Obsáhnout
osobnost Petra Žantovského do jediného rozhovoru by byl asi nadlidský úkon. Za
každou jeho odpovědí vás totiž napadají stále další otázky a svým povídáním ve
vás vzbuzuje nadšený zájem o to, proniknout do dané problematiky a zajímat se o
to, co k jakým myšlenkám a krokům tohoto výjimečného člověka vedlo. Petra
Žantovského tedy tento rozhovor zachycuje takového, jaký je nyní, jeho postavu
v profesních oblastech, kterými se právě zabývá a ve kterých se
s obrovským zápalem realizuje.
Vystudoval
jste žurnalistiku. Kdy jste se uvědomil, že se této oblasti chcete věnovat?
Když mi bylo asi 11 let a poslouchal jsem v rozhlase pořad Toulky za písničkou a slyšel jsem prvně
Beatles, Dylana či Rolling Stones, fascinovala mě ta představa, že jednou budu
taky ten redaktor, který sedí ve studiu a vybírá muziku, co se bude hrát.
Dokonce jsem do rozhlasu napsal, že se mi ta práce líbí a co mám udělat pro to,
abych se k ní v dospělosti dostal. Nějaký redaktor, jméno už si
samozřejmě nevybavím, mi tehdy napsal ve smyslu „milý mladý příteli, to musíš
nejdřív vystudovat žurnalistiku, a hlavně hodně poslouchat muziku…“ Obě rady
jsem si vzal k srdci hodně svědomitě a po různých peripetiích se nakonec
k obojímu dostal – jak na fakultu žurnalistiky, tak nakonec i k tomu
„pouštění muziky“ v rádiu. I když svět okolo už byl mezitím úplně jiný,
moje sny mi zůstaly.
Jak se podle
vás tento obor proměnil od doby, kdy jste začínal?
Psát jsem začal na sklonku totality, takže ta proměna je
dramatická. Najednou se může psát skoro cokoli, ale o mnoho lepší ta
žurnalistika ve smyslu profesionality zase není. Naopak, připadá mi, jako by
přibylo nezodpovědnosti, nafoukanosti – zejména mladých, ale nejen – novinářů,
kteří mají bezdůvodný pocit, že „dělají dějiny“, místo aby je jen pokorně
sledovali a zachycovali. Zjevně svoboda a odpovědnost v našich zemích
nejdou vždy nutně spolu.
Nakolik se
lišily vaše představy o žurnalistické profesi od reality?
Kupodivu ani moc ne. Ono psaní do tiskových médií nebo mluvení do
rádia je taková vcelku explicitní disciplína. Co je určitě podstatné, je
vnitřní snaha stále se něco dovídat, vzdělávat se, přijímat nové podněty,
nezapouzdřit se v nějakých věčných pravdách. A to hlavní: být opravdu
nestranný a nezávislý. Ale zvídavost i dispozice k nezávislosti, to jsou
vlastně osobnostní charakteristiky. Tak dejme tomu, že to považuji za hlavní
předpoklady k pořádnému výkonu té práce.
Co byste
doporučil dnešním mladým lidem se zájmem o diskutovanou profesi?
Především musí mít extrémní zájem o věci kolem sebe – a to i o
takové, k nimž mohou mít na první pohled nechuť. Uvedu příklad: i když
jste třeba jen hudební nebo módní novinář, stejně se neobejdete bez základních
znalostí práva a ekonomie, protože i hudební či módní svět má svá právní a
ekonomická pravidla, své existenční dimenze, bez jejichž znalosti toho víte o
tom oboru míň než polovic.
Jak vypadala
cesta, na základě které jste si zvolil témata, na která se chcete zaměřovat?
Na začátku, jak už jsem říkal, to byla muzika a obecně kultura.
K politice jsem se dostal mnohem později. V půli 90. let jsem vydával
knížky a občas psal recenze do časopisů. Říkal jsem si, že po listopadu 1989 je
společnost na správné cestě a mohu si dovolit ten přepych o politiku se
nezajímat, nechat ji plynout mimo sebe. Jenže pak došlo na sklonku roku 1997 k
„sarajevskému atentátu“, padla Klausova vláda a média byla plná jednostranných
informací, podle nichž to vypadalo, že do té doby úspěšný premiér Klaus je
nejhorší zločinec. Říkal jsem si, že to nemůže být tak snadná pravda, že každá
mince má dvě strany a média mi předkládají jen tu jednu.
Co jste tedy
udělal?
Zavolal jsem Václavu Klausovi a nabídl mu, že s ním napíšu knížku,
v níž bude moci říct, jak ty události vidí on. A od té doby už jsem byl po
uši v politice. Přesněji řečeno těsně u politiky, do které jsem se učil
nahlížet a později o ní – snad i s jakousi poučeností a nestranností –
psát. Už si neumím představit, že bych se tematicky vrátil jen ke kultuře či
hudbě. To, co se děje kolem nás, je nosné, klíčové, dává to půdorys a podmínky
k existenci těch radostí na povrchu – třeba kultury. Ale bez toho podloží
by to nešlo. A mě vždycky zajímaly spíše základy než horní patra, neřku-li
jenom fasády.
Vzpomenete
si na pocit, když vám vyšel první článek?
Ano, to byl velmi legrační pocit. Napsal jsem ho ve svém tehdejším
bydlišti ve východních Čechách do okresních novin, šlo o recenzi
z přehlídky amatérského divadla. Noviny si to objednaly, já to odevzdal,
vyšlo to – ale podepsaná pod tím byla soudružka redaktorka. Od té doby vím, že
věci jsou holt relativní. (smích)
Máte nějaký
žurnalistický vzor?
V hudební žurnalistice nedávno zesnulého Lubomíra Dorůžku –
velmi vzdělaného gentlemana ze staré školy. V „normální“ žurnalistice ani ne.
Spíš mě zajímají autoři na pomezí, blíže k filozofii, třeba Rakušan Konrad
Paul Liessmann nebo Angličan John Gray. Nejenže píšou věci zásadní a mnohdy
objevné, ale navíc se to obvykle velmi dobře čte. A vlastně ještě jeden autor
mne napadá: velmi pěkné novinové sloupky píše Umberto Eco.
A koho ze
současných českých novinářů považujete za opravdu kvalitního?
Nechtějte po mně jména českých novinářů. Jedni by se mohli urazit,
druhé bych mohl nechtěně opomenout. Řeknu to jinak. Jsou novináři, kteří se
nestydí za svůj názor. Když jejich texty čtete, víte, kde ten člověk stojí a
proč. To je poctivé. Každý člověk má názor, i novinář. Nepoctivé je, když se
vám novinář snaží namluvit, že je naprosto nestranný a nezávislý, a přitom
z jeho psaní nějaké stranictví či stranění vyloženě čouhá. Jak říkával
Miroslav Macek: „Neexistuje nezávislost. Je jen závislost, o které nevíme, na
čem je.“ Je to jen bonmot, ale něco na něm je.
Co podle vás
tedy obecně dělá dobrého žurnalistu?
Umění podívat se na každý jev, událost či osobu, o které mám psát,
co nejobjektivněji, ze všech možných úhlů. Získat si všechny možné informace,
než vyslovím nějaký soud. A hlavně dokonale a vždy rozlišovat zprávu a
komentář. Zpráva informuje o dění, komentář je hodnotí. Směšovat obojí je
základní prohřešek proti novinářské profesionalitě a etice.
Podle jakých
měřítek vůbec hodnotíte novinářskou práci?
Podle dlouhodobé zkušenosti s dílem toho kterého autora.
Každý může občas uletět, ale z dlouhodobého hlediska na něj jeho práce
vyzradí všechna pro i proti.
Jste autorem
mnoha rozhovorů s osobnostmi z politické i kulturní scény. Co podle vás
stojí za dobrým rozhovorem?
Kdykoli, když mám uskutečnit rozhovor, a je jedno, zda
v rádiu na 20 minut, nebo knižně na 200 stránek, snažím se ke zpovídanému
přistupovat s otevřeným hledím, jako k partnerovi. Nesnáším ten
výslechový, namyšlený, agresivní typ interview, který se u nás, zejména
v televizích, tak uhnízdil. Když zpovídanému dáte hned najevo, že si ho
nevážíte a hodláte ho znemožnit, nic vám neřekne, uzavře se a věcný výsledek
rozhovoru je nula. Když k němu přistoupíte partnersky – obvykle to nazývám
nejraději rozpravou – může se vám povést, že se partner otevře a řekne věci,
které třeba ani neplánoval. Prostě proto, že je mu s vámi dobře a vede ho
to ke snaze být otevřený a upřímný.
Podle čeho
si vybíráte osobnosti, se kterými zamýšlíte udělat rozhovor?
Když jde o takzvanou denní žurnalistiku třeba pro rozhlas, tak
podle toho, zda mne ten člověk zajímá a má co říci. Když jde o knihu, pak si
dotyčného musím vážit, mít v úctě jeho práci, dílo, myšlenky.
Existuje
někdo, s kým byste rozhovor rád uskutečnil, ale dosud se vám to
nepodařilo?
Když mi bylo něco přes dvacet, měl jsem sen udělat rozhovor
s Jaroslavem Seifertem, dostal tehdy Nobelovu cenu za literaturu a
v oficiálních kruzích byl v nemilosti. Jenomže jsem se k němu
tehdy vůbec nedostal a on pak zanedlouho zemřel. Tak to je jeden navždy
nesplněný sen. Jinak já jsem si většinu snů tohoto typu uskutečnil. Knižní
rozhovory jsem uskutečnil s Václavem Klausem, Milošem Zemanem, s tím
dokonce dvakrát – po deseti letech, také s Evou Urbanovou, Otakarem
Vávrou, Janem Potměšilem a řadou dalších. Možná, že si zbytečně věřím, ale
myslím, že až zase budu někdy chtít opravdu udělat rozhovor s někým, kdo
mě bude extrémně zajímat, tak pro to udělám všechno a pak se to podaří.
Dostal jste
vždy odpovědi na všechny své otázky?
Samozřejmě, že ne, ale i mlčení je někdy odpověď. Stejně tak lež
je někdy přesná odpověď, když ji rozeznáte. Ale zároveň jsem se vždycky snažil
řídit tím pravidlem Exupéryho Malého
prince, který se také ptal pořád dokola, než se mu na jeho otázku odpovědi
dostalo. Nedal se odbýt.
Osobnosti
k rozhovorům si vybíráte častěji sám, nebo jste přímo oslovován?
Skoro vždycky sám, jen dvakrát jsem byl osloven. Poprvé kurdským
lékařem Yektou Uzunoglu, který se před mnoha lety stal obětí politického
spiknutí českých mocenských a policejních elit, odnesl to několika lety ve
vězení a nakonec ho všechny soudy očistily a zbavily všech obvinění. To byl
velký příběh vypovídající také velmi mnoho o naší polistopadové současnosti. A
podruhé jsem přijal nabídku emeritního politika Petra Havlíka, s nímž jsme
vedli přátelské, politologicky laděné rozpravy. To bylo velmi příjemné, protože
Havlík je člověk, který u mnoha věcí byl, má nadhled a umí dávat fakta do
souvislostí.
Můžete dělat
rozhovor i s lidmi, kteří vám nejsou lidsky či názorově vůbec blízcí?
Ne pro knihu. V denní publicistice se tomu často nevyhnete. Důležité
je oprostit se od sympatie či antipatie, být věcný a nezaujatý.
Jak se
změnilo v průběhu života vaše nahlížení na média obecně?
Snad mám o něco dospělejší a poučenější přístup. Nepřeceňuji
význam a vliv médií. Lépe rozeznávám snahy o manipulaci a skrytou propagandu.
Mohu říci, že stejně jako reklama ani média na můj život už nemají absolutně
žádný směrodatný vliv.
Nakolik jsou
tedy podle vás česká média důvěryhodná?
Nemluvme o médiích, ale o novinářích. Každý novinář je pánem svého
vlastního obrazu, svého kreditu. Kdo si sám sebe neváží a prodává svou práci,
ať už za jakoukoli cenu, toho si nemůže vážit nikdo další. Kdo je sám sebou, je
osobnost a stojí si za svým, dokáže argumentovat i přiznat omyl, toho si můžete
vážit i vy, i když s ním nemusíte vždy souhlasit. Pravda, těch druhých je mnohem
méně. Ale i novináři jsou jen vzorkem populace. Jak se říká o politicích – máme
jen takové, jaké si zasloužíme. O novinářích se to myslím dá říct obdobně.
Jak podle vás
vnímá v současné době média veřejnost?
S nedůvěrou, často oprávněnou. Vidím to i na působení ve
vysokém školství. Když jsem před víc než deseti lety otevíral na jedné škole
katedru masové komunikace, zhruba 7 z 10 uchazečů tam šlo studovat s cílem
být v budoucnu novinářem a jen asi 3 chtěli do reklamy či public
relations. Dnes se ty poměry skoro přesně obrátily. To nebude náhoda.
A nakolik se
jimi tedy nechávají ovlivnit?
To je různé a proměnlivé. Dobrý příklad vidíme na nedávných
parlamentních volbách: Skoro všechna média do omrzení meldovala příběh dnešního
ministra financí Babiše, který se měl zaplést s komunistickou tajnou
policií. Přesto Babišovo hnutí dostalo skoro 20 procent a nebylo možné bez něj
sestavit vládu. A co je ještě bizarnější, naprosto drtivým výsledkem zabodoval
na Ústecku, což je sociálně velmi komplikovaný region a čekali byste, že tam
zvítězí spíše komunisté nebo socialisté, a ne usměvavý miliardář.
Jak tedy
vnímáte vztah médií a politiky?
O tom bylo popsáno mnoho knih a statí. Tak jen stručně – jedno bez
druhého je nemyslitelné. Já do této rovnice přidávám ještě ekonomiku. Říkám
„politika – ekonomika – média – svatá trojice“. Jeden britský sociolog píše, že
žádné důležité tvrzení v médiích se neobjevuje náhodou, za každým lze
najít skrytý politický, ekonomický nebo obojí důvod a zájem. S tím
naprosto souhlasím.
Jste
mimořádně publikačně činný. Kdo jsou podle vás vaši čtenáři?
Různě. Odborné texty čtou lidé z akademické sféry, popřípadě
studenti. Články na Parlamentních listech
čte dvě stě tisíc čtenářů nutně velmi rozmanitého sociálního, vzdělanostního či
věkového profilu. Podle ohlasů je to od dělníka po profesora. Vážím si těch,
kdo se mnou polemizují s argumenty. Urážky těch, kteří si chtějí jen
odplivnout, nesleduji.
Populární
jsou vaše komentáře. Jaká věc vás vždy dovede vybudit k tomu, abyste se
k ní vyjádřil?
Pokud píšu o médiích, je to zpravidla motivováno otázkou, proč se
ta či ona událost v médiích neobjevila, kdo má zájem na jejím ututlání.
Pokud jde o politiku, rozčílí mě už máloco. Snad jen vyložená lež. Ale i těch
už je kolem nás tolik, že by se jeden musel upsat…
V mediální
sféře se ovšem realizujete v mnoha směrech, dlouhou dobu jste se věnoval
například nakladatelské činnosti. Co vám tato práce dala?
Vydávání knížek byla skvělá zkušenost. Odpočal jsem si pár let od pravidelné
žurnalistiky, která přece jen někdy k rutině zavádí, a pracoval na věcech
s trvalejší hodnotou. Vážil jsem si šance, že jsem mohl ve dvou svého času
důležitých nakladatelstvích – Melantrichu a Votobii – realizovat některé své
sny. Třeba obnovit edici poezie a v ní vydávat české básníky, nebo realizovat
edice literárních esejů – třeba od Mariny Cvetajevové, ale to je jen jeden příklad
za mnoho jiných.
Krom toho si
můžeme vaši osobnost spojit s Rádiem
Ethno. Kde se zrodil nápad založit rádio?
Ethno hudbu, dnes se víc říká world music, jsem začal sbírat už
před víc než třiceti lety, v době, kdy o ní u nás něco věděl jen málokdo.
Začalo to jednou francouzskou kapelou s podivuhodným, ale vůbec ne
vulgárním názvem Touré Kunda. To jsou
tuším Senegalci žijící v Paříži. A ti už od konce 70. let provozovali
muziku, jíž se tehdy říkalo „afro-pop“. Kdosi mi z Francie přivezl jednu
desku této kapely jako recesi, kvůli tomu názvu, ale já si tu muziku zamiloval
a postupně ji začal systematicky sbírat.
K jaké
sbírce jste se dopracoval?
Dnes mám nějakých 50 tisíc tracků ethno hudby. Nakrmil bych tím
dvacet rádií, ne jedno. To jedno jsem se rozhodl založit v době, když jsem
končil ve funkci člena Rady pro rozhlasové
a televizní vysílání, to bylo v roce 2003, a rozhodoval jsem se, zda
dál usilovat o pokračování podobné správní funkce, nebo zda se pustit do
opravdového živého světa rozhlasového vysílání. Zvítězilo to druhé a po
značných průtazích, způsobených všemocným úředním šimlem, jsme rádio spustili
v září 2008.
Hudební
stanice se stala velmi populární. Co podle vás stojí za jejím úspěchem?
Myslím, že jsme našli to správné publikum, nepočetné, ale zasvěcené
a věrné. Stejně jako klasickou hudbu ani ethno nebudou nikdy poslouchat stejné
zástupy jako řekněme Michala Davida. A to je určitě dobře, protože ten, kdo si
najde tuto specifickou kulturu, má určitě i jisté vyhraněné osobnostní rysy –
kulturní otevřenost, nepředpojatost, nepředsudečnost, toleranci. A to jsou
strašně důležité vlastnosti, zdaleka nejen v muzice.
Je to tedy
váš oblíbený styl. Zohledňoval jste více zájem posluchačů, či své osobní
hudební preference?
Kdybych řekl, že zájem posluchačů, nebylo by to poctivé. Neměl
jsem ani peníze, ani způsob, jak zjistit, zda to není sázka na chromého koně,
zda tahle muzika někoho bude u nás zajímat, když přece většinu mediálního
prostoru mají „Michalové Davidové“. Takže ano, dělal jsem to kvůli sobě a tiše
doufal, že v tom nezůstanu sám. Nezůstal jsem, bohudíky.
V současné
době jste prorektorem na Akademii
managementu a komunikace. Co přesně pro vás tato pozice znamená?
Především radost, že můžeme dělat poctivě to, co jinde nešlo.
Působili jsme, velká část z dnešního pedagogického týmu, na jiné soukromé
vysoké škole, kde se provalilo, že se tam jen kšeftuje s diplomy. Kvůli
tomu jsme odešli a snažili se najít způsob, jak sami za sebe dokázat, že
vysokoškolské vzdělávání je především o tom vzdělávání a až potom o diplomech.
Co mě těší zejména, je fakt, že z té bývalé školy k nám přecházejí
spontánně studenti a říkají: „My se chceme něco naučit, ne si jen koupit diplom.
A vás si pamatujeme a věříme vám, a proto jdeme za vámi, ačkoli nabízíte těžší
a náročnější studium. Stojí nám to za to.“ Tak to je pro mne i pro všechny mé
kolegy největší odměna. Ale ptáte-li se na to, co je to být prorektor, tak
v mém případě je to finální odpovědnost za obsahovou náplň studia,
studijní plány, kvalitu vyučujících a odbornou a publikační činnost, včetně
doktorského studia.
Ve
vysokoškolské výuce jste ovšem činný již dlouhou dobu. Pozorujete nějaký vývoj
třeba z hlediska typů a zájmu studentů?
Trochu jsem o to již zavadil. Myslím, že se hlavně přesněji
vydělují ti, kdo chtějí hlavně mít před jménem nějaká tři písmena, a ti, kdo
chtějí mít v hlavě víc vědomostí. Na jedny i druhé je lépe vidět.
S trochou pýchy chci říci, že o ty první u nás ani nestojíme.
Jaké obory
lákají dnešní studenty nejvíce?
Alespoň u nás nejvíce láká management, personalistika, ale i
komunikační disciplíny a také praktická psychologie. Myslím, že všechny čtyři
obory docela přesně kopírují vývoj moderní společnosti, která potřebuje
kvalitně komunikovat, řídit své produkční i personální věci a řešit osobní
psychiku lidí v těch složitých a hektických procesech, jaké jsou pro moderní
dobu typické.
Proč jste si
zvolil působení právě na AMAKu?
Protože jsem měl příležitost být u toho od samého začátku. Vždycky
mě nejvíc bavilo být u projektu už na oné příslovečné „zelené louce“, protože
jen tak máte šanci nejvíc věci ovlivnit podle svých představ, dát jim svůj směr
a svého ducha. A také proto, že AMAK realizuje akreditované programy kyjevské
vysoké školy, která je v oblasti, v níž se pohybuji, tedy ve
společenských vědách, nesrovnatelně náročnější než podobné školy u nás. A to mi
velmi imponovalo.
Podílel jste
se i na samotném zřízení Akademie. Je
v České republice těžké
něco takového realizovat?
Doposud moc ne, hlavní je najít kvalitní spolupracovníky a
přesvědčit studenty, že vám mohou důvěřovat. Až do předloňského roku se stát
příliš nevměšoval do života zahraničních vysokých škol zde působících. To se
změnilo. Domácí, nejspíš hlavně soukromé vysoké školy reagují na snížený počet
uchazečů o studium – je populační pokles, a tak usilují o likvidaci konkurence
ze zahraničí. Proto lobbují u politiků, aby legislativně ztížili naši
existenci. Bohužel občas úspěšně.
Jak
s tím bojujete?
Nezbývá nám než se bránit a vysvětlovat politikům, že není problém
v nás jako zahraničních školách, ale v přetíženosti celého
vysokoškolského systému a hlavně v jeho naprosto nesmyslné a nesystémové
regulaci ze strany občas velmi nekompetentně rozhodující akreditační komise.
Ale to by bylo na dlouhé vyprávění. Spokojím se tedy s odpovědí na vaši otázku
v tom smyslu, že, jak se říká, když se chce, tak to jde. A my opravdu
chceme. (smích)
Podle čeho
jste volili obory, které budou na Akademii
vyučovány?
Tady je odpověď jiná, než když jste se ptala na rozhodování o
směřování Rádia Ethno. Zde jsme se
rozhodovali podle toho, jaké jsme měli poznatky o tom, které obory mají šanci
najít zájemce, a mají tedy perspektivu. Nu, a samozřejmě také podle toho, na
jaké obory máme kvalitní pedagogy a odborníky. V tom průsečíku jsme pak
hledali výsledná rozhodnutí.
Čím myslíte,
že se Akademie odlišuje od ostatních?
Snažíme se být osobnější a přátelští ke svým studentům. I když to
možná zní jako fráze, je to tak. Tím, že v našich oborech máme i početně
menší studijní skupiny, dochází k propojování studentů různých oborů na
některé výuky napříč studiem, což je v zahraničí běžná praxe. Je to
logisticky komplikovanější a třeba i nákladnější, ale stojí to za to. Stává se
tak, že se v jedné učebně na společném předmětu potká třeba student
sociologie, managementu ve zdravotnictví či personalistiky. A mají šanci nejen
porovnávat, ale také se navzájem inspirovat. A to není nikdy k zahození.
Na druhou stranu jsme škola malá, mladá a bez miliard od nejmenovaných dárců
v pozadí, takže se nám občas nevyhnou nutné organizační „dětské choroby“,
takže je to někdy na studenty i pedagogy zátěž a zkouška trpělivosti a
tolerance. Děkuji těm všem, že to s námi zatím drží.
Spousta lidí
považuje soukromé školy za méně kvalitní. Jak se na to díváte vy?
Kvalita školy nespočívá v typu jejího financování, ale
v lidech, kteří ji vytvářejí, v jejich kvalitách a motivaci. Znám
soukromé školy, které jsou mimořádně dobré, i veřejné, které nestojí za psí
štěk. A naopak, samozřejmě. Jakékoli paušalizování v této věci nemá smysl.
Jaké
předměty vy osobně na Akademii
vyučujete?
Upřímně, snažím se toho moc neučit, protože mám strašný ranec
povinností organizačních a logistických. Tak učím jen to, co mě opravdu
extrémně baví, třeba globalizaci v médiích, ale také některé disciplíny
publicistické či studiovou rozhlasovou tvorbu.
Podle čeho
se vybírají pedagogové, kteří na škole působí?
Někdo z nás, kdo tam už jsme, musí dotyčného pedagoga dobře
znát a osobně se za jeho kvality a zájem zaručit. V tom vidím jedinou
záruku, že nebudeme sběrným místem pro různé neúspěšné odjinud a staneme se
výběrovým kolektivem, který drží pohromadě a pracuje kvalitně.
Jaký by tedy
měl být skutečně dobrý pedagog?
Na tuto otázku existuje asi milión odpovědí a většina z nich
může být za jistých okolností správná. Já bych asi vyzvedl tu neobecnější
podmínku – musí to být především slušný člověk, který toho hodně ví a nejen
chce, ale také se o to umí podělit s těmi, kdo toho vědí méně, ale dovídat
se chtějí. Učení je oboustranný proces, učitel bez žáka a naopak, to nedává
smysl.
Musíte se vy
sám ještě dále nějak učit a vzdělávat?
Pořád. I ve společenských vědách se ustavičně objevují nové texty,
občas i zajímaví autoři a úhly pohledu, nové aspekty jevů zdánlivě již
prozkoumaných a pojmenovaných. Je to stálé dobrodružství. Ale to nejdůležitější
je, a to platí obecně, stále dávat věci do souvislostí. Většina problémů
současného světa vyvstává z toho, že se věci posuzují a řeší izolovaně,
bez vztažnosti na celý soubor konsekvencí okolo. Kdyby lidé obecně víc
přemýšleli, našli by pak méně důvodů k boji, a to obrazně i fakticky.
Váš záběr je
skutečně obrovský. Povídat bychom si takto mohli ještě dlouho, třeba o vašem
působení v Radě pro rozhlasové a
televizní vysílání… Ale je nějaká oblast, ve které byste se ještě rád
realizoval? Nějaký kariérní sen?
Kariérní ani ne. Věřím, že to, co má přijít, to přijde. Jen to
musím včas umět odhalit a pomoci tomu, udělat pro to maximum. To není areál pro
sny, ale pro práci. Mám ale na dně šuplíku rozepsaný balík takových folkových
šansonů. Už léta si do toho tu a tam vložím nějaký verš či kousek melodie a
přesvědčuju sám sebe, že se k tomu na opravdu stará kolena dostanu. Tak
nevím. Tento typ snů je asi od toho, aby se nikdy nesplnily, a proto člověka
stále postrkovaly dopředu, blíž k tomu cíli…
Děkuji za
rozhovor
Text: Petra Kuncová
Foto: archiv Petra Žantovského
Vytvořeno ve spolupráci s AMAK – Akademií managementu a
komunikace www.amakcz.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
