Problematika finanční
gramotnosti a dostatečné informovanosti je každodenním tématem každého z nás.
Ekonom Pavel Kohout, který v roce 2007 spoluzaložil společnost Partners,
se ve svých publikacích, přednáškách i konzultacích snaží tuto problematiku
řešit, najít z ní cestu. Daří se mu to velmi dobře a to z podstaty té,
že mu není přítomnost ani budoucnost našeho národa lhostejná. Jistě vás o tom
přesvědčí v našem rozhovoru. Troufám si říci, že se coby autor v mnohém
podobá Karlu Čapkovi. Což se jeví jako velice sympatický fakt!

Když jste se rozhodl
ještě jako student pro ekonomický směr, měl jste už tehdy sklony
k odvážným vizím?

Ne, ani zdaleka. Pouze jsem se chtěl stát geniálním
vývojářem ekonomických modelů, vydělat miliony, mít klid a věnovat se dalšímu
vývoji modelů. Až na ten klid se mi to podařilo.

Jak došlo
k založení společnosti Partners?

To bylo velice jednoduché. Několik lidí mělo ve správnou dobu
správný nápad – a podařilo se jim, aby se sešli, domluvili a odhodlali
k akci.

Jaký rozsah činnosti
má společnost Partners nyní?

Máme zhruba 3 600 poradců, asi 340 000 klientů,
nabízíme 390 různých finančních produktů, 26 klientských center, na centrále zaměstnáváme
přibližně sto zaměstnanců a náš provizní obrat v roce 2012 byl 1,4
miliardy korun. Objem daní, které naše společnost, její zaměstnanci a poradci celkově
zaplatili do státního rozpočtu, nedokážu spočítat, ale uživily by možná jedno
menší ministerstvo. Počet děkovných dopisů, které jsme za toto všechno obdrželi
od ministerstva financí, se rovná nule.

Co vás na práci
v Partners nejvíce těší?

Především lidé. Nikde jinde, kde jsem pracoval, neexistovala
podobná atmosféra.

Druhá věc je práce. Její výsledky. Když mi klient po letech
řekne, že díky správnému doporučení ušetřil kupu peněz s levnější
hypotékou. Anebo když se podaří zachránit klienta před finančním podvodníkem
nebo nepřiměřeně rizikovou investicí. Podvodníci bohužel řádí, je jich hodně,
jsou zcela bezohlední a Česká národní
banka nemá kapacity, aby je stíhala.

Čím se Partners odlišují od ostatních
společností, které nabízejí obdobné služby v oblasti finančního
poradenství a investování?

Mohl bych mluvit o našich unikátních počítačových systémech
nebo o produktovém výboru, který filtruje podvodné nebo hazardní produkty. Mohl
bych uvést nejširší nabídku produktů na trhu, firemní školení a podobné věci.
Ale napadá mě něco podstatnějšího. Klíčové osoby, které byly u vzniku Partners, se k tomuto kroku
nerozhodly kvůli kariéře a zbohatnutí. Většinou už tito lidé měli za sebou
bohatou kariéru a byli i finančně zabezpečení. Partners jsme založili proto, že jsme chtěli mít dobrý pocit.
Pocit, že to budeme dělat lépe, než se to dělalo doposud.

O jakou službu je
statisticky největší zájem?

Investice, hypotéky, životní pojištění: nejdůležitější
trojice. Ostatní věci jsou doplněk.

Jaká nejčastější
doporučení dáváte začínajícím finančním poradcům?

Naši nováčci dostávají tolik rad, že jim jde z toho hlava
kolem. Já jim dávám hlavně dvě. Za prvé, buďte profesionálové. Jste ve
finančních službách, takže musíte znát termíny a principy, musíte sledovat dění
a vědět, co to znamená. Když budete mít dobrý profesní základ, včetně témat,
která nutně nepotřebujete, budete působit sebevědoměji. A klienti vám budou
věřit, neboť budou mít důvod.

Za druhé, udržujte kontakt s klienty. Mluvte
s nimi pravidelně. Když zuří finanční krize, je kontakt o to
důležitější.

Čím může příchod
finančního poradce obohatit chod průměrné domácnosti?

Především může ušetřit hodně peněz. Levnější hypotéka, lepší
investice. Pokud se poradci podaří zachránit klienta před finančními
podvodníky, může to znamenat hodně.

Jak jste reagovali na
trh v době hospodářské krize? Bylo potřeba nějakých opatření i ve vašem
oboru, firmě?

Mírnili jsme paniku klientů – aby bezhlavě neprodávali akcie
a jiné cenné papíry levně během paniky. Aby investovali, pokud mají peníze,
dokud byly akcie levné. Ti, kteří nás poslechli hlavně během let 2008–2009,
nyní nemusejí litovat.

Co může široká
veřejnost dělat pro zlepšení vlastní finanční gramotnosti?

Tři jednoduché věci. Číst, počítat a přemýšlet. Celkem
jednoduché. Možná se nabízí otázka, co číst. Proto jsem napsal učebnici
finanční gramotnosti, kterou možná kromě dětí ocení i jejich rodiče. A chystám
se na druhý díl pro pokročilejší.

Jak vy sám hodnotíte
úroveň občanů z hlediska finanční gramotnosti a k jakým závěrům vás
přivádí statistiky společnosti Partners,
které předpokládám vedete?

Je poněkud lepší než před pěti lety, což je zřejmé
z faktu, že ubývá katastrofálních případů domácností předlužených vysoce
úročenými spotřebitelskými úvěry. Ale pokud jde o investice, tam se většina
občanů stále velmi těžce orientuje. Proto také různí finanční podvodníci mají
žně. A zatímco slovo „fond“ je pro mnoho občanů stále symbolem tunelování
z 90. let, lidé radostně sedají na lep různým jiným podvodníkům – ačkoli
již dobrých patnáct let nikdo nevytuneloval žádný fond.

Jaké jsou možnosti
zhodnocení peněz?

Nelze něco paušálně doporučovat. Nemohu veřejně dávat tipy,
to by bylo asi stejně málo seriózní, jako kdyby lékař veřejně chválil léky na
předpis.

Do čeho byste doporučil lidem investovat, řekněme v řádech deseti-, statisíců korun, aby se jim taková investice vyplatila?

Záleží na čase: zda se jedná o investici na rok, na pět let, nebo ještě na delší dobu. U investic na rok je to jediný případ, kdy mohu něco doporučit paušálně, bez zkoumání finanční situace klienta: Jde-li o částky v desítkách nebo stovkách tisíc korun, neřešte nic a uložte si peníze na spořicí účet.

Ale pokud jde třeba o deset milionů, doporučení by bylo úplně jiné. Stejně, jako kdybychom investovali „pouhých“ sto tisíc na deset let.

Jaký existuje podle vás nejúčinnější způsob, jak by si měl finanční poradce získat a udržet klienta?

Jednoduše. Říkat klientům pravdu. Neoblbovat, když to řeknu hodně přímočaře.

Kdy jste začal publikovat, jaká byla vaše první kniha a co vás k psaní vedlo?

Začal jsem psát denní burzovní komentář, tuším, v roce 1994 a psal jsem až do roku 1996. Byla to drsná doba tunelování a podobných dost otřesných věcí. V roce 1998 jsem napsal první knihu – Peníze, výnosy a rizika. Byla to vlastně taková „mainstreamová“ učebnice, kterou jsem si začal psát hlavně sám pro sebe, abych si utřídil myšlenky a dal dohromady souhrn nejlepší tehdejší praxe. Z dnešního hlediska je tato kniha již z větší části zastaralá, ale všechny finanční učebnice z té doby jsou již dnes poněkud zastaralé.

Váš rozvoj v tvůrčím psaní na odborné téma nabyl na obrátkách a na trh se kromě řady publikací dostala nedávno kniha zvaná Úsvit. Koho jí chcete oslovit a koho překvapivě oslovuje?

Už více než deset let jsem členem různých poradenských
sborů, které se točí kolem veřejných financí, penzijního systému, veřejných
zakázek a podobně. Ať už vládla pravice, nebo levice, vždy to bylo
v zásadě stejné. Došel jsem k jednoznačnému a silnému názoru, že
politický systém v této zemi je chybně navržen počínaje samotnými základy.
Nejde o to, vyměnit politiky – pokud je špatný systém, vše bude fungovat
špatně.

Jsem zvyklý řešit problémy tak, že nejdříve zkoumám, jak se
s podobnou situací vypořádali jinde a v různých historických a
společenských podmínkách. Došel jsem k závěru, že Ústava Spojených států amerických funguje dobře již přes dvě stě
let. Nabízí se jednoduchá a logická myšlenka adaptovat ji do českých podmínek.
Bude to fungovat. Není důvod, aby nefungovalo.

Máte s touto
knihou nějaké větší ambice, vy nebo někdo jiný?

Já jsem jen autor, který tuto knihu napsat musel, protože
téma muselo ven ze mě. Sám netoužím být předsedou vlády, prezidentem ani
ministrem, ani ničím podobným. Zejména být členem vlády znamená stres a totální
ztrátu soukromí do konce života.

Jak si myslíte, že by
nová ústava mohla pomoct České republice?

Konec vládních krizí, kupříkladu. Spojené státy prožily i
občanskou válku, ale nikdy, ani jednou, neměly vládní krizi a předčasné volby.
Není to totiž ani možné, ani nutné. Dále dělba zákonodárné a výkonné moci. Aby Poslanecká sněmovna už nebyla jen sborem
pasivních kejvalů, kteří bezmyšlenkovitě hlasují pro každý vládní návrh zákona.

Jaké další kroky se
chystáte v souvislosti s publikací dělat dál?

Je třeba sdělit veřejnosti, že marasmus, který již trvá tak
dlouho, je zbytečný. Je třeba určitá organizační práce, kterou nemohu dělat
sám.

Od roku 2009 jste
členem NERVu (pozn. redakce: Národní
ekonomická rada vlády). Kdo jsou
lidé, kteří tvoří tým NERVu?

Jde o velmi rozmanitý soubor osobností. Od praktiků, mezi
něž se řadím, až po akademiky a intelektuály. Myslím, že za každého mluví jeho
práce. Ale podotkl bych jednu málo známou věc. V jednotlivých pracovních
skupinách fungují lidé, kteří nejsou veřejnosti známí, ačkoli dělají hodně
záslužné práce. Inženýrka Miloslava Pošvářová, abych uvedl jedno jméno. Kdyby
se podařilo prosadit její návrhy, stát by ušetřil nejméně miliardy ročně. Možná
desítky miliard.

Jak často se
setkáváte a při jakých obvykle příležitostech?

To se velmi liší podle okolností. Někdy hodně často, jindy
spíše sporadicky.

Jaké výsledky práce
NERVu považujete za nejhodnotnější, největší přínos společnosti?

Bezpochyby výsledky subkomise pro boj proti korupci. Zejména
ty, které budou teprve zveřejněny. Umožnily by ušetřit makroekonomicky významné
sumy.

Kolik časového
prostoru členům účast zabere a jak je tato práce hodnocena?

Je hodnocena dobrým pocitem. Čas jsem nikdy nepočítal.

V jakém směru máte zájem pracovat na zlepšení ekonomické situace v ČR?

Rád bych přispěl ke skutečnému praktickému prosazení některých protikorupčních technik. Když je řeč o boji proti korupci, často se tím má na mysli trestní stíhání. To je špatně. Jenom naprosto zanedbatelný podíl korupčních případů dospěje do stadia, kdy se něco začne vyšetřovat. Možná desetina procenta. Malé ryby, obvykle. Proto lidé nemají většinou ani zdaleka tušení, jak je korupce vlastně strašlivě drahá. Když se u někoho najde krabice s několika miliony, lidé si mohou říci: „No, to je toho pro pár milionů, stát to nezruinuje.“

Za prvé, nejde o těch pár milionů, ale o škody, které jsou nepřímé a možná stokrát větší. Škody v podobě předražených nebo úplně zbytečných zakázek.

Za druhé, většina korupčních případů nejenže není
vyšetřována, ale veřejnost se o nich nikdy ani nedoslechne. Opencard, sKarta,
tunel Blanka, zvlněné dálnice, letouny CASA, toto všechno není ani špička
ledovce. Je to jen špička té špičky.

Proto je podstatná prevence korupce. V první řadě
minimalizace výdajů státu. Koruna neutracená je koruna neukradená. Pouze
minimální stát je opravdu funkčním prostředkem proti korupci. To za prvé.

Za druhé, v nezbytně nutných případech je třeba zavést
takové systémy a metody, které organizační cestou omezí rizika korupce. Lze
odstranit různé konflikty zájmů z rozhodovacích struktur. Také je nutno
posílit kontrolu. Jestliže například na Ředitelství
silnic a dálnic pracuje v odboru kontroly kvality několik osob
v předdůchodovém věku za mzdy kolem patnácti tisíc měsíčně, nelze se divit
zvlněným dálnicím. Dále jde o to, jak jsou psány smlouvy se zhotoviteli. Je to
řada detailů, které v celkovém součtu dávají velká čísla.

Může běžný občan
nějak zasahovat do Rady, podávat návrhy, nebo jde o uzavřený tým?

Ano, běžný občan může podávat návrhy. Ale málokdo to dělá.
Občas se někdo přihlásí, že ví o možném zlepšení. Ale velmi často se nakonec
zalekne své vlastní odvahy. Omluví se, že má rodinu a že nechce přijít o práci.

Na vašich oficiálních
stránkách často publikujete články k aktuálním tématům. Jaká témata si
volíte a proč?

Každý se může podívat na www.novaustava.cz.
V poslední době, v souvislosti s knihou Úsvit, se více věnuji politickým tématům. Stále více jsem
přesvědčen, že za hospodářské problémy mohou nedostatky politického systému.
Systémové věci – neustálé papouškování fráze „je to v lidech“ je hloupost.

Jaký je váš názor na
zavedení eura v ČR?

Výborný nápad – až Česko bude asi tak na 90 procentech
hospodářské výkonnosti Německa. Tedy asi tak za padesát let. Možná za třicet,
pokud se podaří udělat něco s korupcí.

Co podle vašeho
průzkumu zemím se zavedenou měnou euro přineslo užitečného a co jim naopak
vzalo? Můžete uvést nějaký příklad?

Nedávno byl publikovaný výzkum, že Německo a Finsko ušetřilo
na dluhové službě paradoxně díky krizi. Jak totiž klesá důvěra
v rizikovější země, kapitál se přelévá na sever a zvyšuje ceny dluhopisů
uvedených zemí. Dražší dluhopisy znamenají nižší úrokové sazby, a tím i
levnější obsluhu dluhu, levnější hypotéky a tak dále. Studie proto uvádí, že
platby do záchranných fondů se Německu nakonec vyplatí.

Ale víte co? U nás tento efekt nastal také. Ani nemusíme mít
euro a platit do záchranných fondů.

Závažnější jsou nepříznivé efekty eura. Většina členských
zemí nezažila bankovní krizi v poválečném období. Do deseti let po
zavedení eura je naopak problém jmenovat zemi, která krizí netrpí. Slovinsko
trpí snad první bankovní krizí od roku 1873. Stačilo pár let nepřiměřeného
úvěrového růstu kvůli předčasnému zavedení eura.

Na vašich stránkách
je počítadlo veřejného dluhu ČR. Na základě čeho se čísla mění, kdo takové
počítadlo vymyslel?

To je dílo Aleše Michla, výborného ekonoma a kolegy
z pracovní subkomise NERVu pro boj proti korupci.

Jaká z aktivit
vám bere nejvíce času?

Vstřebávání informací. Denně trávím nejvíce času studiem
různých statistik a článků. Dále jsou to maily a telefony, ať už z firmy,
z médií, nebo odjinud. Psaní článků a knih je až na třetím místě. Poměrně
málo mám schůzek a různých zasedání, což je dobře, protože pro většinu lidí
jsou to největší požírače času.

Jakou radu byste dal
svému mladšímu já?

To zní jako námět pro hollywoodský film typu Back to the Future. Nevím, můj případ
byl velmi výjimečný. Ale pokud se mě dnes studenti ptají, co bych jim
doporučil, říkám vždy dvě věci. Nespokojte se s tím, co se učí ve škole.
Kdo má samé jedničky, ten není ve skutečnosti nejlepší. Pouze nejlépe odpovídá
prototypu „vzorového studenta“, který sice ovládá vše na výbornou, ale
v ničem není opravdu skvělý. Myslím, že je cennější v jedné
disciplíně extrémně vynikat a ostatní věci zvládat průměrně, než být ve všem
„na výbornou“. Jedničkářů jsou miliony, extrémních talentů je v milionu
několik jedinců.

Ani Einstein neměl ze všeho nejlepší známku, což byla šestka
ve švýcarském systému známkování. Z francouzštiny měl například trojku.
Alan Turing nebyl dobrý v klasických jazycích, v řadě předmětů byl
lajdák a nevynikal v čistotnosti a v úpravě, ale jeho učitel naštěstí
poznal extrémní talent na matematiku.

Ta druhá věc: naučte se něco konkrétně použitelného, něco
praktického, co málokdo umí. Kdekdo dnes umí slušně anglicky, základy
účetnictví a základy práce na počítači. Naučte se něco víc. Kromě angličtiny
nějaký méně obvyklý jazyk. Hodí se španělština, italština, ve svém bývalém
zaměstnání jsem byl rád za ruštinu. Anebo něco ještě neobvyklejšího: arabština,
turečtina, hebrejština. Vynechte čínštinu, chcete se snad učit pět tisíc znaků
nazpaměť?

Technicky založeným doporučuji: naučte se programovat. Už
jenom taková maličkost, jakou je Visual Basic v Excelu, vás posune o ligu
výš nad běžné kancelářské krysy. Ohromíte šéfa, dostanete prémie a budete
povýšeni, přitom při vynaložení poměrně skromného úsilí.

Pokud jste opravdu talent na programování, zvládněte vývoj aplikací na iPad, iPhone nebo Android. Nezaměstnanost pak už navždy zůstane slovem, které se bude týkat jiných lidí než vás.

Prostory přízemních
kanceláří společnosti Partners na
Václavském náměstí, alespoň co jsem si tak všimla, zdobí krásné fotografie
z vaší vlastní fotoprodukce. Kdy se u vás zájem o fotografování probudil?

Už dávno, v dětství. Měl jsem i svoji temnou komoru.
Pak jsem dlouho neměl čas. S příchodem digitální technologie se otevřely
možnosti, které dříve nebyly, takže jsem se ke starému koníčku vrátil. Chodím
na výstavy a snažím se učit od velkých mistrů.

Co se snažíte ve
fotografii nejčastěji zachytit? Používáte při tom nějakou zvláštní techniku?

Soustřeďuji se na opomíjené detaily. Například města.
V Praze každý fotí Hradčany. Jak ale vyfotografovat notoricky známé téma,
aby to vypadalo jinak a lépe? To je oříšek. Jak jít neobvykle na Eiffelovu věž
nebo na londýnský Tower Bridge? To je intelektuální zadání. Stisknout spoušť je
už jen to nejmenší.

Dále myslím, že jsem docela dobrý v industriální
fotografii: auta, letadla, lokomotivy, zvláště parní, lodě. Nejsem zatím dost
dobrý v ponorkách, ale to je jen věc tréninku.

Občas dělám krajinky, portréty nebo zátiší, pokud je šance,
pak volné variace na obrazy prerafaelitů – ale to je poměrně náročná produkce,
vždy se jedná o akci na celý víkend. Nefotím sport a zvířata. To nejsou moje
témata.

Pokud jde o techniku, vyvinul jsem si určitý postup ve
Photoshopu pro zpracování černobílých i barevných snímků. Je to poměrně náročná
posloupnost postupů, na jejichž konci má být příjemný, rovnoměrně prokreslený
snímek s bohatými škálami šedi u černobílých fotografií, anebo s dobře
vyváženými barvami. Nikdy nepoužívám fotografie přímo z aparátu, ale použití
Photoshopu by nemělo být vůbec patrné. Nemám rád drastické zásahy. Příčinou
veškeré té složitosti v postprocessingu je snaha, aby ten Photoshop
vlastně nebyl vůbec na snímku vidět.

Absolvoval jste
nějaké školení či workshop a doporučujete totéž i jiným milovníkům dobré
fotografie?

Ano, rozhodně. Chodil jsem na soukromé lekce
k Jaroslavu Prokopovi, vedoucímu ateliéru tvůrčí fotografie ve Zlíně. Mezi
jeho studenty patřila například Tereza Vlčková. Pak jsem byl na několika kurzech
u Roberta Vana. Zase jiná zkušenost, jiné téma. Učit se dvě hodiny od špiček ve
svém oboru vydá za dvě stě hodin pokusů a omylů na vlastní pěst.

Co je potřeba o
fotografii vědět, když se na ni jako laik dívám? Co naučily fotografie a pohled
na ně vás, čím tento koníček obohatil váš život?

Co je třeba vědět? Pokud chcete z pohledu na obraz –
fotografii, malbu, nebo kresbu – mít něco víc, je dobré vědět něco o autorovi,
jeho době a jeho tématu.

Fotografie mě naučila smyslu pro detail. Dobrá fotografie
nemá žádné „hluché“ místo. Dokonalý výsledek se skládá z dokonalých
detailů. Jedna chyba – a všechno je špatně.

Děkuji za rozhovor.

Text: Michaela Lejsková

Foto: Robert Vano www.robertvano.cz

Oficiální stránky Pavla Kohouta www.novaustava.cz

Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz

Vytvořeno ve spolupráci s magazínem BYZMAG www.byzmag.cz

Backstage: www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-5-2013.html

The Augustine hotel
Prague www.theaugustine.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz

Mohlo by se zdát, že dobrý nápad si snadno
najde uplatnění, ale není tomu tak. Dobrým nápadem to sice začíná, ale cesta k
jeho realizaci bývá často skutečně trnitá. Toho si je dobře vědom i Roman
Šiser, který s projektem Česká inovace
vyhledává inovativní myšlenky a jejich autorům pomáhá, aby nápad nezůstal jen
nápadem.

Foto: Robert Vano

Kde vznikl nápad na projekt Česká inovace?

Nápad
vznikl na akci, která se jmenovala Innovation
Day, a to asi před čtyřmi lety na Vysoké
škole ekonomické. Právě na této akci se mluvilo o důležitosti inovací,
kreativity a podpory schopností pravé mozkové hemisféry. Tam jsme se potkali
jednak s panem Davidem Vrbou, ředitelem 3M Česko, paní profesorkou Jákl z Vysoké školy ekonomické a dalšími lidmi, jako je pan Kencl
z ČVUT, a říkali jsme si, pojďme pro to tedy něco udělat, abychom
nezůstali v inovacích na konci, na chvostu.

Čeho jste se tedy rozhodli docílit?

Rozhodli
jsme se ukázat, že tady jsou kvalitní lidé a kvalitní projekty, že se tady
inovace dají najít, a že je možné tímto způsobem inspirovat další lidi. Chtěli
jsme a chceme, aby bylo vidět, že Češi nejsou jen levná pracovní síla, ale i
chytrá hlava, která umí něco vymyslet a pak následně za dobrou cenu
zkonstruovat. Takže poté jsme se rozhodli založit obecně prospěšnou společnost Česká inovace a inovace najít a představit
veřejnosti v rámci soutěže, kterou vyhlašujeme letos potřetí.

Kdy se tato soutěž koná?

Od září
se mohou projekty hlásit a v únoru a březnu je vyhodnocujeme a vyhlašujeme
ty nejlepší adepty v každé kategorii. Vítěze pak oceňujeme,
zviditelňujeme, podporujeme a ukazujeme jako příklad pro další inovátory a
projekty.

Dá se popsat nějaká konkrétní inovace, která
vás osobně zaujala?

Těch
inovací je tam spousta. Teď nedávno jsme s kolegyní jeli z natáčení
mechatronické sprchy, což je taková sprcha, která na vás pustí jen tu teplou
vodu a u které není třeba čekat, než odteče studená. Tak to je věc, o které
jsem si říkal, že ji potřebuji doma. Jedná se o projekt od studentů ČVUT, kteří
se do toho pustili, zkonstruovali to, naprogramovali a teď jsou v jednání s
partnerem, který jim to pomůže dotáhnout, vyrobit a začít prodávat.

Je tam více inovací pro běžný život?

Když
chodím po ulicích nebo s někým mluvím, napadá mě spousta projektů. Ony
jsou to většinou praktické věci, které řeší nějaký problém. A jsem rád, když se
pak v praxi uplatní.

Jaký tým tedy přesně stojí za projektem České inovace?

Je to
v první řadě tým nadšenců, kteří se potkali na akci společného zájmu a
kteří si uvědomují důležitost inovací. Takže fungujeme způsobem, ve kterém
každý pomůže v rámci svých aktivit a schopností, čím může. Jsme vlastně
relativně malý tým, ale máme spoustu přidružených partnerů, kteří nám pomáhají
jak s realizací festivalu, tak s vývojem strategií, anebo
s různými akcemi. To je tým partnerů, kteří do toho dávají víc než jen
peníze. Jsou v tom i osobně zaangažovaní a dělají pro to hodně.

Foto: Robert Vano

Co všechno je nutné zřídit a zorganizovat, aby
takový projekt mohl vzniknout?

To si
ani nedokážete představit. Člověk si možná říká, že je to jen taková soutěž,
nic náročného. Ale je toho opravdu hodně – od shánění partnerů, sponzorů,
organizace akcí až po vývoj metodiky, kterou jsme se snažili opravdu promyslet.
Je důležité, aby hodnocení přihlášek bylo smysluplné. A také je podstatná
zpětná vazba, závěr, který pak pošleme inovátorům. Pak je samozřejmě třeba to
celé naprogramovat, aby přihlášky byly on-line a hodnocení probíhalo hladce. No
a opomenout nelze ani komunikaci, takže vývoj vizuální identity, nějaké
propagační materiály, nastavení sociálních sítí a vybudování určité komunity.
Dále pak zdokumentování příběhů, natočení videí s inovátory a ještě bych
mohl mluvit dále. Takže to je všechno, co nás zaměstnává. Plus je k tomu
spousta dalších akcí s našimi partnery, kdy se navzájem podporujeme,
zviditelňujeme a připíváme i k vytváření zajímavého obsahu, který pak
formuje inovační prostředí.

Co je při realizaci tedy tou největší
překážkou?

Těch
oříšků by se našlo hodně. Fungujeme teď třetím rokem, což je v podstatě
stále start, a problém, se kterým se musí každý starter vypořádat, jsou finance
a cash flow. Je důležité sehnat opravdu dobré a kvalitní partnery.

Projekt funguje, takže se vám to nakonec
povedlo…

K mému
údivu tahle stránka funguje docela dobře. Lidé se do našeho nápadu rádi
zapojili, něčím přispěli a podpořili nás. Každý prostě v rámci svých
možností, ať už cateringem, nebo konzultacemi, příspěvky a tak dále.

Jakým způsobem jste informaci o projektu
rozšířili mezi veřejnost i v odborných kruzích?

Hodně se
snažíme šířit mezi lidi nadšení a zájem zejména dobrou reputací. To si lidé
mezi sebou řeknou. No a pak děláme různé akce, které pak zase lidi inspirují a
nadchnou, a oni o tom poté zase mluví. Dají o tom vědět svým kolegům a známým,
a případně i dalším partnerům, kteří by se do české inovace mohli přidat. Za ty
tři roky jsme vytvořili jakýsi ekosystém našich partnerů plus dalších fanoušků
a přidružených institucí, jako jsou obchodní komory, inovační centra, případně
i některé vysoké školy, které o nás už vědí a dál doporučují jak projekty, tak
další partnery. To je náš hlavní způsob marketingu, kvalitou obsahu a nadšením
inspirovat, aby o inovacích a o nás lidé mluvili dál.

Foto: Robert Vano

S jakým zájmem a v jakém směru jste
se zpočátku setkávali?

Musím
říct, že lidi většinou inovace nadchnou a všichni si uvědomují jejich roli a
pozitivní energii, kterou skrývají. Takže ten zájem nás překvapil pozitivně.
V podstatě jsme začali jako malá skupinka nějakých osmi až deseti lidí,
kteří Českou inovaci založili, ale
hned se začali přidávat lidé, kteří také chtěli přidat ruku k dílu –
z různých firem a oborů a institucí.

A je tomu tak i v současnosti?

Myslím
si, že téma inovací v době, kdy jsme začínali, nebylo až tak populární a
bylo takové trochu odtažité. Ale dnes nastává až jakási inflace inovací. Je
spousta akcí a spousta institucí a firem se tomu chce věnovat nebo to nějak
využít. Takže pro mě až takový překvapivě velký boom. To má ale za následek, že
je tady spousta malých akcí, ale žádná větší organizovaná aktivita, která by ty
lidi a firmy nějak sdružovala a reprezentovala a inovace nějak systematicky
podporovala.

Tou se tedy snažíte stát vy?

Ano,
snažíme se rozdrobené inovační aktivity dát pod jednu střechu. Takové to
otevřené inovační hřiště, abychom dostali Českou republiku zpět do první ligy,
co se týče inovací a konkurenceschopnosti tak, jak tomu bylo před sto lety.
Myslíme si, že základ tady je, jen je potřeba ty lidi nainspirovat a vytvořit
jim prostředí. Dát jim možnost si na tom hřišti zahrát. Zatrénují si nebo
prostě změří síly, něco se naučí. Tím to inovační hřiště udělá z naší
republiky zajímavou zemi pro investice i pro získávání nových nápadů.

Podle čeho jsou voleny jednotlivé kategorie, do
kterých se mohou soutěžící přihlásit?

My máme
takové krédo, že inovovat může každý a je to příležitost pro každého. Pro
osobnost, jednotlivce, pro firmu i společnost jako takovou. Proto máme vlastně
pět kategorií, které pokrývají všechny skupiny od studentů až po veřejnou
správu, protože příležitosti jsou všude kolem nás, všude je co zlepšovat. Snažíme
se podpořit inovace v tom pravém smyslu, nejen nápady nebo vědecké objevy.

V čem je to tedy jiné?

Rozdíl
mezi nápadem a inovací je ten, že nápad je jen myšlenka a inovace je
realizovaná myšlenka, která vytváří hodnotu. Vytvoří nějaká nová pracovní
místa, něco ušetří nebo se vyrobí něco, co bude lidem sloužit a usnadní jim to
život. Snažíme se podporovat i tu komercializační a realizační stránku, aby
lidé neviděli jen nápady, těch je spousta, ale i realizaci, která je často
mnohem těžší než jen dostat nápad.

Foto: Robert Vano

Mohou se tedy hlásit i lidé z oblasti, na
kterou jste se dosud nezaměřovali?

Určitě.
Právě ty hledáme a chceme se zaměřit na hledání něčeho nového a neotřelého. Je
tady spousta nápadů, ale těch kvalitních inovací není moc. A takové ty opravdu
transformační, ty se hledají velice těžko. I to je naším cílem, pracovat s
talentem a člověka správně propojit s někým, kdo mu pomůže a rozvede jeho nadání,
protože inovace je buď výsledkem práce génia, nebo týmu, který maká a posune
inovaci dál, než člověk původně zamýšlel.

A podle čeho jsou vybíráni porotci, kteří
projekty hodnotí?

My máme
v podstatě dvě poroty. První je expertní, kde je nyní kolem stovky
porotců. Jsou to odborníci přes různá odvětví. Snažíme se, aby každou přihlášku
v rámci tohoto expertního hodnocení prošli tři porotci, a tím pádem
hodnocení obsahovalo stránku odbornou i byznysovou. Ve druhém kole je to
odborná porota, jejímž předsedou je pan profesor Mařík z ČVUT. Tato porota
pak vybírá vítěze jednotlivých kategorií.

Kolik projektů se vám průměrně hlásí?

V minulém
ročníku nás zájem překvapil. Měli jsme až 110 projektů, což bylo víc, než jsme
čekali, a museli jsme dokonce přidat pár porotců, abychom mohli zachovat
kvalitu hodnocení. Nárůst je nicméně rok od roku docela velký, takže nás to
těší.

A jaký je naopak zájem ze strany veřejnosti?

Ze
strany veřejnosti to vidíme na našich akcích. Hodně záleží na tématu. Festival
pak organizujeme vždy jednou ročně a v minulém ročníku byl vyprodaný.
Museli jsme zavřít registraci, protože kapacita byla překročena.

Je třeba problém s prezentací inovací pro
veřejnost?

Už třeba
jen názvy jsou pro veřejnost často nesrozumitelné. Například již v začátku
zmíněná mechatronická sprcha je pod názvem smart shower, tedy chytrá sprcha,
mnohem srozumitelnější.

Jak vnímají soutěž sami inovátoři?

Ať už
mluvíme s našimi vítězi, či s těmi, kteří třeba nevyhráli, říkají, že už jen
to, že dostali zpětnou vazbu, jim strašně pomohlo. Vítězům to pak dodá jakousi
sebedůvěru, vidí, že projekt má smysl a má smysl v něm pokračovat.
Motivace a energie je v podnikání totiž také strašně důležitá. Ocenění vítěz České inovace pak také otevírá mnohé dveře.

Foto: Robert Vano

Který z vítězů byl zatím nejúspěšnější?

Ono se
to těžko hodnotí, ale třeba vítěz prvního ročníku s projektem Zkušebny.cz, což jsou prostory pro muzikanty,
které si mohou pronajmout, zkoušet a nikoho nerušit, má velký úspěch. Zabýváme
se ale i projekty, které už úspěšné jsou. Na jejich příkladu chceme inspirovat
ostatní. Protože ta samotná cesta k úspěchu je mnohdy trnitá, ale zajímavá.

A naopak projekt, který byl největším
překvapením?

U
projektů, které vyhrály, se to většinou dalo tušit, ale jeden z vítězů mě
opravdu překvapil. Jedná se o projekt Technické
školky. Jde o to, že se přímo v mateřských školách podporuje výuka
technických předmětů. Na druhou stranu je to velice dobře, protože technické
předměty bývají často podceněné a studenti nejsou moc motivováni se na ně
hlásit.

Jakým směrem chcete projekt České inovace dále posouvat?

Snažíme
se rozjet mnohem více aktivit. Realizovat třeba panelové diskuse, které se
budou zabývat budoucností České republiky a tím, jaké jsou trendy, které ji
ovlivňují. Dále se celkově zaobírat rozvojem inovační kultury, kreativity,
finančních a obchodních dovedností, ale taky spoluprací různých subjektů, třeba
korporací se start-upy nebo vysokých škol s podniky. Zaměřit se chceme i na
podporu ambicí, aby se lidé nebáli expandovat do zahraničí. No a pak otevíráme
novou kategorii, která je zaměřená na společenskou prospěšnost, což vnímáme
jako velice důležitou věc. A v neposlední řadě se chceme více věnovat i
roli designu pro inovace. Protože inovace by krom jiného měly mít i šmrnc.

Jak vypadá ideální stav České inovace za nějakých deset let?

Ideální
stav je, když nás, ČIN, nebude potřeba, protože prostředí bude přát inovacím a
Česká republika bude viděna jako inovativní země.

Děkuji za rozhovor.

Text:
Petra Kuncová

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno
ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz

Česká
inovace: www.ceskainovace.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz