Aneta Stolzová – zakladatelka projektu Spokojené děti

Osobní
aktivita v neziskových organizacích je především otázkou lidí dobré vůle. V
případě Anety Stolzové to byla otázka velice osobní, neboť jí tato problematika
velmi zasáhla do osobního života. Lidé, kteří mají osobní účast, se realizují opravdu
s obdivuhodným nasazením. Kudy, komu a jak pomáhá projekt Spokojené děti, se
dozvíte v našem rozhovoru.

Aneta Stolzová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jak
vznikl projekt Spokojené děti?

Před pěti lety se mi
narodila dcera Natálka s genetickým postižením. Byl to pro nás
s manželem velký šok, jelikož veškeré testy v těhotenství byly
naprosto v pořádku. Syndrom Phelan McDermid, kterým Natálka trpí, je však velmi
ojedinělý, tudíž se na něj v těhotenství standardně testy nedělají. Život
s postiženým dítětem a můj profesní obor marketing a public relations mě
přivedly k nápadu založit projekt Spokojené děti, který je určen právě
rodinám postižených dětí.

 

Jaké
je hlavní poslání vašeho projektu?

Lidskou cestou přinášet
informace rodinám, které zasáhl podobný osud – narodilo se jim dítě
s postižením. Projekt Spokojené děti však není o žádných dlouhých,
popisných, těžkých, odborných textech, naopak se snažíme přinášet rodinám
praktické rady a tipy ze života. Hlavním cílem projektu je vzájemné předávání zkušeností,
které pomohou ostatním. V životě rodin, které pečují o dítě
s postižením, je výměna informací absolutně zásadní.

 

S čím
vším může váš projekt rodinám pomoci?

Kromě praktických rad,
tipů a článků na různá témata mapujeme v České republice zařízení a služby,
které jsou pro děti s postižením určeny. Nedílnou součástí je diskuzní fórum
a již zmíněná výměna a sdílení informací. Štěstím v neštěstí může být i
to, že projekt Spokojené děti dokáže rodiny vzájemně sblížit a propojit…
Například se už také stalo, že díky projektu se setkaly rodiny, které se
starají o dítě se stejným, velmi vzácným postižením. Nebo se na nás často
obracejí rodiny, které právě jinou rodinu se stejným problémem hledají. Víte,
rodiny s podobným osudem mají k sobě tak nějak blíže…

 

Kdo
jsou lidé, kteří tvoří pracovní tým?

Zejména to jsou matky
postižených dětí, které koordinují články a spolupracují s mnoha odborníky
z oblasti rehabilitace, psychologie, neurologie apod. A v čele
projektu jsem já jako zakladatelka a starám se díky svým zkušenostem zejména o
oblast marketingu, média a celkové zviditelnění projektu.

Aneta Stolzová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Projekt
má i mapu zařízení a služeb v ČR. Předtím nebyly tyto informace na jednom
místě? Jakým způsobem se lidé informovali?

Určitě byly, nejsem si
však vědoma existence tak uceleného systému. Cílem této mapy, a nejen té, je
přinášet co nejvíce informací na jednom místě. Jednoduše řečeno, aby rodič
nemusel hledat informace na deseti různých místech, ale aby co nejvíce
potřebného našel pohromadě na stránkách projektu Spokojené děti.

 

O
čem rodiče nejčastěji diskutují a co je nejvíce zajímá?

Život s postiženým
dítětem. Ze zkušeností z diskuzního fóra a Facebooku je patrné, že rodiče
mají velkou potřebu diskutovat o svých problémech a pocitech… Vždyť matka,
která pečuje o dítě s postižením a mnohdy mu v dobrém slova smyslu
odevzdá svůj život, je také jenom člověk. Jenže to si mnoho lidí neuvědomí – že
život není pouze o obětování se druhým, ale že život musíme i žít, a ne ho jen
nějak přežít. Často také maminky řeší otázky pohledů okolí na jejich děti, mají
strach, že některé jejich pocity jsou nepřiměřené apod. Zjištění, že druzí jsou
„na tom stejně“, mnohdy velmi pomůže.

 

Proč
jste za patronku projektu zvolila právě zpěvačku Ilonu Csákovou?

Protože se přátelíme
již dvanáct let a Ilona je jeden z mých nejbližších lidí a osud
s dcerou Natálkou se mnou sdílí od počátku. Máme k sobě velkou důvěru
a spolupracujeme spolu i po stránce PR. Propojení s projektem Spokojené
děti se tudíž velmi nabízelo a já si velice vážím toho, že Ilona svým jménem můj
projekt zaštítila a že se o něj také sama velmi zajímá.

Aneta Stolzová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Je
přístup společnosti k postiženým dětem dnes již jiný, nebo máme stále
tendence je „schovávat“?

Stále častěji kolem
sebe vidíme mnoho projektů, které pomáhají dětem. I o lidech s postižením
se mluví čím dál více. To je hodně dobře, protože jsem přesvědčena o tom, že
osud si nikdo z nás nevybírá, ale může si zvolit cestu, po jaké bude svým
osudem kráčet. Rodiny dětí s postižením také mají svou cestu a je zapotřebí,
aby je společnost v jejich cestě životem podporovala. Aby je přijímala,
protože nikdo z nás neví, co nás v životě může potkat. Každý
z nás, rodičů handicapovaných dětí, chce žít plnohodnotný život, a všichni
si přejeme, aby nás společnost tolerovala. Rodiny dětí s postižením se
často za projevy svých dětí, způsobenými postižením, stydí. Není se čemu divit,
vždyť pozornost vzbuzuje každý, kdo nějakým způsobem vystupuje z řady a je
v něčem odlišný. Velmi bych si přála, aby byly děti s postižením ve
společnosti více vidět – vždyť se zamyslete, jak často potkáváte postižené děti
v kavárně, herně nebo v nákupním centru…?

 

Jakým
problematikám musí rodiče čelit v běžném životě a jaká existují řešení?

To je velmi
individuální záležitost každé konkrétní rodiny. Z mého okolí a podle referencí
ostatních rodin bych problémy rozdělila na dvě části – materiální a emocionální.
Rodiče velmi často bojují se státem, s příspěvky na péči o dítě,
s tím, že si mnoho pomůcek pro své postižené děti nemohou
z finančních důvodů dovolit – pak ovšem nastává přetlak u nadací, kam se
rodiny obracejí o pomoc. A v rámci emoční roviny zase řeší přijetí ve
společnosti, přizpůsobení prostředí pro děti s postižením apod.

Aneta Stolzová, foto: Robert Vano
Fot: Robert Vano

 

Jak
hodnotíte pomoc státu rodinám s postiženým dítětem?

Velmi špatně. Zejména,
když v poslední době vidím korupční situaci ve státě. Nepřestávám si
říkat, kam asi všechny ty finance tečou, když vím, kde by byly mnohem
potřebnější. Nejhorší je, dokazovat státu, že skutečně máte handicapované dítě
a že nic neumí, a škemrat o každou korunu navíc. A nedej Bože, když se dítě
zlepší, udělá pokroky… To se vám stát odmění tím, že vám sníží příspěvek na
péči, protože vaše dítě už není tolik postižené. Řekla bych, že stát a pomoc
rodinám postižených dětí je jako boj s větrnými mlýny.

 

Jaká
měřítka pro přidělování či odebírání příspěvků státu považujete za
nepochopitelná a hodná přehodnocení?

Je to sice nereálné,
ale bylo by zajímavé, jak by o příspěvcích rozhodovali „ti nahoře“, kdyby si alespoň
na jeden den vyzkoušeli život s postiženým dítětem. Více k tomu možná
ani není zapotřebí dodávat.

 

Jak
moc je pro postižené děti důležitá přítomnost zdravých kamarádů?

Extrémně. Děti se od
sebe učí vzájemně. Postižené děti učí ty zdravé toleranci, chápavosti, empatii.
Zdravé děti pomáhají těm postiženým v tom, že je táhnou kupředu. Že se je děti
s různými problémy snaží napodobovat a učit se od nich. Jsou to spojené
nádoby a každé dítě dává tomu druhému do života něco jiného. A když budeme malé
děti odmalička seznamovat s dětmi, které to štěstí „být zdravý“ v životě
neměly, věřím, že celá naše společnost může za několik desítek let vypadat
třeba trochu jinak.

Aneta Stolzová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Daří
se postižené děti a jejich rodiny integrovat do společnosti?

Ano, daří, ale pouze
v té společnosti, která je integraci otevřená…

 

Jak
přistupovat k postiženým dětem v našem okolí?

Nechovat se k nim
jako k postiženým. Brát je úplně normálně, jako naprosto samozřejmou a
přirozenou součást našich životů. Okolí mnohdy skutečně neví, jak se
k rodinám postižených dětí chovat – zda je litovat, zda jim nabízet
nějakou pomoc, co vůbec dělat. Ne každý je schopen brát handicapované dítě bez
předsudků. Když jsme se před zhruba čtyřmi lety dozvěděli diagnózu naší dcery,
tak můj švagr pronesl větu, která mi navždy zůstane v paměti. Zeptal se: „A
jak vám můžeme pomoci?“ A já okamžitě odpověděla: „Chovejte se k nám
normálně…“. To si, myslím, mluví za vše.

 

Kdo
vám byl oporou při výchově vaší dcerky Natálky? Podobný projekt, který jste
vymyslela, tenkrát ještě neexistoval.

Zcela přirozeně rodina
a nejbližší přátelé. Přesně si pamatuji osoby, kterým jsem verdikt oznámila
jako prvním. Dodnes jsou pro mě tito lidé na prvním místě a mám je ukryté
hluboko v srdci. K projektům typu Spokojené děti musíme dozrát. Zcela
jistě bych podobný projekt nemohla založit ve fázi šoku, když nám byla Natálčina
diagnóza oznámena. To jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět, neustále jsem si
kladla otázky typu: Proč? Paradoxně mi Natálka v životě velmi pomohla a
ukázala mi, co je v životě skutečně důležité. Svou PR agenturu AS Media
jsem založila právě proto, abych mohla začít pracovat a díky tomu si dovolit
pořídit k Natálce osobní asistentku. Bylo to jedno z nejlepších
rozhodnutí v mém životě – najednou se ze mě stala máma, a ne
fyzioterapeutka, speciální pedagožka a asistentka na plný úvazek. Sama sobě
jsem dokázala, že mít postižené dítě neznamená konec života a kariéry. Ba
naopak – Natálka mě naučila co je v životě doopravdy důležité. Přestala
jsem řešit (pro mne) nedůležité věci typu: došlo mléko, rozbila se váza. Užívám
si každého momentu, kdy se cítím šťastná. A to mohu mimo jiné i díky tomu, že
mám k dceři fantastickou asistentku Janu, která jí věnuje stoprocentní
péči do odpoledne a pak už jsem s ní já – máma.

Aneta Stolzová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

V jakém
směru oslovujete veřejnost?

V rámci projektu
bych velmi chtěla zviditelnit firmy a instituce, které pomáhají handicapovaným
dětem a jejich rodinám. Na trhu může být mnoho zajímavých zařízení nebo
produktů, o kterých rodiče ani nemusí vědět. Například zajímavý hotel, rodinné
centrum, ale také firmy nabízející zajímavé produkty, které by těmto rodinám
mohly ulehčit život. Nejsme (zatím) nadací, nezískáváme finanční prostředky pro
druhé, snažíme se dělat osvětovou činnost a přinášet informace těm, které
potkal podobný osud.

 

Co
si myslíte o PR a získávání podpory pro neziskové organizace v rámci
společenských událostí? Jak by taková podpora měla ideálně proběhnout?

Rozhodně je každá
taková akce velkým přínosem. A když putuje za těmi, kteří to potřebují, není o
čem diskutovat. Moje velmi dobrá přítelkyně, Veronika Záhorská, založila před
lety občanské sdružení Korunka Luhačovice. Toto sdružení pomáhá rodinám
postižených dětí ve zlínském kraji a to tak, že díky finančním prostředkům
získaným v rámci společenských akcí může těmto rodinám s postiženými
dětmi nakupovat speciální pomůcky a produkty. V současné době jsou akce na
podporu jakéhokoli neziskového sektoru velmi vyhledávané a vítané – a to i díky
známým osobnostem, které takové akce zastřešují. Prostě, buď to v sobě
máte, nebo ne. Veronika má dvě krásné zdravé děti, a přesto se v pomoci
druhým našla…

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Žofín Garden www.zofingarden.cz

Korektura textu: Vladana
Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Linda Mensová – letuška, vedoucí palubního personálu Emirates Airline

 

 

Na palubách airbusů a boeingů
společnosti Emirates můžete potkat
Lindu Mensovou, která po šesti letech práce u společnosti Emirates Airline, dosáhla výborného kariérního postupu a stala se
vedoucí palubního personálu. V angličtině přesně: senior flight steward. O
tom jaká jsou pravidla a pracovní podmínky jmenované společnosti, o psaných i
nepsaných pravidlech na palubách letadel se dozvíte v našem rozhovoru.

Linda Mensová, foto: Emirates Airlines

 

Na základě čeho si
podle vás lidé obvykle pracovní pozici letušky či stevarda vybírají? Proč jste
si vy sama vybrala právě tohle povolání?

Důvody, proč se lidé chtějí stát letuškami či stevardy, jsou
různé. Všichni ale mají společnou lásku k cestování, setkávání se a
poznávání s novými lidmi – ať už kolegy, nebo zákazníky – a poznávání
nových kultur.

 

Je vaše práce nějak
věkově limitována?

Letušce musí být v době nástupu k Emirates alespoň 21 let.

 

Jaký může letušku čekat
u společnosti Emirates kariérní
postup?

Emirates nabízí spoustu skvělých možností  růstu.
Od létání v economy class, kde začínají všechny letušky, přes prémiové
třídy – business class a first class – a dále až k vedoucí roli na palubě
– SFS (Senior Flight Steward / Stewardess) či PUR (Purser), nebo se může stát i
školitelem při výcviku palubní posádky v Emirates Aviation College, kde učí nové členy palubní posádky, a
může se samozřejmě dostat i dále do pozic v managementu. Všechna povýšení
mají svůj základ v pracovních výsledcích a schopnostech člověka, nikoliv
v době strávené u společnosti. Během kariéry letušky dochází
k pravidelným kontrolám a reportování, které pomáhá sledovat její
výsledky.

 

Vnímáte ve své práci nějaká omezení,
se kterými je potřeba počítat?

Členové
palubní posádky společnosti Emirates
musejí dosáhnout do výšky alespoň 212 cm, když stojí na špičkách. Důvod je
jednoduchý – musejí totiž zvládnout otevřít přihrádky nad hlavami cestujících,
kde je uloženo bezpečnostní vybavení a příruční zavazadla. K tomu nesmí
mít žádná tetování, která by byla viditelná ve chvíli, kdy má na sobě uniformu
společnosti Emirates.

Linda Mensová, Emirates Airlines

 

Komu byste tuto práci vůbec
nedoporučovala a proč?

Být letuška
je velmi náročná práce a člověk musí být flexibilní, musí být schopný pracovat
ve stresu a časové tísni a přitom zůstat přátelský a usměvavý.

 

Čím je specifická uniforma letušky Emirates a co znamenají její
zvláštnosti? Proč všechny letušky musí používat červenou rtěnku?

Uniforma
letušek Emirates je navržena tak, aby
byla pohodlná a moderní a zároveň odrážela určité charakteristiky tradičního
ženského blízkovýchodního oděvu. Červená rtěnka pak perfektně doplňuje červenou
čepičku a další červené detaily uniformy letušek.

 

Jaké má letuška povinnosti vůči
cestujícím a naopak?

Letuška je
na palubě, aby pomáhala cestujícím a poskytovala jim servis, který zrovna
potřebují, měla by co nejvíce zpříjemňovat jejich cestu a zajistit jim bezpečí.
Musí jim také být schopna pomoci vyřešit jakékoliv zdravotní obtíže. Pasažéři
pak musejí respektovat pokyny členů palubního personálu.

 

Jak probíhá standardní příprava
letadla na jeho odlet před nástupem cestujících?

Po přistání
v cílové destinaci se celé letadlo čistí a uklízí po předchozím letu a je
připraveno na další. Tým Emirates se
také ujistí, že letadlo projde technickou prohlídkou.

Linda Mensová, Emirates Airlines

 

 

Na co musíte brát zřetel a čemu
věnujete při nástupu cestujících zvýšenou pozornost?

Palubní
posádka se vítá s cestujícími a stará se o jejich pohodlí a bezpečí a to
vše s úsměvem. Věnujeme pozornost všem našim cestujícím, nicméně extra
péči věnujeme pasažérům se speciálními potřebami, tedy matkám s malými
dětmi, seniorům, postiženým lidem. Také dáváme pozor na pasažéry, kteří
vypadají, že jim není úplně dobře, a v případě potřeby dohlédneme na to,
aby je po přistání viděl lékař.

 

Je pro běžného cestujícího možná
návštěva kokpitu? Za jakých podmínek to možné je?

Ne, běžným
cestujícím není dovoleno navštívit kokpit.

 

Vedete si pravidelně nějaké
statistiky o letu?

Ano, vedu.
Jelikož cestujeme tak často, je snadné zapomenout, kde všude jsme byli, takže
je nezbytné, abychom si o letech vedli záznamy. Piloti a palubní posádka
společnosti Emirates si vedou vlastní
letecké deníky v souladu s mezinárodními předpisy a standardy.

Linda Mensová, Emirates Airlines

 

Jak řešíte případné zdravotní
problémy cestujících na palubě letadla a jak je to na letadlo vybaveno z hlediska
podání první pomoci?

Každý člen
palubní posádky Emirates projde
kurzem první pomoci, aby byl schopen pomoci pasažérům v případě nouze.
Každé letadlo má standardní vybavení pro poskytování první pomoci, nicméně
v případě závažnějších zdravotních komplikací na palubě může kapitán
rozhodnout o nouzovém přistání na nejbližším letišti, kde pak daného pasažéra
předá do péče místních lékařů.

 

Už jste měla na palubě i nějaký
porod?

To se mi
zatím ještě nikdy nestalo, ale jsme školení i pro takovéto situace.

Linda Mensová, Emirates Airlines

 

Asi není vždy snadné vyjít
s cestujícími za různých okolností. Jste na to nějak speciálně trénované?

Již při
náborech hledajíEmirates zaměstnance,
kteří jsou oddaní, otevření, nápomocní, přátelští a orientovaní na službu
zákazníkovi.

Palubní
posádka Emirates musí odvést
prvotřídní zákaznický servis na každém letu. Každý kandidát by měl prokázat
pozitivní přístup a empatii k druhým, pochopení pro jiné kultury a
schopnost přizpůsobit se novému prostředí a lidem, flexibilitu a motivaci
zvládnout náročný pracovní program, kvality nezbytné k práci
v souladu se zásadami a posláním Emirates
– to jsou profesionalita, empatie, progresivita, vizionářství a kosmopolitní
život.

 

Je odbavení palubního personálu na
různých letištích odlišné? V čem nejčastěji a kde jsou i nějaké vyloženě
neobvyklé podmínky?

Palubní posádka
musí projít standardní procedurou odbavení včetně pasové kontroly a
bezpečnostní prohlídky stejně jako jakýkoliv jiný cestující. Nicméně když
spěcháme mezi jednotlivými lety, dostáváme maximální možnou podporu při
absolvování těchto procedur, abychom byli připravení a čekali na cestující ve
chvíli, kdy nastupují na palubu.

Linda Mensová, Emirates Airlines

 

Máte přehled, kolik má společnost Emirates aktuálně letadel? Ve kterých typech
nejčastěji létáte? Čím jsou rozdílné jejich interiéry?

Emirates v tuto chvíli provozuje 201
letadel airbus a boeing se širokým trupem. Máme také největší flotilu Airbusů A380 na světě. Každý letoun má
svá specifika, a tedy každý člen palubní posádky je školen na určitý typ
letadla. Já jsem vyškolená na Airbusy
A330
, A340 a Boeingy 777. Nicméně společně s růstem společnosti Emirates budeme brzo všichni vyškoleni i
na Airbusy A380.

 

Podle čeho se rozděluje, co má která
letuška v letadle na starosti, a kdo to určuje? Podle čeho se stanovuje
počet letušek na letadlo?

Purser,
který dohlíží na palubní posádku a je vedoucím na palubě každého letu, určuje
jednotlivé role. Navíc je každý člen palubní posádky školen na práci
v jednotlivých cestovních třídách.

Linda Mensová, foto: Emirates Airlines

 

Kde jsou letušky a stevardi ubytováni
a za jakých podmínek? Znáte se většinou spolu?

V Dubaji
bydlí všichni členové palubní posádky v bytech poskytovaných Emirates. Naše byty jsou skvělé, je to
pohodlné místo k životu, které je navíc plné zábavy. Jsou blízko letišti a
jezdí sem speciální autobusy Emirates,
které nás vozí na letiště na čas našeho letu, což je velmi užitečné. Emirates má partnerské hotely
v každé z mnoha destinací, kam létá, kde je potom ubytovaná posádka. Emirates má přes 17 000 členů
palubní posádky, takže na každém letu potkáte nové kolegy, což je věc, kterou
na své práci opravdu miluji.

 

Kdo jsou nejčastěji klienti společnosti
Emirates a do jakých destinací létají
spoje nejčastěji?

Emirates létá do 134 destinací na šesti kontinentech
skrz svůj uzel v Dubaji a naše letecká síť se neustále rozšiřuje. Jelikož
všichni cestující létají do svých cílových destinací přes Dubaj, je toto město
logicky naší nejrušnější destinací. Cestující se společností Emirates jsou lidé nejrůznějších
národností, náboženství a společenského postavení. Jsou to jak obchodní, tak i
volnočasoví cestující, kteří cestují kamkoliv po světě, kde objevují nová místa
nebo navštěvují svou rodinu a přátele.

Linda Mensová, Emirates Airlines

 

Jak vypadá obvykle volný čas letušek?

Lidé
z palubní posádky jsou u Emirates
z celého světa a mají nejrůznější záliby a oblíbené způsoby trávení
volného času. V Dubaji chodím ráda nakupovat, na pláž, sportuji a trávím
čas se svými přáteli. Pokud máme volný čas mezi jednotlivými lety v naší
destinaci, tak se ji snažíme prozkoumat, jak nejvíc to je jen možné.

 

Je mi známo, že se věnujete sportu.
V jakém rozsahu a které sporty pěstujete?

Byla jsem
vychována k lásce ke sportu, takže je mám ráda opravdu všechny. Ráda hraji
tenis, lyžuji, běhám, plavu a mým nejnovějším sportem číslo 1 je nyní triatlon.

Linda Mensová, Emirates Airlines

 

Podporuje Emirates sportovní aktivity svých zaměstnanců?

Emirates má mnoho sportovních klubů pro své
zaměstnance a jejich rodiny. Zmínila bych jen ty, jichž jsem členkou – klub
lyžování a snowboardu, tenisový klub a  triatlonový klub.

 

Máte ve sportu nějaké větší ambice?

V tuto
chvíli se připravuji na švýcarský Ironman
Zurich
, který se uskuteční 28. července, a na mexický Ironman Cozumel 1. prosince. Mým cílem je, jako pro každého
triatlonistu, nominovat se na světový šampionát v triatlonu
v havajské Koně.

 

V jakém směru je pro vás vaše
profese největší perspektivou a rozšířením vlastních možností? Co zajímavého
vám přinesla tato pracovní příležitost do života?

Od chvíle,
kdy jsem se přidala k týmu Emirates,
jsem procestovala spoustu míst, o kterých jsem dříve jenom snila. Každý den je
jiný. Jiná místa s jinými lidmi, což je velmi zábavný a zajímavý způsob
života. Jako člen palubní posádky si člověk neustále rozšiřuje obzory a může se
stávat čím dál sebevědomějším člověkem se stále větším pochopením vůči ostatním.

Linda Mensová

 

Spojeny s cestami jsou také
pozdravy z dálky. Posíláte klasické pohlednice?

Strašně ráda
posílám i dostávám pohledy, takže ano, pohledy posílám. Když jsem začínala
létat, posílala jsem deset pohlednic z každého místa, kam jsem se
podívala. Nyní po šesti letech stále posílám pohledy své rodině a přátelům.

 

Jak dlouho pracujete u Emirates?

Emirates jsem se přidala v srpnu
2007. Svou práci mám stále moc ráda i po těch šesti letech.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Emirates Airlines, archiv Lindy Mensové

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Linda Mensová

Linda Mensova – Senior Flight Stewardess for Emirates Airline – English version

 

 

While you are on a board of Emitates Boeing or Airbus fleet you can meet Miss Linda Mensova. Having six years´ experience on board she has achieved an excellent position in her career: a senior flight steward. Learn more in our interview about the rules and working conditions in this company, or the written and unwritten rules on board of a plane.

Linda Mensová

 

Why do people decide to become flight attendants? Why have you decided to become a cabin crew member?

There are various reasons why people want to become flight attendants. But generally there is a common love to travel, meet and interact with new people (colleagues, customers) and learn about new cultures.

 

Is there an age limit for your job?

Emirates cabin crew must be at least 21 years old when they join.

 

What are the possible career paths for a cabin crew member at Emirates? Is there any chance for career growth?

Emirates offers amazing opportunities to grow –from the Economy cabin, where all Emirates Cabin Crew begin, through to the premium cabins (Business Class and First Class) and beyond – to a leadership role on the aircraft– as an SFS (Senior Flight Steward/ess), PUR (Purser); or even becoming trainers at Emirates Aviation College-Cabin Crew Training – teaching new cabin crew; and maybe even into management positions. All promotions are based on performance and competence not length of time served. Regular reports throughout their career help monitor crew performance

 

Are there any restrictions for working as a member of a cabin crew?

Emirates cabin crew members must have an arm reach of 212 cm while standing on tiptoes. There is a simple, practical reason for this – they need to be able to open and close the overhead lockers where safety equipment and luggage are placed. In addition crew must not have any tattoos which would be visible whilst wearing the Emirates uniform.

Linda Mensová

 

Who would you not recommend this type of job to and why?

Being a cabin crew member is a very demanding job and you need to be flexible, be able to work under stress and time pressure while remaining friendly and keeping a smile on your face.

 

What are the specifics of an Emirates’ cabin crew uniform? Do the details signify anything in particular? Why do all Emirates female cabin crew members use red lipstick?

Emirates’ cabin crew uniform was designed to be comfortable and modern while reflecting certain characteristics of the outfit of traditional Middle Eastern women. The red lipstick perfectly complements the iconic hat and other red details in the cabin crew uniform.

 

What are the cabin crew’s obligations towards passengers and vice versa?

The cabin crew is there to assist the passengers and to meet their needs in order to make their journey as pleasant as possible and must ensure safety of our passengers. The cabin crew must be able to assist passengers in the event they have any health problems. Passengers must respect the guidelines presented by the cabin crew.

 

What are the standard procedures for preparing the plane for a flight before passengers start boarding?

After landing at the final destination, the entire aircraft is cleaned from the previous flight and is neatly dressed up. The Emirates team also ensures the aircraft undergoes a technical inspection.

 

What is your role while the passengers are boarding? What do you need to pay attention to?

Cabin crew greet customers, welcome them, ensure their comfort and safety and all this done with a smile. We pay attention to all our customers, however extra care is given to special needs customers (mothers with infants, elderly, customers with disabilities). We also pay attention to customers who don’t look 100% well and ensure they are attended to by ground medical services to discuss their medical concerns.

Linda Mensová

 

Is it possible for a regular passenger to visit the cockpit? Under which conditions might this be possible?

No – regular passengers are not allowed to visit the cockpit.

 

Do you keep your own flight log in which you note the statistics of each of your flights?

Yes, I have one. As we are traveling so often, it can be hard to remember exactly where we’ve been so it is essential to keep a record of our flights. Emirates’ pilots and cabin crew members keep their own flight logs, in line with international regulations and standards.

 

How do you handle medical issues of passengers and how is the aircraft equipped in terms of first aid.

Each Emirates cabin crew member undergoes a first aid course to be able to help the passengers in case of an emergency. Every aircraft has standard first aid equipment; however, in the case of a more serious medical issue occurring on board, the captain can decide to make an emergency landing at the nearest airport, where the passenger is handed over to local physicians for further medical assistance. (Please refer to link for information on Cabin Crew Training .

https://www.emiratesgroupcareers.com/english/Careers_Overview/cabin_crew/crew_training_career.aspx)

 

Has anyone given birth on board an aircraft on which you were flying?

So far I have not been on such a flight but we are trained even for such an occurrence. 

 

It is perhaps difficult to get on well with all of the passengers all of the time. Are you trained for these kinds of situations?

When recruiting, Emirates seeks dedicated employees, who are open-minded, helpful, friendly and service-oriented.

Emirates Cabin Crew must deliver exceptional customer services experience on every flight. Candidates should demonstrate:

  • A positive attitude and empathy for others
  • Strong cultural awareness and the ability to adapt to new environments and people
  • Flexibility and the motivation to manage a demanding work schedule
  • Qualities necessary to live up to the mission and values that Emirates holds in high regard – Professional, Empathetic, Progressive, Visionary, Cosmopolitan

To be a cabin crew member you have to have a happy disposition, even when under pressure, otherwise you would struggle. I really enjoy meeting and looking after our passengers from all over the world – it is one of the interesting parts of my job.  I think the biggest tool I can use is my smile – if you share a smile, you almost always get one back.

And yes, we also have training on how to deal with difficult passengers.

Linda Mensová

 

In this training, emphasis is on communication between pilots and cabin crew and the importance of resolving conflict onboard. Conflict management techniques are highlighted in order to prevent any on board situation from worsening.

