Mgr. et Ing. Petr Frisch – daňový poradce, specialista na osobní daně

 

 

 

 

„Osobními daně. Možná by některé čtenáře zajímalo, co to vlastně je.“ Mgr. et Ing. Petr Frisch

 

 

 

 

Petr Frisch vystudoval Fakultu mezinárodních
vztahů Vysoké školy ekonomické
a Právnickou
fakultu Univerzity Karlovy
. Šestnáct let se věnuje daním, z toho patnáct
let daním fyzických osob. Během své kariéry prošel řadu nadnárodních
poradenských firem, v posledních šesti letech vedl oddělení osobních daní
PricewaterhouseCoopers a
Mazars. V letech 2010 a
2011 byl vyhlášen Daňařem roku ve své specializaci. V červnu 2013 se osamostatnil
a spolu s manželkou Magdalenou otevřel vlastní poradenskou společnost, Pro Factum Consulting, jedinou
společnost v Česku specializovanou na osobní daně a daňové řízení.

Petr Frisch, foto: Jaroslav Tatek

 

Proč jste se rozhodl pro otevření vlastní společnosti? Nebylo by zázemí
nadnárodních firem pro vás jistější?

Jistější by to určitě bylo, pokud
bych hledal typ práce, který se dá nazvat úřednickou prací. Velké nadnárodní
společnosti jsou kolosy, kde se zejména dbá na dodržování pravidel daných
centrálou a vlastní iniciativě, nápadům a hlavně specifickým problémům
jednotlivých zemí mnohdy není věnována dostatečná pozornost. Mne naopak lákalo
rozvíjet v Česku nové daňové služby a jiný, mnohem otevřenější a
důvěrnější přístup ke klientům.

 

Říkáte, že se zaměřujete na osobní daně a na daňové řízení. Skutečně je
to oblast, které se u nás nikdo takto speciálně nevěnuje?

Je několik společností, které
mají týmy věnující se osobním daním nebo daňovému řízení. Nikde ale tyto
oblasti netvoří většinu aktivity tak jako u nás. Obvykle tvoří 5 až 10 %
obratu. U nás tvoří 85 % výnosů! Zároveň jsme jediní, kdo tyto dvě oblasti provázal.
A konečně, přicházíme se službami, které dosud nikdo na českém trhu nenabízí,
jako je expatriate management, family office, zajištění se proti nákladům
daňové kontroly nebo daňový automat.

Petr Frisch, foto: Jaroslav Tatek

 

Společnost vedete a řídíte společně se svou ženou. Je rodinná firma ten
správný model pro daňové poradce?

Myslím, že je to perfektní model
pro služby, které poskytujeme našim klientům. Jsou mezi nimi vrcholoví
manažeři, majitelé soukromých firem, ředitelé a ředitelky lidských zdrojů, sportovci
nebo umělci. Pro všechny tyto lidi jsou daňové záležitosti jen jednou
z mnoha administrativních oblastí, které musí v životě řešit. Jejich
soukromé a pracovní záležitosti se často prolínají a nelze je oddělit. Jako
rodinná firma jsme pro ně důvěryhodnější než velké poradenské společnosti, kde
jsou jen jednou z mnoha zakázek. Kromě toho, jako klient přece nechcete
svěřovat informace o svém zdravotním stavu, finančních a majetkových poměrech
nebo daňových záležitostech někomu, kdo se každý rok vymění!

 

Nedá mi to nezeptat se, jak lze skloubit práci a osobní život.

Lze to. Moje žena je člověk,
kterému mohu plně důvěřovat a se kterým se výborně doplňujeme. Ona je právník,
já ekonom. Je nejen velmi inteligentní, ale mívá skvělé nápady a odhad na lidi.
Se svojí společenskou povahou a občas až beraní urputností je v podnikání
perfektním partnerem. O výkladu daňových termínů se někdy tak trochu
přetlačujeme, ale i to je ve prospěch našich klientů. Pokud si svůj názor
obhájím před ní, vím, že jsem na jednání s finančním úřadem výborně připraven.

 

Mluvíte o daních. Můžete mi říci, jak máme porozumět rozdílu mezi
účetním a daňovým poradcem?

Ano, i když obě dvě profese se
často prolínají. Velmi dobrý účetní může být i lepší volbou než daňový poradce.
Účetní zpracovává výpisy z účtů, faktury, účtenky, pokladní doklady a
další dokumenty a popisuje tím finanční stav firmy. Většinou zpětně. Daně jsou
širší oblast.

 

V čem jsou daně širší?

Vychází sice z účetnictví,
ale jen tam, kde je ho povinnost vést. U zaměstnanců, majitelů firem nebo lidí
investujících do akcií, obrazů nebo nemovitostí již účetnictví nestačí. Nehledě
na to, že v současné době tyto činnosti neprobíhají pouze v České
republice. Čím dál více Čechů obchoduje s akciemi na zahraničních burzách,
je vysíláno k výkonu práce do zahraničí, kupuje si v zahraničí
nemovitosti nebo si tam otevírá bankovní účty. To vše s sebou nese daňové
následky.

Petr Frisch, foto: Jaroslav Tatek

 

Mezi účetními je převaha
žen. Je to podobné i v daních?

Pokud jde o oblast mojí hlavní
specializace, osobní daně, pak určitá podobnost existuje. Začínající muži – asistenti
daňových poradců – chtějí pracovat na fúzích, akvizicích, převodních cenách a
podobných velkých projektech. Ženy – asistentky nebo daňové poradkyně – jsou
pečlivější, mají větší smysl pro detail než pro velké plány, cítí větší
odpovědnost za zakázku. Oblast osobních daní je jim bližší než oblast fúzí a mezaninových
úvěrů.

 

Kdo patří mezi vaše
konkurenty?

Na našem segmentu trhu se pohybují čtyři velké mezinárodní
společnosti a asi dvě nebo tři další firmy s nadnárodním rozsahem, které
považujeme za konkurenci. Na druhou stranu, oblast osobních daní u nich bývá
často neprávem opomíjena. Mezi našimi velkými konkurenty panuje názor, že oddělení
osobních daní je dobré mít, ale do velkých projektů jim nemají moc co mluvit. To
je ohromná chyba.

 

Proč?

Vezměte si, že pokud taková společnost získá audit velké
české firmy, namátkou třeba Škody Auto,
pak se auditoři baví nejvíce s hlavní účetní, v lepším případě
s finančním kontrolorem nebo ředitelem. Ale ti, kdo zpracovávají osobní
daně, se setkávají se členy představenstev a dozorčích rad. Až toto velké
poradenské firmy pochopí, mohou se stát skutečnými partnery svých klientů. Do
té doby budou jen jednou z mnoha dodavatelských firem.  

Petr Frisch, foto: Jaroslav Tatek

Čím je pro vás oblast daní
a účetnictví nejpoutavější?

Zejména tím, na co se v naší společnosti
specializujeme. Osobními daněmi. Možná by některé čtenáře zajímalo, co to vlastně
je. Řečí zákona to je daň z příjmů fyzických osob, daň z příjmů
právnických osob, pokud se týká daňové uznatelnosti, a pojistné na sociální
zabezpečení a zdravotní pojištění. V obecné řeči jde o vše, co se týká
lidí. Odměňování, benefitů, postavení jednatele, managementu, vlastníků firem,
pracovníků vyslaných z jedné země do druhé a podobně.

 

Jak byste tuto část
definoval ze svého úhlu pohledu?

Podle mne je to ta nejúžasnější část daní. Řešíte při ní
skutečné problémy a ne jen účetní souvztažnosti. Jak máme nastavit systém
odměňování, aby byl pro naše zaměstnance motivující, ale zároveň nákladově
šetrný? Jak máme vyřešit situaci, kdy jsme vyslali našeho zaměstnance do Mnichova
spolu s rodinou a manželka vyslaného zaměstnance otěhotněla? Co musí naši
manažeři udělat, když se jim centrála v Paříži rozhodla dát akcie mateřské
společnosti? Jak mám naplánovat odchod z firmy, kterou jsem vybudoval, a
převést ji na děti? Dcera má letní brigádu, má nějaké daňové povinnosti? Chtěl
bych se pomalu stahovat ze své rodinné firmy, koupit si vilku v Andalusii
a trávit tam zimu – jak to mám udělat? To jsou otázky, jejichž řešení nás
uspokojuje víc, než jak vysoká má být opravná položka na manka a škody
v maloobchodě.

 

Nakolik můžete být ve svém
oboru tvůrčí?

Velmi. Je ale potřeba rozlišovat mezi kreativitou za
hranou zákona a tvůrčím využíváním všech možností, které daňový zákon umožňuje.
První jmenovanou věc bychom nikdy neudělali a klientům, kteří by takový postup
požadovali, bychom doporučili využít služby někoho z našich konkurentů.
Ale tvůrčí využívání všech možností daných zákonem je něco jiného.

 

Můžete mi uvést příklady,
na kterých si to můžeme ukázat v praxi?

Náš klient potřeboval omezit náklady, ale protože to byla
rodinná firma stejně jako my, chtěl se do poslední chvíle bránit propouštění.
Vypracovali jsme mu zcela nový systém odměňování, který kombinoval paušální
cestovní náhrady, práci z domova a práci v kanceláři. První dvě
zmiňované věci vytvořily takovou daňovou úsporu, že nebylo nutné propustit ani
jednoho zaměstnance. Přitom zaměstnancům zůstal zachován jejich čistý příjem.

Petr Frisch, foto: Jaroslav Tatek

 

Jaká kreativita se může
promítnout u klienta zahraničního?

Dalším mým klientem byl Angličan, který se rozhodl prodat
svoji firmu a přestěhovat se do Česka. Jeho motivace byla hodně zvláštní –
miluje kulturu, umění a vážnou hudbu. To vše v Praze je a navíc se odtud,
snáze než z Londýna, dostane do opery v Drážďanech, divadla
v Ostravě nebo do Vídně a Salzburgu. Britské a české daňové předpisy jsou
hodně rozdílné. Takže jsme si spolu sedli a naplánovali jsme, co a kdy udělat
tak, abychom minimalizovali daně v obou zemích. Dům v Londýně byl
prodán před vystěhováním z Británie, a tak byl osvobozen od daně, ale
archivní sbírku vína jsme prodali až po přestěhování se do Prahy, a tím jsme ji
opět od daně osvobodili. Kdybychom víno prodali před vystěhováním a dům naopak
po přestěhování, klient by musel v Británii a v Čechách zaplatit
několik set tisíc liber na daních.

 

A tento způsob plánování
funguje i u českých osob, které se z Česka nikam nestěhují?

Ano.

 

Potom by se ale zdálo, že
názory některých politiků, že daně pro bohaté se musí zvýšit, má reálné
odůvodnění.

Tak to možná na první pohled vypadá, ale zdání klame.
Pokud by se zavedla daň pro bohaté, a ona se již vlastně formou solidární daně
od ledna letošního roku zavedla, pak většina lidí s vyššími příjmy změní
formu příjmu nebo se z Česka odstěhuje.

Petr Frisch, foto: Jaroslav Tatek

 

Co myslíte tím, když
říkáte, že změní formu příjmu?

Třeba to, že místo mzdy obdrží podíl na zisku daněný jen
15% daní. Více lidí také využije výdajových paušálů pro podnikatele nebo obě
tyto možnosti zkombinuje.

 

Zbyl by tedy podle vás v Česku
někdo, kdo by vyšší daně platil?

Zbudou dobře placení zaměstnanci mezinárodních firem. Ti
na své výplatní pásce najdou menší čistou mzdu a budou tlačit na své
zaměstnavatele, aby jim snížený příjem dorovnali. A ti toho dosáhnou tak, že
buď sníží zaměstnanost, nebo přesunou sídlo firmy jinam. Zvyšování jakýchkoli
daní v Česku je dnes hrou s negativním součtem a v době
počínajícího oživení je to ekonomický zločin.

Petr Frisch, foto: Jaroslav Tatek

 

Takže progresivní daň
nepodporujete, rozumím tomu správně?

Nepodporuji. Celý problém popsala velmi výstižně moje
žena v roce 2003 v týdeníku Profit. Dovolím si ji volně citovat. Existují jen dvě podoby spravedlnosti. Buď
přispějí všichni stejně, každý dá na veřejné služby tisíc korun, nebo se
přispívá stejným dílem a každý dá třeba 20 % svého příjmu. To známe ze škol
nebo z domova. Rovná daň z hlavy, kdy všichni platí stejně bez ohledu na
svůj příjem, je utopie. Je sice velmi spravedlivá, ale také zcela nesolidární.
Progresivní daň je naopak zcela nespravedlivá, ale je tak solidární, že hraničí
s vyvlastněním. Proto je jedinou rozumnou cestou kompromis. Tím je
současná rovná sazba daně, která je jak spravedlivá, tak solidární. Je to velmi
jednoduché.

Petr Frisch, foto: Jaroslav Tatek

 

Dobře, ale je potřeba na
daních vybrat dostatek prostředků na plnění veřejných zájmů a služeb, výstavbu cest,
provoz škol a zdravotnictví,…

To máte zcela jistě pravdu. Podle mého názoru již dnes
vybírá stát dostatek prostředků. Jejich rozdělování je ale jiná otázka. Mám velmi
rád bonmoty politiků, které ukazují, jak moc nerozumí oblasti, za kterou
zodpovídají. Minulý rok prohlásil ministr Kalousek, že švédské veřejné služby
za rumunské daně fakt mít nemůžeme. Na první pohled velmi jasné a mediálně
vděčné vyjádření. Jenže pokud se podíváte na švédský daňový systém, zjistíte,
že 95 % osob platí ve Švédsku menší nebo stejné celkové odvody na daních a
pojistném jako u nás! A švédské veřejné služby stále nemáme…

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Jaroslav Tatek

Oficiální
stránky společnosti Pro Factum www.profactum.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Foceno v areálu Žofín Garden www.zofingarden.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Vytvořeno ve spolupráci s profesním magazínem Best
of www.ibestof.cz

Backstage 7/2013/1

 

 

 

 

 

Backstage fotografie z hotelu Radisson Blu Alcron v Praze –
produkce profesního magazínu Best of focená 15. července 2013

 

 

 

 

Focené osobnosti:

Pavla Gomba – výkonná ředitelka UNICEF ČR

Gabriela Filippi – provozovatelka Léčivého divadla

Štěpánka Hilgertová – vodní slalomářka

David Matásek – herec

Petr Vágner – herec

Helena Leiszner – výtvarnice

Olga Menzelová – scénáristka

Benka Aikell – majitel Leaders Prague magazínu

 

Produkční tým:

Fotograf: Lenka Hatašová   www.lenkahatasova.com

Make up a vlasy: Pavel Filandr  www.pavelfilandr.cz

Vlasy a make up BOMTON – Olga Menzelová www.bomton.cz

Redakce: Dita Brančíková a Hana Robinson

Styling: BANDI – Pánské obleky (Petr Vágner, David Matásek)

Pavel Filandr (Olga Menzelová)

Asistence: Sebastián Lejska, Michaela Rálišová

Produkce: Michaela Lejsková

 

Oblečení a doplňky:

BANDI – Pánské obleky www.bandi.cz

Šperky a brýle: Pavel Filandr  www.pavelfilandr.cz

 

Vytvořeno ve spolupráci:

Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Leaders Pragze Magazín www.leadersmagazine.cz

Backstage 7/2013

 

 

 

Backstage fotografie z hotelu Radisson Blu Alcron v Praze –
produkce profesního magazínu Best of focená 15. července 2013

 

 

 

 

Focené osobnosti:

Pavla Gomba – výkonná ředitelka UNICEF ČR

Gabriela Filippi – provozovatelka Léčivého divadla

Štěpánka Hilgertová – vodní slalomářka

David Matásek – herec

Petr Vágner – herec

Helena Leiszner – výtvarnice

Olga Menzelová – scénáristka

Benka Aikell – majitel Leaders Prague magazínu

 

Produkční tým:

Fotograf: Lenka Hatašová   www.lenkahatasova.com

Make up a vlasy: Pavel Filandr  www.pavelfilandr.cz

Vlasy a make up BOMTON – Olga Menzelová www.bomton.cz

Redakce: Dita Brančíková a Hana Robinson

Styling: BANDI – Pánské obleky (Petr Vágner, David Matásek)

Pavel Filandr (Olga Menzelová)

Asistence: Sebastián Lejska, Michaela Rálišová

Produkce: Michaela Lejsková

 

Oblečení a doplňky:

BANDI – Pánské obleky www.bandi.cz

Šperky a brýle: Pavel Filandr  www.pavelfilandr.cz

 

Vytvořeno ve spolupráci:

Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Leaders Pragze Magazín www.leadersmagazine.cz

MUDr. Pavel Boček – předseda rady sdružení Sluneční paprsek

 

 

 

 

 „Ve sdružení jsou lidé spojení s tím hlavním, co je předmětem naší činnosti – lékaři, fyzioterapeuti, vedoucí neboli výchovní pracovníci. “ MUDr. Pavel Boček 

 

 

 

 


Jak zařadit děti
nemocné leukémií do alespoň trochu normálního života, to je každodenní téma
pediatra Pavla Bočka. Jeho usilovná snaha přináší kýžené výsledky: co možná
nejlépe a nejužitečněji prožitý čas a možnosti, které děti mají. Z pohledu
lékaře může být lidský život velmi křehký. Pavel Boček si víc než kdokoliv
z nás uvědomuje jeho skutečný význam právě proto, že onkologické oddělení
je jeho působiště. Všechny sny o lepším životě jsou krásné, ale realizace není
tak snadná. Dobrá zpráva je, že každý z nás může proměnit svoji
příležitost pomoci v lepší pocit a šanci pro někoho dalšího.

Pavel Boček, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

O jaké děti se sdružení Sluneční paprsek stará?

Staráme
se o děti, které prodělaly nádorové onemocnění. Slovo „staráme“ nevystihuje
přesně podstatu naší péče o ně. Děti s onkologickým onemocněním jsou
postaveny mimo běžný dětský život, plný her radostí i povinností ve škole.
Zásah do života, ať už vlastním onemocněním, či léčbou, je nesmírně značný.

 

Jakou pomoc jim nabízíte?

Snažíme
se, aby se po náročné léčbě i po prodělaném základním onemocnění mohly aktivně
zapojit zpět do života. Jedním z postupů je i účast na ozdravném pobytu u
moře, kde se snažíme zmírnit například pozdní následky onemocnění i léčby.
Nesmírný význam má také kolektiv, přítomnost ostatních dětí a určitý táborový
duch, který je umocněn tím, že děti měly společný osud a třeba si už nemyslely –
stejně jako jejich rodiče, že se ještě někdy podívají k moři.

 

Vaše cesta do sdružení, jaká byla?

Byla
trochu trnitá, jelikož ozdravnými pobyty se zabývám už od roku 1992, kdy jsme
jezdili s dětmi na Šumavu. Poté pod hlavičkou a záštitou Výboru dobré vůle do Řecka. Vyzkoušeli
jsme i jet pod patronací Mořského koníka
či později pod hlavičkou Kapky naděje.
Občanské sdružení Sluneční paprsek
vzniklo díky dlouholetým zkušenostem a entuziazmu lidí, kteří se těchto
ozdravných pobytů také zúčastnili. Chtěli jsme vytvořit organizaci, která by
garantovala kvalitu těchto pobytů. V minulosti totiž docházelo ke střídání
organizací, které pobyty připravovaly, což zapříčinilo, že samotná realizace
probíhala každý rok jinak. Také způsob financování byl spíše nahodilý,
nesystémový, částečně hrazen státem, rodiči nebo různými charitativními
organizacemi. Relativně stabilní tak byl spíše jen okruh lidí, který s dětmi na
ozdravné pobyty jezdil a pečoval o ně.

Pavel Boček, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Zhodnotíte-li svoji činnost, v čem je
zásadní a co obnáší?

Zásadní
je, že se o děti stará náš tým, který tvoří lékaři, fyzioterapeuti, výchovní
pracovníci, ale i animátoři, a společně vytvářejí osnovu, jak má takový
ozdravný pobyt vypadat.

 

Na jaká úskalí nejčastěji narážíte?

Narážíme
na nepochopení smyslu ozdravných pobytů a na názor, že my dospělí se tam jedem
rekreovat. Tito kritici si asi neuvědomují, jak náročné je starat se o děti u
moře, a to ještě děti s individuální péčí. Ta zodpovědnost je neměřitelná.
Navíc lidé, kteří na ozdravné pobyty jezdí, tak často činí z vlastní
dovolené.

 

Co pro vás může být řešením, odpovědi na
vaše otázky ve spojení s pomocí veřejnosti?

Neustále
se snažíme o pobytech informovat, a to nejen laickou veřejnost, ale i odbornou.
Smutné je, že oficiální místa – ministerstvo zdravotnictví a Všeobecná
zdravotní pojišťovna – mlčí a nepomohou.

 

O jakých úspěších za poslední roky můžete
hovořit?

Úspěchem
je, že lidé, sponzoři a partneři a i jiné neziskové organizace náš projekt
podporují, a tak můžeme ozdravné pobyty vůbec uskutečnit. Tou druhou stranou úspěchu
jsou dopisy od dětí, jejich rodičů a opakovaný zájem se zúčastnit dalších ročníků.

Pavel Boček, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Ráda bych si udělala představu o vašem
týmu. Kolik lidí se věnuje činnosti ve sdružení?

Ve
sdružení jsou lidé spojení s tím hlavním, co je předmětem naší činnosti –
lékaři, fyzioterapeuti, vedoucí neboli výchovní pracovníci. Řada z nich se
rekrutuje z našich bývalých pacientů, a tak může přinést nejen profesní,
ale i osobní náhled a větší empatii pro děti.

 

Kdo jsou vaši pravidelní podporovatelé?

Je
to OS Život dětem, společnost Carollinum, EPLCONd, Whirlpool, Klub přátel dětských domovů a desítky
dalších. Lze je nalézt na našich webových stránkách.

 

Mohl byste mluvit v souvislosti
s dobou o rozličném přístupu ze strany sponzorů?

Určitě.
Ekonomická krize se promítá i do charitativní činnosti, a tak dnes musíte být opravdu
jasně definovaní, s jasným projektem, jasnou cílovou skupinou. Partneři
vědí, že za jejich peníze pojede k moři jedno či více dětí, a ta
konkrétnost a adresnost je důležitá.

 

Jaké jsou obyčejně osudy dětí, o které se
staráte?

Záleží
na tom, jakým onemocněním dítě trpí a jak úspěšná byla léčba, či nedošlo
k pozdním komplikacím. Osudy jsou mnohdy smutné, jindy plné optimismu, ale
zpravidla ta pomyslná jizva na duši i těle zůstává.

Pavel Boček, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Můžete mi povědět některý z příběhů,
který vás zvláště zaujal?

Ošetřoval
jsem jedenáctiletou dívku s těžkým nádorovým onemocněním prodloužené míchy.
Na světě se podařilo vyléčit jen asi tři pacienty s podobným onemocněním. Díky
jejím rodičům, vůli a statečnosti té dívky se podařilo ji vyléčit. A nejen to! Dnes
má rodinu, dvě zdravé děti, z nichž jednomu jsem za kmotra. Řada příběhů tak šťastně
nekončí. Ale mezi moje přátele se zařadili i rodiče, jimž dítě na nádorové
onemocnění zemřelo, přesto udržují kontakt, svěřují se či pomáhají OS Sluneční paprsek.

 

Co vám osobně činnost přináší a co vám
bere?

Přináší
mi radost a uspokojení ze smysluplné práce. Bere mi čas, který bych mohl
věnovat sobě či blízkým, ale oni mají pochopení.

 

Kdybyste měl dát lidem radu, jak nejlépe
proměnit svůj život, jaká by byla?

Asi
bych řekl – každý je svého štěstí strůjce. Ale ta rada by zněla: Každý musí
začít od sebe, starat se o sebe somaticky i duševně, a jen pokud sami
v sobě nalezneme pokoru, rovnováhu a klid, můžeme ji předávat dál.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Oficiální
stránky Slunečního paprsku: www.slunecnipaprsek.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Pavel Boček, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

Bc. Klára Čiperová – zdravotnická záchranářka, dispečerka linky 155 krajského oper. střediska Kladno

 

 

 

 

„Jednou z nejdůležitějších věcí dispečera je správně se ptát.“ Klára Čiperová

 

 

 

 

Klára Čiperová patří
k lidem, kterých se krizové situace nás všech dotýkají více než kohokoliv
jiného. Jako operátorka a zdravotní záchranářka je připravena vyřešit i ty
nejméně předvídatelné situace se vší zodpovědností a svědomitostí. Tato
extrémně náročná práce vyžaduje nejen vysokou odbornost, zkušenosti, ale také
velikou psychickou odolnost.
Jak vypadá pracovní prostředí a vlastně
způsob práce dispečera linky 155, se dočtete
v našem rozhovoru.

Klára Čiperová

 

Když jste zvažovala volbu tohoto povolání,
jaká jste viděla jasná pro a v jakých bodech jste váhala?

Vzhledem k tomu,
že jsem si byla nucena vybrat povolání již ve 14 letech, je odpověď na tuto
otázku poměrně obtížná. Ale v zásadě dnes můžu říci, že dělám práci, která mě
baví, je užitečná a má smysl, což je pro mě zásadní. Je to práce, kterou člověk
dělá, protože ji má rád, nikoliv pro peníze.

 

Vzpomínáte si na svoji první službu a
nějakou situaci, která vám utkvěla?

 Vzpomínám si na svoji první resuscitaci
dítěte. Nebyla to moje první služba, ale nikdy na to nezapomenu.

 

Jak vypadá pracovní doba dispečera linky 155 krajského operačního střediska Kladno? Kolik
lidí obsluhuje linku?

Linky
155 obsluhují tak zvaní call takeři, kteří jsou v kontaktu s volajícími a
jejichž hlavní úlohou je získat co nejpřesnější adresu a místopis, vyhodnotit
závažnost situace na místě a poskytnout volajícím pomoc po telefonu včetně telefonicky
asistované neodkladné resuscitace. Další část dispečerů je na místě operačního
řízení a jejich hlavní náplní práce je vyslání té nejbližší a nejvhodnější
posádky na místo, dále pak avízování pacientů do nemocničních zařízení,
komunikace s posádkami a podobně.

Klára Čiperová

 

Jak
vůbec hlásit událost na linku 155?

Nejdůležitější je začít nahlášením místa události,
abychom věděli, kam máme jet. V další řadě, co se stalo, a pokud je čas, tak
jméno, příjmení a věk pacienta. Dále pak stačí držet se instrukcí dispečera,
který volajícího krok po kroku vede, jak nemocnému či zraněnému pomoci až do
příjezdu záchranné služby na místo, pokud to situace vyžaduje.

 

Jak
často se setkáváte s tím, že lidé volí naprosto nevhodný postup, a jak
takový nevhodný postup obvykle vypadá? Řekněte mi prosím na nějakém častém
příkladu, kde právě dělá volající zásadní chyby?

Zásadní chyba je například nedostatečná komunikace s
dispečerem. Lidé mají pocit, že dokud s námi mluví, nikdo nejede. To je zásadní
omyl. Pomoc je vyslána na místo události bezprostředně po získání základních
informací – adresa, patro, co se stalo, aniž bychom s volajícím přerušili
hovor. Dále pak lidé dělají chyby v poskytování první pomoci – popáleniny solí,
máčí je v mouce, podkládají hlavu pacienta v bezvědomí a podobně), které
vznikají hlavně v důsledku nedostatečné informovanosti společnosti jako takové.
E-learning ještě nikoho první pomoci nenaučil, první pomoc musí lidi bavit, aby
si ji zapamatovali, na což kladu důraz při svých přednáškách první pomoci.

 

Kdo a
jak linku zneužívá nebo neúmyslně zneužívá služeb v situacích, které
využití linky nevyžadují?

Například volání dětí ze srandy je skutečně
zanedbatelné procento. Linka 155 je zneužívána hlavně v tom slova smyslu, že se
lidé dožadují výjezdu záchranné služby třeba na menstruační bolesti, zlomený
malíček na ruce nebo zvýšenou teplotu, aniž by si uvědomili, že pak můžeme
chybět tam, kde jsme skutečně potřeba.

Klára Čiperová

 

Na
základě čeho by měl volající vyhodnotit využití linky?

Jsme tu hlavně pro pacienty, kteří jsou v akutním
ohrožení života. Ovšem neznamená to, že každý hovor rovná se automaticky výjezd
záchranné služby. Jsme tu i od konzultací u stavů, se kterými si lidé nevědí
rady, co dát dítěti na teplotu a podobně, nebo i v případě, že si nejsou jisti,
zda je to na výjezd záchranné služby, či nikoliv. Každého vyslechneme a každému
pomůžeme, ať už se jedná o cokoliv.

 

V jakou
denní dobu je obvykle více případů než jindy či případně v jakém ročním
období či konkrétní den máte obavy ze zvýšeného počtu výjezdů, které se obvykle
potvrdí?

Samozřejmě, že počty výjezdů rostou v pátek a sobotu
večer, to je zvýšená míra podnapilých. Při změnách počasí je zvýšený výskyt
dopravních nehod, v letních měsících úrazy, alergické reakce na bodnutí hmyzem…
Každé období má svá specifika.

 

V jakých
případech není nutné posílat služební vůz na místo určení a lze pomoci jen
telefonickým hovorem?

Například u teplot, nachlazení, průjmů a podobně.

Klára Čiperová

 

Kdy je
naopak zásah nutný a vyžaduje i vaši přítomnost na telefonu?

To jsou stavy bezvědomí, bezdeší, kdy dispečer s
volajícími zůstává na telefonu a instruuje je, jak správně resuscitovat. Nezbytnou
součástí je i volající uklidnit, a to i opakovaně během hovoru.

 

Jaké
údaje do vysílačky zásadně nesmíte dávat a proč?

Nesmí se poskytovat osobní údaje a podrobnosti o stavu
nemocného. To řešíme přes služební telefony. 

 

Jakými
základními otázkami se nejlépe zorientujete v nepřehledné situaci?

Jednou z nejdůležitějších věcí dispečera je správně se
ptát. Pacienta nevidíme, jsme odkázáni pouze na to, co nám volající řekne, a
víme jen to, na co se zeptáme. A na tom může leckdy záviset lidský život. Jedná
se hlavně o otázky typu, zda pacient dýchá, zda je dech pravidelný, případně jde
o to, vyhodnotit situaci včas a správně k tomu, abychom například zahájili
telefonicky asistovanou resuscitaci.

 

V jakých časových rozmezích obvykle
záchranná služba na místo určení dorazí a v jaké bývá sestavě?

Dojezdové časy
máme ze zákona 20 minut, posádky se skládají z vozů RV a RZP nebo RLP.

Klára Čiperová

 

Jak se vám spolupracuje s hasiči a
policisty ve smyslu informovanosti o vzniklých nehodách? Máte na to nějaký
systém, aby nevznikal chaos a nehlásili vám případy zbytečně několikrát?

Myslím, že
spolupráce je dobrá a funguje tak, jak má, i když vždy je co zlepšovat.

 

Ověřujete si někdy i po ukončení hovoru
dodatečně, pokud služba vyjet nemusela, nebo ještě nedorazila, zda je na druhé
straně vše v pořádku?

Pokud to situace
vyžaduje, zůstáváme s volajícím rovnou na telefonu. V ostatních případech volající
informujeme, aby v případě změny stavu pacienta volali zpátky na linku 155.

Klára Čiperová

 

Máte nějaké „stálé zákazníky“ na lince?

Ano, máme své „štamgasty“.
(smích)

 

Jak obvykle doporučujete postupovat u
hromadných nehod?

Uvést co
nejpřesnější místo dopravní nehody, zachovat klid, komunikovat s dispečerem a
držet se jeho instrukcí. Dispečer linky 155 vás krok po kroku povede, co máte
dělat a jak pomoci zraněným.

 

Setkáváte se s tím, že volají na
linku o pomoc děti? A to nemyslím ve smyslu zneužití linky. Jak se vám pracuje
s volajícím dítětem a dospělým?

Kolikrát je s
dětmi lepší spolupráce než s některými dospělými. (úsměv) Pamatuji si, když jsem instruovala desetiletého chlapečka,
jak má pomoci mamince v epileptickém záchvatu. Byl velmi statečný a šikovný.

Klára Čiperová

 

Jak býváte úspěšná s vlastním odhadem
situace, kterou můžete vyhodnotit pouze po telefonu?

 Objektivně hodnotit mě může pouze můj nadřízený,
kolegové a volající. Ale myslím si, že po těch letech praxe mi odhad funguje
docela dobře. (úsměv)

 

Míváte někdy zvláštní pocity, že se něco
stane, že asi tušíte problém?

Ano, intuici jsem
využila již mnohokrát. To člověku během hovoru najednou v hlavě zabliká jakási
kontrolka, že situace může být vážnější, než se na první pohled zdá.

 

Jaký speciální trénink a jak často musí
záchranář zdravotní služby absolvovat?

Máme pravidelná
školení v průběhu celého roku.

Klára Čiperová

 

Myslí se také na psychickou odolnost
zdravotníků, kteří jsou vystaveni stresovým situacím? Je jim stejně jako
pacientům k dispozici nějaký specialista v případě potřeby?

Ano, máme
takového specialistu v případě potřeby k dispozici.

 

S jakými situacemi se obvykle
záchranář zdravotní služby složitěji srovnává?

Nemohu mluvit za
ostatní, pro mě jsou traumatizující těžké úrazy dětí končící smrtí.

 

Daří se vám chodit z práce
s čistou hlavou? Jak jste se k tomuto stavu dopracovávala?

Snažím se
pracoviště opouštět s čistou hlavou, ale ne vždy to jde. Kdyby si člověk nosil
stresové situace z práce domů a přenášel je do soukromého života, asi by se
rychle zbláznil. (úsměv)

 

Nechybí vám někdy osobní kontakt
s lidmi?

Neřekla bych, že
mi chybí kontakt s lidmi. Spíše je bez toho kontaktu s nemocným těžší
vyhodnotit situaci, která je na místě události.

Klára Čiperová

 

Dalo by se říci, že ráda telefonujete?

Je pravda, že
kolikrát po příchodu z práce domů nechávám ztlumený telefon, protože ho už
nechci ani vidět, natož slyšet. Ale používám telefon nadále i v soukromém
životě. (smích)

 

Kolik o člověku podle vašeho názoru prozradí
samotný hlas? Poznáte, když vás volající chce uvést v omyl? Stává se to?

Ani ne tak hlas,
jako tón, který člověk používá, o volajícím hodně vypoví.

 

Co se telefonování týká, jak se vám daří odhadnout
lidi samotné? Potvrzuje se vám většinou, že se nemýlíte, ať už jde o pracovní,
či soukromé hovory?

Myslím, že v
práci mi odhad na volající funguje velmi dobře. V soukromém životě nikoliv,
nevím, kde je chyba. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: archiv

Oficiální stránky Kláry Čiperové: www.kupp.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Magazín Best of www.ibestof.cz

Klára Čiperová

Gábina Páralová – módní návrhářka

 

 

 

 

„Můj sen nyní je, aby
si každý našel svého návrháře a aby móda od návrhářů nebyla něco nedostupného.“
Gábina Páralová, módní návrhářka

 

 

 

 

 

Elegantní, mladistvé,
lehce bohémské i královské svatební. O čem je řeč? O modelech návrhářky Gábiny
Páralové, která tak prezentuje svoji všestrannost. Její kolekce jsou rozmanité,
pokud si u ní objednáte model na míru, bude zcela respektovat styl nositelky. O
práci návrháře sní spousta mladých lidí. Gábina Páralová nám prozradila, jak
snové toto povolání opravdu je.

Gábina Páralová, foto: Robert Vano

 

Pokud navrhujete
šaty, vycházíte nejprve ze své vlastní představy, nebo vás inspiruje ještě něco
navíc?

Již několikrát jsem popisovala, jaká bezedná pomyslná
studnice nápadů je příroda, před kterou smekám. V poslední době se mi ale
stává, že mne stále častěji inspirují zákaznice. V obchodě mám vždy pár
extravagantních kousků z kolekce určené na přehlídku nebo focení. Pokud přijde
zákaznice, která zrovna po něčem takovém touží, model s ní vyzkouším. Někdy
stříhám, pářu – tomu se pak smějeme, že opravdu jsem se se svým jménem Páralová
trefila, sešívám, špendlím a znovu zkouším. Přetvářím, vymýšlím a sleduji, jak
se zákaznice hýbe, jak na ní model „pracuje“. Všímám si střihu anebo i toho,
když si zákaznice model omylem obleče opačně. Nyní cítím, že toto je pro mne
největším zdrojem inspirace.

Gábina Páralová

 

Jak vybíráte látky
pro své modely?

Zvažuji vlastnosti materiálu. Jestli mi dovolí to, co po něm
chci, anebo pokud chci využít jeho vlastnosti k netradičnímu pojetí použití. Uvedu
příklad. Kolekci jaro 2012 jsem vytvořila z několika skic, které jsem
rozpracovala. Měla jsem jeden nosný nápad, který se mi prolnul všemi modely. Poté
jsem si na pannu našpendlila jednoduché šaty, nastříhala si pruhy látek a různě
je na figurínu aplikovala. Jak mi látka padala například i přes uvolněné
špendlíky, kreslila jsem a rozmyslela další varianty.

Gábina Páralová

 

Jak návrhář při
kupování látek v relativně krátké době pozná, že jde o kvalitní materiál?
Máte nějaké triky, kterými si látky testujete?

Základním vzděláním každého návrháře by měla být i znalost
materiálů a schopnost rozpoznat alespoň podle omaku jejich kvalitu. Poznáte
kvalitní vlněné materiály, které jsou utkány z té nejjemnější střižní vlny,
a naopak, které jsou tkány ze „zbytků“. Je i několik druhů hedvábných tkanin,
kde pouhým okem poznáte, zda je vazba pevná, nebo není. Vývoj látek ale jde
kupředu takovým způsobem, že dnes výrobci umí utkat tkaninu tak, že je celá
umělá, rozumějte z polyesteru, a na první omak si přitom myslíte, že je to
hedvábí. Stále platí pravidlo, že evropští výrobci vyrobí většinou kvalitnější
materiál než výrobci z východu, například z Číny.

Gábina Páralová

 

Pokud od vás jako
zákaznice budu chtít šaty, jak probíhá proces spolupráce?

Záleží, jestli chcete přímo návrh ode mne, anebo se
spokojíte s fotkami mých modelů na webu, Facebooku anebo s modely
v obchodě, kterými se necháte inspirovat. Pokud byste chtěla návrh přímo
ode mne, musíte počítat s tím, že model bude dražší, protože bude navržen
přímo pro vás. Jsou zde zohledněny i osobní konzultace. Pokud chcete model jedinečný,
napíšete mi na e-mail a já se vás zeptám před první schůzkou na některé
konkrétnější věci. Pak se spolu setkáme. Na první schůzce sladíme nápady,
vybereme materiál a barvu a domluvíme se na další schůzky, kdy se model bude
zkoušet.

Gábina Páralová

 

Dokázala byste vy
sama vytvořit model od návrhu až po krejčovské zpracování?

Určitě ano. Jen by to trvalo déle. Jsem totiž nevyšitá. (smích) A také hodně pářu, pokud mám
křivý jen jediný steh. Zkrátka jasně a dobře – nomen omen. Páralová. (úsměv)

 

Bez jakého vybavení
se návrhář neobejde? Nosíte něco z tohoto vybavení stále u sebe?

Mám u sebe metr, špendlíky, penál s tužkami a skicák na
poznámky.

Gábina Páralová

 

Jak dlouho vám
trvalo, než jste si mohla dovolit vlastní autorský butik?

Moje kariéra začala postupně, tudíž se to nedá odhadnout.
Začínala jsem ve studentských prostorách Spodního traktu v Brně v roce
1996, kde nájem byl oproti dnešním cenám „nula nula nic“. (úsměv) I tak to pro mne však byl tehdy závazek. Navíc jsem se
musela naučit během celé té doby, že navrhovat a mít obchod není jen o tom, že
máte dobré nápady, jste schopna věci vymyslet, ale že musíte mít organizační
talent, houževnatost a rozumět ekonomické stránce podnikání. Být zároveň
vývojářem, kreativním ředitelem, finančním ředitelem, správcem, skladníkem,
manažerem, PR manažerem, závozníkem… Dnešní obchod na Solniční v Brně, tedy
obchod s výlohou a do ulice, jsem otevřela před sedmi lety.

Gábina Páralová

 

 

Vyzkoušela jste si ve
své kariéře nějaký experiment, který není pro běžné navrhování obvyklý?

Pro mě už byl experiment na začátku mé kariéry, že jsem
modely šila. (smích)

 

Když vytváříte
kolekce, inspirujete se módními diktáty, které velí pro danou sezonu určité
barvy a střihy, nebo si volíte vlastní téma?

Samozřejmě, že sleduji trendy, je to součástí vývoje. Musím
mít přehled. Ale abych pravdu řekla, pracuji intuitivně. Pokud mi některá idea
uvízne v hlavě, využívám ji spíše podvědomě než vědomě. V poslední době mne k
tvorbě inspirují spíše věci, lidé a zážitky.

Gábina Páralová, foto: Robert Vano

 

Máte nějakého
oblíbeného návrháře? Vlastníte něco od tohoto návrháře?

Mojí stálicí je Alexander McQueen. V ostatních
případech se každou sezonu mění to, co se mi líbí. Hodně se mi líbí práce mladých
návrhářů z Londýna, jako jsou David Koma nebo Roksanda Ilincic. Také se mi
líbí práce módního domu Vionnet a samozřejmě japonští návrháři.

 

Lidem většinou vadí,
že módní artikly od návrhářů jsou mnohonásobně dražší než běžná konfekce.
Dokázala byste vysvětlit, co dělá autorskou módu dražší?

Tato móda nabízí větší kvalitu. Osobně rozeznám materiály,
kvalitu. Rozeznám i zpracování. Více než na cenu hledím na tyto atributy.
Zajímá mne také nápad a lehkost. Samozřejmě i to, jak v daném modelu vypadám.
Měly bychom si dopřát ten luxus a nehledět na cenu, ale na to, co se nám líbí.
Když si z takových malých radostí poskládáte některé dny, hned se vám pak lépe
dívá na svět.

Gábina Páralová

 

Jaké oděvy nejraději
navrhujete?

Miluji šaty. Ale i trika, kalhoty, mikiny. Nespoutávám se a
nelimituji se jedním sortimentem.

 

Který oděvní kousek byl
pro vás nejtěžší na zpracování?

Svatební šaty pro moji kamarádku.

 

Vybaví se vám nějaká
zakázka, která byla z nějakého důvodu těžce realizovatelná?

Šaty pro dámu, která žije trvale v zahraničí. A má
váhové výkyvy. Zakázku jsme museli několikrát předělávat

Gábina Páralová

 

Navrhnete každý
model, který si klient bude přát, nebo máte své limity?

Obrázek z časopisu. To je můj limit. Mohu se jím
inspirovat, ale pokud zákaznice přijde s konkrétním obrázkem a představou,
většinou ji posílám do zakázkového krejčovství, kde jí její přání do puntíku
splní. K tomu návrháře a jeho kreativitu nepotřebuje.

 

Můžete ze své pozice
návrhářky říci, jestli existuje nějaký typ modelu, který nesluší opravdu
nikomu?

Nejspíše neexistuje univerzální odpověď. V Česku mne u
hezkých žen někdy mrzí zdrženlivost a hodně velká dávka konzervatismu. Jako
návrhářka svým zákaznicím naznačuji, že držím svým dohledem pomyslnou hranici a
nepustím je do diblíkovského oceánu na vratké bárce. Pobízím je, aby si vzaly
kratší sukni, když mají skvělé nohy. Problémem tedy spíše je, že lidé
neodhadnou vhodnost oblečení vzhledem ke své osobnosti. Například
pětatřicetiletý muž v tričku s příšerou… No, už se to moc nehodí. (úsměv)


Gábina Páralová


 

Zřejmě se mnoho lidí
už zajímalo o to, kde se oblékáte vy. Zajímá mě, kde byste se oblékat chtěla,
sníte o nějaké takové možnosti?

Mám ráda své věci, ráda je nosím. Většinou si vybírám z
modelů z běžných kolekcí, které navrhnu do obchodu, a tyto kolekce se každý
týden doplňují. Jsou navržené tak, abych je sama chtěla nosit, jsou účelové a
nositelné. Pokud zamířím do jiného obchodu, tak buď pro spodní prádlo nebo
sportovní oblečení. Kupuji si i doplňky. Podle rozhovorů s kolegyněmi, které
jsem četla, se styl oblékání každé návrhářky různí. Někdo obléká zásadně své
modely, někdo je kombinuje a nakupuje, co mu přijde zajímavé.

 

Profese návrháře
zejména v České republice není nejspíše jednoduchá. O čem vy jako módní
tvůrkyně sníte? Co chcete, aby se pro vás jako pro návrhářku zlepšilo?

Ráda bych, aby se lidé naučili podporovat vše, co je
vyrobeno v České republice. A není to otázka peněz. Mezi mé stálé
zákaznice patří sestřičky z nemocnice, které si našetří a jdou si ke mně
koupit šaty. Protože chtějí. Vysvětlují, že se za svoji práci chtějí pak
odměnit. Nejen kvalitou a originalitou, ale i způsobem, jakým se jim věnujete.
Můj sen tedy nyní je, aby si každý našel svého návrháře, aby móda od návrhářů
nebyla něco nedostupného.

Gábina Páralová

 

Promítáte do své
práce i něco ze svých osobních postojů?

Samozřejmě. Jako každý kreativec jsem ovlivněna spoustou
emočních věcí. Takže nejen okolí, vjemy, krása, duševno, ale i to, jak se
cítím, ovlivňuje moji tvorbu. Například rozchod s mým mužem v posledních
pár měsících mne hluboce zasáhl a ovlivnil na dost dlouho můj postoj a
pozitivní vidění světa.

Gábina Páralová

 

Jakou radu byste dala
ženám, které se rozhodnou kloubit podnikání a rodinný život?

Chce to trpělivého muže, šikovné pomocné ruce a přesné
plánovaní. (smích) Někdy je to boj,
ale naštěstí mám kolem sebe ty, kteří mi pomáhají.

 

Čím naplňujete svůj
volný čas a jak si představujete svůj ideální volný den?

Vzhledem k tomu, že mám nádhernou dvouletou dceru, můj
ideální volný den je den strávený s ní.

 

Děkuji za rozhovor.

Gábina Páralová

 

 

Text: Erika Čelikovská

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz a archiv Gábiny Páralové

Ofociální stránky návrhářky: www.gabinaparalova.cz

Vytvořeno ve spolupráci s Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Backstage: www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-11-2012.html

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Gábina Páralová, foto: Robert Vano

Renata Olšová – malířka ztvárňující lidskou auru

 

 

 

 

 

„V každém jemnohmotném těle aury jsou obsažena jiná témata. “ Renata Olšová

 

 

 

 

 

Renata Olšová nepatří ke klasickým malířům, možná k malířům vůbec,
spíše tvůrcům a realizátorům toho, co vidí. Tím je lidská aura. Její hlavní
činností jsou konzultace, které lidem poskytuje a na kterých se jim snaží na
základě informací z jejich aury pomoci pochopit jejich život, situace,
které si prožívají, odhalit skutečné příčiny a nalézt možnosti řešení jejich
problémů a různých bolestných životních období a situací. Výsledky autorčiny
tvůrčí činnosti jsou vyobrazeny také na látkách, ze kterých tvoří část svojí
kolekce návrhářka a Renatina dobrá kamarádka Jiřina Tauchmanová.

Renata Olšová

Rozhodla jste se malovat auru, nebo to přišlo nějakým zvláštním
způsobem samo?

Dlouho jsem přemýšlela o způsobu
vyjádření toho, co vidím, a o nejvhodnějším způsobu, jak tím mohu lidem pomoci.
Nebylo snadné lidem popisovat něco, co nevidí či v co někdy ani nevěří.
Malování mi přišlo jako nejjednodušší a nejsrozumitelnější způsob.

 

Jak si může člověk vysvětlit, co vlastně vidíte?

Vidím energetický obal, tzv.
auru, která obklopuje každý živý organismus, tělo člověka, zvířete.  Je jedno, zda člověk v její existenci a
v energie věří, či ne, přesto je lidská aura pro mě viditelná u všech lidí
stejně tak jako jejich fyzické tělo. Spousta materiálně či vědecky zaměřených
lidí o existenci aury, stejně tak jako o působení energií na člověka pochybuje,
a to jen proto, že není lidským zrakem viditelná, „hmotná“… Já lidem říkám, že
je to stejné jako například s elektrickým proudem, protože nejsem
elektrikář a proudu nerozumím, přesto vím, že existuje, a to, že ho
v zásuvce očima „nevidím“, neznamená, že tam není.

 

Co potřebujete mít za podmínky k tomu, abyste lidskou auru viděla?

K vidění aury nepotřebuji
prakticky nic, vidím ji při pouhém pohledu na člověka.

Renata Olšová  

Lidi zajímá, co na nich vidíte. Kde najdou odpovědi na svoje otázky?

O tom, co vidím, jim většinou
povídám minimálně hodinu, a proto toto téma řeším na konzultacích,
v klidu, v soukromí, aby se lidé nejen cítili příjemně, ale aby byl
prostor na rozebrání všech informací, jejich správného pochopení, a byla jim
tedy odpověď na otázku „co na nich vidím“ ku prospěchu.

 

Jedná se u vás o vlastnost rozvíjenou, nebo již někdo ve vaší rodině
byl takto senzitivní?

Senzitivní je vlastně tak trochu
celá naše rodina. Zejména táta. Nyní i všechny moje tři děti. Já mám schopnosti
vnímání energií již od malička. Byla období, kdy jsem auru viděla zcela jasně a
za každých okolností, např. v dětství a nyní, ale také byla období, kdy
jsem neviděla téměř nic, a to zejména proto, že jsem byla zahlcena jinými, více
„světskými“ aktivitami – např. v dobách diskoték či studia VOŠ.

 

Čím byl váš otec?

Můj táta je léčitel a diagnostik.
Cítí energie v lidském těle.  Vzpomínám
si, že auru a energie v ní jsem poprvé viděla ve svých asi osmi měsících věku, právě u něj, když odcházel do práce a já coby
malé dítě na něj natahovala ruce a domáhala se, aby do práce nešel. Otočil se
na mě ode dveří a já s otevřenou pusou sledovala úžasné zářivé barvy,
které kolem něj zářily a různě se rozpínaly daleko do prostoru.

Renata Olšová

Jakým způsobem se mohou tyto vlastnosti, řekněme léčitelské, naučit či
otevřít a rozvíjet? Nebo je to dar jen vybraných jedinců?

Duchovní schopnosti jsou dané
Bohem, nelze se jim naučit. Mohou se přesto v určité fázi života otevřít  a  stejně
tak mohou zmizet. Ale u každého miminka je již při narození v auře vidět,
zda mu nějaké duchovní schopnosti mohou být během dané inkarnace otevřeny.
Záleží to především na úrovni jeho duše, jeho minulých životů a plánu duše pro
současnou inkarnaci. Duchovním schopnostem se ale nedá od základu naučit, jak
si lidé mnohdy mylně myslí či navštěvují za tímto účelem různé semináře a pyšní
se certifikáty o dosažených duchovních schopnostech. Zkrátka každému nám byly
dané předpoklady pro jinou činnost a vše je pro celek stejně důležité, proto by
to měl každý respektovat a věnovat se tomu, k čemu má největší
předpoklady. V duchovnu to platí dvojnásob.

 

Řekla byste, že jsou ženy, nebo muži lepší léčitelé? Pokud ne lepší,
najdete nějaké genderové přednosti u obou pohlaví?

Na pohlaví vůbec nezáleží.
Duchovní schopnosti jsou dané dle vývoje duše člověka.

 

Co na nás naše aura nejčastěji prozradí?

Aura je naším zrcadlem. Tvoří ji
několik aurických „těl“ – éterické, astrální. V každém jemnohmotném těle
aury jsou obsažena jiná témata. Obecně lze říci, že je v ní uloženo a
„zapsáno“ naprosto vše o nás – naše životní prožitky, témata a oblasti,
ve kterých máme problémy, naše vlastnosti – dobré i ty, na kterých je
třeba pracovat, emoce a schopnost jejich zpracovávání či „ukládání si jich
v sobě“, různé bloky, duchovní cesta, což je pokorné přijímaní životních
situací, práce na sobě, na svých negacích, schopnost odpouštění, přijímání
ostatních takových, jací jsou, aniž bychom se snažili měnit všechny kolem místo
toho, abychom změnili sebe. Dosažená duchovní úroveň  – případné duchovní schopnosti či naopak
mylné duchovní cesty, špatné chápání, informace o minulých životech, dále
hrozící zdravotní problémy, následky užívání drog, alkoholu a silných léků a
tak dále.

Renata Olšová

Z čeho se aura skládá?

Vrchní vrstvu aury tvoří tak
zvaná „povrchová aura“. Není správné označovat ji jako „auru“, ale spíše jako
„aktuální energie nakumulované na povrchu“. Je to jediná část aury, kterou se
dá naučit vidět i bez daru vidění té skutečné. Jsou to totiž aktuální
vyzařované energie, usazující se na okrajích obalu aury, a pokud je člověk
trochu senzitivní, vnímavý a cítí energie, není těžké tyto energie cítit či
vidět. V podstatě i ti, kteří je nevidí jako barvy, je cítí svými lidskými
smysly, protože jsou to pocity, které člověk z ostatních lidí vnímá a má.
Jedná se zejména o silné vzteky, strachy, radost a jiné momentálně pociťované
emoce. Také nemoci a bolesti jsou celkem snadno vnímatelné léčiteli, neboť jsou
mnohdy zřejmé z této vrchní části aury.

Renata Olšová

Jsou nějaké mýty o auře, povídačky, kterým by lidé neměli přikládat
váhu?

Ano. Mimo již zmíněné „naučení se
vidění aury“ je největším mýtem informace, se kterou se v mnoha
knihách setkávám, že barvou srovnané a správně fungující srdeční čakry je a má
být zelená. To není pravda. Zelená v odstínu, kterou totiž většina lidí
v této čakře v auře v oblasti srdce má, neznamená nic hezkého.  Poukazuje na negativní vlastnosti člověka.
Záleží na konkrétním odstínu, ale nejčastěji se v aurách lidí objevuje
zelená barva v odstínu khaki zelené, či přecházející až do hněda, která
v této oblasti vyjadřuje negace, jako je sobecká či něčím podmíněná láska,
žárlivost, pýcha, vzteky, zlosti, citový chlad, nepřejícnost a tak dále.  Jedinými odstíny zelené barvy v oblasti
srdeční čakry, které vyjadřují pozitivní energie, je krásná smaragdově zelená,
která upozorňuje na probíhající léčení například srdce po infarktu, léčení
dýchacího systému, uvolňování negací, strachu, nastolování klidu, harmonie a
dostání se z emočního vypětí a nalezení nového smyslu života po prožitém
šoku, a potom jasně zelená znamenající regeneraci, očistu, uzdravování, nový
začátek.

 

Jsou nějaké věci, které se v auře hledají hůře?

Je to zcela individuální.
V auře je tolik věcí a informací, že mnohdy je opravdu velmi obtížné
všechno „rozkódovat“. Většinou se nejvýrazněji ukazuje to, co je již nezbytné
řešit, než vygraduje problém, který člověk pocítí ve formě nemoci fyzického
těla či nepříjemné životní situace.

Renata Olšová

Když začnete malovat, čím obvykle začínáte a jak celý proces probíhá?

Než začnu malovat, naladím se na
člověka, pro kterého je obraz určen, anebo na téma, které chci vyjádřit. Nerada
používám slovo „malování“, protože já vlastně malovat vůbec neumím.
V hodinách výtvarné výchovy na základní škole jsem rozhodně nijak
nevynikala. Obrazy nemaluji, ale spíše „vytvářím“.  Celý proces vlastně spočívá ve vyjádření
energií aury pomocí barev. Tak jako energie v auře jsou vyjádřeny
barvami a konkrétními odstíny a tvary, tak se snažím tyto energie „zhmotnit“ na
papír. Nejlepší způsob, který mě napadl v době, kdy jsem potřebovala
nějaké obrázky energií do své první knihy, bylo použít vosky. Jako malá jsem si
totiž rozehřívala voskovky a slévala je a fascinovalo mě prolnutí rozehřátých
barev. Naštěstí doba značně pokročila, a tak nemusím používat voskovky, ale mám
k dispozici kvalitní pigmentované včelí vosky z Anglie. Způsob mé práce jsem si
soukromě nazvala „znázornění energií intuitivním sléváním horkých vosků“.

 

Odcházíte od načatého plátna, nebo ho dokončíte „na jeden zátah“?

Celý obraz musím vždy vytvořit
najednou, vosky se roztavují pod vysokou teplotou a poté se nanášejí na
speciální papír (v podstatě se „lijí“) a během pár vteřin vosk ztuhne…

Renata Olšová

Napsala jste knihu, která pojednává o významu barev. Jak jste na který
význam barev přišla?

Kniha Slunce v nás je
knihou o barvách, jejich významu, působení a možnostech využití různých
barevných kombinací v běžném lidském životě. Význam barev v ní je
popsán podle toho, co znamenají jednotlivé odstíny v lidské auře.

 

Máte u některé z barev rozporuplné pocity, nebo máte u všech jasno
a definujete je přesně?

Myslím si, že barvy vnímám celkem
snadno. Někdy to není úplně jednoduché vyjádřit, protože odstínů, které může
mít jedna barva, je mnoho. V auře se nejčastěji vyskytuje zhruba 15
základních barev, každá řekněme odhadem asi tak v deseti základních
odstínech. To máme celkem 150 nejčastěji se vyskytujících barev, které jsou
v auře běžné. Ale odstínů je samozřejmě na stovky, proto je někdy velmi
těžké, až nemožné, správně rozlišit jednotlivé odstíny pouhým okem a bez daru
vnímání jednotlivých odstínů a cítění vibrací dané energie by to asi nešlo.

 

Zajímá vás, jak na kterou barvu lidé reagují? Jak toto zkoumáte a co
tím sledujete?

Ano, zajímá. Obecně lze říci, že
každého přitahují ty barvy, jejichž energie právě potřebuje, tedy jaké téma si
řeší, nebo naopak které téma přehlíží a odmítá si vědomě přiznat a řešit, ve
které oblasti je skrytý problém. Působení energií barev lze velice efektivně
využít. Působí na nás, ať chceme, nebo ne, stejně tak jako vliv mrazu nebo žár
ohně.

Renata Olšová

Jaký význam má to, co si vybereme za barvu oblečení na sebe? Jak nás
v daný den tyhle barvy oblečení ovlivňují?

Zapomeneme-li na různé vžité
poučky o vhodnosti dané barvy pro konkrétní účely, nedbáme-li na předsudky a
sáhneme-li ráno do skříně po oblečení, které nám v tu chvíli přijde
nejpříjemnější svou barvou, zcela jistě jsme si intuitivně správně vybrali to,
co právě potřebujeme, jaký daný typ energie bychom měli daný den mít. Zvolili
jsme přesně to, jak se cítíme.

 

Proč nás určité barvy přitahují méně a jiné více?

Je to vždy aktuálně podle
nezpracovaných témat, prožitků, emocí, pocitů a situací a naší vnitřní
vyrovnanosti. Měli bychom se ale snažit obklopovat se všemi možnými barvami a
ne se uzavírat do jedné dvou nejoblíbenějších. 

Renata Olšová

Vaše obrazy mají vždy konkrétní význam?

Ano, každý obraz má své téma.
Někdy maluji cíleně konkrétní energie, jindy zase naopak namaluji zcela
intuitivně obraz a pak k němu píšu text, co jsem znázornila. Mnohdy mi to
přijde až neuvěřitelné, co vše se na obraze ukáže, například andělé. Častokrát
jsem namalovala i celý příběh. Proto říkám, že vytvářím „živé energetické
obrazy se srdcem a duší“.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Foceno v restauraci Locanda
Marino www.locandamarino.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz

Renata Olšová

Plk. Emil Boček – příslušník RAF, válečný veterán

 

 

 

„Bral jsem každý den takový, jaký byl, a se vším, co mi přinesl. Žil jsem vždy ze dne na den, jak nejlépe to šlo, a to za války i po ní. “ Plk. Emil Boček 

 

 

 

 

Brněnský
rodák, plukovník ve výslužbě Emil Boček (nar. 25. 2. 1923) je nejmladším
žijícím válečným veteránem druhé světové války a od roku 2010 držitelem Řádu bílého
lva za mimořádné zásluhy o obranu a
bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost. Životní příběh účastníka československého
zahraničního odboje v letech 1939–1945, příslušníka československého
letectva ve Velké Británii – elitní skupiny RAF – by mohl být předkládán
novodobým „hrdinům“ jako povinná četba. Inspiraci lze čerpat v každém
okamžiku a etapě jeho naplněného života, o kterém dovede s neskutečnou
přesností a vášní hovořit. I ve svých devadesáti letech se každý den drží hesla:
„Nebudeme sedět, budeme něco dělat!“ V roce 2012 natočilo občanské
sdružení Brněnská společnost příznivců
RAF Emila Bočka
dokument Nezlomný,
který je průnikem do jeho života a který mapuje silný příběh této žijící
legendy. Na DVD, které je limitovanou signovanou edicí obsahující mimo jiné
vlastnoručně podepsaný booklet, naleznete mnoho důvodů, proč lze Emila Bočka
označit za Nezlomného. Nezlomilo ho vězení, nezlomila ho válka a nezlomila ho
ani zrada! Zlomových okamžiků však bylo v jeho životě mnoho…

Emil Boček, foto: archiv Emila Bočka

 

Na
začátku všeho byl váš odchod z rodné země v době, kdy jste nebyl
ještě plnoletý. Co mu předcházelo a co bylo jeho příčinou?

Bylo mi 16 let, psal se
rok 1939, kdy jsem byl spolu s dalšími vyzván českými legionáři první
světové války k činu. Byli to právě oni, kteří vybojovali svobodnou
republiku pro nás všechny, kterou však tehdejší protektorát ničil. Cítili jsme
povinnost něco udělat. Měli jsme podporu legionářů, jak českých, tak
francouzských. Podporovali nás nejen morálně, ale i finančně, rozhodnutí nebylo
těžké.

 

Co
bylo na odchodu nejtěžší?

Okolnosti, náš odchod byl
tajný, ani moje matka neměla o mém úmyslu vstoupit do zahraničních legií ponětí.
Na oko jsem se vypravil lyžovat s kamarádem do Jeseníků a vrátil se až o
šest let později. Osudové ráno 27. prosince 1939 začal den jako každý jiný. Nikdo
z kamarádů a spolupracovníků, které jsem cestou k první přestupní
stanici vlakovému nádraží Brno potkal, neměl tušení, co je skutečně
v plánu. Všichni mi přáli, abych si lyžování užil.

 

Nikdo
z vašich blízkých o vašem odchodu nevěděl?

Otce jsem v té době
již neměl, svěřil jsem se svému nejstaršímu bratrovi, ale tomu jsem zároveň
musel slíbit, že počkám na jeho souhlas a zprávu o tom, že je vhodná a bezpečná
doba k odchodu. Neudělal jsem to a to pondělní ráno jsem odešel. Můj bratr
byl za můj čin potrestán půl rokem vězení. Nikdy mi to však nevyčetl.

Emil Boček, foto: archiv Emila Bočka

 

Váš
odchod byl tehdy nejen tajný, ale zároveň velmi dramatický. Kam vedly vaše
kroky?

Ano, velmi dramatický,
snad souhra šťastných náhod a řízení osudu mne dovedly až k cíli. Přes
Slovensko jsem cestoval do Budapešti, kde jsem byl zadržen a vrácen zpět
na Slovensko. Po několika strastiplných a vysilujících pokusech jsem se dostal
opět do Budapešti na francouzský konzulát, dále pak do Jugoslávie. Moje cesta
pokračovala přes Řecko a Turecko do Bejrútu, odkud jsem nakonec dne 5. 4.
1940 odplul lodí Compiegne do francouzského Marseille. Tam jsem podepsal
pětiletý závazek v cizinecké legii, mezitím však vypukla válka a já místo toho
nastoupil k československé armádě.

 

Vaše
útrapná cesta trvala něco přes tři měsíce, napadla vás myšlenka na návrat?

Několikrát jsem byl
vysílen tak, že jsem nemohl ani vstát. Lidé se báli pomáhat, věděli, že hrozí
trest jim i jejich rodinám. Nejhorší část z mé balkánské cesty byla přes
Maďarsko, kde převaděči nečekali na smluvených místech, chytali nás a byl jsem
opakovaně v kriminále. Asi po svém třetím uvěznění jsem si řekl, že se
vrátím zpět, že nebudu chodit od jednoho kriminálu ke druhému. Pak ale přišlo
poslední, asi měsíční uvěznění, a tím pádem se stala myšlenka na návrat
nereálná. Po tak dlouhé době již nebylo možné se beztrestně vrátit. Dlouhou časovou
proluku a svoji nepřítomnost bych už nevysvětlil. Neměl jsem tedy možnost
volby, musel jsem jít dál.

Emil Boček, foto: archiv Emila Bočka

 

K československé
armádě jste se přihlásil v dubnu 1940. Jaké byly vaše začátky?

Dne 16. dubna jsem se hlásil
u československé armády v Agde, kde jsem prošel výcvikem telefonisty
a byl přidělen jako vojín k 9. rotě 1. pěšího pluku a následně v květnu převelen
ke 2. československému pěšímu pluku, se kterým jsem se účastnil ústupových
bojů proti Němcům. Po náročném ústupu, jehož závěr byl již spíše individuální
záležitost každého z nás, jsem dorazil v červnu 1940 do středomořského přístavu
Sete. Následující den jsem odplul egyptskou uhelnou lodí Rod-el-Farag, údajně
zorganizovanou prezidentem Benešem, do Velké Británie přes Gibraltar, kde jsme
se seskupili s dalšími loděmi a odpluli v konvoji. Přistáli jsme za
doprovodu a pod ochranou válečných lodí dne 12. července v Liverpoolu a odtud
jsem odjel vlakem spolu s ostatními do tábora v Cholmondeley. Byli
jsme poslední, kteří z Francie do tábora dorazili. Zde jsem 17. srpna
požádal o převelení k letectvu.

Emil Boček, foto: archiv Emila Bočka

 

Svoji
kariéru u letectva jste začal coby mechanik?

V září 1940 jsem byl
přijat do RAF a mezi nejlepšími jsem podstoupil kurz pro letecké mechaniky, po
jehož dokončení jsem v únoru 1941 získal kvalifikaci letecký mechanik-drakař.
Vzápětí jsem nastoupil k 312. peruti, pro kterou si velitel hangáru
vyžádal do svého týmu dva české mechaniky, jedním jsem byl já. Létalo se téměř
nonstop a každé letadlo vyžadovalo pravidelné mechanické kontroly, pracovalo se
nepřetržitě. V té době jsem již pošilhával po pilotním výcviku, ale
velitel hangáru se mne jako mechanika nechtěl vzdát, byli jsme pro něj jedničky,
jeho přízeň jsme mu opláceli tvrdou a velmi dobrou prací.

 

Co
tedy nakonec rozhodlo, že pilotní výcvik absolvujete?

Můj pobyt ve vězení. (úsměv) Při rozlučce s jedním
z mých kamarádů, který odcházel do pilotního výcviku, jsem se dostal do
potyčky s anglickým leteckým seržantem. Ten tehdy v hospodě pronesl
urážlivou poznámku naším směrem. Vzpomínám si přesně, že šlo o „bloody Czechs“,
v překladu tedy „zatracení Češi“. Neváhal jsem, chytl ho za klopy, zeptal
se ho: „Co jsi říkal?“ Ale na odpověď jsem už nečekal, liskl jsem mu
z každé strany a šel si sednout. On však zavolal policii a já byl polním
soudem odsouzen k šesti dnům vězení. Tenkrát jsem po propuštění veliteli hangáru
řekl, že mě buď pošle na pilotní výcvik, nebo si klidně odsedím zbytek války,
že se do hangáru už nevrátím. A to jsem také udělal, chodil jsem si jen pro
výplatu až do svého odeslání do pilotního výcviku.

 

Takže
jste se svým rebelstvím dostal mezi elitu československé armády a splnil si
svůj sen?

V podstatě ano. Od
malička jsem miloval a miluju vše kolem letadel, takže přijetí do pilotního
výcviku byl jeden můj splněný sen.

Emil Boček, foto: archiv Emila Bočka

 

Jak
a kde probíhal váš pilotní výcvik, co mu předcházelo?

Prošel jsem velmi přísnou
zdravotní prohlídkou, například testy nočního vidění. Přesně vím, že jsem měl výsledek
16, ale dodnes nevím, co to znamená. (úsměv)
Od května jsem pak pobýval ve druhém soustřeďovacím středisku pro
absolventy leteckého kurzu. Před umístěním do střediska a následným odesláním
k dalšímu výcviku do zámoří jsem v Anglii odlétal 15 hodin na dvouplošnících.
Instruktory, kteří volili mezi mým zařazením ke stíhačům, či bombardérům, jsem
byl určen mezi stíhače a již v červnu jsem odplul ze skotského Greenocku
do Ameriky. Cílem cesty bylo rozřazovací středisko, ve kterém bylo rozhodnuto o
mém odeslání na letiště De Winton u Calgary v západní Kanadě, a to
k 31. základní letecké výcvikové škole, kde se létalo na dolnoplošnících –
cornellech. Přibližně po třech měsících výcviku a úspěšně vykonaných zkouškách
jsem se přemístil k 34. pokračovací letecké škole v Medicine Hat, kde
se výcvik zdokonalil. Létalo se tam na harvardech. Dodnes si vybavím burácení
jejich motorů, které nám nedalo několik prvních nocí spát. Dne 28. ledna 1944 jsem
pilotní kurz úspěšně ukončil jako čtrnáctý z 52 absolventů, získal hodnost
seržanta a pilotní křídla.

Emil Boček, foto: archiv Emila Bočka

 

Bylo
vám teprve dvacet let, když jste se stal stíhacím pilotem. Byl tento věk
považován za standardní?

Všichni byli poměrně
mladí, přesto jsem patřil mezi nejmladší účastníky pilotního výcviku.

 

Co
následovalo po skončení zahraničního výcviku? Vrátil jste se zpět na starý
kontinent?

Následovala krátká
dovolená v Kanadě, několikadenní cesta do přístavu a čekání na pokyn k
návratu do Anglie, které jsme si zpříjemnili krátkým pobytem v New Yorku.
Celkem asi po čtrnácti dnech od konce výcviku nás nalodili a odpluli jsme
z přístavu St. John‘s zpět do Liverpoolu. Po krátkém pobytu ve sběrném
středisku pro absolventy pilotního výcviku ze zámoří následovaly výcviky v dalších
pokračovacích táborech, kde jsme například létali na spitfirech, učili se
střílet a létat u skvadrony.

 

Proslavil
jste se jako stíhací pilot letky B u 310. československé perutě. Kdy přišlo
vaše zařazení k této skupině?

K mému přidělení
došlo 20. 10. 1944, o týden později jsem podnikl svůj první operační let. Letka
tehdy působila na letišti North Weald.

 

Co
bylo hlavním úkolem stíhacích pilotů?

Především doprovod a
ochrana bombardérů, dále jsme samostatně létali tak zvaná „rodea“, kde byly
stanoveny přímé pozemní cíle, třeba budovy nebo vlaky.

Emil Boček, foto: archiv Emila Bočka

 

Statistiky
uvádí závratné číslo vašich letů. Vzpomínáte si na svůj první operační let stále
živě?

Celkem jich bylo 26, což
činilo dohromady nalítaných 73 hodin a 50 minut. Nejde zapomenout, například hned
na prvním z nich jsem se musel odtrhnout od skvadrony, za což jsem logicky
očekával po návratu trest od velitele. Nebylo tomu tak, byl to úděl prvního
operačního letu, nebral to v tomto případě jako porušení pravidel.

 

Kterou
válečnou akci byste označil za nejvíce vydařenou a největší?

Vydařená byla každá, ze
které jsem se vrátil. Za jednu z největších bych označil například tu, kdy jsme
doprovázeli přibližně osm set bombardérů, kteří měli za cíl souostroví
Helgoland v Severním moři. Na tomto souostroví, za první světové války
nazývaném německou Havají, se nacházela největší nepřátelská ponorková
základna, která byla během dvou náletových dnů zcela zničena. Velmi úspěšně
jsme také doprovázeli bombardéry při akcích zaměřených na průmyslové oblasti v
podhůří.

Emil Boček, foto: archiv Emila Bočka

 

Na
kterou naopak vzpomínáte jako na tu nejhorší za vaši aktivní leteckou kariéru?

Byly dvě, první byla
v pokračovacím výcviku, kde jsme se učili létat ve skvadroně a měli jsme
za úkol nízký přelet. Ihned po startu, tedy nad letištěm, mi přestal fungovat
motor a já byl nucen přistát bez motoru. Tyto případy obvykle končí smrtí, u mě
to naštěstí dopadlo mnohem lépe, měl jsem jen naraženou ruku.

Druhá kritická situace nastala při jednom návratu z Německa. Doprovázeli jsme tehdy
bombardéry a při přeletu nad kanálem jsem zjistil poruchu motoru, požádal jsem
velitele o povolení k návratu a odmítl jsem doprovod. Provedl jsem
přenastavení kurzu zpět do Anglie, přepnul frekvenci a můj šestý smysl mi tehdy
řekl, že mám začít stoupat. Nevím, do jaké výšky jsem až vystoupal, když došlo
k úplnému výpadku motoru, do kterého byl přerušen přívod benzínu. Vrtule
se točila na prázdno. Neměl jsem jinou volbu než se přichystat na výskok, který
jsem chtěl provést v nejzazší limitní výšce 300 metrů. Vyčkával jsem do
posledního okamžiku a stále si opakoval – ještě chvilku – a v té chvilce
motor chytl a jel tak, že jsem letadlo udržel v horizontu a bezpečně
přistál. Na letišti nebyla po první mechanické prohlídce nalezena žádná závada,
až při další objevil vrchní mechanik ve filtru na pravém křídle ložisko bahna.
Po výměně byl stroj opět v naprostém pořádku.

 

Nezbytně
jste musel mluvit anglicky, jak jste se učil?

Nejvíce nás naučila
děvčata. (úsměv) Mluvil jsem tehdy
velmi dobře! Ti, kteří mě neznali, odhadovali, že mám skotský původ.

 

Jak
hodnotíte tehdejší podmínky pro vojenské piloty?

Byly dobré, o létající
personál bylo postaráno, měli jsme pestrou stravu, vždy dostatek jídla i
odpočinku.

 

Jak
vzpomínáte na svůj návrat z války?

Přistál jsem spolu
s dalšími stíhacími piloty 13. 8. 1945 v Praze – Ruzyni a i přes
veškeré zákazy jsem po dvou dnech na ubytovně odcestoval za rodinou do Brna,
kde jsem překvapil svoji matku a strávil s ní a zbytkem rodiny dva dny.
Poté jsem se vrátil zpět do Prahy k pluku, kde jsem čekal na další pokyny.

Emil Boček, foto: archiv Emila Bočka

 

 Vaše
následná činnost v armádě netrvala dlouho. Do kdy jste zůstal u letectva?

Po návratu následovalo
zařazení k Leteckému pluku 2 v Praze – Kbelích, v prosinci 1945
jsem byl povýšen na rotmistra letectva v záloze. Toužil jsem však po
civilním životě, do kterého se mi podařilo vrátit 1. března 1946.

 

Co
následovalo a jak jste přechod do civilního prostředí prožíval?

Po odchodu od letectva
jsem si s kamarádem otevřel soukromou autodílnu, kterou jsme provozovali až
do roku 1951. Jako živnostníci jsme však byli po celou dobu pod dozorem a pod
nátlakem, kterému jsme až do té doby úspěšně odolávali. Pod hrozbou kriminálu
jsme však nakonec přešli jako zaměstnanci pod jednotný podnik Mototechna.

 

Další
profesní změna přišla v roce 1958, za jakých okolností?

Dostal jsem nabídku
pracovat jako řemeslník-specialista 1. stupně ve Výzkumném ústavu přístrojové
techniky Československé akademie věd v Brně, kterou jsem přijal. Byl jsem
podroben prověrkám, při kterých jsem musel vysvětlovat a zdůvodňovat, proč jsem
v roce 1939 opustil vlast na západ, nikoli na východ. Vysvětlení bylo
jednoduché – na východ byly cesty v době mého útěku uzavřeny, nebyla jiná
možnost než ta, kterou jsem zvolil.

Emil Boček, foto: archiv Emila Bočka

 

V akademii
jste působil celých 25 let. Co vaše působení v roce 1983 ukončilo?

Dostal jsem výpověď,
ačkoli jsem pracoval na nejvýznamnějších projektech výzkumného ústavu, například
na optických zařízeních, magnetické resonanci a tak dále. Před odchodem jsem
však ještě docílil nejvyššího platového ohodnocení, které bylo pro moje zařazení
vůbec možné. Odcházel jsem tedy s patřičnou hrdostí a uznáním od zbytku
kolektivu.

 

Již
od roku 1978 jste měl jako voják ve výslužbě nárok na důchodové zabezpečení,
přesto jste pokračoval ve výdělečné činnosti?

Ano, plynule jsem navázal
na práci v Drukovu, kde byl
zaměstnán i můj bratr, a tam jsem zůstal do konce svého produktivního období.
Nakonec jsem litoval, že mě z akademie nevyhodili o pár let dřív, měl jste
tam lepší finanční podmínky a zaměstnanecké výhody.

Emil Boček, foto: archiv Emila Bočka

 

Čím
jste si v poválečné době nahrazoval adrenalin z létání a jak je tomu
nyní?

Jiným druhem adrenalinu,
věnoval jsem se motocyklovým závodům, a to až do mé svatby v roce 1951. (smích) Při nedávném natáčení dokumentu Nezlomný jsem si prožil hned několik
druhů adrenalinu – jízdu v Lamborghini, na závodním motocyklu i létání.
Věk mi na touze po adrenalinu neubírá. Když si potřebuji zalétat, mám
k dispozici letadlo svého kamaráda na letišti v Brně – Tuřanech.
Manželka o tom však nesmí vědět. (úsměv)

 

Jak
jste jako válečný veterán vnímal následné politické převraty a jak vás po
profesní stránce ovlivnily?

Nikdy jsem se o politiku
nezajímal a ani teď se o ni nezajímám. Po profesní stránce mne neovlivnila, od
války jsem již nevstupoval do žádných opozičních aktivit a dobře jsem udělal.

 

Dlouhodobě jste
usiloval o vybudování sochy Edvarda Beneše v Brně. Co vás k tomu vedlo a jaký
výsledek vaše úsilí mělo?

Socha
je kopií díla, které stojí v Praze na Loretánském náměstí, po jejím
odhalení vznikla myšlenka vystavit sochu i v Brně. Byl jsem jako legionář
a předseda Výboru pro postavení pomníku
prezidenta Beneše v Brně
iniciátorem sbírky a koordinátorem akce. Pomník
byl vybudován po témě čtyřech a půl letech úsilí.

Emil Boček, foto: archiv Emila Bočka

 

Rok
1993 vám přinesl hodnost plukovníka ve výslužbě. Výčet všech předchozích státních
i mezinárodních vyznamenání a poct je opravdu značný. Máte některé, kterého si
ceníte více než ostatních?

Já na ocenění nejsem, nic
mi neříkají, veškeré své medaile i ocenění jsem věnoval vášnivému sběrateli.
V mém životě nehrají žádnou významnou roli, ačkoli jich byla opravdu řada,
například válečné kříže, medaile za chrabrost a za zásluhy.

 

V roce
2010 jste převzal z rukou prezidenta republiky čestnou cenu. Tuto si však
ponechat musíte.

Ano, byl mi propůjčen Řád bílého
lva za mimořádné zásluhy o obranu a
bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost. Ten musí být po mé smrti vrácen.

 

Máte nějakou výjimečnou vzpomínku související s
vaším čestným postavením ve společnosti?

V roce
1996 jsem se setkal s královnou Alžbětou II. a to pro mne byl velký a
nezapomenutelný zážitek, stejně tak jako naše velmi krátká konverzace. Řekl
jsem královně, že jsem byl jeden z nejmladších stíhacích pilotů vůbec a
ona mi se zájmem odpověděla „Really?“ (překlad: Skutečně?). Fotografii
s královnou mi závidí i angličtí přátelé.

Emil Boček, foto: archiv Emila Bočka

 

Setkáváte se s ostatními veterány druhé
světové války?

Pravidelně
každou první středu v měsíci v Praze. Jde o setkání Sdružení
československých zahraničních letců 1939-1945
.

 

Jsou tato setkání veřejná?

Veřejnost
má možnost za námi přijít, jsme uznávaní a příznivci si přichází pro podpis či
pořízení fotografie.

 

Hodnotíte stávající armádní situaci?

Nijak
zásadně, vše je pod politickým vlivem. Osobně jsem názoru, že např. stroje gripen
jsou něco úžasného a vládní představitelé, kteří ve věci vzdušné obrany
rozhodují, si nejspíš neuvědomují, co s přezbrojením souvisí. Nejde ani
tak o letadla samotná, ale i o pozemní personál a technické zázemí.

Emil Boček, foto: archiv Emila Bočka

 

Setkáváte se s předními a významnými
představiteli současného vojska?

Při
významných událostech, životních jubileích nebo k uctění něčí památky ano.
Jde většinou o společenská setkání a ceremoniály.

 

Ve
válce jste bojoval s vírou, že vás nic špatného nepotká, tento optimismus vám
vydržel i v poválečné době. Jak je tomu nyní?

Bral jsem každý den
takový, jaký byl, a se vším, co mi přinesl. Žil jsem vždy ze dne na den, jak
nejlépe to šlo, a to za války i po ní. Budu v tom pokračovat až dokonce
svého života.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

 

 

Text: Jitka Kratochvílová

Foto: Josef Šonka a archiv
Emila Bočka

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best of
www.ibestof.cz

Tomáš Jindříšek – managing partner a spoluzakladatel agentury Dark Side

 

 

 

„Na restart kariéry nemusíme čekat do doby, kdy docílíme určité pracovní mety ředitele či manažera, ale jde třeba o přechod do jiného oboru či o začátek podnikání místo stálého zaměstnání.“ Tomáš Jindříšek

 

 

 

 

 

Tomáš Jindříšek je managing
partner a spoluzakladatel agentury Dark
Side
. Předtím působil deset let jako ředitel OgilvyInteractive, internetové
divize mezinárodní reklamní sítě Ogilvy. Tomáš je rovněž předsedou
představenstva Asociace direct
marketingu, e-commerce a zásilkového obchodu
. Marketingové komunikaci a
internetu se profesionálně věnuje od roku 1998, pravidelně přednáší a
publikuje, působí jako člen řady odborných porot a aktivně se zapojuje do
projektů pro významné značky. Jeho koníčkem je pomoc obecně prospěšnému
sektoru, mimo jiné působí jako člen rady Konta
Bariéry
, předseda představenstva neziskové organizace Jahoda a je duchovním otcem projektu Darujspravne.cz.

Tomáš Jindříšek

Můžete vystihnout
moment, kdy jste věděl, že internet a oblast nových médií je pro vás ta správná
cesta?

Nějak to vyplynulo ze situace kolem roku 2001. Náhodou. Vzpomínám
si, že dva měsíce předtím, než jsem nastoupil do velké reklamní agentury, jsem
viděl kultovní film Po čem ženy touží
s Melem Gibsonem a říkal jsem si, že prostředí reklamní agentury je neuvěřitelný
svět. Tehdy jsem byl projektový manažer v počítačové firmě, kde jsem se
čerstvě věnoval internetu, a přemýšlel jsem o tom, zda ten film je fikce, nebo pravda.
Realita se zas tak moc nelišila. (smích)

 

Jak přišlo rozhodnutí
založit agenturu Dark Side?

Bylo to vyzrálé rozhodnutí po deseti letech na řídící pozici
v mezinárodní agentuře Ogilvy. Spojil
jsem se se správnými parťáky a domluvili jsme to za čtyři měsíce. Řada lidí se
mě teď ptá, jaký je to velký rozdíl „být ve vlastním“, ale upřímně, já tam tak zásadní
rozdíl nevidím. V korporaci jsem měl velkou svobodu a řídil jsem ji „podnikatelsky“,
i když nebyla moje. Vlastní agenturu zase řídím jako manažer a ne jako
vládce tvorstva. Mám moc schopné a nadšené kolegy, kterých si vážím, a to mě
motivuje. Držím se citátu Davida Ogilvyho o zaměstnávání lidí, kteří jsou větší
než vy, abyste neměli firmu plnou trpaslíků.

 

Nevstoupili jste na trh
ve zrovna podnikatelsky příznivé době, i přesto se vám podařilo uspět. Nebyl to
trochu risk?

Vlastně to byl plánovaný risk. Někdy je dobré jít proti proudu
a vsadil jsem na to, že v době krize se naopak bude více hledět na
efektivitu a zkušenosti lidí. U nás všichni včetně managementu pracují na
projektech klientů. Takže za stejnou investici klient dostane více. A funguje
to, po roce a půl na trhu děláme pro řadu významných firem. Jak se
s nadsázkou říká, i na válce vždy někdo vydělá. Takže ke krizi se dá
přistupovat aktivně.

Tomáš Jindříšek

 

Co byste poradil lidem,
kteří chtějí začít nyní podnikat v internetovém byznyse i mimo něj?

Nejde tolik jen o znalosti a technologie, někdy se na to příliš
upínáme. Stále jsme součástí komunikace zaměřené na lidi a schopnost naslouchat
a pochopit byznys model našich klientů je pro mě důležitější než být jen
odborníkem, který nekouká nalevo a napravo. Nechci mentorovat, ale někdy mi
chybí trochu vzájemné úcty a pokory.

 

Jak vidíte budoucnost
českého internetového trhu? Myslíte, že je ještě co objevovat?

Já osobně se učím každý den a pořád mě fascinuje, kolik je
toho nového. Udivuje mě, že někdo s dvouletou zkušeností občas řekne, že
už se vše naučil. (úsměv) Vše se
propojuje, už není žádné off-line a on-line. Většina lidí dnes žije intenzivně
v obou světech, a jak říká známý autor sci-fi: „Budoucnost už je nyní“. Jen se na ni musíme umět dívat. Zajímavé je, že řada lidí v byznysu se mě
ptá, zda ten který koncept už někdo realizoval, a je to tedy prověřené. Ti
správní se mě ptají, zda budou první, kteří to zrealizovali. A těch je logicky
vždy méně. 

 

Drží český trh krok
s tím zahraničním?

Jak v čem. Jsou dokonce oblasti, které i předčí. Třeba
v komerčním světě sociálních sítí jsme velmoc. Vznikla tu řada globálních
projektů, jako je třeba Social Bakers,
největší portál se statistikami a analýzami ze sociálních sítí, nebo projekt Brand Embassy, systém na zákaznickou
péči na sociálních sítích.

 

A teď k vaší profesní
kariéře… Který moment byste popsal jako vrchol kariéry? Nebo teprve přijde?

Vrcholů jsem zažil mnoho a věřím, že ještě přijdou další.
Vnímám svou kariéru jako série drobnějších i větších radostí a úspěchů a logicky
občas i proher a to mě baví. Nechci opakovat klišé, že cesta je cíl, ale já to tak mám. Potkávám příliš
úspěšných lidí, kteří pořád pospíchají, aby se měli lépe a dosáhli toho či
jiného, a pořád se dívají na ty úspěšnější a ne tolik na ty, které nechali za
sebou. Vzpomínám si, jaké mi děda ve svých osmdesáti letech vyprávěl příběhy, a
říkám si, co budu vyprávět já.

 

Dark Side společně se společností HR Spectrum přichází s konferencí Restart kariéry. Co vás přimělo
k zapojení do takového projektu?

Je to především osobní zkušenost. Na restart kariéry nemusíme
čekat do doby, kdy docílíme určité pracovní mety ředitele či manažera, ale jde třeba
o přechod do jiného oboru či o začátek podnikání místo stálého zaměstnání.
Troufám si říci, že se jedná o nejzajímavější konferenci roku, kde se
nebudou přednášet jen poučky a strategie, ale jednoduše životní příběhy osob,
které nějakým způsobem restart kariéry absolvovaly.

Tomáš Jindříšek

 

Na co se mohou
účastníci těšit a co jim konference přinese?

Jsou to především osobnosti, které pracovaly
v různých oborech. Iveta Radičová, která se od profesorky sociologie dostala
k pozici premiérky a kandidátky na prezidentku SR. Dalšími prezentujícími jsou
například Pavel Turek, bývalý manažer týmu McLaren
Mercedes
, Jana Žižková, bývalá CEO SAS
Institute
, Václav Dejčmar, spoluzakladatel DOX a majitel Czechoslovak
Models
, Inéz Cusumano, bývalá vrcholová manažerka, Evžen Cekota, kouč, Jiří
Pavlíček, bývalý generální ředitel Johnson
& Johnson
, Aleš Michl, přední ekonom, Jozef Banáš, ekonom a top manažer,
Libor Malý, který vybudoval LMC, nebo Božena Jirků, bývalá redaktorka ČT.
Konference je postavená především na osobních příbězích těchto osob, které
účastníkům přinesou reálné zkušenosti a inspiraci nejen pro jejich dosavadní
kariéru, ale i životní směr.

Tomáš Jindříšek

Pomáháte i ve veřejně
prospěšném sektoru. Můžete nám krátce představit organizace, které podporujete?

Je jich více. Konto
Bariéry
, Nadace Terezy Maxové, Jahoda, která pomáhá dětem na Černém
Mostě, a další. Vypadá to asi rozsáhle a altruisticky, ale tak to není. Baví mě
to a zase tolik času to nezabere, je to v rovině kontaktů a mnohdy propojování
kontaktů z komerčního a nekomerčního světa. Líbí se mi nová vize světa,
která vznikla na harvardské univerzitě, a aplikuje ji Nestlé ve svém společensky odpovědném přístupu, že ziskový a neziskový
svět by neměl fungovat principem vítězů a poražených, ale zcela partnersky.

 

Připravujete neziskové
projekty i v rámci Dark Side?

Ano, tak nějak to propojuji, šetří to čas. Děláme třeba
některé weby a marketingové poradenství.

 

Kde si myslíte, že je
potenciál v pomoci neziskovému sektoru?

Profesní dobrovolnictví je v plenkách. Kolik je
marketérů, obchodníků, právníků, manažerů a dalších specialistů, kteří mohou
zdarma poskytovat své služby neziskovkám? Nic moc to nestojí, a přitom
z toho řada lidí může mít podobný zážitek jako třeba z kultury či
sportu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Ivona Novotná

Foto: archiv Tomáše Jindříška

Korektura: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Jakub Železný – moderátor televizního zpravodajství Události na ČT

 

 

 

 

„Možná jsem něco podědil, ale dávám přednost precizní přípravě před spoléháním na talent, který není zárukou úspěchu.“ Jakub Železný

 

 

 

 

Sebejistý postoj, přímý pohled,
skvěle zvládnutá rétorika, perfektní připravenost a informovanost. Bezpochyby
vždy vkusně ustrojený muž. To vše můžeme říci o moderátorovi televizního
zpravodajství ČT Jakubovi Železném. V našem rozhovoru najdete nahlédnutí
především do jeho profesního života. Vždyť o to tady přeci jde. Ostatně
soukromí, to si moderátor pečlivě střeží. Je to životní styl, zvyk, postoj. Ten
ovšem neubral na civilním nádechu rozhovoru, ve kterém se promítá především
Jakubova lidskost, charakter a smysl pro vtip, v čemž je neobyčejně poutavý. 

_MG_9217 hotovo
Foto: Robert Vano

 

Nasnadě je otázka – ovlivnilo vás
při výběru profese povolání rodičů?

Můj dědeček
i tatínek pracovali v médiích, tak po této linii by to bylo asi logické.
Je ale pravda, že táta mně ještě za komunistů říkal, ať hlavně nejsem
novinářem. Ovšem říkal to před rokem 1989 a tehdy být novinářem bylo o něčem
jiném.

 

Přesto jste nabral stejný směr…

Svoji
profesi dělám už od devatenácti let. Tehdy jsem ještě s rodiči bydlel. Mé
rozhodnutí nějak vyplynulo a myslím, že je to ani přes to nedoporučování
nepřekvapilo.

 

V Českém rozhlasu jste začal pracovat už před dvaceti lety, jste tak
jeden z mála tam, kdo může srovnávat. Co se za tu dobu změnilo?

Naše
generace má to štěstí, pokud má chuť pozorovat, že může vidět to, jak se
technologicky všechno změnilo. Vezměte si jen takovou banalitu, že nám tu leží
na stole tři mobilní telefony a já si ještě pamatuji dobu, kdy když jsem
v rozhlase chtěl rychle něco zavolat, tak jsem opravdu musel najít
nejbližší telefonní budku a z ní zavolat. To je doba, kterou jsem velmi
aktivně zažil. To stejné PC a možnosti, které nám dávají a které neuvěřitelným
způsobem novinářskou profesi posunuly.

Rozhlas jsem
vždycky nejvíc miloval proto, že byl nejrychlejším médiem. I tohle je obrovská
změna, které jsem byl svědkem. Televize před patnácti lety byla atraktivní,
protože dávala obraz, ale než se informace zpracovala, rozhlas ji už dávno
odvysílal. Pořád to platí, ale televize už je poměrně stejně rychlá, možná se
vteřinovými rozdíly. Tohle jsou věci, které se změnily, a já považuji za úžasné
u toho být.

                                                                                                                           

A kam jste se posunul vy, jaký u
sebe vnímáte vývoj?

To je docela
těžká otázka. Když opomenu samozřejmé věci, že se pořád vzdělávám, pořád chci
na prvním místě vědět co nejvíc o předmětu toho, co dělám, být perfektně
připraven. Možná, že jsem dříve hřešil na to, že mi dost lidí říkalo, že mám
strašně moc talentu. Ale ono to tak asi úplně nebylo, protože jsem začal dřít
jako mezek ještě před tím, než jsem tu profesi začal dělat, a dřu do dneška a
dřít budu dál. (úsměv)

_MG_9248 hotovo
Foto: Robert Vano 

 

Co se týče televizí, tak jste
působil ve všech velkých, které u nás vysílají. Dá se porovnat, v čem jsou
jiné, jaké jsou tam rozdíly?

Já jsem vždy
toužil už od začátku pracovat pro Českou
televizi
. Ale v té době – v polovině 90. let – to prostě nešlo.
Tak jsem přijal nabídku firmy, která dodávala externě materiály i pro televizi,
v jejímž čele stál můj táta. Mimochodem, on o tom vůbec nevěděl. Dozvěděl
se to naprostou náhodou. Tehdy z televize do firmy vzkázali, že nechtějí,
abych tam dělal, protože to bylo kolem sportu, okolo kterého se motají peníze a
úplatky, na což já jsem nikdy nereflektoval. Proto jsem byl odejit a zpátky
jsem s nimi začal spolupracovat až po těch velkých změnách v roce
1999. Tak to byla externí zkušenost s touto komerční televizí, kde jsem
působil velmi okrajově. A pak jsem dělal i pro další komerční kanál, tam jsem
docházel moderovat takový večerní pořad, výtečná zkušenost. Ale taky jsem tam
nijak nebyl zaháčkovaný, neměl jsem tam žádný stůl, kancelář. Víte, pracovat
pro ČT nebylo tehdy pro mě možné, protože Česká
televize
a zvlášť ten jeden komerční vysilatel tehdy vedli válku a já jsem
nebyl zrovna ideálním kandidátem na přijetí do ČT. Kdo by se vám snažil tvrdit,
že to není pravda, tak lže. Ale netroufám si tedy vůbec porovnávat, protože
pracovat pro komerční televize není totéž jako pracovat v nich.

                                                                                                                  

A dočkal jste se! Více než deset
let už je vaší domovskou televizí ČT. Jak byste popsal atmosféru ve
veřejnoprávním prostoru oproti komerčním stanicím?

Víte, jaký
je rozdíl mezi basketbalem a volejbalem? Víte. A víte, co mají společného? Dají
se hrát ve stejné hale. Podstatou hry je ale něco úplně jiného. Jedni hází míč
přes síť a druzí ho hází do nějakého koše. To je přesně ten rozdíl. Poslední
dobou je snaha tento rozdíl zastírat a dokonce smazávat. To mi docela vadí, protože
jde o dva rozdílné světy a já to budu tvrdit pořád!

 

Proč myslíte, že se lidé
z komerčních televizí snaží zastírat ten faktický rozdíl od veřejnoprávní
televize?

Je to dané
tím, že si nevěří. Nevěří tomu, že tu hodnotu mají, a vidí, kde hodnota, ta
skutečná novinářská, profesní, skutečně je. Komerční televize je normální
komerční firma, a cokoliv si s ní majitel udělá, je jeho věc. Ale Česká televize je televize veřejné
služby.

 

Minulý
rok jste se stal moderátorem Událostí,
v každodenním zpravodajství. Jaká je to změna po hektických letech strávených v
Událostech, komentářích?

V podstatě jste si odpověděla sama. Události jsou pro mě po Událostech, komentářích méně hektické.
Je to ale zase nová zkušenost, jiné povinnosti a specifika. Je to velká změna. Těší
mě, že jsem si udržel možnost být přímo u některých důležitých událostí,
reportovat v přímém přenosu, dělat živé vstupy, které mě baví. Dokonce
jsou situace, u kterých si říkám, že tohle bych nezažil v Událostech, komentářích, jako třeba
dvě služební cesty na olympiádu do Londýna, na což velmi rád vzpomínám.

 

Který z pořadů vám byl zatím
nejbližší? Ve kterém jste se cítil nejjistěji?

Určitě
v těch posledních dvou.

 

Co všechno absolvujete, než se
rozsvítí červená na kameře ve studiu v 19 hodin?

Je to
poměrně velká škála úkolů, především se jako moderátor musím soustředit na to,
aby obsah všeho, co budu říkat, byl v pořádku po stránce stylistické i
faktické.

_MG_9219 hotovo
Foto: Robert Vano

 

Jaký podíl na Událostech máte vy a jaký dramaturg?

Vždycky o
věcech společně debatujeme, ale je těžko určit přesný podíl. Nicméně je jasné,
že editor má hlavní slovo při přípravě, tak je to v pořádku.

 

Je přesně stanoven počet živých
vstupů?

Naší snahou
je, aby živé vstupy nebyly samoúčelné, ale aby divákům opravdu nabídly nejlepší
informace přímo z místa nějaké důležité události. Takže přesně stanovený
počet není.

 

Poskytujete
před rozhovory svým respondentům konkrétní otázky, na které se budete ptát?

Ne, nikdy. Podle kodexu ČT mají právo na okruhy, zdůrazňuji,
okruhy otázek. Nikoli konkrétní znění otázek. A většinou ani to nechtějí.

 

Jak hodnotíte zpravodajství se
vstupy a jak naopak bez nich?

S živými
vstupy je zpravodajství nepoměrně atraktivnější. Myslím, že dnes to bez nich
v moderním televizním zpravodajství ani nejde.

 

Jak se v televizi postupuje,
když dostanete tip na událost?

Většinou se
tyhle věci probírají na poradě a hodně záleží na zpracování, na tom, zda si to
někdo objednal.

 

Jak mám rozumět termínu objednat
si zprávu?

Je to otázka
nějakého zadání. A práce je v televizi hodně o debatách. Zažívám dobu, kdy
je otevřenost a komunikace velkou integrální součástí práce.

 

Můžete mi popsat přenos nečekané
situace, která vyžaduje okamžité mediální sdělení během vysílání Událostí?

Režisér řekne
do ucha a já reaguji. Ale to se neděje zase tak často. Naposledy se to dělo při volbě papeže, kdy bílý kouř vyšel
v době, kdy běžely Události a my
jste právě v tu chvíli byli schopni aktuální informaci okamžitě sdělit
posluchačům.

 

Míváte
na vysílání připravený pevný scénář, kterého se držíte, nebo improvizujete? Jak
moc můžete v ČT improvizovat?

Události nejsou zábavný pořad, my se musíme držet
pevných pravidel více než improvizace. (úsměv)
Režisér má v ruce stejný papír jako moderátor. Improvizace je úžasná věc,
kterou miluju, ale může přijít až v okamžiku, kdy je člověk perfektně
připravený. Hezky přečíst připravený text, to nemusí být jednoduché, ale to se
naučíte, ale schopnost okamžité reakce, to dělá moderátora moderátorem.

 

Máte
nějakou radu, trik na to, jak si pamatovat text zprávy?

Dívat se dobře do čtecího zařízení. (smích) To byl samozřejmě vtip. Na
druhou stranu, když stojím například před Hradem, tak tam ty texty nemám. Můj
trik je ten, že si vyberu deset klíčových slov a z nich poskládám pět vět.

_MG_9254 hotovo
Foto: Robert Vano

 

Poznáte,
jestli nějaký váš kolega čte, nebo jestli text dobře umí, a tak nečte?

(úsměv a odmlka)

 

Co
jako moderátor před sebou během vysílání všechno vidíte, máte nainstalováno?

Kameru a kameramana, se kterým komunikuji a občas
vtipkuji, čtecí zařízení. A také diváka, kterého se snažím si představit.

 

Záběry na vás se během vysílání
poměrně často střídají. Není to rušivé pro vaši koncentraci? Jak se vám
s tím pracuje?

Upřímně je to
hodně náročné. Stane se, že se podíváte jinam, ale kameraman je celkem
pohotový, tak se to moc nestává.

 

S kým průběh vysílání
konzultujete a jak dlouho před Událostmi
a po nich v televizi zůstáváte?

Příprava
vysílání je opravdu bez nadsázky týmová práce, takže se spoustou lidí. Před Událostmi v řádu hodin a po nich
tak hodinu.

 

Jakou máte svobodu v oblékání
do vysílání, jakou měrou do výběru zasahujete? Je nějaké tabu v rámci
vašeho oblečení pro moderování zpráv?

Upřímně –
jsem rád, že jsme s kostymérkami našli v drtivé většině věcí
společnou řeč. Víte, to oblečení mám nosit já. Takže představa, že by mi někdo
něco předepisoval, není úplně na místě. Ale samozřejmě i já se musím podřídit
nějakým pravidlům. Ale fakt jsme našli docela dobrý kompromis, myslím. Snad
ještě pořád ty kravaty… Občas…

 

Žehlíte si někdy sám košile?

Ano, ale ty
pracovní ne, naštěstí. To by to trvalo. A dopadlo…

 

Jaká manuální volnočasová činnost
patří k vašim oblíbeným?

Manuální?
Tak to vás asi zklamu. Jsem manuálně nejnezručnější člověk, jakého si umíte
představit!

 

Je potřeba být dobrým rétorem?
Studoval jste někde tento obor?

Během svých studií tří vysokých škol jsem studoval
ledacos, ale pokud jde o rétoriku samotnou, tak tu jsem měl před mnoha lety, už
před devatenácti lety na speciálním kurzu. Chodil jsem k paní Jiřině Hůrkové,
která je autorkou knihy Česká
výslovnostní norma
.

_MG_9233 hotovo
Foto: Robert Vano

 

Všimla
jsem si, že máte rád metafory…

Ano, mám je rád a jsou užitečné. Snažím se raději
přirovnávat, než se snažit vymáčknout. (úsměv)

 

Moderujete
raději sám, nebo ve dvojici? V čem je úskalí jedné i druhé alternativy?

Když jste ve dvojici, máte výhodu, že některé
kompetence přebírá ten druhý, a pak je ale také hodně důležitá vzájemná
interakce s druhou osobou. Z 99 % mohu říci, že jsem měl na své kolegy či kolegyně
štěstí. Pokud moderuji sám, rizika se snižují, ale také všechno stojí a padá na
mně.

 

Určitě vám nabízejí i nejrůznější
moderování mimo tyto instituce. Podle čeho se rozhodujete, jestli tu kterou
práci vezmete?

Na základě svého
uvážení a velmi přísných pravidel, která vůči televizi musím dodržovat. Věci
jako komerční prezentace jsou na konzultaci a bez schválení takové akce na
moderování nepřijímám.

 

Jaký je u moderátora poměr
přirozeného talentu a kolik se toho je schopen naučit i bez talentu?

Buď to
v sobě člověk má, nebo ne, na tom je hodně pravdy. Ale bez tvrdé sebekázně
a práce na sobě to není možné dělat. To říkám za sebe. Možná jsem něco podědil,
ale dávám přednost precizní přípravě před spoléháním na talent, který není
zárukou úspěchu.

 

Nakolik
si může reportér udržet odstup, když je s politiky pravidelně v kontaktu?

Ale já s nimi nejsem v osobním kontaktu.
Vyloženě si to nepřeji.

 

A
oni? Vyhledávají vás v soukromí?

Vyhledávají, ale to nechci. Za prvé, nejsou to mí
přátelé a za druhé by to bylo neprofesionální. S velkou částí politiků
mého věku se oslovujeme jménem, ale vykáme si. To je dnes celkem běžná,
zdvořilá věc. Tykám si možná se třemi lidmi z politiky, protože jsme se znali
už dřív z jiných prostředí.

_MG_9269 hotovo
Foto: Robert Vano 

 

Pociťujete někdy od politiků tlak
na podobu reportáže nebo vyznění rozhovoru?

To si přejí vždy, ale nakonec vám
stejně řeknou to, co chcete, protože jinou možnost ani nemají, jelikož vědí, že
na jejich hru nepřistoupím. 

 

Často se setkávám s tím, že
vystudovaný žurnalista se v praxi setkává s docela jinou realitou. Je
to i vaše zkušenost? Jak moc čerpáte ze svých studií v praxi vy?

Studium je
vždy důležité. A i kdyby z něj člověk nic nepoužil, pak i jen to, že se
naučíte analyticky posuzovat některé věci, kriticky myslet, že zvládnete
základy odborného textu, to vše je nenahraditelné a jinde než na vysoké škole
to nezískáte.

 

Máte dostudované dvě vysoké školy
a třetí studujete. Které přesně to jsou a proč pokračujete ve studiu? Kvůli
profesi, nebo spíš jen pro váš pocit?

Absolvoval
jsem bakalářský obor Žurnalistika na Filozofické fakultě Univerzity Palackého
v Olomouci
, pak magisterský obor Mediální
studia
na Fakultě sociálních věd
Univerzity Karlovy
, pak tamtéž rigorózní řízení, takzvaný malý doktorát –
PhDr., a teď jsem opět na FF UP v Olomouci, ale jako externí doktorand
oboru České dějiny. Takže pokud vše
půjde dobře, zhruba za rok bych měl mít i takzvaný velký doktorát – Ph.D. za
jménem. A dělám to především pro sebe, pro pocit, že nechci ustrnout…

 

Sám na vysoké škole také vedete
některé přednášky. Které to jsou?

Přednáším na
FSV UK předmět Televizní zpravodajství
veřejné služby
.

 

Jaké dotazy studentů patří k častým,
co se vaší profese týká?

Jsou velmi
inteligentní a hlavně zvídaví, zajímá je vše, co se týká té práce a hlavně
praktických aspektů. I když v tom předmětu je i dost teorie, je to
předmět, který právě teorii a praxi porovnává.

 

Za jakých okolností se vám
moderuje hůře? Co byste nazval ztíženými podmínkami?

Asi vždy,
když moderuji „z terénu“ – žádné čtecí zařízení, někdy komplikovaná domluva
s režií a tak dále… Ale zase o to větší adrenalin!

 

Mediální obraz – co ten pojem pro
vás znamená, jak ho vy sám vnímáte, když znáte tvorbu většiny mediálních
výstupů?

To je velmi
těžká otázka. Mohu snad říci, že mediální obraz si vytváří každý sám a že
média, zvláště ta seriózní a zvláště ta veřejnoprávní, za něj opravdu většinou
„nemohou“.

 

Jak byste sám popsal svůj
mediální obraz?

To je ale
ještě těžší otázka (smích), na kterou
si fakt netroufám!

 

Kdo vás v
oblasti vaší profese asi nejvíc ovlivnil?

Novinářské osobnosti, které jsou pro mě nedostižné: Pavel Tigrid a
Ivan Medek.          

 

Lidé vás na
ulici určitě poznávají. O čem s vámi nejčastěji hovoří?

Občas se to stane, ale rozhodně to není nějaký masový jev.
Většinou chtějí vyjádřit sympatie, což je moc milé.

_MG_9312 hotovo
Foto: Robert Vano

 

Napadlo mne,
jestli vás nehlodá určitý pocit nesvobody, že nemůžete veřejně vyjádřit svůj
názor, ať již na nějakého politika, nebo událost, protože byste potom mohl být obviněn
z „podjatosti“?

To je ale jedna ze základních podmínek, to je jakési DNA naší
práce! Prostě se musíme umět od svých názorů totálně oprostit. Já
s trochou nadsázky říkám, že se my, co děláme ve zpravodajství
veřejnoprávní televize, dobrovolně vzdáváme i svých některých ústavou
zaručených práv. To není žádná nesvoboda, to je prostě role, v níž jsme a
za niž si nás diváci platí!

 

Většina lidí vás má za seriózního
„zprávaře“, jaký je vlastně váš humor, o čem nejraději vtipkujete?

Samozřejmě o
práci seriózního „zprávaře“!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto: Robert
Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve
spolupráci s hotelem Augustine www.theaugustine.com

Oblek a
obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Kravata:
Hermes

Casual
košile: Gant

Džíny: Hugo
Boss

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Backstage: www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-5-2013.html

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

_MG_9287 hotovo
Foto: Robert Vano