Lukáš Hanusek – fotograf

Práce fotografa
není jen v mačkání spouště, ale spočívá v ucelení jednotlivých kontextů a
jejich vtěsnání do snímku. Své o tom ví i profesionální fotograf Lukáš Hanusek,
který skrze hledáček fotoaparátu nejraději zachycuje radostné emoce, lidský
úsměv a lásku. Ví, že konkurence na trhu je veliká,
ale také ví, že pokud se něco dělá poctivě a s láskou, klienti to vždy
ocení.

 

Jak dlouho již
sledujete svět skrze hledáček fotoaparátu?

Pokud si dobře pamatuji, pak už zhruba 14
let. Nicméně fotografie mne lákala už daleko dříve, již za dětských let. Ovšem
tehdy byla fotografie velmi nákladným koníčkem a pro mne jakožto žáka, potažmo
studenta, zcela nedostupným.

 

Co se vám vybaví
při vzpomínce na váš první fotoaparát?

Zrušení vkladní
knížky a útrata všech peněz za nejlepší fotoaparát, který jsem si za to mohl
dovolit. Samozřejmě jsem při své tehdejší neznalosti nezvolil právě nejlépe, a
tak jsem o půl roku později vydal investici ještě vyšší a pořídil si
plnohodnotnou zrcadlovku. Při vědomí, jaké jsem měl tehdy příjmy a kolik
desítek tisíc jsem investoval do něčeho, co bylo jen koníčkem, jeví se mi to
skoro jako bláznovství. Ale já toho nelitoval nikdy ani minutu.

 

Kdy prvně vznikl
impulz, že byste se mohl focením živit?

Vlastně to vyplynulo z dlouhodobé životní
filozofie. Dělat jen věci, které mne těší a přinášejí mi radost, a obklopovat
se jimi. Takže ve chvíli, kdy mne definitivně přestala bavit korporátní sféra,
pustil jsem se rovnou na volnou nohu. Byl to tehdy velmi odvážný krok, nicméně
jsem velmi rád, že jsem jej udělal. 

 

V Česku je
spousta talentovaných fotografů. Je těžké se tím uživit?

Odpovím
paralelou: V Čechách je spousta kuchařů. Někteří mají michelinskou hvězdu,
někteří prázdné hospody. Samozřejmě se najdou lidé ochotní jíst blafy, ale jsou
tu také ti, kteří by do zakouřené putyky nevlezli a hledají kvalitu a
odpovídající servis. U fotografie je to obdobné. Když člověk dělá svou práci
poctivě, odvádí kvalitní výsledky a je pro něj zákazník na prvním místě, zákazníci
si jej najdou a rádi jej budou doporučovat dále. Samozřejmě je nutné na sobě
neustále pracovat, zlepšovat se a nemít výkyvy v kvalitě. To se mi snad daří.

 

Snažíte se nějak
od ostatních fotografů lišit?

Vlastně bych si
docela přál, abych se nelišil. Aby osobní, vstřícný přístup ke klientovi a
naslouchání jeho potřebám bylo standardem. Bohužel se setkávám s tím, že to
není pro každého samozřejmost. O to více na tuto otázku dbám při výběru
spolupracovníků, aby byli klienti vždy maximálně spokojení.

 

Co všechno má
takový fotograf kromě samotného focení na starosti?

Fotograf je
vlastně takový Ferda Mravenec. Přirovnal bych to k natáčení filmu, kdy má
režisér k dispozici scénáristu, produkčního, kameramana, osvětlovače, střihače,
které úkoluje a kteří mu pomohou dovést snímek k dokonalosti. Na druhé straně
je tady fotograf, který vše výše zmíněné musí zvládnout sám. Vymyslet téma,
zajistit lokaci, vybrat modelku, domluvit vizážistku, stylistku, vymyslet a
nasvítit scénu, pracovat s modelkou, s foťákem, vnášet do focení správnou
energii, a když je po všem, tak si ještě sednout k počítači, vyselektovat
nejlepší záběry a ty vyretušovat. No jo, není to jen o tom, mačkat spoušť. (úsměv)

 

Jaké vybavení
potřebuje fotograf ke své práci?

Vybavení je
víceméně odvislé od toho, co se fotí. Právě proto je velmi důležité jasné
zadání a komunikace klienta s fotografem dostatečně dopředu, aby se mohl
na focení patřičně připravit. Samozřejmě máme snahu klientovi vždy vyjít vstříc
i na poslední chvíli, ovšem bez přípravy nemusí být vždy vše možné.

 

V čem je
fotografovo oko odlišné od laického?

Dalo by se říci, že prakticky v každém
aspektu fotografie. Jak v hloubce vědomostí, tak v citu pro vnímání
detailu. Pokud bych však měl vyzdvihnout jednu konkrétní oblast, bylo by to bezpochyby
vnímání světla a práce s ním. To je oblast, které se člověk ve fotografii
věnuje neustále na denní bázi a i po letech se má stále co učit. Je to hlavně
díky práci s různými světelnými zdroji a jejich odrazy, s charaktery a barvami
světla. S nadsázkou by se dalo říci, že fotograf pracuje s čímsi neviditelným a
nehmatatelným, kdy musí do práce se světlem promítnout své zkušenosti a
představivost dříve, než stiskne spoušť. 

 

Jak dlouho někdy
musíte čekat na to správné světlo?

Čekání na světlo
je spíše doménou krajinkářů. Portrétní fotograf ráno vstává velmi nerad, protože
po nocích retušuje. Přes den je slunce příliš vysoko, a tak si focení raději
naplánuje až na odpoledne, kdy je světlo příznivé, a pomocí odrazných ploch si
jej ještě přizpůsobí svým potřebám.

 

Co následuje po samotném focení?

Fotografie je
proces, ve kterém je stisknutí spouště někde uprostřed. Následně je potřeba
fotografii zpracovat. Dříve se fotografie vyvolávaly a upravovaly v temných
komorách, dnes tutéž roli převzaly počítače. Ostatně profesionální zrcadlovky
jsou – pro někoho paradoxně – stavěny tak, že z nich lezou nedokonalé
fotografie. Automaticky se totiž počítá s následnou úpravou v počítači,
kdy je dřívější negativ nahrazen formátem RAW. Ten poskytuje surová data a je
na fotografovi, aby tu práci, kterou například kompaktní fotoaparáty dělají za
něj, udělal sám podle svých představ.

 

Co si myslíte o
retuši?

Retuš tady byla,
je a bude. Byť si mnoho lidí myslí, že je retuš až dílem Photoshopu, pravda je, že se retušovalo už v analogové fotografii.
Specialisté-retušéři měli bohatou paletu štětečků a jiných nástrojů a dokázali
skutečná mistrovská díla včetně dokonalých fotomontáží i úprav barevnosti,
takže nic nového. Retuš tedy vnímám jako přirozenou součást fotografie a nemám
vůči ní výhrad. Samozřejmě se musí všechno s citem a příliš to nepřehánět.

 

Jak ve výsledku
musí vypadat fotografie, abyste byl plně spokojený?

Vlastně jsou dvě skupiny fotografií, se
kterými jsem spokojený. Jednak ty, které mají velmi dobrý ohlas, což mne
opravdu těší, jelikož proto ty fotografie vznikají. A pak jsou tady ty, za
kterými mám skryty vzpomínky či emoce, vím, jak ty fotografie vznikaly, a
dělají mi z nějakého důvodu radost. U takových je mi pak jedno, jak jsou
vnímány dalšími lidmi, a klidně si je do portfolia dám, i když třeba nejsou
technicky dokonalé. 

 

Na jakou tematiku
se zaměřujete?

Jakmile se člověk
začne fotografií zabývat vážněji, vždy se vyprofiluje nějakým směrem, který je
mu nejbližší, a pro mne to byla od počátku právě portrétní fotografie a
reportáž. Samozřejmě díky bohatým zkušenostem a znalosti fotografie zvládám
vcelku bez problémů i focení interiérů či produktů.

 

Jaké události
z lidského života nejraději zachycujete?

Určitě svatby. U nás se lidé obecně moc
neusmívají a přijde mi, že jsou pořád v nějakém zbytečném stresu. Ale na
svatbách jsou mnohdy jako vyměnění. Usmívají se od rána do večera, radují se,
baví se s rodinou a přáteli a celkově si užívají toho výjimečného dne. Taková
událost se pak fotí s radostí.

 

Jak se snažíte chovat jako svatební
fotograf?

Na svatbách se snažím být „neviditelný“ a
zachytit co nejlépe atmosféru a emoce tak, aby i po letech navozovaly
fotografie pocit, jako by se to stalo teprve včera, a ten prožitek z krásného
dne byl stále živý.

 

Pracujete tedy
s veselými emocemi. Ty opačné vás nelákají zachytit?

Proč bych to
dělal? Češi jsou už tak dost negativní a pořád se mračí, takže by to bylo
nošení dříví do lesa. Já mám raději, když se lidé usmívají.

 

S jakými lidmi se vám dobře a snadno pracuje?

Určitě s lidmi,
kteří jsou přátelští, otevření a uvolnění, se kterými plujeme na stejné vlně.
Pak je všechno v pohodě. Jakmile není mezi lidmi jakási harmonie, někde něco
skřípe, případně se pracuje ve stresu, pak to není dobré pro nikoho. Tomu se snažím
vyhýbat. 

 

Aranžujete nějak
své modely, nebo je necháte být přirozenými?

Byť se tomu občas
nevyhnu, nerad pracuji s modelkami jako s loutkami a raději jim jen vysvětlím,
jak si fotografii zhruba představuji, co od nich očekávám, a pak už to nechám
více na nich. Mohou tak být uvolněnější a přirozenější, což je pak ve fotce
dosti znát.

 

Focení aktů není
pro každého samozřejmou záležitostí. Jak se snažíte, aby lidé ztratili svůj
stud?

Za ty roky, co
fotím, jsem si již mnohokrát ověřil, že nikdo se nevydrží stydět příliš dlouho
a nakonec to z něj přeci jen více či méně spadne a už to tolik neřeší. Zbytek
je pak o komunikaci.

 

Krása je
relativní pojem. Jak ji vnímáte vy?

Já ji na svých fotografiích nevnímám, já se
ji tam snažím přenést. A je to sakra tvrdá práce, protože aspoň dle mého je
krása z poloviny věc fyzická a z poloviny věc duševní. A dostat tu druhou část
do fotografie tak, aby to z ní bylo cítit, je skutečně kumšt. Možná i
raději fotím ty vnitřně krásné lidi, protože těm to pak čtete v očích. 

 

Nelákají vás
třeba kontroverzní témata?

Kontroverze mi
není nijak cizí, ale ve fotografii se do ní nepouštím, jelikož to, aby byla
fotka kontroverzní a zároveň měla myšlenku, není tak snadný úkol. Mnohdy jsou
takové pokusy dosti prvoplánové a to není něco, čím bych se chtěl prezentovat.

 

Povedlo se vám
s vaší tvorbou prorazit do zahraničí?

Neřekl bych úplně prorazit, nedělám žádnou
díru do světa. Nicméně je pravda, že jsem při svém půlročním pobytu na Novém
Zélandu spolupracoval s tamními modelingovými agenturami a jednou jsem na
přímou objednávku vycestoval kvůli focení do Irska. Pak také s WALK photo fotíme pro klienty i na
Slovensku a v Polsku a v dubnu letím pracovně do Švýcarska a na Maltu fotit
hotely.

 

Zúčastnil jste se
někdy soutěží? Jak jste dopadl?

Nejsem příliš
soutěžní typ, takže počet mých účastí by se dal spočítat na prstech jedné ruky.
Ale vybavuji si jednu cenu za nejlepší černobílou fotografii. To je však spíše
taková malá radost. Daleko větší radost mi dělá, když jsou lidé s mými
fotografiemi spokojeni, vracejí se a doporučují mne dále.

 

Se svým týmem WALK photo nabízíte klientům bohaté
komplexní služby. Jaké?

Zaměřujeme se především na portrétní a
reportážní fotografie, reklamy a interiéry, kde máme bohaté zkušenosti, silné
portfolio a tým fotografů, který je schopen tyto zakázky realizovat, a případně
se i doplnit či zastoupit, je-li to potřeba. 

 

Spolupracujete
s dalšími odborníky v průběhu focení?

Ano, vychází to z
našeho přístupu ke klientovi. Vždy se snažíme vyjít maximálně vstříc, a tak v
případě, kdy nejsme schopni něco zajistit vlastními silami nebo nejsme v dané
oblasti dostatečně zkušení (například focení zemědělské techniky či jídla),
oslovíme některého z našich kolegů. Klientovi tím jednak odpadne starost s
hledáním a zároveň má jistotu, že zajistíme profesionála na svém místě, který
odvede kvalitní práci dle jeho představ. Stejně tak spolupracujeme s
vizážistkami, stylisty, kameramany a dalšími specialisty z příbuzných profesí.
Ve většině případů tak jsme schopni zajistit kompletní produkci i postprodukci. 

 

Podle čeho si myslíte, že mohou potenciální zákazníci rozpoznat kvalitního fotografa?

Neváhal bych fotografa požádat o ukázku všech fotek z vybraných svateb od začátku do konce, aby měl zákazník jistotu, že pár vybraných fotek, kterými se chlubí na webu, nejsou výjimky, které si navíc kvůli prezentaci doladil ve Photoshopu, a že dokáže odvádět kvalitní práci v průběhu celé svatby. Dalším vodítkem mohou být reference a doporučení známých. Méně už bych hleděl na chvástání se úspěchy v soutěžích, které mnohdy nemají žádnou vypovídací hodnotu. Nemluvě o tom, že řada soutěží je otevřená pouze amatérům a profesionálové se jich účastnit nemohou.

 

Jaký je váš velký
fotografický sen?

Ten si s dovolením ponechám pro sebe,
jelikož jsem v tomto ohledu poněkud pověrčivý a nerad bych to zakřikl. (smích) 

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Darina Blatská

Foto: archiv Lukáše Hanuska

Oficiální stránky: www.lukashanusek.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz