Blanka Matragi – módní návrhářka

Akademická malířka Blanka Matragi se narodila ve Světlé
nad Sázavou a již od malička měla cit pro výtvarno. Po Střední odborné škole sklářské pokračovala
ve studiu na Střední uměleckoprůmyslové
škole sklářské v Železném Brodě, kde měla více prostoru pro rozvíjení
své kreativity. Na Vysoké škole
uměleckoprůmyslové v Praze studovala v ateliéru oděvního
výtvarnictví Zdeňky Bauerové. Poprvé na sebe upozornila vítěznou kolekcí
v soutěži Mladý oděvní tvůrce
v Liberci, navrhla také kolekci pro Letní olympijské hry v Moskvě. Po svatbě se odstěhovala do Libanonu,
kde si otevřela salón Blanka Haute
Couture. Postupně získala skvělou reputaci, její modely si oblíbily perské
princezny, navrhla také uniformy pro policejní a vojenské složky ve Spojených emirátech.
Je držitelkou hned několika cen a ocenění, mimo jiné Ceny Salvadora
Dalího a titulu Významná česká žena
ve světě. Letos jí byla udělena cena Gratias
agit. Její autobiografie Blanka Matragi a Jedu dál se staly knižními bestsellery.

 

V dětství jste si šaty malovala na karton a převlékala
je na papírové panenky, které jste sama nakreslila. Jak dnes vytváříte střihy,
kolik času vám to zabere?

Střih mohu dělat půl hodiny,
ale také klidně několik dní. Když například stavíme velikánské svatební šaty, třeba
zakázku pro královskou rodinu, kde bude pětimetrová vlečka, tak sochaříme
z papíru klidně i tři dny.

foto: archiv Blanky Matragi

 

Jak probíhá vaše komunikace s případným klientem,
zájemcem o vaši tvorbu?

Za klientkami do Perského zálivu
létám a domlouváme vše osobně. V Bejrútu a v Praze do mého studia v Obecním domě za mnou chodí zákaznice a mají
možnost si zkusit a vidět mnoho modelů připravených pro butik.

Také ale dostávám objednávky
přes internet, například nyní tady mám čtyři maily z Ameriky, Jihoafrické
republiky a Spojených emirátů. Klient se podívá na moje webové stránky, načte
si moji tvorbu a pošle mi představu, jaké šaty si vybral, jaké jsou jeho finanční
možnosti, a začneme jednat. Je velmi důležité, pro jakou příležitost šaty
chystám, zda na svatbu, výročí, pro jakou ženu, zda je jí dvacet, nebo padesát.
Je to celé o vzájemné bezprostřední komunikaci. Klient může mít ode mne šaty za
pět tisíc korun, ale také za půl milionu.

 

Může si klient sám vybrat materiál?

Samozřejmě. Mám k dispozici
spoustu materiálů – krajky, satény, šifony, organzy, samety… Mám z celého
světa licenci na nejlepší materiály od Indie po Itálii. A může mít i mé autorské
malované nebo digitálně zreprodukované dezény. Jsem schopná z velmi prostého
materiálu vytvořit luxusní šaty a dotónovat, namalovat ručně jakýkoliv odstín. Mám
na ukázku také stovky malovaných skic a vyšitých vzorků. 

 

Odmítla jste někdy nějakou zakázku?

Neodmítla. S klienty se dokážu
domluvit. Jakýkoliv model jsem schopná upravit a předělat podle potřeby zákazníka.

 

Kdy dostáváte nápad nebo impuls? Jak tvoříte?

Kdykoliv. Mám to takto nastavené
už od malička. Vzpomínám si, jak jsme kdysi přišli na Velikonoce
k babičce, bylo mi tehdy tak šest let. Babička měla krásné porcelánové hrníčky
a hmoždíře a já se najednou zeptala: „Babi, jakou technologií jsou dělané tyhle
hrnky?“ Celá rodina se na sebe podívala, ztuhla a nevěděla, co má říct. Byla
jsem pro ně najednou mimo. Stejně jako když jsme si pořídili ve Světlé nad
Sázavou první televizi. Vždy, když se večer doma sešli známí a přátelé naší
rodiny a společně ji sledovali, chodila jsem nakukovat. Byly mi tehdy tak čtyři
roky, ale zajímaly mě i zprávy a všechny ty pořady, co sledovali dospěláci. To
třeba moje sestry vůbec nebralo. S tím už se prostě člověk narodí. Musíte
ale zároveň být vnímavý a umět odpozorovat a inspirovat se, sebevzdělávat se –
toto jsou moje zásady úspěchu.

 

Myslíte si, že stačí mít talent?

Talent se vždy musí zúročit
pílí a chtíčem. Důležité je samozřejmě, aby někdo váš talent podchytil. Třeba můj
tatínek byl sklář a často si doma připravoval kresby a stále něco doma vyráběl,
dokonce postavil náš dům. A já jsem díky tomu měla možnost sledovat jeho práci
a spoustu věcí pochytit. Jsem velmi ostražitá a funguji 24 hodin denně – to je jeden
z klíčových aspektů úspěchu. Vnímám, nasávám a jsem vždy o krok dál než ti
ostatní. S tímto darem se člověk narodí, a když tento dar správně uchopí, jde
nahoru. Jde o to, být v neustálém napětí, ale umět se zajímat o nové
technologie, inovace, reflektovat požadavky současné doby.

 

Kolik lidí zaměstnáváte?

V mých dílnách, kde
vytváříme prototypy a unikáty, je vždy kolem patnácti lidí. Samozřejmě se to
mění, teď mi jedna stážistka odjela, někdo otěhotní, vdá se. Ale vždy, když potřebuji
zrealizovat vetší zakázku, zadám práci do jiných dílen.

 

Stalo se vám někdy, že jste se s některými šaty
nemohla rozloučit?

Určitě, protože já do každých
šatů dávám život. I když si ode mne objednáte šortky a domluvíme se na tom, že
je chcete mít autorsky podepsané od Blanky Matragi, dám do nich maximum. A
můžete je mít třeba jako sochu ze skla, bronzu, vyšité zlatem nebo je budete chtít
nosit či věnovat muži jako dárek. Velmi těžce se loučím s každou svojí
skicou, se vším, co ode mne odpadá. Je to moje tvorba, kterou pouštím dál.
Přiznám se, že někdy je mi líto, když poté není třeba správně předvedená,
posunutá. Zkrátka ne každé šaty na každé ženě vyzní. Někdy žena mé šaty rozzáří
a ony rozzáří ji, stane se královnou třeba i v malých koktejlkách. A někdy
děláme nákladnou róbu, s velkými investicemi, strávíme na tom hodně času a ta
žena jim život nevdechne.

 

Jak by měla působit žena ve vašich šatech?

V mých šatech by se žena měla
cítit slavnostně, výjimečně, hrdě, dostat více sebevědomí, být zajímavá. Je mou
profesionální povinností, abych tohle dala do své tvorby. Vždyť velké večerní šaty
tvořím pro výjimečné a slavnostní příležitosti. Žena by ale měla působit výjimečně,
designově a zajímavě jak v těch malých koktejlkách, tak i v těch
praktických, určených pro denní nošení. Vždyť jsou to vždy autorsky podepsané kousky.

 

Existuje nějaký oděv, který byste si na sebe nikdy
nevzala?

Asi bych nešla do nějakých syntetických,
plastových výtvorů, ze kterých někteří dnešní návrháři tvoří. Moje tvorba je o
tom, že všechno, co jsem kdy vytvořila, bych si na sebe vzala ráda. Třeba to,
co mám dnes na sobě, je tričko od jiného návrháře. Já jsem k němu ale přišila
černé krajkové rukávy a z úžasného strečového materiálu úzkou sukni a tím
povýším tričko, které bylo moc krátké, na docela zajímavý kousek. Já takhle
byla nastavená už od svého mládí, uměla jsem ze skládané pletené sukýnky udělat
svetřík, který dobře vypadal, a všichni si mysleli, že je koupený v Tuzexu.

 

Co je pro vás „pohodlná móda“, jaký oděv nosíte běžně
doma?

Já jsem legínová. Doma nosím
legíny například s nějakým volným topíkem nebo třeba košilí. Moc ráda
nosím košili po tatínkovi. Tatínek nedávno umřel, tak jsem všechny jeho košile
zdědila a nosím je strašně ráda při práci, když dělám sochy nebo ve sklárnách.

 

Vidíte na českém trhu nějaký potenciál mezi návrháři,
někoho, kdo by měl šanci uspět i v zahraničí?

Českou módu sleduji jen
útržkovitě, spíše přes magazíny a časopisy, v nichž mám také svoji tvorbu.
Zatím mne ale nic nevzalo natolik, že bych si řekla – ale to je dobré, tam je
nějaká inovace. Nerada používám slovo luxus, protože luxus je pro mne třeba to,
že nám teče z kohoutku teplá voda, a ne kabelka z ­­­­­Pařížské ulice za
sto tisíc. Zatím jsem se ale nesetkala u našich návrhářů s dokonalým
řemeslem, zajímavým nápadem, skloubením všeho potřebného tak, aby to ve finále
mělo nádech luxusního vzhledu.

 

A v zahraničí?

To je sezónní, vždy někdo
přijde s nějakou bombou. Postupně odešlo hodně návrhářů, které jsem měla
ráda a jejichž tvorbu jsem obdivovala. Dvacet let nazpět jsem hodně sledovala
Valentina, Galliana, Versace, potom mi umřel úžasný Alexander McQueen. Na jeho
výstavu jsem po jeho smrti letěla do NY a to já málokdy letím někam daleko jen
tak – většinou létám pouze kvůli byznysu.

 

Nosíte něco od svých oblíbených návrhářů?

Samozřejmě, ale nekupuji si je.
Je paradox, že moje zákaznice ve Spojených arabských emirátech zastupují různé
známé značky a od nich dostávám dárky – hlavně šperky – za dobře odvedenou práci.
Často se stane, že mi princezna řekne: „Blanko, zajdi si do mého butiku a vyber
si tam něco.“ Víte, já jsem z velmi skromných poměrů a určitě bych se
rozmýšlela, zda dám tolik peněz třeba za drahou kabelku. Raději ji vyrobím a
musí být hodně nadčasová. (úsměv)

 

Nakupujete i v obchodních řetězcích, jako jsou H&M, Zara, Mango a tak podobně?

Ano, určitě. Nakupuji tam oblečení
pro své asistentky, například nedávno jsme tam pro ně nakoupili bílé košile. A
v H&M jsem si koupila pánské
boxerky. To se o mně ví, já je miluju. Myslím tím černě a šedé pyžamové pánské
kalhoty, ty které mají kapsy. To jsou úžasné kalhoty z bavlny, na šňůrku. Příklopec
zašiju, no a co? (smích) Koupila jsem
si hned čtvery, jsou plandavé a cvičím v nich doma třeba tae-bo.
Samozřejmě, že když jdu do fitka, tam nosím svoji tvorbu.

 

Kdyby vám nějaký podobný řetězec nabídl spolupráci,
vzala byste to?

Vzala a ráda. Já si vlastně
v podobném duchu ve svém butiku splnila sen tím, že můj butik je
multifunkční. Zákaznice zde najde praktickou módu, to, co je žádané – prací, nežehlicí.
Koupí si zde vše od kalhot, šatů, topíků, tunik až po bundy. Samozřejmě
k tomu ladící šály, šátky, boty, pásky, kabelky. Je to ale autorská
kolekce v malých sériích, takže je pochopitelně dražší než v řetězcích.

 

Nelákala vás někdy pánská móda?

No tak to nevím. Navrhovala
jsem vojenské uniformy, ale asi bych se do toho nehrnula. Dokázala bych to, ale
musel by to pode mnou dělat asistent – odborník na pánské střihy. Sama bych se
do pánského střihu nepustila, to chce patřičného odborníka.

 

Jaká jste šéfová?

Jsem přísná, ale všichni o mně
vědí, že jsem hlavně přísná sama na sebe. Děvčata prvních pár měsíců v butiku
trpí, to víte, já je piluji a drezíruji. (úsměv)
Ale buďto se mnou chtějí být, něco se naučit, zdokonalit se jak vizuálně, tak v komunikaci
a jednání, anebo nechtějí. Já je vzdělávám, doporučuji čtení, výstavy, zajímavé
akce. Moje děvčata nejsou obyčejné prodavačky šatů – jsou to poradkyně pro naše
klienty. Musí jim správně doporučit, obsloužit, umět upravit – většinou mají střední
oděvní školu. I já, když si mne vyžádá klientka do butiku, ji ráda obsloužím. Ona
je náš zákazník a nesmí mít pocit, že jsem něco víc než kdokoliv jiný.

 

Proč si myslíte, že lidé vnímají vaši tvorbu jako
luxusní a nedostupnou, jen pro bohaté lidi?

To vážně nevím a trápí mě, že
mám na veřejnosti takový obraz. Chci ho změnit. Nedávno za mnou přišla jedna
žena, podnikatelka z Ostravska, a vyprávěla mi, že by si nedovolila
vstoupit do mého obchodu, protože měla dojem, že moje šaty jsou za statisíce.
Přitom přiletěla svým letadlem. Byla jsem překvapená. Potřebovala bych odbourat
tento pohled na moji tvorbu a fobii z mých cen. Já všem říkám, že u mne si
ženy koupí třeba krásný šátek za dva tisíce. Když jsme se této zákaznici asi
hodinu věnovali a vybrala si pár kousků, zavolala ještě další tři své kolegyně z Prahy
a všechny byly překvapené, když jsem se jim věnovala, radila, a hned si také
vybraly. Jedna z těch zákaznic mi potom poslala ze svého obchodu s delikatesami
celý koš úžasných francouzských sýrů a italských delikates. A všechny tyto ženy
byly překvapené, že moje tvorba není jen o statisících za šaty. Že se u mne
mohou obléci od hlavy až po paty, že se jim věnují mé dívky nebo i já, že jim
tady fundovaně poradíme. Byla bych ráda, kdyby se naše ženy nebály a přišly za
mnou do mého butiku, aby viděly, že mé modely skutečně nejsou nedostupné pro
běžnou ženu.

 

Jaké máte zkušenosti s propagací?

Na propagaci mám samozřejmě
své lidi, ale mluví za mne hlavně dobrá reputace za perfektně odvedenou práci. Celou
moji kariéru za mnou chodí klientela, která dostala doporučení od jiných spokojených
zákaznic. Takto to funguje i u královských rodů.

 

Jak se díváte na sociální sítě, využíváte je?

Využívám. Můj Facebook mi založil můj fanklub před
několika lety, kdy jsem počítač neuměla ani otevřít. Jedna moje fanynka, která
moje oficiální stránky založila, mě upozornila, že na ně chodí hodně lidí, a
vysvětlila mi, jak s tím pracovat. Dříve jsem to řešila složitě, nejdříve
jsem odpověděla e-mailem jí a ona to potom napsala na Facebook. Když někdy nyní odpovídám já sama, lidé jsou příjemně
překvapení a pozitivně reagují. A díky tomu jsem si uvědomila, že je fajn a
velice milé komunikovat s lidmi, kteří se stávají i našimi klienty. Dneska
se o stránky starají a doplňují je i děvčata z butiku. Samozřejmě mám i
svoje profesionální webové stránky.

 

Myslíte si, že se vám díky sociálním sítím třeba zvýšil
počet zakázek?

To bych úplně neřekla, ale
v globálu si lidé o mně zprostředkují informace, dozví se například, že
mám výstavu nebo přehlídku, že budu mít 5. září vernisáž svých soch
v parku u Zámečku v Petrovicich a tak dále. Musím přiznat, že dnes
je to nutnost a že se bez sociálních sítí a internetu téměř nedá komunikovat.
Navíc je tato komunikace zdarma, což mi vyhovuje, protože neplatím za reklamy. Každý,
kdo četl moje knihy, ví, že já jsem nikdy nedávala žádné peníze do reklamy.
Placené PR nevyužívám, moje PR jsem já sama. Dostávám denně spousty nabídek účasti
na zajímavých akcích, jsem zvaná na různá sympózia, přednášky… Když jsem třeba
letos zahajovala sklářské sympozium v Novém Boru, namísto 500 lidí jich
tam přišlo několik tisíc.

 

Žijete a pracujete v Libanonu. Kdybyste měla
porovnat naše a libanonské ženy, v čem vidíte největší rozdíl?

V odvaze, sebejistotě a
suverenitě. Také v respektu k sobě samotné, větší pokoře a úctě. A nesmím
zapomenout na hrdost. Libanonské ženy jsou ve všech směrech úžasné. Ony jsou
velmi hrdé na svůj původ, nezáleží, zda se jedná o dceru našeho domovníka, nebo
dceru emíra. A tato pravidla u nás nefungují. Lidé jsou si tady velmi podobní. Přesto
zde máme mnohem zajímavější a fyziologicky krásnější ženy.

 

Půjčujete známým osobnostem, jak je u nás zvykem, vaše
šaty?

Možná teď někoho urazím, ale
zdá se mi, že herečky, zpěvačky, známé osobnosti u nás by si chtěly oblečení
jen půjčovat. Nicméně někdy zareaguji pozitivně. Nedávno mi zavolal jeden
stylista, že by potřeboval pro jednu známou talentovanou houslistku zapůjčit
oblečení na nafocení CD. Sháněli saténový frak a ten jsem náhodou ve svém
archivu měla, tak jsem jim ráda vyšla vstříc, líbila se mi ta celá story,
příběh. Já se pro něco nadchnu, když z toho cítím nějaké opodstatnění, a
potom ráda pomůžu. Ale nepůjčuji jen tak, že přijde hvězda, která jde na večírek
a chce šaty. A začnou vždy s tím, že mi tím udělá reklamu. Tak to
neuznávám.

 

Jak snášíte kritiku?

Já se snažím brát kritiku
s nadhledem. Nechápu ovšem lidi, kteří to dělají v osobní rovině, je
v nich zášť, je z toho patrné, že nejde o profesní rovinu, lidi,
kteří kritizují nefundovaně. Kdysi jedna novinářka nazvala moji tvorbu kýčem.
Když jsem o tom vyprávěla svým známým v zahraničí, divili se, jak to někdo
může takhle napsat, hledali ve slovnících význam tohoto slova. Ptali se, zda ta
paní viděla moji tvorbu, třeba výstavu, a byli zděšeni, když zjistili, že ne. Aniž
by byla na mé přehlídce, celou ji ztrhala, měnila pojmy, popisovala modely v kolekci
neodbornými názvy. Tohle by si novinář neměl dovolit. Je to neprofesionální. Fajn
– některé šaty se nemusí líbit, ale já doposud všechny své šaty prodala,
nedělám do šuplíku.

 

Mluvíte o vaší zatím poslední autorské přehlídce Return of the
Phoenix?

Ano, byla to přehlídka
inspirovaná fénixem – bájným ptákem, který se podle mytologie jednou za 500 let
navrací a dává lidem nesmrtelnost a energii. V dnešní rozhárané době bylo potřeba
přijít s něčím, co dá lidem naději na lepší zítřky. Doufám, že se mi to zprostředkovaně
podařilo. Připravovala jsem pro celý večer scénář, vizuály, hudbu, scénu. Byl
to charitativní večer a podle ohlasů si myslím, že se vše velmi vydařilo.
Vstupenky byly za tři týdny vyprodány. A milion se věnoval na podporu postižených
dětí.

 

Jste krásně štíhlá. Jak si udržujete postavu?

Denně vstávám v šest
hodin a 45 minut na lačno cvičím. Kdybych to neudělala, tak mám celý zbytek dne
výčitky. Byla u mne jedna mladá novinářka a říkala mi, že na cvičení nemá čas.
Tak jsem se jí zeptala, kdy vstává – v sedm hodin. Řekla jsem jí, že má možnost
vstát o hodinu dříve, že je to o disciplíně a vůli. Na to neexistuje omluva.
Chci něco dokázat, musím tomu něco obětovat – v tomto případě čas. Každý
jsme do vínku dostali svoji tělesnou schránku, o kterou se musíme starat.

 

Vaříte doma?

Nemám potřebu vařit, i když
musím říci, že mám nádhernou kuchyni od Pininfariny, známého designéra pro
značku Ferrari. Doma máme totiž kuchařku ze Seychelských ostrovů, která úžasně vaří, vaří
mezinárodně a mluví čtyřmi jazyky. Když jí ráno řeknu, že budeme mít večer hosty,
třeba dva velvyslance – Francouze a Španěla, ihned sestaví a připraví skvělé
menu. Pak máme také asistentku z Filipín, která se mnou všude cestuje a už
se v ČR naučila vařit bramboráky a ovocné knedlíky, které miluji.

