Michael Kocáb – zpěvák, politik, podnikatel

Narodil se do rodiny faráře a jako obor pro studium na
konzervatoři si vybral varhany. Podílel se na směřování republiky
v nesnadné revoluční době i v jejím následném politickém směřování
v době nedávné. Založil naprosto legendární kapelu Pražský výběr a i přes
komplikace za ní vždy stoprocentně stál. Nyní má v hlavě spoustu nápadů a
spoustu projektů i realizuje. Navíc nadšeně s dětmi hraje počítačové hry –
tedy pokud má čas. A to je jen několik tváří všestranného Michaela Kocába.

foto: Lenka Hatašová

 

Jste skladatel, zpěvák, politik, podnikatel. Čím se
cítíte být nejvíce?

Podnikatelem už hodně dlouho
nejsem. Člověk nemůže stihnout všechno. Cítím se nejvíce skladatelem, který si
občas zabrouká své songy. (smích) K politice mám také velmi blízko, ale momentálně se
jí nevěnuji.

 

Z jakého důvodu jste se rozhodl realizovat se hned v
několika různých sférách?

Nerozhodl jsem se. To přinesl
život. Vystudoval jsem varhany a klasickou skladbu, Pražský výběr mne odklonil k rocku a sametová revoluce k politice.

 

Jak se dá tolik různorodých oblastí zvládnout?

S přibývajícím puntičkářstvím
je to stále těžší. Dříve jsem si s tím hlavu nelámal, ale stárnutí přináší
větší pocit zodpovědnosti, a tudíž zpomalení tempa.

 

Co nejvíce určovalo vaše kariérní směřování?

Pojem kariérní směřování je v
souvislosti s mým naturelem trochu legrační. Na počátku jsem skládal klasickou
hudbu a hrál s Jiřím Stivínem, Ondřejem Soukupem, Milanem Svobodou a dalšími
kolegy jazzovou hudbu. To bylo ještě v pohodě. S Pražským
výběrem jsme ovšem kariérně zamířili
na zteč s komunisty a prohráli jsme. Následoval pětiletý zákaz jakékoli hudební
činnosti, výslechy StB a tak dále. To také určilo mé další kariérní směřování k
politice: „Každý národ má vládu, jakou si zaslouží“, sametová revoluce, odsun
sovětských okupačních vojsk, přes 15 let spolupráce s Václavem Havlem a nakonec
i role ministra vlády. V hudbě jsem pokračoval s Pražským
výběrem a dalšími vlastními projekty.

 

Kdybyste mohl začít ještě jednou, znovu, postupoval
byste stejně?

Asi ano. Ničeho nelituji a
prožil jsem dost dobrodružný život.

 

Co byste poradil svému mladšímu já?

Dobrá, ale těžká otázka.
Zaprvé: Nenech si rozmluvit podpis Charty 77 s odůvodněním, že jeden chartista v rodině stačí – otec
byl zakládajícím signatářem Charty 77. Společensky, politicky a hlavně lidsky tě to jasně
vymezí, i když budeš mít s režimem ještě větší potíže, než jsi měl. Za druhé: Neodmítej
opakovanou Pithartovu nabídku stát se po revoluci ministrem vnitra a vymeť
důsledně a nekompromisně ten totalitní chlív veřejné a hlavně státní
bezpečnosti. Za třetí: Skládej více vážné hudby. Ale bylo by toho více. 

 

Nakolik vás ve vaší kariéře tedy ovlivňovali rodiče?

Docela zásadně. Podporovali
mne v mém hudebním i politickém úsilí a často se s nimi dodnes radím. Jsou
skvělí a pro mne nepostradatelní.

foto: Lenka Hatašová

 

Pro své studium konzervatoře jste si vybral již
zmíněné varhany. Proč právě tento nástroj?

To byl sen mé matky a tak,
jako paní Babišová poradila synkovi, aby vstoupil do KSČ, tak mně má matka
radila, abych se stal varhaníkem. (smích)

 

Co považujete za svou největší profesní školu?

Pražskou konzervatoř v hudbě a časté rozhovory s Václavem Havlem v
politice. Moderoval a spoluorganizoval jsem pro něj přes 80 takzvaných Amálií, což byla
pětihodinová setkání prezidenta s naší intelektuální a odbornou elitou. To mi
hodně dalo. Podobných příležitostí však bylo nespočetně.

 

A co jste vnímal ve své kariéře jako největší
překážku?

Ten pětiletý zákaz hudební
činnosti Pražského výběru i mé osoby. Přeťal skvělý rozjezd a tu energii a
sílu, kterou jsme v počátku měli, už jsme v plné míře nezmobilizovali. Bez
jakéhokoli srovnávání – kdyby po první desce zakázali třeba Beatles na pět let, tak by se
z toho s největší pravděpodobností také jen těžko vzpamatovávali.

 

Co pro vás obecně znamená Pražský výběr?

To nejdůležitější, co jsem v
hudbě dokázal. Přes sto filmových hudeb, nebo Odysseus se svými více než tisíci reprízami po celém světě, to
jsou velké úspěchy, ale Pražský výběr ovlivnil daleko více lidí.

 

Co bylo prvotním stimulem pro jeho založení?

Už na konci studia
konzervatoře jsem Pražský výběr založil jako jazzrockovou kapelu s Ondřejem Soukupem,
Janem Žižkou, Zdeňkem Fišerem a Jiřím Niederlem. Pojmenoval ho legendární
jazzman Karel Velebný, který také stál u zrodu Járy Cimrmana. Vydal jsem první
LP Žízeň a
teprve potom jsem už s Pavlíčkem a Hrubešem konvertoval k rocku.

 

Jak jste se vyrovnával se stíháním, které vás v
souvislosti s Pražským výběrem potkalo?

To byla nepříjemná historie.
Výslechy na StB, vyhrožování všeho druhu, odnětí sociálního a zdravotního
zabezpečení, jakkoli to bylo proti Ústavě, pocit beznaděje v přelomovém věku dvaceti osmi a až
třiceti dvou let, různá udání na moji osobu, ohrožené manželství s Američankou,
ohrožená rodina a tak dále.

 

Co pro vás znamenalo to, že se dal Pražský výběr před časem
znovu dohromady?

Pražský výběr zažil několik comebacků
– 1987, 1996, 2005 a 2012. Ten poslední byl skvělý v tom, že jsme oproti
očekávání zahráli pro více než sto tisíc docela nadšených diváků.

 

A obecně, jakou roli hraje ve vašem životě hudba?

Zcela zásadní. Bez hudby je
pro mne život nepředstavitelný.

 

Jakou největší proměnu jste v hudbě za svou kariéru
zaznamenal?

Od Elvise k Beatles a Rolling Stones, nástup Jacksonovy hudby a tance a nyní hegemonie
rapu.

 

A jakou největší proměnu jste v hudbě za svou kariéru
prodělal?

Hned zkraje mé hudební
kariéry přechod z jazzu k rocku, později jsem v sobě objevil šansoniérskou
strunu, s čímž jsem vážně nepočítal, a v poslední době proti všem předpokladům
inklinuji k ještě tvrdší rockové hudbě. Říká se tomu progmetal. S tím jsem taky
nepočítal. To můžete slyšet na posledním CD Aftershocks,
které jsem natočil se světovými rockovými hvězdami. Byli to Virgil Donati –
bicí, Billy Sheehan – basa, Glenn Proudfoot – kytara.

 

V jakém smyslu se nyní v hudbě nejvíce realizujete?

Skládám pořád dopředu.
Dodělávám další sólové CD, připravuji Aftershocks II a chceme natočit i další řadové album Pražského výběru. Kromě toho
mi nyní vyšla Zlatá kolekce u Supraphonu o třech CD a ke konci roku připravuji také u Supraphonu box dalších 18 CD,
který bude obsahovat kromě vydaných řadových alb i moji vážnou, jazzovou a
filmovou hudbu.

 

Jak byste zhodnotil kariérní fázi, ve které se
nacházíte?

Jednak bilancuji, což lze
vyčíst z předchozí odpovědi, ale také už se hromadí další projekty. To znamená,
že zvyšuji tempo práce, což vychází z pocitu, že už nemám zase tolik času.

 

Kterého člověka vnímáte ve své kariéře jako toho
nejzásadnějšího?

Václava Havla. V hudbě Ilju
Hurníka, Jiřího Ropka, Michala Pavlíčka, Evu Olmerovou, Michala Horáčka a také
Jiřího Stivína a Milana Svobodu, kteří mne vyburcovali v počátcích. Ve
filmu Věru Chytilovou, Juraje Herze a Jiřího Bártu. Ze zahraničních hudebníků,
se kterými jsem spolupracoval, bych jmenoval Franka Zappu, Glenna Proudfoota,
Virgila Donatiho a samozřejmě Billyho Sheehana.

 

A co považujete za svůj největší úspěch?

Pražský výběr a balet Odysseus, hudbu k filmům Krysař, Praha, neklidné srdce Evropy, Pražákům, těm je tu hej nebo Zastihla mne noc. V politice účast na sametové revoluci a odsunu
sovětských okupantů.

 

Nedávno jste tedy vydal desku. Jak vůbec taková
příprava desky vypadá?

Záleží na tom, jakou desku
máte na mysli. Například Aftershocks jsme natáčeli doslova interkontinentálně. Virgil a
Billy nahráli své party v USA, Glenn a já jsme točili v mém studiu Shoebox v Praze a celé jsme
to míchali a masterovali v Praze a v Melbourne v Austrálii. Přes Dropbox jsme si to různě posílali a přes Skype jsme se domlouvali. Bez
internetu by to nešlo.

 

Co byste označil za nejtěžší a co za nejpříjemnější
fázi?

Nejtěžší to bylo pro mne
nazpívat anglicky, protože ta rocková ledabylá angličtina je nenapodobitelná.
Nejpříjemnější bylo zjištění, že když dáte všechny ty nástrojové party, které
přišly po internetu, na sebe, což trvá u jedné písně maximálně 5 minut, hned to
hraje božsky a i zvuk je okamžitě fantastický. Ta téměř strojová přesnost
virtuózů, se kterými jsem pracoval, má neuvěřitelný vliv na barevnost nahrávky.
Skoro ani nemusíte mixovat.

 

Dá se v dnešní době hudbou dobře uživit?

Špatně. Prodejem CD skoro
vůbec, protože náklady jsou vzhledem k drahému PR stále vysoké, ale prodejnost
násobně nižší než v minulosti. Zbývají tedy koncerty, ale ty jsou vzhledem k
našemu časovému zaneprázdnění velmi omezené.

 

Ještě se tedy vraťme k vašemu politickému období.
V jakém momentu jste se pro politiku definitivně rozhodl?

To už jsem nakousl. Komunisti
si těmi neustálými restrikcemi ze mne vyrobili třídního nepřítele a již půl
roku před 17. listopadem jsme se s Michalem Horáčkem pustili do iniciativy
Most,
která se po zásahu na Národní třídě stala hlavním vyjednávacím kanálem mezi Občanským fórem a předsedou
komunistické vlády. Jako člen krizového štábu koordinačního centra Občanského fóra jsem se pak
účastnil všech důležitých jednání, směřujících ke státnímu a politickému
převratu.

Co vám tato fáze života přinesla?

Kromě pocitu štěstí, že jsme
se konečně zbavili diktatury proletariátu, i určitý nadhled. Viděl jsem najednou
realitu jakýmsi prizmatem historického vývoje a to mi pomohlo přecházet drobné
životní trable s úsměvem.

 

Dá se říci, že i něco vzala?

Ani bych neřekl. Snad jen mé
angažmá v roli ministra pro lidská práva mi vygenerovalo mnoho nepřátel.
Podotýkám, že ale zbytečných. Všichni, kteří se orientovali na zkreslující
informace našeho často velmi povrchního tisku, nabyli naprosto mylný dojem, že
nekriticky straním Romům. Mně naopak šlo o to, aby se napětí mezi majoritou a
Romy otupovalo, protože jakýkoli konflikt obtěžoval všechny zúčastněné. Proto
jsem do úmoru jednal se všemi zúčastněnými.

 

Jaké jste zažil největší rozčarování?

Právě ty nenávistné útoky ze
strany xenofobů a „anticiganistů“.

 

Je ještě nějaké sféra, ve které jste se dosud
nerealizoval, ale lákalo by vás to?

Ani ne. Zrovna nedávno jsem
říkal tátovi, že kdybych se znovu rozhodoval o studiu, dal bych se na historii.
Ale jak se znám, stejně bych skončil u hudby. Jo, přeci něco. Docela rád bych
natočil ještě nějaký film. Spolurežíroval jsem Pražáky, natočil jsem jeden dokument, režíroval filmové
zpracování muzikálu Excalibur, řadu hudebních klipů a nyní začínáme stříhat
mnohadílný dokument, ve které sám Václav Havel vypráví, jak jsme dělali
revoluci. Chtěl bych natočit ještě jeden celovečerák, ale obávám se, že už k
tomu nebudu mít příležitost.

 

Jste mimořádně vytížený člověk. Kde čerpáte energii?

Ta mi byla dána do vínku.
Jsem maniakální typ, a když se do něčeho zaberu, nejsem schopen od práce
odejít, dokud to není hotové. Neumím odpočívat a to také není dobře. Každý jsme
holt nějaký.

 

Nebál jste se někdy syndromu vyhoření?

Hezký termín. Autorka tohoto
výrazu byla dokonce u nás na večeři se svým manželem. Je to americká
psycholožka, manželka slavného psychologa Philipa G. Zimbarda, koordinátora
stanfordského vězeňského experimentu. Shodli jsme se na tom, že nás všechny
syndrom vyhoření ohrožuje, ale když ho uhasíte v počátcích, můžete zase
pokračovat. Chce to odpočinek a přímo povinný relax. Já chodím často s dětmi do
kina a nebo smažím computerové hry. Skoro se ale stydím přiznat, že jsem se k
nim už půl roku nedostal. (smích)

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz 

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz