Platónův
citát říká: „Hudba a rytmus nacházejí cestu k nejskrytějším místům duše.“
Podobné okouzlení hudbou a hrou na hudební nástroj prožívá i baskytarista Tomáš
Lacina. Přestože původně z něj mohl být nadaný flétnista, náhoda tomu
chtěla a on vzal do rukou právě baskytaru. A už ji nepustil. Jelikož při hraní
zažívá čistou radost a koncerty, na kterých hraje, bývají vyprodané, je vidět,
že se jedná o náhodu šťastnou. I když hudbu už si nyní bez toho, aby ji hodnotil,
neposlechne.
foto: Lenka Hatašová
Kde se ve vás
vzala touha stát se hudebníkem?
S hudbou jsem začal brzy, kolem šesti let, více méně
z rozhodnutí rodičů. Ale líbil se mi tehdy klavír, který měla doma babička,
a také kytara. Ovšem náborová komise v „lidušce“ rozhodla jinak – zobcová
flétna. (smích) Na kytaru jsem měl
prý malé ruce a klavír jsme zase neměli doma. Tehdy to tak chodilo, jak si
určitě mnozí pamatují.
Co jste
tehdy na flétnu říkal?
Z flétny jsem nebyl nadšen, ale postupem času mě to celkem
bavilo. Přešel jsem pak automaticky na klarinet, u kterého jsem se ale výrazně
trápil. Už to pomalu vypadalo, že mě ten nástroj od hudební kariéry zcela
odvrátí. (smích)
foto: Lenka Hatašová
Ale neodvrátil…
Za pomoci rodičů jsem potom přestoupil na alt saxofon. Ten se mi
vždycky líbil jako nástroj jazzu, ke kterému jsem měl blízko prostřednictvím
otce a jeho nahrávek. Otec je vůbec velký hudební fanda s širokým
rozhledem. Sám není aktivní muzikant, ale k hudbě mě v podstatě
přivedl, naučil mě ji vnímat a poslouchat napříč žánry.
Bavila vás
hudební výchova už na základní škole?
Bavila mě rozhodně víc než výtvarná výchova, na kterou jsem byl
velmi nešikovný. Byla to taková odpočinková a pro mě snadná hodina. Noty jsem
znal, občas jsme si zazpívali, o Vánocích jsme hráli na školních besídkách. To
asi zná skoro každý, kdo hrál na základní škole na nějaký nástroj.
foto: Lenka Hatašová
Kdy tedy
přišla baskytara?
K baskytaře jsem se dostal kolem 15 let a začal snít o hraní
v kapele, v klubech, na festivalech… Ta vidina mě zcela pohltila a od
té doby jsem se za ní vydal. Kapela byla pro mě nový a fascinující svět,
jelikož bohužel v té době výuka na nástroje v základních uměleckých
školách, až na vzácné výjimky, obnášela jen sólo cvičení a přehrávání
naučeného. To jde podle mě proti samotnému smyslu výuky hudby a doufám, že
v současnosti je tomu už jinak.
Hudbu jste i
studoval. V jakém smyslu vnímáte studium jako přínosné?
Studium určitě podstatné je. Pod správným vedením člověk získá
důležité návyky, naučí se cvičit a samostatně se rozvíjet. Důležité jsou
samozřejmě i určité hudebněteoretické znalosti, které člověku velmi usnadní hru
na nástroj, komunikaci s ostatními hudebníky a celkové chápání hudebních
zákonitostí. Další věc je, kde člověk takové vzdělání získává. Nemusí to být
nutně nějaká vzdělávací instituce. Stačí narazit na člověka, který je výborný
muzikant, má znalosti a umí je předat. Pak může být výsledek mnohdy dokonce
lepší.
foto: Lenka Hatašová
Myslíte tedy,
že se dobře dokážou prosadit i lidé, kteří nestudovali?
Určitě dokážou. Mezi úspěšnými a slavnými hudebníky v oblasti
moderní hudby je mnoho takových. Je potřeba hudební talent a cit. Cítění je
v hudbě vůbec nejdůležitější element, který se nedá naučit. To dává
posluchačům i spoluhráčům nejvíce. Neškolení muzikanti mají v sobě také
často určitou syrovost, originalitu.
Co byste
obecně označil za největší školu pro svou kariéru?
Vždycky jsem se nejvíce učil v kapelách od ostatních
muzikantů, což trvá dodnes. Je pro to ostatně ta nejlepší příležitost, jelikož
mám to štěstí hrát se skvělými muzikanty. Člověk se také učí s každým
koncertem, reakcemi publika, neobvyklou nebo krizovou situací na pódiu. Velkou
školou je studiové nahrávání, kde se často projeví každá detailní nedokonalost
a je třeba se velmi koncentrovat. Tam se muzikant učí sám od sebe, ze svých
chyb.
foto: Lenka Hatašová
Z jakého
důvodu jste si tedy nakonec vybral právě basovou kytaru?
Byla to vlastně náhoda. Můj kamarád ze základní školy hrál na
kytaru, uměl zahrát spoustu muziky, kterou jsme tehdy poslouchali. Většinou to
byl rock a grunge, kapely jako Aerosmith,
Pearl Jam, Alice in Chains, Soundgarden,
Nirvana. Mně se to pochopitelně
líbilo. Jednoho dne mi ten kamarád řekl, že bych měl hrát na basu, abychom
mohli hrát spolu. A už to bylo. Člověk někdy potřebuje postrčit.
Jaké pocity
zažíváte, když hrajete?
To se těžko slovy předává. Určitě je tam soustředěnost. Ale pokud
vše klape tak, jak má, pak je to jednoduše radost.
Podle čeho
si nástroj vybíráte?
Každému hráči obecně sedí něco jiného, je to hodně otázka pocitu a
stylu hry. Někdy může výběr nástroje souviset i s fyzickými dispozicemi.
Důležitou roli hraje hudební styl a tomu odpovídající charakter zvuku, který od
nástroje očekávám. Variant je opravdu mnoho – různé typy dřeva, laků, snímačů.
Detaily hrají roli a někdy je to opravdu velká alchymie. Nicméně v tomto
se snažím být přímočařejší a řídit se spíše svým pocitem z nástroje.
Konečně, je to jednoduché – musí se na něj dobře hrát, musí mít krásný pevný
zvuk a skvěle vypadat. (smích)
Jak se dá
vůbec poznat opravdu kvalitní baskytara?
Myslím, že konec předchozí odpovědi to dokonale vystihuje.
A jak vypadá
údržba takové baskytary?
O nástroje je samozřejmě nutné pečovat, pokud mají odvádět dobrou
službu. Nevystavovat je pokud možno teplotním změnám, vlhku, nečistotám a
podobně. Mám svého kytaráře-servismana, který mi baskytary pravidelně seřizuje
a opravuje, což je třeba provést minimálně dvakrát do roka, spíše častěji. I
sebekvalitnější dřevo změnami ročních období pracuje, a je proto třeba seřídit
krk baskytary a upravit výšku strun nad hmatníkem. Častým užíváním také může
dojít k různým mechanickým „poruchám“, které je nutno vyřešit.
foto: Lenka Hatašová
Dokážete
dobře zahrát i na nástroj, který jste nikdy předtím nedržel v ruce, nebo
se s baskytarou musíte nějak sžít?
Jsou nástroje, které držíte poprvé a hraje se na ně skvěle. Takové
je nejlépe vlastnit, jak už jsem zmiňoval. Jinak si člověk na specifika nového
nástroje musí zvykat, ale pokud je nástroj kvalitní a dobře seřízený, nejde o
nic dramatického.
A musí se
také nějak udržovat ve formě sám hudebník?
Pochopitelně musí. Koncertní vytížení udržuje hudebníka ve formě a
zároveň samozřejmě podporuje i souhru nebo formu celé kapely. To však není vše.
Každý hráč by asi měl mít svoji cvičební rutinu, kterou zařazuje i mezi
koncerty pro uvolnění a techniku. Snažím se o to i já. Pokud není zrovna
koncertní sezóna, platí to dvojnásob.
Jaké je
vlastně celkové vybavení, které používáte?
Nebudu vás zatěžovat technickými detaily, ale není toho málo.
V současnosti používám dvě baskytary – čtyřstrunnou a pětistrunnou –
s odlišnými charaktery zvuku a jeden elektrický kontrabas, které měním
podle požadavků konkrétních skladeb. Dále k výbavě náleží koncertní
aparatura, tedy zesilovač a reproduktory značných rozměrů, různé efekty,
bezdrátové systémy pro odposlech na pódiu a tak dále.
Jak byste
charakterizoval svůj styl?
To by asi měli posoudit jiní. Za sebe mohu říci, že se snažím co
nejlépe posloužit svou hrou dané skladbě v daném žánru.
foto: Lenka Hatašová
V jaké
poloze se cítíte nejlépe?
V horizontální. (smích)
A jak dlouho
jste svůj styl hledal?
Nevím, zda se to dá označit za styl, ale vždy mě bavilo hrát
různorodé věci a svou hru jim přizpůsobovat. Souvisí to i s širokým
spektrem poslouchané hudby. Podle mého názoru je pro basistu, jako pro převážně
doprovodného hudebníka, taková univerzálnost žádoucí. Pochopitelně si ale i tak
člověk postupem času vyvíjí svůj určitý styl hraní i svůj typický zvuk. Někdo
dříve, někdo později. Myslím, že můj styl se stále ještě formuje a třeba ještě
nějakou dobu bude, což beru pozitivně.
foto: Lenka Hatašová
Dokážete
zahrát dobře i hudbu, která vám není blízká?
Vzhledem k tomu, co jsem říkal o univerzálnosti, by to tak
mělo být. Snažil bych se zkrátka o profesionální výkon. V tom smyslu je
hudba nejenom uměním, ale i řemeslem. Mám ale samozřejmě své limity. Jednak
zcela určitě nedokážu dobře zahrát všechny možné styly hudby. To je limit na
straně schopností. Druhým limitem je otázka kvality hudby a vkusu, za který
bych nechtěl jít.
Která
kapela, ve které jste hrál, pro vás byla nejzásadnější?
Z každé kapely a hudební spolupráce jsem si odnesl mnoho
zážitků a důležitých zkušeností. Profesně je pro mě ale nejzásadnější moje
současné působení v kapele Ewy Farne, kde je práce celkově na výborné
profesionální úrovni, což mám rád. V neposlední řadě jsem tu obklopen
vynikajícími muzikanty.
Jak se vám s
Ewou spolupracuje?
Jak jsem již řekl, s Ewou i kapelou se mi spolupracuje
výborně lidsky i profesně.
Podle jakého
měřítka vybíráte kapely, ke kterým se přidáte?
Musí v tom být nějaká výzva nebo zkrátka jen pocit, že mě to bude
hudebně bavit a naplňovat. Nejlépe oboje dohromady. Podstatná je také lidská
stránka. Osobně si nedokážu představit, že bych hrál v kapele, která po této
stránce nefunguje.
Jak se vůbec
člověk ke kapele dostane? Bývá osloven, nebo musí být tím, kdo sám
s nabídkou přijde?
Většinou bývá osloven, případně kombinace obého. Česká
profesionální scéna je poměrně malá a klíčovou roli hrají kontakty mezi
muzikanty, kteří si uvolněné posty mezi sebou zpravidla „dohodí“. Tyto kontakty
nejčastěji vznikají už na konzervatořích a podobně, což je nepochybný přínos
studia hudební školy, který jsem dříve nezmínil. Sám jsem byl takto osloven
svým spolužákem z konzervatoře. Konkurzy se vypisují spíše zřídka.
Které kapely
vás obecně nejvíce ovlivňují?
Je toho opravdu veliké množství a široký rozptyl. Pochopitelně
jsem sledoval a sleduji přední světové baskytaristy jako Marcuse Millera,
Victore Wootena a další. Obecně ale nejsem velkým příznivcem sólových projektů
baskytaristů. Mám sice rád hudbu postavenou na silných basových linkách, jako
jsou například britští Muse a dále
spousta interpretů a kapel z oblasti funku, soulu a blues, ale ne výlučně.
foto: Lenka Hatašová
Posloucháte
nějaké nahrávky i s kapelou?
V kapele sledujeme z profesního hlediska nahrávky a
vystoupení zpěvaček jako Alanis Morissette, Pink, Beyonce. Mám rád například i
elektronickou taneční hudbu, takže inspirace je dostatek.
Hrajete
v Česku i v zahraničí. Vnímáte nějaké rozdíly mezi českým a
zahraničním publikem?
Rozdíly vnímám. Ze zahraničí mohu nejvíce porovnávat
s polským publikem a obecně bych řekl, že Poláci jsou do hudby
v dobrém slova smyslu fanatičtější a dovedou se bavit spontánněji. V Česku
se mi zdá, že dominuje přístup „já tady budu stát a ukažte, jestli mě dokážete
pobavit“. Ale samozřejmě jsou i výjimky na obou stranách.
Neuvažujete
někdy o založení vlastní kapely?
Částečně „svoji“ dlouholetou kapelu mám. Už přes 10 let funguji
v elektroinstrumentální kapele U-Prag,
kde nás stále baví tvořit, ačkoliv koncertně není kapela tak aktivní, bohužel i
vlivem mé vytíženosti. Nicméně o založení skutečně vlastní kapely pokradmu
uvažuji. Záleží ale na mnoha okolnostech a čekám, až na to situace dostatečně
uzraje.
Co byste
poradil všem, kteří by se také chtěli stát baskytaristy?
Kupte nebo si půjčte nástroj, najděte učitele, který vám dá slušné
technické základy, ať se později netrápíte. Poslouchejte svoji oblíbenou hudbu
a „stahujte“ si basové linky, hrajte s nahrávkami. Jakmile to jen trochu
půjde, najděte si kapelu a hrajte spolu, vymýšlejte si vlastní doprovody a
hlavně poslouchejte, co hrají ostatní.
foto: Lenka Hatašová
Skládáte
také hudbu?
Skládám, ačkoliv nejsem příliš produktivní skladatel. O to větší
radost mi udělalo, že jedna moje skladba se objeví na chystaném novém albu Ewy
Farne, které již vyšlo v Polsku pod názvem (W)INNA?
Kde čerpáte
inspiraci?
Inspirací je pro mě vlastně asi všechno, co jsem kdy slyšel a co
aktuálně poslouchám. Je třeba také rozlišovat a respektovat žánr, ve kterém má
píseň být. V tom smyslu určitě záleží, jestli člověk skládá „pro sebe“, nebo
pro jiné. Na druhou stranu, když začnu rozvíjet nějaký hudební nápad, velmi
často začne žít vlastním životem a skončí třeba i dost jinak, než jsem původně
předpokládal.
Cítíte se
úspěšný? Co pro vás vůbec ve vaší kariéře úspěch znamená?
Úspěch je pro mě důležitý. Jednak motivuje, ale také vlastně vůbec
existenčně umožňuje vykonávat tuto profesi. V tomto smyslu se tedy za relativně
úspěšného považuji a zároveň doufám, že jsem na cestě vzhůru a ne opačným
směrem.
foto: Lenka Hatašová
Dokážete při
hudbě ještě relaxovat?
Asi ano, ale dělám to zřídka. Když chci doma odpočívat, většinou
si hudbu nepustím. I v autě mám raději ticho.
A poslouchat
hudbu a nehodnotit ji ještě zvládáte?
To už zcela nezvládám. Nemohu se ubránit obecnému hodnocení a
případně analýze použitých aranží, zvuku a podobně. Myslím, že to je deformace
většiny muzikantů.
Co pro vás
hudba jako taková znamená?
Hudba je pro mě forma umění, která dokáže předat nejvíce emocí.
Proto by se z ní neměly za žádných okolností vytrácet. Je mou profesí i
nejlepší zábavou, za což jsem velmi vděčný.
foto: Lenka Hatašová
Jak se
cítíte, když vstoupíte na pódium?
Těžko říct. Těsně před koncertem cítím většinou spíše příjemné
napětí a snažím se maximálně koncentrovat. Jakmile vstoupím na pódium, připadám
si trošku vytržený z času a prostoru. Není v tu chvíli místo na analýzu pocitů.
To nastupuje spíše po koncertě, kdy je teprve možnost si průběh koncertu a
pocity z něj přebrat.
Co vnímáte
na své práci jako to nejtěžší?
Asi dlouhé a často únavné cestování. Na druhou stranu se člověk
podívá do míst, kam by jinak nezavítal.
foto: Lenka Hatašová
Co je naopak
pro vás nejzábavnější?
Vlastně všechno ostatní. Baví mě pochopitelně koncerty, ale i
zkoušení, celkově práce s kapelou, tvůrčí práce i natáčení ve studiu. Užívám si
to.
Děkuji za
rozhovor
Text: Petra Kuncová
Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com
Vytvořeno ve spolupráci s Designhotel Elephant Prague www.hotel-elephant.cz
a GrandioR Hotel Prague www.hotel-grandior.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Profesní magazín Best of www.ibestof.cz
foto: Lenka Hatašová