MUDr. Lucie Valešová – primářka Oční kliniky DuoVize

K otevření Oční kliniky DuoVize vedla cesta od velké
lékařské praxe ve fakultní nemocnici, četných profesních zkušeností. Primářka kliniky je člověk velmi rozhodný, schopný jasného úsudku a se
smyslem pro zodpovědnost. Žena okouzlující a empatická, sportovně založená, pěvecky nadaná
a také matka dvou synů. Disponuje výbornými vlastnostmi pro lékaře, který
přináší naší společnosti posun ve zdravotní péči. Důkazem toho jsou také
pravidelné inovace, které na klinice se svým týmem zavádí, a přináší tak naději
celé řadě pacientů, jejichž léčba byla až doposud velmi obtížná nebo nemožná.

 

Kdo a kdy stál u
zrodu Oční kliniky DuoVize?

Oční klinika DuoVize
vznikla před čtyřmi lety v Praze jako mladší sestra kliniky NeoVize, která byla založena před pěti
lety v Brně. Byla založena dvěma lidmi. Bc. Petrem Kocianem, který měl letité
zkušenosti s řízením nemocnice, a mnou. Dali jsme dohromady jeho
ekonomické a ředitelské know-how a moje lékařské znalosti a zkušenosti.

 

S jakou vizí
jste vstupovali do společného podnikání?

Jasným cílem byla kvalita a servis služeb. Celé zařízení
vedeme tak, jak bychom sami chtěli, aby se lékaři chovali k nám coby
pacientům.

 

Přiměla vás
k tomu nějaká vlastní negativní zkušenost?

Jednak jsem pracovala 16 let ve všeobecné fakultní
nemocnici, což byla obrovská zkušenost. Naučila jsem se moc věcí. Ale současně
jsem poznala hranice možností takového zařízení.

 

Jaké zásadní věci vám
na provozu nemocničního zařízení neseděly?

Ve fakultní nemocnici jsem se setkávala s tím, že pacienti
dlouho čekají, sedí nepohodlně, máme špatnou organizaci, vyhořelé sestry,
nedostatečnou komunikaci. Docílit změny v tak velké organizaci není snadné
a někdy je to naprosto nemožné.

 

Zvolila jste tedy
menší provozovnu a šla jste na to jak?

Lidé musí cítit, že náš personál je rád vidí, že jsou vítáni
a my se o ně chceme starat, že jim nabízíme veškeré své znalosti a zkušenosti a
oni jsou ti, pro koho tu jsme. Osobně jsem poznala, co je to bezmoc
v nemocničních zařízeních, i z té druhé strany. My sice jsme oční
obor, kde nedochází ke smrti a velkým extrémům, ale pacienti u nás hledají
pomoc. Jednou jsme lékaři a je pro nás důležité, aby se pacienti u nás cítili
důstojně. Aby v nás měli partnery a cítili empatii.

 

Co se týká přístrojů,
jaké vnímáte rozdíly v tomto směru?

To byla další věc, která mi vadila ve fakultní nemocnici. Na
jednom přístroji jsme dělali od rána do večera a koupit nový přístroj bylo
obtížné. Mnohdy ani pacienti nepotřebovali tak invazivní vyšetření. Taková
situace je hrozná bezmoc pro pacienta i pro lékaře. I tohle byl náš cíl. Koupit
přístroj, který považujeme v současné době za nejkvalitnější a ověřený.

 

Na trhu je nemalá
nabídka. Jakým způsobem volíte mezi tím kterým přístrojem?

Nejsem zastáncem toho, abych měla nejmodernější přístroj a
první v republice, ale abych měla přístroj ověřený, u kterého vím, že je
velmi dobře vyzkoušený a znám jeho možnosti.

 

Jakou investici do přístrojů
považujete za nejlepší a nejdůležitější?

Obecně lasery.

 

Jak se mezi sebou liší
a dokážete jimi obsloužit 100% pacientů?

Na klinice máme čtyři lasery. Dokážeme jimi vyhovět devíti
z deseti pacientů. Každý z laserů je určený pro jiný zákrok a celkově
nám vytváří velmi univerzální možnosti pomoci pro naše pacienty.

 

Jaká rizika při
laserových operacích musíte brát na vědomí?

Riziko existuje vždy. Zvláště jedná-li se o takové mikrozákroky,
kde je důležitý každý mikrometr.

 

Dívat se do detailu
oka musí být docela zajímavé…

Je to velmi zajímavé. (úsměv)
Například při odstranění dioptrií. Uvnitř rohovky, což je ta průhledná část
povrchu oka, která má 550 mikrometrů tloušťku, je čočka, kterou zevnitř laserem
vyřízneme. My tomu, co vyřízne laser, říkáme čočka, protože se tvaru luštěniny
skutečně podobá. Je to vlastně náhrada brýlí.

 

Funguje to i
obráceně?

Ano, a je to úplná novinka, kterou jsme zrovna na klinice DuoVize zavedli. Jedná se o možnost
zavedení takové čočky do oka. Není to ta lidská čočka, která se nahrazuje při
operaci šedého zákalu umělou čočkou. Tato čočka má dva mikrometry velikost a ta
řeší presbyopii, což je projev stárnutí. Znamená to, že člověk přestane dobře
vidět na blízko.

 

Pokud je to důsledkem
stárnutí, pak se takovému zákroku nikdo z nás nejspíš nevyhne, je to tak?

Dá se to tak říct. Lidé už od padesáti let na to trpí. Výjimku tvoří ti lidé, kteří nosí celý
život například minus tři dioptrie. Ti jen brýle odloží a budou vidět dobře.

 

Řeší se operacemi
vady očí, pokud jsou zjištěny?

Dioptrická vada vzniká v dětství a narůstá v dětství.
Je lepší vyčkávat do dospělosti, kdy se růst stabilizuje.

 

Provádí se tyto
zákroky v narkóze?

Neprovádí. Pacient je v plném vědomí a oko je
znecitlivělé kapkovým anestetikem. Od pacienta potřebujeme během operace spolupráci.

 

Pro vás den jako
každý jiný, ale pacient z toho musí být asi dost nervózní, nepletu se?

Pacienti jsou nervózní, a proto jim dáváme prášek na
uklidnění, aby se jim s námi snadněji spolupracovalo. (úsměv)

To je jedna skupina lidí a pak je druhá skupina a to jsou
lidé 45–55 let, i 60 let, kteří potřebují odstranit dioptrie jak na blízko, ta
na dálku. To už se běžným laserem nadá řešit. Oční čočka se musí nahradit.
Vkládá se dovnitř náhradní čočka, která je multifokální. To znamená, že štěpí
obraz.

 

Z čeho se čočky
vyrábějí?

Jedná se o akrylát. Dříve se dělaly z tvrdého polymetakrylátu,
pak měkkého silikonu. Oba materiály měly i určité nevýhody. Nejčastěji
používaný materiál je hydrofobní akrylát a existuje také méně často používaný hydrofilní
akrylát. Tyto dva materiály mají tu výhodu, že jsou čiré a mají vysoký index lomu.
To znamená, že mohou být tenké. Další výhodou je, že jsou měkké a my je můžeme
složit a jako ruličku vložit do místa, kde mají být. Dříve byly operační rány
velké šest až sedm milimetrů, dnes jsou to dva milimetry.

 

Jak dlouho zůstává
tento materiál uvnitř oka?

Natrvalo. Je to natolik kvalitní materiál, že v oku
může trvale a beze změny zůstat. Je to biologicky inertní materiál a je docela
zajímavé, jak se na to přišlo. Za druhé světové války měli letci, kteří se
účastnili boje, často střepiny z plastikového skla z kokpitu nalétané
v očích, kde se zhojil a nijak oku nevadil. Takhle se přišlo na to, že se
jedná o materiál, který by se dal používat k implantátům dovnitř oka.

A pak je tu třetí věková kategorie pacientů a to jsou 60
plus, lidé, kteří trpí na šedý zákal.

 

Ten je nutné včas
odhalit a vždy operovat?

Někdy se pacienti ptají, zda to má ještě smysl. Ale má a po
operacích, kdy začnou znovu jasně vidět, pookřejí a vrací se jim
z psychického hlediska chuť do života.

 

Setkala jste se někdy
s netradičním přístupem ze strany pacientů?

Musím říct, že vlastně ano. Bylo to v době, kdy jsem
měla na starosti léčbu u vězňů odsouzených za těžké zločiny, které jsem
vyšetřovala i operovala v okovech. Jeden vězeň mi rozbil francouzskou holí
sklo ve dveřích. Odvedli ho a už jsem ho neviděla, tedy ani neoperovala. Další
si úmyslně leptal tuhou z propisky oči, aby nebyl ve věznici ale
v nemocnici.

 

Jak na vás tito lidé
působili?

Někteří zvláštně, ale jiní úplně normálně. Neměla jsem pocit
přímého ohrožení, ale ten pocit, že jsou to zločinci, byl docela děsivý.
Společného s medicínou to má primárně to, že lékař musí ošetřit každého.

 

Když už k vám jednou
pacient přijde, stává se z něj obrazně řečeno trvalý zákazník?

Pravidelně chodí ke svým obvodním lékařům, ale k nám
opravdu jen na ty zákroky. Celou řadu lidí opakovaně nevidíme, protože u nich
zákrok děláme jednou, maximálně dvakrát a už nás nepotřebují. Jedná se o úplně
jiný systém než například u zubního lékaře, ke kterému opakovaně musíte.

Oční klinika DuoVize

 

A co naši nejmenší? Dá
se něco dělat s jejich prevencí v rámci nestátních zařízení?

Na to jsme také mysleli, a protože není dostatečně pokrytá oftalmologická
péče pro děti, založili jsme Dětské oční
centrum Kukátko, které je pojato jako herna.

 

Toto zařízení pro
děti je součástí DuoVize?

Není součástí DuoVize,
ale je jeho majoritním vlastníkem. Centrum je o dvě ulice vedle. Lékaři se
prolínají, Kukátko má své vlastní
sestřičky, recepci, ředitelku. Cílem je spolupráce hlavně se školkami, kde je
zásadní podchytit oční vadu včas a začít spolupracovat s rodiči.

 

Jak řešíte situace,
kdy rodiče nemají časovou kapacitu, aby se cvičení s dítětem věnovali
v potřebné míře?

Na to také myslíme. Prostředí je postavené tak, že u nás
děti mohou zůstávat třeba na čtyři hodiny jako ve školce.

 

Cvičení
s dítětem probíhá celou dobu?

Většinou zhruba dvě hodiny. Rodiče však u nás mohou děti
nechat i déle, jako ve školce, a my pro ně připravíme program.

 

Jak je tato péče
zajištěna ze strany zdravotní pojišťovny?

S tím je trochu problém. Pojišťovny tvrdí, že péče pro
tyto děti je dostatečná. Jenže centra, která tyto služby umí, jsou přeplněná a
mají obrovské čekací doby. A běžní oční lékaři tyto choroby ošetřovat neumí.
Umí diagnostikovat, částečně léčit, ale na řadu věcí nemají přístroje, a proto
jsou nutná tato centra.

 

Jak se vám
spolupracuje s konkurencí, pakliže má ke spolupráci dojít?

Vesměs dobře. Je řada center, která mají podobné krédo jako
my, a s nimi se vždy domluvíme. Běžný pacient to nemusí poznat, ale my si své
dobré vztahy s obdobně smýšlejícími centry udržujeme a spolupráce si
vážíme.

 

Jaké oční choroby jdou
vidět pouhým okem na první dobrou?

Jsou to zákaly rohovky, hodně pokročilý šedý zákal, choroby
víček. Často se člověk prozradí tím, že naráží do věcí nebo používá často hmat,
aby získal při pohybu jistotu, špatně periferně vidí, zkrátka špatný úhel
zorného pole. Vidí tedy jen uprostřed, což je konečný stupeň zeleného zákalu.
Lidé si to ale často sami neuvědomí, protože toto omezení vzniká pomalu a oni
jsou na to zvyklí. Jednou jsem se setkala dokonce s řidičem autobusu, který
to nevěděl. Tento případ byl však ojedinělý. A šilhání je vidět hned. Malý
stupeň zrakového postižení nelze bez vyšetření poznat. A je celá řada věcí,
které lze odhalit jen důkladným vyšetřením oka.

 

Skvrny na duhovce
jsou také diagnostikovatelné z hlediska medicíny?

Irisdiagnostika je diagnostika orientální čínské medicíny a
nespadá do medicíny, kterou se jako lékaři zabýváme. My v tom nespatřujeme
žádné znaky informací ani vad. Nepřikládáme tomu vůbec žádný význam.

 

Ještě vás žádný
orientální odborník nepřesvědčil o opaku?

Jestliže za mnou někdy přijde člověk, který si cvičením
vyléčí oči, budu o tom uvažovat, ale žádného takového neznám. My lékaři tento
názor neuznáváme a tvrdíme, že oči mají mít správné dioptrie, aby nevznikalo
napětí, svalové křeče, které vedou k bolestem hlavy a dalším rostoucím
obtížím. A to jen proto, že si člověk odmítne připustit, že by měl mít správné
brýle. V orientální medicíně nejsem vzdělaná, takže nevím, nechci to
kategorizovat. Hodnotím a diagnostikuji jako lékař, tak jak mi to přísluší.

 

V jakém procentu
jsou oční vady ve spojitosti s genetickou výbavou?

Kromě již zmíněné presbyopie je většina dioptrických vad geneticky
předurčená.

 

O jakých inovacích
můžete dnes, po čtyřech letech činnosti hovořit?

Před dvěma lety jsme jako první přinesli do České republiky laser
LenSx. Tento přístroj začal řešit šedý zákal, který se do té doby léčil
jen ultrazvukem. V letošním roce máme dvě inovace.

RELEX SMILE je metoda pro odstranění
střední a vyšší krátkozrakosti, která se provádí pod povrchem rohovky. Používá
se při ní jen femtosekundový laser, který vyřízne čočku z rohovky. Jde o
bezflapovou metodu – po operaci nemůže dojít k posunu ani poškození flapu například
při sportu. Zvyšuje se tím bezpečnost pro pacienty. Další pokrok přináší Raindrop rohovková
inlay – 2 mm velký implantát tvaru malé čočky, který se vkládá do rohovky pod
flap a slouží k léčbě presbyopie. Jde o metodu, která léčí to, co v určitém
věku trápí každého, ale dosud pro velkou část těchto pacientů nebylo uspokojivé
řešení.

Usilujeme o to, abychom nabízeli posun ve vědě, metody nové,
ale ověřené.

 

Kdybyste si sama
mohla vybrat zahraniční stáž, jaká země a proč by vás zajímala?

Často jezdíme na kongresy, které v rámci toho, že
chceme vidět metodu v praxi, nabízí i stáže. Není to metoda neobvyklá, ale
ne každý touto cestou jde. Většinou je mi stáž umožněna, protože je zřejmé, že
mám seriózní zájem a potřebuji získat důvěru. V tom okamžiku je moje důvěra
v přístroj, jeho schopnosti a výsledky přenosná na mé klienty, kteří zase
vkládají svoji důvěru do mě a mých spolupracovníků. Ale k vaší otázce – protože
se dlouho zabývám refrakční terapií, asi bych si zvolila USA.

 

Jak často jezdíte na
kongresy a kam?

Nejčastěji na refrakční kongresy. Snažím se vybírat ten
nejdůležitější, obvykle na něm trávím přibližně čtyři dny. Jeden ročně
navštěvuji v Evropě, nepravidelně také v USA a na některé jezdím
v ČR.

foto: Lenka Hatašová

 

Jste členkou nějakých
organizací, sdružení či klubů žen v podnikání?

Jsem členkou České
oftalmologické společnosti, České
společnosti refrakční a kataraktové chirurgie. Členkou klubu žen
v podnikání zatím nejsem. Ale určitě si myslím, že by to pro mě bylo velmi
užitečné v případě, že bych neměla kolegu, který je zaměřený ekonomicky a
manažersky.

 

Nakolik je pro vás
mužský faktor v práci důležitý?

Obecně mi vyhovuje ženský kolektiv. Ale v podstatě je
mi to jedno. Každý je jiný a vyžaduje jiný nástroj komunikace.

 

Jak to máte
s odhadem na lidi?

Myslím, že ho mám dobrý, a současně myslím, že ho člověk buď
má, nebo nemá, ale naučit se nedá.

 

Jste maminkou dvou
chlapců. Jistě byste mohla hovořit i o určitých proměnách v pracovním
nasazení z pozice matky. Jaké jsou vaše poznatky?

Mateřstvím se mi změnily hodnoty a priority. Všechno na čas,
je mi velmi drahý. Vždy si představím, že čas, který prožiju někde zbytečně, jsem
mohla prožít se svými dětmi. Zaměřila jsem se v mnoha ohledech na
efektivnost. Současně jsem dětmi velmi motivována. Považuji se za šťastnou maminku
dvou báječných synů, kteří mají po tatínkovi klidnou, přátelskou a veselou
povahu. To, že má pracující žena děti, jí přinese bez pochyby lepší schopnost
organizace.

 

Jak trávíte svůj
volný čas?

Jsem milovník sportu, a pokud se zrovna nerozhodnu pro úplně
pasivní odpočinek, volím jachting a tenis. Baví mě trávit svůj volný čas tak,
že úplně vypnu, rozšířím si obzory, naberu nové zkušenosti. Těším se
z koníčků, které podporují pospolitost lidí, což platí konkrétně pro
jachting, který vytváří velkou vzájemnost. A to vnímám i ve zpěvu, kterému se
věnuji už od dětství. Posledních asi osm let zpívám ve smíšeném sboru při
gynekologické klinice u Apolináře, kam chodí lékaři a jejich spřízněné duše.
Zpíváme staré i nové písně, spirituální a tak podobně. Dostávám se tam do role
žáka, který je řízen sbormistryní, a to je také velmi uvolňující, pustit čas od
času otěže. S manželem také chodíme tančit a to je pro mne také dobrý relax.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oficiální stránky DuoVize www.duovize.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz