Můžeme
s jistotou hovořit o velmi disciplinovaném sportovci, jehož tvrdá a
cílevědomá touha po vítězství byla odměněna celou řadou významných ocenění.
V jeho sbírce najdeme šest zlatých a tři stříbrné medaile
z mistrovství světa, jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili z letních
olympijských her. Letos svoji profesní kariéru vrcholového sportovce ukončil a
přijal pozici vedoucího trenéra v Armádním
sportovním oddílu vodního slalomu DUKLA v Brandýse nad Labem
Foto: Lenka Hatašová
Doma už
máte pěknou sbírku ocenění. Kde mají své místo?
Za dlouhou
dobu naší závodní kariéry jsem těch ocenění posbíral docela dost, to je pravda.
Uložena jsou v krabicích ve skříni. (smích)
V roce 1996
jste začal svoji medailovou kariéru. Máte povinnost někam medaile brát, nebo je
to jen na domluvě?
Povinnost ne.
Většinou to je na požádání do různých rozhovorů pro televizi, nebo na focení do
časopisů.
Jsou
s medailemi spojené nějaké pověry?
Třeba že se medaile
nemá dávat na krk někomu jinému? To budou asi jen povídačky, na které nikdo
nevěří. Mnohdy je takové zapůjčení skvělý nápad. Jako třeba ten, kdy jsme na
jednom z profesních setkání vašeho magazínu spolu s ostatními
medailisty zapůjčili čtrnáct medailí moderátoru Petru Vichnarovi, abychom mu
připomněli čtrnáctery olympijské hry, které moderoval. Letos oslavil šedesátku
a byl to pro něj určitě nezapomenutelný dárek.
Foto: Lenka Hatašová
Kdyby se
stalo, že se medaile ztratí, je šance získat její duplikát, nebo medaili náhradní?
To asi ne.
Ztrácet ji, abych to vyzkoušel, radši nebudu.
Jsou nějaké
dané parametry, které musí sportovec splňovat, nebo naopak indispozice, které provozování
tohoto sportu vylučují?
Žádné dané
parametry sportovců nejsou. Sportovci v našem sportu mohou být velcí,
malí, tlustí i tencí. (úsměv)
Lodě před
závody procházejí kontrolami. Na co jsou zaměřené?
Kontroluje se
jejich váha, délka a šířka. Jestli je loď hodně nosná, má spíš kulaté nebo
ploché dno, to už je jedno a je na každém závodníkovi, na jakém typu lodě se mu
dobře jezdí. Před každým závodem se také z důvodu bezpečnosti kontrolují
přilby a vesty.
Foto: Lenka Hatašová
S jakým
sportem má kanoistika technickou podobnost?
Aby člověk
v tomto sportu mohl uspět, musí v sobě v určitém poměru spojit
technickou, fyzickou, psychickou a taktickou připravenost. Tento sport rozhodně
patří k technicky náročnějším. Nezanedbatelná je ale i fyzická kondice. Pokud
bych měl slalom na divoké vodě přirovnat k jinému sportu, zátěží by byl
podobný asi běhu na 800 metrů, technickými požadavky možná krasobruslení.
Jakým negativním
zdravotním následkům se kanoisté vystavují?
Vykloubení
ramene, bolesti loktů a kolen. Každý sport, který se dělá vrcholově, přináší
nějaké zdravotní problémy nebo zranění… Na druhou stranu – člověk, který
sportuje, je na tom zdravotně mnohem lépe, než člověk nesportující.
Jak dlouho
vydržíte v lodi, ve které není téměř možné se hýbat?
Nejhorší to je
v zimě, když z lodě při tréninku nevylézáme a člověk je více oblečen.
To v lodi vydržím hodinu a pak se učím znovu chodit. Protože v lodi
klečíme, odkrví se nám nohy a pak nejdou narovnat. Většinou si po takovém
tréninku připadám jako stařeček s obrnou. Lepší to je v teple, když
po každé jízdě z lodě na chvilku vysedneme.
Musíte
pravidelně podstupovat nějaká povinná lékařská vyšetření?
Každoročně
podstupujeme vyšetření EKG a zátěžové testy, zdravotní prohlídky. V tomto
směru jsme kontrolováni dostatečně. Také se k tomu připojují antidopingové
kontroly. Na Antidopingový výbor ČR musíme na období tří měsíců předem hlásit,
kde každý den budeme k zastižení pro případnou kontrolu.
Foto: Lenka Hatašová
Jaké
inovace v kanoistice zaznamenáváte?
Ve své patnáctileté
sportovní kariéře jsem několik změn zažil. Co se týká materiálu,
s Ondřejem Štěpánkem jsme začínali na lodi dlouhé 458 cm, od roku 2005 se jezdí
na lodích dlouhých 410 cm. V letošním roce se snížila váha deblkánoe
z 15 na 13 kg. Dvě změny jsme prožili také v oblasti závodění.
Nejdříve se do výsledku závodu započítávala lepší jízda ze dvou, po OH
v Sydney se začaly obě jízdy sčítat a od roku 2009 se jezdí pouze na jednu
finálovou jízdu.
V čem
se takové zkrácení lodí promítlo do jejich jízdních vlastností?
Zkrácením
délky se lodě staly mnohem obratnější. Na závodech se staví obtížnější tratě,
což je zajímavější pro diváky. Je to podobné asi jako carvingové lyže
v lyžování.
Fot: ČTK/Koller Jan
Sám si loď
zřejmě nevylepšujete? (úsměv)
Sám si na to
opravdu netroufám. (smích) Ale ve
spolupráci s výrobcem lze některé úpravy provést.
Jak moc
musíte do sportu investovat vy sám?
Do svého
vybavení naštěstí investovat nemusím. Velkou část materiálu hradí náš oddíl DUKLA,
a když člověk pronikne do světové špičky, další vybavení většinou dostane od
výrobců, pro které to je dobrá reklama. Kanoistika není úplně levný sport.
Deblkánoe, na které závodíme, stojí 80 000 a pádlo kolem 6 000 korun.
Foto: Lenka Hatašová
Také jste
čerstvě usedl do manažerské pozice, je to tak?
Po letošní
sezoně, kdy jsme s Ondřejem Štěpánkem ukončili závodní kariéru, působím
v DUKLE Brandýs jako vedoucí trenér. Takže budu muset zasednout i na židli
k počítači, ne jen do lodi. Čeká mě více kancelářské práce, pravda.
Bude to jistě
o něco pohodlnější, hlavně kvůli teplotním rozdílům…
Ty teplotní
rozdíly jsou někdy docela drsné. Nemám rád studenou vodu. Ale je pravda, co
říká trenér, že jim je na břehu větší zima, protože se nehýbou. My se i
v zimě na vodě zahřejeme. Vypadá to divně, ale je to tak.
Jak se
takové otužování promítá ve vašem životě v tom pozitivním smyslu slova?
Nevím, jestli jsem
odolnější, ale asi nemám z těch změn takové šoky, jako mnozí mohou mít.
Co vám
tento sport přinesl po duševní stránce?
Řekl bych, že
dokážu přijmout prohru, ale nemám ji rád. (úsměv)
A mám chuť být nejlepší i v jiných oblastech života. Myslím si, že
nejsem úplný perfekcionalista, ale nesnáším, když někdo svou práci odflákne.
Vážím si toho, co všechno jsem kolem sportu zažil a jaké lidi poznal. Je to kus
života. Měl bych říkat byl, protože
v mých čtyřiatřiceti letech je akorát tak čas se vrcholovým sportem
rozloučit. Alespoň z pozice sportovce ano. Nyní budu mít své příležitosti
jako trenér.
Foto: Lenka Hatašová
Nepřekvapuje
vás, že se do tohoto sportu pouštějí ženy?
Kanoistika na
divoké vodě je tak trochu sportem pro otrlé. Pro ženy je ještě náročnější v
tom, že závodí na stejné trati jako muži. Ale beru jako přirozenou věc, že
holky u vody vždycky byly.
Mohou spolu
v lodi závodit muži i ženy?
Jezdí se i
závody, spíše takové „sranda“ závody, kde startuji smíšené posádky. Je to
vyloženě o zábavě. Dříve se v kategorii C2mix závodilo i na mistrovství
světa. Možná přijde doba, kdy se tato kategorie zase vrátí.
Na co byste
se ve své nové pozici rád soustředil?
Především se
snažím zasadit o to, aby naši nástupci měli pro sportování důstojnější zázemí,
než jaké jsme měli my. Potom samozřejmě musíme sportovcům vytvořit takové
podmínky, aby chtěli za DUKLU závodit a také aby pronikli na přední příčky
v hlavních závodech sezony, jako jsou ME, MS nebo OH.
Jak lze k tomuto
sportu motivovat mladé lidi?
Já bych to
vzal trochu z druhé strany. Nebudu mluvit o DUKLE Brandýs, kde působí
profesionální sportovci, ale o oddíle, kde jsem s kanoistikou začínal
a kde nyní pomáhám s tréninkem dětí. Motivoval bych je tím, že u vody je
super parta, že to je v létě ten nejkrásnější sport, jaký mohou dělat. Pak už
je jen na dětech, jak moc budou samy chtít uspět.
Foto: Lenka Hatašová
Je velká
konkurence kajakářů?
Ze všech kategorií, ve kterých se ve slalomu
závodí, je konkurence mezi kajakáři největší. Je to dáno tím, že většinou
všechny děti začínají na kajaku, takže startovní listina kajakářů je
nejobsazenější. Na světových soutěžích to došlo již tak daleko, že dva bývalí
mistři světa na kajaku Francouz Fabien Lefèvre a Ital Stefano Cipressi,
pravděpodobně kvůli obrovské konkurenci v kajaku, začali závodit také na singlkánoích.
Která země
je v kanoistice nejrozvinutější?
Řekl bych, že
to bude Francie. Je to velká země, která má dostatek krásných alpských řek a
kanoistika je tam téměř národním sportem. Podpora státu je obrovská a také, co
se výsledků týká, patří Francie mezi nejúspěšnější země.
Překvapují
vás některé země v kanoistice?
Malajsie,
Venezuela, Turecko. Jsou to země, kde s vodním slalomem začínají, jejich
závodníci zatím nemají šanci projít z kvalifikace do semifinále, ale
v Praze na MS 2013 startovalo hned několik jejich lodí.
Jaký je váš
vztah k přírodě?
Velmi kladný,
ale tento sport se stále víc přesouvá do měst. Kvůli infrastruktuře. Například na
Lipně už závody typu SP, ME, MS uspořádat nejdou.
Foto: Lenka Hatašová
Můžete
trénovat i mimo řeku?
Co se týká
jízdy v lodi, veslaři i rychlostní kanoisté mohou využívat jízdu na
trenažérech. Nám ty vlny a změny směru jízdy moc nasimulovat nejdou. Na divoké
vodě je to spíše o postřehu a reakci na to, když vám loď zrovna nejede podle
plánu. V různých situacích musíme umět zvolit optimální variantu nájezdů do
branek, správnou kombinaci záběrů. I těm nejlepším závodníkům se někdy stane,
že s nimi voda provede něco, co nečekali.
V čem
se ten faktor nepředvídatelnosti odráží?
Ve výsledcích.
Ty jsou někdy překvapivé. Stává se, že největší esa našeho sportu občas
nepostoupí ze semifinále. Závody ve vodním slalomu jsou někdy trochu loterie. (úsměv)
Děkuji za
rozhovor.
Text: Michaela
Lejsková
Foto: Lenka
Hatašová www.lenkahatasova.com
Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.com
Korektura
textu: Vladana Hallová
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz