Eva Hutyrová – klavíristka

Jak velmi nás hudba může
ovlivnit pro celý náš život, to je kapitola sama pro sebe právě u hudebníků.
Pianistka Eva Hutyrová měla jasno v momentě, kdy se zamilovala do první
klavírní písně. Vydala se na profesionální dráhu a slaví velké úspěchy i
v zahraničí. Co však patří k jejím stěžejním, klíčovým momentům
v profesní kariéře, je nalezená svoboda a nespoutanost, kterou jí tato
profese mimo jiné přináší.

Jakým způsobem se u vás
vyvíjel vztah k hudbě a zvolenému hudebnímu nástroji?

Můj vztah k hudbě se vyvíjel naprosto přirozeně, jelikož pocházím z
moravsko-slovenské rodiny, kde odmalička všichni zpívali, hlavně lidové
písničky, takže hudba mě provázela, řekla bych, už od samotného prenatálního
stadia. A když se ptáte, proč zrovna klavír, tak k mému rozhodnutí hrát na
tento nástroj došlo někdy mezi šestým a sedmým rokem, kdy jsem slyšela sestřenici
hrát známou skladbičku od Beethovena Pro
Elišku. A to mě tehdy tak okouzlilo, že jsem se prostě rozhodla, že na
tento nástroj musím hrát. Nic víc, nic míň, takto jednoduché to bylo.

 

Existuje ideální či
univerzální způsob, jak dobře natrénovat skladbu?

Nevím, jestli ideální způsob existuje, mohu vycházet jen z vlastních
zkušeností. Důležité je taky uvědomit si, o jakou obtížnost skladby se jedná.
Každý má navíc rezervy v něčem jiném. Někdo má odmalička rychlé prsty, učí se
rychle zpaměti, ale třeba mu chybí přirozená muzikalita. Někdo je naopak
přirozený muzikant, ale musí víc řešit technickou stránku věci. Každopádně „dobře
natrénovat“ skladbu by asi především mělo znamenat správně pochopit smysl toho,
co hraju, přečíst správně text (notový) a ve finále dodat konkrétní skladbě
něco svého, zkrátka něco, co vyjadřuje taky moji osobnost.

 

Komu nebo které škole vděčíte
za to, co jste se naučila o hudbě?

Na ZUŠ ve Zlíně to bylo seznámení s pestrým světem klavírní tvorby, na
konzervatoři v Brně to bylo rozvíjení osobnosti a kromě standardního světového
repertoáru poznávání také současných skladatelů a na AMU v Praze u pana profesora
Emila Leichnera pokračování v podobném duchu jako v Brně, čili zvládnout
studijní plán, ale v rámci toho ještě vybírat i méně známá díla a další navazování
kontaktů a spolupráce se skladateli. Většina z nich byla také mými kamarády,
takže to bylo o to příjemnější. Krom toho mě samozřejmě ovlivnily také
osobnosti, které jsem potkávala na mezinárodních klavírních kurzech.

 

Jaké milníky ve vašem
životě považujete za ty klíčové?

Narození dcery. To je klíčový moment celého mého bytí. Od té doby mám
pocit, že hraju tak nějak svobodněji, víc jsem se uvolnila a selektuju věci,
události na podstatné a méně podstatné. Předtím jsem brala všechno strašně vážně,
možná až urputně. Zkrátka jsem šťastnější a líp se mi hraje.

 

Jaké milníky byste ráda
ve vašem životě ještě měla?

Když se budeme bavit o profesních věcech, tak bych se ráda vrátila
koncertovat do USA a vůbec poznávat stále nové krajiny a lidi v souvislosti s
muzikou. Předávat lidem aspoň něco málo z české hudební kultury.

 

Jak je to u hudebníků
s pojmem kariérista?

Asi jako v jiných oborech. Někdo chce „za každou cenu“ prorazit, hraje
všechno, s kýmkoli, bez ohledu na vazby, vztahy a je to jeho cesta. Každý máme
možnost volby. Pro mě je v hudbě podstatné, co hraju a s kým. Musím mít pocit
osobní svobody, necítit nějaký diktát a mít ráda lidi, se kterými pracuju.
Osobní vazby jsou pro mě důležité. Takže asi nejsem kariérista, protože bych jinak
dokázala z minulých let využívat spolupráce, které lidsky nefungovaly, ale kariérně
by třeba znamenaly „posun“. Já bych to ale jinak nechtěla, takto jsem
spokojená.

 

Jaké možnosti pro svoji
kariéru hudebníci mají? Existuje nějaká vlastní cesta? A jaká jsou její úskalí?

Možností je spousta – uplatnit se jako hráč v orchestru, v komorním
ansámblu, učit na nejrůznějších hudebních institucích, u klavíristů je to i korepetice.
Pro mě je vlastní cesta skloubení několika aktivit – spolupráce s ansámblem Konvergence, korepetice na gymnáziu a
hudební škole v Praze- Žižkově, komorní hra, klavírní soubor The Fortyfingers a k tomu natáčení pro
rozhlas a televizi. Baví mě ta rozmanitost. A úskalí? Pokud se někdo rozhodne
třeba „jen“ pro sólovou dráhu, musí počítat s tím, že uživit se jen takto bude
zřejmě složitější. Ale zase, pořád se vracíme k té cestě, kterou si každý
vybírá sám za sebe. A je to tak v pořádku.

 

S jakými zážitky
jste se vrátila z lednového scénického veletrhu v New Yorku?

Jen s těmi nejlepšími. Vážně, byla jsem nadšená. Ze samotného města, z
organizace, kterou koordinovala Česká
centra, která připravila naše „showcase“, a dále ze spolupráce s americkým
skladatelem Glennem Cornettem, díky kterému jsme mohli hrát v multimediálním
prostoru Spectrum na Lower Manhattan.

 

Jakým způsobem se tam
vůbec lze dostat?

Manažerka našeho ansámblu Konvergence
Kateřina Riethofová, která sleduje velmi aktivně nejen české hudební dění,
přišla s nápadem přihlásit Konvergenci
na APAP v New Yorku, byť se jedná více méně o scénický veletrh. My ale často
hrajeme takzvané prostorové kompozice, čili působíme „scénicky“, takže jsme se po
diskuzi rozhodli, že by to mohla být zajímavá zkušenost. Česká centra, která účast koordinovala a vybírala z přihlášených
divadel, tanečních a hudebních souborů, se nakonec rozhodla a vybrala za hudbu
soubor Konvergence. Byli jsme tam
jako jediný český hudební zástupce.

 

Jak probíhala vaše vystoupení
v NY?

První vystoupení se odehrálo na půdě České
národní budovy na Manhattanu. Bylo to takzvané „showcase“, krátké, asi třicetiminutové
představení, kde jsme prezentovali program Mountains-Silence-Fragile. Autorsky
se na něm podíleli naši tři kmenoví skladatelé Tomáš Pálka, Ondřej Štochl a
Michaela Plachká. Pak jsme měli ještě jeden celovečerní koncert s jiným
programem v Bostonu, kde jsme měli zařazené kompozice i amerických skladatelů.
Ansámbl reprezentovali Ondřej Štochl na violu, Tomáš Hanzlíček na kytaru, já na
klavír a na klarinet hrál Jiří Mráz. Na závěr našeho týdenního působení v
Americe jsme hráli, jak jsem se již zmínila, v prostoru Spectrum v NY na Manhattanu ve spolupráci s klavíristou Davidem
Kalhousem. Tam jsme prezentovali opět českou současnou tvorbu a americké
skladatele. 

 

S jakou vzpomínkou
na své posluchače jste se vrátila?

Vybaví se mi otevřenost publika, zájem o nové věci, spousta otázek
směřujících k muzice, kterou jsme prezentovali, sdílnost. Pocity byly a stále
jsou v živé paměti a mám z nich pořád radost.

 

Kdo je podle vás ideální
posluchač vašeho žánru?

Vlastně kdokoli, kdo je otevřený hlubšímu ponoření do myšlenkového světa,
ať už vlastního, nebo toho, který se objeví nebo může objevit na základě
poslechu. Řekla bych, že důležitá je soustředěnost a otevřenost posluchače.
Určitě nejsou naše koncerty určeny jen pro intelektuály. Uvidíte zde spektrum
posluchačů přes studenty konzervatoří, vysokých škol (nejen hudebních),
psychology, lékaře, jaderné fyziky, seniory… Nejsme vyhraněná skupina závislá
na věku, ale na tom, koho zajímá současnost. To, co zní dnes. To, co formuje
naši společnost v dnešní době, a to, co ji charakterizuje. Nastavujeme zrcadlo
našim současným životům.

 

Jaké vlastní kouzlo
tento žánr přináší vám osobně?

Svobodu. A možnost taky aktivně zasahovat, spoluvytvářet, diskutovat a
nacházet v tom tvoření plno slovy nepopsatelných věcí. Není zde prostor pro
rutinu a stagnaci a to mě baví.

 

Momentálně se
připravujete na koncert v rámci
Pražského jara, kde budete s ansámblem Konvergence
uvádět pět premiér autorů tří generací. Můžete mi přiblížit, jak to celé bude
probíhat?

