Archiv pro rok: 2013

Osobní
aktivita v neziskových organizacích je především otázkou lidí dobré vůle. V
případě Anety Stolzové to byla otázka velice osobní, neboť jí tato problematika
velmi zasáhla do osobního života. Lidé, kteří mají osobní účast, se realizují opravdu
s obdivuhodným nasazením. Kudy, komu a jak pomáhá projekt Spokojené děti, se
dozvíte v našem rozhovoru.

Jak
vznikl projekt Spokojené děti?

Před pěti lety se mi
narodila dcera Natálka s genetickým postižením. Byl to pro nás
s manželem velký šok, jelikož veškeré testy v těhotenství byly
naprosto v pořádku. Syndrom Phelan McDermid, kterým Natálka trpí, je však velmi
ojedinělý, tudíž se na něj v těhotenství standardně testy nedělají. Život
s postiženým dítětem a můj profesní obor marketing a public relations mě
přivedly k nápadu založit projekt Spokojené děti, který je určen právě
rodinám postižených dětí.

Jaké
je hlavní poslání vašeho projektu?

Lidskou cestou přinášet
informace rodinám, které zasáhl podobný osud – narodilo se jim dítě
s postižením. Projekt Spokojené děti však není o žádných dlouhých,
popisných, těžkých, odborných textech, naopak se snažíme přinášet rodinám
praktické rady a tipy ze života. Hlavním cílem projektu je vzájemné předávání zkušeností,
které pomohou ostatním. V životě rodin, které pečují o dítě
s postižením, je výměna informací absolutně zásadní.

S čím
vším může váš projekt rodinám pomoci?

Kromě praktických rad,
tipů a článků na různá témata mapujeme v České republice zařízení a služby,
které jsou pro děti s postižením určeny. Nedílnou součástí je diskuzní fórum
a již zmíněná výměna a sdílení informací. Štěstím v neštěstí může být i
to, že projekt Spokojené děti dokáže rodiny vzájemně sblížit a propojit…
Například se už také stalo, že díky projektu se setkaly rodiny, které se
starají o dítě se stejným, velmi vzácným postižením. Nebo se na nás často
obracejí rodiny, které právě jinou rodinu se stejným problémem hledají. Víte,
rodiny s podobným osudem mají k sobě tak nějak blíže…

Kdo
jsou lidé, kteří tvoří pracovní tým?

Zejména to jsou matky
postižených dětí, které koordinují články a spolupracují s mnoha odborníky
z oblasti rehabilitace, psychologie, neurologie apod. A v čele
projektu jsem já jako zakladatelka a starám se díky svým zkušenostem zejména o
oblast marketingu, média a celkové zviditelnění projektu.

Projekt
má i mapu zařízení a služeb v ČR. Předtím nebyly tyto informace na jednom
místě? Jakým způsobem se lidé informovali?

Určitě byly, nejsem si
však vědoma existence tak uceleného systému. Cílem této mapy, a nejen té, je
přinášet co nejvíce informací na jednom místě. Jednoduše řečeno, aby rodič
nemusel hledat informace na deseti různých místech, ale aby co nejvíce
potřebného našel pohromadě na stránkách projektu Spokojené děti.

O
čem rodiče nejčastěji diskutují a co je nejvíce zajímá?

Život s postiženým
dítětem. Ze zkušeností z diskuzního fóra a Facebooku je patrné, že rodiče
mají velkou potřebu diskutovat o svých problémech a pocitech… Vždyť matka,
která pečuje o dítě s postižením a mnohdy mu v dobrém slova smyslu
odevzdá svůj život, je také jenom člověk. Jenže to si mnoho lidí neuvědomí – že
život není pouze o obětování se druhým, ale že život musíme i žít, a ne ho jen
nějak přežít. Často také maminky řeší otázky pohledů okolí na jejich děti, mají
strach, že některé jejich pocity jsou nepřiměřené apod. Zjištění, že druzí jsou
„na tom stejně“, mnohdy velmi pomůže.

Proč
jste za patronku projektu zvolila právě zpěvačku Ilonu Csákovou?

Protože se přátelíme
již dvanáct let a Ilona je jeden z mých nejbližších lidí a osud
s dcerou Natálkou se mnou sdílí od počátku. Máme k sobě velkou důvěru
a spolupracujeme spolu i po stránce PR. Propojení s projektem Spokojené
děti se tudíž velmi nabízelo a já si velice vážím toho, že Ilona svým jménem můj
projekt zaštítila a že se o něj také sama velmi zajímá.

Je
přístup společnosti k postiženým dětem dnes již jiný, nebo máme stále
tendence je „schovávat“?

Stále častěji kolem
sebe vidíme mnoho projektů, které pomáhají dětem. I o lidech s postižením
se mluví čím dál více. To je hodně dobře, protože jsem přesvědčena o tom, že
osud si nikdo z nás nevybírá, ale může si zvolit cestu, po jaké bude svým
osudem kráčet. Rodiny dětí s postižením také mají svou cestu a je zapotřebí,
aby je společnost v jejich cestě životem podporovala. Aby je přijímala,
protože nikdo z nás neví, co nás v životě může potkat. Každý
z nás, rodičů handicapovaných dětí, chce žít plnohodnotný život, a všichni
si přejeme, aby nás společnost tolerovala. Rodiny dětí s postižením se
často za projevy svých dětí, způsobenými postižením, stydí. Není se čemu divit,
vždyť pozornost vzbuzuje každý, kdo nějakým způsobem vystupuje z řady a je
v něčem odlišný. Velmi bych si přála, aby byly děti s postižením ve
společnosti více vidět – vždyť se zamyslete, jak často potkáváte postižené děti
v kavárně, herně nebo v nákupním centru…?

Jakým
problematikám musí rodiče čelit v běžném životě a jaká existují řešení?

To je velmi
individuální záležitost každé konkrétní rodiny. Z mého okolí a podle referencí
ostatních rodin bych problémy rozdělila na dvě části – materiální a emocionální.
Rodiče velmi často bojují se státem, s příspěvky na péči o dítě,
s tím, že si mnoho pomůcek pro své postižené děti nemohou
z finančních důvodů dovolit – pak ovšem nastává přetlak u nadací, kam se
rodiny obracejí o pomoc. A v rámci emoční roviny zase řeší přijetí ve
společnosti, přizpůsobení prostředí pro děti s postižením apod.

Jak
hodnotíte pomoc státu rodinám s postiženým dítětem?

Velmi špatně. Zejména,
když v poslední době vidím korupční situaci ve státě. Nepřestávám si
říkat, kam asi všechny ty finance tečou, když vím, kde by byly mnohem
potřebnější. Nejhorší je, dokazovat státu, že skutečně máte handicapované dítě
a že nic neumí, a škemrat o každou korunu navíc. A nedej Bože, když se dítě
zlepší, udělá pokroky… To se vám stát odmění tím, že vám sníží příspěvek na
péči, protože vaše dítě už není tolik postižené. Řekla bych, že stát a pomoc
rodinám postižených dětí je jako boj s větrnými mlýny.

Jaká
měřítka pro přidělování či odebírání příspěvků státu považujete za
nepochopitelná a hodná přehodnocení?

Je to sice nereálné,
ale bylo by zajímavé, jak by o příspěvcích rozhodovali „ti nahoře“, kdyby si alespoň
na jeden den vyzkoušeli život s postiženým dítětem. Více k tomu možná
ani není zapotřebí dodávat.

Jak
moc je pro postižené děti důležitá přítomnost zdravých kamarádů?

Extrémně. Děti se od
sebe učí vzájemně. Postižené děti učí ty zdravé toleranci, chápavosti, empatii.
Zdravé děti pomáhají těm postiženým v tom, že je táhnou kupředu. Že se je děti
s různými problémy snaží napodobovat a učit se od nich. Jsou to spojené
nádoby a každé dítě dává tomu druhému do života něco jiného. A když budeme malé
děti odmalička seznamovat s dětmi, které to štěstí „být zdravý“ v životě
neměly, věřím, že celá naše společnost může za několik desítek let vypadat
třeba trochu jinak.

Daří
se postižené děti a jejich rodiny integrovat do společnosti?

Ano, daří, ale pouze
v té společnosti, která je integraci otevřená…

Jak
přistupovat k postiženým dětem v našem okolí?

Nechovat se k nim
jako k postiženým. Brát je úplně normálně, jako naprosto samozřejmou a
přirozenou součást našich životů. Okolí mnohdy skutečně neví, jak se
k rodinám postižených dětí chovat – zda je litovat, zda jim nabízet
nějakou pomoc, co vůbec dělat. Ne každý je schopen brát handicapované dítě bez
předsudků. Když jsme se před zhruba čtyřmi lety dozvěděli diagnózu naší dcery,
tak můj švagr pronesl větu, která mi navždy zůstane v paměti. Zeptal se: „A
jak vám můžeme pomoci?“ A já okamžitě odpověděla: „Chovejte se k nám
normálně…“. To si, myslím, mluví za vše.

Kdo
vám byl oporou při výchově vaší dcerky Natálky? Podobný projekt, který jste
vymyslela, tenkrát ještě neexistoval.

Zcela přirozeně rodina
a nejbližší přátelé. Přesně si pamatuji osoby, kterým jsem verdikt oznámila
jako prvním. Dodnes jsou pro mě tito lidé na prvním místě a mám je ukryté
hluboko v srdci. K projektům typu Spokojené děti musíme dozrát. Zcela
jistě bych podobný projekt nemohla založit ve fázi šoku, když nám byla Natálčina
diagnóza oznámena. To jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět, neustále jsem si
kladla otázky typu: Proč? Paradoxně mi Natálka v životě velmi pomohla a
ukázala mi, co je v životě skutečně důležité. Svou PR agenturu AS Media
jsem založila právě proto, abych mohla začít pracovat a díky tomu si dovolit
pořídit k Natálce osobní asistentku. Bylo to jedno z nejlepších
rozhodnutí v mém životě – najednou se ze mě stala máma, a ne
fyzioterapeutka, speciální pedagožka a asistentka na plný úvazek. Sama sobě
jsem dokázala, že mít postižené dítě neznamená konec života a kariéry. Ba
naopak – Natálka mě naučila co je v životě doopravdy důležité. Přestala
jsem řešit (pro mne) nedůležité věci typu: došlo mléko, rozbila se váza. Užívám
si každého momentu, kdy se cítím šťastná. A to mohu mimo jiné i díky tomu, že
mám k dceři fantastickou asistentku Janu, která jí věnuje stoprocentní
péči do odpoledne a pak už jsem s ní já – máma.

V jakém
směru oslovujete veřejnost?

V rámci projektu
bych velmi chtěla zviditelnit firmy a instituce, které pomáhají handicapovaným
dětem a jejich rodinám. Na trhu může být mnoho zajímavých zařízení nebo
produktů, o kterých rodiče ani nemusí vědět. Například zajímavý hotel, rodinné
centrum, ale také firmy nabízející zajímavé produkty, které by těmto rodinám
mohly ulehčit život. Nejsme (zatím) nadací, nezískáváme finanční prostředky pro
druhé, snažíme se dělat osvětovou činnost a přinášet informace těm, které
potkal podobný osud.

Co
si myslíte o PR a získávání podpory pro neziskové organizace v rámci
společenských událostí? Jak by taková podpora měla ideálně proběhnout?

Rozhodně je každá
taková akce velkým přínosem. A když putuje za těmi, kteří to potřebují, není o
čem diskutovat. Moje velmi dobrá přítelkyně, Veronika Záhorská, založila před
lety občanské sdružení Korunka Luhačovice. Toto sdružení pomáhá rodinám
postižených dětí ve zlínském kraji a to tak, že díky finančním prostředkům
získaným v rámci společenských akcí může těmto rodinám s postiženými
dětmi nakupovat speciální pomůcky a produkty. V současné době jsou akce na
podporu jakéhokoli neziskového sektoru velmi vyhledávané a vítané – a to i díky
známým osobnostem, které takové akce zastřešují. Prostě, buď to v sobě
máte, nebo ne. Veronika má dvě krásné zdravé děti, a přesto se v pomoci
druhým našla…

Děkuji
za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Vladana
Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Šití panenek jako nový koníček? No jistě
se na to lze dívat i takto. Panenky, které se šijí pro UNICEF, mají ale mnohem
větší význam a jejich zhotovení a podstatu se rozhodla podpořit Michaela
Lejsková, která uspořádala ve svém bytě UNICEF párty.

„Tím, že takovou akci pořádám doma v okruhu přátel, chci
inspirovat k tomu, že totéž může udělat každý. A jak se říká, žádný dům není tak malý, aby nepojal mnoho přátel.“ komentuje
Michaela Lejsková.

Látky a krajky na výrobu panenek
věnovaly návrhářky Gábina Páralová a Dominika Sedláčková. UNICEF párty se
zúčastnila také výkonná ředitelka Českého výboru pro UNICEF Pavla Gomba, která
přinesla pro ukázku také očkovací ampuli a výživu, kterou děti dostávají. Představila
historii šití panenek, která začala v Itálii.

„Vypadalo
to tam jako velkovýrobna panenek! Přišla jsem dřív, ale šití už bylo
v plném proudu. Bylo milé hovořit o aktivitách UNICEF s lidmi, které
to skutečně zajímá, a cítit jejich nadšení a chuť zapojit se. Současně to bylo
velmi osvěžující a zábavné. Pozitivní energie se jistě přenese i na jejich účel,
a jak jsem viděla, výsledky byly skvělé a panenky nápadité,“ dodává
Pavla Gomba.

Každá panenka
představuje skutečné dítě, které bude v rámci očkovací kampaně UNICEF v
rozvojových zemích proočkováno proti šesti hlavním smrtelným dětským chorobám –
spalničkám, záškrtu, černému kašli, tetanu, tuberkulóze a dětské obrně. Rodina
či jednotlivec, který panenku adoptuje, obdrží spolu s panenkou blahopřání
UNICEF, které zašle tvůrci panenky se zprávou, že jeho panenka našla „svoji
rodinu“.

Každým
rokem se díky očkování podaří zachránit život až třem milionům dětí. Přesto
dosud téměř stejný počet dětí umírá na nemoci, kterým lze očkováním předcházet.
V zemích, kde neexistuje běžný zdravotnický systém nebo které jsou postiženy
válečnou nebo přírodní katastrofou, pomáhá UNICEF ve spolupráci s jejich
vládami a místními dobrovolnými spolupracovníky uskutečňovat speciální akce
pomoci dětem, jako jsou například Národní očkovací dny proti dětské obrně,
které v minulém roce pomohly 550 milionům dětí ve věku do pěti let.

UNICEF
sehrává klíčovou roli v projektu GAVI (Global Alliance for Vaccines and Immunisation),
jehož cílem je očkovat každé dítě proti šesti hlavním smrtelným dětským
chorobám.

Akce
se zúčastnili a poděkování patří: Evě Vaškové se synem Františkem, Petru
Vágnerovi, který vzal s sebou obě své děti, Ditě Brančíkové se synem Teodorem,
Evě Hruškové, Oldřichu Kněžíkovi, Martinu Kolářovi, Kateřině Sopkové, Nině
Haladyové, Jiřímu Zbořilovi, Noemi a Timoteiovi Šrámkovým a Tomáši Střelcovi.

Také svého synovce Sebastiána zapojila pořadatelka UNICEF párty, Michaela
Lejsková. Krásné fotografie přišla nafotit fotografka Lenka Hatašová, která
krátce na to slavila narozeniny, a ten den se „narodila“ také panenka UNICEF
Lenka Hatašová, kterou pořadatelka ušila jako vyjádření díku za podporu tohoto
projektu.

