Ing. Jiří Werich Petrášek – ředitel akademie, lektor AMAK, ekonom

Když se setkáte s Jiřím
Petráškem a poté do rozhovoru přepisujete jeho profesi, máte chuť k tomu
doplnit i něco čistě neprofesního, a to „obdivuhodně pozitivní člověk“. Jako by
se totiž kromě svých standardních zaměstnání stal i jakýmsi šiřitelem dobré
nálady. Přitom byste mohli očekávat poměrně vážného pána třeba vzhledem k tomu,
že vystudoval tři vysoké školy, velmi ho baví ekonomie, na několika školách
nyní učí a na jedné je ředitelem. Je to člověk mimořádně inteligentní a také
veselý, což je asi ta nejlepší kombinace pro to, aby mohl být úspěšný
v kariéře a také spokojený v životě. A to on v obou případech
je.

 

Vystudoval jste tři vysoké
školy. Co vás k tomu vedlo?

Vedly mě k tomu okolnosti. První vysokou školu jsem
vystudoval zcela přirozeně po střední škole, jelikož jsem byl studentem pilným.
Měl jsem samé jedničky a maturoval jsem také na samé výborné. Předpoklad byl,
že půjdu na vysokou školu. Ovšem chtěl jsem jít na DAMU.

 

Proč právě na DAMU?

Chtěl jsem jít na DAMU, protože už jako student jsem hrál
divadlo. Ale matka mi vysvětlila, že herci jsou samá lehká děva a tak podobně,
takže musím jít dělat něco civilnějšího. Tudíž jsem šel na základě rady jednoho
svého profesora studovat ekonomii. Vystudoval jsem Vysokou školu ekonomickou, to byla má první vysoká škola, tam jsem
byl na denním studiu. Ty další školy, ať už to bylo postgraduální studium, ať
už to byla Karlova univerzita –
pedagogika, školský management – tak to už jsem všechno studoval dálkově. Ani
jedna vysoká škola není uměleckého směru, což mě vždy mrzelo, ale dnes už se na
to koukám trochu jinak.

Co vás motivovalo k tomu,
pokračovat dál a neskončit první školou?

Mě motivovaly okolnosti. V tom smyslu, že to souviselo
s mým povoláním. Například pokud šlo o Karlovu
univerzitu a konkrétně o studium školského managementu, to bylo spojeno
s mou funkcí ředitele Evropské
obchodní akademie.

 

Dovedete si
představit, že byste studoval ještě dál?

No, tak už bychom mohli pomalu hovořit o univerzitě třetího
věku. (smích) Nicméně určitě by mi to
nevadilo, já jsem odjakživa studijní typ. Vždy jsem inklinoval buď k umění,
nebo ke školství. Už moje maminka říkávala, že je pravděpodobné, že buď budu
školník, nebo učitel, protože já jsem školu opravdu miloval – na rozdíl od
mnohých jiných dětí. Takže jsem dostával školu postupně do krve a i dneska, kdybych
měl něco studovat, myslím, že bych to ještě byl schopen zvládnout. A ani by mi
to nevadilo.

 

Co pro vás znamená
ekonomie?

Ekonomie pro mne znamená dvě věci. Zaprvé pro mne ekonomie
znamená obživu, protože ať chci, nebo nechci, tak celý život se živím více méně
jako ekonom. V různých modifikacích, samozřejmě. Ať už jsem pracoval jako
ekonomický náměstek ředitele ve firmě, ať už pracuji jako ředitel Evropské obchodní akademie, což je
škola, která připravuje ekonomy… Ekonomie je pro mne tedy zaprvé obživa. Za druhé
svým způsobem i určité hobby, protože o ekonomii se zajímám. Zajímám se o
problematiku národního hospodářství, protože člověk musí být neustále in, chce-li
to přednášet. Takže to pro mne znamená jak záležitosti týkající se obživy jako
takové, tak i záležitosti týkající se zaměstnání, ve kterém jsem velmi
spokojen.

 

Jaké vlastnosti by
měl mít dobrý ekonom?

Dobrý ekonom. (smích)
Dobrý ekonom by měl být především dobrým hospodářem. Dobrým hospodářem, to
znamená mít v sobě určitou finanční gramotnost, určité záležitosti nejen
teoretické, ale dobrý ekonom by měl ekonomice rozumět především prakticky,
protože něco jiného je vykládat teorii a něco jiného je zabývat se praxí. Já
jsem měl to štěstí, že jsem byl vždycky více zaměřen na praxi než na teorii. Byť
se může zdát, že jako vysokoškolský kantor, jako ředitel školy, která je
ekonomického zaměření, se zabývám teorií.

 

Není to tak?

To ano, ale měl jsem to štěstí, že jsem si na ekonomiku sáhl
vždy i prakticky. A já si myslím, že v dnešní době je to něco, co zásadně
ovlivňuje životy všech lidí. Podle mě je to záležitost velmi důležitá a já ji
ve svém životě měl vždy na jednom z předních míst.

 

Jak obecně vnímáte
vzdělání v lidském životě?

Jako něco naprosto nezbytného. Nejen proto, že lidé bez
vzdělání obvykle mívají problém uplatnit se na trhu práce, to je jiná věc. Ale
já si myslím, že vzdělání vede k  určitému pocitu. Ne úplně uspokojení,
ale spokojenosti částečně. Já si myslím, že jsem tak nastartován, že bych bez
vzdělání nemohl vůbec existovat. Podle mého by i dnešní generace měla být
vzdělaná. Stát by měl vzdělání věnovat mnohem více pozornosti. I více peněz by
mělo jít na vzdělání, protože jak je národ vzdělán, tak si samozřejmě i vládne,
tak umí i kočírovat ekonomiku, umí se orientovat a tak dále. Já prostě vzdělání
považuji za něco, co je pro mne prioritní. Nejen u sebe, já už ho třeba mám,
ale vedl jsem k tomu i své děti, obě jsou absolventy vysokých škol. A vedu
k tomu i své studenty, protože si myslím, že vzdělání je dnes, zejména
v době současné techniky a technologií, něco naprosto nezbytného.

 

Nyní tedy vedete Evropskou obchodní akademii v Děčíně.
Co vám tato práce dává?

Ta práce mi dává z několika důvodů obrovské uspokojení.
Zaprvé je to práce s mladými lidmi. Já jsem přesvědčen o tom, že když
člověk pracuje s mladými lidmi, zůstává sám alespoň myšlením, když už ne
fyzicky, mladý. To je jedna věc. Druhá věc je, že práce s lidmi je práce
sice náročná, ale nádherná.

 

V čem vnímáte tu
nádheru?

Když vidíte toho mladého človíčka, který přijde jako surový
materiál na školu a odchází jako hotový ekonom, to je nádherné. Byť jsou mezi
nimi samozřejmě rozdíly, někdo odchází jako ekonom v tom smyslu, že může
jít rovnou rozdávat rozumy, pracovat, nebo jít na vysokou školu, a jiný se
třeba studiu tolik nevěnoval, takže je průměrný ekonom. Ale kouzelné je to, že
ze surového materiálu, který přichází, odchází opravdu kvalitní výrobek, když
to řeknu trochu s nadsázkou. A ta práce je krásná. Je to v každém
případě obrovské uspokojení.

 

S jakými
největším obtížemi se v oblasti školství musíte potýkat?

Finance, finance, finance. Čili finance na prvním, druhém i
třetím místě.

 

Čím je to dáno?

Školy v současné době logicky mají své finanční
problémy. Třeba u středních škol je to dáno tím, že počet žáků, kteří teď
opouštějí základní školu, je velmi nízký. Pokud dostáváte finance podle počtu
žáků, je to trochu složité. Je to složité i v tom směru, že školy jsou
dnes řízeny různě.

 

Jakými způsoby?

Vysoké školy ministerstvem školství, některé speciální
střední školy taktéž. Střední školy v kraji krajem, základní školy městy a
tak dále. Takže možná i tato nejednotnost znamená určité roztříštění financí. Každý
zřizovatel může mít jiný pohled na věc, čili určitě na prvním místě jsou to finance.
Já si nechci stěžovat, já to konstatuji. Jsem přesvědčen o tom, že každý
ředitel by měl umět školu zajistit i jiným způsobem. Měl by být schopen sáhnout
si i na evropské finance, na dotace, na projekty, na tyto věci. Ale finance
jsou na prvním místě. Bohužel je to to, co v dnešní době zatěžuje ředitele
nejvíce, a to, co musí ředitel nejvíce řešit.

 

Jak vlastně vypadá
váš běžný pracovní den?

Můj běžný pracovní den nevypadá tak úplně jako dnes, že bych
seděl ráno na kávě. Můj běžný pracovní den vypadá tak, že ráno přicházím do
školy, většinou následuje krátká porada se zástupci. Dál samozřejmě řeším
běžnou ředitelskou agendu, to znamená záležitosti týkající se všech věcí, které
se školou souvisejí, protože ať je to, jak chce, jediným zodpovědným na škole
je ředitel. Čili řediteluji v tom nejširším slova smyslu.

 

Vyučuje také ředitel?

Samozřejmě mám také pedagogické povinnosti. Já na své škole
učím čtyři hodiny týdně, tak jak je to podle předpisů, abych mohl vykonávat
ředitelskou funkci. No a po odpoledních či večerech učím třeba jinde.

 

Kde se tedy ještě po
učitelské stránce realizujete?

Třeba i na Fakultě jaderné
a fyzikálně inženýrské ČVUT, nebo na Akademii
managementu a komunikace AMAK.

 

Jak jste se
k této práci dostal?

Například v případě AMAKu jsem byl osloven ředitelem Správního institutu inženýrem
Ponikelským, který pro akademii zajišťuje výuku v jednotlivých vzdělávacích
zařízeních. Zajímalo mě to, a tak jsem kývl. A nelituji. Je to krásná, příjemná
práce s mladými lidmi.

 

Dá se to vše vůbec
stihnout?

Třeba na AMAKu jsou to většinou víkendy, takže i ty mívám
často pracovní. Čili běžný život. (smích)
A pokud nějaký čas ještě zbude, mám i další aktivity. Například jsem uzavřel hereckou
smlouvu s Barrandovem. Tam jsem
teď točil jeden televizní seriál. Takže žiji naplno, jsem rád, že žiji naplno,
umím ale i odpočívat. Umím relaxovat, ale pravda je taková, že jsem nejméně na
sto procent plně vytížen.

 

Liší se středoškolská
výuka od té vysokoškolské?

Výuka na vysoké škole je vedena mnohem více formou diskuse,
výměny názorů, což vnímám vždy jako impulz pro dobro věci. Na střední škole to
příliš nejde, středoškoláci mají menší prostor poznání. I když vyloučeno to
není. Na vysoké škole to jde vždy mnohem lépe.

 

Jaké vidíte rozdíly
mezi soukromou a státní školou?

Vidím hlavně rozdíl v zájmu. Když si to člověk platí,
tak to prostě musí vystudovat, když to takto řeknu. Nevidím to tak, jak se
často říká, že soukromé školy dávají diplomy zadarmo. Vím to, protože na
školách zkouším, takže vidím, že je za tím poctivá práce. Ale řekl bych, že
třeba na AMAKu mají studenti větší zájem než ti na státních školách. Třeba na
té jaderné fyzice si studenti tu a tam něco zopáknou, odloží. Taková pohoda
v tom smyslu, že si vlastně prodlouží mládí. Když člověk dá za semestr
určitou částku, má opravdu zájem ten předmět v semestru uzavřít.

 

Jak vzpomínáte na své
kariérní začátky?

Na své kariérní začátky docela s úsměvem. Já miluji
čokoládu. Hrozně moc miluji čokoládu. A po vysoké škole jsem jako inženýr začal
pracovat v Orionce
v Modřanech. Viděl jsem jako ideální, že jsem jako mladý ekonom přišel do
čokoládoven. Pracoval jsem v oddělení technicko-hospodářských norem. Takže
moje kariéra nastartovala na čokoládě.

 

Takže jste prožíval
hned od začátku nadšení?

Ten začátek jsem prožíval jako každý jiný. Přišel jsem do
praxe a myslel jsem, že mi coby vysokoškolákovi patří svět. Brzy jsem poznal,
že jakýkoli středoškolák, který tam dělá léta, mě strčí do kapsy. Že se člověk
musí učit celý život, a to nejen ve škole, ale třeba i ve firmě.

 

Kdy jste si uvědomil,
kam přesně chcete směřovat?

Já jsem si to uvědomil velmi brzy. Protože nějakým způsobem
jsem v sobě tu kantořinu stále měl. Ten pocit, že jednou bych měl stát za
katedrou. A začal jsem se v tomto smyslu realizovat velmi brzy, jak už
jsem říkal. Už během svých mladých let jsem začal učit třeba externě na
středních školách. Tam mi došlo, že je to ta správná cesta, že bych se po ní
měl vydat. Opustil jsem tedy takovou tu podnikovou sféru a vrhl jsem se na kantořinu.

 

Jak probíhaly tyto
začátky?

Začal jsem učit i privátně, třeba angličtinu dlouhá léta,
takže jsem se do kantorské oblasti sunul pomalinku. Z Prahy jsem se poté
odstěhoval do Děčína a nastoupil jsem na obchodní akademii. No a poté
v roce 2002 byl konkurz na ředitele Evropské
obchodní akademie, tak jsem se přihlásil. Nejsem neskromný, to vůbec ne,
ale přihlásil jsem se pod tlakem učitelského sboru.

 

Vás to nelákalo?

Mně se moc nechtělo, protože jsem chtěl spíš učit než
ředitelovat. Nicméně od roku 2002 řediteluji tuto školu a jsem velmi spokojen.
A myslím si, že jsme dosáhli hodně věcí, protože škola má v současné době
čtyři zaměření, celou budovu jsme díky evropským penězům zmodernizovali… Když
se člověk ohlédne a něco za sebou vidí, má z toho docela příjemný pocit. Neusínám
na vavřínech, ale mám z toho příjemný pocit.

 

Co pro vás bylo ve
vaší kariéře největší školou, když pomineme samotné studium?

Největší školou pro mne byl život, protože když mi bylo
čtrnáct, zemřel mi otec. Adoptivní otec pan Vladimír Petrášek. Znamenalo to, že
jsme se tak nějak protloukali s maminkou, a protože ona byla nemocná, nebyl
ani dostatek financí. Já jsem si třeba na studium VŠE přivydělával tak, že jsem
na žižkovském nádraží chodil vykládat vagóny, a to mě hrozně zocelilo.
Nevzpomínám na to proto, aby mě někdo litoval, ale vzpomínám na takový ten
pocit, že se člověk musí sám o sebe postarat, byť to bylo ještě v době,
kdy se tolik neplatilo. Tento pocit mi dal do života hrozně moc a celý život
jsem se držel toho, že se prostě člověk musí o sebe i svou rodinu postarat.

 

Od dětství vás lákalo
herectví. Nelitujete tedy někdy, že jste se mu přece jen od začátku nevěnoval?

Nelituji úplně, to by nebylo správné slovo, ale někdy mě to
popadne, když dělám něco uměleckého s radostí a pak si říkám, že bych toho
měl dělat víc. Určitě nelituji, protože v povolání, které jsem si zvolil,
jsem velmi spokojen. Ale pravda je, že když točím nebo něco dabuji a jsem
v tom, tak mě to hrozně baví a říkám si, proč mám mít v pondělí zase
ty ředitelské starosti.

 

Takže jste zkrátka
zvolil takovou kombinaci…

Kombinuji to a připadá mi úžasné, že jedno je vlastně relax
pro druhé. Já jsem navíc zvyklý se všemu stoprocentně věnovat, a kdyby to
nešlo, tak bych musel jedno, nebo druhé opustit. Při hraní si vyčistím hlavu od
organizačních věcí, při ředitelování se nemusím stresovat, jestli umím obraz
padesát dva.

 

Uplatnil jste nějak
své umělecké vlohy i ve druhé, neumělecké kariéře?

Určitě, stoprocentně v kantořině. Kantořina je také
divadlo. Když budete mít učitele, který bude jen memorovat svá skripta, po půl
hodině usnete. Já mám i tu výhodu, že mám spoustu příkladů z praxe. A
občas do toho dáte i něco rádo by vtipného. Komunikační dovednosti a třeba i
mimika se v kantořině uplatní na sto procent.

 

Jak jste se
k herectví, ke kterému jste původně nesměřoval, dostal?

K amatérskému herectví jsem se dostal sám, když jsem
hrál ochotnicky divadlo. V lesním divadle v Řevnicích si mě někdo
všiml a pak jsem hrál přímo na Karlštejně v Noci na Karlštejně. Sice jsem hrál sedmé páže zleva, ale připadal
jsem si jako Cyrano z Bergeracu.

 

A kdy jste přešel
k té profesionální rovině?

Ta část profesionální naběhla ve chvíli, kdy se zjistilo, že
jsem Werich. V té chvíli jako kdyby se roztrhl pytel a vyběhlo ke mně
tisíce blech, tu mě štípla jedna, tu druhá… Ať už to byly seriály, pořady jako Show Jana Krause, nebo dabingové
nabídky. Dokonce jsem se díval, že jsem uveden už i v Československé filmové databázi, což pro mne bylo velké překvapení.

 

Dovedete si
představit, že byste svou dosavadní kariéru pověsil na hřebík a věnoval se už
jen herectví?

Víte, já jsem pochopil, že jedno životní přísloví platí:
„Nikdy neříkej nikdy.“ Takže i když teď řeknu, že nikoli, tak si tam nechávám
slovo zatím. Protože nevím. Teď v této chvíli si to neumím představit.
Neumím si představit ani život na volné noze.

 

Z jakého důvodu?

Jsem zvyklý chodit každý den do práce a také za to brát
každý měsíc peníze. Trochu mě nicméně nahlodal jeden článek. Když redaktorka
viděla Podhorský penzion,
představení, které hrajeme se studenty, zdálo se jí, že se vrátil Werich.
Neberu to samozřejmě neskromně. Jan Werich byl jen jeden a tak dobrý já nejsem
a určitě nebudu, ale v té chvíli jsem si uvědomil, že možná něco člověk
z těch genů má. Já vždycky říkám, že humor jsem zdědil a moudrost ještě
nepřišla. V té chvíli jsem však, musím přiznat, trochu zaváhal.

 

Potýkal jste se ve
svých hereckých začátcích s trémou?

To je můj veliký problém, já trému neznám.

 

Proč myslíte, že je
to problém?

Je to ke škodě věci. Člověk, který nezná trému, nemá
dostatečně správně nastavené bariéry v tom smyslu, že věci kolikrát
přežene. Řeknu třeba něco, co bych říct nechtěl, zaimprovizuji někam, kam bych
ani nechtěl. Tréma mi chybí, protože si myslím, že je to tak trochu i úcta
k tomu, co člověk dělá. Já jsem byl v tomto vždycky trochu bohémský a
trému jsem neměl ani u vysokoškolských zkoušek, ani na pódiu, před diváky.

 

Co pro vás znamená
být synem Jana Wericha?

Pro mě to do určité míry znamená závazek. V jednom
směru to vůbec nechci dávat najevo. V tom směru, abych toho nějak
využíval. Já nechci, aby mě lidé brali jako syna Jana Wericha, ale aby mě brali
jako Jiřího Petráška. Nebo maximálně v uměleckém světě Jiřího Wericha
Petráška. Druhá věc je, že některé bulváry zveřejnily, že jsem svého otce
nenáviděl. Ale to není pravda. Já jsem měl vždycky Wericha rád jako herce, jako
člověka a myslím si, že občas přijdou v životě takové okolnosti, že dítě
musí vyrůstat jinde. Já nikomu nic nevyčítám. Mrzí mě, že jsme spolu nemohli
žít, ale nikomu nic nevyčítám.

 

Změnilo se tedy něco?

Jediné, co pociťuji jako syn Jana Wericha, je zájem, který
jsem nikdy předtím neprožíval. To je pro mne nové. V tom se musím
orientovat, ale zůstávám při zemi. Znamená to pro mne ovšem i to, že dělám vše pro
to, abych nepoškodil Werichovo jméno. Je pro mne zásadní myšlenka: „Jednej
s lidmi tak, jak chceš, aby jednali s tebou.“

 

Změnilo se nějak vaše
nahlížení na sebe samého?

Asi nahlížení fyzické, protože spousta lidí mi začala říkat,
že jsem jim někoho připomínal, a teď když to vědí, srovnávají. Když se
pozoruji, říkám si, že tam něco fyzicky je, ale jestli je tam něco i psychicky,
to musí posoudit jiní. Ale krev není voda a mně se to teď objevuje i
v rodině, protože moje mladší vnučka, to je werichátko.

 

Jak se vyrovnáváte
s tak intenzivním zájmem médií?

Úplně v klidu. Někdy se jen divím, co jsem řekl,
jelikož jsem to nikdy neřekl. Žiji tak, abych nedával podnět k tomu, abych
byl propírán.

 

V jakém smyslu
vnímáte jako největší ztrátu to, že jste se s otcem nesetkal?

Ve smyslu životních moudrostí. Nejvíce lituji toho, že jsem
si s ním nemohl úplně lidsky pohovořit. Normálně si s ním sednout a
říct: „Táto, pojď, budeme si chvíli povídat.“

 

Jakou roli svého otce
máte nejraději?

Nejraději mám krále z pohádky Byl jednou jeden král. Vůbec ne žádné charakterní role. Já totiž
miluji pohádky, a tam když ho vidím, tak mě to hladí.

 

Otec proslul milým
chytrým humorem. Co pro vás osobně humor znamená?

Říkají se různé věci jako koření života… Ale pro mě humor
znamená život samotný. Neumím si představit oddělit život a humor. Ten tam
prostě patří. Já miluji život. Takových lidí jsou tisíce. Ale život miluje také
mě. A miluje mě proto, že beru, že jeho nedílnou součástí je humor. Život sám o
sobě přináší spoustu strastí. Proč si ho zhoršovat ještě víc? Pojďme se na sebe
usmívat a mějme humor od rána do večera a bude nám všem dobře. Uvidíte.

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oficiální stránky Akademie
managementu a komunikace www.amakcz.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz