Lubomír Brabec – kytarista

Hudba Lubomíra Brabce mě okouzlovala již od raného
dětství. Stačilo nechtěně přivřít oči a rovnou jsem se ocitl v jiném světě. Do
dnešního dne se na tom nic nezměnilo. Kytarový virtuóz pocházející z Plzně, kde
se 21. května 1953 narodil, studoval na plzeňské a pražské konzervatoři. Již v
devatenácti letech se stal laureátem pařížské kytarové soutěže, což mu doslova
otevřelo dveře do hudebního světa. V roce 1980 absolvoval studium na Royal
Academy of Music v Londýně. Pak přišly dvě zlaté desky Supraphonu, první v roce 1990 a druhá o šest let později. V roce 2000 dostává od
brazilské vlády medaili H. Villa-Lobose. Na konci dvacátého století se vydává
na své dvě dobrodružné cesty do Antarktidy, před deseti lety dokonce dosáhl
břehů tohoto ledového kontinentu na nevelké plachetnici. Majitelem zlaté a
platinové desky Multisonic se stává v roce 2003. V loňském roce obdržel státní vyznamenání Za
zásluhy o stát v oblasti umění.

 

U vaší kolébky stály tři sudičky a darovaly vám
kytaru, jak je všeobecně známo, ale také lásku k vodě i touhu po cestování.
Nezapomněly ještě na něco?

Nezapomněly! Když se rozhodnete hrát na nějaký
nástroj, musíte denně hodiny cvičit, abyste až po mnoha letech zjistil, zda
máte talent. A talent je širokospektrá věc. Platí pro hudbu, pro sport a pro
mnoho dalších věcí. Myslím, že mě jím obdařily dostatečně. Nejen pro hudbu, ale
i pro sporty.

Závodně jsem plaval, hrál jsem vodní pólo za
juniorský národní tým, obstojně jsem jezdil extrémní sjezdy na divoké vodě,
dobře zvládám jízdu na koni, závodím na plachetnicích a věnuji se lyžování ve
volných terénech.

  

Vybavíte si, kdy jste poprvé zahrál pár svých
prvních kytarových akordů? Kdy svou první skladbu?

Já jsem se narodil v rodině muzikanta-kontrabasisty
a ve třech letech jsem na ni opravdu začal hrát, ale držel jsem ji jako
kontrabas. Od devíti jsem pak chodil do houslí, jenže v plzeňské Slavii mě bavilo plavání, o kterém jsem byl ve třinácti přesvědčen, že je to
jediná činnost, jakou se mohu živit. Nakonec jsem uprosil tatínka, abych mohl
skoncovat s houslemi a věnovat se jen kytaře.

Chtěl jsem hrát původně bigbít, ale pan profesor
Knobloch mě okouzlil klasickou hudbou a ukázal mi krásy klasické kytary.
Bezmezně jsem kytaře propadl a odešel ji studovat na konzervatoř.

 

Byl jste k hudbě cílevědomě veden, nebo vaši rodiče
dávali všemu volný průběh?

Na konzervatoři jsem ještě vystudoval skladbu a
odmaturoval jsem z lesního rohu a až po maturitě jsem se rozhodl, že kytara
zvítězí. O mé sólové kariéře bylo rozhodnuto laureátským titulem ve slavné
pařížské kytarové soutěži, pořádané francouzským rozhlasem a televizí. Jako cenu jsem dostal úžasný nástroj
od japonského mistra Masaru Kohna. Patřil mezi světovou špičku, studoval ve
Španělsku, strávil tam osmnáct let. Jeho učitelem byl Ignacio Fleta, jeden
z největších nástrojářů v historii kytary vůbec. Později jsem Masaru
Kohna požádal, že bych chtěl mít ještě jeden jeho nástroj, na ten jsem čekal
deset let. Vyrobil ho už přímo pro mě. Je pravda, že jsem měl obrovské štěstí,
protože rok nato zemřel. Takže mám kytaru jak z jeho vrcholného období,
tak z toho finálního.

 

V televizi běží populární třinácté komnaty. Máte i vy
nějakou skrytou životní komnatu?

Když v televizi chtěli se mnou točit tento pořad,
poprosili mne, abych připravil nějaký námět. Abych sepsal něco ze svého života,
co by se jim do Třinácté
komnaty hodilo. Nabídl jsem jim pár příběhů, ale ty mně
vrátili s tím, že jsem šťastný člověk a že žádnou třináctou komnatu ani nemám.

 

Jak se díváte na svou uměleckou dráhu a s kým se
vám doposud nejlépe spolupracovalo?

Víte, když má člověk nějakou velkou touhu nebo
přání a jde si zatím, tak to dokáže. I když někdy s oklikami a občas se
podaří úplně něco jiného, než vlastně chcete. K tomu, být špičkovým
muzikantem, je třeba také kupa štěstí. Měl jsem obrovskou kliku už v tom,
že jsem potkával, měl kolem sebe a mám dodnes úžasné lidi, ať už pány
profesory, co mě učili, nebo kolegy. Hrál jsem s nejlepšími houslisty, jako jsou
Pavel Šporcl, Jaroslav Svěcený, Václav Hudeček, s Bohuslavem Matouškem,
violoncellistou Jiřím Bártou, hrál jsem s národním umělcem Lubomírem
Malým, doprovázel jsem Štefana Margitu, Petera Dvorského, natočil dvě CD s naší
vůbec největší pěvkyní paní Gabrielou Beňačkovou… Samozřejmě s každým tímto
setkáním rostete, hodně se naučíte, prakticky celý život se dovídáte o muzice
víc a víc. Děkuji za každé setkání, kterého se mi dostalo, obohacuje to můj
život i tvorbu. Považuji to za skutečně velké štěstí…

 

Můžete se alespoň letmo zmínit o své diskografii? 

Má diskografie obsahuje více než třicet titulů, mimo
jiné autorská alba F.
Sor, J.
S. Bach, F.
Tárrega, N.
Paganini, A.
Vivaldi, H.
Villa-Lobos. Poslední mé CD, které jsem natočil, nese název Romance. Je zabaleno v čokoládové bonboniéře a obsahuje sladké kytarové
melodie. 

foto: Lenka Hatašová

 

Letošní léto je pro vás pracovní, nebo se spíše
věnujete jiným zájmům a aktivitám?

V létě se většinou snažím dodržovat prázdniny a
koncertovat co nejméně. Přesto musím stále cvičit. A řekl bych, že čím je
člověk starší, tím musí cvičit víc. Ne víc hodin, ale pravidelněji. Každý den
si rozhýbat ruce. Už není možné jako za mlada odložit kytaru na skříň a vyrazit
na vodu. Je to podobné jako se sportem. Prostě chcete-li, aby vám prsty běhaly,
je nutné je každý den rozhýbat. Ale i tak jsme si vyrazili na hory, do
slovenských Roháčů, a každý den jsme udělali pořádnou túru.

foto: Lenka Hatašová

 

Mnohé lásky se nerodí, ale přicházejí. Najednou
člověk zjistí, že tu jsou, aniž by je vědomě přivolal k sobě. Kdy jste poprvé
zjistil a pocítil, že vás hory okouzlují?

Když jsme jezdili na divokou vodu, často se
stávalo, že nepršelo a v řece jí na ježdění bylo málo, a tak mě kamarádi
vytáhli do hor. Do skal je nejlepší chodit s kamarády. Aspoň pro mne.

  

Existuje nějaký „kopec“, jak říkají horolezci,
který vám nedá spát a neustále vás k sobě přitahuje?

Já jsem
spíše ten typ, který se rád vrací. Takže mne po pár letech napadne, že bych se
měl jít třeba podívat již poněkolikáté na Sněžku nebo na Poledník, jestli je
tam pořád tak krásně jako kdysi.

 

Je pravda, že
vylezete-li až na vrchol, ostatní hory v dálce splývají, nebo na horizontu už
zase horské dominanty vystupují z mlhy?

To
se každý musí přesvědčit sám. Já bych spíše řekl, že když vylezete na velký
kopec, cítíte, že všechny lidské problémy zůstaly tam dole pod vámi.

 

Už jste uskutečnil
tři své cesty do Antarktidy, kde jste se i potápěl, což si málokdo dovede
představit. Dočetl jsem se, že plánujete již čtvrtou výpravu. Čím by vás měla
obohatit? Odrazí se zážitky z putování ve vaší hudbě?

Antarktida
je mystický kontinent. Světadíl, kde ještě nikdo nevystřelil na člověka. Světadíl,
kde zvířata neznají člověka jako svého úhlavního nepřítele. V Antarktidě jsem
byl třikrát, a kdyby byla příležitost a dostatek času, jel bych počtvrté. Ta
nejdobrodružnější cesta byla ta poslední, kdy jsme se plavili z Argentiny na
patnáctimetrové plachetnici. Aby toho dobrodružství nebylo málo, ještě jsme se
tam potápěli. Byli jsme nejjižněji proniknuvší česká jachtařská výprava a první
česká potápěčská expedice. Nečekám, že by mne takovýto výlet nějak hudebně
obohatil, a ani neočekávám žádnou inspiraci. Žádná také ani po jedné z cest
nepřišla. Nejlepší inspirací je totiž objednávka a termín.

 

Není to s vašimi návraty na jižní kontinent
složitější v tom, že jste tam již zapustil kořeny, poznával sám sebe i hranice
neznáma, k nimž nás něco tajemně silného neodolatelně láká?

Všichni, kteří jsme tam byli, bychom se tam chtěli
vrátit. Možná jsme tam onemocněli nějakou nevyléčitelnou nemocí, která nás tam
neustále zpět přitahuje.

 

Čím dokáže tento ledový světadíl člověka překvapit?
Určitě to není jen nesmírnými prostory, neobvyklými obzory či jen drsností a
jedinečnou krásou přírody.

Je tam přímo fyzicky cítit nepřítomnost lidského
smogu. Ať již jde o ten civilizační, nebo o ten duševní.

 

Nevzrušovalo by vás jako milovníka vod splutí řeky
Gangy od jejího pramene až do jejího mořského ústí? O této matce řek se tvrdí, že
má nejenom nesmírnou samočistící schopnost, ale zároveň uzdravuje tělo i duši
člověka…

Ganga je moc těžká řeka. Já mám s
přicházejícím stářím touhy daleko skromnější. Třeba mne láká Dunaj. Od pramenů
až do moře, jen v malinkém člunu. A potom také oceán. V malé, tak
dvanáctimetrové plachetnici, pod mým vedením, se dvěma či třemi kamarády. Z
Evropy do Ameriky. Nejraději do Brazílie. Je dobré poznat, jak je svět veliký!
Nestačí jen žít, je nutné také plout.

 

Nespočet osobností pohybujících se v kultuře
nejednou zatouží napsat své paměti. Jak je to s vámi?

Snad každý muž, když dosáhne určitého zralého věku,
se zaobírá myšlenkou napsat paměti. Mnozí s tím začnou, ale jen málokterý to
dokončí. Možná, až bude méně práce, s tím začnu, a dá-li Bůh, podaří se mi je i
dokončit.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Vladimír Stibor

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení,
doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz