Dagmar Klimovičová – šéfredaktorka Top Cars

Magazín, který si se
zájmem čtou primárně muži, má ve svém čele ženu. Ne jen tak ledajakou. Vůně
interiéru vozů, které kvůli recenzím testuje, není zdaleka jediný faktor, který
Dagmar Klimovičová dokáže objektivně a na první dobrou vyhodnotit. Dagmar
ovládá způsob, jak se nejlépe seznámit s vozem, jak zbystřit smysly a jak
se orientovat ve světě, kde už dávno nemají hlavní slovo jen muži.

 

Být šéfredaktorkou magazínu, po kterém sahají především
muži, to může překvapit. Je však něco, co přišlo v počátcích vaší práce
překvapivé vám, coby ženě, na celkové tvorbě tohoto konceptu?

Trochu mě překvapil
fakt, že vybrat ta TOP auta není tak snadné, jak by se na první pohled mohlo
zdát. Na jednu stranu otáčím hlavu téměř za každým autem, které má trochu jiný
zvukový projev než ostatní, na druhou stranu vím, že musím naplnit představy
čtenářů, jejichž sny a ideály neznám.

Naštěstí je
automobilový segment stále dost atraktivní, jakkoliv moc je mu stále podsouvána
ekonomická nestabilita, a přitahuje pozornost firem, které se výrobou aut ze
své podstaty vůbec nezabývají. A tak vznikají zajímavé limitované edice, někdy
i o jednom jediném exempláři, jejichž jedinečnost spočívá v naprosté
exkluzivitě a hodnotě, která se měří v astronomických číslech.

 

Máte pocit, že vás muži schválně zkouší, kolik toho o tom
„jejich“ světě automobilů víte? A na čem se vás například snaží nachytat?

Nemyslím si, že svět
aut je výhradně „mužským“ světem, i když přiznávám, že výměna kola jde mužům
asi o něco lépe. (smích) Znám několik mužů, včetně mého přítele, kteří v
kuchyni snadno zastíní nejednu ženu, a znám spoustu žen, které milují
automobilový adrenalin a řídí lépe než někteří muži. Říkám si, jestli je to
opravdu otázka pohlaví. Co se týče toho zkoušení, ten pocit nemám, nesoupeříme.

 

Co je předností magazínu Top Cars a k čemu především slouží obsahově?

Top Cars je magazín o snech a o emocích. O těch
neuvěřitelně krásných snech, ze kterých se nechceme probudit a které si třeba
nikdy ani nesplníme. Ale to, že je máme, znamená, že máme pro co žít. Chceme,
aby časopis čtenáře bavil, odpoutal od všedního světa a aby na chvilku
zapomněli, že na ně venku čeká jejich služební kombík.

 

Jaký je váš oblíbený styl psaní? Řadíte sama sebe do
nějaké kategorie autorů?

Psaní o autech mě
hodně baví, je to něco úplně jiného než tiskové zprávy nebo PR články. Jinak
ráda píšu příběhy z reálného života. O tom, co prožívám já nebo moji přátelé.
Asi mám štěstí, že se opravdu nenudím.

 

Co předchází barvitě popsané definici vozu, o kterém podáváte
sdělení?

Ta barvitost se
odehrává v hlavách našich redaktorů, mne nevyjímaje. Jednoduše si auto
prohlédneme, projedeme se s ním a výsledné dojmy přeneseme na papír.

 

O co se u automobilu zajímáte nejdříve?

Nikdy to není jedna konkrétní věc, vždycky záleží na voze
samotném. Pokud stojím u sportovního vozu, tak samozřejmě motor a výkon, pokud
u limuzíny, tak to bude komfort a design. Je to individuální, podle toho, co od
vozu čekáte a za jakým účelem si ho vybíráte.

 

Co uděláte jako první, než se ve voze svezete?

Když si přebírám vůz, který neznám, vždycky si do něj na pár minut
sednu a než poprvé nastartuji, soustředím se na pocity, které ve mně vyvolává.
Platí staré známé pravidlo, že když vypnete jeden ze smyslů, ty ostatní se
zbystří. Takže na chvilku zavřu oči a vnímám jenom vůni interiéru, tvar volantu
a sedačky. Je to jen chvilička, ale pro napsání článku celkem podstatná. Pak už
zbývá jenom nastartovat a kochat se zvukem motoru, případně vyladěné výfukové
soustavy.

 

Když porovnáváte design vs. výkon, k jakým obvykle
docházíte závěrům?

Na tohle nemám univerzální odpověď. Přiznám se, že ta
nejvýkonnější a nejrychlejší auta světa mě osobně designem moc neoslovují,
takže poměr by byl tak asi 70:30 ve prospěch výkonu. Ale je to mé subjektivní
hodnocení, nikoli hodnocení magazínu.

 

Jsou v tomto směru odlišné vozy vyráběné
v různých státech? Dokázala byste definovat, který stát je coby výrobce
čím typický?

Myslím, že takto to nefunguje, hlavně proto, že designéři čas
od času změní značku a pak vozy ze španělské provenience nesou prvky ne
nepodobné těm, co jsme kdysi potkávali směrem z Itálie. Aktuální příklad za
všechny, letos na jaře svět uhranulo Vulcano
od designové značky Icona. Nejedná se
o žádný sériový vůz, ale o pěkně drahou hračku, která se vyrábí v Číně. Design
mu věnoval slavný Francouz Samuel Chuffart, který mimochodem pracoval pro Land Rover a Nissan a je otcem slavného Ferrari
California a Lexusu LFA. O motor Vulcana se postaral neméně slavný – pro
změnu Ital – Claudio Lombardi. Tady vidíte, že auta mohou klamat tělem a musíte
se jim zkrátka podívat do rodného listu.

 

Daří se vám odhad na vůz „na první dobrou“, nebo vás vozy
obvykle překvapí až později?

Každý asi ví, co může čekat od té které značky, nicméně já
nedělám žádná předčasná hodnocení. Tím si ušetřím i sem tam nějaké to zklamání.
Takže je lepší nic nečekat a pak si to užívat.

 

Jak dlouho a za jakých podmínek potřebujete vůz testovat,
abyste jej dokonale poznala?

Standardně auta testujeme týden, to je asi přiměřeně dlouhá
doba, abyste se s vozem naučila zacházet a poznala, co všechno umí, případně
neumí. Ale zda je to dost dlouhá doba? Na to, abyste o něm napsala článek, asi
ano.

 

Patříte k milovníkům rychlé jízdy? Co patří
k základům zvládnutí rychlé jízdy tak, aby byla bezpečná?

Co je to rychlá jízda? (úsměv)
Samozřejmě ráda sešlápnu plynový pedál na podlahu, ale jen tam, kde si to můžu
dovolit, a nemám tím na mysli absenci radaru nebo policie. Jinak jezdím
přiměřeně svižně. Nevím, jak se mi to stalo, ale přistihla jsem se, že jsem v
poslední době dokonce trochu zvolnila. Víc než rychlá jízda mě teď baví jízda v terénu.
Našla jsem pár míst, kde se dá krásně vyblbnout s off-roady.

Pokud chcete jezdit rychle, jeďte tam, kde nikoho neohrozíte.
Asi není třeba říkat, že hodně lidí si myslí, že umí jezdit a že umí jezdit
rychle. A pak si večer pustíte zprávy a vidíte BMW omotané kolem svodidel.
Nedávno vyšla docela zajímavá studie na téma, jak jezdíme a co při jízdě často
děláme. Děláme toho za volantem strašně moc, a přitom si myslíme, že jsme dobří
řidiči. To nejde moc dohromady.

 

Zažila jste při testování pocit, že jste se opravdu bála?
V jakém případě jste měla tyto pocity?

Asi ne. Občas se
bojím, když jedu s někým, kdo neřídí úplně podle mého „žaludku“, ale jinak ne.
V červenci jsem byla ve Walesu otestovat nový Range Rover Sport a tam
jsem měla trochu nepříjemný pocit, když jsem při sjíždění rampy z letadla musela
dát nohu z pedálu pryč a věřit jenom samotnému asistentu pro sjíždění kopců.
Prostě jsem měla před sebou jenom čumák auta, pod sebe jsem neviděla, držela
jsem volant a pustila to dolů… Strach trval jenom zlomek vteřiny a pak jsem
si to dala ještě dvakrát. (úsměv)

 

Vraťme se k tvorbě magazínu jako takové – je nějaký
limit, kolik a jakých vozů může být v jednom vydání? Na čem je to závislé?

Obecně platí pravidlo, že do velkých foto-story vybíráme vozy
nad tři miliony korun. Takových materiálů je v magazínu pět až šest, jinak se
řídím tím, co je aktuálně zajímavé a co by mohlo zaujmout, případně nemělo
uniknout pozornosti. Také máme rubriku ZOOM
do jednoho a dvou milionů a tam vybíráme auta, která sice nejsou tak drahá, ale
určitě patří do naší pomyslné TOP CARS
garáže. Ať už po stránce designu, nebo nějaké nové technologie.

 

Měla jste někdy pocit, že nebylo až tak o čem psát, že vám
to prostě nějak nešlo „od ruky“?

Samozřejmě, to asi
zažije občas každý.

 

Máte návod na to, jak ve své práci nevyhořet?

Nevím, jestli je to návod, ale já mám tuhle práci víc než
jenom ráda. A když máte něco hodně rádi, myslím, že vyhoření nehrozí. Teda
doufám. (smích) Zkuste se zeptat za
deset let. Ale pokud se ptáte, jak si dobíjím baterky, tak sportem a mezi svými
přáteli. Bez nich by to nešlo, oni jsou moje první zpětná vazba.

 

Jak bojujete, mohu-li to tak nazvat, s faktem, že
příliš mnoho fotografií sice zaujme, ale mohou odvádět pozornost od textů?

S fotkami soupeřit nemohu a ani nechci. Máme úžasnou art direktorku,
která tvoří z fotek nádherné příběhy. Kdo nechce číst, toho nedonutíte, ale
snažíme se psát tak, aby si to čtenáři chtěli přečíst. Tak snad se nám to daří.

 

Máte návod na to, jak vytvořit poutavý titulek?

To nemám, ten vás prostě musí napadnout. A dost často je to
to poslední, co k článku napíšu. Tak nějak mi vyplyne z textu.

 

Dokážete po svých zkušenostech odhadnout, když se
s člověkem bavíte, jaký vůz by byl pro něj nejlepší a po jakém voze asi
tak sám sáhne?

Nevím, jestli vždycky odhadnu, čím dotyčná osoba jezdí, ale
občas mě to napadne a sama pro sebe si alespoň tipnu.

 

Existuje ideální způsob, jak přimět lidi číst, ať už je to
o čemkoliv?

Ten nejúčinnější a současně asi i nejsložitější je, že musíte
umět lidi zaujmout. Jeden příklad za všechny. Můj kamarád je velkým fandou
sci-fi spisovatele Jiřího Kulhánka. Já sci-fi moc nemusím a naposledy jsem
četla něco na škole, protože jsem musela, a Hvězdné
války mě taky dvakrát neuhranuly. Ale on mě s tím Kulhánkem tak dlouho
provokoval, dokonce mi posílal sem tam nějaké vtipné hlášky z jeho knížek,
takže jsem se do něj loni o Vánocích pustila a už mám přečteno šest knih.

 

Čím vás vaše práce obohacuje? A máte také pocit, že vám
něco bere?

Svoji práci mám moc ráda a v podstatě ji neberu moc jako
práci. To je velká výhoda, ale je pravda, že mi bere téměř všechen volný čas.
Občas je trochu problém skloubit pracovní a soukromý život, ale tak nějak to
zatím zvládám.

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text: Michaela Lejsková

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilnadr.cz

Šaty: z kolekce návrháře Pavla Filandra

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz