Renata Drössler – šansonová zpěvačka a divadelní herečka

Jak si troufám
tvrdit, zpěvačka Renata Drössler má ráda nejen zpěv a herectví, kterému se
věnuje v pražském divadle Pod
Palmovkou. Rozhodně miluje výzvy a ty k ní chodí jedna za druhou. Ať
už jde o odvážné, a přitom velmi kultivované akty nafocené Lenkou Hatašovou,
které „obletěly“ republiku, či velkolepý koncert v divadle Semafor, kde nedávno oslavila
padesátiny, které byste jí nehádali. Odhodlání a důvtip, cit pro komunikaci
s lidmi a velmi, skutečně velmi objemné srdce najdete ve štíhlém těle
dámy, které ne náhodou říkají česká Marlene Dietrich.

 

Platí pro zpěváky
nějaký povinný začátek, čím si všichni musí projít?

Ano. Začít zpívat. Nevím, jak to je s mladými zpěváky
teď, ale já chodila do hudební školy, kde jsem se učila technice posazení
hlasu. Kde jsem získávala větší hudební vzdělání a zároveň větší vztah
k hudbě. Zpěváci si musí projít jak úspěchy, tak porážkami. Ale to vlastně
platí obecně pro všechny, kteří chtějí v životě něčeho dosáhnout. Pokud to
člověk po prvních nezdařených pokusech vzdává, znamená to, že touha nebyla tak
velká. Tím chci říci, že kdo má dar od Boha, musí pro otevření toho daru a
radosti z něj něco udělat. A ne málo. Nestačí jen toužit se založenýma
rukama.

 

Co podle vás obsahuje
pojem umění prosadit se?

U každého se pod pojmem umění
prosadit se skrývá něco jiného. Na to asi není recept. Podle mého mínění je
třeba v první řadě zbavit se strachu, mít svůj sen a krok po kroku jít za
ním a věřit svým schopnostem. A být v něčem jiný. Myslím, že konformita
k prosazení se není tou správnou zbraní.

 

Je to podobné i u
herců?

Jsem přesvědčena, že je to stejné u herců, umělců a života
vůbec.

 

V jakém prostředí
nejraději vystupujete?

Nejraději vystupuji tam, kde mě lidé přijímají s láskou
a s pozitivním naladěním. Pak je úplně jedno, jestli je to sál pro 1500
lidí, nebo klub, kam se vejde pár desítek lidí. Velké jeviště mi dává více
svobody v pohybu a tím, že jsem i herečka, mi to vyhovuje.

 

Jakou vyžadujete
přípravu od svých kolegů a jak přísná jste sama na sebe?

Jak říká Marlene Dietrich… velice brzo jsem pochopila, že
musím být na sebe přísná. Já to pochopila o něco později. Člověk je
z nátury poměrně líný a musí se naučit určitému řádu. Pokud ho v sobě
nemá, tak ta přísnost na sebe je asi menší a slabší. Přiznám se, že patřím mezi
ty, kteří musí být na sebe přísní a ne vždy jim to vychází. Možná taky proto
mám veliké hranice pochopení vůči jiným. Jediné, co nejsem schopna akceptovat,
je evidentní nezájem, vypočítavost, pomstychtivost a neustálé naříkání na svět
a lidi kolem. Lidé, kteří za své neúspěchy, za své smutky, strachy a negace osočují
okolní svět a nejsou schopni se zastavit a zamyslet nad sebou, považuji za
nemocné. Smrtelně nemocné.

 

Pracovní vztahy mohou
mít přidanou hodnotu. Můžete hovořit o nějaké, kterou jste poznala?

Když člověk při práci potká druhého člověka, se kterým najde
společný jazyk, je to ta nejvzácnější přidaná hodnota. Já to štěstí měla a mám.
Pokud spolupracujete s lidmi, se kterými vás spojuje zároveň velké lidské
porozumění, je to výhra. Pak máte pocit, že jste společně jeden velký
organismus. I když víte, že každý je nahraditelný, stejně máte pocit, že ti, se
kterými jste spojeni, jsou pro vás nenahraditelní. A pak pro sebe navzájem
uděláte nemožné. A to je na tom to nejvzácnější a za to denně děkuji Bohu.

 

Šatník umělkyně, to
je bezesporu důležité téma. Kdo a co má vliv na ten váš?

Já se řídím intuicí. Zatím mě nikdy nezklamala. Mám ráda
jednoduchost, v ní je krása. Jelikož jsem divadelník, mám cit pro jeviště. To,
co snese ulice, mnohdy jeviště neutáhne. Nejsem propagátorem civilu na jevišti.
Ale samozřejmě jsou styly, kde civilnost hraje svou důležitou roli.

 

Jaké věci si ze svých
vystoupení obvykle pamatujete, hodně vám utkvějí?

Většinou si spojuji sál s šatnou. Divadla poznávám
podle šaten. A co se týče vystoupení, nejvíc mi utkví atmosféra a lidé, kteří
ji tvoří. Vždy mě dlouho provází ten nepopsatelný pocit blaha. Je to něco mezi
nebem a zemí, něco, co se k vám dostává z jiného světa…

 

Všimla jsem si, že
lidem mezi písněmi vyprávíte. Jaká témata volíte a proč?

Nikdy si nepřipravuji to, co budu říkat. Vychází to
spontánně. Ale samozřejmě je něco jiného v klubu a něco jiného na velkém
jevišti. Přiznám, že se snažím co nejméně mluvit a ne vždy mi to vychází. (smích)

 

Zpíváte ve více jazycích – v jakém poměru, když porovnáte?

Zpívám asi v deseti jazycích, ale v žádném
z nich bych nedala celý koncert. Je to spíš taková úklona k danému
národu. Kdyby mi cizinec začal celý koncert zpívat v mém jazyce, tak bych
po třetí písničce nevydržela a odešla bych. Ale kdyby zazpíval jednu v mém
jazyce, i když ne zcela dokonale, tak mě to zahřeje na duši. Méně někdy znamená
více. A tím rčením se řídím.

 

Nakolik vás ovlivňuje
vás polský původ v branži?

Je to zajímavá otázka. Na celém světě jsou lidi
temperamentní a méně temperamentní. Já patřím k té první skupině. Nevím,
jestli na toto má můj původ vliv. Poláci jsou typický slovanský národ. Hrdí,
s horkou hlavou, ale přemýšliví. Pusťte si Chopina a tam to pochopíte.
Stejně jako je rozdíl v romantismu českém a polském. Český romantismus
opěvoval lásku k člověku, polský opěvoval lásku k vlasti. Šanson měl
a má v Polsku velikou tradici. Říká se mu herecká píseň a já své koncerty
pojímám jako divadlo písní.

 

Kdo jsou lidé, kteří sehráli
klíčovou úlohu ve vaší profesní kariéře, a jak se to stalo?

Byli to nejen lidé, ale i klíčové životní situace. Většinou
vás ovlivní prostředí, ve kterém žijete, a lidé, kteří v něm hrají podstatnou
roli. Zcela jistě ovlivnilo kariéru moje manželství, režisér Czernecki, moje
děti, rodiče a fotografka Lenka Hatašová. A když si sáhnete na dno, tak to vás
neskutečně poznamená. Kdo v sobě nehledá a nepřemýšlí o souvislostech, toho
to asi poznamená negativně. Mě to naučilo pokoře a vlastně děkuji za ty špatné
zkušenosti, ať duchovní, či zdravotní. Protože zrovna ony byly nutné k zastavení
a pochopení principu života.

 

Lidé mají rádi
příběhy a ještě více, jsou-li ze života. Máte pocit, že se ten váš dělí na
několik zásadních příběhů?

Každým dnem se nám odvíjí nový příběh. Jen si ho pamatovat a
zpracovat. Takže těch zásadních příběhů je hodně. Někdo by na jeden můj život
potřeboval životy tři… Člověk, který chce pravdivě vyprávět o životě, aby ho jiní
žili s ním, musí ten život skutečně prožít. Mně se to povedlo. Ale to
neznamená, že budu moralizovat. Každý žije takový život, jaký si zaslouží.
Svými činy, závistmi, láskami, frustracemi. Ale jedno vím – že nikdy na nic
není pozdě. Každý den je novým začátkem. Na křtu mého dvojalba Znovuzrozená, jehož součástí byla i
výstava mých aktů autorství Lenky Hatašové, krásně řekl farář Zbigniew
Czendlik: Každým dnem se rodíme a umíráme, abychom se ráno znovu narodili.

 

Jakýma očima se
díváte nyní na svůj život?

Byly chvíle, ba období, kdy jsem se na život dívala
skepticky, bez jakékoli naděje na změnu. Kdy mi připadal život jako trest. Pak
přijde životní kotrmelec jeden, druhý a další a další, až pochopíte, že život
je krásný a vše, co se v něm odehrává, má svůj smysl a má nás to něčemu
naučit. Život je neustálá škola a učitel nás tak dlouho zkouší, až pochopíme,
že musíme na sobě pracovat a nebudeme tak často zkoušení.

 

Co byste chtěla
veřejnosti projevit prostřednictvím toho, co děláte, ať už jde o herectví, či
zpěv?

Umění není práce. Je to poslání. To, že na jevišti svlékám
duši a jsem jak ve zpovědnici, mě svým způsobem naplňuje. Je to taková
psychoterapie. A jsem přesvědčená, že to samé pociťuje mé publikum. Odhodí
slupky z duše a stejně jako já před nimi, tak oni sami před sebou se
odhalí a očistí. To mi potvrzuje řada krásných dopisů a osobních reakcí diváků.
V dnešní hektické, neurotické a agresivní době je to katharsis nutné.
Někdo ho hledá v alkoholu, někdo v práci, někdo ve sportu a někdo
v umění. Jsme přetlakovaní a musíme vypustit.

 

Jak jste na tom
s vlastní sebedůvěrou a jak jste se s tímto faktorem naučila
pracovat?

Je to na dlouhou diskuzi. Sebedůvěra, sebeúcta, láska
k sobě a k jiným. Dlouhá léta jsem zaměňovala sebedůvěru
s namyšleností, sebeúctu s neskromností a lásku k sobě se
sobectvím. Díky bohu, že jsem pochopila podstatu těch slov. Pokud uvěříte ve své
charisma, máte mnohem snadnější a krásnější život. A rčení přej a bude ti přáno, dej a
bude ti dáno mě provází dennodenně a funguje to. Nikdo není z podstaty
zlý a jeho jednání je vždy podloženo něčím, o čem my nevíme, proto si nikdy
neberme nic osobně.

 

Už se vám podařilo zapomenout při vystoupení text?
Máte s tím zkušenost? 

Neznám zpěváka ani herce, kterému
by se něco takového nepřihodilo. Většinou se to stane při totálně zažitých
textech. Pamatuji, že na jednom koncertu jsem třikrát začínala píseň a vždy
jsem se zasekla na stejném místě. Až na konci koncertu jsem si vzpomněla a
zazpívala. (smích)

 

Jak nejrychleji se dá naučit text? Jsou nějaké tajné
metody zpěváků, jak na to? 

To záleží na paměťové
kondici. Každý má jiné metody a pomůcky. Já mám fotografickou paměť. Mám texty
různě popsané, vybarvené a to mi pomáhá. Stejně jako při hledání v diáři. Vždy mi
něco obrazového utkví v paměti, od toho se odvíjí mé hledání. A většinou
úspěšné.

 

Máte návod na to, jak si správně přát? 

Bohužel nemám. Ale důležité
je neupínat se k přání. Vyslat přání a věřit, že se o něj nahoře postarají. A
pak se naskýtají situace, které nesmíme přehlížet a které nás dovedou k cíli.
Ale je těžké netrápit se tím, aby se to splnilo. Pak to většinou nevyjde. 

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Oficiální stránky Renaty Drössler www.renatadrossler.com

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz