešlo, za to stálo.

 

Kdo je v současné době u
nás dobrý režisér?

Určitě Bohdan Sláma, Honza Svěrák,
Petr Zelenka, Marek Najbrt, Robert Sedláček, Pavel Göbl…

 

A filmy, které vás v poslední době
zaujaly?

Třeba zahraniční Nebraska Alexandera Paynea.
Mám rád a obdivuju takovou tu osobní zpověď, kdy je film v souladu
s tvůrcem. To se myslím povedlo třeba Bohdanu Slámovi
ve filmu Čtyři
slunce
nebo Pavlu Göblovi v Odborném
dozoru nad východem slunce.

 

Málokdo ví, že působíte také jako divadelní
režisér. Jak často režírujete na prknech, která znamenají svět?

Na divadle já dělám příležitostná
představení, líbí se mi text, potkáme se na několik týdnů s oblíbenými herci. Na Jezerce mám ideální
podmínky. Kam se ubírá české divadlo, o tom nerozhoduju. Divadelní režie
je pro mě technicky méně komplikovaná, publikum je náročnější.
Herci, kteří hrají v malých divadlech, jsou zvyklí hrát
nablízko, jako pro film. Ale to jsem vypozoroval v Čechách. Na
Slovensku v Národním divadle hrají na
velkých scénách a jsou to také vynikající filmoví herci, jako
třeba Huba, Vašáryová nebo Pauhofová. Prostředky, které používají herci na
velké scéně, nejsou u filmu tolik potřeba. Jde o hereckou techniku. Technika
řeči, pečlivá výslovnost, to je to, čemu pak Miloš Forman říká,
že „zase ti čeští herci recitujou“. Má pravdu, protože tady je
scénický projev jiný – stylizovanější. V americkém divadle se hraje
civilněji.

 

Máte dvě děti,
chtěl byste, aby se vydaly ve vašich stopách?

To teď vůbec neřešíme, syn pěkně maluje, ale je předčasné se
tím zabývat. Vzpomínám si, jak jsme kdysi s Aňou Geislerovou vymýšleli
projev, který měla pronést na Berlinale při předávání ceny za herecký výkon. Předávala
tu cenu ještě s jedním světoznámým hercem, takže ten projev měl nakonec
on, ale stejně jsme si představovali, co by mohla říci, kdyby ji náhodou k
tomu pustili. A psali jsme takovou slohovou práci na téma, proč špičkoví herci
sice milují svoji práci, ale zároveň by ji nepřáli svým dětem. Málokdo z herců
si totiž přeje, aby jeho děti byli také herci. I ti vyvolení mají
období, kdy vyjdou z módy, nebo se v jedné roli provaří
natolik, že je těžké je obsazovat do jiných. Takovým příkladem tady je Vladimír
Brabec a jeho major Zeman. A stejně tak Ladislav Chudík je navždy primář
Sova, Mirek Vladyka učitel Karfík a Ota Šimánek pan Tau. Je
to zkrátka závislé povolání. A režisér do značné míry také.

 

Kdybyste si mohl vybrat, ve které době byste chtěl žít? Které
filmové období vás baví nejvíc?

Vrchol němé americké kinematografie – ­doba Charlieho Chaplina
a Bustera Keatona. Filmařsky šťastné období byla 40.–50. léta, kdy na
filmy chodily desítky milionů lidí, protože ještě nebyla televize. A
dobří byli Italové a Francouzi. Paradoxně 60. léta byla v
zahraničí až na Brity velmi konzervativní, i Oscaři se
dávali muzikálům a výpravným historickým filmům. Naopak u nás 60. léta
ční nad vším a celá řada tvůrců tehdy natočila svá vrcholná
díla. 70. léta jsou u nás poušť, ale Miloš Forman tehdy natočil v
Americe Přelet nad
kukaččím hnízdem. Ale kdybych si mohl vybrat, tak bych chtěl být u toho
začátku Hollywoodu. A pak si ještě koupit parcelu, kde by byla ropa, a nemuset
se lopotit do smrti… (smích)

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci: 

Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz 

Grandior Hotel Prague www.hotel-grandior.cz 

LE Hotels Group

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz