Lenka Vydra Šmídová – jachtařka

Trenérka jachtingu a stříbrná
medailistka z olympijských her v roce
2004 ve třídě Evropa. Především ale krásná žena s
vůlí pevnou jako skála. Nevlídné počasí ji na lodi potkávalo téměř denně,
přesto se dlouhá léta tomuto tvrdému sportu věnovala s velkou vervou.
Proplouvala mnoha vodami, až nyní proplula do vysněného mateřství. Lenka Vydra Šmídová ale svůj milovaný sport
na hřebík nepověsila. Možná, že nestojí o překonávání rekordů, ale jisté je, že
o pokračování své úspěšné kariéry stale ještě uvažuje.

 

Co vás k jachtingu přivedlo a co vás na něm nejvíce baví?

Vyrůstala jsem v Neratovicích, kde byl poměrně
velký jachtařský klub. Oba moji rodiče bývali svého času členové. Se sestrou
jsme se jako malé věnovaly jiným sportům, například gymnastice či volejbalu.
Děti našich sousedů se už jachtingu ale věnovaly, a my jsme tak vídaly
zaparkované lodičky před jejich garáží. Chtěly jsme to pochopitelně také zkusit.
Rodiče tedy vyslyšeli naše přání, a tak jsem v šesti letech začala jezdit na
vodě.

 

Zdá se to poměrně brzy, začínat s tak náročným sportem již v šesti
letech. Nemyslíte?

Ano, určitě to bylo brzo. Navíc se tehdy ani
v tak mladém věku nedalo soutěžit. Podle současných pravidel se závodit
může až od osmi let. Přece jen to není lehký sport a hrozí při něm i různá
nebezpečí.

 

Vzpomenete na svůj první úspěšný závod?

Jako dítě jsem nebyla příliš soutěžně výrazná.
Určitě jsem vyhrála nějaký závod ve své žákovské kategorii. Vzpomínám ale na
ten úplně první. Vlastně jsem moc netušila, co mám dělat, ale hlavní bylo, že
jsem dorazila zpět na břeh. Tehdy byly plachetnice velmi populární, na
krajských závodech se běžně sjíždělo až osmdesát lodí. To se dnes bohužel
nevidí.

 

Jak je to s popularitou tohoto sportu mezi mladými dnes?

Dnes se závodů účastní třeba jen dvacet lodí.
Je to poměrně drahý sport. Současný rodič se domnívá, že pokud nemůže dítěti
dopřát to nejlepší vybavení, nemá cenu se závodů účastnit a ani tento sport
provozovat. To je ovšem velká chyba, protože na vybavení v dětských
kategoriích až tolik nezáleží. Navíc dříve fungovaly oddíly, které měly nejen
vybavení, ale i prostředky na podporu dětí. Dnes už nic takového neexistuje.

 

Dlouho jste
neměla u nás žádnou konkurentku. Jak to vypadá nyní, můžeme čekat nějaký
výraznější talent? 

Je pravda, že po dobu mé kariéry jsem v podstatě u nás neměla žádnou
konkurenci. Chvíli jsem jezdila na dvouposádkové lodi s Veronikou Fenclovou,
která začala mít skvělé úspěchy na jednoposádkové lodi, ale až poté, co jsem
svou kariéru přerušila.

 

Působíte
jako žena s pevnou vůlí, přesto poněkud křehce. Jak jste tak dlouho zvládala
nápor tohoto tvrdého sportu? 

Tvrdý sport to určitě je. Je to sport, který
je závislý na přírodním živlu. Lepší jachting je v silnějším větru a silnější
vítr je samozřejmě často spojen s deštěm, chladem a nepohodlím. Jachtař tedy
musí mít opravdu velkou vůli na to, aby se každý den tomuto nepříjemnému počasí
vystavoval. Méně často je pak na vodě pěkné počasí, svítí sluníčko a vítr si
jen tak pofukuje. Někdy si opravdu říkám, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet.
I když jsem měla samozřejmě dobré vybavení, takže nemůžu říci, že by mi byla
celé hodiny na vodě zima. Přesto, nebyla to mnohdy procházka růžovým sadem.

 

Jak
vypadala vaše příprava? 

Nejdůležitější jsou pochopitelně hodiny
strávené na vodě. Příprava lodě je také velmi důležitá. Často je potřeba něco
na lodi vyměnit, otestovat či optimalizovat. To zabere obvykle asi hodinu před
vyplutím. Na vodě jsem poté trénovala přibližně tři hodiny. Protože to bylo
obvykle ve slané vodě, loď se poté musela celá opláchnout a usušit, aby se
nepoškodila. S trenérem jsme si sedli a probrali vše potřebné. Někdy jsme i
studovali video z tréninku. Na vodě totiž máme velmi omezenou komunikaci nejen
s ním, ale na dvouposádkové lodi i s partnerkou. Takový běžný tréninkový den
zabere šest hodin v terénu. Vedle toho se samozřejmě musíme starat o svou
fyzičku.

 

Ve kterých
vodách jste nejčastěji trénovala?

Obvykle se tréninky směřují do míst, kde se
uskuteční důležitý závod. Pokud se koná olympiáda v Austrálii, trénujeme celý
rok převážně tam. Každá voda má svá specifika a zvláštnosti, jak teplotní, tak
povětrnostní. Třeba olympiáda v Číně byla pro nás velice složitá a náročná na
trénink. Trénovali jsme tak například i ve Slovinsku, které bylo pro nás mnohem
dostupnější a navíc byla voda i hodně podobná.

 

Která z vod
vám učarovala nejvíce?

Tam, kde jsem to měla nejraději, jsem bohužel
příliš často nemohla trénovat. Mám ráda sluníčko a teplou vodu, a tak ráda
jezdím v Karibiku či v Austrálii. Také Nový Zéland je úžasný.

 

Jak vaše vybavení do všech těchto vzdálených destinací
cestuje? 

Přeprava lodi je poměrně komplikovaná
záležitost. Při trénincích v Evropě si většinou vozíme lodě na vlecích za auty,
ty menší plachetnice se vejdou i na střechy větších a silnějších automobilů. Na
vzdálenější destinace jsem si často objednávala řidiče, který můj vůz s těžkým
vlekem s motorovým člunem a plachetnicí odvezl na místo závodu, a já jsem
letěla letadlem. Samozřejmě, že tato varianta je finančně náročnější a ne každý
jachtař si to může dovolit.

Do zámoří se musí plachetnice a motorové čluny, nutné pro trenérské zázemí, naložit do kontejneru a poslat lodní dopravou přes oceán, což je zase poměrně časově náročné a musí se to plánovat několik měsíců dopředu.

 

Vše kolem vašeho sportu se zdá neskutečně nákladné. Jak
se to vše dá financovat a dá se tím zajistit na život? 

Když mi bylo osmnáct let, tak jsem tenkrát
ještě na psacím stroji psala dopisy sponzorům a rozesílala je všude možně.
Osobně jsem i obcházela možné sponzory. Měla jsem sice velkou podporu z rodiny
i ze svazu, ale to pochopitelně na takový sport nestačilo. Když se dostavily
výsledky, bylo to o něco lepší, stala jsem se známější. A posledních deset let
mé kariéry jsem již byla plně zastoupena agenturami, které všechny tyto
sponzorské záležitosti zařizovaly za mě. Tím jsem se samozřejmě mohla více času
věnovat svému sportu.

 

Začala jste jako individuální
závodnice a později jste se stala týmovým hráčem na dvouposádkové lodi. Co je
na tom lepšího? 

Je to takový
dá se říci přirozený vývoj jachtaře. Těch důvodů ale bylo více. Původně jsem
jezdila na jednoposádkové lodi třídy Evropa. Měla jsem za sebou tři olympijské
kampaně, Atlanta, Sydney a Athény. Bohužel ale tuto olympijskou třídu zaměnili
za jinou, Laser Radial, kterou jsem si vyzkoušela a zjistila jsem, že taková
loď absolutně není pro mě a že by to byl obrovský krok zpátky. Třída Radial
byla neúměrně fyzicky náročnější, byla potřeba větší váha. Bylo to vše spíše o
síle než jakési finese. Nebavilo mě to a chtěla jsem novou výzvu. A tak jsem
přešla na dvouposádkovou.

 

Podle čeho si vybíráte druhého člena posádky?

Na lodi jsem měla celkem tři
dámy. Měřítkem samozřejmě byly především jachtařské zkušenosti, fyzička a
lidský faktor. Například Elizabeth Kratzigová byla
původně moje trenérka, než jsme začaly závodit. Vyvstal ale problém s
rozdílnými národnostmi. Musela jsem tedy hledat dál. Zpočátku jsem si nepřála
Češku, protože jsem věděla, že u nás nikdo na takové úrovni není. Štěstí mi ale
přálo a potkala jsem Veroniku Fenclovou, která se sice musela mnoho věcí
doučit, ale zažily jsme spolu úspěchy. Vždy jsme se umisťovaly do desátého
místa ve světovém poháru. A s Lenkou Mrzlíkovou jsme
také měly skvělé výsledky, i když kvůli našemu závodění musela hodně přibrat.
Na pozici kosatnice na lodi je totiž potřeba kolem sedmdesáti kilogramů.

 

Jak dlouhá byla vaše závodní sezóna?

V Evropě
začíná obvykle sezóna v březnu a končí v říjnu. Pokud se ale vrchol sezóny koná
například v prosinci v Austrálii, pak se samozřejmě sezóna protáhne.

 

Rozbouřené moře může být nebezpečné. Bála jste se někdy při závodě či tréninku?

Určitě. Strach či obavy jsou ale obvykle spojené s tím, zda má jachtař natrénováno. Se zkušenostmi také strach ustupuje.

 

Jak dlouho se dá jachtingu věnovat na vysoké úrovni?

Poměrně
dlouho. Můj známý například získal zlatou olympijskou medaili ve čtyřiceti osmi
letech. Ovšem s rodinou se tento sport těžko kombinuje. Neustálé cestování bývá
velmi časově a organizačně náročné.

 

Kdy se nejvíce projeví kvalita
jachtaře v závodě, při silném větru, nebo naopak bezvětří? 

Oboje je náročné, silný vítr na
fyzickou kondici a slabší vítr spíše na psychickou kondici, koncentraci a
celkovou šikovnost. Ti nejlepší jachtaři umí samozřejmě jezdit v obou
extrémech.

 

Měla jste někdy ambice vytvořit třeba nějaký světový rekord anebo přeplout sama Atlantik? 

Ne, takovou touhu jsem nikdy neměla. Ale mám známé, kteří takovéto ambice měli. Já jsem ale pohodlnější. Po dni na vodě jsem si potřebovala dát teplou sprchu a dobré jídlo.

 

Zajímáte se i o jiné vodní sporty? 

Ano, rekreačně dělám windsurfing a
kitesurfing, i když na ten druhý mi díky dětem v posledních letech v podstatě
nezbývá čas. 

 

Věnujete se trénování. Koho trénujete a jak vás to baví? 

V posledních letech jsem se věnovala
trénování různých skupin, od dětí a mládež až po olympijské týmy, ale s ohledem
na časovou náročnost a nutnost cestování jsem tréninky postupně omezila jen na
české vody a naše mladé talentované jachtaře.

 

Jaký jachtařský sen byste si ráda
splnila? 

Velice ráda
bych se podívala do Jižní Ameriky, dokonce se učím španělsky. Nikdy jsem v
tamních vodách neměla příležitost jezdit, protože jsem se tam za svou kariéru
žádného závodu nezúčastnila.

 

Chystáte se ještě na nějakou olympiádu? 

Není vyloučeno. Zatím chci být ale co nejvíce na blízku svým dcerám.
Starší dceři jsou čtyři roky a mladší teprve dva. Cítím, že jim v tomto věku
chci dát ze sebe, co nejvíce můžu, a hlavně že mě potřebují. Cestování spojené
s jachtingem a celodenní tréninky proto nyní nepřichází v úvahu. Přesto vrátka
nezavírám. Jachting je nádherný sport, a až budou moje dcery trochu větší,
uvidíme, jak na tom budu především fyzicky. Představa návratu do závodního pole
je ale pěkná.

 

Děkuji za rozhovor.

 

 

 

Text: Hana
Robinson

Foto: Lenka
Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a
vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení:
Filandr Atelier

Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher: magazín
Best of www.ibestof.cz