 

Máte svůj automobil?

Už jako studentka na UMPRUM
jsem měla malého Fiata 500. Je na mne napsané auto v Bejrútu i v Praze, ale
tak jako nemám potřebu vařit, tak mne vždy někdo vozí, takže sama neřídím. I když
si neustále říkám, že opráším řidičák.

 

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil?

Zažila jsem války, chudobu,
utrpení, zažila jsem nejchudší a nemocné lidi, setkávám se s těmi
nejbohatšími a nejmocnejšími, ale když se zamyslím, tak mě
určitě hodně ovlivnili rodiče a to, že jsem z malých, prostých poměrů a ne
z prostředí, které by bylo pohodlné. Od malička jsem se musela starat, jít
nakosit trávu králíkům, máchat prádlo v řece, s tatínkem jsem stavěla
dům, kde jsem se naučila mužským pracím. To, že jsem se naučila řemesla – u
otce sklářské a potom na vysoké škole oděvní výtvarnictví – mi velmi pomohlo. Musela
jsem se s tím vším porvat, rodiče neměli vzdělání ani příliš možností, a přesto
mne v mém úsilí podporovali. Odtud vím, že člověk, který se musí v životě
více snažit, je pak na vzestupu. Dneska v globalizaci a obrovské rychlosti
internetu jsou lidé pohodlnější než dříve. Doba umožňuje snadnost, dostupnost a
společnost se dostává do jakéhosi rozkladu. Současná doba mi přijde laxní,
apatická, mladí lidé si ničeho moc neváží.

Samozřejmě mne také hodně pozitivně
ovlivnil můj manžel a úžasné kosmopolitní módní prostředí Libanonu, ve kterém
nyní žiji. To vše je popsáno v mých knihách.

 

 

Získala jste spousty ocenění, napsala několik knih. Je
ještě něco, čeho byste chtěla dosáhnout?

Chtěla bych svoji práci někomu
předat. Stojíme před rozhodnutím postavit tady v ČR dům, v němž by
mohla sídlit nějaká nadace, i když já to slovo nemám ráda. Spolupráce s některými
nadacemi v Česku mne zklamala, nevěřím jim. Ale určitě bych chtěla, aby se
našel člověk nebo instituce, která po mé smrti ochrání to, co po mně zůstane,
abych věděla, že něco předám dalším generacím. Nebo zvažujeme otevřít nějaké
vzdělávací středisko. Už jsem vychovala několik šikovných dívek, naposledy
jednu, která u mě v Libanonu byla pět let a myslela jsem si, že se bude
starat o mé věci tady v Česku. Ovšem ta se najednou zamilovala a odešla na
Slovensko. To mne zklamalo.

 

Na vaší výstavě, kterou máte v prvním patře nad
butikem v Obecním domě, dokonce
sama provádíte…

Ano, a máme do konce roku
vyprodáno. Pravidelně jednou za šest týdnů dělám komentované prohlídky pro 50
lidí a chodí na ně babičky, tetičky, ženy všech věků a stavů a vždy jsou tam i
nějaké mladé holčičky i muži. Děti i studenti mi nosí ke konzultaci ukázky svých
prací a jsou nadšení z mých rad. Je úžasné, když člověk může skrze svoji
profesi komunikovat a předávat radost a rady druhým. Těší mě, s jakým nadšením
lidé moji výstavu chválí. Chytám tady od dětí taková zvláštní slova – naposledy
mi jedna holčička řekla, že to bylo „bombózní“. (smích)

 

Jak byste chtěla, aby vás lidé vnímali?

Ráda bych, aby si mne lidi
zapamatovali jako spontánní, přirozenou ženu, aby věděli, že jsem z lidu
vzešla a taková jsem i zůstala.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

a archiv Blanky Matragi

Oficiální stránky Blanky
Matragi: www.blankamatragi.cz

Make up: Stáňa Kožmínová

Vlasy: Salon Petra Měchurová www.petra.mechurova.cz

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín
Best of www.ibestof.cz