Právě začínáme zkoušet. Koncert bude probíhat 19. 5. v 19:30 v Praze v
Anežském klášteře. Specifičností
koncertu bude také to, že využijeme prostor, který nám Anežský klášter nabízí, takže posluchači budou mít možnost
vychutnat si prostorové kompozice a budou takříkajíc přímo v centru dění.
Uslyšíte skladby Tomáše Pálky, Michaely Plachké, dále Ondřeje Štochla, to jsou
ti z té mladší generace. A za tu starší to budou osobnosti české současné
tvorby – Marek Kopelent, Petr Graham a Pavel Novák Zemek. Konvergence neboli
sbíhavost bude tentokrát citelná spíše v námětu kompozic. Všechny skladby budou
zejména tichou, skromnou výpovědí o něčem, co je pro toho kterého autora důležité.
Anežský klášter sám vybízí k tomu,
aby kompozice měly duchovní, řekněme až kontemplativní rozměr.

 

Jak vypadá vaše příprava
a kde jsou dejme tomu složitější místa?

Po obdržení notových materiálů s autory probereme jejich ideu a poté
začneme danou kompozici zkoušet. Pokud je ve skladbě nějaký neobvyklý způsob
využití nástroje – u klavíru třeba hra ve strunách – tak se věci řeší na místě,
bavíme se o zvuku, jak konkrétní místo nejlépe zahrát, aby vyznění v celkovém
kontextu působilo co nejcitlivěji a odpovídalo charakteru dané skladby. Jinak
každý interpret cvičí sám doma a na zkouškách už jen dáváme skladbám pevný tvar.

 

Máte očekávání? Případně
jaká?

Kdo nic neočekává, nebude zklamán. Ale pokud se ptáte na očekávání v rámci Pražského jara, tak ano, budu netrpělivě
čekat na zpětnou vazbu od lidí. A vůbec, asi je přirozené, že člověk, pokud
něco spoluvytváří, čeká reakci publika. Pokud je kladná nebo pokud lidé přijdou
s tím, že je to oslovuje, ptají se, vytváří to příjemnou interakci s hráči.

 

Umíte si správně přát,
nebo máte pocit, že příležitosti a šťastné události chodí do vašeho života
nějak samy?

Mám pocit, že když jsem vyrovnaná, spokojená, mám radost z toho, co je
tady a teď, nelpím na banalitách a věnuju se své práci, ano, i ty řekněme
drobné radosti vstupují do běhu věcí tak nějak samy.

 

Jak došlo ke vzniku
ansáblu Konvergence? Proč zrovna
tento název?

Ještě na AMU v Praze se několik studentů kompozice s podobnými vizemi
rozhodlo, že by rádi ovlivnili dění kolem nás na základě vlastních koncertů. A
to nejlépe s vlastní dramaturgií. A to vše se podařilo. Sdružení vzniklo, za 12
let existence se uskutečnila řada velmi originálních koncertů. Konvergence – směřování
ke společnému cíli, k průsečíkům, které vytvářejí mosty mezi skladbami.
Posluchač sleduje jakési pásmo, takže by měl vnímat koncert kontinuálně. To je
dost výrazná změna oproti běžně řešeným koncertům, kdy často jednotlivá díla
mezi sebou nemají silnější pojítko, ať už myšlenkové, nebo estetické.

 

Jaká hudební vystoupení
spolu děláte a v jakém počtu hudebníků obvykle?

Realizujeme jak vlastní koncertní řady, tak koncerty ve spolupráci s
dalšími hudebními a tanečními institucemi. Snažíme se hledat stále nové impulzy.
Prezentujeme tvorbu především žijících skladatelů celé naší planety. Bez
nadsázky provádíme dnes na vysoké interpretační úrovni skladby z celého světa.
A ohlasy autorů na sebe nenechávají čekat. Mnozí se na koncert do Prahy
nedostanou, ale na základě nahrávek z koncertů je vidět, že patříme ke špičce v
našem oboru. Takovou úroveň se snažíme nejen udržet, ale stále ji rozvíjíme
dál.

 

Máte před sebou
v rámci Konvergence nějaké
inovační vize?

Kromě již zmíněného se snažíme navazovat více spolupráci mezi obory. V
příští sezoně by tak měl proběhnout projekt, jehož středobodem bude spolupráce
mezi skladateli a skladateli-studenty v kombinaci s videoartem. Snažíme se tím
zpřístupnit současné hudební umění pro více potenciálních zájmových skupin.
Jinými slovy, hudební umění je současně vizuální, pokud přijdeme na koncert a
neposloucháme pouze nahrávku z CD. Proto vytváříme tato propojení a koncepty,
které posouvají náš vjem dále. Pro mě osobně je taková spolupráce často
zajímavější v celkovém vyznění díla než samotné provedení čistě „hudební“.

 

Jaké vize máte vy sama ve
své kariéře?

Je jich spousta, ale asi o nich nechci moc mluvit, abych něco, co se třeba
teprve rodí, nezakřikla… (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lucie Čermáková – www.luuca.eu a www.artykel.cz

Make-up: Kristina Pospíšilová

Oficiální stránky: www.konvergence.org a www.fortyfingers.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best of
www.ibestof.cz