Michaela Horká – zpěvačka a herečka

O Míše Horké je možné říci, že si
hudební nadání přinesla spolu s okouzlujícím vystupováním jako genetickou
výbavu, rodinné dědictví. Sama své předpoklady rozvíjí nejen v muzikálech,
kde ji můžete vidět a slyšet. Aktuálně je to Mata Hari a výhledově muzikál IAGO Janka Ledeckého. Dáma, která přesně
ví, co jí talent dovolí. A že je toho opravdu hodně.

  

Řekla
byste, že jste si cestu ke zpěvu musela někdy nějak proklestit?

Určitě,
ale je pravda, že ne za nějakých dramatických okolností. Vždy jsem měla velký
vztah k hudbě a k divadlu a rodiče, ač jsou taktéž z této branže, mě nijak
zásadně neodrazovali od této profese. Nebo spíš ani neměli moc šanci, nedala
jsem jim ji. (smích) Jinak potom už v branži člověk samozřejmě neustále
bojuje o to své malé „místo na slunci“.

 

Pocházíte z divadelní a hudební
rodiny, což vás jistě ovlivnilo. Vždy jste cítila, že věnovat se zpěvu je vaše
budoucnost?

Ano. Absolutně.
Bude to znít určitě velmi kýčovitě, ale pravda je, že můj vztah k hudbě obecně
je obrovský a upřímný. Vím, že kdybych tuto profesi třeba neměla šanci dělat, tak
zkrátka vždy budu hudbu milovat, protože mi dělá život hezčím. A tento pocit
vás navíc opravdu velmi osvobozuje. Tedy hudba je pro mě směrodatná, a tím, že
se jí mám šanci věnovat, dvojnásobně.

 

Můžete říct,
že jste vždy věděla, do čeho jdete?

Člověk
nikdy nemůže na sto procent vědět, do čeho jde. Důležité pro mě je umět
naslouchat svým pocitům a jakési své cestě. Tak si vždy zhodnotím, do čeho jít
a do čeho ne. Nebo co vám za co stojí. Můžete se mýlit, ale alespoň děláte vědomé
rozhodnutí.

 

Jak je to
s vaší soutěživostí?

Myslím,
že nic moc. (úsměv) Zdravá soutěživost ve mně asi musí být, jelikož bez
toho možná tuto profesi ani nelze dělat, ale rozhodně nejsem ten typ, co jde do
všeho za každou cenu. To ne. Když už má pro mě něco hranici, za kterou zkrátka
jít nechci, raději se stáhnu. Tedy soutěživá jsem jen do jisté „zdravé“ míry. Ne
„přes mrtvoly“. To by ten pohled do zrcadla asi nebyl moc příjemný.

 

Věnujete se i divadlu. Jak
vzpomínáte na angažmá v brněnském Městském
divadle, které snad jediné kromě Plzně hraje klasický muzikál?

Na Městské divadlo Brno
vzpomínám samozřejmě ráda a vlastně jen vzpomínat nemusím, jelikož tam stále nějaké
inscenace hraji, ačkoli za poslední dobu jen velmi málo. Brno je opravdu velkou
klasickou divadelní scénou a tato zkušenost je jistě přínosná. Ale já se
nebráním ničemu a hlavní je pro mě určitá tvůrčí a životní volnost, svoboda. Proto
mi velice vyhovuje hrát v různých divadlech a pohybovat se v různých kolektivech.
Tak se cítím nejvíc svá.

 

Co je pro
vás opravdu klasika, kterou si ráda dopřejete?

Ranní
káva do postele. (smích) Ale pravděpodobně jste měla na mysli divadlo. Tedy
Shakespeare. 

 

 

Pražská
divadla jsou trochu jiná. V čem podle vás?

Praha
vždy podléhá většímu mediálnímu tlaku, s tím člověk musí počítat. A taky z toho
důvodu například vaše úspěšnost na konkurzech do muzikálových produkcí nemusí
být vůbec závislá jen na tom, co umíte. Ač i zázraky a výjimky se samozřejmě dějí.
Ale obecně má Praha daleko větší konkurenci, je pestřejší v rámci nabídky i
poptávky logicky. Ale to mám ráda. „Velký svět“, myslím největší v této „malé“
republice. Ač divadlo je vždy prostě buď dobré, nebo méně dobré. A to platí
úplně všude.

 

Co vám vždy
z představení nejvíce utkví?

Asi určitá
pravda, upřímnost. Ať ji zacítím skrze slzy, humor… Ráda se upřímně bavím, směju,
pláču. Ale na to má každý z nás jiný „spouštěč“. (úsměv) Obecně ráda
vidím jakékoliv dobře odvedené představení.

 

Vyžaduje
divadelní role jinou přípravu než televizní?

Určitě.
Ta příprava je samozřejmě daleko obsáhlejší, už proto, že divadlo je zkrátka
velmi komplexní záležitost. Samozřejmě v některých případech herec i pro roli
do filmu či seriálu musí opravdu hodně udělat, i když myslím, že tady u nás to
není až tak běžné. Mám na mysli, že byste třeba kvůli roli přibrala třicet kilo
či pracovala na řečové vadě či dialektu. Na divadle je přece jen ta koncentrace
na vaši proměnu do postavy větší, hlubší. Komplexnější.

 

Čím vás
oslovil muzikál IAGO Janka
Ledeckého, do kterého jste angažovaná?

Janek je
pro mě záruka něčeho, co mám ráda. Jazyk, jakým píše svá muzikálová díla, je mi
blízký, a pokud se mi podaří ztvárnit Desdemonu tak, jak by měla vypadat a jak
si ji on představoval, tak strašně ráda řeknu, že tomu, jak píše, i opravdu
rozumím. (úsměv) A navíc Shakespeare samozřejmě. Ač klasický příběh,
jde mi mráz po zádech z té aktuálnosti jeho pohledu na lidi a svět. Navíc
trochu rebelským a odvážným pohledem Janka, to mám ráda! Moc se těším!

 

Váš životní
partner je také váš herecký partner. Jak se vám kloubí spolupráce?

V rámci
jednoho představení jsme se téměř před čtyřmi roky potkali a zatím se celkem
vídáme. (smích.) Poté
jsme spolu hráli v dalším projektu, ryze činoherním. A teď to vypadá na opravdu
pěkné setkání, které bude jednak partnerské i v rámci jeviště, ale navíc i
muzikálové. Těšíme se. Není pro nás běžné spolu hrát.

 

Podle scénáře
dojde v ději k dramatu. Jak jste stavěná na dramatické role?

No, vypadá
to, že asi dobře. (smích) Dle postav, které aktuálně hraji. Mám opět nějaké
„umírací“ období. Jako na Matu Hari v divadle Broadway na mě míří z pušky dvanáct
mužů – v reálu se trefili jen tři, ovšem Matu zranili smrtelně. A Desdemona? Myslím,
že všichni víme, že chudinka taktéž neskončí dobře. Jednou zastřelená, jednou
uškrcená… Třeba přijde zase i ryze komická postava, uvidíme. Užívám si každou
roli.

 

S kým
dalším je pro vás zajímavé spolupracovat?

S
kýmkoli, kdo dělá dobře svoji práci!

 

Jak pracujete s trémou?

Trémou
jsem nikdy nijak výrazně netrpěla. Jediné větší pnutí je ta zodpovědnost. Ale
pokud je představení dobře nazkoušené, nemám velký důvod, aby se mi klepala
kolena. Většinou už se těším na diváky.

 

Může vám v rámci nervozity nějak pomáhat zpětná vazba publika?

To je velice zavádějící. Není příliš dobré brát diváka úplně vážně, myslím v reakcích. Můžete si postavu zavést úplně jinam. Ač samozřejmě vždy je příjemné cítit, že je divák s vámi, a ne proti vám. (úsměv)

Foto: Lenka Hatašová

 

Do jaké
míry se vám v životě plní vaše sny – umíte si správně přát?

To je
krásná otázka. Moc se snažím přát si správně a pracuju na tom. Umět snít je pro
mě důležité. Už jen to, že si člověk správně zformuluje, co by vlastně chtěl,
je krok k tomu, že se to může splnit. Vrací vás to do světa, kde je vše možné,
a ač realita mnohdy vypadá úplně jinak, máme vždy zase možnost zapřát si, něco
pro to své přání udělat a dát všemu novou šanci, novou energii. A to je něco,
co nám nikdo nemůže vzít. Několik snů už se mi splnilo a věřím, že jich ještě
mnoho splněných bude!

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Vytvořeno ve spolupráci s Českým muzeem hudby www.nm.cz

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení: Atelier Filandr

Korektura textu: Alžběta Strnadová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz