Vlaďka Řepková Bahenská – modelka a zakladatelka občanského sdružení

Že
se mediální obraz často nemusí shodovat s realitou, je evidentní na příkladu
Vlaďky Řepkové. Pokud si s ní máte možnost promluvit osobně, zjistíte, že
se jedná o docela jiného člověka, než je nám médii mnohdy prezentováno. I když
se Vlaďka ani modelkou stát nechtěla a sama se za ni nepovažuje, její
zkušenosti v tomto oboru jsou bohaté a zajímavé. Nyní se však plně
zaměřuje na své občanské sdružení Vlaďka DĚTEM, do kterého dává duši, srdce i
energii. Když se zápalem mluví o své práci ve sdružení, uvědomíte si, o jak
výjimečného člověka se jedná.

V jaké
fázi svého života jste se rozhodla začít se věnovat modelingu?

V podstatě to ani
nebylo mé rozhodnutí. Celkově se to přihodilo tak rychle, že jsem sama ani
nevěděla, jakým směrem se to vlastně dál vyvine. Po dívčí soutěži Miss poupě,
které jsem se zúčastnila ve čtrnácti letech, se mě chopila místní agentura
v Litvínově pod vedením paní Jany Antonínové, která mě využívala řadu let
jako hostesku, protože na modelku jsem neměla dispozice.

 

Jaká
tedy byla cesta od hostesingu k modelingu?

Na jedné akci, kde jsem
vítala hosty u vchodu před přehlídkou, se najednou objevil návrhář Pepa Klír,
který potřeboval dívku menší postavy, která odchodí jeho model. No a vybral si
mě. (smích) Tehdy jsem šla to velké
molo ještě s Pavlínou Babůrkovou a mnoha dalšími úspěšnými dámami. A tam
to začalo. Od té doby mě Jana Antonínová stavěla na molo pokaždé. Ale modeling
v České republice je pouze převzatý výraz ze světa, český modeling se nedá
se zahraničním vůbec srovnávat.

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
jste své modelingové začátky prožívala?

Jelikož jsem byla
vhozena do vody, naučila jsem se velmi brzy plavat. Jen jsem se nikdy
nepovažovala za modelku. Nebyla to v mých očích práce modelky, ale
přivýdělek pro studující dívku bez dalšího očekávání. Nebyla jsem nikdy ta,
která by šla takzvaně „přes mrtvoly“. Nehlásila jsem se do žádných soutěží
krásy, nechodila na castingy, neděla jsem nic, za co bych se dnes musela
stydět. Vždy jsem měla hranice.

 

Jakou
radu byste dala svému mladšímu já?

Dobrá otázka. Jako
mladá jsem byla velmi hloupá, naivní a důvěřivá. Takže má rada zní: mít na
každou větší zakázku právníka, který by udělal to nejdůležitější – smlouvy.
Mockrát se mi stalo, že se něco nafotilo na podání ruky a fotky někomu
vydělávají ještě dnes, aniž bych z toho něco měla já. Takže ta rada by
byla – všechno s rozumem. (smích)

Foto: Lenka Hatašová

 

Existuje
něco, co na modelingu nemáte ráda?

Že mě lidé vnímají jako
modelku. Necítím se tak. Cítím se někdy i trapně. Modelky jsou jiné osobnosti,
ty, které pracují pro celosvětový módní trh. U nás v republice je modelka
vlastně každá – dnes i dámy, které se živily erotickým trhem, jsou modelky.
Proto se nerada řadím do skupiny „jakože modelek“. V této branži se dívka
setká s mnoha negativními zkušenostmi. Dnes jako matka vím, že se budu
hodně snažit o to, aby moje dcera šla jiným směrem.

 

Dá
se v našich podmínkách modelingem dobře uživit?

Ne. Pokud jste jako
modelka využívána pouze pro český trh, tak ne. Od osmnácti let jsem měla vždy
práci, která mi zajistila pevný a stabilní příjem. Nabídky na focení a
přehlídky jsou nepravidelné, ale složenky přicházejí každý měsíc. (smích)

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
probíhá focení? Jak dlouho trvá vaše příprava a následně samotný proces a co všechno
se při tom odehrává?

To je různé. Již
několik let fotím se stejným týmem lidí. Je to lepší, protože se známe a víme
všichni, co od sebe můžeme očekávat. Dnes, když mám dvě děti, tak nemám moc
času na celodenní focení, které jsem samozřejmě dříve absolvovala také. Dnes
fotím dvě tři hodiny včetně make-upu a vracím se zpět k rodině, tedy
v případě, když nejedu fotit mimo republiku. Příprava? Je časově vykrácena
úpravou vlasů (smích). Make-up si
z velké části dělám sama, takže to je taková desetiminutová záležitost a
styling je připravený stylistou den předem. Jelikož jsem celkově specifická,
tak velké kreace se mnou nejdou. Samotné focení je o pohybu těla a výrazu, což
se mi asi daří. (smích)

Foto: Lenka Hatašová

 

Jak
se cítíte před objektivem či kamerou?

Objektiv je pro mě
přirozený stejně jako molo. Je to parketa, kde se jakýmsi zvláštním způsobem
přepínám v někoho jiného a jsem si jistá, tedy bez pocitu strachu či
studu. Kamera je jiná. Pokud jde o rozhovor na kameru, nevnímám ji, protože
odpovídám redaktorce na otázky, ale nedej bože, když mám kameru na filmový
záběr. To ne, tam jsem nervózní, mám strach, zapomenu i vlastní jméno. Přestože
mám za sebou několik filmových štěků, nikdy jsem se toho pocitu nezbavila. Pro
to se musí člověk zřejmě narodit.

 

Jak
byste popsala vztah modelka – fotograf?

Dnes po svých, i
nepěkných, zkušenostech s fotografy vím, že dobrého fotografa je třeba si
hýčkat. V mém životě jsou dva muži, kterým věřím jako lidem i jako
fotografům. Je to vždy lepší, když se modelka s fotografem potkají i na té
lidské linii, je to jednodušší a oběma profesím se lépe pracuje.

 

Na
módních přehlídkách dostáváte vybrané modely, jak byste ale popsala svůj
vlastní styl?

Na přehlídce jsem
ramínko, které vychodí vše, co je mu přidělené, to k mé profesi patří. Můj
vlastní styl je diametrálně jiný než na mole. Protože řadu let nosím krátký
sestřih, musím mu přizpůsobit vše. Sama se nejlépe cítím v černé barvě a v
klasickém stylu nenápadné ženy, neumím nosit barvy, necítím se v nich dobře.
Jako se necítím v obnažených, výstředních, provokativních modelech.
Připadám si v nich lacině. V mém případě – méně je více.

 

Jak
vidíte sama sebe z kariérního hlediska v současné době?

Primárně se vidím jako
matka a manželka. Pak je ta další část a tou je občanské sdružení Vlaďka DĚTEM,
jehož jsem zakladatelkou. To je to jediné, čemu bych chtěla věnovat další etapu
svého života. Nárazové přehlídky a focení beru pouze jako zpestření.

 

Jak
jste se zpočátku cítila, když jste viděla samu sebe na fotkách a
v televizi?

Nijak. Jsem ten typ, co
se z toho nepomátne. Řekla bych to více hovorově, ale nesluší se to. (smích) Nikdy jsem to nevnímala tak, že
bych měla být něčím víc, než jsou druzí. Jsem stejný člověk jako vy, jako
ostatní.

 

Lidé
bývají k tomuto povolání skeptičtí, s jakými reakcemi jste se setkala
vy?

Začnu tím hezčím. Občas
se mi stane, že potkám někoho, kdo je mnou nadšený a fandí mi. Dodnes nedokážu
pochopit, jak média dokážou z nikoho udělat někoho. Necítím se být nějak
výjimečná, ale přesto se mi to stává. Moc si toho vážím, ale zároveň to neumím
uchopit. Pak jsou také případy, kdy člověk narazí takzvaně „na blba“, no a
srážka s blbem, to není o ničem – takže ztráta energie i slov. Jelikož
žijeme v Čechách, kde mezi hlavní charakterové vlastnosti patří závist a
zloba, tak člověk na negativa narazí v jakékoli profesi.

 

Jak
vnímáte konkurenci v českém modelingu?

Nevnímám. V tom českém
malém rybníčku jsem natolik odlišný typ, že své klienty mám stále, takže i
práci.

 

K práci
modelky patří i péče o tělo. Jak na sobě v tomto směru pracujete?

Nemám pro vás odpověď.
Nemám ani čas se starat. Jednou za dva měsíce si dojedu na kosmetiku, dvakrát
za měsíc za mnou přijede kamarádka kadeřnice na kávu a zastřihne mi vlasy.
Nehty si jako manikérka dělám sama. Jestli čekáte, že mám nějakou pohybovou
činnost, tak nemám. Teď před nedávnem jsem akorát začala znovu trénovat
latinsko-americké tance, už jsou za mnou tři tréninky. Dieta a pohyb jsou moje
děti.

 

Je
nějaké focení, které vám speciálně utkvělo v paměti?

Focení kalendáře
s mým manželem. Bylo velmi emotivní a zároveň kreativní a celkově jiné. Ovšem
focení jako takové mi v mysli vždy zůstává, protože ty fotky často vidím a
pokaždé si vzpomenu.

Foto: Lenka Hatašová

 

Vnímáte
v dnešní době předvádění modelů jako práci, nebo jako zábavu?

Jako odreagování, i
když zároveň jako práci, protože to beru zodpovědně. Ale i jako zábavu, protože
jednou za čas potkám kamarádky, které opravdu ráda vidím. Celkově bych to
nazvala příjemným dnem.

 

Jak
se podle vás modeling proměnil od dob, kdy jste začínala?

Řekla bych, že je vše
stejné. Jen se o tom více mluví a píše. Začínala jsem na plesech, v klubech
a tak různě za tři sta korun. Dnes je to stejné, jen se vyhýbám klubům, tam už
v mém věku asi nemám co hledat, a pracuji za několik tisíc. S přibývajícím
věkem jsem začala chodit i velké molo a to si dodnes umím užít.

 

Co
vše vám tato profese dala a vzala?

Dala mi možnosti,
zkušenosti, přátele, parodoxně mě rozvedla, zároveň znovu vdala. To vše je
spojené v tom, co mi dala. Co mi vzala? Soukromí, to ostatní jsem uměla
uchopit a zbavit se toho.

 

Jak
se díváte na trend plus size modelek?

Velmi pozitivně, sama
jsem začínala téměř se šedesáti kily – byla jsem ženská. Dnes jsou modelky
hubené a často jsou to anorektičky či bulimičky, což není v pořádku.
Myslím si, že právě některé plnější tvary působí v celkovém dojmu sexy a
žensky.

 

Profese
modelek je limitovaná věkem, jak se s tímto faktem vyrovnáváte?

(smích)
Tahle otázka snad ani není pro mě. Jsem spokojená sama se sebou, mám se ráda
taková, jaká jsem, a přirozeně stárnu. Mám ve svém životě asi jiné priority,
než být celý život mladá a krásná. Nebudu, a to je v pořádku, člověk je
s přibývajícím věkem krásný jinak.

 

Dá
se říci, že jste se díky své profesi zařadila mezi české celebrity…

To je další smutný
příběh. Celebrita…

 

Čím
vás toto prostředí překvapilo?

Co mě překvapilo je, že
nic není tak, jak se zdá z časopisů a z obrazovek, všechno je hra. Většina
věcí je přizpůsobená čtenářům. Senzace, spekulace, problémy, rozvody, pomluvy,
lži… Taková malá zoo. Celebrity na sebe volají novináře samy a pak na večírku
vyprávějí, jak je všichni sledují. (smích)
Nevím, jsem z toho kolotoče venku a vůbec mi to nechybí.

 

Jak
myslíte, že média vnímala a prezentovala vás?

Já jsem pro média byla
jen to ramínko, kterému to slušelo. Pak jsem si po kojení nechala zmenšit prsa,
ale pro média jsem sexbomba, která si nechala udělat pětky… Poté jsem se
rozvedla, protože jsem to tak cítila, ale bylo to prezentováno tak, že jsem
opustila chudého hokejistu a rozvedla si bohatého fotbalistu. To čtenáři chtějí
číst, tohle jsem pro čtenáře já, ale neřeším to, protože jsem to přestala
sledovat. Jsem máma, která se stará o své děti. Byla jsem šest let patronkou
nadace Rakovina věc veřejná a dnes jsem zakladatelkou svého občanského sdružení
Vlaďka DĚTEM, snažím se pomáhat hemato-onkologickým pacientům, ale to není pro
čtenáře moc zajímavé, nějaká rakovina a prevence, proč? Je to celkově takové hořce
úsměvné.

 

Jak
fungovala spolupráce s nadací Rakovina věc veřejná?

Moje tvář byla
s touto nadací spojena krásných šest let. Nadaci Rakovina věc veřejná jsem
dostala svou tváří do podvědomí veřejnosti a po těch letech jsem, vzhledem
k tomu, jak jsem to cítila jako matka, zakotvila na dětském
hemato-onkologickém oddělení. Na základě toho jsme pak s manželem a kamarádkou
Lilian Sarah Fischerovou založili občanské sdružení Vlaďka DĚTEM, kde jsem na
základě stanov na výzkum protinádorových léčiv navázala a zaměřila se na dětské
hemato-onkologické pacienty a jejich rodiče.

 

Co
tedy bylo hlavním stimulem pro založení občanského sdružení?

Za založením našeho
sdružení byl jeden zásadní důvod – nadace Rakovina věc veřejná má ve svých stanovách
pouze výzkum nových protinádorových léčiv a laboratoř. Daří se jim a já jsem ze
srdce ráda, že jsou to naši čeští lékaři, kteří přihlašují své patenty. Proto
jsem navázala a založila sdružení, které má ve stanovách pomoc rodičům a jejich
nemocným dětem a zároveň pomoc českým hemato-onkologickým oddělením s
humanizací oddělení jako takových. Můj veškerý čas zabírá zajišťování financí a
partnerů. K tomu se snažím co nejčastěji realizovat návštěvy dětí již na
čtyřech hemato-onkologických odděleních v republice a to je též časově
náročné… Ale ta děcka jsou pro mě takový motor, že to za to stojí… Není nic
krásnějšího, než když otevřete dveře a děti vás vítají a s úsměvem vás obejmou.
Stejné je to pak s rodiči, sestřičkami i lékaři. To je ta odměna, která
zahřeje.

 

Práce
pro sdružení musí být psychicky náročná. Jak se s tím vyrovnáváte?

Ani sama nevím. Celou
mě to pohltilo a tuto problematiku a děti už neumím ignorovat. Začátky byly
kruté, pokaždé jsem plakala a třeba týden jsem se nedokázala vrátit zpět do
svého života. V posledních měsících těhotenství, s druhým dítětem,
jsem nemohla za dětmi jezdit vůbec, ale po porodu jsem se stabilizovala a dnes
jezdím každý měsíc, případně každý druhý měsíc, podle času a možností. Lékaři,
sestřičky, rodiče a děti jsou tak skvělí! Dodávají člověku energii, motivaci a
chuť za ně bojovat. Teprve až tam člověk dozraje a pochopí, co je život a co
jsou opravdové starosti, a všechno přehodnotí. Občas bych tam zavřela naši
vládu, aby si politici uvědomili, do jaké situace se mohou dostat rodiny, když
jim onemocní dítě. Jsou to smutné příběhy a já před těmito lidmi smekám.

 

Jaký
mají lidé v Čechách vztah k nadacím?

Ještě stále je mnoho
úspěšných lidí, kteří se do benefičních projektů rádi zapojí a svou účastí nadacím
či sdružením pomohou. Lidé přijdou a podpoří dobrou věc. Myslím si, že nás je
ještě pořád hodně, nás, kteří se snažíme pomoci tam, kde je to zapotřebí. A to
je dobře.

 

Co
vám osobně práce ve sdružení přináší?

Dobrý pocit. Využila
jsem té umělé bubliny „celebrita“ a vydala jsem se cestou, na níž mě lidé
vnímají jako značku „Vlaďka Erbová“. Ta mi pomáhá k tomu, aby lidé věděli,
že mohou pomoci také. Otevírá mi dveře u partnerů, kam chodím osobně žádat o
peníze či jinou pomoc. Dala mi možnost být lepším člověkem, když jsem si
uvědomila, že pokud můžeme, tak bychom měli pomoci všichni, protože nikdo
z nás neví, co nás čeká. Rakovina, leukémie…

 

Máte
ve spojitosti se sdružením nějaké přání?

Aby náš systém byl
v pořádku, pak by nemusely být ani nadace, ani sdružení.

 

Děkuji
za rozhovor.

 

 

Text:
Petra Kuncová

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Korektura textu:
Vladana Hallová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz