Miloslav Stingl je
jedním z našich největších dosud žijících cestovatelů, spisovatelů a
zároveň i etnografů. Poprvé jsem se s ním setkal jako student v Příbrami
na křtu jeho již tehdy slavné knihy Neznámou
Mikronésií před 37 roky. Za svůj dlouhý a bohatý život procestoval 151 zemí
světa. Na cestách strávil přes 19 let. Stinglova bibliografie je nesmírně
obsáhlá, napsal 41 publikací. Knihy jako Poslední
ráj, Ostrovy lidojedů, Tajemství indiánských pyramid, Černí bohové Ameriky či Havaj je nejlepší navždy vstoupily do
české naučné a cestopisné literatury.
Můžete prozradit, kam
sahají vaše kořeny?
Já jsem měl dětství velice šťastný, protože ono to tak má
být… Moji rodiče říkali, že se jim povedlo dítě, a já si zase říkám, že se mi
povedli rodiče. I sestra se mi povedla, měl jsem bohužel jen jednoho
sourozence. Dětství bylo šťastný, řekněme do roku 1938. Pak to bylo na nože. V ovzduší
visela předzvěst války.
Moji rodiče byli svým původem dost odlišní. Tatínek byl ze
Šumavy, dědeček pocházel z Drkova. Drvoštěp, kterýmu padající strom vypíchl oko.
Maminka byla Hanačka, jmenovala se Koupilová.
A já sám jsem se narodil v Bílině. Protože otec byl
důlní inženýr, celý život jsme vandrovali po šachtách. Tam, kde byl důlní průmysl,
tam jsme bydleli, a Bílina je v mosteckém revíru.
Miloslav Stingl
Zmiňujete se o třicátých
letech…
Už to začalo být na pováženou. Pak v roce 1938, když jsme
bydleli v pohraničí, přišli Němci a museli jsme během jednoho dne odejít. A
ještě ke všemu tam v Bílině byla polovina Čechů a sudeťáci z nějakého
důvodu všechny český muže tak na čtrnáct dní zavřeli, bez jakéhokoliv důvodu,
jenom z národnostního. Pak je zase z ničeho nic pustili. Ale my jsme se
museli do čtyřiadvaceti hodin s maminkou vystěhovat a pak jsme holt žili
různě.
Jaké jste míval ve
škole nejoblíbenější předměty? Byl to zeměpis a biologie, nebo to bylo úplně
něco jiného?
Zeměpis byl jednoznačně na prvním místě a potom dějepis.
Biologie je pro nás základem. Nejdůležitější je etnologie, hlavní obor, rovněž
i etnografie, ale také fyzická antropologie. Biologii jsem také nutně pro svou
práci potřeboval, ale jako nejoblíbenější zůstal samozřejmě zeměpis. Až dodneška.
Vzpomínáte si ještě
dneska na svá středoškolská a vysokoškolská studia?
Dokonce víc na ta středoškolská, protože pro mě ten klíčový
život byl opravdu v Karlových Varech. Měli jsme báječnou třídu. Občas se
ještě vídáme. Vzpomínám si na křest mé knížky asi před týdnem, kam přišli dva
spolužáci, kteří si kdysi dávno nějakou knížku půjčili a už nevrátili. Na
vysoké škole jsem najednou študoval mezinárodní právo, na druhou stranu tu
cizokrajnou etnografii. To už byl odbornej foch, čili to bylo to, co mě ohromně
zajímalo. Ale takový to lidský přátelství, to bylo na gymnáziu.
Kdo z vašich
učitelů vás nejvíce ovlivnil, jestli si vzpomenete?
Utkvěl mi v paměti… Na vysoké škole to byl určitě pan
profesor Otakar Pertold, to je dneska známý jméno, byl to veliký
znalec Indie. Ale ten byl tak neuvěřitelně starý, že když chodil na
přednášky, neudržel oči. Byl to výjimečný člověk, který mě svým způsobem nejvíce
ovlivnil.
Kdy jste v sobě
objevil svoje cestovatelské touhy a kdy jste zjistil, že se tomu budete věnovat
na plno?
Povím vám jeden příběh. Když jsme tenkrát žili
v Bílině, blízko je Ústí nad Labem a tam teče řeka Labe. Maminka nás
odvedla se setrou do Ústí. Už jako čtyřletý kluk jsem uměl číst. A hrozně jsem
se zajímal o indiány, jako pětiletej jsem četl mayovky, a tak jsme přijeli do
Ústí a pluli jsme po Labi do Děčína, kde je nad řekou veliká skála. Já jsem
tenkrát rodičům, teda jenom mamince, utekl, protože jsem věděl z těch
dobrodružných knížek, že v horách žijí indiáni. Proto jsem šel do té hory,
neboť jsem si myslel, že i v Děčíně budou indiáni, a tak jsem je šel hledat. Šest
hodin mě naháněla policie, pak mě našla a zatkla kvůli indiánům. To bylo moje
první cestovatelské dobrodružství. Již tehdy jsem měl touhu cestovat.
Jaká byla vaše první
cesta a expedice?
Musím podotknout a říct, že moje první cesta vedla do
zahraničí, do Dalmácie, protože tam se smělo. To bylo po únoru v roce 1948.
Mně bylo tehdy 18 let. A okamžitě jsem mamince utekl z Dalmácie a jel jsem se
podívat na Černou Horu. Odborně první expedice byla asi do kanadské Arktidy
k Eskymákům, neboli k Inuitům.
V čem je dneska
doba jiná, než když jste začínal jezdit do světa?
Pro mě jsou dva faktory. Za prvé – tehdy se nemohlo vůbec
nikam. A za druhé – nyní je samozřejmě společnost mnohem bohatší, ale mnohem
konzumnější. Já myslím, že to vychází plus minus vyrovnaně. Jistě je dobře, že
mají lidi hodně peněz nebo víc peněz, než jsme měli my. Je dobrý, že když
přijedete v deset na letiště a sednete si, můžete během chvíle letět
klidně na Havaj, máte-li na to.
Miloslav Stingl
Jak by mělo vypadat
nejmenší cestovatelské minimum?
To je základní podmínka: musí se umět třeba, já nevím, sto
slov, ale musí se s nima komunikovat. Takže vy tam jste, v daleké
cizině, jedete k někomu, kdo vás nepozval, on mluví jiným jazykem, než
mluvíte vy, má jinou mentalitu a já se chci dostat mezi ně, protože tam nejedu
na vejlet jako s nějakou cestovní kanceláří. Chci se něco dozvědět, něco
dosud nepoznaného. Snažím se kontaktovat děti, protože jsou velice
komunikativní. Desetkrát cosi zopakuji, navzájem se učíme. A ještě ke všemu já
si myslím, že jako má spousta lidí hudební sluch, tak já jsem přesvědčen, že
mám jazykovej talent. Někdo je zase geniální kreslíř.
Je Francouzská
Polynésie nejednou z nejkrásnějších zemí světa?
Ta krajina je nádherná stále, to nezměníte. Civilizace tam
je jaksi navíc. Pro Francii je to ohromně cenná kolonie a oni jí dávají
neuvěřitelné peníze. Takže když jste v deset hodin večer v hospodě a
dojdou vám prachy a jste Polynésan, tak jdete, řekněme, na finanční úřad a oni
vám vyplatí peníze. Je to až neuvěřitelné.
Stojí to Francii za
to?
Má nádhernou kolonii, zkouší tam nebo zkoušela atomové
bomby. Jsou tam evidentně veliké geologické zásoby, může se objevit ropa. Víme,
že se tam nachází třeba mangan a železná ruda. A najednou je z těch
ostrovů drahocenný kus planety.
V Polynésii
místní lidé ani moc dělat nemusí…
Francie poskytuje ohromně široké možnosti, bohatství,
samozřejmě francouzské občanství, tak přeci Polynésani jsou tak jako vy nebo já
občani Evropské unie. Čili on může přijet do Prahy a půjde u nás k doktorovi
zadarmo, protože je občanem francouzské unie. Ale Američané říkají: Nothing comes
of nothing – z ničeho nic není. A tady vy dostáváte nějakou hodnotu, aniž
byste museli cokoliv udělat či nabídnout protihodnotou. A to je podle mého názoru
nemorální.
V čem jsou lidé na
světě úplně stejní?
Asi v touze, v touze po štěstí, což je velice přirozené, a
to taky samozřejmě každému přeju. I čtenářům časopisu Best of. Lidi by si měli přát zdraví, štěstí. Ty hmotný statky jsou,
jak se od nepaměti říká, všechna sláva, polní tráva.
Myslíte si, že
přírodní národy žijí nebo více lpějí na životech než my v Evropě?
To bych neřekl, tohle neumím posoudit, protože to je hodně
individuální. Já třeba velmi lpím na zdraví, a když přijedu támhle na Nuselský
most, tak každej rok, každej den někdo skočí z mostu… Čili to je
individuální a není to genetický.
Jakých svých knížek
si nejvíce považujete?
S knížkama je to jako s dítětem. Vždycky nejvíce
milujete to, co se právě narodilo. Dvě knihy, jichž si nesmírně považuji,
bohužel nevyšly v mém rodném jazyce. Byly vydány v cizině. Jedna se
jmenuje Umění a kultury indiánů a Eskymáků,
druhá se nazývá Umění a kultury Austrálie
a Oceánie, vyšly německy. Obě knížky mám ale bohužel v jediném
vyhotovení. Už je tomu dvacet let.
Nosíte v sobě
ještě nějaký cestovatelský sen?
Chtěl bych se znova vrátit na Papuu-Novou Guineu, a to
proto, že se tam vyskytuje 750 papuánských kmenů, některé dodneška žijí
v době kamenné. Byli lidojedy ještě před několika roky. Pro mě je to
badatelsky vzrušující.
Kdybyste měl šanci se
znovu rozhodnout, rozhodl byste se pro tu svoji celoživotní cestu znovu?
Jednoznačně!
Měla by se ve škole
učit např. cestovatelská pravidla chování?
Jeden německý román se jmenuje Nikdo není samotný ostrov. A tohle platí všude. Přijdu-li
k vám na návštěvu do Sedlčan nebo kamkoliv jinam, třeba jedu do Austrálie,
tak s někým neustále musím komunikovat. Celý život od narození se
s někým stýkám, už s mojí matkou se přátelím jako novorozenec… Jednoznačně
bych byl pro nějaká pravidla.
Jaká krajina je vám
nejbližší?
Pořád nejvíce miluju Čechy, celou Českou republiku. Asi Karlovarsko,
protože tam jsem prožil dlouhý čas. A druhou krajinou, kterou mám opravdu moc rád,
je Český ráj.
Jaké jste prožil ve
svém životě nejtěžší období?
Samozřejmě čas od času mě trápí zdraví. Cestovatelská nemoc
je malárie, tu jsem samozřejmě měl, ale jenom jednou. No, ale to stačí pro štěstí.
Ale to nejhorší, co já jsem v životě prožil na vlastní kůži, když pominu
smrt mých rodičů, protože já jsem rodiče moc miloval, byli moc skvělí, byla
plavba na lodi. Plavil jsem se z Austrálie do Itálie a u Eritreje, to je
část, která dříve patřila k Etiopii, to přišlo. Ve strojovně nečekaně vypukl
veliký požár, všichni cestující museli ven na palubu, měl jsem s sebou jen
tašku „stinglovku“, jak jednou nazvali v televizi pár nejnutnějších věcí
pro cestovatele. Na expedici v ní mám láhev vody, své léky, druhou
pokrývku hlavy a navíc slipy. Koukali jsme na hořící lodní komín, loď nehybně
stála, kolem se proháněli – opravdu, nepřeháním – žraloci. Na slunci bylo
pětačtyřicet stupňů. Vedle mě tam seděla německá babka a ptala se, jestli umím
německy. Ich verstehe… No a takhle jsme neustále fascinovaně zírali na ten oheň.
Zachránili nás asi za tři dny. Byly to nejdelší chvíle mého života.
Děkuji za rozhovor.
Text: Vladimír Stibor
Foto: Vladimír Stibor
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz