Autor se narodil 3. září 1954
ve Vyškově, takže v příštím roce oslaví své šedesátiny – a ke svému
jubileu by si přál vydat další knihu. Přivedl na svět čtyři knížky pro děti,
rovněž i jednu divadelní hru, opět pro dětského diváka. Aby se jeho publikace
rozlétly po světě, nepotřebuje být v žádné spisovatelské organizaci. Je
pyšný na to, že se jeho literární tvorba objevuje i na Gibraltaru, kde sice
mnoho lidí není, ale jeho knížky ano.
Můžete se zmínit o svém
dětství?
Vyrostl jsem na vesnici, jako čtvrtý v pořadí z celkem
šesti bratrů. Maminka nám brzy onemocněla, a tak jsme museli všichni doma hodně
pomáhat, a to i v pracích, které spíš příslušely děvčatům. Ta se v naší
rodině bohužel nenacházela. Ve škole jsem se učil velmi dobře a vždycky mě
mrzelo, že nemohu studovat, protože jsem si to zkrátka nemohl dovolit. Maturitu
jsem pak zvládl až ve svých dvaatřiceti letech.
Jak jste prožíval vpád okupačních vojsk v srpnu 1968?
Ve čtrnácti letech jsem sledoval zprávy o dění v naší zemi.
Vím, že měli všichni velký strach z dění kolem i z budoucnosti. Myslím,
že si tenkrát Rusové nenapravitelně pošramotili profil.
Kdy jste přečetl svou první knížku?
Určitě to byly Pohádky Boženy
Němcové. Knihu dostal na Vánoce jeden z bratrů. I když v naší rodině
logicky chyběly peníze, tak jsme pod vánočním stromkem každý svoji knihu našli.
Pohádky, ať v knize, nebo filmu, mám nejraději dodnes.
Čím vším jste byl, než jste se stal spisovatelem?
Nejprve vyučený zámečník, po maturitě jsem se stal vedoucím
výrobního střediska. Pak přišel listopad 1989
a já ještě deset let vykonával
funkci technika, následně u jiné firmy seřizovače, kde jsem po pěti letech
vlivem prostředí vážně onemocněl. Nemoc mi vzala profesi, celý život se kamsi
propadl a tehdy se zjevila berlička pro život – psaní. Čas pak proměnil
krásného koníčka v obrovskou kobylu.
Je psaní knížek pro děti velká řehole, nebo i radost současně?
Ano, píši hlavně pro děti, nejraději ve verších a dost si dávám záležet na tom,
abych psal jazykem srozumitelným a spisovným, aby mé vyjádření mělo logický a
nevynucený rým. Přitom pro děti je zvlášť důležitý rytmus. Děti jsou naprosto
přímočarými kritiky, a tak psát pro děti je dost obtížné, což mi zcela jistě
potvrdí každý, kdo pro děti psát zkusil. Možná právě proto je můj celkový styl
sdělení psaním pro děti dost poznamenán. Ale psaní je přece obecná schopnost
umět používat i tvarovat slova naší krásné řeči a co nejvýstižněji pojmenovat
to, co chce autor čtenáři ve svém díle sdělit, ať dětem, či dospělým.
Jste autorem dětských knížek, můžete je letmo přiblížit?
První kniha se jmenuje Dívej se kolem. V ní čtenáře vybízím k rozhlédnutí
kolem sebe. Aby viděli svět takový, jaký ve skutečnosti je, bez přihlouplých
pokémonů a podobného balastu, který je sice populární a žádaný, ale dětem kromě
násilnických zápletek nenabídne nic, co by děti kultivovalo či vychovávalo.
Hospodář
Veverka
si velmi ráda
ořechy na zimu střádá.
Ve spíži má ořechů,
plno – téměř po střechu.
Nikde
se však nepochlubí,
jak pěstuje mladé duby,
když žaludy vyhledá
a schová je, kde se dá!
V zimě
ji hlad vyžene,
stěží na skrýš vzpomene!
Ze žaludů pučí mlází,
co veverka nechtě sází.
Napomáhá
tedy tomu,
že je v lese více stromů,
a tak je z ní malý hajný,
pracovitý, ale tajný.
Další kniha se jmenuje Pěkně podle abecedy. Vydalo ji nakladatelství Sun. Tato kniha napomáhá dětem při výuce
čtení a mluvení, místy až s logopedickou obtížností. Například:
Šš
Šnek vyšplhal
na šišku,
z šišky špitl na myšku:
„Se šiškou
jsem vyšší
než nejvyšší z myší.“
Třetí knížku vydala Mateřská a Základní
škola v Březové, v ní jsou říkanky o všem živém, co mohou děti na
vesnici potkat. Zvláštností této knížky je, že ji malovaly děti ze školy
v Březové.
Cukrářka?
Hrdlička,
když volá „cukrů“,
mívá plno cukru v kufru,
všechno kolem cukruje,
prý dost cukru v kufru je!
Zatím poslední a velmi čerstvou
novinkou se staly Prapověsti naše s trochou
vtipné kaše. „Zlí jazykové“ sice tvrdí, že vtipné kaše tam není trocha, ale
celé lopaty, ale skutečné posouzení nechám na samotném čtenáři. Protože málokdo
dnes bude číst obsáhlé texty pana Jiráska, tak jsem jeho pověsti přepsal
odlehčenou a úsměvnou formou do veršovaného vypravování. A možná se na základě
tohoto odlehčeného sdělení někteří čtenáři k jeho původním pověstem i
vrátí a přečtou si je.
Prolog
Podle
knihy Jiráskovy
píši příběh zcela nový
a mnohé, co bude čteno,
je v něm značně nadlehčeno.
Téma
jsem však neopustil,
otěž fantazii pustil
s vírou, že jsem nedopustil,
abych do vás bludy hustil.
Možná
ale pro kritiky
či vážené historiky
vznikne zcela jiný spor,
zda mám smysl pro humor.
Zvlášť
když výklad pověstí
mívá různá rozcestí,
a tak stejně nevypoví,
jak to všechno bylo – kdo ví?
Jedna z vašich knih se ocitla až za Gibraltarem…
Nejen tam. Vím, že některé moje knížky jsou až v Austrálii,
Chile, USA, Kanadě, Mexiku, dokonce i ve Venezuele. V Evropě snad ve všech
zemích. Především tituly Pěkně podle abecedy a Slovní hrátky se zvířátky. České
babičky chtějí, aby jejich vnouče umělo česky. Docela mě překvapilo, že svoji Abecedu jsem
našel na internetu i v jedné knihovně v Bulharsku.
Napsal jste dokonce divadelní hru pro děti.
Ano, napsal. Divadélko jsem nazval Čím je skládka pro zvířátka.
V této hře se děti v roli zvířátek pozastavují nad tím, jaký je
člověk darebák, jak se chová ke zvířatům, lesu a přírodě vůbec. Celá hra je
rýmovaná, přetextoval jsem do ní i dvě písničky. Protože je
celá rýmovaná, tak ji hráli i prváci, kteří v té době ještě neuměli číst a
texty se učili odposlechem od starších sourozenců. Hra je plná ironie, parodie,
sarkasmu a podprahově nabádá děti k tomu, aby až vyrostou a začnou určovat
směr správy naší země, aby měly zakořeněno, co je pro přírodu dobré a co
špatné. Například v ní jezevec říká:
„Já
jsem starý jezevec,
že rád spím, je moje věc,
u vchodu jsem našel dekl,
ještě asfalt po něm tekl.
Chtěl
jsem utéct a v tom kvaltu
tlapkou šlápl do asfaltu.
A teď nevím, kam se schovat.
(sojka křičí): „Bude se tu asfaltovat?“
Potěšily mě názory některých
diváků, že by z tohoto divadélka mohl být pro děti pěkný naučně-výchovný
kreslený film, jenže v tomto státě mají všichni na všechno svoje lidi.
Kvalita není důležitá. Proto u nás všechno vypadá tak, jak vypadá.
Zcela určitě se během doby mění
postavy dětských literárních hrdinů. Kteří vás nejvíce ovlivnili?
Na tuhle otázku neumím jednoznačně odpovědět, ale zcela jistě to
byli hrdinové na straně dobra, co se zlem uměli pořádně zatočit.
Jaké své životní období považujete za nejdůležitější?
Vaše otázky se mi zdají čím dál těžší, ale zkusím na ně přesto
odpovědět. První důležitá věc asi je, že jsem přišel na tento svět. Další, když
jsem spojil život se svou ženou, a jsme manželé již 37 let. Bez ní bych
nebyl ani poloviční. Za další důležité události považuji narození dvou našich
dětí. Pak přišla ošklivá zlomová doba, kdy jsem onemocněl, ztratil nejen
zdraví, práci, profesi, ale i víru v budoucnost. Jenže člověk, dokud dýchá,
musí bojovat a někdy si i vytvářet „těšínská jablíčka“. Svoji nemoc jsem si
krásně ospravedlnil, protože jsem si řekl, že Bůh chtěl, abych psal, a tak mě
k tomu přinutil tím, že jsem onemocněl.
Nadneseně se tvrdí, že každý spisovatel píše neustále jen svou
jedinou knihu, byť by jich přivedl k životu desítky. Souhlasíte s tím?
Možná mnohý píše svoji jedinou knihu, pokud je nějak zahleděný sám
do sebe a snaží se své pocity na své okolí vykřičet. Já bych se však spíš držel
toho Dívej
se kolem… tedy o všem krásném kolem nás.
Neříkal jste si někdy v duchu, že by bylo krásné napsat volné
pokračování třeba Malého prince?
Pokračovat v něčem, co už někdo napsal, musí být velmi
obtížné, protože pouze původní autor měl přesné představy o dění v tom
daném příběhu. Abych byl upřímný, tak se přiznám k tomu, že od jisté doby
ani nečtu básně jiných autorů, a to z jednoho prostého důvodu: abych
náhodou, i když zcela neúmyslně, nějakým způsobem „neopisoval“.
Jste i básníkem. Vaše sbírka Pěkně
podle abecedy nabízí ke každému písmenu básničku. Mají knihovny či školy zájem
o vaše publikace?
Vím, že moji knížku Pěkně podle abecedy měly v nabídce knihovny
asi v počtu 300 výtisků, docela špatně je čtenáři vracejí, a tak je některé
knihovny klientům už ani nepůjčují domů, pouze ke čtení v knihovně. Což mě
jako autora těší, ale není v tom zlomyslnost. Na vaši otázku odpoví možná i
fakt, že jsem před měsícem přivezl z tiskárny 500 výtisků své nové knihy Prapověsti naše s trochou vtipné kaše, a i když se
neprodávají v žádném knihkupectví, tak jich už přes tři sta mají čtenáři.
I návštěvy na mém webu www.zdenekzelezny.cz drtivě
překonávají má očekávání.
Kterého ze současných českých básníků a prozaiků máte nejraději?
Hodně mohu Zdeňka Svěráka, a to hlavně díky našemu nejznámějšímu vševědci
Járovi Cimrmanovi.
Myslíte si, že dětský čtenář díky televizi a všem elektronickým
médiím nevyhyne? Že si i děti našich dětí budou brát s sebou klasickou
knížku do postele?
Ono vždycky záleží na tom, k čemu jsou děti hlavně
v rodině od útlého dětství vedeny. Také
je důležité, jaké knihy jim dáme, jestli jim čteme. Zkrátka i tady platí, že
příklady táhnou. Pokud rodiče nečtou, tak se dá logicky předpokládat, že jejich
děti budou jejich vztah ke knihám kopírovat. Také předčítání knih malým dětem
dnes spíš dělají prarodiče. Ještě bych dodal, že všichni rodiče sice chtějí pro
své děti jen to nejlepší, ale co jim mohou nejlepšího dát? Především svůj čas a
vzdělání. A základem pro vzdělání je čtení, protože jen člověk, který umí dobře
číst, snadněji získává informace. Vždyť v knihách je ukryto veškeré vědění
lidstva a při kolapsu internetů či elektrických rozvodů může být kniha pro lidi
jediným zdrojem informací pro přežití. Kniha také dává impulz fantazii a
fantazie, ta podporuje tvůrčí práci. Zkrátka věřím, že klasická kniha přežije.
Existuje nějaké literární či společenské téma, jež vás nenechá
chladným?
Co mi po změně politického systému nejvíc vadí, jsou změny v
mezilidských vztazích. Tolik závisti, nenávisti, zášti, nepřejícnosti,
chamtivosti, nelidskosti, arogance, šikany, lži, netolerance… Je mi z toho
smutno. Ani mi nikdy nedošlo, kolik špatnosti se v lidech skrývá. Pořád
věřím, že se tak jeví pouze menšina lidí a tu je víc vidět a slyšet.
Jak se díváte na členství ve spisovatelských organizacích?
Tohle posoudit neumím, protože v žádné podobné organizaci
nejsem.
Literární sny ani žádné jiné se z pověrčivosti nemají
odtajňovat předčasně. Můžete jedenkrát udělat výjimku alespoň pro čtenáře
magazínu Best of?
Velice by mě potěšilo, kdyby se některé z mých děl ocitlo ve
školních čítankách.
Příští rok oslavíte šedesátiny. Co si k nim nadělíte?
Doufám, že se mi podaří dát dohromady dost peněz, abych mohl vydat
další knihu pro ty děti, které se nedávno naučily číst. Dám si dost záležet na
tom, aby se kniha stala nejhezčí ze všech, co mi vyšly, jak vizáží, tak
obsahem.
Když zrovna nepíšete, čím se zabýváte?
V první řadě se musím nějak živit, takže chodím do práce.
Toužíte po nějaké zemi, kam byste se rád podíval a kde byste pár
měsíců rád pobýval a žil?
Napadla mě jižní Francie, ale neumím francouzsky ani slovo. Jenže nejsem cestovatel, i
když jsem jako turista dost zemí navštívil, hlavně jejich přímořské oblasti.
Možná ale přišla chvíle, kdy mě zdravotní a ekonomické možnosti přinutí si více
prohlédnout naši krásnou zem. Snad to zní jako klišé, ale je těžké popsat mé
pocity při návratu domů. Asi jako by řekl pan Werich: „Jsme doma a doma je
doma!“
Nemohu se nezeptat, s kým byste u sklenky vína propovídal
celou noc?
Těch lidí by bylo víc, ale patřil by k nim pan Karel Šíp nebo
Zdeněk Svěrák. Nejjistější však nakonec bude, když si tu skleničku dám doma se
svojí ženou.
Děkuji za rozhovor.
Text:
Vladimír Stibor
Foto:
archiv
Oficiální stránky Zdeňka Železného www.zdenekzelezny.cz
Korektura
textu: Alžběta Strnadová
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz