Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc., FCMA – ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR

 

 

 

 

 

„Velkou budoucnost vidím v kmenových buňkách a především ve tkáňovém inženýrství.“ Prof. MUDr. Eva Syková, DrSc., FCMA

 

 

 

 

 

Ústav experimentální medicíny Akademie věd ČR je uznávaným centrem
základního biomedicínského výzkumu v České republice. Přináší mnoho cenných
poznatků z různých oblastí, jednou z nich se zabývá i jeho ředitelka,
profesorka Eva Syková. Její odbornou specializací je výzkum onemocnění mozku a
využití kmenových buněk. 
Elegantní vědkyně a senátorka zasvětila život vědě a výzkumu. Získala
nespočet ocenění, stala se nejcitovanější českou vědkyní, Manažerkou roku 2011,
předsedkyní poroty v soutěži Česká hlava. U toho všeho vychovala dva syny
a starala se o domácnost. Pro profesorku Evu Sykovou je „věda posláním a ne pouhým
zaměstnáním“. Proto pro ni patrně není těžké získávat pro vědu mladé talenty. Během
let si vychovala své nástupce, a tak se nyní může věnovat dalším výzvám, které
ji obohacují. V senátních volbách v roce 2012 kandidovala jako nestraník
za Českou stranu sociálně demokratickou. A byla úspěšná.

Eva Syková, foto: Jan Rasch

 

Vystudovala jste všeobecné lékařství. Kdy vás pohltila věda?

Nebylo to lehké, ale byla to shoda
šťastných náhod. Když jsem ukončila jedenáctiletku, bylo mi teprve šestnáct
let. Protože jsem pocházela z tzv. buržoazní rodiny, nemohla jsem se
hned hlásit na medicínu a předpokládalo se, že budu někde manuálně pracovat, a
tak získám vztah k dělnické třídě. Maminka mi našla místo v Akademii
věd u našeho nejlepšího neurofyziologa doktora Bureše, kde se tenkrát otevírala
Závodní škola práce pro laborantky. Doktor Bureš mi zadával zajímavé a
samostatné úkoly a jednal se mnou, dá se říci, jako s vědkyní. Moc se mi
to líbilo. Navíc tam tenkrát pracovala i jeho žena a další dvě ženy, které se
mi staly vzory. To byl asi ten moment, kdy si mě věda a výzkum získaly na celý
život.

 

Zdá se, že jste to měla od začátku jasné. Nelákalo vás ale léčit, být
doktorem?

Dá se říci, že to bylo jasné velmi
brzy. Během studia medicíny jsem již vědecky pracovala ve Fyziologickém ústavu
a po promoci jsem tam nastoupila. K práci lékaře jsem se ale ve své
kariéře dostala před patnácti lety, kdy jsem založila Ústav neurověd na druhé
lékařské fakultě v Motole, kde jsem ve styku s pacienty i lékaři. Zde
provádíme klinické zkoušky, ve kterých používáme naše výsledky převážně
z výzkumu kmenových buněk.

Eva Syková, foto: S. Kyselová

 

Je těžké oslovit pacienty pro klinické studie?

Je těžké získat různá povolení.
Není ale těžké získat pacienty. Jsou to obvykle lidé, pro které jsme jedinou či
poslední nadějí. Jako příklad mohu uvést studii diabetické nohy, kde už je řešením
pouze amputace končetiny. My se jí snažíme vyhnout. Máme povolenou klinickou
studii pro pacienty s přerušenou míchou, dále pro pacienty trpící
amyotrofickou laterální sklerózou a začínáme s klinickou zkouškou pro léčbu
šlach, chrupavek a kostí.

 

Studie může být i neúspěšná. Co se v takovém případě děje?

V první fázi studie jde
výhradně o bezpečnost. Pokud by se vyskytly vedlejší účinky i jen u jednoho
pacienta, vše se musí analyzovat a zapisovat. Musí se zjistit, zda je problém
způsobený zkoumaným lékem, nebo vedlejšími vlivy, které s léčbou
nesouvisejí. Otázkou je, do jaké míry je nová terapie lepší než stará. Může se
samozřejmě stát, že zjistíme, že nová terapie není účinnější než ta, kterou již
máme k dispozici. Nestává se to ale často, vše je již předem důkladně
vyzkoušeno na zvířecích modelech onemocnění.

 

Do jaké míry umíte dnes neurologická onemocnění léčit?

Bohužel neurologická onemocnění stále
ještě léčit neumíme. V podstatě jen zlepšujeme kvalitu života tím, že
léčíme příznaky nemocí, ale i to je velmi důležité. Chceme-li pacienty vyléčit
musíme najít nové metody a léky.

Eva Syková, foto: S. Kyselová

 

Vypadá to pro pacienty nadějně?

Velkou budoucnost vidím
v kmenových buňkách a především ve tkáňovém inženýrství. Doufejme, že
taková budoucnost není, alespoň v některých případech, daleko.

 

Dá se mluvit o určitém časovém horizontu od chvíle, kdy je metoda
úspěšná na zvířatech, do chvíle, kdy se může schválit a uvést do praxe?

Můžeme mluvit o minimálně deseti
letech, pokud se usilovně snažíme získat povolení od příslušných úřadů.
Povolení je k takové klinické studii zapotřebí mnoho a ne vždy je
jednoduché je získat.

 

Žila a pracovala jste v mnoha zemích. Která z nich vás
oslovila nejvíce? Musela jste zpočátku překonávat jazykovou bariéru?

Vědci musí umět anglicky, jinak to
ani nejde. Už dříve jsem v angličtině publikovala, takže problém
s jazykovou bariérou jsem naštěstí nikdy neměla. Na všech odborných
pracovištích se mluví anglicky. Působila jsem například jako „visiting profesor“
v Německu a Švédsku. V zahraničí je zcela běžné vzít si tzv. „sabbatical
year“, což je rok na přemýšlení, přerušení pracovního shonu, cestování nebo
věnování se třeba pouze vědecké činnosti. Nic takového u nás dlouho nebylo možné.
Nakonec se nám to ale s manželem podařilo a strávili jsme rok pracovně
v Austrálii. To byla jistě nejzajímavější zkušenost, obzvláště proto, že
jsme tam strávili rok ještě za minulého režimu.

 

Nepředstavuji si ovšem život na pláži a ve vlnách…

S manželem jsme měli
v minulosti mnoho nabídek práce například ve Spojených státech, ovšem
povolení jsme nikdy nezískali. Austrálie se tehdejším funkcionářům asi zdála
„méně nebezpečná“, i když to bylo paradoxní, a tak jsme nakonec dostali
povolení vycestovat. Navíc jsme získali práci oba na jednom místě. Odjeli jsme
tak celá rodina i s dětmi do Perthu v západní Austrálii.

 

To musel být tenkrát silný zážitek, jiný svět. Jak vás v Austrálii
vnímali profesně?

Víte, asi nás tam chtěli proto, že
jsme něco uměli. Když jsme tam přijeli, zaváděli jsme s manželem Australanům
mnoho nového. Po stránce vědecké jsme určitě byli na jejich úrovni, i když oni
měli pochopitelně lepší vybavení laboratoří a již také první osobní počítače.

Eva Syková, foto: S. Kyselová

 

Nekoketovali jste s manželem a dětmi s myšlenkou
v Austrálii zůstat?

Určitě. Ale měli jsme doma rodiče a
navíc jsme nechtěli být emigranti, začínat znovu. I když doma jsme jistě na
růžích ustláno neměli. Měli jsme ale oba již profesně rozjetou kariéru, měli
jsme v Praze své skupiny spolupracovníků a studentů.

 

Právě proto, že jste již byli mezi australskými vědci uznávaní,
nehrozilo přece, že byste někde museli začínat jako „opravdoví“ emigranti
umýváním nádobí. O práci byste jistě neměli nouzi. Skoro by se zdálo, že jste
měli k emigraci ideální podmínky.

Emigrant jste dvacet, třicet let,
někdy celý život. Snad až ta druhá generace, tedy vaše děti, jsou na tom lépe. Toho,
že jsme se vrátili domů, jsme ale s manželem nelitovali, snad také proto,
že v Austrálii jsme byli až v polovině 80. let.

 

Za svou vědeckou činnost jste doposud získala nespočet ocenění. Kterého
si ceníte nejvíce?

Cením si samozřejmě všech.
V roce 1999 jsem byla zvolena členkou mezinárodní vědecké společnosti Academia
Europaea, což je opravdu veliké uznání, protože zde se hodnotí především
výsledky vědecké práce a málokterý vědec u nás dosáhne takových kritérií, aby
se vůbec do této společnosti mohl dostat. Později jsem se stala i členkou výboru,
který rozhodoval o nových členech. Práce pro tuto instituci byla krásná a
zajímává.

Eva Syková, foto: S. Kyselová

 

Z tak trochu „jiného soudku“ je cena Manažerka roku, kterou jste
získala v roce 2011. Jak vnímáte toto ocenění?

Tohoto ocenění si také nesmírně
vážím. Ředitel ústavu musí být zkrátka také dobrý manažer. Nemyslím tím vést
ústav ekonomicky, na to máme ekonomického náměstka. Jako ředitel a manažer
musíte mít vizi, ústav někam směřovat, zaměstnance motivovat. A já mám
v tomto ohledu zcela jasno. Dnes je totiž potřeba dívat se také na to,
jestli a jak se výsledky výzkumu mohou převést do praxe. To je něco, o čem se
stále vede mnoho diskuzí. Já jsem přesvědčena, že je nutné aktivně vytvářet
podmínky pro praktické uplatnění vědeckých výsledků v praxi, motivovat a
vychovávat vědce k inovativnímu myšlení, i když se ústav zabývá především
základním výzkumem. Dospěli jsme tak daleko, že jsme založili Inovační
biomedicínské centrum, kde je i tzv. podnikatelský inkubátor pro nové
biomedicíncké firmy.

 

Organizujete různé kongresy a workshopy pro mladé vědecké pracovníky.
Jak vás tato činnost naplňuje?

Organizujeme mezinárodní kongresy
nejen pro mladé pracovníky, i když ve skutečnosti nemáme pro větší akce v Praze
pořádné kongresové centrum. Každý druhý rok například organizujeme jak Český
neurovědní kongres, který se obvykle koná v Praze, tak i mnoho dalších
kongresů s mezinárodní účastí. Workshopy jsou často součástí právě
takových kongresů. Práce je to jistě zajímavá.

Eva Syková, foto: S. Kyselová

 

Jak dnes mladí lidé vnímají vědu? Musíte je k ní vychovávat?

Mladí se do vědy v současné
době bohužel neženou. Mladý člověk má dnes mnoho možností, může studovat plno
jiných zajímavých oborů, jako jsou práva či ekonomie. Kdoví, jestli bych se,
být nyní v jejich letech, o vědu vůbec zajímala. Většina mladých také
přemýšlí ekonomicky a je pravda, že jiná zaměstnání jim skýtají lepší finanční
možnosti. Do třiceti let věku není finanční situace vědce nijak znamenitá. Věda
je ale posláním a ne pouze zaměstnáním. Obor, kterým se zabývám, tedy výzkum
mozku, kmenových buněk a tkáňové inženýrství jsou spolu s genetikou, dá se
říci, velkými lákadly. Jiné obory jsou na tom o poznání hůř.

 

Jak řešíte nedostatek mladých vědeckých pracovníků?

Přijímáme hodně cizinců, hlavně
z Ruska či Ukrajiny, ale máme i mladé vědce ze Slovenska, Polska, Francie,
Itálie, Španělska a třeba i z Jižní Ameriky. Zatím se bráníme lidem
z Asie, kteří se nám příliš neosvědčili. Jejich kultura je jiná, často se
stalo, že museli odjet zpět do Asie za rodinou. Do takového pracovníka ústav
investuje spoustu peněz a času a očekává se, že v naší zemi nějakou dobu zůstane,
že se zde usadí. Naopak Rusové či Ukrajinci se rychle naučí náš jazyk, který je
jim blízký, kulturu mají také velmi podobnou a hlavně u nás zůstat chtějí.

Eva Syková, foto: S. Kyselová

 

Zažili jsme „hromadný“ odchod našich převážně mladých lékařů do
zahraničí. Děje se to i mezi vědeckými pracovníky?

Ne, nepociťujeme to. Není to tak
dramatické jako u lékařů. Migrace je ale přirozená, navíc je Evropskou unií
hodně podporovaná. Vědci, zvláště ti mladí, by měli strávit nějakou dobu
v zahraničí, např. v USA, a často tak činí i na několik let, ale pak se
převážně vracejí domů.

 

Jaký máte na tento fenomén „odcházení“ názor? Mám pocit, že když se
mladí lidé na lékařskou fakultu hlásí, vědí přece, do čeho jdou.

Jeden z mých synů je lékař,
takže tu situaci znám dobře. Ocenění mladých lékařů je opravdu mizerné. Každý
náš mladý lékař najde zaměstnání v sousedním Německu s platem o mnoho
vyšším. Je důležité si uvědomit, co od lékařů požadujeme. Chceme je snad platit
špatně, chceme, aby si museli někde přivydělávat, být unavení tak, aby péče
nebyla kvalitní a pacienti byli mrzutí? Oni si ty peníze nakonec sice vydělají,
ale častými službami, předčasy a podobně. To není dobré. Stejně jako musíme
zaplatit politiky, aby nedocházelo ke korupčním kauzám, soudce, aby byli
nestranní, tak bychom měli zaplatit i lékaře, aby mohli poskytovat tu nejlepší
péči.

 

V západních zemích je běžné, že si studenti vzdělání hradí. Takový
student medicíny, který studuje šest let, stojí daňového poplatníka hodně
peněz. Jaký je váš názor na zavedení školného?

Já bych se ke školnému neklonila,
protože to bude jen dále segregovat společnost. My přece chceme, aby rodiny
vysokoškoláků nebo střední třídy měly co nejvíce dětí. Abychom se nedostali do
situace, kdy si rodiče uvědomí, že když budou mít doma tři vysokoškoláky,
kterým budou muset hradit školné, tak to finančně nezvládnou. Rozhodnou se tedy
raději tolik děti nemít. A to se domnívám je větší ztráta, než co bychom
získali, kdybychom zavedli školné.

 

Nedílnou součástí vaší práce jsou granty. Jak se vám je daří získávat?

Získávat mezinárodní granty je
poměrně těžké, dá to hodně práce. Celkově jich získáváme v ČR poměrně
málo. Aby se to podařilo, musí vás někde někdo chtít, musíte něco umět. Náš
ústav jich má ale poměrně hodně, získali jsme jich již přes dvacet. Získané
peníze ze zahraničních grantů jsou ale převážně určené na spolupráci, na
trénink nových zahraničních pracovníků u nás, nebo našinců v zahraničí.
Základ peněz přímo pro náš výzkum pochází z českých grantových agentur.
V poslední době je ale úspěšnost velmi malá, což českou vědu ohrožuje,
protože institucionální prostředky na vědu se příliš snížily.

Eva Syková, foto: S. Kyselová

 

Byla jste zvolena senátorkou. Jaká byla vaše hlavní motivace ke
kandidatuře?

Již dlouhou dobu se snažím o to,
aby věda přinášela nové léky a nové léčebné procesy. Je to nádherná práce,
která mi umožňuje pomáhat lidem. Jako ředitelka ústavu ovšem musím být i dobrým
manažerem. Vychovala jsem si své nástupce, kterým postupně předávám vědecké projekty.
A protože cítím, že společnosti mohu předat nejen své zkušenosti z vědy,
výzkumu a z manažerské činnosti, rozhodla jsem se kandidovat.

 

Měla jste už dříve s politikou nějaké zkušenosti? Nebo zkrátka
máte ráda výzvy?

Mě vždycky politika zajímala a
orientovala jsem se v ní. Dělala jsem především vědeckou politiku a byla
jsem v mnoha mezinárodních výborech. Navíc věda se zejména u nás nedá
rozvíjet bez podpory státu, takže s politickou sférou jsem se setkávala
již dlouho. Zajímá mě sociální, zdravotní, vzdělávací a vědecká politika státu
a chtěla bych přispět k tomu, aby současné společenské a sociální problémy
našly lepší řešení.

 

Jak se vám daří kloubit funkce senátorky a ředitelky Ústavu experimentální
medicíny?

Některých věcí se pochopitelně
musím vzdát, například vedení ústavu v Motole jsem přenechala své kolegyni.
Vzdávám se mnoha funkcí ve výborech a téměř nejezdím přednášet do zahraničí.
Pracuji dvanáct až čtrnáct hodin denně. Je to docela náročné, ale něco jsem
slíbila lidem, když mě volili, takže udělám maximum pro to, abych své sliby
naplnila. Zatím mě to baví a jako vždy se snažím svou práci dělat poctivě.

Eva Syková, foto: S. Kyselová

 

Jak to všechno stíháte? V čem se šidíte?

Samozřejmě šidím především své
zájmy a koníčky. Ráda sportuji a sport nedostatkem času nyní trpí. Také bych
velice ráda věnovala více svého času a energie vnoučatům.

 

Jak často tedy ještě oblečete bílý plášť?

Denně, mám ho tady ve skříni. (smích) V Senátu v plášti ale
nechodím.

 

Jako žena zastáváte vysokou funkci. Jak myslíte, že si u nás ženy
v takových funkcích stojí?

Postavení ženy ve vyšší funkci je
vždy jiné. Ve vědeckých ústavech bych si dovolila tvrdit, že se muži ke svým
kolegyním chovají s úctou. Myslím, že to souvisí s inteligencí lidí,
kteří se ve vědě pohybují. Problém samozřejmě může nastat, pokud žena chce
dosáhnout nějaké vyšší pozice. Nikdy jsme například neměli rektorku Karlovy
univerzity. Nejhorší je to ale, zdá se, v politice, kde jsou ženy stále
ještě výrazně nedoceňovány.

 

Váš muž je také vědec. Jaká úskalí může mít takové „vědecké“
manželství?

Pokud máte doma partnera, který je
dominantní a jako žena se mu ve všem přizpůsobíte, tak s takovým partnerem
kariérně nepostoupíte. V řadě rodin se tohle děje. My jsme se s mužem
vždy podporovali a fungovalo nám to. Je to vše o dobrém zorganizování času a
povinností. Partnerství dvou vědců je dnes časté a v manželství se vědci
určitě nenudí, alespoň u nás to platí.

 

Myslíte si, že žena může být přirozeně lepší manažerka?

To asi nezávisí na pohlaví, nebývá
to často, ale všimněte si, že většina výborných manažerek v zaměstnání bývá
dobrými manažerkami i doma. Něco na nás ženách asi bude. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Hana Robinson

Foto: archiv Evy Sykové

Vytvořeno ve spolupráci
s Akademií věd ČR www.av.cr

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Eva Syková, foto: Jadran Šetlík

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *