Mgr. Pavla Vopeláková – tajemnice Národního velitele Armády spásy ČR

Existují lidé, kteří svou práci neberou jako každodenní rutinu, ale jako
své životní poslání. Snaží se dělat tento svět lepším, a to tím, že pomáhají
lidem, ke kterým byl osud nepříznivý. Tajemnice národního velitele Armády spásy ČR Mgr. Pavla Vopeláková je
jednou z těch lidí, kteří nesedí v koutě, ale v případě potřeby svou pomocnou
ruku podají.

 

Instituce Armády spásy je velice známá. Přesto jen ve zkratce, jaké jsou
její hlavní činnosti?

„Armáda spásy,
jako mezinárodní hnutí, je součástí všeobecné křesťanské církve. Její poselství
je založeno na Bibli. Její služba je motivována láskou k Bohu. Jejím
posláním je kázat evangelium, dobrou zprávu o Ježíši Kristu, a v jeho
jménu naplňovat lidské potřeby bez jakékoli diskriminace.“ V realitě to znamená, že pomáháme lidem bez domova, máme kluby pro
děti a mládež, poskytujeme registrované sociální služby, ale také volnočasové
aktivity a samozřejmě duchovní programy a pastorační poradenství pro všechny,
kteří potřebují nebo mají zájem.

 

Jak jste se k tomuto místu dostala?

Bylo mi 16 let,
když maminka přijala práci v azylovém domě v Ostravě, to bylo v roce
1992. Byla jsem hrozně zvědavá, tak jsem již další den vyrazila za ní a ta
atmosféra a práce mě natolik nadchly, že jsem se vracela tak často, jak jen to
bylo možné.

 

Foto: Lenka Hatašová

 

Pro AS pracujete již řadu let, s čím jste se v začátcích musela
potýkat?

Nemohu říct, že
bych se s něčím přímo potýkala. Spíše jsem měla pocit, že jsem jako ryba
ve vodě. Mohla jsem dělat něco, v čem jsem viděla smysl. Celkově lidé,
zaměstnanci, vedení Armády
spásy, různé návštěvy ze zahraničí, samotní klienti –
vše bylo pro mě nové a hrozně ráda jsem pomáhala s čímkoliv, co bylo
potřeba. 

 

Jak dlouho trvalo, než jste se vypracovala tam, kde nyní jste?

Od roku 1992
jsem začala do Armády
spásy docházet a pomáhat s čímkoliv, co bylo
potřeba – počítat dovezené šampóny ve skladu, rozdávat ručníky, umývat nádobí a
tak dále. Po maturitě a nástavbě jsem pracovala s dětmi a mládeží, pak
jako pečovatelka, překladatelka, asistentka ředitele. V roce 2002 jsem
přijala místo ředitelky azylového domu pro ženy a matky s dětmi a o dva
roky později jsem byla požádána, abych odešla na ústředí Armády spásy a stala se tajemnicí národního velitele.

 

Jaké požadavky musí splňovat žena ve funkci tajemnice?

Armáda spásy je jedna z organizací, kde na jakékoliv
pozici může být muž nebo žena, a to jak v zaměstnaneckém, tak i církevním
životě. Už sám zakladatel Armády
spásy William Booth říkal, že jeho nejlepší vojáci jsou ženy. Jsem „třetím“
tajemníkem národního velitele, přede mnou byli na této pozici dva muži, ale
zcela jistě jsem již nejdéle sloužícím tajemníkem. Pracuji na té pozici už
devět let. Jaké požadavky musím splňovat – dobrá orientace v problematice
organizace, to znamená znalost interních mezinárodních struktur, dále dobrá
orientace v legislativě neziskového sektoru, dotačním systému, dobrá
znalost anglického jazyka, flexibilita, schopnost pracovat samostatně, ale také
v týmu, vnímat věci komplexně.

 

Jaká je hlavní náplň práce tajemnice?

Ve zkratce se to dá shrnout do několika
oblastí – právní agenda, majetková agenda, komunikace se zástupci vlády a
ministerstev, dotační řízení na státní úrovni, projekty z EU, oblast PR a
vše další spojené s povinnostmi národního velitele, což znamená tlumočení
jednání, administrativa, příprava podkladů na jednání a cokoliv dalšího, co je
potřeba řešit.

 

Jak vnímáte svou práci?

Svou práci vnímám jako službu, ve které mohu
uplatnit svá obdarování, schopnosti, pro naplňování poslání organizace. Věřím,
že i tímto způsobem si mě Pán Bůh využívá, abych byla součástí tohoto úžasného
hnutí a pomáhala naplňovat motto „Srdce Bohu, ruce lidem“.

 

Tato práce je velice náročná. Neměla jste někdy pocit, že byste vynikla
v jiném oboru lépe?

Myslím, že každá práce, kterou člověk dělá
svědomitě, je náročná. Pokud má práce ale navíc smysl, tak těší i přesto, že tu
a tam je potřeba překonávat překážky, ale stojí to za to. Nevím, zdali bych
vynikla v jiných oborech – lákala mě medicína, vystudovala jsem
psychologii, takže bych tak jako tak pravděpodobně byla v nějaké
pomáhající profesi…

 

Do jaké míry využíváte toho, že máte vystudovanou psychologii,
v současné praxi?

Spíše hodně pozoruji lidi při jednáních, dám
na intuici, neposlouchám jenom, ale vnímám i neverbální komunikaci a své
jednání se pak snažím přizpůsobit vzniklé situaci. Nemám problém vyjít téměř
s kýmkoliv, snažím se najít tu správnou „komunikační“ rovinu.

 

Jak se například vyrovnáváte se smutnými osudy některých lidí?

Se smutnými osudy jsme konfrontováni všichni a
každodenně. Nejde ani o to, jak se s tím vyrovnat, ale jak na to reagovat.

 

Máte nějakou vojenskou hodnost?

Mám hodnost envoje.

 

Co si můžeme pod funkcí envoj představit?

Asi nejlépe to vysvětlit jako hodnost
vedoucího pracovníka, který je interně vnímán jako „důstojník“, ale
neabsolvoval důstojnickou školu a není jmenovaný důstojníkem. Zjednodušeně
někdo, kdo má pravomoc zastupovat nejvyššího zástupce dle předem daných
kompetencí. Hodně se to používalo v diplomatických službách, kdy envoj byl
jakýmsi „předvojem, ambasadorem“, vše předjednal, domluvil a pak už jen daná
osoba přijela a vše stvrdila svým podpisem. Myslím, že to hodně vystihuje i mou
pozici. Vše připravím, vypracuji podklady, dám doporučení, napíšu pro a proti,
ale je to národní velitel, kdo rozhodne a vše potvrdí svým podpisem.

 

Máte ambice získat vyšší vojenskou hodnost?

Tady nejde o ambice, ale o Boží povolání do
služby. Stejně jako když člověk cítí povolání stát se duchovním – jedná se o
celoživotní závazek. Takže o ambici zde nemohu mluvit. Budu-li vědět, že mě Pán
Bůh povolává k tomu stát se důstojníkem, těžko budu hledat výmluvy proč
ne.

 

Nosíte vojenskou uniformu?

Ano, nosím uniformu, ale ne stále. Většinou si
ji beru kdykoliv, kdy oficiálně zastupuji Armádu spásy, a na další důležitá
jednání a potom na shromáždění a církevní aktivity Armády spásy. Na každodenní práci používám „pracovní“
uniformu – kalhoty, košili s výložkami nebo třeba triko s logem.

 

Proč je vaše organizace vojensky orientovaná?

Zde musíme jít až k samému počátku působení Armády spásy – tedy do východního
Londýna v roce 1865. Tehdy se zrodilo hnutí, které začalo poměrně rychle
růst. Bylo potřeba dát hnutí jasnou strukturu. V té době každý znal
strukturu vojenskou, a proto si ji tehdejší zakladatel propůjčil – sám sebe
jmenoval generálem a všechny, kteří mu v poslání pomáhali, nazval vojáky.

 

Kdo jsou její členové a kdo stojí v čele?

V čele celosvětové Armády spásy je generál, dále je celý
svět rozdělený do pěti zón, převážně dle kontinentů, a každá zóna má svého
plukovníka. Zóny, pro nás Evropa, se dále dělí na území, v čele stojí
územní velitel, pro nás je to Území Nizozemí a ČR. V čele Armády spásy v ČR stojí národní
velitel, kterým je major Michael Stannett. Členem Armády spásy se může stát kdokoliv, kdo uvěřil
v Ježíše Krista a kdo vnímá Armádu
spásy jako svou církev. Je potřeba mít na paměti členy Armády spásy jako církve a potom
civilní zaměstnance Armády
spásy, kteří pracují převážně v sociálních zařízeních a komunitních
centrech.

 

Kolik členů je součástí instituce?

Ke konci loňského roku měla církev Armády spásy 317 členů a 485
zaměstnanců v pracovním poměru. Přibližně 10 % členů je rovněž
zaměstnanci, to znamená, že mnozí další zaměstnanci jsou z různých dalších
církví nebo bez církevní příslušnosti.

 

AS se letos v září po dvaceti letech stala registrovanou českou
církví. Jaké změny to pro vás jako tajemnici znamenalo?

Ty změny teprve nastanou. Pro mě osobně to
znamenalo dovršení cca dvouletého procesu, jehož součástí byla příprava
podkladů, stanov, podpisových archů, vyjednávání a podobně. Nyní i nadále
fungujeme stejným způsobem – jen jsme získali ten oficiální „papír“. Postupně
začneme pracovat na převádění všech práv a závazků z občanského sdružení
na evidovanou církevní právnickou osobu, která převezme roli poskytovatele
sociálních služeb.  

 

Snažíte se lidi, kterým poskytujete pomoc, také obrátit na svou víru?

Motto „Srdce Bohu, ruce lidem“ je pro Armádu spásy velice výstižné. Do
našich zařízení má přístup kdokoliv – věřící, nevěřící, člověk bez vyznání či
zcela jiného vyznání. Denně poskytneme téměř 1300 noclehů lidem bez domova,
další stovky využívají denních služeb. To, že jsme věřící, neskrýváme. Když
jsme poznali, že Bůh může nabídnout těmto lidem daleko více než my, tak bychom
byli blázni, kdybychom se o tuto skutečnost nepodělili – ale odráží se to na
našich skutcích, na našem přístupu a všichni mají možnost zcela dobrovolně
přijmout pozvání a přijít na naše bohoslužby, biblické hodiny nebo si jen popovídat
s pastorem či kaplanem. Takže to rozhodně není snaha „cílená“, ale je to
nabídka a záleží na daném člověku.

 

Na jaké klienty se nejvíce zaměřujete?

Jsme organizace, která poskytuje nejvíce
služeb lidem bez domova. Paradoxně za poslední roky se nejvíce rozrůstá skupina
žen bez domova a můžeme říci, že již dnes je každý pátý bezdomovec žena. Naše
služby začínají uspokojením těch nejzákladnějších potřeb – být v teple,
najíst se, umýt se, vyspat se – a končí až komplexním řešením situace
v rámci azylového domu, tréninkovými byty či dalšími specializovanými
projekty, jako jsou služby následné péče pro lidi se závislostí na alkoholu
nebo domovy se zvláštním režimem pro seniory bez domova nebo lidi v invalidním
důchodu.

 

Co považujete za klíčové faktory, které způsobily alarmující zvýšení počtu
lidí bez domova?

Základní jsou ekonomické – chybějící finančně
dostupné bydlení, nezaměstnanost, nízké příjmy, zvyšující se náklady,
zadluženost a tak dále, což vše souvisí s úpadkem klasických hodnot
společnosti. Rodiny nedrží spolu, vztahy se rozpadají, je mnoho neúplných
rodin, tím pádem je potřeba většího množství domácností, a když se člověk
ocitne v krizi, nemá se na koho obrátit.

 

Jakým lidem podle vás nelze pomoci?

Každému je možné poskytnout pomoc – někdy
jednorázově, někdy v rámci strukturovaných programů. Těžko se pomáhá těm,
kteří zájem nemají. Některé z nich potkává veřejnost na ulicích,
v parcích a tak podobně. Nicméně ani u těchto lidí, věřím, to není jejich
svobodná volba, ale spíše rezignace. Mnozí naši terénní pracovníci se snaží
navázat vztah s těmito lidmi, důvěru a postupně s nimi začít
pracovat, aby se přece jen mohli dostat z ulice do lepšího prostředí.

 

Terénní pracovníci mají někdy na starosti rizikové vyloučené lokality.
Jak dbáte o jejich bezpečí?

Do terénu vychází většinou pracovníci ve dvou,
mají mobilní telefon, jsou označeni, jdou po předem vytipované trase. Terénní
pracovníci přinášejí „pomoc“ a ne „restrikcí“. Za celou dobu jsme se nesetkali
s nebezpečím či útokem na naše zaměstnance.

 

Jak často se dostanete do osobního kontaktu s lidmi, kterým
pomáháte?

Minimálně jednou týdně jsem na nějakém
zařízení nebo v centru, kde se setkávám s našimi klienty. Samozřejmě
už to není má každodenní náplň, ale věřím, že nepřímo se s nimi setkávám
v každé zprávě o projektu, v každé žádosti o finance, v každém
nařízení, které ústředí vydává… Zní to možná trochu divně, ale když se na
konci všeho papírování podívám na nově zrekonstruované sociální zařízení nebo
nově postavený azylový dům, tak jsem ráda, že jsem svým dílem mohla také
pomoci.

 

Jste mezinárodní organizace. Jak často se služebně vydáváte do
zahraničí?

Není to až tak často – cca jednou až dvakrát za
rok, jinak dle potřeby. Nejvíce do Nizozemí, protože organizačně spadáme pod
Území Nizozemí a České republiky.

Foto: Lenka Hatašová

 

V kolika zemích AS působí a v kolika jste osobně byla?

Armáda spásy v tuto chvíli působí ve 126
zemích světa a jistě brzo přibudou další. Osobně jsem navštívila Armádu spásy v USA, Kanadě a potom evropských
zemích jako Polsko, Německo, Rakousko, Maďarsko, Nizozemí, Francie, nejvíce
času jsem strávila ve Velké Británii, kde jsem téměř dva roky pracovala, a
ještě letos se chystáme na první klíčová jednání na Slovensko.

 

Liší se její činnosti v ČR a v zahraničí?

Určitě, ale myšlenka zůstává stejná.
Vezmeme-li v potaz, že AS působí v afrických zemích, kde má
nemocnice, porodnice, dětské domovy, školy, zaměřuje se na rozvoj komunity
včetně budování studen a tak dál, tak práce v „západních“ zemích má přece jen
jiný charakter.

 

Zažila jste během svého působení v AS něco, co výrazně ovlivnilo
váš život?

Je to spíše o tom, že po celá ta léta se
každodenně setkávám s realitou lidí, kteří se ocitli v těžké situaci.
O to více si potom vážím maličkostí běžného života a jsem vděčná za svou
rodinu, za své přátelé, za své kolegy, jsem ráda, že i já svým dílem mohu přispět
k tomu, aby nám tu bylo o něco lépe.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Darina Blatská

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci
s Design Hotel Neruda www.designhotelneruda.com

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz