Dokud jsem nepoznala Michaela
Krásného, vážně jsem netušila, že se kytary vyrábějí na míru – v případě zájmu
navíc z plesnivého dřeva. Stejně tak mi nedošlo, že muzikanti už hudbu
neposlouchají jako my, kteří nejsme z branže, ale má pro ně úplně jiný
rozměr. V neposlední řadě mě pak překvapilo, jak velké a specifické
nadšení hudbou může člověk prožívat. Právě nadšení, ale zároveň i výjimečná
vášeň, je znát z každé Michaelovy odpovědi. Nyní spolupracuje například s Lacem
Deczim a stojí za to si je poslechnout. Je očividné, že tento
člověk si vybral povolání, které mu stoprocentně sedí. To je Krásný.
Odkud se vzalo
rozhodnutí začít se věnovat hudbě?
Já jsem se vlastně hudbě nezačal věnovat sám od sebe. Naši
mě strašně nutili do toho, abych hrál na piáno, a já jsem strašně nechtěl.
Chtěl jsem sportovat. Ale nakonec jsem byl malý kluk, co hrál na piáno a hrozně
ho to štvalo. Těch facek, co jsem dostal! Jo, bylo to bláznivé.
Co se změnilo?
Jednou jsem dostal písničku. Doteď si na to pamatuji. Byl jsem
doma, zahrál jsem si to a projevily se u mě obrovské emoce. Normálně jsem ji
začal cítit a byl jsem z toho úplně v šoku. Říkal jsem si: „Tyjo, na
té muzice asi něco bude.“ A tak jsem vlastně začal dělat muziku. Pak už to bylo
lepší. Když jsme třeba šli se školou na prohlídku do nějakého muzea a tam bylo
piáno, tak holky ze třídy říkaly: „Musíš zahrát!“ Strašně jsem se styděl, ale
viděl jsem ty jejich obličeje… No a bylo to hotové.
Co to bylo za písničku, která
vás tak okouzlila?
An Affair to Remember od Harryho Warrena. Pak mě úplně dostal
Fibichův Poem. Dále W. A. Mozart Fantasia no. 3, a když jsem začal hrát Preludium Cis moll od Rachmaninova,
věděl jsem, že už jsem v pasti! (smích)
Co vám dal klavír a
kontrabas, na který také hrajete, do vaší současné kariéry?
Všechno. Není dobré, když se člověk vyvíjí jen jedním
směrem. Vždycky je podstatné se kolem sebe co nejvíc rozhlédnout a třeba se
potom něco stane. Já jsem kontrabas vlastně dělal na základní umělecké škole
v Opavě. Kontrabas mě těšil i z jiného důvodu. Studoval jsem ho u úžasného
člověka, který zcestoval celý svět, pana Oldřicha Jíry.
Čím vás konkrétně
tento člověk zaujal?
Přístupem k životu. Myšlenkou, že vlastně o nic moc
nejde, člověk má být prostě v klidu a hlavně si dělat to své. Vždy jsme
spolu šli na pivo a tam jsme to celé probírali a bylo to super.
Klavír jste tedy
nakonec „vzal na milost“?
Klavír jsem si také nakonec užíval. A to nejen proto, že
když člověk studuje konzervatoř, je to jeho povinný předmět. Doteď mi obrovsky
pomáhá, protože když člověk třeba skládá, na basu si toho moc nesloží. Ale na
piáno si zahraji cokoli. I kontrabas dodnes používám docela často, třeba když
doma natáčím.
A nepřemýšlel jste
někdy, že byste se věnoval jen kontrabasu?
O tom jsem přemýšlel hodně. Když jsem hrál na kontrabas, jel
jsem v 18 letech na celostátní soutěž smyčcových nástrojů. Rok jsem se na
to intenzivně připravoval. Člověk cvičí ty věci stále dokola, už jsem
z toho byl úplně hotový. No a pak jsem tam přijel a tu soutěž jsem vyhrál
a dostal jsem i speciální cenu poroty. Samozřejmě jsem se tam pak úplně
bláznivě opil se svým učitelem. Druhý den jsem vyšel před hotel a měl jsem, dá
se říci, úplně vymazáno. Vůbec jsem nevěděl, co vlastně teď budu dělat.
V té době mi profesor domlouval hraní v Janáčkově filharmonii a já jsem si říkal, že tedy asi budu hrát na
kontrabas. Protože to vypadalo, že tak to v tu chvíli má být. Ale najednou
jsem se zasekl a chtěl jsem hrát jazz, tak jsem šel do Prahy na Ježkárnu studovat jazz.
A kdy jste poprvé
vzal do ruky baskytaru?
Můj brácha začal hrát na kytaru, takový ty písničky, co mi
připadaly dobrý, a pro mě bylo úplně automatické a přirozené začít hrát na
basu. Měl jsem takový vnitřní pocit, že prostě musím. Moje první basa byla
bráchova stará kytara, ze které jsem si sundal horní struny, aby měla jenom
čtyři struny jako basa, a drnkal jsem na to jen takhle. Řekl jsem si, že chci
hrát na basu.
A první opravdový
nástroj?
Když mi bylo asi třináct let, tak mi táta první baskytaru
koupil. Byl jsem z toho úplně hotový a hrál jsem na ni ještě další čtyři
roky. Pak jsem si vydělal na svůj první nástroj, který jsem si nechal postavit.
Ale v těch čtrnácti letech jsem se prostě rozhodl, že budu hrát na basu.
Basa se tedy staví na
míru?
Samozřejmě, že jsou firmy, které dělají ty – dá se říci – tovární
kusy, jako je třeba Fender. Jsou to
slavné, světoznámé značky, které se tím zabývají snad už od třicátých let a
dělají skvělé nástroje. Je to prostě klasika. Pak jsou tady nástrojáři, kteří
jsou daleko dražší, ale ten zvuk je úplně odlišný. Můj nástroj, který nyní
používám, dělal Aleš Vychodil a je to z jeho strany umělecké dílo. Je to
úplně neuvěřitelné.
Jak probíhá proces
výroby baskytary?
Začíná se tvarem. Tvar jsme řešili asi tři měsíce, neustále
jsem to překresloval, aby mi to vyhovovalo. Pak následuje výběr dřeva, protože
dřev je neskutečné množství, to je celé úplná alchymie a filozofie. Mně šlo
hlavně o to, aby to mělo nějakou přijatelnou barvu a rezonanci. Nakonec jsme
použili nahnilou kořenici javoru. To, jak už název napovídá, zahnije kořen
javoru a ten se potom vysuší a nařeže na plátky. A ty plátky díky struktuře
hnití mají zabarvení. No, a tak to mám na base.
Co vám vůbec hra na
basu dává?
Úplně největší svobodu, kterou v životě můžu mít. Je to
tak, že člověk se musí většinou zohýbat, aby mohl přežít. Já se taky musím
zohýbat, to je jasný, ale svým způsobem se můžu vykašlat, na co chci. Dává mi
absolutní svobodu.
Měl jste někdy i
klasické zaměstnání?
Já jsem pracoval v kanceláři, kde člověk musí prostě
vstát a jít do práce. A takto normálně jsem chodil do práce několik let, ale
souběžně s tím jsem neustále dělal hudbu. No a nakonec se to celé zlomilo
a já jsem si řekl: „Už ne. Já už to nebudu dělat, nemusím a hlavně nechci. Už
se chci věnovat jen té hudbě.“ Protože vlastně do nějakých dvaceti osmi let
jsem seděl na dvou židlích.
Na židlích – dá se
říci – extrémně odlišných…
Nejdřív jsem studoval ČVUT a věnoval jsem se elektrotechnice
a fotovoltaice a všem věcem, které s tím souvisejí. Do toho jsem soustavně
dělal konzervatoř a potom tedy Vyšší
odbornou školu Jaroslava Ježka. Neustále jsem přebíhal z jedné školy
do druhé, z jednoho zaměstnání do druhého. No a najednou jsem si řekl: „A
dost. Už nemusím. Uživí mě jedno i druhé.“ Tak jsem se rozhodl pro muziku a
prostě začal dělat jenom muziku.
Takže klidnější
režim?
Vůbec. Musím tedy říct, že jsem pracoval jako blázen. Každé
ráno už v osm hodin jsem měl depresi, že nic nedělám. Takže jsem okamžitě
začal něco dělat. Ať už skládat, shánět hraní nebo managovat kapelu. A najednou
jsem se úplnou oklikou dostal k Danu Bártovi. Tak jsem si jeden večer sedl
a přearanžoval pro něj jednu věc – písničku On
my head ze Snowboarďáků. Je to
moc hezká záležitost, on to totiž zazpíval úplně úžasně. Ani jsem nečekal, že
to takhle bude znít.
Byl to tedy začátek
spolupráce?
Ano, tam vznikla naše spolupráce. On mi pak pokřtil desku a
najednou týden nebo dva nato mi volal Laco Deczi, že o mně slyšel a že chce,
abych s ním hrál. No a tak jsme se okamžitě začali úplně normálně bavit a
bylo to super.
Co vás přivedlo
s vaší láskou k hudbě ke studiu na ČVUT?
Já jsem odmala matematiku miloval a chodil jsem na
matematické a fyzikální olympiády a vyhrával je. A vždycky jsem si užíval se
v těch číslech úplně topit, protože to byl pro mne naprostý vesmír.
Matematika pro mě byla něco, co nelže.
Nelitoval jste tedy
nikdy, že jste se v té době místo studia nevěnoval více hudbě?
Ne, já myslím, že to pro mne bylo důležité, protože to
formovalo moji osobnost. Krom toho jsem tam měl spoustu ekonomických předmětů.
Kdybych byl jen muzikant, tak nemám vůbec představu o tom, jak věci skutečně
fungují nebo mohou fungovat. Během studia jsme například museli založit
přibližně šest fiktivních firem a dokázat jejich zisk a ztrátu a na základě
čeho k tomu došlo.
V jakém smyslu
je to prospěšné hudbě?
Když se věnujete jen umění a hudbě, máte zakrnělý ekonomický
model vnímání, a pokud nemáte finanční prostředky, nemůžete natočit desku a
nemůžete se věnovat těmto věcem. To je všechno se vším. Pokud člověk studuje
jen hudbu, umí složit jen písničku a pak, když je mu dvacet, vůbec nemá
představu, jak se všechno děje a o co jde. Myslím si zkrátka, že mi to dalo
strašně moc a jsem za to rád.
Kolik času vám při vaší
umělecké kariéře ekonomické přemýšlení zabírá?
Všechen. (smích)
Laco Deczi vždycky říká: „Cvičí se doma a do devíti let.“ Ale samozřejmě on
cvičí doteď a já taky. Nicméně souběžně jste zkrátka neustále na telefonu, na e-mailu,
permanentně něco řešíte, počítáte, domlouváte… Celodenní záležitost. A večer si
jdete zahrát, to je taková ta třešnička na dortu. Odměna, můžeme si zahrát.
A jak často cvičíte?
Samozřejmě každý den. Navíc, když jste na túře a hrajete
každý den, tak ty věci neměníte. Může se stát, že přidáte jednu nebo dvě skladby.
Ale jinak když hrajete úplně každý den, máte v paměti to, jak jste to
hráli včera, co se tam pokazilo a co ne, a víte, co si můžete dovolit jinak a
co ne. Tak už k tomu přistupujete tak, že se snažíte o dokonalost a
vlastně cvičíte v tu chvíli. Technicky už je to za mnou, nemyslím si, že
je něco, co bych nezahrál. Ale jde o to, aby mě napadlo, abych to zahrál. To je
to těžké. V dnešní době spíše přemýšlím nad melodií, nad tím groovem, než
abych si to zkoušel a cvičil to.
Co považujete za svůj
největší dosavadní úspěch?
Tenhle rozhovor. (smích)
Dosavadní úspěch je to, že jsem schopen tím, co miluji z hloubi svého
srdce, vydělat na svoje živobytí, střechu nad hlavou, na jídlo, na to, že mohu
holku pozvat do kina…
A co překážka?
Já si myslím, že nikdo z muzikantů to nemá jednoduché. Podle
mě skuhrat může každý a já nejsem člověk, který by si na tom nějak zakládal.
V podstatě každý den je překážka, člověk musí vstát a fungovat…
Největší kariérní
zlom?
Tak to bylo asi, když mi zavolal Laco Deczi, to bylo
zásadní. Já jsem přišel na konzervatoř, už jsem uměl hrát, ale neměl jsem úplně
představu o tom, co dělám. Ale technicky jsem na tom byl dobře. Získal jsem
pověst nějakého úplně démonického basisty. Prostě každý, kdo mě potkal, udělal
jen „wow“, ale nikdy jsem nedostal job.
Čím to bylo?
Protože si mysleli, že když jsem tak dobrý, mám hraní dost.
Já neměl žádné hraní, já neměl vůbec nic. Tak jsem si tak poplakával a pak jsem
si začal práci shánět sám a začal jsem na tom pracovat. To je takový obrat, ke
kterému dospěje asi každý muzikant. Začalo to fungovat, najednou jsem měl víc
kapel, o které jsem se staral, a kapel, kterým jsem dával hraní, a to byla i
doba, kdy jsem se seznámil s Vaicem Deczim.
Takže osudové setkání?
Já jsem byl v té době úplně bezradný, protože jsem
neměl bubeníka, a najednou z vedlejší zkušebny vyšel Vaico a já jsem mu to
hraní dal. No a tak jsme se zahráli, jemu se to strašně líbilo a řekl, že řekne
tátovi, Lacovi. No a já jsem si říkal – no jasně. Byl jsem zvyklý, že u muziky jsou lidé
schopni naslibovat neskutečné věci. Takhle jsem už procestoval celý svět. Ve
dvou případech se mi stalo, že někdo dodržel opravdu to, co řekl, a jedním
z nich byl právě Vaico.
V
jakém smyslu je pro vás Laco Deczi výjimečný?
On výjimečný je. Spolupracoval jsem s hodně lidmi, kapelami, hvězdami v této zemi. Ale on je jedním z hrstky lidí, o
kterých můžu s klidným srdcem říct, že je génius. Laco je pro mě mentor nejenom
profesně, hudebně, umělecky, ale svým způsobem i lidsky. Nikdy jsem nepotkal nikoho
tak geniálního, jako je on, a nemyslím si, že někdy ještě potkám. Je mu
sedmdesát šest a hraje jako ďábel. Soustavně tvoří, třeba úplně neuvěřitelně
maluje, do toho vymýšlí ty svoje pravdopříběhy a žije život, jako by mu bylo
20. On je výjimečný. Moc toho o sobě nikdy neřekne, a pokud ano, tak to jsou
většinou nějaké vtipné historky, ale když někdy pustí něco o svém životě vážně,
pak už jste jenom v úžasu. (smích)
Co
pro vás znamená, že s ním spolupracujete?
(smích) Znamená to mít
pevné nervy, zdraví z oceli a futrál od basy naplněný vitamínovýma tabletkama a
práškama na uklidnění.
Jak
byste charakterizoval hudbu, kterou společně vytváříte?
Nevím. Je to jazz. Ale přitom to vlastně jazz vůbec není. Kdyby si to poslechl
člověk, který poslouchá nějaké české rádio, tak pro něj hrajeme jazz. Ale když
řeknete jazzmanovi, že to, co hrajeme my, je jazz, tak se snad i rozpláče.
Podstatný je, že ta hudba nějak funguje a líbí se lidem. Lidi si kupují cédéčka
daleko víc než třeba před dvěma lety, kapela šlape strašně dobře, všude je
vyprodáno a lidi na koncertech v poslední době i tančí.
Jak
se cítíte při společných koncertech? Bylo třeba nutné se nějak sehrávat?
Repertoár se musí nazkoušet. Nové věci, co nosíme do kapely, se taky musí nějak
ohrát, nazkoušet, hlavně se jim musí najít tvář. Já vždycky říkám, že ta
písnička tam někde je, ale musí se najít. A to chce čas. Někdy to třeba ani
nejde najít, a tak se to schová a najednou se to objeví za rok a už to tam je a
je to tam hned. Ale pokud jde o lidskou rovinu věci, tak od první chvíle si „sedla
p… na hrnec“ a nemuselo se o ničem moc mluvit. Jakmile jsme se potkali, všichni
jsme věděli, že to je hotové a že se o tom nemusíme dál bavit. První zkouška,
doladily se ty drobné detaily, které jsou důležité, a jelo se na túru. Nebylo
co řešit.
A co koncerty?
Na celé té túře to je vlastně vždycky odpočinek. Když můžete hrát
a být v tom. Nezabývat se ničím jiným. Už nemusíte řešit cestu, zvuk, hotel,
vaše životní problémy, naštvanou přítelkyni, nespokojenou milenku, druhou
nespokojenou milenku… (smích) Teď se obě začnou hádat, která je víc nespokojená… (smích) Už se jenom
spoléháte na ostatní a děláte jenom to, co víte, že umíte nejlíp. Hlavně můžete
nemyslet, vůbec nemyslet, vůbec na nic a to je tak osvobozující. Jste šťastný.
Jak vypadá vaše příprava na
koncert?
Normálně přijdu, naladím si to, zkontroluji zvuk, jestli je
to v pořádku, dám si kafe, pokecám s klukama a jdu hrát. (smích) Dřív to bylo trochu jiné, třeba
když jsme hráli s Gaia Mesiah,
tak tam jsme se před koncertem vyloženě rozběhávali a dělali třeba kliky, aby
člověk dostal do těla endorfiny a mohl je předat lidem. To byla rocková muzika,
tam to bylo třeba.
Jste
spoluzakladatelem kapely Quattro Formaggi
a stále v ní hrajete. Co vás vedlo k jejímu založení?
Já jsem ji de facto nezakládal, ale když mi bylo třeba
šestnáct let, oslovil mě jeden bubeník, se kterým jsem spolupracoval, jestli
bych s nimi nechtěl hrát jazz. A já jsem říkal: „No jasně.“ No a pak
jednou přišel s tím, že se to bude jmenovat Quattro Formaggi a já jsem říkal: „OK.“ Pak se kapela postupně
začala rozpadat a já jsem přivedl kamarády ze školy. Jednou jsme si spolu
zahráli a zjistili jsme, že to perfektně sedí, a všichni tam jsme doteď. Bylo
to osudové setkání a je to úžasná spolupráce.
Co je v takové
kapele důležité?
Symbióza mezi basistou a bubeníkem je úplně nejdůležitější
pro to, aby to šlapalo dohromady. Když si ti lidi jakkoli nesednou, tak to
nefunguje.
Podle jakých měřítek
hodnotíte dobře odehraný koncert?
Podle lidí. Mnohdy má člověk pocit, obzvláště v jazzu, že
prostě zahraje něco, co je úplně úžasné a přelomové, a přitom na to lidi vůbec
nereagují, protože tam s vámi nebyli. Když hrajete koncert, je
nejdůležitější komunikace mezi publikem a vámi. Čím víc vám to lidé
vracejí, tím víc to do nich sypete.
Posloucháte rád svou
hudbu?
Poslouchat sám sebe, to je to největší mučení na světě, to
je otřesné. Maximálně si občas rád poslechnu něco, co jsem dělal před rokem,
protože rostete a stále se vyvíjíte. Za ten rok se třeba nad svou prací
usmějete: „Jo, když jsem ještě dělal tohle…“ Ale stále je třeba věnovat se
tomu, co se děje teď, a maximálně tomu, co bude v následujících deseti
minutách.
Kde berete inspiraci?
Nevím, prostě jedu v autě, začnu si něco zpívat a říkám
si: „Tak tohle je zajímavé, tak tohle jestli zapomenu…“ Tak si to nahraju do
telefonu, a když přijdu domů, začnu to rozpracovávat a dělat k tomu třeba
harmonii nebo melodii a většinou to zahodím. A pak si to poslechnu za měsíc
nebo dva a řeknu si: „Tyjo, v tom něco je.“ Tak to dopracuji a najednou je
ta písnička hotová.
Takže žádné momenty,
kdy si řeknete, že prostě něco napíšete?
Je těžké psát programově, sednout si a začít dělat písničku.
Ale většinou něco vznikne. Někdy to zahrajete dvakrát třikrát, vezmete a
zahodíte a někdy třeba během deseti minut vznikne písnička která je dobrá. Pro
mě je to postavené na tom, že mám nějaké životní zkušenosti díky tomu, co jsem
v životě odehrál nebo slyšel nebo poslouchal nebo jsem se tomu věnoval. A
když potom nad tím člověk nepřemýšlí a jen ty tóny nějak vybere, najednou to celé
zafunguje. A nebo ne. Když to nezafunguje, pak se nad tím člověk zamyslí
hlouběji a řekne: OK, tady to není moc dobré, nebo tohle by třeba bylo ještě
hezké. Vybíráte ty varianty, které na vás odněkud jdou, ale nevím odkud. Takhle
si to prostě člověk podle vkusu vybere a udělá.
Dokážete ještě hudbu
poslouchat i z neprofesionálního hlediska?
Ne, to nejde. To je, jako když se hokejista dívá na hokej.
Člověk tam vidí věci, které ten, kdo má jen rád hokej, vůbec nevidí. Kouká na
to už jako profesionál. Když slyším písničku, vnímám všechna spektra toho, jak
je to nahrané, jaké nástroje jsou použité, jaké věci vůbec hrají a proč je
hrají. Milión věcí. Třeba největší mučení pro mě je mít sex u hudby. To je pro
mě úplně nezvladatelné a dřív to bylo naprosto normální. Člověk si pustil
nějakou hudbu, která vytvořila atmosféru. A já si dnes pustím hudbu v tu
chvíli a to nejde. Člověk nad tím začne přemýšlet a vůbec se nevěnuje tomu, čemu
by měl. Já už vlastně ani nevím, jak se hudba normálně poslouchá, a to je to
kouzlo.
Kouzlo?
To se mi líbí na Laczovi. Laczo hraje úplně pro všechny a ta
muzika se úplně všem lidem líbí. Ale lidi to nemůžou slyšet tak, jak to slyšíme
my. Ani z deseti procent to neslyší tak jako my. Oni v tom slyší
něco, co já vůbec nechápu. Už. Jsem za nějakou hranicí. Každý muzikant, když se
tomu začne věnovat, tak se dostane za nějakou hranici. Už vůbec netuší a jen se
může domnívat, že má pravdu v tom, když říká, že je to hezké, ale nemůže
si vůbec představit, jak nemuzikant vnímá hudbu a proč ji vlastně tak vnímá a
proč ji tak chce. Já už nemohu vnímat hudbu bez toho, že bych se nad ní
profesně zamýšlel.
Jak vidíte sám sebe
kariérně v současné chvíli?
Bezvadně.
A sníte tedy ještě v
tomto ohledu o něčem?
V současné chvíli budu vydávat svou sólovou desku.
Některé věci jsem nahrál celé sám, někde si zvu kamarády, hosty, natáčím to u
sebe doma ve studiu a jsem zvědavý, jak to dopadne. Ten sen je, abych to
v červenci měl hotové. Pak další sen je, aby se to třeba pokřtilo a aby
tam přišli lidé, desku slyšeli, byli s ní spokojení a třeba si ji koupili.
Co vás napadne jako
první, když se řekne hudba?
Láska. Asi tak.
Tímto výčtem, který
jsme již v rozhovoru zmínili, ale vaše hudební aktivity nekončí…
Každou středu od půlnoci vedu jam session v Sherlock‘s Pub, kam chodí muzikanti
z celé Prahy i z celého světa. Měli jsme zpěvačku z Austrálie,
kytaristu z Jihoafrické republiky, saxofonistu či bubeníky z Anglie, z New
Yorku… Občas si přijdou zahrát i slavní lidé. Je to úžasná párty, hrají se
písničky, které lidé znají, chodí zpěváci, kteří si chtějí zazpívat jen tak, že
je večírek. Zajímavá byla spolupráce s Milanem Svobodou, který mě vedl na Ježkárně a dal mi strašně moc, co se
týče harmonie a kompozice. Hrál jsem s ním jak v big bandu, tak
v kvartetu. Ještě mám jednu kapelu, která se jmenuje Top Dream Company, což je vlastně desetičlenná, skoro bigbandová
věc a je to super. Dále doprovázím Ivetu Blanarovičovou na jejích koncertech,
na koncertech její nadace La Sophia, kde působím nejen jako kantor,
kdy učím děti, ale doprovázím je i na večírcích, na galavečerech.
Jak
se dá takto intenzivní muzikantský život skloubit se soukromým životem?
Nádherně. (smích) Když člověk podniká,
tak je to se soukromým životem složitější, než když jde na svoji osmičku do
práce, má své jisté a pak se jde zase domů věnovat svému soukromému životu.
Když jste muzikant, váš soukromý život je veřejný, což znamená, že ho vlastně
žijete v práci. Jiná možnost ani není, protože kdyby si měl člověk zachovat ten
klasický model, tak se z toho zblázní nejenom on, ale i partner. Podstatné je
pro mě svůj život žít a moc nad tím raději nepřemýšlet… Co ví ryba o vodě, v
níž plave? To myslím řekl Albert Einstein. Tak nějak to beru. Miluji svou práci
nadevše a o to víc se snažím ji odvádět úplně nejlíp, jak dovedu. Můj soukromý
život tím nijak netrpí, ba naopak.
Děkuji za rozhovor
Text: Petra Kuncová
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci s hotelem ALWYN www.hotelalwyn.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibesof.cz
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibesof.cz