Michal Hrubý – divadelní producent

Vysoký, štíhlý, elegán. Snílek. Ale především
člověk, pro kterého divadlo představuje celý svět. Divadlo Studio DVA, jehož je šéfem, vybudoval z ničeho a po letech mu
opatřil vlastní scénu. „Našli jsme domov,“ říká. S herci se přátelí, i když je
občas šmíruje při jejich výkonech. Stále usměvavý mladý muž denně vítá své
hosty a kolegy v dobré náladě. „Děláme divadlo pro lidi,“ říká a já mu to zcela
věřím, přestože se někomu může zdát, že jsou jeho záměry „komerční“. Řídit
divadlo bez jakýchkoli dotací je nepochybně velké umění a tvrdá práce. On o své
práci hovoří jako o práci snů. Michal Hrubý vás dostane svou upřímností, nápady
a úsměvem.

 

Kdo nebo co ve vás
vzbudilo tak silný vztah k divadlu? 

Byla to především moje
babička, která pro mě byla velkým vzorem a inspirací. Jako malý jsem do divadla
chodil velice často, zvláště do Divadla na
Vinohradech. Když jsem neměl s kým jít, vždy jsem se obrátil na ni. Později, když jsem studoval na DAMU produkci, nebyly už Vinohrady
u spolužáků oblíbené.

 

Z jakého důvodu?

Považovali je
za jakési mainstreamové divadlo. Moji vrstevníci většinou inklinovali k alternativnímu
divadlu.

 

Vás ale oslovil „mainstream“.
Vymykal jste se. Jak to?

Když se řekne mainstreamové
divadlo, většina lidí si představí čistou komerci. Není to ale tak.
Mainstreamové divadlo je pro mne divadlo, které mají lidi rádi, ve kterém hrají
třeba i velmi známé herecké osobnosti, především ale herci kvalitní. Není přece
pravidlo, že kdo je známý, není dobrý herec. Jsme populární divadlo, tak se o
nás mluví jako o komerčním.

 

Vadí vám takové
škatulkování?

Občas mě to zamrzí, ale hlavu
si nad tím příliš nelámu. Tuhle cestu jsem si zkrátka vybral. Pracujeme s
atraktivitou pro diváka, děláme divadlo pro lidi. Nemáme žádné dotace, a tak musíme
pochopitelně velmi důkladně promyslet, jak diváka oslovit, co mu nabídnout. Nemůžeme
si dovolit ho zklamat. Nemůžeme si také dovolit, aby na naše představení přišlo
padesát lidí, to bychom mohli rovnou zavřít.

 

Jak se vám v dnešní
době daří konkurovat divadlům, která jsou dotovaná? 

Je pravda, že patříme k
dražším divadlům, systém je složitý. Existují divadla, která bez dotací opravdu
nemohou fungovat, jako bylo například Pražské
komorní divadlo, které bylo velmi vyhraněné. Jak už jsem říkal, v našem divadle děláme především divadlo pro lidi, pro
širší veřejnost, dá-li se to takto říci.

 

Může tohle být i
důvodem jakési rivality mezi divadly?

Nevím, jestli se tomu dá říci rivalita, já to takto
nevnímám. Víme o sobě. Možná se i trochu vzájemně inspirujeme. Ale nešmírujeme
se. Všem divadlům přeji, aby se jim dařilo. Je ale samozřejmě pravda, že
odněkud k nám divák přijít musí…

 

Máte za sebou první
úspěšnou sezónu ve vlastních prostorách bývalého kina Blaník, dnes tedy divadla Studio
DVA. Co vás po dlouhém
působení v jiných divadlech přivedlo k myšlence „postavit se na vlastní nohy“?

Divadlo Studio DVA funguje už téměř dvanáct let.
Zpočátku to bylo takové kamarádské divadélko bez vlastní scény, založené na
nadšení. Postupně jsme se vypracovali a začali si pronajímat větší divadla, mezi
nimi například Švandovo divadlo, Divadlo Hybernia či Divadlo v Dlouhé. A nyní jsme se jaksi přirozeně dopracovali k naší
první stálé scéně.

 

Splnil se vám založením domovské scény váš sen?

Získali jsme domov a to
je pro mě a herce velmi důležité. Když herci řeknou „u nás“, zahřeje mě to u
srdce. Miluju divadlo, herce, miluju samotnou tvorbu, ten celý proces. Upřímně
ale musím přiznat, že s vlastní budovou jsou spojené mnohé provozní
záležitosti, o které jsem se nikdy nechtěl starat, jako třeba protékající voda
nebo nefungující toalety. (smích) Vlastní
scénu chápu spíše jako logické vyústění toho, na čem jsme dlouhodobě pracovali.

 

Tedy k divadlu Studio DVA, které sídlí v Paláci
Fénix na Václavském náměstí. Proč právě tento název?

Název Studio DVA s námi žije již od počátku.
Když jsme vloni založili vlastní scénu, dlouho jsem přemýšlel jak divadlo
nazvat. Lidé byli zvyklí na název prostoru kino Blaník, po kterém jsme divadlo převzali. Také se nachází v Paláci Fénix, takže i tuto variantu jsem
zvažoval. Lámal jsem si hlavu. Pak ale přišla Ivana Chýlková a říká: „Přece Studio
Dva.“ A bylo to. (smích)

 

Jak velký je váš pracovní tým a jaký byste řekl,
že jste šéf?

Za poslední dobu se mi
podařilo obklopit se skvělými lidmi, kteří mi umožňují věnovat se především
producentské činnosti. Náš nejužší tým je docela malý, do deseti lidí, přesto
velmi výkonný. Snažím se lidi motivovat. Kolikrát přijdu do divadla unavený a
protivný a všiml jsem si, jak tato nálada putuje dál mezi kolegy. Dalo by se
říci, že mě tak trochu kopírují. (smích) Snažím
se tedy do divadla přicházet dobře naladěn. Divadlo
je týmová práce a my jsme navíc všichni přátelé. I když vím, že to zní jako
klišé, je to opravdu tak.

 

Co je tedy vaší hlavní pracovní náplní?

Jako producent zajišťuji
finanční podmínky, jednoduše řečeno sháním peníze, i když to má v kompetenci také
obchodní oddělení. Dále řídím dramaturgický plán, vybírám projekty, hlavně je
vymýšlím a následně sestavuji. Jsem takový snílek.

 

Jak vypadá váš pracovní den?

Do divadla přicházím kolem
poledne. Poté absolvuji různé schůzky a porady, zkoušíme nové programy. Před šestou
hodinou obvykle čekám na herce, abych je pozdravil, protože se na ně těším. A
samozřejmě také na diváky.

 

Máte svou ředitelskou lóži, odkud bedlivě sledujete
představení?

Ano, máme svoji lóži,
kterou uvolňujeme do prodeje minimálně. Je určena pro nás a naše hosty. Občas ale
šmíruju i někde z kraje hlediště. Nesleduju ale samozřejmě každé
představení, to bych časově nestíhal.

 

Myslíte, že herci mají větší trému, když vědí, že
je pan ředitel po očku šmíruje? 

To opravdu nevím, možná
ano. (smích) Nechci se nijak
chvástat, ale opravdu se domnívám, že se máme rádi a panují mezi námi přátelské
vztahy.

 

Zmínil jste, že vítáte jak herce, tak hosty. Jaký
je vůbec dnešní divadelní host?

To právě neustále řešíme s
obchodním oddělením. Opravdu sám nevím. Obecně se lidé chtějí bavit, chtějí se
smát, chtějí v divadle zažívat příjemné chvíle. Snažím se především o to, aby
náš repertoár byl vyvážený. Aby vedle největších komedií mohly fungovat i jiné
tituly jako například Půldruhé hodiny zpoždění
s Danielou Kolářovou a Milanem Lasicou.

 

Jaký byste řekl, že jste divák vy sám? 

Já sám jsem vstřícný
divák. Chci do divadla jít s tím, že se mi to bude líbit. Je to ale pochopitelně
těžké, protože dobře vím, kolik je za tím vším práce. Nechci ale také, aby se
mi vše líbilo jen proto, že to vím. Takže se musím oprostit od všech pracovních
polí, a pokud se mi to ani tak náhodou nelíbí, jsem smutný.

 

Jak to vypadá, když se vám takové představení
nelíbí? Jste schopen i odejít? 

To ne, když se mi představení
nelíbí, začnu sledovat světla a věci kolem. Mám to tak stejně i s filmem, pokud
mě nezaujme.

 

Podle čeho vybíráte herce a tvoříte repertoár? 

To záleží. Často se to
děje na základě toho, že já sám se toužím s někým setkat. Repertoár obvykle
stavíme dle jednotlivých herců. Například jsem se takto toužil setkat s
Danielou Kolářovou či Evou Holubovou. Tak jsem pro ně hledal vhodné tituly. Hlavu v písku zase pro Ivanou Chýlkovou.
Také rád jezdím po světě, něco mě nadchne a už přemýšlím, kdo by to mohl hrát a
jak to vše udělat u nás.

 

Nahráváte mi na další otázku. Kam se jezdíte
inspirovat? 

Různě po světě, převážně
do Londýna, na Broadway a West End. Viděl jsem tak herecké osobnosti, které
znáte z filmu a najednou na ně koukáte ze šesté řady a je to úžasný zážitek.
Najednou z nich spadne to pozlátko, které si myslíte, že mají, a jsou to jen
lidé a vynikající herci. Například Jude Law či Judi Dench. Obrovský zážitek mi
obstaral například Kevin Spacey, který nepatřil mezi mé oblíbené. Na jevišti
byl neskutečný.

 

Je reálné přivést na vaše prkna nějakou takovou
zahraniční hvězdu? 

Myslím, že reálné to je,
samozřejmě je to především otázka finančních možností. Ani bych se tolik nebál
jazykové bariéry, angličtina je dnes poměrně běžná a vše se dá navíc pojistit
titulkovacím zařízením.

 

A co muzikály? Nepatří k vašim oblíbeným žánrům? 

Muzikál mám velmi rád.
Muzikál je ale velmi náročný, je nesmírně těžké dobře zpívat, tančit a hrát
zároveň. Na muzikály jezdím především právě do Londýna a do Brna. Tam to umí. (smích) U nás v divadle muzikály
neděláme, říkáme, že děláme hudební divadlo. Naše hudební projekty jsou někde
na pomezí divadla a koncertu. V tom jsme myslím poměrně jedineční.

 

Jaký je vůbec váš vztah k hudbě? 

Hudbu miluju, ale neumím
zpívat ani hrát na žádný hudební nástroj. K hudbě mě přivedla herečka a
zpěvačka Szidi Tobias, se kterou nás seznámila Ivana Chýlková. Stal se ze mě
vlastně také hudební producent právě díky Szidi, vydali jsme spolu tři CD. Vymýšlíme
koncerty, máme krásné vánoční představení Vánoční
koleda, ve kterém Szidi sice již nevystupuje z časových důvodů, ale původně
bylo připraveno pro ni.

 

Na vašem repertoáru je v současné době přes dvacet
titulů, mezi nimiž se ocitají i autoři, jejichž jméno si mnozí ihned nezařadí. Jak
se u nás daří méně známým autorům? 

My se všeobecně snažíme podporovat
naše autory. Dlouhodobě podporuji například Patrika Hartla, který se
vyprofiloval tak, že výhradně režíruje své vlastní texty. Mám dojem, že
divákovi nezáleží až tolik na tom, jestli je autorem někdo velmi známý. Výjimku
tvoří snad jen nějaký vyloženě zahraniční šlágr.

 

Která hra je vaše nejoblíbenější? Kterou nejvíce
šmírujete?

To je těžká otázka. Každý
projekt jsme dělali s obrovskou péčí. To je jako si vybrat, které z dětí máte
raději. Hello, Dolly! je opravdu
nádherná a podařená věc. Miluju také vánoční představení Vánoční koleda, Děvčátko – Vánoční příběh, tu melancholii kolem,
protože Vánoce velmi prožívám. Letošní Vánoce byly o to magičtější, protože
byly na vlastní scéně.

 

Neustále vymýšlíte nové projekty, vaše hlava
pracuje neustále. Jak ten tok myšlenek vypínáte? 

Jsem introvert, vyhýbám
se velkým společnostem. Vypínám ve chvíli, kdy usedám do auta, bydlím totiž za
Prahou. Cesta mi trvá čtyřicet pět minut a to je ideální doba na srovnání
myšlenek. Rekapituluju si svůj den, který mi končívá obvykle po představení.
Když přijíždím domů, mám čistou hlavu.

  

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: Profesní
magazín Best of www.ibestof.cz