 

Are the check-in processes for the cabin crew different at various airports? Are there any unusual procedures at some airports?

Cabin crew must go through a standard check-in procedure, including passport and security check just like any other passenger travelling.  However, when rushing between flights, we are helped through as quickly as possible so that we are ready and waiting on the flight for when the passengers arrive onboard.

Linda Mensová

 

How many aircraft does Emirates have? In which types have you flown the most often? What are some of the differences between the various types of aircrafts?   

Emirates currently operates 201 wide-bodied Airbus and Boeing aircraft. We also operate the biggest fleet of A380s in the skies – 35 and we have a further 55 on order. Each aircraft has its specifics and therefore each cabin crew member is specially trained for a particular type of aircraft. I am trained for A330, A340 and B777, however with the growth of Emirates soon all of us will be also trained for A380.

 

Who determines the roles of each cabin crew member on board, and according to which criteria? What are the criteria for determining the number of cabin crew members on board?

The Purser, who oversees the cabin crew and is the manager onboard each flight who appoints the roles. Furthermore, each member of the cabin crew is trained to serve a particular cabin class.

 

What does the accommodation for the cabin crew members look like? Do you all know each other on every flight?

In Dubai all cabin crew members live accommodation that is provided by Emirates. The crew flats are great and are a comfortable and fun place to live. It is close to the airport and there are dedicated Emirates buses that take us to the airport in time for our flights, which is very useful. Emirates has partner hotels in each of its many destinations where cabin crew members stay. Emirates has over 17000 cabin crew members, so you always meet new colleagues when you fly, which is something I enjoy about the job.

 

Who are Emirates’ passengers and to which destinations do they travel to most often?

Emirates travels to 134 destinations on 6 continents via its hub in Dubai and our route network is still expanding. As our passengers travel to all destinations via Dubai, that makes it then naturally our busiest destination. Emirates passengers are people of various nationalities, religions and social backgrounds. They are both business and leisure passengers travelling anywhere in the world to explore new places or visit their families and friends.

Linda Mensová

 

What does the cabin crew usually do in their free time?

Cabin crew members are from all over the world, each with different hobbies and ways to spend their time. In Dubai, I like to go shopping, visit the beach, play sports and hang out with friends. When we have free time between flights at a destination, we try to explore it as much as possible.

 

I know that you are passionate about sport. Which sports do you do?

I was brought up playing sports so I love all of them. I like to play tennis, ski, run, swim and my newest sport No. 1 is triathlon.

 

Does Emirates support the sporting activities of their employees?

Emirates has numerous sport clubs for staff and family members. Let me mention just those where I am a member – Emirates Skiing and Snowboarding Club, Emirates Tennis Club and Emirates Triathlon club.

Linda Mensová

 

Do you have any major sporting ambitions?

At this moment I am training for Ironman Zurich, Switzerland on 28th Jul this year and Ironman Cozumel, Mexico on 1st Dec also this year.  My goal, as any triathlete, is to qualify for the Ironman World Championships Kona, Hawaii.

 

What new things have you learned as a cabin crew member and what interesting opportunities in life has this profession offered to you?

Since joining Emirates I have travelled to places I had only dreamed of before.  Every day is different; a different place with different people, which is an exciting and interesting way to live.  Being a cabin crew member broadens your horizons and allows you to be a much more confident and understanding person, I think.

 

Do you send postcards from your trips?

I love to send and receive postcards, so yes I do send postcards. When I started flying I used to send 10 postcards from every place I went to. Now six years later I still send postcards from new destinations to my family and close friends.

 

How long have you been working at Emirates?

I joined Emirates in Aug 2007. I still enjoy the job as when I started 6 years ago.

 

Thank You.

Interview:
Michaela lejsková

Photo: Emirates
Airlines, Linda Mensova

Publischer:
magazin Best Of www.ibestof.cz  

npor. Tomáš Procházka – zástupce náčelníka Oddělení ochrany Ministerstva obrany

Tomáš chtěl být už od
malička na správné straně zákona. Zatímco jeho kamarádi toužili při hře „na
zloděje“ být oním zločincem, on chtěl být policista a kamarády chytat. Nakonec
se mu jeho dětské přání splnilo a strávil u policie šest let. Později přijal
nabídku do Útvaru speciálních operací Vojenské
policie
, což byl krůček k jeho významnému působení v misích
v Iráku, Kosovu i Afghánistánu ve Skupině
ochrany a doprovodů
, nazývané CPT (Close
Protection Team
). O práci na misi, životě v armádě, lidských
hodnotách i armádní hierarchii jsme si s Tomášem povídali v restauraci Campanulla.

npor. Tomáš Procházka, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Jaké byly vaše
začátky?


Sloužil jsem u policie. Po zhruba šesti letech mi přišla nabídka nastoupit
na Útvar speciálních operací, což
tehdy byla nová jednotka, která vznikala. Oslovili pár lidí z oboru, já
tehdy působil jako instruktor u policie a o té jednotce se nic nevědělo. Vše
bylo utajené, přesto jsem se rozhodl, že tam půjdu.

 

Jak se ta jednotka
jmenovala?
SOG – Special Operation Group,
neboli Skupina speciálních operací.
Později z toho vznikl Útvar
speciálních operací Vojenské policie
. Když jsem tam nastoupil, na té
skupině jsme se se dvěma třetinami kluků z dřívějška znali. Byla to
utajená jednotka, a tak každý nástup do této jednotky tajil.

 

Procházíte během
výcviku psychologickými testy?
Jasně, chodí se před misí i po misi. Na bývalém útvaru jsme museli být
kdykoli připraveni do mise, tak jsme psychologické testy dělali co šest měsíců.

 

Stalo se, že by někdo
neprošel?
Tam, kde jsem byl já, ne. Součástí přijímacího řízení bylo tak vysoké
psychologické vyšetření, že tam už se to poté nestávalo.

 

Velmi významné bylo
vaše působení v Afghánistánu ve Skupině
ochrany a doprovodů
, nazývané CPT (Close
Protection Team
). Co bylo náplní práce této skupiny?
Tento tým zajišťoval ochranu českých vojáků v zahraničí, ochranu
civilních pracovníků ministerstva zahraničí. Ti jsou součástí rekonstrukčního
týmu, řeší tam různé problémy ohledně školství a tak dále. Jim jsme poskytovali
osobní ochranu. Dále tam spadala třeba ochrana vládních delegací.

 

Dá se to přirovnat
k prezidentské ochrance? Jste cvičení v podobném duchu?
Ano. Záleží samozřejmě na tom, jaké jsou síly a jaké jsou prostředky,
kterými ta skupina disponuje.

npor. Tomáš Procházka, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Vy jste byl
v této misi velitel výcviku?
Ne, velitel jednotky Close Protection
Teamu
.

 

Kolik lidí máte na
starosti? Jeden na jednoho?
To ne. Celý tým se stará o jednu, maximálně o dvě osoby.

 

Jak probíhala vaše
příprava na misi? Je rozdíl mezi první misí a dalšími misemi?
Ty přípravy se hodně podobají. S tím, jak se vyvíjí situace a
bezpečnost v rizikových zemích, se vyvíjí i příprava. Například když jsme
prováděli osobní ochranu v Bagdádu, způsoby, kterými docházelo
k útoku na chráněné osoby, byly o něčem jiném než v Afghánistánu.
V Iráku více hrozil útok střelnými zbraněmi, zatímco v Afghánistánu šlo
spíše o výbušné systémy podél cest a podobně.

 

Kdo určuje druh
rizika? Skupina před vámi?
Pokud je před námi skupina, přebíráme jejich zkušenosti, když ne, tak
záleží na zpravodajských informacích.

 

Je pravda, že se
výcvik na mise snaží co nejvíce přiblížit realitě?
My jsme imitovali základnu na jednom uzavřeném statku a tam jsme bydleli.
Pokud jsme ten statek opouštěli, chovali jsme se přesně tak, jako bychom
opouštěli základnu v nějaké rizikové zemi. Třeba v Afghánistánu. To
znamená se spojením, se zbraněmi, s taktikou převozu, se vším jako
v Afghánistánu. Tím, že to bylo ve vojenském prostoru, to bylo možné. Po
městě by to asi nešlo. Připravovali jsme si i různé noční útoky, ke kterým
dochází, tak aby až přijedeme na dané místo, bylo co nejméně věcí, které nás
překvapí.

npor. Tomáš Procházka, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Myslíte si, že je tato
příprava účinná?
Rozhodně ano. Provádí se tam i různé reakce při přesunu. Například při
opouštění základny jsme si nechali „zaimitovat“ napadení kolony. Museli jsme na
to reagovat. Jindy je třeba situace, kdy dojde k proražení gumy auta a
kolo se musí vyměnit. Případně přesadit osoby. Takže to nebylo jen o tréninku
bojových situací, ale i věcí, ke kterým běžně může dojít. A když se potom ta
věc stane v reálu, každý už ví, co má dělat.

 

Na těchto místech asi
není moc bezpečno. Měl jste někdy skutečný strach o život?
V současné době je taktika povstalců, tedy lidí, kteří jsou proti
přítomnosti koaličních vojsk, taková, že nepřítele nevidíte. Jestliže někde
pojedu a někdo na mě začne střílet, mohu na to nějak reagovat. Můžu opětovat
palbu, ujet, můžu něco dělat. Jestliže toho nepřítele nevidíte, může se stát,
že k vám přijede auto naplněné výbušninami ve městě, kde aut jezdí plno. To
je možná ta věc, která přispívá k nejistotě, protože nevíte, kde se
nepřítel nachází.

 

Jak obecně přijímají
pomoc v misích místní lidé?
Těžko říct. Když jsme přijeli poprvé do Iráku, mávali nám a vnímali nás
jako osvoboditele, protože jsme je zbavili diktátora, který nad nimi držel
pevnou ruku. Když jsme tam přijeli o rok později, už nám nemávali, ale hrozili.
Nálada obyvatelstva je strašně ovlivněna uspokojováním jeho potřeb.
V okamžiku, kdy nemají dostatek vody a vy jim vozíte vodu, tak za měsíc už
nechtějí vodu, ale coca-colu. A když nepřivezete coca-colu a přivezte vodu, tak
už vámi opovrhují a už jste jejich nepřátelé. Ale neplatí to všude.

 

Jak se dá rozlišit,
kdo je přítel a kdo agresor?
My jsme chránili lidi od nás, měli jsme to jasně stanovené. Měli jsme jasný
úkol tohoto člověka doprovodit na toto ministerstvo, bude tam mít jednání, poté
ho dopravit zpět. Ale obecně to nelze brát tak, že všichni ostatní jsou
nepřátelé. Spousta z nich žije běžným životem, vydělávají na živobytí a
nějaká válka je nezajímá. Mezi nimi jsou takoví, kteří by rádi bojovali a
vyhledávají si cíle, ale je těžké je rozpoznat. Mají jiný styl myšlení než my.

npor. Tomáš Procházka, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Myslíte si, že má
rekonstrukce této země smysl?
Můj osobní názor je, že pokud tam zůstanou koaliční vojska, tak by to možná
k něčemu vedlo, ale v okamžiku, kdy koaliční vojska odejdou, vrátí se
to do stejných kolejí.

 

Sloužil jste někdy s
afghánskými ozbrojenými složkami? Jakou máte zkušenost, do jaké míry se na ně
lze spolehnout při plnění úkolů?
Ne, nesloužil. Projížděli jsme přes různé jejich kontroly. Ale když jsem
mluvil s kolegy, kteří u nich prováděli výcvik, tak Afghánistán obecně je
země, kde když vytáhnete peníze, koupíte si všelicos. Takže pro ty vzbouřence,
kteří chtějí dosáhnout nějakého útoku, není nic snazšího než místního vojáka
nebo policistu zaplatit nebo mu něčím „zavyhrožovat“. Uděláš tohle a tohle,
když ne, postaráme se o tvoji rodinu. Ti lidé často nemají ani na výběr. Jejich
mentalita je jiná, oni jsou vznětlivější. Takže když čeští vojáci použijí na
afghánského vojáka tu samou legraci, jako si dělají mezi sebou, může se stát,
že se mu to natolik nebude líbit, že na ně zaútočí.

 

Byla to vaše první
mise? Kolik misí máte vlastně za sebou?
První mise byla v Iráku. Když budu počítat mise delší než čtyři
měsíce, tak celkově byly čtyři. Dvakrát Irák, Kosovo, Afghánistán. Plus když
jsem sloužil na předchozím útvaru, podíleli jsme se na ochraně ministra obrany.
Takže na různé krátké návštěvy, když někdo někam jezdil, jsme jezdili poměrně
často.

 

Prezidenta jste někdy
chránil?
Ne.

 

Která mise vám zůstala
nejvíc v hlavě?
Vždycky ta poslední, protože zážitky jsou nejčerstvější, tedy Afghánistán.

 

Chystáte se nyní
někam?
Ne, teď ne, jednak proto, že prozatím jsou mise již obsazeny, a také proto,
že existuje nařízení, které hovoří o určitém množství měsíců, kdy člověk do mise
nemůže vyjet znovu.

npor. Tomáš Procházka, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Změnil jste si nějak
po účasti v misích svůj žebříček hodnot?
To určitě. Po každém návratu z mise si člověk uvědomí, že priority
jsou nastavené jiným způsobem. Řekl bych, že si víc váží těch obyčejných věcí,
které zde jsou a na které nezbývá čas. Pak to člověka taky profesně ovlivní
v tom smyslu, že například při osobní ochraně musíte myslet na více věcí
dopředu. Když se někam jede, musíte zjišťovat, jak to tam vypadá, co je možné a
co ne. A pak když v soukromém životě člověk jede na dovolenou, už se
koukne nejen na to, jak se z letiště dostane do hotelu, ale jestli je i nějaký
jiný způsob, jak se tam dostat, nějaký alternativní. Nebo v restauraci se
podívám, jestli je tam třeba únikový východ. Někdy je to úsměvné a někdy je to
dobře.

 

Myslíte, že byste
v krizové situaci zareagoval správně?
Mám úsměvnou zkušenost, když jsem byl na oslavě padesátin jednoho kamaráda,
odehrávalo se to ve velkém sále a já stál poblíž vchodu. Najednou tam do toho
sálu vpadl nějaký velký chlap, který tam začal vykřikovat a provokovat. Tak už
jsem se k němu hnal, abych zakročil a vyvedl ho ven. Pak jsem zjistil, že
to byl začátek nějakého divadelního představení, které bylo pro tu příležitost
objednáno. (smích)

 

Tak to je dobře, že
ve vás má rodina takového ochránce. (smích)
Jste důsledný při výkonu svého povolání?
Musím být. Pokud se bavíme o funkci v Afghánistánu, mám zde na
starosti i výcvik těch lidí, kteří slouží na ministerstvu obrany. To nejde něco
rozdělat a říct: „Ono to nějak dopadne.“

 

Když se vrátíme
z Afghánistánu domů, omezuje vás ve výkonu vašeho povolání systém?
Většina lidí si na systém rozhodně postěžuje. Já si myslím, že je třeba systém
znát. Protože když člověk ten systém zná, vždy najde cestu, aby docílil toho,
čeho chce. Nepatřím mezi věčné stěžovatele: „U nás to nejde, u nás by to
neprošlo.“ Když se to zkusí jinak, podaří se to. Třeba kdysi dávno u Vojenské policie
nebyly cvičné pistole na cvičnou munici. Tak jsem udělal výcvik, na který jsem
si od svých kolegů od policie ty cvičné pistole půjčil, svým nadřízeným jsem je
předvedl, vysvětlil jejich výhody… no a do půl roku byly nakoupené.

 

Můžete ovlivnit výběr
lidí do jednotky? Je ve vaší kompetenci zbavit se „nekvalitních“ jedinců?
Jsem zástupce náčelníka, náčelník má rozhodující slovo, nicméně na svém současném
zařazení si s mým náčelníkem naprosto rozumíme a více spolu konzultujeme. Poté
jsou ještě další nařízení, která mohou ovlivnit, kdo kam nastoupí. Nemá smysl,
aby na oddělení byl někdo, kdo tam nebude rád. A stejně tak nemá smysl, aby tam
byl někdo, koho tam ostatní nechtějí.

npor. Tomáš Procházka, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Co úspory
v armádě?
Armáda jako taková se neustále vyvíjí, dochází k různým změnám.
Některé věci jsou vítané, jiné ne. Obecně platí pravidlo, že se ve všech
rezortech šetří a změny, které nastávají, vedou k různým úsporám.
Zpravidla to jsou nepopulární opatření. Vlivem dramatického vývoje nikdo nemůže
říct, jak to bude za půl roku. Často se mě lidé ptají: „Co když se stane toto,
nevíš, jak se vyvine tamto?“ To jsou věci, které se řeší na takové úrovni, že
my nemáme šanci je ovlivnit. To znamená, že až ty věci přijdou, budeme na ně reagovat.
Každý má možnost, když se mu ty věci nebudou líbit, najít si jiné zaměstnání.
Nebo si naopak říct: Toto se změnilo, je to pro mě k horšímu, ale pořád je
to pro mě lepší než změna zaměstnání. Takže i ty negativní věci mohou mít
v sobě něco pozitivního.

 

Dolehly konkrétně na vaši
jednotku finanční restrikce v oblasti výcviku?
Tak jako na všechny. Restrikce doléhají, jak jsem říkal, všude. Obecně je
trend v rezortu šetřit, tak se šetří, kde se dá. Je to v pořádku,
v případě, že se to nedotkne pracovní náplně. Plácnu příklad a plácnu
čísla. Řekněme, že ministerstvo obrany musí střežit sto lidí. A někdo přijde
s rozhodnutím a řekne: „Bude vás to střežit padesát.“ Potom řekneme:
„Dobře, ale v těch padesáti to nejsme schopni ohlídat.“ A pokud to
rozhodnutí přesto přijde, tak už to doléhá na práci. Pokud někdo přijde a
řekne: „Sto lidí je moc, musíme šetřit, bude vás to střežit devadesát pět lidí,“
tak se to ještě nějak udělat dá. Ale pak to může dojít na nějakou hranici, kde
už to nejde. Nic takového se u nás zatím nestalo. Ale chci tím říct, že všude
jsou lidé, kteří mají na starosti šetření, takže hledají cesty. Důležité je
obhájit si svoji práci a vysvětlit, proč zde šetřit nemůžeme, ale třeba i najít
cestu, kde by se ušetřit dalo. Nemusíme přece na výcvik jezdit mercedesy,
můžeme jezdit škodovkami.

npor. Tomáš Procházka, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Můžete o použití
peněz na výcvik rozhodovat sám?
Je to tak, že naplánuji nějaký výcvik, dám si požadavky a něco mi projde,
něco ne. Nemám volnou ruku, že bych si mohl nakoupit, co chci, ale když jsem
důsledný a jdu si za tím, tak to dostanu. Naposledy když jsem potřeboval
osvětlovací soupravu, potřeboval jsem nasvítit v noci barák, tak to
znamenalo: „Nemáme ji, je to drahý, zkus vymyslet levnější variantu.“ Tak jsem
zašel do OBI, nafotil jsem halogenová
světla, spočítal jsem kabely, kolik by to stálo, kdybychom si to udělali sami,
spočítal jsem to znovu, předložil jsem to znovu – „ano, tohle se může
nakoupit“. Takže když se člověk v tom systému vyzná a chce, tak se to
povede.

 

Co je periodické
hodnocení a jaký má smyl?
Periodické hodnocení znamená, že velitel sepíše hodnocení na člověka za
určité období. Pokud se toto hodnocení dělá objektivně, má smysl.
V případě, že ten člověk přechází někam jinam, jeho nový nadřízený si to
vezme a přečte si to, a měl by se tak o něm něco dozvědět.

 

A může si ten voják
stěžovat, když se mu zdá, že je hodnocení neobjektivní?
Tak stěžovat si může vždycky… (smích)

 

Jaký vidíte přínos své
práce pro armádu? Co je pro vás to plus?
Mám na starosti výcvik lidí, kteří se starají o objekt ministerstva obrany,
a snažím se ho dělat co nejzajímavější a tak, aby měl nějaký smysl. To znamená,
že postupuju od základů přes složitější věci. Na cvičení často zvu Policii ČR, pracovali jsme i s Vězeňskou službou ČR. Smysl vidím
v tom, když po výcviku lidé přijdou a řeknou, že se dověděli něco nového a
že se jim to líbilo. Nebo když potom dojde k nějaké situaci, kterou musí
řešit, a vidím, že to, co jsem s nimi v tom výcviku dělal, použili a
k něčemu to vedlo.

 

Co je vaším profesním
snem?
Aby vše fungovalo tak, jak má. Aby byli spokojení moji podřízení, moji
nadřízení, a tím pádem, abych byl spokojený i já. (smích)

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

npor. Tomáš Procházka, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

Podpora pro UNICEF

 

 

Šití panenek jako nový koníček? No jistě
se na to lze dívat i takto. Panenky, které se šijí pro UNICEF, mají ale mnohem
větší význam a jejich zhotovení a podstatu se rozhodla podpořit Michaela
Lejsková, která uspořádala ve svém bytě UNICEF párty.

panenky pro UNICEF, magazín Best Of, Michaela Lejsková

 

„Tím, že takovou akci pořádám doma v okruhu přátel, chci
inspirovat k tomu, že totéž může udělat každý. A jak se říká, žádný dům není tak malý, aby nepojal mnoho přátel.“
komentuje
Michaela Lejsková.

panenky pro UNICEF, magazín Best Of, Michaela Lejsková

 

Látky a krajky na výrobu panenek
věnovaly návrhářky Gábina Páralová a Dominika Sedláčková. UNICEF párty se
zúčastnila také výkonná ředitelka Českého výboru pro UNICEF Pavla Gomba, která
přinesla pro ukázku také očkovací ampuli a výživu, kterou děti dostávají. Představila
historii šití panenek, která začala v Itálii.

panenky pro UNICEF, magazín Best Of, Michaela Lejsková

 

„Vypadalo
to tam jako velkovýrobna panenek! Přišla jsem dřív, ale šití už bylo
v plném proudu. Bylo milé hovořit o aktivitách UNICEF s lidmi, které
to skutečně zajímá, a cítit jejich nadšení a chuť zapojit se. Současně to bylo
velmi osvěžující a zábavné. Pozitivní energie se jistě přenese i na jejich účel,
a jak jsem viděla, výsledky byly skvělé a panenky nápadité,“
dodává
Pavla Gomba.

panenky pro UNICEF, magazín Best Of, Michaela Lejsková

 

Každá panenka
představuje skutečné dítě, které bude v rámci očkovací kampaně UNICEF v
rozvojových zemích proočkováno proti šesti hlavním smrtelným dětským chorobám –
spalničkám, záškrtu, černému kašli, tetanu, tuberkulóze a dětské obrně. Rodina
či jednotlivec, který panenku adoptuje, obdrží spolu s panenkou blahopřání
UNICEF, které zašle tvůrci panenky se zprávou, že jeho panenka našla „svoji
rodinu“.

panenky pro UNICEF, magazín Best Of, Michaela Lejsková

 

Každým
rokem se díky očkování podaří zachránit život až třem milionům dětí. Přesto
dosud téměř stejný počet dětí umírá na nemoci, kterým lze očkováním předcházet.
V zemích, kde neexistuje běžný zdravotnický systém nebo které jsou postiženy
válečnou nebo přírodní katastrofou, pomáhá UNICEF ve spolupráci s jejich
vládami a místními dobrovolnými spolupracovníky uskutečňovat speciální akce
pomoci dětem, jako jsou například Národní očkovací dny proti dětské obrně,
které v minulém roce pomohly 550 milionům dětí ve věku do pěti let.

panenky pro UNICEF, magazín Best Of, Michaela Lejsková

 

UNICEF
sehrává klíčovou roli v projektu GAVI (Global Alliance for Vaccines and Immunisation),
jehož cílem je očkovat každé dítě proti šesti hlavním smrtelným dětským
chorobám.

panenky pro UNICEF, magazín Best Of, Michaela Lejsková

 

Akce
se zúčastnili a poděkování patří: Evě Vaškové se synem Františkem, Petru
Vágnerovi, který vzal s sebou obě své děti, Ditě Brančíkové se synem Teodorem,
Evě Hruškové, Oldřichu Kněžíkovi, Martinu Kolářovi, Kateřině Sopkové, Nině
Haladyové, Jiřímu Zbořilovi, Noemi a Timoteiovi Šrámkovým a Tomáši Střelcovi.

panenky pro UNICEF, magazín Best Of, Michaela Lejsková

Také svého synovce Sebastiána zapojila pořadatelka UNICEF párty, Michaela
Lejsková. Krásné fotografie přišla nafotit fotografka Lenka Hatašová, která
krátce na to slavila narozeniny, a ten den se „narodila“ také panenka UNICEF
Lenka Hatašová, kterou pořadatelka ušila jako vyjádření díku za podporu tohoto
projektu.

 

 

Foto:
Lenka Hatašová a Michaela Lejsková

UNICEF
ČR www.unicef.cz

Reportáže:

Portál ŽENYs.r.o.: http://zenysro.cz/#!detail/blogy/801/Domaci-krejcovska-dilna-i-tak-muze-vypadat-pomoc-pro-UNICEF

Magazín Menstyle: http://www.menstyle.cz/mate-radi-tematicke-party-siti-panenek-pro-unicef-se-jako-tema-osvedcilo.html

Super.cz: http://www.super.cz/193824-stramak-z-ordinace-ukazal-sva-rozkosna-ditka-jsou-mu-podobna.html

Web magazín Rozhledna:  http://webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=13394

 

 panenky pro UNICEF, magazín Best Of, Michaela Lejsková

Jiří Menzel – režisér

Jiřímu Menzelovi se na
školním vysvědčení sice neblýskaly samé jedničky, občas se na něm dokonce vyskytly
i podprůměrné známky. Ovšem jako režisér Jiří Menzel se ve skutečném životě dokázal
blýsknout natolik, že lesk jeho práce zasáhl obrovské množství lidí. Filmová
tvorba diváky vždy nějak ovlivní. Tvorba Jiřího Menzela, kterou nám po desítky
let s noblesou servíruje, nás nejen ovlivňuje – jakým způsobem a do jaké
míry, to už je otázkou pro každého z nás, ale také v nás zůstává.
Filmy Jiřího Menzela jsou určitým způsobem hřejivé a upřímné, stejně jako
osobní setkání s ním.

Jiří Menzel, foto: Lenka Hatašová
Foto: lenka Hatašová

 

Co je pro režiséra jeho největší profesní prověrkou? 

Když se film povede. Je ke koukání a není blbej.

 

Jaké jsou podle vás pro tuto profesi zásadní předpoklady? 

Musíte to umět a musíte vědět, proč to děláte.

Jiří Menzel, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Máte pocit, že se vám některé etapy života opakují? Popř. které to jsou
a jak si to odůvodňujete?
 

Nemám ten pocit.

 

Co vám vaše práce zrcadlí? 

To nevím. Neuvažuju tak.

 

Jaký je váš názor na spolupráci více režisérů na jednom filmu? 

Že to nejde. Režisér musí být jen jeden.

Jiří Menzel, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

O čem si nejraději popovídáte s jinými režiséry? Jaká bývají vaše
nejčastější témata?
 

Dřív to bylo o holkách, později o jídle a teď o nemocech.

 

Do jaké míry a v čem, případně s kým, svou tvorbu srovnáváte? 

Nesrovnávám. Dělám si to svoje.

 

Jakým způsobem si vybíráte lokace pro natáčení? 

Na to jsou odborníci. Local manažeři.

 

Cestujete někdy za účelem poznání nového prostředí, které vás zajímá ve
spojitosti s nějakým natáčením?
 

Ne. Cestuju za zábavou a rekreací.

Jiří Menzel, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

V jakém prostředí bývá natáčení komplikované? 

Kde je moc lidí a moc rámusu.

 

Divák často srovnává knižní předlohu s natočeným filmem a troufám
si říct, že většina lidí hodnotí vždy lépe knižní podání. Jaký je váš názor?
 

Většinou je to pravda.

Jiří Menzel, foto: Lenka Hatašová
Foto: lenka Hatašová

 

Nakolik měníte během
natáčení scénář?

Jak je potřeba. Někdy
nemusíte, jindy vám podmínky natáčení tu změnu nabídnou.

 

Pokud jde o změny, jak
se v nich cítíte vy sám, ať už jde o změnu postoje, názorů, nebo třeba
životního stylu?

O tom nepřemýšlím. To
je práce pro uměnovědce.

Jiří Menzel, foto: Lenka Hatašová
Foto: Jiří Menzel

 

V jakém procentu
jste u svých filmů cítil nutkavou chuť je po dokončení nějak změnit?

Ve sto procentech.

 

Jaký způsob volíte,
abyste se od této potřeby a určitého trápení odpoutal, když je jasné, že změny
jsou již nemožné?

Vykašlat se na to.

 

Jistě vás oslovují i
samotní herci se zájmem o role ve vašich filmech. Jak často jde o shodu a pak
opravdu točíte?

Nejsou tak blbí. Vědí,
že bych je vyhnal.

 

Trefí se do odhadu pro
obsazení lépe režisér, nebo herec?

Jenom režisér.

 

Co obvykle odpovídáte
lidem, když chtějí znát váš názor na to, jaká role by jim seděla?

Že to nemůžu vědět.

Jiří Menzel, foto: Lenka Hatašová
Foto: Jiří Menzel

 

Co potřebujete o herci
vědět, abyste si byl jistý, že to je pro vybranou roli ten pravý?

Musím vědět, jestli
bych s ním jel na prázdniny. Pokud ano, není o čem přemýšlet.

 

Vaše filmy diváka rozličným
způsobem ovlivní. Jakým způsobem ovlivňují vaše filmy vás?

Jak to mám vědět?
Nešťourám se v sobě.

 

Kdo je podle vašeho
názoru nejzpůsobilejší dávat recenze? Na čí recenze se vždy nejvíce těšíte a
vyhledáváte je?

Nevyhledávám je. Je to
zbytečné. Důležitý je názor lidí, kterých si vážím.

 

Bojujete někdy
s pocitem nejistoty? Kdy například?

Bojuju! Pořád!

Jiří Menzel, foto: Lenka Hatašová
Foto: jiří Menzel

 

Jaký je váš názor na
vytváření mediálního obrazu v ČR?

Nemám na to žádný
názor.

 

V jakém směru
byste od základu změnit české uvažování?

O něco takového by se
snažil jen nafoukaný trouba.

Jiří Menzel, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Jak je tomu ve vaší
profesi s průběžným vzděláváním se? Je nějaký směr, který byste
v rámci studia doporučil rozvíjet?

Dělám, jak umím. Tuhle
otázku dávejte povahám složitějším.

 

Jakému studiu či
samostudiu jste se naposledy věnoval vy sám?

Byl jsem a jsem
dodneška špatnej žák.

 

Jak vzpomínáte na váš
studijní pobyt v Paříži?

S láskou.

Jiří Menzel, foto: Lenka Hatašová
Foto: Jiří Menzel

 

Kde jste se poprvé
setkal s Milanem Kunderou a jaké máte na toto setkání vzpomínky?

Ve škole. Přednášel nám.

 

Jak vnímáte tvorbu
Milana Kundery?

Je to skvělý autor.
Jeden z nejlepších českých (a francouzských) spisovatelů.

 

Čím vás obohatil
z lidského hlediska v osobní rovině a čím jako autor?

Měli jsme společný
vkus, co se týče děvčat. Jako autor je na mne moc náročný.

 

Které své oblíbené
autory považujete za nadčasové a proč?

Bohumila Hrabala.
Protože je to Bohumil Hrabal.

Jiří Menzel, foto: Lenka Hatašová
Foto: Jiří Menzel

 

Podle jakých pravidel
žijete?

Nemám pravidla.

 

Čím měříte úspěch?

Velikostí ostudy.

 

Kdybyste mohl svému
mladšímu já dát nějakou radu, jak by zněla?

Buď svůj a nenech se
zblbnout snoby!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Make up: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu:
Vladana Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Jiří Menzel, foto: Lenka Hatašová

David Matásek – herec

David Matásek je český
filmový, divadelní a seriálový herec a hudebník, který letos oslavil kulatých
padesát let. Je absolventem pražské konzervatoře a divákům se vryl do paměti
jako Kendy z populárních „Básníků“. V letech 1984–1991
byl hercem na volné noze. V té době se objevil ve Studiu Bouře jako Cassio v
Othellovi. Od roku 1991 byl členem činohry Národního divadla, kde hrál např. císaře
Nera v Racinově hře Britannicus. V roce 1995 nastoupil do Divadla Komedie, kde
vystupoval mj. jako Petruccio ve Zkrocení zlé ženy. Roku 2002 se vrátil zpět do
činohry Národního divadla. Účinkoval také v seriálech Redakce, Letiště a v
projektu Přešlapy. Dříve se věnoval hudbě, byl členem skupin Orlík a Hagen
Baden. Dnes už hudbu spíše poslouchá a jak říká: „rambajz ať dělají mladí“.
Zato propadl skútrům, speciálně Vespám. S kamarády pořádají srazy „vespařů“
a pro snazší komunikaci s podobnými nadšenci si dokonce založil i facebookový
profil.

David Matásek, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Co
vás momentálně nejvíc naplňuje? Ať už po stránce pracovní, soukromé, či v oblasti
koníčků…?

Jsou
teď prázdniny, tak relaxuju, snažím se hodně spát a sportovat a ne úplně se mi
obojí daří. Taky mám resty v literatuře, některé knížky od Ježíška jsem si
vzal teď na chalupu. Tím spíš, že mě ještě čeká v srpnu filmování
s Honzou Svěrákem. Já jsem člověk, který se pořád dívá dopředu, stále něco
plánuju, těším se na nové zážitky, lidi, místa. Paměť mám, pánbůh zaplať,
dobrou, ale nebaví mě se ohlížet a sentimentálně vzpomínat. 

 

Co
se vám vybaví při slově konzervatoř?

je to tady! Jsou to takové útržky, není divu po tolika letech, ale rád si
připomínám tu atmosféru, kdy bylo všechno před náma. Bylo to jistě nejvíc dáno
věkem, nepřipouštěli jsme si žádné problémy, celý svět nám ležel u nohou, a
jaké pak bylo překvapení, že tomu tak není. Ale v té podivné normalizační šedi
jsme měli občas pocit, že jsme samostatně myslící bytosti s právem na
názor nebo na omyl. Aspoň někteří profesoři nám ten pocit dávali.

David Matásek, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Kdy
jste se stal opravdu hercem? Kdy jste si hrdě začal psát toto slovo do kolonky
povolání?

To
je těžké. Jsou dny a situace, kdy si ani dnes nejsem tak úplně jistý, jestli
jsem zvolil dobře. Jsem v podstatě spíš introvert a celý ten kolotoč okolo mi
nedělá moc dobře. Pak přijde zkouška, představení, nebo jen krátký okamžik a vím,
že jsem tady správně. Lidi se smějí, pláčou nebo si chtějí jen tak popovídat o
tom, co právě viděli. Nebo jedu z natáčení v taxíku a řeknu si: má to
smysl. Ale věřte, nějak moc to nežeru.

David Matásek, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Začínal
jste v Národním divadle, později jste přešel do Divadla Komedie, dnes
působíte opět ve Zlaté kapličce. Jste tam spokojený?

Spokojenost
je pro moji práci smrt. Pořád se musíte snažit. Ne nějak úporně, ale pořád. Jak
si začne herec být moc jistý sám sebou, je to jeho konec.

 

Vaše profese je určitě, alespoň co se týče divadla, podhodnocená a nutí tak herce brát role v seriálech, muzikálech a živit se i jinak. Nemá to nějaké jiné řešení?
Určitě má. Já jsem v poslední době udělal několik zásadních rozhodnutí a věřte, nebylo to jednoduché. Prostě jsem si řek´, že nějakou práci nevezmu, bylo to hodně lukrativní, ale za cenu, že se skoro neuvidím s dětma, že se zase na čas stanu inventářem obýváků, veřejným majetkem. Tak jsem to nevzal. Je mi padesát, něco jsem zažil, ale ještě chci jít dál. Zkusit něco nového. A to musíte odbočit z dálnice, vydat se pěšinou a do hor. Tam čeká dobrodružství. Doufám, že mi osud tuhle troufalost neoplatí nějakou ťafkou a já za rok nebudu mít na složenky, ale jinak to nejde.

David Matásek, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Hrál
jste ve více než šedesáti filmech, seriálech, pohádkách a podobně. Na které
natáčení či výsledek vzpomínáte nejraději a proč?


svoji práci neměřím výsledky. Vzpomínám radši na lidi, s kterými jsem
dělal, na atmosféru, na nové věci, které jsem se musel naučit. V tomhle
směru bylo skvělé setkání s Karlem Kachyňou, s rodinou Berousků, zkoušení
Fausta v Gorlici. Na průšvihy zapomínám, v tom jsem šťastná povaha,
normálně to vytěsním. 

 

Cítíte
se lépe na prknech, která znamenají svět, nebo před kamerou?
To
s těmi prkny je kec. Neznamenají vůbec nic. V tom je naše povolání
skvělé, že záleží na nás, co který večer znamenají. Jestli moře, nebo finanční
burzu či palác. Ale jinak jsou to obyčejná černá prkna, někdy hodně tvrdá. 

 

Jak
moc rozdílné je herectví na jevišti a při natáčení?
Každé
představení, každý film má svůj styl. Nebo by měl mít. Taková ta obecná
nápodoba života je nuda a moc tvorby se tam neužije. Já se nebráním ničemu,
když to má smysl. A jestli hraju na kapesníčku v divadle v Řeznické,
nebo v Národním, obojí vyžaduje maximální soustředění. Při filmování
hodinu a půl čekáte, rozptyluje vás kdeco a pak někdo zařve jedem, něčím vám
klapnou před nosem, je akce a teď se ukaž, sokolíku! Je to jako rozdíl mezi maratónem
a stovkou. Teď, anebo nikdy.

David Matásek, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Vžíváte
se hluboce do svých rolí, potřebujete se plně soustředit, nebo jste schopný
odehrát cokoliv a kdykoliv?

No,
nejsem úplně ten maximální prožívač, rozervanec, co se musí po představení
léčit v Bohnicích. Je to profese, a tak se to taky musí brát, jinak bych
se asi fakt zbláznil, při tom kvantu práce. Ale rád si na chvilku před představením
zalezu někam do koutku, jen tak si mumlám pro sebe, nebo si dám pár kliků. To
je můj rituál. 

 

Je
nějaká role, která na vás silně zapůsobila a které jste se těžko vzdával?
Těžko
říct. Spíš se těším na nové zkoušení, na nové lidi. Ale rád jsem hrál Mefista
v už zmíněném Faustovi na Vyšehradě. Pro tu atmosféru v podzemí
Gorlice. Pak asi Skillinga v inscenaci Enron. Kvůli ekonomickým
mechanizmům, které jsem musel pochopit, aby je pochopili i diváci. Také Oberona
kvůli kamarádům, s kterými jsme Sen hráli. Je toho dost.

David Matásek, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Z vašich
posledních divadelních počinů jmenujme například Večírek podle scénáře Michala
Suchánka a pod režií Ondřeje Sokola, kde hrajte nepříliš úspěšného zpěváka. Proč
na tuto hru mají diváci jít?

Je
to krutá hra o všedních věcech. Nic vznešeného a povznášejícího. Hubou po
betonu, bych to charakterizoval. Ale Michal je neskutečně chytrý a vtipný
člověk a Večírek je toho důkazem.

David Matásek, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Další
novinkou je Ohlušující pach bílé v Kolowratu, kde hrajete bratra Vincenta
van Gogha, Thea. Čím je zajímavá tato hra?

Gogh
byl magor, ale zároveň génius. Tyhle charaktery lidi milují. Tedy v životě
jistě ne, ale na plátně nebo v divadle. A tahle hra se na tento fenomén
dívá trochu jinak. Je to spíš o psychiatrii než o malířství. Spíš o hlavě a
běsech uvnitř než o mukách tvorby. 

 

A
konečně vaším nejnovějším počinem je film Ondřeje Sokola Krásno, kde
ztvárňujete recepčního. Jak se vám s tímto režisérem natáčelo?
Neuměl
jsem si představit, jak debutant režisér bude zvládat i hraní. Ondra má ve
filmu i velikou roli, a tak jsem byl zvědav, jestli se z toho nezblázní.
Ale on si to dost užíval! Věděl naprosto přesně, co chce, aby bylo na plátně a
co tam máme dělat my. A to není úplně běžné, to mi věřte. 

 

Čím
je podle vás tento film zajímavý?
Jednoznačně
scénářem. Není to jen proto, že vím, jak moc je předloha autentická, jak moc se
obou protagonistů týká, ale i pro tu zvláštní nadsázku, která se k tématu
zdánlivě nehodí. Ale jen zdánlivě. No, nechci moc prozrazovat….

David Matásek, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Co
pracovního vás čeká po prázdninách?

Kromě
pohádky s Janem Svěrákem ještě sitcom Paní Beranová, pak začneme zkoušet
s Davidem Drábkem v Národním, to bude naše první spolupráce a o to
víc se těším. A v říjnu doufám vyjde natáčení s Robertem Sedláčkem v
Českém století. 

 

Jistý
čas jste tíhnul k muzice. Věnujete se jí v nějaké formě stále?
Ne.
Rambajz ať dělají mladí.  

 

A
jste sám hudebním nadšencem? Chodíte na koncerty? Posloucháte hudbu doma?
Ne
víc, než průměrný konzument. Na koncerty chodím, ale v kotli už mě
neuvidíte. 

David Matásek, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Jaký
je váš oblíbený žánr? Ovlivnil vás někdo nějak zásadně svojí tvorbou?
Frank
Zappa. Textům jsem nerozuměl ani náhodou, ale fascinovala mě ta hudební
barevnost, naprostá samozřejmost, s jakou přecházel z jednoho stylu
do druhého. A ta virtuozita! Texty jsem začal vnímat až mnohem později, i dnes
jsem z toho jelen. 

 

V posledních
letech jste propadl skútrům Vespa, jezdíte na nich dokonce i do divadla. Proč
právě tahle značka?
Protože
je to legenda. Dokonalý design, nezaměnitelný styl, možná trochu snobárna, ale
spolehlivá krasavice. Všichni ostatní přišli až po Vespě. 

 

Jak
se na takovém stroji vůbec jezdí po Praze?
Parádně.
Pokud není sněhová kalamita, nebo mínus dvacet, neznám lepší a rychlejší
dopravní prostředek. Zácpy a parkování neřeším, krásně si provětrám hlavu a
jsem všude včas! 

 

Neláká
vás třeba i vyšší kubatura, jiná značka?
Po
Praze určitě ne.  

 

S ostatními
milovníky Vespy se prý pravidelně scházíte, jak jste se k nim dostal?
Máme
svůj klub, svého prezidenta, svoje srazy. Nerad se účastním organizované
zábavy, ale tohle mě naprosto chytlo. Letos máme už třetí ročník, uprostřed
prázdnin, na koupališti Džbán. Vloni se nás sjelo přes padesát jenom
z Čech, Moravy a Slezska. K tomu ještě vespaři ze Slovenska, Německa,
Rakouska a Itálie. Tři dny totální jednostopé magořiny.

David Matásek, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Nejde
jenom o Čechy, jak se všemi komunikujete?

Vespa
nezná jazykové bariéry. A po půlnoci je to jedno. Italsky i německy, rukama i
nohama si sdělujeme zážitky z cest po Evropě, my se totiž na těchto
strojích vydáváme i do zahraničí, se stanem a spacákem. To je totiž ta správná
romantika. 

 

Jste
tedy taky pravidelným návštěvníkem Facebooku a podobných sociálních sítí?
Chvilku
mi to trvalo, než jsem si založil svůj profil, ale nutnost rychlé domluvy při
přípravě srazů a cest mě donutila. Dnes postuju a lajkuju úplně běžně.  

David Matásek, foto: Lenka Hatašová

Foto: Lenka Hatašová

 

Komunikujete tímto způsobem například i s vaší nejstarší dcerou?

Ne, nejsme přátelé ve FB slova smyslu, já jsem její táta a ona moje dcera, my se spolu normálně bavíme. Ale někdy od ní dostanu i LIKE. To potěší.

 

Máte
tři děti, dá se říct, že některé z nich zdědilo umělecké geny?
Tak
umělci jsou všechny, teď záleží, jak s tím naloží. Třeba Ben je komediant,
tam to vidím nejprůkazněji. Ale budu mu to rozmlouvat.

David Matásek, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

I
vaše dvě malé děti časem vyrostou, vám je 50 (i když na to nevypadáte), jak sám
sebe vidíte za nějakých deset, dvacet let?

Jak
se na Vespě řítím Prahou, abych stihl nějaké své báječné představení. Byl jsem na
lekci hot-jógy a mám to jen tak tak. Takže nezdržujte, prosím.(úsměv)

 

Děkuji
za rozhovor.

 

Text: Dita Brančíková

Foto: Lenka Hatašová

Make up a vlasy: Pavel Filandr  www.pavelfilandr.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Korektura textu:
Vladana Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

Pavla Gomba – výkonná ředitelka pro UNICEF ČR

Pavla Gomba vede v České
republice tým třinácti zaměstnanců a několika set dobrovolníků, kteří táhnou za
jeden provaz, aby dokázali dát lidem v kritických oblastech mnohdy jedinou
naději. Více jak polovina získaných prostředků putuje na pomoc dětem, které
bojují o holé přežití. V některých oblastech je pobyt riskantní i pro
členy UNICEF. Ročně desítky kolegů v extrémních podmínkách přichází o své životy.
Boj o záchranu nevzdávají ani na místech, ze kterých své pracovníky stahuje i
OSN, jedna z posledních nadějí pro místní. Každá prodaná panenka či
jakýkoliv příspěvek, znamená šanci na zachráněný život. Zapojit se můžete také
vy, a prosím čtěte pozorně, protože jsou věci, které jsou jakousi prioritou a
pak jsou ty, které jsou extrémně důležité a my v nich můžeme prokázat naši
solidaritu a humánnost.

Pavla Gomba - UNICEF, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

Jakou historii má vaše
působení pro UNICEF ČR a proč jste se rozhodla právě pro něj?

Pro
český UNICEF pracuji už 13 let. Myslím, že jsem měla v životě štěstí – vystudovala
jsem finance na VŠE a směřovala úplně jinam, moje hodnoty a priority ale hodně
změnil delší pobyt v Zimbabwe. Když jsem se vrátila do ČR, chtěla jsem
dělat něco, co mi umožní „pomáhat“. Když jsem uviděla inzerát UNICEF, který
právě v té době hledal finančního ředitele, věděla jsem, že to je to
pravé. Šťastnou náhodou právě mě vybrali. Myslím, že tahle práce je taková
„zdravá závislost“ – i po těch letech mě stále baví a motivuje!

 

Co vaše pracovní pozice
obnáší?

Je
to podobné jako v jakékoliv firmě: musím zajistit, aby se mým kolegům
dobře pracovalo a vydělávali jsme peníze. Jenom akcionáře máme jiné. (úsměv) UNICEF totiž není financován
z rozpočtu OSN, ale pouze z dobrovolných příspěvků, takže na vše, co
v terénu děláme, musíme zajistit dostatek prostředků. V praxi dělám
vše od lepení obálek – to je výborný anti-stres – až po jednání s ministry
nebo prezentace v ústředí v New Yorku.

 

Jak velký tým lidí
pracuje pro organizaci v ČR?

Jsme
vlastně docela malá organizace: máme 13 pracovníků, většina z nich pracuje
ve fundraisingu. Díky několika stům českých dobrovolníků však pokrýváme celou
republiku a mnoho rozmanitých aktivit.

Pavla Gomba - UNICEF, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Na jaké pozice se mohou
hlásit dobrovolníci?

Nejvíce
lidí pomáhá s překlady materiálů a zpráv, které chodí od našich kolegů
z terénu. Když ráno otevřu počítač, vidím, co se právě děje v Sieře Leone,
Východním Timoru nebo Belize. Jsou to často velmi zajímavé věci, proto se je co
nejvíce snažíme zprostředkovat našim příznivcům a veřejnosti. Ceníme si také
pomoci s administrativou nebo organizací benefičních akcí – je to pro nás
důležitý způsob, jak udržet vlastní náklady co nejnižší, aby maximum
z toho, co získáme, šlo skutečně na programy pomoci. Mohu zmínit například
projekt Pečení pro děti, které se
koná každou první sobotu v měsíci v pražské pasáži Myslbek, vždy za účasti nějaké známé
osobnosti. Protože celou akci organizují naši dobrovolníci, má nulové náklady a
za těch asi 15 let jsme získali více než čtyři miliony korun!

Pavla Gomba - UNICEF, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

V jakém rozsahu
zajišťujete humanitární pomoc a v jakém rozsahu jde o podporu řekněme ne
zrovna akutních případů?

To
víme úplně přesně: V loňském roce šlo 52 % nákladů na program přežití
dětí, to znamená zajištění výživy, pitné vody, zdravotní péče. Dlouhodobé
programy jsou ale také velice důležité, protože mohou některé problémy vyřešit
natrvalo – například na vzdělání vydáváme přibližně 20 % prostředků. Mezi další
priority patří boj s HIV a ochrana dětí – třeba pomoc dětem žijícím na
ulici, zneužívaným dětem, dětským vojákům a podobně. Malá, ale velmi důležitá
část prostředků je věnována na obhajobu dětských práv. UNICEF má mandát jednat
s vládami v zemích, kde působí, což může často změnit systém a
zajistit pomoc všem potřebným dětem. Dobrým příkladem je situace po genocidě ve
Rwandě v roce 1994, kde byl jeden milion sirotků, v zemi menší než ta naše,
a dědický zákon dával právo dědit pouze chlapcům, takže tamější holčičky
neztratily jenom rodiče, ale také střechu nad hlavou, pole, zdroj jakékoliv
obživy. Nám se podařilo jednáním s vládou tento zákon změnit tak, že dědit
mohou i dívky, a to zpětně. Tím jsme pomohli velikému počtu dětí.

Pavla Gomba UNICEF
Foto: archiv UNICEF

 

Může se stát, že UNICEF
někomu pomoc neumožní? Jaká jsou kritéria pro zařazení do podpory?

Programy
UNICEF jsou postavené tak, aby nevytvářely mezi dětmi rozdíly. To znamená, že
nevybereme ve vesnici dvě tři děti, kterým umožníme chodit do školy. My tu
školu postavíme pro všechny děti z vesnice a těm nejchudším zajistíme
pomůcky, boty a třeba i kolo, aby se do školy dostaly, pokud žijí příliš
daleko, aby chodily pěšky.

Samozřejmě jsou extrémní případy, kdy musíme pomoc odmítnout. Tak třeba moji kolegové z uprchlických táborů v Somálsku mi vyprávěli o tom, jak těžké bylo odmítat rodiče s dětmi umírajícími na těžkou podvýživu, protože přišli příliš pozdě, děti již nebylo možné zachránit a jenom by to ubralo ze zásob těm, které ještě měly šanci přežít. Právě teď jsou například v Mali programy pokryty pouze z 37 %, což znamená, že na 63 % potřebných se nedostává prostředků.

Obecně máme pro rozvoj programů v dané oblasti dvě základní kritéria: dětskou úmrtnost do 5 let věku a chudobu měřenou HDP na obyvatele.

Pavla Gomba - UNICEF, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

O jakých výsledcích může
UNICEF ČR hovořit za poslední roky?

Máme
u nás více než 20 000 pravidelných dárců – Přátel dětí, kteří naše
programy podporují měsíčním příspěvkem. Další tisíce lidí přispívají podle
svého uvážení nebo nakupují zboží UNICEF. Za loňský rok jsme na programy pomoci
z ČR poslali částku 65 228 101 korun, což je myslím
s ohledem na situaci opravdu úctyhodné. Velmi si této podpory vážíme!

 

Které zásahy patří
globálně k nejzásadnějším?

Organizací,
které pomáhají, je opravdu hodně. To, v čem je UNICEF jedinečný, je mimo
jiné to, že pracuje snad kromě Vatikánu ve všech zemích světa, takže
v případě přírodní katastrofy nebo nenadálé krize jsme schopni zasáhnout
kdekoliv na světě řádově v hodinách. A bez dodatečných nákladů – zatímco
jiné organizace musí zakoupit letenky, aby se na místo vůbec dostaly, pořídit
vybavení, počítače, vozidlo a tak dále, my toto zázemí máme, a tak příspěvky
dárců jdou v plné výši na humanitární pomoc.

Pavla Gomba UNICEF
Foto: archiv UNICEF

 

Co všechno může nadace
lidem v nouzi umožnit?

V případě
krizí zajišťuje UNICEF přednostně pitnou vodu – bez té lidé nepřežijí víc než
několik dnů. Řešíme to buď přímo dodávkami vody, kde je to možné, nebo
tabletami na čištění vody. Samozřejmě nutné jsou léky a zdravotnické vybavení
pro ošetření zranění. Terapeutická výživa pro podvyživené děti a speciální
sušenky s vysokým obsahem proteinů pro ty ostatní. I v těchto situacích
se rodí děti, takže dodáváme i soupravu pro sterilní porody. A prioritou
v krizích je také co nejrychlejší obnovení školní výuky, takže dodáváme
speciální „školu v krabici“. Všechny tyto předměty je také možné u nás
zakoupit jako dárek pro život – symbolický nákup předmětu pomoci za darovací
certifikát.

 

Která místa na světě
jsou nejvíce zasažena, potřebují akutní pomoc a proč?

Myslím,
že nejhorší katastrofy jsou ty způsobené člověkem, což je právě teď situace
v Sýrii – nyní ještě s tím, že v horkém létě se situace pro lidi
v uprchlických táborech dále zhoršuje – a ve Středoafrické republice,
kterou jsem před pár lety navštívila. Jedna z nejchudších zemí na světě
byla po vojenském puči letos na jaře zcela vyrabována, lidé tam umírají a
bezpečnostní situace je tak vážná, že OSN stáhlo své pracovníky. Jen UNICEF
zůstává: právě teď ve Středoafrické republice neúnavně pracuje 60 našich
kolegů. Nebo takové Mali – to je nešťastná kombinace nestability a
katastrofálního sucha po několika letech neúrody. Jako vždy tyto situace
nejvíce dopadají na ty nejslabší a nejzranitelnější – děti.

Pavla Gomba UNICEF
Foto: archiv UNICEF

 

Kde naopak činnost
UNICEFu existuje, ale spíše v minimálním rozsahu?

I
když je stále spousta práce a potřebných, mnohé se podařilo dokázat a u
několika desítek zemí se rozhoduje, zda a jak v nich budeme působit. To
proto, že se tam situace za posledních 20 let zlepšila natolik, že si dokážou pomoci
samy. Příkladem jsou Malajsie, Thajsko, jihoamerické země… V mnoha
oblastech světa se věci mění k lepšímu. Tady už během pár let budeme jenom
inspirovat k tomu, co je v zájmu dětí nejlepší, ale rozhodně nebude
potřeba finanční podpory.

 

Jaká forma získání
podpory se vám nejvíce osvědčila?

Nejdůležitější
podporou jsou pro nás pravidelné příspěvky Přátel dětí. Právě proto, že nám
umožňují vytvořit finanční rezervy, které v případě krize používáme tam,
kde to je právě potřeba. Lidé, které vysídlí nebo zraní zemětřesení, nemohou
čekat týdny a měsíce na pomoc, oni ji potřebují hned.

 

Předměty s logy
UNICEF jsou velmi pěkným způsobem, jak získat prostředky. Jak probíhal jejich
výběr?

Kolekce
zboží se vyrábí pro celý svět jednotně. Velká část produktů je vyráběna přímo
v zemích, kde má UNICEF programy, takže tím místním lidem poskytujeme
zaškolení a práci. Takovou zajímavostí je, že tradice pohlednic a zboží UNICEF
vznikla v roce 1947 na základě kresby tehdy osmileté Jitky Samkové
z Československa.

Pavla Gomba UNICEF
Foto: archiv UNICEF

 

Kdo patří mezi
nejvýznamnější podporovatele UNICEFu?

V
České republice je naším největším firemním dárcem společnost Zátiší Group. Kromě přímé finanční podpory
programů si také kupují zboží a ještě nám zdarma poskytují své prostory pro
pořádání akcí. Celosvětově je potom partnerem číslo jedna společnost IKEA.

Důležitá
je pro nás také podpora známých osobností. Z těch světových mohu jmenovat
třeba Davida Beckhama, Leo Messiho, Susan Sarandon, Whoopi Goldberg nebo
Shakiru. U nás to je několik desítek osobností, například Jitka Čvančarová,
Michal Viewegh nebo Patrik Eliáš.

 

Když tak sledujete
veřejnost přicházející s pomocí, co myslíte, že podporovatele obyčejně
hodně spojuje?

Myslím,
že lidé mají potřebu pomoci, chtějí udělat „něco dobrého“. Potřebují ale vědět,
že se jejich pomoc neztratí, že se skutečně dostane k potřebným. Lidé u
nás teď možná více vybírají, ptají se na administrativní náklady organizace.

Pavla Gomba - UNICEF, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

A kolik to tedy v UNICEFu
je?

Loni
činily administrativní a provozní náklady 2,8 %, podpora programů – monitoring,
ostraha skladů a podobně – 5,7 %, takže přímo na programy pomoci šlo víc
než 90 %, úplně konkrétně 91,5 %.

 

Jsou oblasti, ve kterých
cítíte bezradnost i přes veškerou snahu složité situace řešit?

Člověk
se musí smířit s tím, že není žádný spasitel. Že jsou věci, které se dají
vyřešit, a nemoci, které se dají vyléčit – a jiné se nedají. Pro mě osobně je
ale nepřijatelné, aby v 21. století jakékoliv dítě zemřelo hladem nebo na
banální nemoci. To se vyřešit dá, stejně jako vzděláním tyhle děti dostanou
šanci na lepší budoucnost. Dál už to ale je na každém z nich.

Pavla Gomba - UNICEF, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Kdo a kdy může práci
UNICEFu komplikovat, ztěžovat?

Každý
rok několik desítek kolegů v terénu při výkonu práce zahyne. Jsou oblasti, kde
opravdu není bezpečno. Kdysi byli humanitární pracovníci nedotknutelní, dnes
jsme naopak terčem cílených útoků. O to více ale právě v těchto situacích
potřebují děti a rodiny pomoc, takže právě tady je naší pomoci zapotřebí
nejvíce.

 

S jakými postřehy
se obvykle vracíte ze svých zahraničních cest?

Pokaždé
mě překvapí, jak jsou různé země odlišné, mají svou kulturu, zvyky, naladění. U
nás lidé Afriku vnímají jako jeden kontinent, každá země je ale úplně jiná.
Vidět konkrétní programy v terénu je samozřejmě velkou motivací.

Pavla Gomba - UNICEF, foto: Lenka Hatašová 
Foto: Lenka Hatašová

 

Co vás pro vaši práci
dokáže nejvíce zapálit?

Mám
to štěstí, že se do některých oblastí vracím opakovaně. Je krásné přijet do
stejné vesnice po pár letech a vidět děti, které před tím trpěly malárií,
nechodily do školy, neměly žádnou budoucnost, že jsou na tom lépe, že jsou
zdravé a mluví s vámi bez překladatele, protože studují angličtinu a
francouzštinu. To jsou opravdu výjimečné momenty. Vzpomínám si na jednu vesnici
v Sieře Leone, kam jsem se vrátila po šesti letech. Všechny děti tam chodí
do školy a mají boty, což mimo jiné znamená, že netrpí parazity pod nehty
nohou. Jiný návštěvník tam možná uvidí chudobu, já však vidím pokrok.

Pavla Gomba - UNICEF, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Jak byste osobně motivovala každého jedince k pozitivnímu přístupu k životu?

Jsou dny, kdy se k tomu musím nutit i já. (úsměv)

Když máte nějaký problém, musíte jej vyřešit – vědomí, že děti v Africe hladoví, vám moc nepomůže… Myslím ale, že určité srovnání našich a jejich „problémů“ člověku pomáhá udržet tu správnou rovnováhu.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.cz a
archiv Pavly Gomba

Make up a vlasy: Pavel Filandr  www.pavelfilandr.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Oficiální
stránky UNICEF www.unicef.cz

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
Best of www.ibestof.cz

Backstage 7/2013/2

 

 

 

 

Backstage fotografie z restaurace Campanulla v Praze –
produkce profesního magazínu Best of focená 19. července 2013

 

 

 

 

Focené osobnosti:

Jiří Menzel – režisér

Jan Štoček – kriminalista

Pavel Filandr – vizážista a stylista, návrhář

Pavlína Senić – sopranistka, patronka nadace Kopretina

Tomáš Úlehla – poslanec parlamentu ČR

 

Produkční tým:

Fotograf: Lenka Hatašová   www.lenkahatasova.com

Make up a vlasy: Pavel Filandr  www.pavelfilandr.cz

Redakce: Hana Robinson

Styling: BANDI – Pánské obleky (Jiří Menzel)

Asistence: Sebastián Lejska

Produkce: Michaela Lejsková

 

Oblečení a doplňky:

BANDI – Pánské obleky www.bandi.cz

Doplňky: Pavel Filandr  www.pavelfilandr.cz

 

Vytvořeno ve spolupráci:

Campanulla: www.campanulla.cz

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

MgA. Petr Larva, Ph.D. – umělecký ředitel sklárny Ave Clara

 

 

 

„Kompromis vás nikdy nedovede na hranici
možností.“ Petr Larva

 

 

 

Křehkost sklářské profese se rovná
produktům, které z rukou manuálně zručných a kreativních umělců vznikají
k našemu užitku i obdivu. Petr Larva říká: „Kdysi platilo pravidlo, že
ten, kdo zapadne do sklářského průmyslu, shnije zaživa.“ Tvrdí také, že stojí
za to jít svojí cestou, kde se stejně ukáže, že komu není dáno, tomu se dát
nedá, a komu dáno je, cestu na pomyslný Olymp dříve či později vyjde. Petr
Larva patří k umělcům, jejichž houževnatost, vytrvalost a nezlomnost se
projevují s každým jeho dílem a jdou ruku v ruce s vírou
v to, že usilovná a vytrvalá práce se vždy pozitivně projeví.

Petr Larva, foto archiv

 

Nasměrovat
svůj profesní život k uměleckému sklářství znamená projít si jako
v jiných oborech i úplnými základy. Co si můžeme představit pod těmi
základy ve vašem oboru?
 

Kresba plus proporce
plus fyzikální principy. To vše tvoří technologické myšlení nezbytné pro práci
se sklem. Technologické myšlení a představivost tvoří základ sklářského oboru –
ať řemeslného, či uměleckého druhu. Iluze a idea nestačí. Možná v kresbě
či v malbě je iluze reálnější, ale sklo je hmota se svými zákonitostmi,
které svou představou nezměním. Je třeba dospět až k té hranici, kde se materiálové
vnímání stane přirozenou součástí autorovy představivosti. Tím ale proces
nekončí. Tu hranici je nezbytné neustále překračovat.

 

V jakém směru ji překračujete vy?

Celé generace se
tady učilo české sklo jako socha nebo obraz. To je základní rovnice. Já tuto
rovnici otevírám třetí neznámé a tou je sklo jako médium. Sklo je pro mne
nositel významu, vzkazu, pocitu, atmosféry. Obsahuje v sobě jak obraz, tak
i sochu.

 Petr Larva, foto archiv

Jak hodnotíte možnosti seberealizace
v rámci výstav a soutěží pro studenty nyní, ve srovnání s tím, co
jste zažil vy?

Tak za nás bylo
soutěží málo a ještě byly vyhlašovány ponejvíce pro kategorii volného umění.
My, tak zvaní užiťáci, jsme měli spíše smůlu. Vlastně si nevzpomínám na jinou
soutěž u nás, než byl Swarovski.
Teprve potom vznikl Design blok.
Daleko více soutěží je v zahraničí a tam se samozřejmě dnes může přihlásit
kdokoliv. Účast na sympoziích i soutěžích či veletrzích má obrovskou přidanou
hodnotu ve smyslu dalšího sebepoznávání a konfrontace se současnými trendy.

Na druhou stranu
je třeba poznamenat, že osobnost se prosazuje se svým osobitým přístupem ke
sklu jen velmi těžko. Vidíte to podle hodnoticích komisí a nakonec i vybraných
výsledků. Tam je ta prohra, kterou je třeba vnímat jako dočasnou, když jste
přesvědčeni o své pravdě. Dnes se staly i v Čechách ceny a soutěže
součástí určitého podsvětí, které ovlivňují ti, kteří mají možnost. Mluvím o
podsvětí, protože jsme malá země a chybí tu alternativa k tomu, co
neustále vítězí dokola a do zblbnutí, až si nakonec řeknete: Tak jo, ono to
snad je fakt dobrý. A to je konec! Moc rád při téhle příležitosti vzpomínám na
Vladimíra Kopeckého a na Jana Kaplického – třeba. Oba prošli dlouhou dobou
opovrhování, než je čas dostihl a lidi vesměs pochopili, že byli moc vepředu.
Ale na to si zvyknete. Vítězí mainstream, protože průměr vládne světem. Vidíme
to všude kolem sebe. Žijeme dobu, kdy být osobností znamená nést si výslužku
v podobě odsudků. Ale nic nového… Byli jsme takoví vždycky. To je
civilizace.

Takže vzkaz
studentům: makejte a nebojte se, protože pracujete na tom, co přijde.

Petr Larva, foto archiv

Jsou příležitosti pro mladé umělce dané
tím, že je musí někdo nejdříve zaměstnat, anebo je reálné jít rovnou vlastní
cestou, být na volné noze?
 

Obě tyto varianty
spolu koexistují. Nelze ani doporučit, ani vyloučit kteroukoliv z nich. Žil jsem na
vlastní noze hned po studiích a první zaměstnání bylo až to prorektorské. A
bylo to pro mne dobře. Žil a tvořil jsem naplno, což je hodnota, kterou si
nesete v sobě, a víte, že existuje. Kompromis vás nikdy nedovede na
hranici možností. Je to vždy kompromis. Extrém je stejně součástí vývoje a
k mladým se hodí. Ale jakmile si na to osahávání ostrých hran zvyknete,
pak obohacujete i ten kompromis, který k životu na téhle planetě patří
vždy.

Kdysi platilo
pravidlo, že ten, kdo zapadne do sklářského průmyslu, shnije zaživa. Proto
každý chtěl mít svůj ateliér a dělat si své umění a své výstavy a vydobýt si
svůj kousek pod sluncem. Pravda je, že o to vše můžete rázem přijít. Vzpomínám
na povodně v roce 2002, kdy mi v Terezíně utonula celá minulost:
kresby, obrazy, sklo. To byla trošku větší z mých malých smrtí. Ale
skončilo to vzkříšením monumentální výstavou Cesty těl a cesty duší, kterou mi Památník Terezín uspořádal z nových děl. Ale vraťme se
k té první tezi, která už neplatí. Sklárny už dávno nejsou zatuhlé a
chtějí přežít a hledají nové designéry a nabízejí možnosti. Sám teď tvořím v Ave Clara na Polevsku a mám tu neskutečně
otevřené podmínky pro hledání nových forem skla. Vzniká tu Centrum inovací skla podpořené evropskými fondy a mně se to velice
zamlouvá. Ta intenzita pulsování bude mít v budoucnu své jméno a své
klienty. Takže strach ať nikdo nemá. Kdo má padnout, padne, a kdo má vystoupat
na Olymp, ten tam dojde dříve či později. Čas v tomto směru nevládne.
Naopak netrpělivost drtí nervovou soustavu a jen paralyzuje. To ať přenechají
těm „rychlokvaškám“. (smích)

 

V jakém směru byste řekl začínajícím
umělcům, aby si ve vašem oboru nedělali iluze?

Říkám jim rovnou:
Dělejte si iluze, jinak se to tady nepohne. Iluze živí celý proces hledání. Jen
se přitom musí zakomponovat nebo vypěstovat schopnost určitých zastavení, která
vám otevřou oči. Ale určitě odbourejte strach a nezamotejte se do chyby, kterou
už kdysi dávno John Cage rozpustil tvrzením: Když tvoříš, neanalyzuj.

Rozhodně si
nedělejte iluze, že vám někdo něco dá zadarmo. A ani to nechtějte. Nevážili
byste si toho. Výsledky se dostavují až v průběhu času a obdarování je
součástí této hry, kde má každý tvůrce hlavní roli… ale ne nejhlavnější. Tu má
vždycky sklo. (úsměv)

Petr Larva, foto archiv

Vnímáte, že vás práce v oboru nějakým
způsobem limituje?

V Bibli se
říká: Projdeš uchem jehly. To ucho je zpropadeně malé, ale dá se jím projít.
Pak se nadechnete a nastane nirvána…třeba. Já jsem si limity zvolil a ohmatal
si je dostatečně, abych věděl, že se dají posunovat. Limity jsou jen
v našich schopnostech si představovat víc než realitu samu či něco tomu
podobného. Sklářství je limitující, když chci něco jiného. Sklářství je
nekonečné v momentě, když najdu svůj koexistenciální kánon, na kterém
začínám stavět konstrukci své vlastní tvorby. Jsem maximálně otevřený inovacím
v oboru a sám se snažím posunovat limity o patenty, které vlastním a na
kterých teď pracuji. České sklářství proslavila inovace a to je i moje krédo.

 

Kdo nebo co bylo pro vás v dosavadní
kariéře největším ohodnocením?

Dostal jsem se do
paláců a mohl jsem poznat život za zdmi… Absolutní luxus. Mohl jsem posloužit
svým sklem králům a prezidentům a v letošním roce i Svatému otci. Sklo pod
značkou Larva Design vzniká pomalu a
s porodními bolestmi, které jsou výzvou pro celý můj tým i sklárnu. Co je
pro mne zatím největší ocenění, je skutečnost, že mi bylo dovoleno založit
vlastní značku a v tichosti se ponořit do dvou let tvorby, která
v dohledné době osloví potenciální klienty.

Kdo mě potěšil,
byl jeden arabský architekt, který chce spolupracovat na novém typu skla, které
právě vyvíjím. Potěšili mě skláři a brusiči, protože dokázali vytvořit můj
záměr nové kolekce s absolutní noblesou až k dokonalosti. A potěší mě
přátelé, kteří stojí za mým pokusem vydupat z téhle země luxus, který sklu
náleží.

 

S jakým zklamáním jste se naopak
setkal?

Zklamáním je pro
mne stav českého sklářství. Je to dlouhotrvající vnitřní krize, kterou nelze
překonat penězi. Řemeslo se nepředává, nedědí. Otcové dokonce zakazují synům
pokračovat pro nejistoty a nedůstojnost toho, kam se české sklářství dopracovalo.
Přitom budoucnost by mohla být přívětivější, ale asi nebudou skláři…
Spolupracuji se sklářskou školou, aby se stav změnil, ale to nepůjde tak rychle
a může být i hůř.

Petr Larva, foto archiv

 

Zklamali jsme my.
České sklo už dávno nemá punc kvality a kreativita postupně dopadla na dno
pozměněných kopií toho, co ve světě už dávno trh osvědčil. Takové při zdi
chození je konec. Chybí velkorysé účasti na světových výstavách a veletrzích.
Poslední EXPO dokonce mělo pod linkou
všechno ostatní, jen ne sklo. Jsou to hloupá rozhodnutí, která v konečném
důsledku napomáhají vnější konkurenci k většímu věhlasu. Je třeba silné a
intenzivní resuscitace. To nezachrání ani Design
blok
, ani prapodivná Síň slávy Czech
designu
, který je veskrze netransparentním podnikem. Chce to mohutnou expanzi.

 

Jak to vlastně funguje v oblasti
propagace umění a umělců, aby se o nich vědělo? Jaké jsou možnosti? Jste
v tomto ohledu spokojený?

Spokojenost je
smrt… se říká. Propagace sklářů spadla na hranici regionálního tisku. Stále
nevzniká oborový tým v rámci státních agentur, který by se zaměřil na
české sklářství a autorské kreace. Nedivme se ale příliš. Je tu velice málo
kapacit, které by do oboru vnesly nový směr a silnější vítr. To, co se zatím
líhne v Praze například v Uměleckoprůmyslovém
muzeu
, je opravdu slabý čaj. Je třeba hnutí, které se obklopí svým týmem
producentů a PR manažerů. To se nedělá na půl úvazku. To nelze.

Každý pokus je
dobrý, ale nelze to dělat amatérsky. Chybí koncept na 5 let. A už slyším, jak
chybí peníze. Základní rovnice zní: dokud nebude co podporovat, nic nevznikne.
Umělci a skláři jsou ty slepice a produkt či umělecké dílo je to vejce, které
se nabízí… Víc k tomu netřeba dodávat. Je to věc mentálu.

Petr Larva, foto archiv

Připomeňme si váš nedávný počin, tedy výrobu
Pražského Jezulátka, které kardinál
Dominik Duka věnoval papeži Benediktovi XVI. Kde myšlenka zvolit tento dárek
vznikla?

Jezulátko je
takový můj první pokus o duchovní sklo, které překročilo hranice českého hrnce.
Při všech komplikacích a náročnosti se podařilo toto dílo dovézt až do Říma a
patří náležitý dík panu kardinálu Dukovi, který se nebál představit Pražské Jezulátko v jiné formě, než
jak je známe.

Prvním impulzem byl
film, který natáčel Otakáro M. Schmidt, a ten mne oslovil s nabídkou
vytvořit dílo pro jeho film. Moc se mi líbil název, který jsme společně dotáhli
do absolutní čistoty: Pražské Jezulátko,
Malý princ v nás. Byla
v tom nadčasová vazba Malého prince
a malého Ježíška. To přemostění mi bylo inspirací. Díky Otakárovi a jeho
skvělému týmu vznikl dokument a uskutečnil se projekt. Skleněné Jezulátko jsem tvaroval podle svých
dětských vzpomínek o tvaru, který je hravý, jednoduchý a hlavně něžný. Vznikl
dynamický tvar, který když viděla moje maminka, prohlásila, že je to moc
příjemná reminiscence na dětskou hračku – kolébající se panenku. Tak fajn, to
bylo dobře. Pak jsem si ujasňoval všechny liturgické kánony, aby nevznikla
soška s limitujícím významem. Proto je plášť barvy ambry a záměrně má
křišťálově čisté nitro pro verzi barokní rytiny prostě oděného Ježíška – dítě
s mocí krále. Uvnitř celého objektu byla uložená zlatá duše pocitu, který
asi každý zažíváme hluboko uvnitř, když jsme obdařeni. Korunu a svatozář mi
zhmotnila zlatá skleněná koule, kam jsem po konzultacích s panem
kardinálem a sestrou Dominikou nechal vsadit perly a české granáty. Perly do
rytých mušlí – symbolu papežství – a rudé granáty – symbol češství.

Jsem rád, že dílo
vzniklo a pravděpodobně by mohlo ještě více oslovit, kdyby se podařila mise, o
níž nemohu v této chvíli mluvit. Rozhodně ale Jezulátko v Římě září a i to je luxus. (úsměv)

 

Čím byla výroba sama o sobě zajímavá a
unikátní?

Nejtěžší bylo pro
skláře zvládnout tu masu žhavé skloviny, aby poslechla formu, kterou jsem jí
připravil. Po několika zkouškách a úpravách už dostalo vše náležitý čas a
prostor pro realizaci.

Petr Larva, foto archiv

 

Druhou těžkou
zkouškou bylo vlastní broušení. Na tak velkém a těžkém kuse se mohlo pracovat
maximálně 15 minut v kuse. Pak následovala přestávka. Broušení samo
zabralo jeden měsíc každodenní práce.

Unikátnost tohoto
díla vidím v tom, že v 21. století vznikla moderní svatá socha, která
má současnost v podobě a tradici v symbolech v sobě. Není to
revolta ani naschvál pro vylepšení umělecké kreace. Byla to služba hodnotám,
které tu byly před námi a měly by zůstat po nás. Podařilo se spojit siluetu Pražského Jezulátka s rytinou
prostého dítěte se sílou, která dříme v něm a nikoli v jeho šatech.
Síla, kterou ztělesňuje on sám a nikoli pozlátko okolní. Socha přitom neboří
symboly s jejich výpovědní hodnotou, ale naopak je oživuje a znovu
interpretuje. To je myslím podstata unikátu a i luxusu. Ten kus je jediný a na
souhlas s možností kopie teprve čekám.

 

Vnímáte dostatečný trh pro umělecké
produkty? Na kolik je pro skláře důležitý export, kolik procent prodeje
pokrývá?

České umělecké
sklo se vždy exportovalo. Jeho věhlas pomáhal zvyšovat povědomí a image českému
sklářství obecně. Někdy dokonce zcela převážil. To bylo v časech velkých
projektů a zakázek a cílené prezentace. Dnes je trh pro sklářské umění posunutý
směrem na východ a tomu odpovídá i skladba, která se tam nabízí. Rozhodně
export je tou jedinou kartou, která může dát přežít českému sklu jak
v podobě umělecké, tak sériové výroby a unikátu.

 

Co patří mezi nejžádanější produkty?

Z mých
zkušeností jsou to limitované série a špičkové zpracování. Každý kompromis je
v tomto směru designu cestou do pekel. Průměr už byl, teď je třeba nasadit
laťku nejvýš a přeskočit ji. To je výzva pro všechny producenty ručně
vyráběného skla a přidružené designéry. Stejně tak je to nátlak i na sklářské
umělce, kteří musí hledat další formy pro nové obsahy. Jinak je resuscitace
českého skla nereálná.

Petr Larva, foto archiv

Existují nějaké statistiky, kolik se u nás
ročně vyrobí produktů ze skla?

Kéž by byla.
Kreativita je statisticky neuchopitelná. Málokterý designér či producent si
nechává průmyslově chránit své produkty. Pak by snad byla šance na čísla.
V tuto hodinu však není nic. Výstavy postihují jen fragment a
pravděpodobně není tak nadšený kurátor českého skla, který by objížděl umělce
v ateliérech a sklárny. Škoda.

 

Odkud a jak se sklo získává?

Sklo je původem
tavenina a její základní složkou je křemičitý písek, kterého zatím máme v Čechách
dost. Ostatní komponenty se částečně dovážejí a vmíchávají do sypké směsi,
která se nakládá do pánví uvnitř sklářské pece společně se střepy. Recyklace je
důležitá vlastnost skla. Zásadní je proces tavení, kdy se z minerálů a
kovů stává sklovina čirá či zbarvená. Další výroba už je diferencovaná na ruční,
nebo strojovou výrobu.

Petr Larva, foto archiv

Co je potřeba dodržet, aby sklo bylo co
nejčistější?

To jsou takměř
tajné způsoby každé sklárny a ta si je bedlivě střeží. Obecně ale je za vším
hygiena prostředí a práce a respekt ke kvalitě. Jednoduše nešidit. Pamatuji si,
že když jsem ještě chodil do různých skláren, každá mi nabízela křišťál, ale
pokaždé byl jiné kvality. Svoji roli hrají teploty při tavení, způsoby čeření –
to jsou ty půlnoční alchymické transformace. Musíte znát kondici své sklářské
pece a bedlivě hlídat stav všech pánví. Není to snadná zručnost a být tavičem
je veskrze jen o zodpovědnosti… Radost mají pak až skláři. Dnes mám svoji vlastní
recepturu a kvalitu zajištěnou pro své náročné klienty.

 

S jakou jinou hmotou lze umělecké
produkty ze skla vůbec kombinovat? A děláte to?

Sklo je materiál-solitér.
Dokáže unést i jiné materiály, ale pak záleží na celkovém konceptu a funkci.
V mém úhlu pohledu je sklo dokonalý nosič. Umím si představit kombinace skla
se všemi materiály – dokonce i s plastem. Kombinace mám připravené, ale o
tom až někdy příště.

 

Dokážete podle designu odhadnout,
v jakém období byl umělecký předmět vyroben, stejně jako to krejčí pozná
na obleku?

To je samozřejmá
věc. Problematické jsou retro-designy, které často slaví úspěch a originalita
je jinde, ale to už by bylo na diskusi se zbožíznalcem.

Petr Larva, foto archiv

Jak je to v uměleckém sklářství
s duplikáty? Je možné je dělat jako třeba v případě zmíněného Pražského Jezulátka?

Obecně platí
pravidlo, že s duplikátem musí souhlasit klient – zadavatel. Pražské Jezulátko nevyjímaje, tím spíše,
že se jedná o dílo určitého duchovního významu. Tady budeme všichni velice
opatrní.

 

Co vám dělá ve vašem profesním životě
momentálně největší radost?

Realizuji několik
projektů souběžně a každý má jiné zadání. To je obohacující proces, kdy vzniká
něco jako styl. Najednou si uvědomuju svůj rukopis a nehledím na něj jako na
nutnost. Prostě se rozvíjí a to je radost z nezaměnitelnosti.

 

Kde berete inspiraci? Hodí se vám
k práci i konzultace s lidmi z jiných oborů nebo minimálně
sledovat jejich práci? Třeba módních návrhářů nebo mistrů jiných řemesel?

Kontext je
nezbytný. Každá doba má své. Dnes se často kritizuje nestylovost dneška. Ale
v tom je možná stylový. Anebo je třeba hledat na jiné úrovni, to znamená
všímat si věcí v širším kontextu, než byla léta šedesátá – poslední
záchvěv stylotvornosti.

K té
inspiraci můžu přiložit čerstvou zkušenost s Janem Kaplickým. Nedávno jsem
opět prošel všechny knížky a filmy. Je to inspirativní osobnost a za své
hledačství by měl být svatořečen… třeba.

Inspirující jsou
pro mne kultury. Arabská hudba, kaligrafie a dnes se jeví, že i móda, je
ovlivněna arabskou kulturou. Stejně tak jsem před 10 lety prožíval japonskou
kulturu. Mám taková období a moje práce se tím samozřejmě proměňuje – ale
spíš přístupem. Nabíjí mě to.

Módu vnímám jako
zpestření. Společně s architekturou mohou mít ke sklu blízko. Ale základ
mojí práce je usazen jinde a nerad bych, aby trpěl módností. Rozdíl mezi mým
sklem a poslední módou je v tom, že módní hity už za rok neplatí. Moje
sklo je investicí a mělo by s vámi žít delší čas. Poznáváte se navzájem a
navazujete vztah. To je život mého skla u vás a vás s mým sklem… nebo
vaším sklem?

 

Děkuji za rozhovor.

Petr Larva, foto archiv

 

 

Text: Michaela
Lejsková

Foto: archiv
Petra Larvy

Oficiální
stránky: www.larva-design.com

Korektura textu:
Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

 

 

 

2012                                       Umělecký
ředitel sklárny Ave Clara, Polevsko

2011  –  2008                         Designér
společnosti Larva Design

2008  –  2007                         Kreativní
ředitel sklárny JILEK 1905

2007  –  2006                         Prorektor
a zastupující rektor na VŠUP Praha

2006  – 
2000                         Předseda správní rady M.E.C.C.A.  o.s.

 

vzdělání                                                                                                                     .

1999 –  2003                 Ph.D. studia na Vysoké škole
uměleckoprůmyslové v Praze

 

1992 – 1998                  Magisterské studium na Vysoké
škole uměleckoprůmyslové                                         v Praze,
ateliér skla Prof. Vladimíra Kopeckého

 

1990
– 1992                  Nástavbové studium na Výtvarné škola
Václava Hollara v Praze                               

 

1986
– 1990                  Střední  uměleckoprůmyslové škole sklářské
v Kamenickém Šenově       

                                                                                             

výstavy                                                                                                                      .

2011          Shanghai, Čína

 

2010          Basel World, Basilej, Švýcarsko

 

2009          Českýma očima, Evropská komise EU,
Brusel, Belgie

 

2008          ADLC, Abu Dhabi, SAE

 

2007          Česko-německé kulturní dny, Weiden,
Německo

                   INDEX Dubai, SAE

 

2006           4. mezinárodní symposium rytého
skla, Kamenický Šenov

                   Sklářská cena města Coburgu, Německo

 

2004           
     Výstava výsledků mezinárodního sklářského
symposia GLASSART 04,

       Muzeum skla, Kamenický Šenov

 

2003           
     Ph.D. diplomová práce „Skleněná
instalace“, Galerie v truhlárně, Praha

             Studenti a absolventi ateliéru
skla Prof. Kopeckého, Sovinec

                   Studenti a absolventi ateliéru skla
prof. Kopeckého, Ostrava

                   „Česká design“, Obecná dům v Praze

 

2002           Bohemian Glass, VŠUP Praha

                   Mezinárodní sklářské
symposium “Divadlo života”, Terezín

                  “Dialog s deformací” –
Environmentální instalace skla, Kamenický Šenov

 

 

2001           Mezinárodní sklářské
symposium“Zrcadlení ”, Terezín

                   Výstava skleněných objektů,
Holandsko

 

2000                     
“Mladí talenti”, Mnichov, Německo

                   Mezinárodní
sklářské symposium “Mosty”, Terezín

 

1999          Výstava studentů ateliéru skla Prof.
Kopeckého, Praha

                          Výstava v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci
n.N., spol. výstava s I.Staňkovou

                  „SKLO VE VEŘEJNÉM
PROSTORU“ , instalace v Terezíně, spol. výstava s I. Staňkovou

                  Vázy a objekty pro Sogetsu
Centre v Tokiu, Japonsko

 

1997          Environmentální instalace skla, –
Galerie „U prstenu“, Praha

                  Prezentace na Instituto
Europeo de Disegno, Colle de Val d´Elsa, Itálie

                   Výstava
Penellovy soutěže, Praha 

 

1996          Výstava vítězů ceny Swarovského,
Rhode Island School of Design, USA

1995          Symposium skleněné tyče, Trója, Praha

                  Mezinárodní symposium
plochého skla,Teplice

                  Symposium foukaného
skla, Kamenický Šenov

                  Výstava vítězů ceny
Swarovského, Uměleckoprůmyslové museum, Praha

 

1994                     
     Výstava studentů Prof. Kopeckého, Synagoga
v Libni, skleněná instalace, Praha

                 ZURZEIT –Mezinárodní festival,
Weizenkirchen, Rakousko

     Výstava skla, Vetro Galerie, Frankfurt am
Main, Německo

 

1993         SOVINEC
–výstava studentů Prof. Kopeckého, Sovinec

                „Prostřený stůl“- výstava                                                         

studijní pobyty                                                                                                          
.

1998        IED
Milan – letní škola skla

1996        Rhode
Island School of Design, USA

1994                
Island – projekt:“
Mladí umělci Islandu“                   

 

ocenění                                                                                                                     
.

1998          1. cena za diplomovou práci udělená
rektorem VŠUP v Praze

1995   
      1. cena – soutěž Swarovsky Prize

 

realizace
v architektuře                                                                                          
.

1997                
Studentský klub
FAMU v Praze, suterén kavárny Slávie – okenní výplně a svítidla       

účast na konferencích                                                                                                                        .

2003       
Forum 2000 „Překlenování globálních propastí“, Praha

2002       
Forum 2000 „Překlenování globálních propastí“, Praha

2001 
       “Architektura, pomník a
současné umění“ Stockholm, Švédsko

2001         “Je propaganda silnější něž děla?” ,Kalrskoga,
Švédsko

2000               
“Současný Terezín,
město a památník a mezinárodní centrum současného umění“ , Maria Fred, Švédsko

 

organizování  workshopů, symposií, konferencí                                                                           .

 

2004        Mezinárodní sklářské symposium
„GLASSART 04“ , Kamenický Šenov

               
Glass workshop pro NYU students, Praha – Kamenický Šenov

 

2003        Mezinárodní sklářské sympsoium
„GLASSART 03“, Terezín– M.E.C.C.A.

                Glass workshop pro NYU
students, Praha – Kamenický Šenov

 

2002        Mezinárodní sklářské symposium “Divadlo
života”, Terezín– M.E.C.C.A.

               
Glass workshop pro NYU students, Praha – Kamenický Šenov

2001               
Mezinárodní konference „Memory
project“pod záštitou Rady ministrů (Nordic  

          Council     of Ministers)  Terezín – M.E.C.C.A.

 

Mezinárodní
sklářské symposium “Zrcadlení”, Terezín– M.E.C.C.A.

                Glass workshop pro NYU
students, Praha – Kamenický Šenov

 

2000        Mezinárodní sklářské symposium “Mosty”,
Terezín – M.E.C.C.A.