Archiv pro rok: 2013

Pokud
se máte setkat s tak výjimečnou hereckou osobností, dopředu tušíte, že to
bude setkání příjemné, které vás i nějakým způsobem obohatí. Setkání se
Stanislavem Zindulkou ovšem všechna takováto očekávání dalece předčilo. Jeho
nadšení pro hereckou profesi je skutečně obdivuhodné a jeho životní energii a
optimismus by mu mohla spousta lidí závidět. To vše dohromady z něj dělá
osobnost, u které je označení „Pan“ herec skutečně na místě.

 

Začnu
tedy od dětství, vaši rodiče se věnovali herectví…

V době
mého raného dětství, nebo ještě za první republiky, byly skoro ve všech
městečkách ochotnické soubory. V Jilemnici dokonce dva. Táta v jednom
takovém hrál a režíroval, maminka občas zpívala, takže jsem se přes ně dostal k divadlu.

 

Je
tedy říct, že to byli přímo oni, kdo vás k této profesi přivedl?

Nedá
se to tak přímo říci, ale asi to tomu napomohlo. Myslím, že jsem to v sobě
měl někde zakódované.

 

Máte
navíc specifický vztah k vůni divadla…

Vůně
divadla mě okouzlila, když jsem poprvé asi ve svých pěti letech účinkoval s jilemnickými
ochotníky. Dostal jsem se do zákulisí a ucítil jsem tu nádhernou vůni tělky.
Úplně mi učarovala a přitahovala mě jako magnet. Dá se říci, že jsem se v pěti
letech stal jakýmsi čichačem. (smích) Ale čichačem velice ušlechtilé
divadelní vůně. Vydal jsem se za ní a putuji za ní stále.

 

A
stále vám voní?

Vůně
se změnila, ale divadlo je stále divadlem. Divadlo prostě musí vonět. A já si
stále za tím svým snem, který jsem si uskutečnil, šlapu.

 

Nepřemýšlel
jste někdy, že jste měl zvolit jinou kariéru?

Ne,
opravdu nikdy.

 

Vystudoval
jste DAMU. V jakém smyslu vnímáte studium jako prospěšné pro hereckou
profesi?

Myslím
si, že je to rozhodně prospěšné, zejména pokud má člověk štěstí na výborné
kantory. V době mého studia učili báječní herci, například Jiří Plachý,
Karel Höger, Vlasta Fabiánová, a tak bych mohl jmenovat ještě dlouho. Navíc tam
byli perfektní kantoři odborných předmětů, jako byla jevištní řeč, šerm,
hlasová či pohybová výchova. Pokud má člověk výborné pedagogy, tak se divadlo
naučí naplno milovat a naplno a ze všech sil mu sloužit. A tohle štěstí já jsem
měl.

 

Myslíte
si, že se od dob, kdy jste začínal, herecké povolání nějak změnilo?

Když
jsem začínal, tak vlastně existovalo jen divadlo, a tak trochu film a rozhlas a
z plenek se teprve batolila televize. Zcela nový fenomén, který časem
pozměnil dynamiku herectví. Přeměna herectví se uskutečnila i novým a často až
překotným rytmem doby. Stejně tak i styl herectví a způsob mluvy ­– často ke
škodě. Zcela zmizela nápovědní bouda, kterou jsem já ještě ve svých začátcích
zažil. Změnil se způsob líčení, a tak dále. Ale prapodstata tohoto povolání – komediantství
v tom nejlepším slova smyslu, naléhavost citového sdělování a vytváření
charakterů – ta zůstala.

 

Jaké
největší překážky jste musel ve své kariéře překonávat?

Dělat
umění není jako dělat šroubky. Ne vše se podaří, i když tomu věnujete sebevětší
píli a pozornost. Takže člověk se často dostává do krizí, nebo se potká s režisérem,
se kterým si nerozumí. Je toho mnoho. Ale to je na té kumštýřské cestě zcela
obvyklé. Člověk se musí stále o něco rvát. To není pozvolná poklidná procházka,
ale velice dramatický běh, kde občas trochu zakopnete, nebo se netrefíte tam,
kam si přejete a občas nedoběhnete včas, ale stále to někam směřuje a někam se
posunuje. Navíc překážky, které se vám postaví do cesty, zaviňuje čas od času i
politická situace.

 

V jakém
smyslu je to podle vás právě politická situace?

Jakýkoli
režim, byť i jen s něžným totalitním nádechem, se vždycky kumštu trochu
bojí. Člověk byl často postavený před určité dilema, ve kterém musel udělat
něco, co mu bylo proti srsti. Ale to vždycky nejde, protože když je člověk v totalitním
režimu velice poslušný, tak se mu to v kumštu vymstí. Kumšt vás zradí,
protože vy jste zradili kumšt.

 

Jak
jste se vyrovnával s dobou, kdy jste nemohl veřejně vystupovat?

To
postižení nebylo tak stoprocentní, protože jsem zůstal v divadle. Sice
jsem byl omezen pracovně i jinak, museli jsme si utáhnout opasky, ale bylo to
lepší, než si pokaňkat duši. Ale byl jsem normálně obsazován a tím pádem jsem
měl to hlavní – nemusel jsem opustit profesi. A dělal jsem si vlastní pořady,
se kterými jsem jezdil po republice. Takže v podstatě jsem nestrádal a
neztratil jsem vlastní spokojenost. Nikdy.

 

Přejděme
k veselejším věcem. Na kterého režiséra ze své kariéry nejvíce vzpomínáte?

Já
jsem měl výjimečné štěstí na výborné divadelní i filmové režiséry. Jedním z nich
byl třeba Karel Kachyňa – režisér seriálu Vlak dětství a naděje. On byl
vyložená filmová i režisérská špička a od něho jsem se toho moc naučil.
Zjednodušeně se dá říct, že mě naučil základní filmovou abecedu. Ale těch
režisérů, které bych mohl jmenovat, byla spousta. Vladimír Michálek, Ladislav
Smoček, Gregory Abels, Pavel Rímský, Milan Pásek, Petr Vajgl, Jiří Krejčík,
Otakar Vávra, Karel Smyczek a v posledním filmu režisérka Agnieszka
Holland. U herectví strašně moc záleží na štěstí a součást toho štěstí je, že
se potkáte s báječnými partnery a hlavně s báječnými režiséry. Na tom
člověk může růst. A tohle štěstí mě potkalo.

 

Zmínil
jste Vlak dětství a naděje, jakým způsobem vás tento seriál ovlivnil?

To
byl vlastně takový můj první veliký televizní úkol, dá se říci filmový. Před
tím jsem samozřejmě točil filmy, ale nikdy jsem nedostal takovou obrovskou
hereckou plástev, jako byla role v tomto seriálu. Pro mě to tedy mělo
jakýsi zásadní umělecký a životní význam. Myslím, že mě to vyneslo o jakýsi
stupínek výš a taky jsem se díky tomuto seriálu dostal více do povědomí diváků.
Ale hlavně jsem se opravdu moc naučil. A to nejen od Karla Kachyni, ale i od
hereckých kolegů. Byli to herci, které jsem do té doby vídal jen na divadle či
ve filmu a teď jsem stál vedle nich.

 

Další
významnou rolí byla ta ve snímku Babí léto, za kterou jste získal Českého lva.
Tušil jste dopředu, že by tento snímek mohl být tak úspěšný?

Člověk
má někdy takzvaně „správný čuch“ a já si myslím, že u tohoto filmu byly všechny
podmínky pro to, aby dopadl dobře. Zaprvé vynikající scénář Jiřího Hubače, ve
kterém byly role psané přímo na tělo – pro mne, Stellu Zázvorkou a Vlastíka
Brodského. No a samozřejmě i to obsazení samotné bylo výjimečné. Setkal jsem se
se skutečnými bardy divadla a filmu. A v neposlední ředě za tím stojí také
znamenitý režisér.

 

Jak
jste si to natáčení užívali?

Jako
lahůdku, protože tam ještě navíc došlo k tomu, že jsme se vůbec poprvé
sešli v práci s dlouholetým kamarádem Vlastíkem Brodským. Poprvé jsme
tak mohli zúročit náš krásný vřelý vztah. Řekl bych, že to přátelství je z
filmu přímo cítit.

 

Při
natáčení filmu Odcházení jste se zase setkal s Václavem Havlem. Jak na vás
zapůsobilo toto setkání?

To
je taková řada velkých pozitiv, která jsem si snad ani nezasloužil. Zrovna
nedávno jsem přemýšlel o tom, jaké jsem měl štěstí, že jsem pracoval na
takových báječných projektech. No a takovou perličkou bylo to, že si mě pan
Václav Havel obsadil do svého filmu. To pro mě mělo mimořádný význam. Zaprvé
proto, že je to trochu jiná poetika scénáře, a tudíž tomu bylo svým způsobem
podřízeno herectví. Každý neznámý úkol je pro kumštýře hozená rukavice, kterou
ale musí umět nějak zvednout. Druhá věc byla osobnost Václava Havla. Vždy jsem
ho pokládal za zcela mimořádnou osobnost a to jak v kulturním, tak
politickém světě a hlavně ve světě čistého étosu. Během natáčení pak vzniklo
jakési přátelství a já jsem si mohl naplno ověřit, že moje představy a mé
vysoké mínění o něm nebyly falešné.

 

Podle
čeho si vybíráte role?

Základem
je dramatický text. Nerad bych hrál v něčem, co nikam nemíří. Vždy to musí
být nějakým způsobem zajímavé. Například nyní v Řeznické chystáme hru,
která se zabývá židovskou otázkou, otázkou viny a odpuštění. Je to trochu
depresivní, ale člověk si musí uvědomit, že každý den nesvítí slunce, a že na
to dokonce ani nemáme nárok. Ale na druhou stranu nesmí zapomenout, že slunce
svítí, i když je zamračeno.

 

Vidět
jsme vás mohli i v „nekonečném“ seriálu Ulice. Co vás přimělo k tomu vzít
roli v tomto seriálu?

To
bylo období, kdy jsem zrovna neměl žádné velké filmové nabídky a měl jsem
poměrně volno. To byl jeden důvod. Za druhé se mi v té době zdálo, že nepatří
mezi ty úplně nejhorší seriály. A za třetí si myslím, že člověk by měl zkusit
všechno. Navíc jsem byl zvědavý, jak to v takovéto televizní inscenaci
funguje ­– je to jiný postup, jiná práce. Byl to skvělý trénink paměti. Chtěl
jsem to zažít a i vyzkoušet, jestli to zvládnu. A nelitoval jsem. Nicméně rok a
půl v tomto seriálu mi stačil a poprosil jsem, aby mě nechali umřít.

 

Zmínil
jste texty, jakým způsobem se role učíte?

Na
to se velmi těžko odpovídá. Ovšem, že mám určité své metody. Zaprvé mám zatím
vycvičenou paměť. Ta se totiž, stejně jako třeba atletika, musí trénovat. Navíc
bych řekl, že mám zatím schopnost maximálního soustředění – v herecké
branži se tomu říká okruh veřejné samoty. Často s sebou vozím různé texty,
které si čtu ve všech volných chvílích. Nevadí mi, že v restauraci nebo v tramvaji
je hluk. Samozřejmě, že to také vyžaduje určitý režim a životosprávu. Cvik,
cvik, cvik a vůli, vůli, vůli.

 

Existuje
v herectví něco, čeho jste se obával či stále obáváte?

V herectví
je velice důležitá jistá rovnováha mezi sebevědomím a skromností. Nezapírám, že
jsem se velmi často obával výsledku, že jsem měl v tvůrčím procesu určité
propady, kdy jsem začal třeba pochybovat, že to dotáhnu tam, kam bych chtěl.
Ale zároveň jsem nesměl ztratit důvěru sám v sebe, že to zvládnu. Ale nikdy
jsem si nemyslel, že to jde samo a ono to taky samo nejde. A v momentě,
kdy si člověk začne myslet, že už všechno umí, tak začne prohrávat. Člověk
nesmí ztratit sebedůvěru. A když se něco nedaří, hlavně nepropadnout do
deprese, ale zatnout zuby a dřít.

 

Vnímáte
tedy sám sebe jako úspěšného?

Myslím,
že párkrát jsem odvedl kvalitní uměleckou práci. Já se tedy málokdy sám sobě
líbím a ani se na sebe s nijak velkým nadšením nedívám, ale přitom vím, že
se některé věci povedly a že tak vznikla určitá hodnota. A to je zmapované i
kritikou i obecenstvem. Myslím, že se za ledacos nemusím stydět.

 

Musel
jste dělat během své kariéry nějaká zásadní rozhodnutí?

Po
čtyřech letech svého prvního angažmá v Hradci jsem dostal nabídku do pražského
divadla Rokoko. To bylo záviděníhodné, že oblastní herec dostane tak brzy
možnost jít do Prahy. A já jsem to nepřijal. To by dnešní mladý herec vůbec
nepochopil. Ale pro mě to bylo rozhodnutí, kterého jsem nelitoval. Já jsem to
nepřijal z jednoho důvodu, necítil jsem se ještě dost zralý. Říkal jsem
si, že ještě málo umím a že na to prostě ještě nemám. Tehdy jsem to nevzal a
nelituji. Nasbíral jsem zkušenosti, které by mi nikdo jiný nedal.

 

Myslíte,
že jde herectví dělat pro peníze?

No
tak spousta herců to tak má. Jdou ze seriálu do seriálu, jsou všude stejní a
dělají to pro peníze. Ale za tři roky o nich nebude nikdo vědět, když do
dalšího seriálu nepůjdou, a také se toho moc nenaučí. Ale tak je to asi v každém
povolání. Třeba i v kantořině je to podobné. Kantor, který se chce pouze
uživit, je špatný kantor. Samozřejmě, že člověk chce být oceněný, a když
dostane za dobrou práci dobře zaplaceno, tak je to v pořádku, ale peníze
nesmí být tím hlavním důvodem.

 

S kantořinou
máte vlastní zkušenosti, vyučoval jste na konzervatoři a máte spoustu velmi
úspěšných žáků. Na koho z nich nejvíce vzpomínáte?

Já
vzpomínám nejvíc na ty, které málo vidím. Samozřejmě nemohu opomenout Libušku
Šafránkovou, Oldřicha Kaisera a Dášu Veškrnovou, ale s těmi se poměrně
často setkávám, takže na ně nemusím až tak vzpomínat. Ale vzpomínám často i na
ty, kteří třeba neuspěli, protože v divadle spousta věcí záleží na štěstí.
Na štěstí, které hraje u divadla velikou roli. Jenomže na štěstí musí být
člověk dobře připraven. Divadlo je rizikové povolání. Staří herci říkali, že
jen jednou kolem vás jede bílý kůň, a když na něj nenasednete, tak už jede
hnědý valach, a když nenasednete ani na něj, tak pak jede ten pohřební.

 

Jeden
z vašich synů je také hercem, stanuli už jste spolu někdy na pódiu či před
kamerou?

V jednom
filmu jsme spolu hráli otce a syna. Nyní je můj syn mým hereckým partnerem v inscenaci,
kterou zkoušíme v Řeznické, takže tam se poprvé setkáme na jevišti jako
kolegové.

 

A
jak se vedle svého syna cítíte? Je to jiné než s ostatními herci?

Ještě
to není zcela ideální, je to zajímavý fenomén. Je to úplně jiné a člověk se
musí zbavit věcí jako je rodičovský aspekt a vlastně i vzájemný ostych. To je
třeba zlomit, to tam nemůže zůstat a dá to trochu práci.

 

Působíte
jako nesmírně vitální a pozitivní člověk. Kde čerpáte energii?

Tak
zdání klame, někdy bývám pěkně unavený, ale umím odpočívat. No a ta energie,
tak člověk v tomhle věku nikdy neví, jak to s ním bude zítra, ale já
jsem měl asi štěstí genetické a to je podle mě také důležité. Navíc jsem byl
vždy cílevědomý a vůle mě hnala dopředu. A nejpodstatnější je ta přímo vášnivá
chuť dělat to, co dělám. Práce mě nabíjí, těším se na ni, a rád se v tomto
smyslu rvu a snažím se být, pokud to jde, pozitivní. Vždyť je to nádherné
povolání, které samo tu náladu probouzí.

 

Děkuji
za rozhovor

 

Text:
Petra Kuncová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení
a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Spousta lidí si osobnost Ivana Vyskočila
spojuje spíše s vážnějšími filmovými tématy. Je to škoda, protože Ivan
Vyskočil je v komediální pozici skutečnou zárukou dobré zábavy. O tom se
ostatně přesvědčíte už při osobním setkání. Jedná se o člověka, který kolem
sebe šíří kladný náboj a i při profesním rozhovoru vás dokáže opravdu dobře
pobavit.

 

Pocházíte z pražského Žižkova, ovlivnila
vás nějak tato svérázná čtvrť při výběru pozdější kariéry?

Žižkov měl takový svéráz, že to
skoro určitě každého člověka formuje. Ta čtvrť měla neobyčejné kouzlo.
Nezapomeňte, že já pamatuji, když se nahoře v ulici objevil modrý vůz
s koňmi – to byl poštovní vůz, který rozvážel balíky. A na ulici Husitské,
kde dnes jezdí autobusy, byly stáje pro pivovarské koně. Mělo to zkrátka kouzlo
doznívající první republiky.

 

Jak vás tedy tato doba formovala?

Tehdy ještě fungovaly na Žižkově
skupiny takzvaných pásků, ale dlužno poznamenat, že tahle galerka měla jakousi
svou profesionální čest, že neexistovalo, aby někdo mlátil malého kluka, ale
taky to, že když jsme se prali nebo nadávali a šel kolem někdo dospělý, tak
jsme okamžitě přestali. Tehdy to bylo jiné. Dneska stačí slyšet děti
z mateřské školky a jste překvapení, co z nich padá. A když jim něco
řeknete, tak vás jejich rodiče budou honit po soudech. Ale tehdy bylo naprosto
normální, že holič vyběhl a seřezal nás páskem. Nikdo si nestěžoval a mám
dojem, že z nás vyrostli docela slušní lidé. Když šla maminka kolem mě,
tak mi vždycky nějakou „flákla“ a já jsem vždy věděl za co. Takže určitě mě
tato čtvrť ovlivnila, ale musím říct, že nijak umělecky zrovna nepůsobila.
Ovšem maminka pokaždé, když jsem někoho parodoval, říkala, že skončím u
komediantů, a stalo se. Maminka má zkrátka vždy pravdu.

 

A kdy jste tedy vy sám začal o herectví
uvažovat?

Ono se zkrátka v dětech, kterým
se říká třídní šašek, nějak urodí to, že neustále potřebují diváka. Prostě se
chtějí předvést. A když pominu nějaká ta školní představení, tak to byla 60.
léta, kdy přicházela nová filmařská vlna. Tehdy ještě neexistovala konzervatoř
a filmaři, když hledali typy, které by se jim hodily, chodili po školách. No a
já jsem jim padl do oka a začal jsem točit svůj první film Místo v houfu – to byly povídky.

 

Objevili tedy váš talent?

To nebyla otázka ani tak talentu
jako štěstí. A vždycky, když mluvím o hereckém štěstí, musím zmínit, jak je
důležité být ve správné chvíli na správném místě. Dám vám příklad. O
prázdninách, když byli všichni pryč, se stalo, že sem přijel jugoslávský
režisér, který potřeboval nutně točit. Šel za svým kamarádem – dramaturgem
z televize, ať mu pomůže někoho najít. V té době jsem já byl zrovna
na titulu časopisu Ahoj, protože jsem
hrál ve filmu Mladý muž a bílá velryba.
No a on přišel a říkal tomu svému kamarádovi, že prostě strašně potřebuje
mladého českého herce. On zrovna nesl časopis Ahoj v ruce, ukázal na něj a povídá: „A co tohohle?“ No a já,
ačkoli bych byl normálně na prázdninách, jsem byl náhodou v Praze. Oni
večer zavolali, jestli bych nemohl přijet, tak jsem dorazil, dohodli jsme se a
já jsem začal točit film Sarajevský
atentát. Náhoda to byla neuvěřitelná, neměl jsem žádného agenta, prostě to
byla klika. A ta se mi poslední dobou nějak vyhýbá. (smích)

 

V jaké fázi a z jakého důvodu jste
se tedy rozhodl pro studium na DAMU?

No, když vaše kariéra takto skoro
samovolně začne, tak si řeknete, že co jiného by vlastně měl člověk dělat. A
měl na to vliv i Láďa Potměšil, protože když jsme byli spolužáci na gymnáziu, on
hrál v Divadle E. F. Buriana. No a Láďa mě do toho divadla dovedl, protože tam sháněli herce na nějakou malou roli. A tam jsem se poprvé dostal do divadelních prostor a v předklonu jsem tam potkával různé herecké kapacity. A to mě samozřejmě také obrovsky okouzlilo.

 

A jaké jste měl pocity při svém prvním
divadelním představení?

To si opravdu nepamatuji. Nicméně
moje zcela první divadelní představení jsme hráli ve škole. Hrál jsem tam
s kamarádem Chaloupkou, což byl syn motocyklového závodníka. On hrál
soudce a já starostu. No, a když se ptáte na pocity, tak to bylo úžasné. Sice
jsme tam asi lítali jako pominutí, ale mysleli jsme si, že jsme mistři světa a
byli jsme z toho naprosto vzrušení. Takže tohle první představení, to bylo
báječné.

 

Můžete popsat, jak se vaše osobnost během
vaší kariéry na divadelních prknech proměnila?

Já jsem s divadlem spjatý od
té doby, co jsem odešel z divadelní akademie. Nastoupil jsem do Činoherního klubu a poté jsem točil
poměrně hodně filmů, většinou samé velké role. Pokaždé je to něco jiného, buď
vám ta role sedne, nebo naopak. Jako když si vzpomenu, že jsem na absolventském
představení hrál advokáta. To muselo být něco strašného, protože jsem měl hrát
starého chlapa v době, kdy jsem ještě ani pomalu nevěděl, jak starý chlap
vypadá.

 

Co nejraději hrajete?

Já obecně rád hraji komedie a
často mě zároveň potěší i urazí, když někdo přijde, a říká: „To my jsme
nevěděli, že to takhle umíte. Takhle jsme vás ještě neviděli.“ Ne, že bych na
to byl nějak zvlášť pyšný, ale myslím si, že to docela umím.

 

Které divadelní angažmá nebo role pro vás
byly nejzásadnější?

To se asi takhle nedá říct, ale
faktem je, že já prostě mám rád, když vám hlediště odpovídá, když se lidé smějí
a baví. Já mám strašně rád Louise de Funèse a jeden z jeho prvních filmů
byl Oscar. To je původně divadelní
hra, kterou jsem i já sám později hrál, a když člověk cítí ohlasy
z publika a ví, že ta komedie je pěkná, že to není žádná prvoplánová
hloupost, že to má svůj vývoj, tak to mě strašně uspokojuje. Teď jsem také
režíroval francouzskou hru, která se jmenuje Mafie a city. A nemusím o tom vykládat nic víc, než že je tam
krásný podtitul: Mám říci svému
kamarádovi, že spím a chodím s jeho dcerou, když můj kamarád je kmotr
mafie?

 

A jaká filmová či seriálová role pro vás měla
největší význam?

To není ani tak o rolích jako
lidech, se kterými jsem se setkal. Třeba když jsem potkal Pavla Landovského,
tak jsem na něj jen třeštil oči, co všechno je možné. Byl to živel, někoho
takového jsem v životě nepotkal. Zasvěcoval mě do všeho možného včetně
žen. A takových kolegů byla spousta. No a nejen díky nim jsem si také zahrál ve
spoustě filmů, které vyhrály spoustu cen.

 

Jak jste si užíval ocenění?

Poprvé jsem ty ceny viděl, když
byla výstava 60 let československého filmu. A byly to ceny z celého světa.
Paradoxně se mi ale často stává, třeba mohu uvést film Poslední propadne peklu, kde jsem měl jednu z hlavních rolí,
že na plakátu jsou uvedeni všichni, i ty nejmenší roličky, ale moje jméno tam
chybí. A to si říkám: kruci, to tam asi někdo proti mně něco má, asi jsem na
černé listině. (smích) Já se tomu
tedy směji, protože mě zaplať pánbůh ješitnost nijak zvlášť nepoznamenala, ale
někdy to člověku přijde docela líto.

 

 

Zanechávají na vás jednotlivé role nějakou
stopu?

Já si myslím, že tahle otázka by
měla být položená spíš opačně. Protože vy vždycky necháváte v každé roli
stopu ze své osobnosti. Člověk nemůže něco dělat, aniž by měl nějaké své
vlastní zážitky. Já vždycky říkám, že herci, kteří nejezdí tramvají, nemohou
hrát lidi. Protože to, jak jednotliví lidé vystupují a chovají se, to musí
člověk stále nasávat. Také musejí umět vycházet ze svých zážitků, svých lásek,
své rodiny… To prostě jinak nejde. Ale že by člověk hrál padoucha a večer šel
někoho „odkrouhnout“, to si myslím, že se neděje. (smích)

 

Kdybyste mohl vrátit čas, je nějaká role, do
které byste se nepouštěl?

Určitě, takové za mnou jsou také.
Ono totiž kromě jiného strašně moc záleží na atmosféře. Na tom, jak se
k vám chová okolí. Například někteří dirigenti mě zvládli vystresovat tak,
že jsem nedokázal zazpívat ani hoří, a někteří byli tak v pohodě, že mi
řekli, ať zpívám a že se mi přizpůsobí, a šlo to skvěle. Z člověka
okamžitě spadla tréma. Já jsem sice říkal, že nejsem žádný zpěvák, ale to
normální herecké zpívání zvládnu, a to některým nestačilo.

 

Jakým způsobem vás herectví ovlivňuje
v soukromém životě?

V soukromém životě mě to
příliš neovlivňuje. Je to úžasné v tom, že koníček je vaším povoláním.
Vždy, když se mě lidé ptají, co dělám ještě mimo herectví, tak si uvědomuji, že
v tom herectví je taková příležitost až nějakého klukovského užití si.
Lezl jsem po skalách, jezdil na koni, šermoval, mám řidičák i na autobus a toho
je spousta… Ke všemu přičichnete a dostanete se tam, kam se normální lidé
nedostanou. A to je na tom to hrozně zajímavé.

 

A naopak nějaká negativa?

Jsou i různé negativní věci.
Třeba když se bavíte s nějakým děvčetem a ono vám řekne, že to na ně
hrajete. (smích) To by mě
v životě nenapadlo, v tomto případě je člověk sám za sebe. No a pak
se setkáváte s tím, že vás lidé docela rádi vidí, což je hrozně příjemné,
ale dávám si třeba pozor na to, abych nepředbíhal někoho ve frontě. Zaprvé to sám
nemám rád a zadruhé, jakmile se člověk ozve, tak jen slyší: „No to si myslí, že
když je ten herec…“ Ale já jsem normální člověk. (smích) Takže to má vždycky různé polohy.

 

Takže se dá ale říci, že si svou popularitu
užíváte?

Víte, že docela ano? Přesto, že
v poslední době se nikde moc neobjevuji, tak tomu až nevěřím, jak mě lidé
stále poznávají. A to je příjemné, lhal bych, kdybych říkal, že ne. Ale často
se mě přátelé, kteří nejsou z oboru, ptají, jestli mi to nevadí, že na mě
každý kouká, ale to k tomu zkrátka patří.

 

Může to být někdy i zábavné, ne?

Měl jsem i zábavnou historku. Jel
jsem autobusem s holkou, která se mi šíleně líbila, a já jsem si říkal, že
až vystoupíme, tak ji zkrátka oslovím. V tom se na mě nalepil takový ten
člověk „jé, to jste vy, a co tak děláte…“ On do mě hučel a řval na celý
autobus, takže já jsem se u toho tak nějak kroutil, no a když ta krásná holka
vystoupila, tak jsem honem vystoupil za ní. Ještě než jsem otevřel pusu, tak se
na mě otočila a říká: „To je ale nepříjemné, když vás cizí lidé oslovují na
ulici, že jo?“ No a já jsem sklapl a ona odešla.

 

Kdo z vašich kolegů je vám největší
inspirací, koho nejvíce uznáváte?

No tak z kolegů bych nejvíce
uznával Ronalda Reagana. Protože ten zničil Sovětský svaz. (smích) Nicméně musím říci, že s kolegy opravdu nemám problém.

 

Objevujete se i na režisérské pozici. Co vás
přivedlo k této další tváři divadla?

Když jsem nastoupil do divadla Metro, často jsem pracoval
s Gustavem Skálou. No a on byl úžasný v tom, že to skvěle uměl s lidmi.
Občas, když jsem byl moc kreativní, tak mi říkal: „Ne, to nejde, celá kráva do
polévky nepatří.“ No a díky němu jsem najednou zjistil, že by mě to strašně moc
bavilo. Že to vědění, co se na tom jevišti má dít, mám.

 

Byla pro vás tato nová pozice těžká?

Na režisérské pozici jsem měl
nakonec větší trému než při hraní, protože jsem si říkal – jsou tu výborní
herci a teď mě mají poslouchat a je to vůbec dobře? A došla mi tam také jedna
věc, že herci jsou potvory a já k nim samozřejmě také patřím. (smích) Po představení jdou dozadu a tam
kouří cigarety a povídají si o tom, jaký ten režisér je a není, a režisér tam
za nimi nemůže a je takový osamocený.

 

Jak byste popsal svou osobnost režiséra?

 Já jsem pro získávání autority cestou dobra,
ale myslím, že se to někdy nevyplácí.

 

Uplatníte v režii nějakým způsobem své
herecké schopnosti?

Samozřejmě, moje režie je herecká.
Já nejsem režisér, který by byl pro nějaké velké změny a chtěl z klasiky
dělat nějaké inovace typu „budeme hrát tradiční hry v hokejových dresech a
všechno bude jinak a za každým druhým slovem bude sprosté slovo“. Tohle já
nesnáším. Nejsem nijak prudérní, ale určité věci by zkrátka měly mít svůj účel.
A když je nějaká inovace jen režisérská schválnost, tak mě to popudí tak, že i
odejdu.

 

Jak si tedy vybíráte témata?

Když něco dělám, tak mě to musí
určitým způsobem oslovit a přiznávám se, že mě oslovují obzvláště konverzační
komedie. Je to stejné jako s malováním. Já rád maluji a rád se dívám na
obrázky, ale musím vidět, co na tom obrázku je, a to nehledě na to, kdyby to
byla abstrakce.

 

Jste také jedním ze zakladatelů herecké
asociace. Co stálo za nápadem něco takového zrealizovat?

Tak to by bylo na hodně dlouhé
povídání. Měla to být profesní organizace, něco jako lékařská komora. Ale musím
říct, že to bylo v mnoha směrech spojeno s velkým zklamáním
z politiky. Už tehdy jsem poznal, že to s námi nemyslí dobře.

 

Jste také spoluzakladatel Ceny Thálie…

Ano, jsem jedním ze zakladatelů Ceny Thálie a jako velký úspěch považuji
a připisuji si to, že ačkoli nám nikdo nevěřil, dnes by tam každý chtěl
předávat ceny. Jsem také strašně rád, že v té první Thálii jsme předali cenu za celoživotní dílo panu Jaroslavu
Kemrovi. On nikdy žádnou cenu nepřijal, ale od nás ano. A to považuji za svůj
životní úspěch. Ale dnes jsem rád, že si kolegové z asociace vzpomenou a
pošlou mi lístek.

 

Co je pro vás v životě největší
inspirací?

Neptejte se mě na to. (smích) Oni mě všichni považují za
hrozného proutníka, ale tak to není, i když ženy mám rád a samozřejmě mě také
inspirují. No a naprosto upřímně, my herci se koneckonců živíme tělem a ženy
mají na člověka takový vliv, že zřejmě asi nevypadám na svůj věk.

 

Děkuji za rozhovor

 

Text: Petra Kuncová

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací
Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publischer: magazín Best of www.ibestof.cz

Tvorba hudby,
produkce muzikálů, to vše si rozhodně žádá značné manažerské schopnosti a
obchodního ducha. Janek Ledecký rozhodně čas nemaří a svoje úsilí proměňuje
velmi produktivně. Vlastnosti, které jsou mu v uměleckém světě předností,
projevují se řadu let také v muzikálové tvorbě. Svého tvůrčího ducha
vdechl do nového muzikálu Iago, který
má za cíl špičkovou úroveň provedení oslovující širokou diváckou obec. V našem rozhovoru se ohlížíme i za hudební tvorbou. Stejně tak se po
dvaceti letech ohlédnul i Janek Ledecký, který s kapelou Žentour natočil nové album. Máme se na
co těšit. A co teprve o vánocích!

 

Od doby, kdy jste
vstoupil do hudební branže, uteklo již hodně vody. Jaký to byl „proud“?

Jak kdy, ale většinou to docela frčí. Někdy až moc.

 

Co obvykle následovalo, když jste s Žentourem před dvaceti lety natočili album?

Když se dotočí album, následuje dotočná. Dřív trvala třeba čtrnáct dní. Tentokrát jsme to zkrátili na jednu noc. Asi si toho času nějak víc vážíme.

 

Nové album Žentouru je na světě. Prožíváte nostalgii?

Ani trochu. Ale baví mě to moc. A doufám, že nezůstanu sám.

 

Vyžadovalo vydání
takového alba nějaké zvláštní ekonomické podmínky?

Současné nahrávací technologie umožňují ten luxus nezávislosti
na „kamenných studiích“. A to jsme s Honzou Černým využili úplně doslova.
A točili jsme ve dřevě. U Honzy na chatě.

 

Jak je to pro vás
dnes složité ve srovnání s tvorbou alb před oněmi dvaceti lety?

Složité je napsat dobré texty sám za sebe a přitom na sebe
všechno neprozradit. Ale to tak bylo vždycky.

 

Když se rozhlédnete,
po čem byste v hudbě toužil dnes, opakovat se vaše příležitost?

Je to pořád stejný. A posílám každý den poděkování někam
nahoru, že zrovna já mám tu kliku a můžu dělat to, co mě baví.

 

Která z vašich
písniček čekala na světlo světa nejdéle?

Nejdéle? Nejdéle čekají ty, co jsem ještě nenapsal.

 

Vedl jste si někdy
nějaké statistiky?

Kdepak. Ale mám svého účetního a ten, když nedávno procházel
platby za představení Hamleta, tak mi
volá a povídá: „Janku, hádejte kolik lidí už u nás a ve světě dohromady vidělo
toho vašeho Hamleta? Už přes milion.“
To je prima, ne?

 

Pamatujete si, kdo
vám nejlépe prospěl dobrou radou v počátcích hudební kariéry? Dáte vůbec
na dobré rady?

Bylo mi devatenáct a jeden kamarád mě vzal do hanspaulské
hospody Houtyš. A tam u jednoho stolu seděli bráchové Tesaříci, Ivan Hlas,
Ondřej Hejma a další. Podávali si kytary dokola a hráli muziku, kterou jsem
nikdy v rádiu neslyšel. A já si řek – tak to je přesně to, co chci dělat.

 

Co pro vás znamenala
sólová dráha?

Absolutní svobodu. A současně absolutní zodpovědnost. Začalo
to albem Na ptáky jsme krátký a já
jsem pochopil, že když si umím napsat muziku i texty, jsem zcela nezávislý. A
na každý projekt si můžu vybrat jiné muzikanty.

 

Jakým způsobem jste
si vedli s kapelou management?

U Žentouru to měl
na triku Honza Černý. Dělal to skvěle, ale ubíralo mu to tvůrčí síly. To je
vždycky dilema. Když si najmete manažera, trvá to dost dlouho, než zjistíte,
jestli vás posouvá dopředu, nebo potápí. A pak už je většinou pozdě.

 

Jak se vaše
zkušenosti v této oblasti rozvíjely dál? Mám totiž takový dojem, že jste
velmi schopný manažer, a to u umělců není pravidlem.

Vypadá to tak. Ale radost z toho fakt nemám. Napsat
muzikál mi zabere tak třetinu času a energie. Zbylé dvě třetiny věnuju tomu,
abych ho dotáhl až na jeviště. A to je dost vyčerpávající. A navíc mě to baví
čím dál tím méně.

 

Jak vás ovlivnila
rozličná ocenění, která jste obdržel sám či spolu s kapelou? Která hrála
jakou roli ve vašem životě?

Ocenění jsou prima. Ale to kouzlo končí, když po větě: „A
vítězem se stává…“ dáte lepší nebo horší řeč. Pak už se na to jenom práší někde
na poličce. Třeba za Hamleta jsem
nikdy žádné ocenění nedostal. I když za předváděčky na americké Broadwayi jsme
dostali grant organizace TRU, která vybírá v rámci podzimních přehlídek
tzv. stage readingů ten nejlepší. Ten grant spočíval v tom, že jsme
dostali prachy na předváděčku v lepším divadle a s lepším obsazením.
Takže jsem měl tu možnost pracovat s lidmi, lidmi kteří hráli hlavní role
v Mamma Mia, Lion King, Rent, Aida a Chicago.

 

Myslíte si, že jsou u
nás profesionálové obecně dostatečně ceněni?

To je na dlouhou diskuzi o tom, kdo je opravdu profesionál a
co znamená dostatečně. Na to neexistuje objektivní měřítko.

 

Co je podle vás
nejlepším měřítkem pro hudebníka? A o co by měl každý hudebník usilovat
především?

On sám. Aby dělal, co ho baví, a dělal to co nejlíp. A
poměřoval se s těmi nejlepšími. Momentální přízeň médií a publika je
zavádějící. Finalisti Superstar by
vám mohli povídat…

 

Řekl byste, že si
hranice nastavuje hudebník sám, nebo jsou mu dány okolnostmi, podmínkami trhu
či něčím dalším?

Jediné hranice, které existují, si člověk vymezuje sám. A to
platí ve všech oborech. Samozřejmě, že máte kapku rozdílnou startovní čáru,
když se narodíte jako prvorozené dítě u Rockefellerů než jako dvanácté děcko
v rodině bombajského nosiče vody.

 

Jak si může úplný
laik představit realizaci muzikálového projektu od A až do Z?

Pro mě je nejzásadnější přijít na to správné téma. Tím
myslím téma, které bude tak inspirativní, že se to bude psát samo. Pak si
seženu všechny související materiály a tak rok se tím probírám. Pak si napíšu
takovou hrubou kostru libreta s vyznačenými hudebními čísly. A pak
střídavě píšu muziku a texty. Když jsem hotov, je potřeba dát dohromady tvůrčí
tým – režiséra, scénografa, kostýmního výtvarníka, choreografa…… a hlavně producenta,
který na to sežene prachy.

 

Na jaká úskalí
nejčastěji narážíte?

Nespolupracuju s žádným divadlem napojeným na státní
rozpočet. Takže na to musím sehnat peníze. Anebo někoho přesvědčit, aby si je
sehnal a šel do toho rizika. Protože riziko je to vždycky.

 

Pro jakého obchodního
partnera je muzikál ideální nebo nějakým způsobem vhodnou investicí?

Investice je to jako každá jiná. Můžete vydělat majlant, anebo
taky prodělat kalhoty. Ale spojení s dobrým titulem je prestižní. A to je
ten bonus navíc.

 

Co nového na scénu
přinese váš aktuální projekt Iago?

Ukážeme, jak vypadá skutečná profesionalita v tomhle
oboru. A že zábava pro širokou diváckou obec se dá dělat i na té nejvyšší
úrovni.

 

Proč právě Iago, proč
ne Othello?

Chtěl jsem se vymanit z toho stereotypu chlapíka, co se
v herecké šatně před představením natírá krémem na boty. A navíc to
představení řídí Iago, ne Othello.

 

Dáváte lidem obvykle
volnou ruku, nebo si spíše věci hodně hlídáte, anebo děláte sám?

Dávám tu nejvolnější ruku. Ale současně se snažím, aby než
se do toho pustí, pochopili mou vizi. A vybírám si zásadně prima lidi,
k jejichž dosavadní práci mám hluboký respekt.

 

Máte mnoho zkušeností
s médii. Jak hodnotíte vytváření mediálního obrazu našimi novináři a do
jaké míry s ním může člověk sám něco dělat?

Mám pocit, že se role médií ve vytváření mediálního obrazu
trochu přeceňuje. Že největší podíl na tom má každý sám za sebe. A už vůbec
neplatí, že kdo není v médiích – a to se myslí v bulvárních – jako by
neexistoval. Jenom se podívejte na ty kapely, na které chodí tisíce lidí, jako
Kryštof, Chinaski, Divokej Bill… A to už nemluvím o Lucii, Kabátu nebo Teamu. O
těch se nedočtete ani řádku. A existují až až. Naopak příklad Ivety Bartošové
dokazuje, že ani když se objevujete v bulváru šestkrát do týdne, tak vám
to lístky na koncert neprodá. Já osobně si myslím, že Iveta neexistuje. Že je
to jenom virtuální mýtus vytvořený a obratně živený našimi politiky, aby si
lidi na venkově v hospodě povídali o ní a nevzali vidle do ruky… Škoda,
máme tu takovou hezkou tradici defenestrací. Politici vždycky potom aspoň na
chvíli zkrotnou.

 

Podařilo se vám vždy
prožít nebo zakusit všeho, po čem jste kdy toužil?

Naštěstí ne. Alespoň když to hodnotím s odstupem času.
Ono se fakt nedá sedět jedním zadkem na patnácti židlích. Možná na dvou třech,
ale dá to fušku. Ale vážně – to, co dělám, mi umožňuje zažít za rok to, co by
jiným vystačilo na celý život. Posílám za to poděkování někam nahoru.

 

Zima má pro vás
určitě velké kouzlo hlavně ve spojitosti s vaším vánočním projektem. Jaké
postřehy jste získal z koncertování Sliby
se maj plnit o Vánocích?

Napsat desku, která se usadí v předvánočních
domácnostech tak hluboko a trvale, je zázrak. Vánoční turné jezdím posílen o
Nostitz Quartet, což je exkluzivní smyčcový kvartet, který se po zbytek roku
pohybuje s klasickým repertoárem po všech světových pódiích. Letos to
turné pojedu už po patnácté.

 

Čemu ve svém životě
věnujete největší pozornost?

Poslední dobou si čím dál víc hlídám, jaké informace a jaké
lidi si k sobě pustím. Čas letí a už se mi párkrát stalo, že dočtu knížku
a řeknu si: „No, dva dny v tahu a je dobrá tak maximálně na podložení
gauče.“ S lidma je to podobný. Někteří vás obohatí a energii dodají.
Někteří vás jenom vycucnou jak vysavač. Nebo upír.

 

Jan Neruda kdysi
řekl: „Čas prý
rovná se ceně peněz, ano, ale peníze nerovnají se času. Bez peněz možno vždy
ještě mnoho učiniti, bez času nic“. Jaké máte z jeho slov vlastní
pocity?

Měl recht! 

 

Co je pro vás
nejlepší časovou investicí?

Pořádně si ten čas užít. Nezabít ho.

 

Řekl byste, že na
něčem lpíte?

Na životě. Zatím.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI  www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz