P. Mgr. René Strouhal – katolický kněz

Římskokatolická
jihomoravská farnost Moutnice je územní společenství římských katolíků
s farním kostelem svatého Jiljí v děkanátu Modřice, diecéze brněnské.
Teritoriálně tvoří farnost obce Moutnice a Nesvačilka, rozsah působení jejího
představitele je však mnohem rozsáhlejší. Oním uznávaným a velmi oblíbeným farářem
je P. Mgr. René Strouhal, kterému však jeho farníci neřeknou jinak než otec René.
V civilní podobě by jen málokdo odhalil skutečnou profesi tohoto
šestatřicetiletého charismatického a stále se usmívajícího muže, který vás okouzlí
svojí otevřeností, upřímností a úctyhodným klidem. Jeho zcela specifická,
duchovní profese může být rozličně vnímána věřící a ateistickou veřejností,
pojďme do ní tedy společně nahlédnout.

 

Být
představitelem římskokatolické farnosti vnímáte vy sám jako funkci, poslání, či
povolání?

Z hlediska
legislativního můžeme hovořit o zaměstnání, nicméně ten, kdo se stává knězem,
ví, že je to jeho životní poslání. Takový člověk chce sloužit Bohu a lidem, což
vyžaduje člověka celého, zcela odevzdaného. Je to poslání, nepřetržitě sloužit
ostatním, a to nejen v duchovních potřebách.

 

Jste
velmi mladý, neměl jste problém se získáním autority? Hraje váš věk podstatnou
roli ve vaší profesi?

Nikoli, především
z toho důvodu, že působím v oblasti nábožensky tradiční. Těším se z
úcty a pokory starších osob vůči knězi, ale přiznávám, že na počátku jsem měl
osobní pocit, že jsem pro starší generaci zdejších farníků příliš mladý. Co se
dětí, mládeže a mladých rodin týká, tak naopak vnímám svůj věk jako určitou
výhodu. Podstatné je, že když má člověk lidi rád a chce jim sloužit, tak na
věku nezáleží.

 

Podle
čeho vedete svoji farnost? Je vám ponechána určitá míra svobody?

I v této oblasti je
potřeba nastavit určitá pravidla a vodítka, jak řídit a vést farnost, pečovat o
svěřené kulturní památky, a především pomáhat lidem. Pracujeme v intencích
diecézního biskupa, jehož jsme prodlouženou rukou v daném regionu.
Součástí naší víry je to, že prostřednictvím biskupa působí Bůh. Je nám však
rovněž ponechán velký prostor pro osobní svobodu a kreativitu. Záleží na každém
knězi, jak a čemu se bude věnovat nad rámec poskytovaných svátostí, zda se
zaměří na charitu, mládež, studium nebo zda zvolí jinou oblast svého působení.

 

Vaši
službu lze tedy dělit na část, která je předem určena, má svoji pravidelnost a pevný
řád, a na část, která vychází z vaší vlastní iniciativy. Existují jejich
společná základní pravidla?

Ano, je to tak. Bez
pevného řádu se neobejde žádná společnost, tedy ani církevní. Pravidla a kodex
služby kněží určuje sborník kanonického práva. Vše, co činíme, musí být ve
shodě s ním. To se týká všech svátostí, které poskytujeme, i činností,
které jsou nad rámec našich běžných povinností.

 

Scházíte se pravidelně s ostatními kněžími? Čerpáte vzájemně ze
svých zkušeností?

V rámci diecéze se
setkáváme několikrát ročně se svým biskupem a s ostatními kněžími, jde o
hromadná setkání, na kterých není příliš prostor pro užší kontakt. Jedenkrát za
měsíc se konají tzv. rekolekce, kde se potkávají kněží z regionu, ve
kterém působí, a zde se již nabízí možnost řešit například pastorační otázky,
které se nás, našich farností a farníků dotýkají.

 

Na
osobní rovině se setkáváte?

Ano, kněze nejlépe pochopí
zase jen kněz. Je důležité setkávat se s těmi, kteří mají podobné
zkušenosti, řeší stejné či podobné situace a nebo se kterými si jen tak
obyčejně, po lidské stránce rozumím.

Jaké
předpoklady musí splňovat osoba, která se má stát knězem a posléze stanout
v čele farnosti?

Již studium kněžství samo
o sobě vyžaduje splnění určitých předpokladů kandidáta. Jde o zdraví psychické
i fyzické, dále schopnost intelektuálního studia a neustálé formace osobnosti.
Podstatná je rovněž určitá lidská zralost, která se však prověří až časem.

 

Liší
se obecné podmínky pro přijetí ke studiu kněžství od jiných akademických oborů?

Nikoli, podmínkou je
úspěšné ukončení středoškolského vzdělání. Ve většině případů jde o absolventy
gymnázií, vhodné je i studium technického zaměření, které se později uplatní
při správě svěřeného majetku. Zásadní je ovšem osobní přesvědčení a rozhodnutí.

 

Co
obnáší akademické studium kněžství?

Kněžskému semináři
předchází přípravný ročník, ve kterém se projeví spousta věcí a kandidát se
utvrdí ve svém záměru. V pětiletém semináři pak každý jednotlivec prochází
náročnou intelektuální, lidskou i duchovní formací. Během studia se tříbí a
prověřuje schopnost kandidátů, jejichž úspěšné ukončení studia však neznamená
automatické vysvěcení absolventa knězem.

Následuje
tedy další stupeň k dosažení kněžství?

Biskupové přijmou vybrané
kandidáty ke svěcení na jáhny, jde o nižší stupeň kněžství, který trvá jeden
rok. Teprve poté následuje svátost kněžství.

 

Kde
a jak získávají kněží zkušenosti a praxi k tomu, aby byli připravení převzít
vlastní farnost?

Již během studia získávají
kandidáti praxi v různých sociálních a zdravotních zařízeních,
z praxe není vyloučena ani manuální práce. Ve vyšších ročnících pak jde třeba
o prázdninové pobyty na farách. Jáhenský rok je sám o sobě rokem praxe. Po
vysvěcení na kněze následuje post kaplana – farního vikáře – jehož délka se
různí s ohledem na podmínky v dané diecézi. Obvykle tato činnost trvá
dva až tři roky a bývá vykonávána na různých místech. Poté je vybraný kandidát
jmenován administrátorem farnosti, na které v budoucnu zamýšlí působit
jako farář. Až po letech úspěšného působení na farnosti může být administrátor
jmenován farářem. Další podmínkou jeho jmenování jsou rovněž úspěšně vykonané
farářské zkoušky z různých oborů, například z církevního práva.

Vaše
rozhodnutí stát se knězem pochází z rodinné tradice, nebo jste k němu
dospěl jiným způsobem?

Nikoli, jsem první kněz,
nicméně pocházím z věřící a duchovně založené rodiny. K rozhodnutí
jsem musel dozrát, protože jako každý malý kluk jsem toužil být popelářem. Před
maturitou jsem se věnoval dětem a mládeži ve své rodné farnosti, což mne velmi
bavilo a naplňovalo. Stále jsem však měl jinou představu o své budoucnosti –
chtěl jsem mít rodinu a hospodářství. Mé záliby byly technického zaměření,
bavila mě ale i filozofie a literatura, takže zvolit jsem mohl hned
z několika možných oborů studia. Vystudoval jsem v Brně na průmyslové
škole, v oboru konstruktér a technolog. Rozhodnutí vstoupit do semináře
zrálo tedy mnoho let, vnitřní hlas a z hlediska víry Boží volání bylo po
maturitě rozhodující.

 

Dostal
jste se někdy do situace, kdy jste zapochyboval o své profesi?

Takové situace zná asi
každý kněz. Mít pochybnosti je známkou toho, že nám Bůh dal zdravý rozum.
Kněžský život přináší řadu otázek, které nás přesahují a které nás mohou
konfrontovat s naukou církve. Důležité je přijmout pokoru a přijít na to,
v čem je skryta ona moudrost.

 

Představitel
římskokatolické víry se zříká všech pozemských statků i slastí. Setkal jste se
s někým, kdo z tohoto důvodu studium opustil?

Ano, a jsem přesvědčen o
tom, že nelze tato rozhodnutí vnímat negativně. Do semináře jsme vstupovali
s tím, že nás čeká dlouhý proces osobního zrání, uvědomování, rozhodování
a naslouchání. Osobně jsem již neměl pochyb, ale řada kamarádů hledala odpovědi
na otázku, zda jsou na správném místě. Někteří se ve svém rozhodnutí utvrdili,
jiní seminář opustili. Rovněž biskupové mají s ohledem na své letité zkušenosti
a dobrý odhad možnost kandidáta ze semináře vyloučit. Činí tak pro dobro a
v zájmu studenta i církve.

 

Přibližme
si nyní aktivity, které vyvíjíte nad rámec svých běžných povinností. Na koho
jsou primárně zaměřeny?

Primární je starost o
svěřené duše, o lidi. Po mém příchodu jsem toužil mít zázemí, kde by se mohly
především scházet děti. Děti tvoří budoucí podobu nejen farnosti. Co tedy
můžeme udělat, je pracovat na jejich výchově. Edukační rovinu lze ovlivnit a je
potřeba to dělat pozitivně. Vytvořili jsme tedy farní centrum, které dětem nabízí
sportovní vyžití, mohou se zde neomezeně scházet a společně trávit volný čas.
Pořádáme zde i letní tábory. Formování dětí, mládeže a mladých rodin je
prioritou.

 

Další
cíl vašeho úsilí je neméně ušlechtilý. V souvislosti s ním mne napadá
hojně užívané přirovnání „je s tím práce jako na kostele“. Zakládá se na
pravdě?

Ano, je důležité opravit
kostel, který je symbol Boží. Je to umělecké dílo a jako každé takové má velkou
výpovědní hodnotu. Nicméně se jedná o velmi náročný proces, administrativně i
finančně.

 

Vaší
touhou je rovněž vybudovat místo, kde se budou setkávat věřící v obci
Nesvačilka, která spadá pod vaši farnost. Co vás k této myšlence přivedlo?

Není to jen moje touha. Snaha
o vybudování důstojného místa pro setkávání věřících je datována a sahá až do
poválečné doby. V současnosti se scházím s věřícími z Nesvačilky
jedenkrát měsíčně v prostorách obecního úřadu. Ne všichni mají totiž
možnost dojíždět do kostela ve vedlejší vesnici na pravidelné bohoslužby. Je to
však provizorní řešení, nelze takto působit dlouhodobě. V obci přibývají
mladé rodiny, komunita věřících se rozšiřuje a zaslouží si vlastní kapli.

Dnes je to již šest let,
kdy jsme aktivně zahájili činnost. Po časově náročných a nezbytných
administrativních a přípravných procesech jsme ve fázi, kdy je zajištěn a
dovezen materiál a v blízké době by měly být zahájeny přípravné terénní
práce a přípojky inženýrských sítí. Vítězný projekt je těsně před dokončením a
za sebe mohu říct, že jeho autor vystihl v budoucí podobě kaple podstatu
utrpení a ztělesnil myšlenku zasvěcení Panně Marii bolestné a sedmi symbolům
jejího utrpení. Časově jde o velmi náročný projekt především z toho
důvodu, že je opět zásluhou dobrovolníků a je financován z dobrovolných
příspěvků.

foto: Lenka Hatašová

 

Vyhledávají
vaši přítomnost i nevěřící?

Ano, i nevěřící se touží
setkat s něčím pokojným, duchovním, vypnout a třeba vyčistit svoji duši.
Jsou to „nekostelové“ rodiny, které mne oslovují, zvou mne do svých domácností
a vyhledávají moji společnost. Často mne berou jako součást svojí rodiny, což
je přinejmenším pozoruhodné. V oblasti víry je důležité, aby se lidé cítili
svobodní. Nejsem zde od toho, abych někomu nutil víru, proto vždy musí oni sami
projevit zájem a položit duchovní otázku, kterou rád zodpovím. Nikdy však nejsem
iniciátorem, přizpůsobím se jejich pocitům a vyjdu vstříc jejich potřebám.

Jak je zabezpečen chod farnosti?

V čele farnosti je
administrátor nebo farář, tedy její představitel. Chod farnosti spolu
s ním zabezpečuje celá řada dobrovolníků, bez kterých si fungování fary
ani nelze představit. Po organizační stránce působí na každé faře ekonomická
rada, jejíž zřízení je nezbytné pro správu majetku, který patří farnosti. Vedle
ní existuje pastorační rada, která spolu s tou ekonomickou tvoří farní
radu. Pastorační rada řeší například otázky formace dětí, péče o nemocné a podobně.
Jde tedy spíše o programovou složku farnosti.

 

Rozhodnutí
těchto orgánů podléhá schválení nadřízených orgánů stejně tak, jak si lze
představit u jiných struktur?

Ano, zejména otázky
majetkové, tedy rozhodnutí ekonomické rady, jsou předkládány ke schválení
příslušné diecézi.

foto: Lenka Hatašová

 

Jakým
způsobem a z kolika lidí jsou tyto rady tvořeny? Existují pravidla
určující jejich zřízení, regulující jejich činnost?

Všichni členové jsou dobrovolníci,
mají dekret na dobu určitou. Ve farní radě jsou někteří členové jmenováni farářem
a další jsou pak voleni farním společenstvím. Zřízení pastorační rady je
nepovinné, ekonomická rada je naopak povinnou složkou každé farnosti.
Ekonomickou radu tvoří čtyři lidé, pastorační rada není nijak limitována. Rady
se scházejí dle aktuální potřeby. Z jednání se pořizují zápisy, které jsou
kontrolovány nadřízenou složkou. V tomto církev funguje jako každý jiný
systém, který podléhá určitému právu. Jedenkrát do roka probíhá tzv. vizitace,
kterou může provádět sám biskup nebo osoby jím pověřené.

Z čeho
je financován provoz a rozvoj farnosti? Jak získáváte nemalé prostředky
potřebné k náročné údržbě objektu farnosti, kostela, památníků a dalšího
majetku?

Farnosti jsou neziskové
organizace, jejichž hlavním zdrojem příjmů jsou sbírky o bohoslužbách. Další
příjmy pramení ze sponzorských darů a z příspěvků obcí a krajů. Stěžejní jsou
však příjmy ze sbírek, které ovšem nemohou pokrýt všechny potřebné investice do
nákladných oprav památek.

 

Jste
statutárním orgánem organizace, patří tedy administrativa spojená s žádostmi o
příspěvky a dotace do vaší kompetence?

Ano, mezi farníky je však
řada ochotných a v tomto směru vzdělaných či zkušených dobrovolníků, kteří
jsou mi nápomocni.

 

Patří
optimismus mezi nezbytné povahové rysy kněze?

Kněz nemůže být pesimista,
to by vzal lidem naději. Lidé mají spoustu bolesti a trápení. Jsem tu od toho,
abych je povzbudil. Optimismus mi neustále dodávají děti, mladí lidé
zakládající krásné rodiny, staří manželé, jejichž život byl plný odpouštění.
Hlásám vítězství Kristovo, což je samo o sobě optimistické.

 

Mají
vaše plány a cíle nějakého společného jmenovatele?

Člověka, který je cestou k poznání.

 

Máte
vy sám nějaké profesní přání?

Přál bych si, aby vše mělo
pokračování. Těším se z toho, že děti, které křtím, budu učit náboženství,
ty, co učím, přijmou svátost dospělých – biřmování, že je pak doprovodím do
svátosti manželství a budu svědkem založení jejich rodin a křtít jejich potomky.
Doprovázet lidi a vnímat krásu života je pro mne dar.

 

Co
považujete za největší úspěch dosažený v čele farnosti?

Těší mne konkrétní
výsledky mé práce, soustavného působení především na děti a mladé lidi, ze
kterých se stávají kvalitní dospělí lidé, kteří mají dále co nabídnout.

 

Je
pro vás naopak něco velkým zklamáním?

Když nejsou lidé ochotni
se přes veškerou rozmluvu usmířit, když vidím extrémní polohy, do kterých jsou
lidé schopni převrátit malichernosti. Další věc, o které často mluvím, protože
ji intenzivně vnímám, je posuzování druhých, aniž bychom znali všechny
okolnosti. Věřím ale, že se na tom dá pracovat.

 

Základem
vaší profese jsou kázání. Mají předurčenou podobu, nebo je obsah a složení
kázání na vašem uvážení?

Kázání nemá být víc, než
řekl Kristus v evangeliu, to by bylo chybné pojetí a nikoho by
neobohatilo. Je potřebné však vysvětlit a objasnit lidem okolnosti, za kterých
konkrétní část Písma svatého vznikala. Kázání má být poučné a povzbudit lidi
k přemýšlení. Pro všechny by mělo být především příjemné a zde záleží na
knězi, čím své kázání obohatí a jak je uchopí. Může uvést například věci
z literatury, umění, z běžného života nebo z filmu. Každý člověk by měl
z kázání odcházet vědomostně a eticky povzbuzen.

 

Je
určen striktní harmonogram pro čtení Písma svatého?

Část Písma svatého pro
nedělní bohoslužby je předem určena a striktně dána. Tato předvídatelnost a
jednota je svým způsobem fascinující. Víte, že čtení stejného obsahu zní
v tu chvíli kdekoli na světě? Stejná část Písma svatého, která probíhá
v neděli v papežské bazilice v Římě, zazní i v té
nejzapadlejší venkovské kapli.

foto: Lenka Hatašová

 

I Písmo
svaté je přece jen obsahově omezené. Nemůže dojít k jeho fádnímu opakování?

Kázání nejsou nikdy stejná.
Čtení z evangelia trvá celkem tři roky, takže během intervalu, ve kterém
dojde znovu ke čtení stejné pasáže, uplyne mnoho času. V životě mém i mých
farníků se za tu dobu odehraje spousta věcí, dobrých i zlých, takže kázání může
být jinak podáno a lidmi i jinak vnímáno. Povinností kněží je neustálá formace,
studiem i životem, a ta se pak odráží například na jiné podobě vysvětlení a
podání Písma svatého.

 

Inspirujete
se a čerpáte informace v mnoha oblastech. Je něco, o čem jako kněz nikdy
nehovoříte a co je vyloučeno z obsahu kázání?

Politika a politické
přesvědčení, které je naprosto vyloučeno z našich intencí, stejně tak jako
vyřizování si osobních účtů.

 

Je
podle vás správné, že mají sociální sítě své místo i v církvi? Přece jen
mají i své stinné stránky.

Zde bych volil slova prof.
PhDr. Tomáše Halíka, Th.D., který řekl, že ač tato doba překonala veškeré
vzdálenosti, vzala lidem blízkost. Je to paradoxní a výstižné. Za touto formou
komunikace se skrývá pohodlnost, možná i lhostejnost. V žádném případě
nejsem odpůrcem sociálních sítí, jsem indiferentní, na sociálních sítích lze
vykonat mnoho dobrého i zlého. Mohou sloužit dobru i zlu, jako každý předmět.
Je to volbou každého jedince, jak jej využije. Věci by se primárně měly řešit
osobně, nikoli se schovávat za zprávy prostřednictvím jakékoli techniky.
Vznikají tak zbytečná nedorozumění, která by při komunikaci z očí do očí
nepřipadala v úvahu.

 

Jaký je
váš názor a postoj církve ke spojení osob různých vyznání?

Myslím, že i tato věc může
být pozitivní i negativní, může být obohacením například křesťanů o arabský
svět, může být ale i velmi zdrcující. Každý dialog kultur může být přínosný,
ale i zničující. Jde o to, zachovat si svoji tvář. Evropa se stává
multikulturní, což vyžaduje značnou dávku tolerance. Jde o velmi aktuální
otázku a téma. Církev obecně vztah křesťanů a zástupců ostatních náboženství
nevylučuje, je v tomto velmi tolerantní v porovnání s ostatními
náboženstvími.

 

Nabízí
se řada církví, kde je možný sňatek a život mimo celibát. Lze tedy celibát
vnímat jako vámi zvolený životní styl?

Ano, v některých
katolických denominacích je sňatek povolen. Celibát lze vidět funkčně, mohu
plně sloužit Bohu a lidem. Duchovní pohnutky vedoucí k celibátu jsou pro
ateisty nejspíš nepřijatelným vysvětlením. Pro mne je důležité a těší mě, že je
to styl života Krista, kterým žijeme a kvůli kterému se zříkáme něčeho tak
podstatného, jako je rodina a tělesná stránka věci. Je to oběť, kterou
přinášíme své víře a něčemu, co nás přesahuje.

 

V čem
spatřujete zlo současnosti?

Velmi široká otázka, ale
její kořen je velmi jednoduchý. Jsou to vztahy v dnešní společnosti,
rostou nároky společnosti, ale bez vlastní angažovanosti. Společnost se stává
sobeckou, bez ochoty přinášet oběti. Tento stav je destruktivní a generačně se
prohlubuje.

 

Přinesla
vám vaše praxe zkušenost s exorcismem? Jedná se o častý jev?

Exorcismus je velmi
aktuální záležitostí, protože každý jedinec má duchovní rozměr, je duchovní
bytostí s potřebou vyššího naplnění. Lačná a rychlá cesta k takovému naplnění
často vede ke kroku špatným směrem, který zavádí lidi k magii. Jedinec je
pak ovládán zlem, což může znít jako pohádka, ale je to skutečnost. Apoštolové
a jejich nástupci mají moc uzdravovat, vyhánět démony a zlé duchy. Díky této
takzvané apoštolské posloupnosti tedy biskup předává tuto moc
knězi-exorcistovi. Každý kněz může na bázi rozhovorů, modlitby, svátosti
smíření či zpovědi pomoci těm, kteří se v této věci na něj obrátí. Pokud
to již není v jeho moci, odešle dotyčnou či dotyčného k pověřenému
knězi. Rozhodně se nejedná o výjimečné situace, jde o poměrně běžnou situaci,
zejména na poutních místech. Nejedná se však nikdy o nic příjemného.

Opakem
je v současnosti rozšířená a stále oblíbenější andělská tematika. Jak
vnímáte tento trend?

Domnívám se, že stále více
lidí, možná věkem, připouští existenci duchovních bytostí, které můžeme nazývat
andělé. Je však třeba je vnímat jako posly – z řeckého angelos a podstaty poslání těchto
bytostí. Na světě je stále více věcí, kterým nerozumíme, a proto hledáme
odpovědi v něčem, co nás přesahuje. Naše děti učíme o andělovi strážném,
ke kterému se modlí a který je chrání. Andělé neodmyslitelně patří k učení
církve. Byly to bytosti, které doprovázely biblické postavy, které sloužily
Kristu. V Písmu svatém jsou obsaženi i andělé obrácení, tedy démoni, kteří
jsou odrazem zla.

 

Domníváte
se, že církev jednou přijme a bude tolerovat homosexualitu a registrované
partnerství?

Církev zastává názor ryze
antropologický, v oblasti fyzické i duševní se muž a žena vzájemně
doplňují, oba prvky, Mars a Venuše, a jejich polarity se přitahují. Bůh stvořil
člověka jako muže a ženu. V oficiální křesťanské nauce se píše o tom, že
lidé s homosexuálními sklony jsou hodni naši úcty a vážíme si jich stejně
jako každé jiné lidské bytosti. Jejich svazky a svátost manželství však církev
nepodporuje. Rodina je vnímána zcela a bezvýhradně tradičním spojením muže a
ženy. Domnívám se, že tomu tak bude i v budoucnu.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Jitka Kratochvílová

Foto: Lenka Hatašová

Více zde: www.kaplenesvacilka.cz  
www.moutnice.farnost.cz  

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: Magazín Best of
www.ibestof.cz