Foto:
Lenka Hatašová a Michaela Lejsková

UNICEF
ČR www.unicef.cz

Reportáže:

Portál ŽENYs.r.o.: http://zenysro.cz/#!detail/blogy/801/Domaci-krejcovska-dilna-i-tak-muze-vypadat-pomoc-pro-UNICEF

Magazín Menstyle: http://www.menstyle.cz/mate-radi-tematicke-party-siti-panenek-pro-unicef-se-jako-tema-osvedcilo.html

Super.cz: http://www.super.cz/193824-stramak-z-ordinace-ukazal-sva-rozkosna-ditka-jsou-mu-podobna.html

Web magazín Rozhledna:  http://webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=13394

Pavla Gomba vede v České
republice tým třinácti zaměstnanců a několika set dobrovolníků, kteří táhnou za
jeden provaz, aby dokázali dát lidem v kritických oblastech mnohdy jedinou
naději. Více jak polovina získaných prostředků putuje na pomoc dětem, které
bojují o holé přežití. V některých oblastech je pobyt riskantní i pro
členy UNICEF. Ročně desítky kolegů v extrémních podmínkách přichází o své životy.
Boj o záchranu nevzdávají ani na místech, ze kterých své pracovníky stahuje i
OSN, jedna z posledních nadějí pro místní. Každá prodaná panenka či
jakýkoliv příspěvek, znamená šanci na zachráněný život. Zapojit se můžete také
vy, a prosím čtěte pozorně, protože jsou věci, které jsou jakousi prioritou a
pak jsou ty, které jsou extrémně důležité a my v nich můžeme prokázat naši
solidaritu a humánnost.

Jakou historii má vaše
působení pro UNICEF ČR a proč jste se rozhodla právě pro něj?

Pro
český UNICEF pracuji už 13 let. Myslím, že jsem měla v životě štěstí – vystudovala
jsem finance na VŠE a směřovala úplně jinam, moje hodnoty a priority ale hodně
změnil delší pobyt v Zimbabwe. Když jsem se vrátila do ČR, chtěla jsem
dělat něco, co mi umožní „pomáhat“. Když jsem uviděla inzerát UNICEF, který
právě v té době hledal finančního ředitele, věděla jsem, že to je to
pravé. Šťastnou náhodou právě mě vybrali. Myslím, že tahle práce je taková
„zdravá závislost“ – i po těch letech mě stále baví a motivuje!

Co vaše pracovní pozice
obnáší?

Je
to podobné jako v jakékoliv firmě: musím zajistit, aby se mým kolegům
dobře pracovalo a vydělávali jsme peníze. Jenom akcionáře máme jiné. (úsměv) UNICEF totiž není financován
z rozpočtu OSN, ale pouze z dobrovolných příspěvků, takže na vše, co
v terénu děláme, musíme zajistit dostatek prostředků. V praxi dělám
vše od lepení obálek – to je výborný anti-stres – až po jednání s ministry
nebo prezentace v ústředí v New Yorku.

Jak velký tým lidí
pracuje pro organizaci v ČR?

Jsme
vlastně docela malá organizace: máme 13 pracovníků, většina z nich pracuje
ve fundraisingu. Díky několika stům českých dobrovolníků však pokrýváme celou
republiku a mnoho rozmanitých aktivit.

Na jaké pozice se mohou
hlásit dobrovolníci?

Nejvíce
lidí pomáhá s překlady materiálů a zpráv, které chodí od našich kolegů
z terénu. Když ráno otevřu počítač, vidím, co se právě děje v Sieře Leone,
Východním Timoru nebo Belize. Jsou to často velmi zajímavé věci, proto se je co
nejvíce snažíme zprostředkovat našim příznivcům a veřejnosti. Ceníme si také
pomoci s administrativou nebo organizací benefičních akcí – je to pro nás
důležitý způsob, jak udržet vlastní náklady co nejnižší, aby maximum
z toho, co získáme, šlo skutečně na programy pomoci. Mohu zmínit například
projekt Pečení pro děti, které se
koná každou první sobotu v měsíci v pražské pasáži Myslbek, vždy za účasti nějaké známé
osobnosti. Protože celou akci organizují naši dobrovolníci, má nulové náklady a
za těch asi 15 let jsme získali více než čtyři miliony korun!

V jakém rozsahu
zajišťujete humanitární pomoc a v jakém rozsahu jde o podporu řekněme ne
zrovna akutních případů?

To
víme úplně přesně: V loňském roce šlo 52 % nákladů na program přežití
dětí, to znamená zajištění výživy, pitné vody, zdravotní péče. Dlouhodobé
programy jsou ale také velice důležité, protože mohou některé problémy vyřešit
natrvalo – například na vzdělání vydáváme přibližně 20 % prostředků. Mezi další
priority patří boj s HIV a ochrana dětí – třeba pomoc dětem žijícím na
ulici, zneužívaným dětem, dětským vojákům a podobně. Malá, ale velmi důležitá
část prostředků je věnována na obhajobu dětských práv. UNICEF má mandát jednat
s vládami v zemích, kde působí, což může často změnit systém a
zajistit pomoc všem potřebným dětem. Dobrým příkladem je situace po genocidě ve
Rwandě v roce 1994, kde byl jeden milion sirotků, v zemi menší než ta naše,
a dědický zákon dával právo dědit pouze chlapcům, takže tamější holčičky
neztratily jenom rodiče, ale také střechu nad hlavou, pole, zdroj jakékoliv
obživy. Nám se podařilo jednáním s vládou tento zákon změnit tak, že dědit
mohou i dívky, a to zpětně. Tím jsme pomohli velikému počtu dětí.

Může se stát, že UNICEF
někomu pomoc neumožní? Jaká jsou kritéria pro zařazení do podpory?

Programy
UNICEF jsou postavené tak, aby nevytvářely mezi dětmi rozdíly. To znamená, že
nevybereme ve vesnici dvě tři děti, kterým umožníme chodit do školy. My tu
školu postavíme pro všechny děti z vesnice a těm nejchudším zajistíme
pomůcky, boty a třeba i kolo, aby se do školy dostaly, pokud žijí příliš
daleko, aby chodily pěšky.

Samozřejmě jsou extrémní případy, kdy musíme pomoc odmítnout. Tak třeba moji kolegové z uprchlických táborů v Somálsku mi vyprávěli o tom, jak těžké bylo odmítat rodiče s dětmi umírajícími na těžkou podvýživu, protože přišli příliš pozdě, děti již nebylo možné zachránit a jenom by to ubralo ze zásob těm, které ještě měly šanci přežít. Právě teď jsou například v Mali programy pokryty pouze z 37 %, což znamená, že na 63 % potřebných se nedostává prostředků.

Obecně máme pro rozvoj programů v dané oblasti dvě základní kritéria: dětskou úmrtnost do 5 let věku a chudobu měřenou HDP na obyvatele.

O jakých výsledcích může
UNICEF ČR hovořit za poslední roky?

Máme
u nás více než 20 000 pravidelných dárců – Přátel dětí, kteří naše
programy podporují měsíčním příspěvkem. Další tisíce lidí přispívají podle
svého uvážení nebo nakupují zboží UNICEF. Za loňský rok jsme na programy pomoci
z ČR poslali částku 65 228 101 korun, což je myslím
s ohledem na situaci opravdu úctyhodné. Velmi si této podpory vážíme!

Které zásahy patří
globálně k nejzásadnějším?

Organizací,
které pomáhají, je opravdu hodně. To, v čem je UNICEF jedinečný, je mimo
jiné to, že pracuje snad kromě Vatikánu ve všech zemích světa, takže
v případě přírodní katastrofy nebo nenadálé krize jsme schopni zasáhnout
kdekoliv na světě řádově v hodinách. A bez dodatečných nákladů – zatímco
jiné organizace musí zakoupit letenky, aby se na místo vůbec dostaly, pořídit
vybavení, počítače, vozidlo a tak dále, my toto zázemí máme, a tak příspěvky
dárců jdou v plné výši na humanitární pomoc.

Co všechno může nadace
lidem v nouzi umožnit?

V případě
krizí zajišťuje UNICEF přednostně pitnou vodu – bez té lidé nepřežijí víc než
několik dnů. Řešíme to buď přímo dodávkami vody, kde je to možné, nebo
tabletami na čištění vody. Samozřejmě nutné jsou léky a zdravotnické vybavení
pro ošetření zranění. Terapeutická výživa pro podvyživené děti a speciální
sušenky s vysokým obsahem proteinů pro ty ostatní. I v těchto situacích
se rodí děti, takže dodáváme i soupravu pro sterilní porody. A prioritou
v krizích je také co nejrychlejší obnovení školní výuky, takže dodáváme
speciální „školu v krabici“. Všechny tyto předměty je také možné u nás
zakoupit jako dárek pro život – symbolický nákup předmětu pomoci za darovací
certifikát.

Která místa na světě
jsou nejvíce zasažena, potřebují akutní pomoc a proč?

Myslím,
že nejhorší katastrofy jsou ty způsobené člověkem, což je právě teď situace
v Sýrii – nyní ještě s tím, že v horkém létě se situace pro lidi
v uprchlických táborech dále zhoršuje – a ve Středoafrické republice,
kterou jsem před pár lety navštívila. Jedna z nejchudších zemí na světě
byla po vojenském puči letos na jaře zcela vyrabována, lidé tam umírají a
bezpečnostní situace je tak vážná, že OSN stáhlo své pracovníky. Jen UNICEF
zůstává: právě teď ve Středoafrické republice neúnavně pracuje 60 našich
kolegů. Nebo takové Mali – to je nešťastná kombinace nestability a
katastrofálního sucha po několika letech neúrody. Jako vždy tyto situace
nejvíce dopadají na ty nejslabší a nejzranitelnější – děti.

Kde naopak činnost
UNICEFu existuje, ale spíše v minimálním rozsahu?

I
když je stále spousta práce a potřebných, mnohé se podařilo dokázat a u
několika desítek zemí se rozhoduje, zda a jak v nich budeme působit. To
proto, že se tam situace za posledních 20 let zlepšila natolik, že si dokážou pomoci
samy. Příkladem jsou Malajsie, Thajsko, jihoamerické země… V mnoha
oblastech světa se věci mění k lepšímu. Tady už během pár let budeme jenom
inspirovat k tomu, co je v zájmu dětí nejlepší, ale rozhodně nebude
potřeba finanční podpory.

Jaká forma získání
podpory se vám nejvíce osvědčila?

Nejdůležitější
podporou jsou pro nás pravidelné příspěvky Přátel dětí. Právě proto, že nám
umožňují vytvořit finanční rezervy, které v případě krize používáme tam,
kde to je právě potřeba. Lidé, které vysídlí nebo zraní zemětřesení, nemohou
čekat týdny a měsíce na pomoc, oni ji potřebují hned.

Předměty s logy
UNICEF jsou velmi pěkným způsobem, jak získat prostředky. Jak probíhal jejich
výběr?

Kolekce
zboží se vyrábí pro celý svět jednotně. Velká část produktů je vyráběna přímo
v zemích, kde má UNICEF programy, takže tím místním lidem poskytujeme
zaškolení a práci. Takovou zajímavostí je, že tradice pohlednic a zboží UNICEF
vznikla v roce 1947 na základě kresby tehdy osmileté Jitky Samkové
z Československa.

Kdo patří mezi
nejvýznamnější podporovatele UNICEFu?

V
České republice je naším největším firemním dárcem společnost Zátiší Group. Kromě přímé finanční podpory
programů si také kupují zboží a ještě nám zdarma poskytují své prostory pro
pořádání akcí. Celosvětově je potom partnerem číslo jedna společnost IKEA.

Důležitá
je pro nás také podpora známých osobností. Z těch světových mohu jmenovat
třeba Davida Beckhama, Leo Messiho, Susan Sarandon, Whoopi Goldberg nebo
Shakiru. U nás to je několik desítek osobností, například Jitka Čvančarová,
Michal Viewegh nebo Patrik Eliáš.

Když tak sledujete
veřejnost přicházející s pomocí, co myslíte, že podporovatele obyčejně
hodně spojuje?

Myslím,
že lidé mají potřebu pomoci, chtějí udělat „něco dobrého“. Potřebují ale vědět,
že se jejich pomoc neztratí, že se skutečně dostane k potřebným. Lidé u
nás teď možná více vybírají, ptají se na administrativní náklady organizace.

A kolik to tedy v UNICEFu
je?

Loni
činily administrativní a provozní náklady 2,8 %, podpora programů – monitoring,
ostraha skladů a podobně – 5,7 %, takže přímo na programy pomoci šlo víc
než 90 %, úplně konkrétně 91,5 %.

Jsou oblasti, ve kterých
cítíte bezradnost i přes veškerou snahu složité situace řešit?

Člověk
se musí smířit s tím, že není žádný spasitel. Že jsou věci, které se dají
vyřešit, a nemoci, které se dají vyléčit – a jiné se nedají. Pro mě osobně je
ale nepřijatelné, aby v 21. století jakékoliv dítě zemřelo hladem nebo na
banální nemoci. To se vyřešit dá, stejně jako vzděláním tyhle děti dostanou
šanci na lepší budoucnost. Dál už to ale je na každém z nich.

Kdo a kdy může práci
UNICEFu komplikovat, ztěžovat?

Každý
rok několik desítek kolegů v terénu při výkonu práce zahyne. Jsou oblasti, kde
opravdu není bezpečno. Kdysi byli humanitární pracovníci nedotknutelní, dnes
jsme naopak terčem cílených útoků. O to více ale právě v těchto situacích
potřebují děti a rodiny pomoc, takže právě tady je naší pomoci zapotřebí
nejvíce.

S jakými postřehy
se obvykle vracíte ze svých zahraničních cest?

Pokaždé
mě překvapí, jak jsou různé země odlišné, mají svou kulturu, zvyky, naladění. U
nás lidé Afriku vnímají jako jeden kontinent, každá země je ale úplně jiná.
Vidět konkrétní programy v terénu je samozřejmě velkou motivací.

 

Co vás pro vaši práci
dokáže nejvíce zapálit?

Mám
to štěstí, že se do některých oblastí vracím opakovaně. Je krásné přijet do
stejné vesnice po pár letech a vidět děti, které před tím trpěly malárií,
nechodily do školy, neměly žádnou budoucnost, že jsou na tom lépe, že jsou
zdravé a mluví s vámi bez překladatele, protože studují angličtinu a
francouzštinu. To jsou opravdu výjimečné momenty. Vzpomínám si na jednu vesnici
v Sieře Leone, kam jsem se vrátila po šesti letech. Všechny děti tam chodí
do školy a mají boty, což mimo jiné znamená, že netrpí parazity pod nehty
nohou. Jiný návštěvník tam možná uvidí chudobu, já však vidím pokrok.

Jak byste osobně motivovala každého jedince k pozitivnímu přístupu k životu?

Jsou dny, kdy se k tomu musím nutit i já. (úsměv)

Když máte nějaký problém, musíte jej vyřešit – vědomí, že děti v Africe hladoví, vám moc nepomůže… Myslím ale, že určité srovnání našich a jejich „problémů“ člověku pomáhá udržet tu správnou rovnováhu.

Děkuji za rozhovor.

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz a
archiv Pavly Gomba

Make up a vlasy: Pavel Filandr  www.pavelfilandr.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Oficiální
stránky UNICEF www.unicef.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Best of www.ibestof.cz