Rostya Gordon Smith – personalistka, HR manažerka, koučka

Jen málokdy se
člověku podaří setkat s tak inspirativní osobou, jako je právě Rostya
Gordon Smith. Procestovala obrovský kus světa a všude si dokázala najít oblast,
ve které se profesně realizovala a byla úspěšná. Mnohokrát začínala naprosto od
nuly a v cizím prostředí, ale neustále na sobě pracovala a nakonec se stala
jedním z padesáti nejlepších HR manažerů světa. Své znalosti a zkušenosti v současné
době předává jako koučka, a jak sama říká, jejím největším zájmem jsou nyní
ženy a jejich nejen profesní realizace.

 

Jak byste popsala své
kariérní začátky?

Samozřejmě bylo základem studium. Ale brzy jsem se
odstěhovala do ciziny a měla jsem jedno dítě za druhým. Celkem čtyři děti. Nestaršímu bylo dva a půl, když se
narodil ten třetí.

Do jakých zemí jste
se tedy dostala?

Z Anglie jsme se přestěhovali do Brazílie, z Brazílie
do Španělska, pak zase do Anglie, do Kanady, pak do Hongkongu, do Japonska…
Stěhovali jsme se jako rodina, takže jsem neměla možnost budovat nějakou
permanentní kariéru. Ale protože jsem měla určité vzdělání a jsem člověk, který
je poměrně akční, a měla jsem štěstí, že jsem se rychle naučila jazyky a rychle
se orientovala v té zemi, tak jsem vždy něco dělala.

 

Čemu jste se věnovala
například v Brazílii?

V Brazílii jsem měla privátní školu, kde jsem učila
děti zaměstnanců anglické firmy, protože rodiče chtěli anglické vzdělání spíš
než to americké. No a později jsem i učila na americké střední škole. Když jsme
byli v Kanadě, tak jsem se zase realizovala v neziskové organizaci,
která byla vlastně součástí školního představenstva, a pracovala jsem s dětmi
emigrantů. S dětmi i rodiči.

 

V jakém smyslu
byla nutná spolupráce i s rodiči?

To je takové zajímavé, neboť rodiče přijedou třeba
z Jižní Ameriky, z Ukrajiny nebo i z Čech a mají nějaké
kvalifikace a dostanou nějakou práci. Jejich děti, ať je jim kolik je, jdou do
školního systému a v tom systému se naučí velmi rychle anglicky. Naučí se
anglicky bez akcentu a začnou si budovat přátelství a takovou tu svoji síť. Začnou
vlastně být Kanaďany. Mezi rodiči a dětmi pak vzniká propast, protože rodiče
byli nějak vychovaní a mají nějaké tradice a děti je často pak už nerespektují.
Tak tam jsem dělala vlastně takový koučink, ještě než byl koučink moderní.

 

A jak vypadala vaše
práce v Hongkongu?

V Hongkongu jsem si například dodělala magisterské
studium. Později jsem si tam zařídila firmu, v rámci které jsem vozila cizince
po různých továrnách, kde se daly koupit značkové věci tehdy ještě doslova za
babku. Také jsme ještě s jednou paní založily školu pro handicapované děti
ex-patriotů, to znamená cizinců, kteří pracují v Japonsku. Mohou mít třeba
dvě děti, které chodí do normální školy, a pak mají jedno handicapované nebo
autistické dítě a tam ho nemají kam dát.

 

V Japonsku neexistují taková zařízení?

V Japonsku sice všechny tyto věci existují, ale jen pro Japonce. Takže jsme si pronajaly dům blízko mezinárodní školy a začaly jsme i s tou mezinárodní školou spolupracovat. Takže co se týče kariéry, já jsem vlastně kariéru neměla, ale vždy jsem měla nějaký projekt nebo nějakou práci…

 

Nelákalo vás budovat
už tehdy přímo kariéru?

Já jsem měla takovou filozofii, že s dětmi zůstanu
doma, než půjdou do školy, což je pět let. Takže jsem byla pět let doma, ale
pak jsem zase zjistila, že jsem opět v jiném stavu, takže jsem byla doma
dalších pět let. No ale tam už bylo jen jedno dítě a měla jsem i chůvu. Do té
doby jsem si vše dělala sama.

 

V té době tedy
začalo intenzivnější budování?

Začala jsem pracovat v oblasti, ve které jsem se
kvalifikovala v magisterském studiu, což je rozvoj organizace a rozvoj lidí.
Bylo to v Hongkongu a tam jsem vlastně dostala první práci. A shodou
okolností díky tomu, že na to místo byly kvóty.

 

Jak to konkrétně
probíhalo?

To místo bylo vlastně připravené pro ženu, která se vrací
z mateřské dovolené. Nebo tedy z mateřské, protože tomu nerada říkám
dovolená. Kdyby tomu tenkrát tak nebylo, tak se ani nedostanu k pohovoru,
protože takové ty stereotypy o matkách, kterým změkne mozek, když jsou na
mateřské, jsou po celém světě.

foto: Lenka Hatašová

 

Co pro vás bylo
v těchto počátcích nejtěžší?

Pro mě to nebylo těžké. Pro mě bylo zpočátku jen těžké
dostat se do úplně jiného rytmu a nebýt úplně absolutně zahlcena prací, protože
já jsem tu práci milovala. Já jsem si úžasně užívala čas s dětmi. Byla jsem
velice aktivní matka a bylo to moje potěšení a obohacení mého života. Ale
využít své vzdělání, své sebeuvědomění, svůj entuziasmus a svou energii v práci,
to bylo, jako kdyby mě někdo vystřelil jako raketu.

 

A proč jste se tedy
rozhodli vrátit do Česka?

To byl absolutně sentimentální důvod, byla to láska k vlasti,
zaprvé. A za druhé nesmírná touha zhodnotit ty zkušenosti tady v mé zemi.
Protože proč bych dávala energii někam jinam, kde vše víceméně funguje, než do
své země, kde spousta věcí nefungovala, a to zejména v mé profesi?

 

Čím to bylo
způsobeno?

Strategický rozvoj lidí, to byla úplně nová věc. To tady
nemělo tradici, takže proto jsem se sem vrátila. Vrátila jsem se ale i proto,
že tuto zemi mám moc ráda a věděla jsem, že tu chci něco udělat. Něco, co tahle
země potřebuje. Samozřejmě jsem naivně nepočítala s tím, že mi tady
všichni otevřou náruč. Znám český národ. Ale nepočítala jsem ani s takovým
tím velkým skepticismem, se závistí, s podrážením, s pomlouváním…

 

Jinde jste se
s tím tedy nesetkávala?

Ono to je všude na světě, ale tady jsem se s tím
setkala více. Takže to je asi taková věc, která pro mne byla hodně těžká. Ale
zase na druhou stranu lidé uznali, že jsem se neodstěhovala někam do Toronta a
tam jsem nežila třicet let a pak se nevrátila do Čech a neříkala jim, jak se to
správně dělá v tom Torontu. Ale protože jsem žila v tolika
v zemích, vlastně asi deseti nebo tak nějak, tak k tomu nebyli tak
kritičtí.

 

Jak byste tedy
zhodnotila úroveň české personalistiky vzhledem k té světové?

Zpočátku to bylo slabé a mohla bych to spočítat na prstech,
kolik tady bylo skutečně strategických HR. Teď si myslím, že jsme ještě před některými
západními zeměmi. Myslím tím, co se týče procesů, které známe, znalosti
systémů, znalosti strategie a toho, co se všechno může dělat. Naše HR je velmi
moderní a je to také díky People
Management Foru, což byla česká společnost pro rozvoj lidských zdrojů a je vedená
Františkem Míkou.

 

Jak jste s touto
společností spolupracovala?

My jsme vlastně tu společnost zakládali a budovali na
základě vize, že česká personalistika bude na úrovni té zahraniční. A to si
myslím, že se v této zemi podařilo a myslím, že People Management Forum na tom má velkou zásluhu. Ale také je to
tím, že tady máme mnoho a mnoho zahraničních firem, které tyto standardy už
mají, které mají strategické HR, takže se pak všechno především dolaďuje po
českou kulturu.

 

Nic tedy české
personalistice neschází?

Jediná věc, která se mi zdá, že tady u personalistů chybí,
je odvaha. Odvaha v tom smyslu někdy oponovat. Říci vedení nejen: „Ano,
udělám to, mám na to kvalifikaci a umím to.“ Ale také to, že někdy prostě
vidím, že to není tak, jak to má být. Být schopen skutečně jako business člověk
se svou personální kvalifikací říct: „Takhle to nebude a nebude to fungovat.“

 

Čím myslíte, že je to
dané?

To není ani tak o vzdorování, ale o tom, aby si personalista
uvědomil, proč tam je. My tam nejsme jen proto, abychom firmě pomohli vydělávat
peníze pro investory, ale jsme tam ve skutečnosti proto, abychom se ujistili,
že její lidé jsou v pořádku.

 

Jak vypadá nyní váš
běžný pracovní den?

Já mám svou firmu, takže si mohu svůj den víceméně
organizovat. Samozřejmě, klient je na prvním místě, takže když zavolá nebo něco
potřebuje, prostě se to udělá. Tam není jiná cesta a jinak bych si to ani
nepředstavovala. Takže můj pracovní den vypadá tak, že ráno se snažím cvičit a
pak jsem buď u klienta, nebo připravuji nějaké školení, pracuji na své další
knize, kterou chci napsat, koučuji, mentoruji, networkinguji a nebo si vymýšlím
nové projekty.

 

Jaké vlastnosti by
měl mít člověk, aby mohl být ve vašem oboru úspěšný?

Já si myslím, že ten člověk by neměl mít jiné vlastnosti než
jakýkoli další člověk, který chce být úspěšný nebo chce v něčem vyniknout.
Podle mě v první řadě potřebujete vysoké sebeuvědomění. Pro to, aby byl
člověk sebevědomý v tom, co dělá, potřebuje vysoké sebeuvědomění. To
znamená, že potřebuji znát sama sebe. Já potřebuji znát své slabosti, své silné
stránky. A v první řadě pracovat na těch silných stránkách, ne na těch
slabých. To je často ztráta času. Potřebuji mít hodně energie a potřebuji být
sebenabíjející.

 

Jak vypadá takové
sebenabíjení?

To je strašně důležitá věc, protože člověk není závislý na okolí.
My všichni máme rádi pozitivní zpětnou vazbu a pochvalu. Ale není to podmínka. Samonabíjecí
člověk ví, co dělá dobře a co nedělá dobře, a umí si to uvážit a hned tak něco
ho nezdrbne. Umí sám oslavovat a umí se sám vyrovnat s propadem nebo
neúspěchem. Já jsem věřící člověk, takže u mě jsou velice pevné a narovnané
hodnoty. Já vím, odkud pocházím a kam jdu, a to mi dává tu energii. Dává mi to sebevědomí,
že dělám to, co chci dělat, a doufám, že to dělám dobře, a myslím si, že moje
víra mi v tom pomáhá.

 

Co vás vedlo
k tomu, že jste se stala věřícím člověkem?

My jsme vstoupili do Církve
Ježíše Krista Svatých posledních dnů, neboli k mormonům, už před třiceti
sedmi lety. Byli jsme pokřtěni v Brazílii. Já jsem byla ateista, můj
manžel byl anglikán. Já jsem se na náboženství vždy koukala jako na takovou tu
věc, ke které se člověk obrátí, když už nikoho nemá. Viděla jsem to spíš jako
berli a neviděla jsem to jako ohromný náboj. Vlastně jako jakousi GPSku na
život. Takže v tomto směru jsem velmi šťastná a spokojená, že jsem našla
víru, která mě nabíjí, kterou považuji za pravdivou. A v další řadě – a to
v neposlední řadě – stabilita závisí na tom, abyste měli štěstí se svým
partnerem. Ono to není jen o štěstí, ale abyste měli dobrý partnerský vztah,
kde máte absolutní podporu.

 

Zmínila jste vlastní firmu, co vás vedlo k jejímu založení?

Pracovala jsem dlouhou dobu na vysokých postech a zjistila jsem, že moje hodnoty se s mnohými prostě neprolínají. Člověk musí někde udělat nějaký kompromis, ale hodnoty, ty jsou to dno. Přišel takový moment, kdy jsem si řekla: „Ne, už ne, chci mít i širší rozsah.“ Tak jsem si uvědomila, že pro mne bude daleko zajímavější a budu mít daleko větší dopad, když půjdu na šířku víc než na hloubku. Pro mne to je ohromná satisfakce, protože vidím hromadu firem, potkávám hrozně moc lidí a ještě mám čas dělat dobrovolnické věci. Věci, které mě skutečně zajímají a které jsou pro mne srdcové záležitosti.

 

Co jsou ty srdcové
záležitosti?

Srdcové záležitosti jsou pro mě ženy. Ženy tady v České
republice. Jejich rozvoj, přátelství, budování sítě, pomáhání a vzdělávání.
Všechny tyto věci, to je prostě moje vášeň, protože si myslím, že ženy v Čechách
jsou neobvykle nadané. Jsou energické, jsou na úrovni, ale není jich tolik.
Takže moje touha je, že tu bude více uvědomělých žen. Že se do této společnosti
zapojí, že budou aktivně bojovat, aktivně se budou angažovat proti věcem, které
škodí ženám, které škodí našim rodinám.

 

Jak vnímáte ženy ve
smyslu rodiny?

Věřím, že žena je skutečné centrum rodiny, ať pracuje doma,
nebo v nějaké firmě. A také že se musíme spojit. Samotné nic nedokážeme. Já
nemluvím o boji proti mužům, ale o boji za lepší společnost. Nejen pro nás, ale
hlavně pro naše děti, protože na tom ženám záleží.

 

Bojujete také za to,
aby se ženy objevovaly na předních manažerských postech. Proč je to podle
vás důležité?

Samozřejmě se v tom angažuji a je to důležité, protože
my ženy nejsme minorita. Je nás přes padesát procent a nejsme reprezentované ani
v politice, ani ve veřejné správě, ani ve firmách. Fakt je, že jsme
vzdělanější – 60 procent postgraduálních studentů jsou ženy. Takže tady jsou
cenné zdroje, které nejsou využity. Problém je, že je to stále ještě mužský
business, že se ženy potřebují často přizpůsobit tomu mužskému směru. Ale čím víc
bude žen, tím bude tato společnost lepší. Tomu skutečně věřím.

 

V čem vnímáte
odlišnost mužů a žen manažerů?

To se nedá říci v jedné větě a nenazývala bych to
odlišností. Já bych řekla, že jsou muži, kteří jsou empatičtí, a jsou ženy,
které absolutně nemají žádnou empatii. Jsou muži, kteří jsou komunikativní,
jsou ženy, které nekomunikují dobře. Jediná věc, kterou bych uvedla, je, že muži
mají takový mužský klub, kde si umí pomoct, když na to přijde, nebo se
podpořit. Kdežto my ženy spolu spíše soupeříme, ale když se podpoříme, když se
přes to přeneseme, tak je v nás obrovská síla.

 

Myslíte tedy, že se ženská
situace zlepšuje?

Já věřím, že se zlepšuje, jinak bych tu už nebyla.

 

Jakou radu byste tedy
dala ženám stojícím na prahu jejich kariéry?

Já bych řekla ženám, aby si vše dobře rozmyslely, když
začínají a jdou do kariéry. Aby si dobře uvědomily, o čem jsou, aby měly vysoké
sebeuvědomění. Aby si uvědomily, jaké jsou jejich hodnoty a na čem ten život,
ty základní kameny stojí. A to aby neztratily, aby to skutečně věděly, aby si
uvědomily, že do té firmy něco přinášejí, že jsou někdo. Není to ta firma,
která jim dává nějakou sílu, jsou to ony samy. To je o tom sebevědomí. Aby se
zapojily do sítě žen. Aby se propojily. A aby uvážily i to, kde jsou priority,
co se týče jejich rodin.

 

Podle čeho vybíráte
své spolupracovníky?

Já nemám spolupracovníky. Moje firma je nastavená tak, že pracuji
sama. Potřebuji si hodně věcí organizovat podle sebe. Potřebuji jezdit do
ciziny, v cizině mám děti. Takže v létě nechci pracovat. To se
realizuji na své chalupě, kde funguji jako zahradnice a zemědělkyně. Ale
spolupracuji s několika firmami, kterým věřím, protože mají stejné hodnoty jako
já, takže máme takové strategické spojení.

 

Pracuje se vám lépe s Čechy,
nebo s cizinci?

Upřímně se mi lépe pracuje s cizinci. Záleží na cizinci
samozřejmě, ale jsem zvyklejší na to tempo, na tu komunikaci, na ty diskuse, na
dodržování termínů, na ty znalosti a tak dále. Nejlépe tedy asi s cizinci
v cizině. Ale na druhé straně tady v Čechách jsem také spokojená,
protože tady se setkávám se spoustou příjemných překvapení.

 

Jakou fázi své práce
si nejvíce užíváte?

Přemýšlení o nových věcech, plánování nových věcí, nových projektů.
To je to, co mě absolutně nejvíc nabíjí.

 

A kde čerpáte
inspiraci k novým projektům?

Inspirace vidím skoro všude. Já něco vidím a něco mě
napadne. A protože mám kolem sebe velice dobrou síť žen, zvláště žen, ale i
mužů, tak se o to hned podělím, zjišťuji, co by na to řekli. A umím se poté
spojit s lidmi, kteří mi to pomohou realizovat. Inspiraci najdete každý
den. Obzvláště když máte oči otevřené, uši otevřené a jste všímavý člověk, tak
inspiraci najdete všude.

 

Patříte
k padesátce nejúspěšnějších personalistů světa, považujete sama sebe za
úspěšnou?

To uznání mi bylo dáno v roce 2001, takže to už se nějak
posunulo.  A jestli se považuji za
úspěšnou? Ano, považuji se za úspěšnou.

 

Dokážete se tedy
úplně od práce oprostit?

No absolutně. Samozřejmě. Dokážu se oprostit. Já jsem takový
člověk, který je kdekoli, kde je rád, tak stoprocentně. To znamená, že když
jsem na chalupě a hrabu se v hlíně a sázím a trhám jablka nebo maliny, tak
jsem stoprocentně tam. Když jedu na kole, tak jsem stoprocentně na kole. Někdy
mě napadnou věci, tvořivé, ale to mě baví. Takže i když stojím před lidmi a
školím, konzultuji nebo koučuji, tak jsem tam stoprocentně.

 

Zmínila jste koučink,
kterému se také intenzivně věnujete. Jak takový proces koučování v praxi
vypadá?

Když se obě strany domluví, že spolu chtějí pracovat, a
„sednou si“, je čas na koučování. Pak je důležitá identifikace a ustanovení
cílů, dále prozkoumání situací a možností. Následuje souhlas k akci, přijetí
opatření a vše završuje zpětná vazba a souhrn.

foto: Lenka Hatašová

 

Jaký je zájem lidí o
to najmout si kouče?

Myslím si, že zájem o to najmout si kouče je veliký. Je to
potřeba. A když mluvíme o koučování, tak musím říci, že ze všech systémů a
nových věcí, které přišly, co se týče rozvoje lidí, je koučink jeden
z nejefektivnějších způsobů jak dostat lidi na nějakou úroveň nebo jak je
rozvíjet či jak jim pomoci.

 

Jací lidé za vámi
nejčastěji chodí?

Já se obyčejně specializuji na ženy. Koučuji také muže, ale
obyčejně jsou to ženy na vysokých pozicích nebo v middle managementu,
protože jsem tam byla a vím, čím si procházejí.

 

Jaký je největší
přínos toho, když si vás někdo najme?

Největší přínos toho je, že je tam definitivní cíl. Že víme,
co chceme, čeho chceme dosáhnout, jak dosáhnout našeho cíle. Kouč vede toho
člověka hlavně k tomu, aby si to uvědomil. Aby si to v hlavě srovnal
a aby on vyslovil to, co bude dělat.

 

Co je pro vás
největší odměnou za vaši práci?

Jsou dvě, ty odměny. Ta první je, že cítím, že jsem udělala
dobrou práci. Jsem k sobě hodně kritická, v soukromí i profesně. Ta
druhá věc je, když za mnou lidé přijdou a řeknou mi, že jim to pomohlo. Řeknou:
„Děkuji.“

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu:
Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín
Best of www.ibestof.cz