Irena Pluháčková je
drobná žena, které kolem sebe dokáže šířit obrovské množství energie. Když
s ní hovoříte, automaticky ji vnímáte jako autoritu, ale jen
v pozitivním slova smyslu. Její práce často není snadná, ale ona ji zvládá
skvěle mimo jiné díky své důslednosti. Na zpěváky je náročná, ale oni sami to
v konečném důsledku vítají. Náročná je však i na sebe a díky tomu všemu
mohla vzniknout spousta skvělých, nejen muzikálových děl.
Původně jste
studovala pedagogiku, proč právě tento obor?
Studovala jsem obor český jazyk – dějepis – hudební výchova
na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého
v Olomouci. Už na škole jsem doprovázela na klavír velký pěvecký sbor a
hudbě jsem dávala před ostatními obory přednost. Po studiích jsem nastoupila
jako vyučující do školy se zaměřením na hudební výuku. Byli jsme jedinou školou
tohoto druhu v republice. Byl to experiment, na kterém jsem se podílela a
na který se jezdili dívat pedagogové z celé republiky.
Jaká byla vaše role?
Vedla jsem stočlenný pěvecký sbor a orchestr a měli jsme
velké úspěchy, koncertovali jsme i v zahraničí. Když jsem pak dostala
nabídku od ředitele olomouckého divadla, přijala jsem funkci sbormistra a tím
to vše začalo. Na Konzervatoři Jaroslava Ježka
jsem vystudovala klavír a dirigování a absolvovala dvouletý sbormistrovský
kurz.
Kde se u vás vůbec
vzala láska k hudbě?
Nemohu říci, že by to bylo z rodiny. Nevím o nikom, kdo
by se tím zabýval, takže v podstatě netuším, odkud to přišlo.
Jaké vzdělání by měl
mít dobrý sbormistr?
Měl by být vzdělaný v hudebním oboru – to znamená
absolvovat konzervatoř nebo akademii. Musí ovládat hudební nástroj, mít základy
dirigování a v neposlední řadě musí být pro lidi autoritou.
Takže to rozhodně
není jen o studiu…
Sbormistr musí mít u sboru profesní i osobní autoritu.
Jakmile ji nemá, nikdy úplně nedosáhne toho, co chce.
Co je tedy největší
překážkou?
Já jsem žádné překážky nepozorovala. Snad v Praze to
byla z počátku jistá nedůvěra, zda „ženská, a ještě z Moravy“
obstojí. Záleží hodně na tom, jaké lidi máte kolem sebe. Já měla štěstí.
Nebližším spolupracovníkem sbormistra je totiž dirigent a já jsem měla kolem
sebe osobnosti. Mohu jmenovat například dirigenta pana Homolku, Arnošta Moulíka,
Karla Vlacha a takhle bych mohla povídat ještě dál.
Jak vypadá váš
pracovní postup?
Přijde nová inscenace, sbormistr prostuduje klavírní výtah,
sborové party a scénář. Případně se sejde s dirigentem, který mu řekne
svou představu o nastudování. Následují dělené zkoušky sboru, pak společné.
Jak dlouho takováto
příprava trvá?
Nastudování trvá zhruba tři týdny, následuje ansámblová
zkouška se sólisty, pak zkouška s orchestrem, takzvané sedačky. Pak začnou
zkoušky aranžované, tedy jevištní, kde je sbormistr přítomen, hlídá nástupy
sboru, dává připomínky a sám je „připomínkován“ dirigentem.
Která z těchto
fází je podle vás nejzajímavější?
Nejzajímavější je, když se vše povede podle vašich představ,
a když to baví i sborové zpěváky. A když se náhodou něco povede úplně podle mé
konkrétní představy, tak to má člověk husí kůži, to se jinak nedá říct.
Která fáze je tedy
nejtěžší?
Vždy bylo nejtěžší sehnat sborové zpěváky. Práce to nikdy
nebyla dobře honorovaná, a přitom je to dřina a řehole. Například
v Karlíně se zkoušelo od deseti dopoledne do čtrnácti hodin.
V osmnáct hodin pak musel být zpěvák zpět v divadle na zvukové
zkoušky. Hrálo se v sobotu, v neděli i o svátcích. Zažila jsem i
třicet tři představení za měsíc – to pak už lidem nezbývá čas na soukromý
život.
Jak to zpěváci
snášeli?
Bylo to složité, zpěváci odcházeli „na lepší“ do Národního divadla, Státní opery, do rozhlasu a já jsem sháněla stále nové lidi.
Sehnat muže do sboru se rovnalo zázraku. Ale nemyslím, že by odcházeli kvůli
mně.
Jste známá svou
náročností a přísností. Vnímají to zpěváci kladně?
Myslím, že nakonec ano. Myslím, že to, co bylo zprvu
považováno za přehnanou přísnost, například být na zkoušce na minutu přesně a
vůbec dodržet domluvené zásady, je časem vnímáno pozitivně. Jsou-li dány
mantinely, líp se žije. Totéž musí ovšem dodržovat i sbormistr. Musí například
dodržet konec zkoušky a ne přetahovat, jak měli ve zvyku někteří režiséři. A
taky se musí umět za sbor vždy postavit!
Jak tedy zpěváky
k práci motivujete?
Motivovat se moc nedá, je to zaměstnání jako každé jiné.
Svého času jste byla
mezi sbormistry jedinou ženou. Bylo těžké se prosadit?
Byly jsme, pokud vím, dvě. V Brně to byla výborná Dana
Komárková, která pak odešla do důchodu. Být ženou v takové funkci nebylo
úplně jednoduché, ale měla jsem podporu respektovaného šéfdirigenta Homolky i
ředitelů – například Antonína Hardta či později Ladislava Županiče.
A kolik žen je
v této profesi dnes?
Nemám o tom moc přehled. Nicméně jedna moc šikovná je na mém
místě v Karlíně, druhá je manželka režiséra Baláše Jana Balášová.
Jakým způsobem se
tedy od vašich začátků profese proměnila?
Podmínky za mého působení byly složitější, nejen co se týká
angažování zpěváků. Musela jsem například téměř denně vykonávat takzvaný
umělecký dozor, tedy dohlížet na představení. Ve smlouvě se jednalo o dvacet
dva večerů se zápisem o průběhu představení.
Lišilo se nějak i
sestavení sboru?
Ve sboru bylo čtyřicet čtyři stálých členů, to dnes žádné
hudební divadlo nemá. Do velkých klasických operet jako Noc v Benátkách či Cikánský
baron byli angažováni zpěváci z rozhlasu, Národního divadla nebo Státní
opery. Byly to takzvané výpomoci. Už za mě se sbory redukovaly. Dnes pak
sbor tvoří téměř výhradně externisté.
Proč jste si zvolila
právě operetu?
Dostala jsem dvakrát nabídku do Státní opery a pak i do jiných divadel, ale preferovala jsem
hudební divadlo.
V čem je
specifická práce na muzikálech?
Je to prostě jiný žánr, který vyžaduje kromě zpěvu také
pohyb a činoherní projev. Zatímco v divadle musel zpěvák jeden den zpívat
klasický repertoár, například v Netopýrovi,
druhý den to byla West Side Story.
V soukromé produkci, ve které dlouhá léta také pracuji, si porota vybere
specifické lidi přímo pro muzikál. Není výjimkou, že konkurzem projde až čtyři
sta uchazečů, jako například v muzikálu Bídníci.
Na jakých muzikálech
jste se podílela?
Velké muzikály, na kterých jsem spolupracovala, byly
například Bídníci, Evita či Miss Saigon. Z českých to byly Zvonkonosy s Laďkou Kozderkovu v hlavní roli.
Nějaký čas jste byla
zástupkyní ředitele karlínského divadla…
Fungovala jsem několik let jako zástupce ředitele Ladislava
Županiče. Jsme spolužáci z prostějovského gymnázia a celoživotní přátelé.
Toto období bylo jedno z nejhezčích v mém divadelním životě.
Jaký je zájem
dnešních mladých lidí o práci sbormistra?
Na tuto otázku nemohu adekvátně odpovědět, nemám přehled.
Jaký je rozdíl mezi
prací s velkým a malým sborem?
Preferuji práci s velkým sborem a velkým orchestrem.
V komorním sboru je náročnější práce v tom, že vyžaduje hlasy barevně
sladěné. To, co se mnohdy ve velkém sboru takzvaně „ztratí“, zde neprojde.
Takže drobné nedostatky
nevadí?
I když hlas nemá ideální barvu nebo kvalitu, ale zpěvák je
třeba rytmicky dobrý a má všechny ostatní parametry, je ve sboru prospěšný.
Řada zpěváků má pak třeba navíc i předpoklady pro sólový zpěv, ale nemá na to
psychicky.
A jak se pracuje
s dětským sborem?
Z mého dětského sboru vzešla řada výtečných muzikantů.
Spolu s kolegy jsme do nich investovali víc času, než je tomu dnes při
nedostačující výuce hudební výchovy na školách. Také z karlínského sboru,
kde jsem působila víc než dvacet let, vzešla řada sólistů. Mohu jmenovat
například Ivetu Dufkovou, Milana Bürgera či Kateřinu Jalovcovou.
Dokážete rychle
rozpoznat talent člověka?
Ve většině případů dokážu.
Práce je to psychicky
náročná. Co děláte pro to, aby vás to stále bavilo?
Nikdy jsem nelitovala, že jsem si tuto práci zvolila, a vždy
jsem této práci dala přednost, mohu jmenovat například před pedagogickou praxí.
Dokážete hudbu vnímat
ještě i jinak než jako práci?
Dokážu, ale upřímně doma hudbu moc „nemusím“.
Máte nějaké motto, kterým
se v životě řídíte?
Neumřít, dokud jsme na živu. To je galské přísloví. A pak
také ještě: Se špatnou náladou se stárne velmi rychle. To jsou zase slova Ivana
Sergejeviče Turgeněva.
Děkuji za rozhovor.
Text: Petra Kuncová
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Vytvořeno ve spolupráci s Žofín Garden www.zofingarden.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz