Vlastimil Harapes – tanečnk a herec

I když balet působí
křehce, je potřeba hodně síly a tvrdého, náročného tréninku, aby bylo možné
odehrát kvalitní představení. A i když na člověka mohou tanečníci baletu
působit poněkud tichým, vážným dojmem, Vlastimil Harapes je jedním z těch,
kteří tuto představu boří. Dokazuje to například ve své poslední roli
v divadle Semafor, kde chytrý a
milý humor provázel už domluvu, jak se budou s Jiřím Suchým vlastně
oslovovat.

 

Kde se u muže vezme
možná tak trochu nezvyklá touha tančit?

To nevzniklo z žádné touhy tančit. Já jsem
z vesnice a jako desetiletý jsem chtěl hrát na housle. Tak mě máma
přihlásila do hudební školy a všimla si, že nabízejí i rytmiku pro děti. No, a
protože já jsem si neustále prozpěvoval a poskakoval, tak si řekla, že to pro
mne bude také dobré.

 

Takže první krok
k baletu?

Nebyl to žádný balet, opravdu jsme tam rytmizovali, tleskali
a tak dále. Potom ve čtrnácti letech se mi housle díky mému učiteli zprotivily.
Naopak paní učitelka rytmiky byla velmi milá a dělala s námi různé besídky
a tak a to mě bavilo. A protože otec režíroval ochotnický divadelní kroužek a
máma dělala s dětmi také besídky, tak mě docela často využili.

 

Takže vás nakonec
ovlivnili ve směřování rodiče?

No, to ani ne. V té škole, kam jsem chodil na rytmiku,
řekli, že si myslí, že mám nadání hudební i pohybové, a aby mě přihlásili na
konzervatoř. A tak jsme odjeli do Prahy, kde jsem udělal na konzervatoř zkoušky.
Tím to začalo a byla to hrůza…

 

Z jakého důvodu?

Protože mě na konzervatoři nejvíce lákalo to, že tam není
matematika, fyzika a chemie. Vůbec jsem ale netušil, že hlavní obor je klasický
tanec, to bylo něco strašného. Vůbec mi to nešlo a také z něj mám na
maturitním vysvědčení trojku a vlastně až v pátém ročníku jsem pochopil,
co se ode mne chce.

 

Ale vytrval jste…

Udržely mě tam lidové tance, ten folklor mi byl příjemný. My
jsme byli ten ročník, který celý natáčel Starce
na chmelu, takže už v těch sedmnácti jsem přičichl i k filmu. Návazně
k tomu mě pozvali na kamerové zkoušky na Markétu Lazarovou, kde už jsem dostal roli. Pak jsem ale měl takové
dilema, jestli nestudovat DAMU a nehrát, že bych se té námahy na konzervatoři zbavil…

 

Čím to, že jste se
nakonec rozhodl na DAMU nejít?

Tím, že natáčení trvalo asi osmnáct měsíců a mně se začalo
po tom pódiu, ale i po té námaze, stýskat. Tak jsem se vrátil, udělal konkurz
do Národního divadla a tak to všechno
začalo. Následně jsem požádal o stáž v Petrohradě, kam jsem byl vyslaný, a
tam mi to docela šlo. Stáž jsem končil Labutím
jezerem.

 

Kdy nastal ten
rozhodující zlom, který vás směřoval právě k baletu?

Když jsem přišel do Prahy, tak do té doby jsem žádný balet
neviděl. S prvním jsem se pak setkal na škole, kdy jsem viděl Bachčisarajskou fontánu, a to se mi
strašně líbilo.

 

Takže vás, dá se říci,
ovlivnila právě škola.

Já jsem až později zjistil, že jsem se narodil ve Lvu, a Lvy,
aby podávali dobré výkony, je nutné chválit. A mě na té škole neustále sráželi
a kritizovali a také jsem měl trému, takže to bych neřekl.

 

A kdy ta tréma skončila?

Když jsem přišel do Národního
divadla, tak jsem si při svém prvním sólu říkal, že to všem ukážu. A tak se
u mě probudila taková ta zdravá soutěživost, třeba v tom, jaký prvek už
dokážu udělat.

 

A na jaký prvek,
který jste zvládl, jste tedy nejvíce pyšný?

Byly to například prvky ve vzduchu, kdy se musíte několikrát
otočit, ale jde i o celou vazbu a logiku, kterou je nutné pochopit. To se
zkrátka nedá tak jednoduše popsat…

 

Zájem o balet není
úplně obvyklý. Jak na to reagovalo okolí?

Mohu třeba vzpomenout na snímek Billy Elliot, kde ten chapec z dělnické rodiny chodil na box,
ale ve vedlejší tělocvičně dívky tančily balet a on se k nim přidal. Řekl bych,
že to je podobný případ jako ten můj. Jenže jeho všichni zrazovali a mě naopak
podporovali a bylo to hrozně milé. A tak to tak asi mělo být. Já jsem
fatalista.

 

Co byste zhodnotil
jako nejtěžší prvek baletu?

To se tak nedá říct. Tohle je umění a tato otázka by patřila
spíš do sportu. Ale tanec je symbiózou všeho. Je o schopnosti umět vyjádřit
hudbu. Smysl tance je zviditelnit hudbu.

 

Co stálo za
rozhodnutím začít se věnovat i choreografii?

Já jsem ji studoval čtyři ročníky, ale studium jsem
nedokončil, protože jsem už začal šéfovat v Národním divadle a říkal jsem si, že by to vzhledem k mé
pozici nebylo fér. Nicméně si myslím, že choreografie je jeden z nejtěžších
oborů, protože najít nějaký adekvátní pohybový jazyk k té muzice, a to vše
ve spolupráci s interpretem, není vůbec jednoduché.

 

Co vám dalo období,
kdy jste byl šéfem Baletu Národního
divadla?

To nejdůležitější, co mi to dalo a co bych radil všem, kteří
se k této pozici dostanou, a vůbec k jakékoli vedoucí funkci, je
diplomacie. Umět jednat s lidmi, pochopit situaci, a přitom být na všechny
stejně zlý a jít vždy po smyslu toho, proč to děláte. A vést k tomu i ty
mladé. A balet je uměním mladých lidí.

 

Pouze mladých?

Říká se, že na balet musí člověk vyzrát, a když to nestihne
do pětadvaceti, tak už to nevyjde. A já jsem první velký úspěch měl právě
v těch pětadvaceti v baletu Romeo
a Julie, kde jsem střídal hned dvě role. Tam právě objevili, že existuje
Harapes.

 

Považujete to tedy za
svou nejzásadnější roli?

Dá se to tak říct. Já jsem třeba nikdy nechtěl tančit prince
v  Labutím jezeře, to nebyl můj sen, ale zpětně uznávám, že princ musí být hezký a já
jsem v té době byl nejhezčí. (smích)

foto: Lenka Hatašová

 

Balet jste i učil…

Ano, nějaký čas jsem vyučoval na konzervatoři.

 

A v čem vaše
role na konzervatoři spočívá nyní?

Jsem umělecký šéf. Takový dohled nad tím, aby se učilo dobře.
Účastním se zkoušek, abych mohl zhodnotit, jak vše funguje. Tam je nejlépe
vidět, jakým způsobem který pedagog vyučuje a jaké má výsledky.

 

Po jaké době dokážete
u člověka poznat talent?

Talent se projeví, ten se nedá naučit. Člověk se samozřejmě
musí naučit určitá pravidla a ten talent se pak projeví v tom, co
s tím udělá. Pílí se dá zvládnout všechno, jsou tanečníci, kteří udělají
všechno správně, ale nedá se na to koukat, protože tam ten talent chybí.

 

Jakým způsobem se
balet během vaší kariéry proměnil?

Já si myslím, že se za tu dobu určitým způsobem propojily
styly a vznikla svoboda v choreografii. Je možné použít cokoli pro to, aby
se vyjádřila myšlenka. Kdysi byla zkrátka neměnná metodika, která například
neumožňovala udělat pohyb jinak.

 

Proměňuje se nějak
zájem publika?

Podle mě publikum nějakým instinktem vycítí kvalitu a krásu.
A člověk má i štěstí, že se zrovna strefí do vkusu publika.

 

Co pro vás znamenal
fakt, že jste šel z divadelního pódia i do filmu?

No tak zaprvé se to dělo zároveň, a navíc já se rád učím
nové věci. Zadruhé u baletu si uvědomujete, že se mu věčně věnovat nepůjde. Bylo
moc příjemné, že už v té době byla ta nabídka širší. Ale měl jsem i jiná
přání, vždy jsem si říkal, že kdybych si mohl vybrat, rád bych si zahrál
v Semaforu.

 

A to se vám
splnilo…

No, na stará kolena se mi to povedlo. Pan Suchý mi zavolal,
že napsal novou hru a že má pro mne roli. Tak jsme se sešli, já si to přečetl a
ta role je moc krásná. Je to role rapsóda, takového vypravěče děje, a myslím,
že je to bezvadné. A vůbec zkušenost setkat se s takovou legendou, jako je
pan Suchý, je něco ohromného. Já jsem mu říkal, že mám akorát problém, jak ho
vlastně oslovovat. Povídal jsem mu: „Chcete, abych vám říkal pane režisére,
nebo pane Suchý?“ No a on mi říkal: „No tak to jsme na tom stejně. Také nevím,
jak vás mám oslovovat.“ Já na to, že mi může říkat Vlastíku, že jsem trochu
mladší. (smích) A on, že to ne. No a
já jsem se zeptal, jestli bych mu nemohl říkat majstro, že když jsem učil na
akademii v Římě, tak majstro tam znamená učitel. A on na to: „Víte co, tak
to uděláme tak, že já vám budu říkat maestro a vy mně také budete říkat
maestro.“

 

Čím je pro vás právě Semafor výjimečný?

Kdo nezažil tu atmosféru, ještě když byli na Václaváku, tak
to nikdy úplně nepochopí. Bylo to úžasné, publikum bylo tak účastné, že mě to naprosto
okouzlilo. A hlavně je to také opak té velké stylizace, která je u baletu. Tady
je naopak příběh vyprávěn v kontaktu s publikem a je to takové
souznění. Jsou to jedinečné písničky, které si dodnes zpívají všichni u
táboráků. To je to, co mě okouzlilo.

 

Jak byste popsal hru jako
takovou?

Já mohu říct už z prvního dojmu, když jsem si to přečetl, že
je to skvěle napsaná hra. Jmenuje se Prsten
pana Nibelunga a všechno tam dělal pan Suchý – ­od hudby až po kostýmy. Takže
je to absolutně jeho dílo a líbí se mi na tom, že je tam jasně znát poetika Semaforu.

 

Jak jste se sžíval se
svou postavou?

Učil jsem se jako blázen a dokonce se mi o tom zdálo. Měl
jsem a stále mám hroznou hrůzu, že to spletu.

foto: Lenka Hatašová

 

Jak se připravujete
na samotné představení?

Tak samozřejmě nejdřív se to musím naučit. Nesmíte na to
totiž pak myslet a vše musí plynout, jako kdyby vás to právě napadlo. No, a
když pak vidíte pana Suchého, jak je ve svém věku neuvěřitelně vitální, energický
a úžasný, tak je to obrovská motivace.

 

Máte nějaké rituály
před představením?

Ty nesnáším.

 

A potýkáte se s
trémou?

Já jsem nikdy trémou netrpěl. Alespoň ne tak, jak to třeba
znám od kolegů. Samozřejmě, že člověk zažívá určité rozechvění, ale to ze mne
spadne, jakmile vstoupím na jeviště. V případě této hry mě navíc baví, že
je tam ta komunikace s publikem. To mám hrozně rád. Já třeba i jezdím s
kolegy na besedy, kde bavíme lidi, vyprávíme jim vtipy. To možná není pro
tanečníky úplně běžné, ale já si to strašně užívám. Vždycky se těším na to, že
třeba přijde na konci ten okamžik, kdy se to opravdu povede, a pak si říkám:
„Teda Harapes, jseš dobrej.“ (smích)

Zmínil jste vitalitu
pana Suchého, vy sám jste velmi vitální. Co je tím vaším zdrojem?

To je dané, to se nedá naučit nebo získat.

A zdrojem optimismu a
dobré nálady?

Jak už jsem říkal, já jsem fatalista. Také myslím, že je
důležité mít v životě určitou pokoru, že ne všechno, co chceme a co máme,
je samozřejmost. Já si myslím, že život je jen náhoda, ale patří k tomu i
to, že připravenému štěstí přeje.

 

Máte ještě nějaký
nesplněný sen?

To byl ten Semafor.
To nebyl sen, ale velké přání, o kterém jsem si vůbec nemyslel, že by se mi
mohlo vyplnit. To, že by si na mne vzpomněl pan Suchý, pro mě bylo tak
absurdní… Takže to mi úplně stačí. Nicméně nebudu se bránit dalším překvapením.

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení, doplňky a obuv: Pánské obleky
BANDI www.bandi.cz 

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz