Archiv pro měsíc: Říjen 2013

Trenérka jachtingu a stříbrná
medailistka z olympijských her v roce
2004 ve třídě Evropa. Především ale krásná žena s
vůlí pevnou jako skála. Nevlídné počasí ji na lodi potkávalo téměř denně,
přesto se dlouhá léta tomuto tvrdému sportu věnovala s velkou vervou.
Proplouvala mnoha vodami, až nyní proplula do vysněného mateřství. Lenka Vydra Šmídová ale svůj milovaný sport
na hřebík nepověsila. Možná, že nestojí o překonávání rekordů, ale jisté je, že
o pokračování své úspěšné kariéry stale ještě uvažuje.

Foto: Lenka Hatašová

Co vás k jachtingu přivedlo a co vás na něm nejvíce baví?

Vyrůstala jsem v Neratovicích, kde byl poměrně
velký jachtařský klub. Oba moji rodiče bývali svého času členové. Se sestrou
jsme se jako malé věnovaly jiným sportům, například gymnastice či volejbalu.
Děti našich sousedů se už jachtingu ale věnovaly, a my jsme tak vídaly
zaparkované lodičky před jejich garáží. Chtěly jsme to pochopitelně také zkusit.
Rodiče tedy vyslyšeli naše přání, a tak jsem v šesti letech začala jezdit na
vodě.

Zdá se to poměrně brzy, začínat s tak náročným sportem již v šesti
letech. Nemyslíte?

Ano, určitě to bylo brzo. Navíc se tehdy ani
v tak mladém věku nedalo soutěžit. Podle současných pravidel se závodit
může až od osmi let. Přece jen to není lehký sport a hrozí při něm i různá
nebezpečí.

Vzpomenete na svůj první úspěšný závod?

Jako dítě jsem nebyla příliš soutěžně výrazná.
Určitě jsem vyhrála nějaký závod ve své žákovské kategorii. Vzpomínám ale na
ten úplně první. Vlastně jsem moc netušila, co mám dělat, ale hlavní bylo, že
jsem dorazila zpět na břeh. Tehdy byly plachetnice velmi populární, na
krajských závodech se běžně sjíždělo až osmdesát lodí. To se dnes bohužel
nevidí.

Foto: Lenka Hatašová

Jak je to s popularitou tohoto sportu mezi mladými dnes?

Dnes se závodů účastní třeba jen dvacet lodí.
Je to poměrně drahý sport. Současný rodič se domnívá, že pokud nemůže dítěti
dopřát to nejlepší vybavení, nemá cenu se závodů účastnit a ani tento sport
provozovat. To je ovšem velká chyba, protože na vybavení v dětských
kategoriích až tolik nezáleží. Navíc dříve fungovaly oddíly, které měly nejen
vybavení, ale i prostředky na podporu dětí. Dnes už nic takového neexistuje.

Dlouho jste
neměla u nás žádnou konkurentku. Jak to vypadá nyní, můžeme čekat nějaký
výraznější talent? 

Je pravda, že po dobu mé kariéry jsem v podstatě u nás neměla žádnou
konkurenci. Chvíli jsem jezdila na dvouposádkové lodi s Veronikou Fenclovou,
která začala mít skvělé úspěchy na jednoposádkové lodi, ale až poté, co jsem
svou kariéru přerušila.

Působíte
jako žena s pevnou vůlí, přesto poněkud křehce. Jak jste tak dlouho zvládala
nápor tohoto tvrdého sportu? 

Tvrdý sport to určitě je. Je to sport, který
je závislý na přírodním živlu. Lepší jachting je v silnějším větru a silnější
vítr je samozřejmě často spojen s deštěm, chladem a nepohodlím. Jachtař tedy
musí mít opravdu velkou vůli na to, aby se každý den tomuto nepříjemnému počasí
vystavoval. Méně často je pak na vodě pěkné počasí, svítí sluníčko a vítr si
jen tak pofukuje. Někdy si opravdu říkám, jak jsem to mohla tak dlouho vydržet.
I když jsem měla samozřejmě dobré vybavení, takže nemůžu říci, že by mi byla
celé hodiny na vodě zima. Přesto, nebyla to mnohdy procházka růžovým sadem.

Jak
vypadala vaše příprava? 

Nejdůležitější jsou pochopitelně hodiny
strávené na vodě. Příprava lodě je také velmi důležitá. Často je potřeba něco
na lodi vyměnit, otestovat či optimalizovat. To zabere obvykle asi hodinu před
vyplutím. Na vodě jsem poté trénovala přibližně tři hodiny. Protože to bylo
obvykle ve slané vodě, loď se poté musela celá opláchnout a usušit, aby se
nepoškodila. S trenérem jsme si sedli a probrali vše potřebné. Někdy jsme i
studovali video z tréninku. Na vodě totiž máme velmi omezenou komunikaci nejen
s ním, ale na dvouposádkové lodi i s partnerkou. Takový běžný tréninkový den
zabere šest hodin v terénu. Vedle toho se samozřejmě musíme starat o svou
fyzičku.

Foto: Lenka Hatašová

Ve kterých
vodách jste nejčastěji trénovala?

Obvykle se tréninky směřují do míst, kde se
uskuteční důležitý závod. Pokud se koná olympiáda v Austrálii, trénujeme celý
rok převážně tam. Každá voda má svá specifika a zvláštnosti, jak teplotní, tak
povětrnostní. Třeba olympiáda v Číně byla pro nás velice složitá a náročná na
trénink. Trénovali jsme tak například i ve Slovinsku, které bylo pro nás mnohem
dostupnější a navíc byla voda i hodně podobná.

Která z vod
vám učarovala nejvíce?

Tam, kde jsem to měla nejraději, jsem bohužel
příliš často nemohla trénovat. Mám ráda sluníčko a teplou vodu, a tak ráda
jezdím v Karibiku či v Austrálii. Také Nový Zéland je úžasný.

Jak vaše vybavení do všech těchto vzdálených destinací
cestuje? 

Přeprava lodi je poměrně komplikovaná
záležitost. Při trénincích v Evropě si většinou vozíme lodě na vlecích za auty,
ty menší plachetnice se vejdou i na střechy větších a silnějších automobilů. Na
vzdálenější destinace jsem si často objednávala řidiče, který můj vůz s těžkým
vlekem s motorovým člunem a plachetnicí odvezl na místo závodu, a já jsem
letěla letadlem. Samozřejmě, že tato varianta je finančně náročnější a ne každý
jachtař si to může dovolit.

Do zámoří se musí plachetnice a motorové čluny, nutné pro trenérské zázemí, naložit do kontejneru a poslat lodní dopravou přes oceán, což je zase poměrně časově náročné a musí se to plánovat několik měsíců dopředu.

Foto: Lenka Hatašová

Vše kolem vašeho sportu se zdá neskutečně nákladné. Jak
se to vše dá financovat a dá se tím zajistit na život? 

Když mi bylo osmnáct let, tak jsem tenkrát
ještě na psacím stroji psala dopisy sponzorům a rozesílala je všude možně.
Osobně jsem i obcházela možné sponzory. Měla jsem sice velkou podporu z rodiny
i ze svazu, ale to pochopitelně na takový sport nestačilo. Když se dostavily
výsledky, bylo to o něco lepší, stala jsem se známější. A posledních deset let
mé kariéry jsem již byla plně zastoupena agenturami, které všechny tyto
sponzorské záležitosti zařizovaly za mě. Tím jsem se samozřejmě mohla více času
věnovat svému sportu.

Začala jste jako individuální
závodnice a později jste se stala týmovým hráčem na dvouposádkové lodi. Co je
na tom lepšího? 

Je to takový
dá se říci přirozený vývoj jachtaře. Těch důvodů ale bylo více. Původně jsem
jezdila na jednoposádkové lodi třídy Evropa. Měla jsem za sebou tři olympijské
kampaně, Atlanta, Sydney a Athény. Bohužel ale tuto olympijskou třídu zaměnili
za jinou, Laser Radial, kterou jsem si vyzkoušela a zjistila jsem, že taková
loď absolutně není pro mě a že by to byl obrovský krok zpátky. Třída Radial
byla neúměrně fyzicky náročnější, byla potřeba větší váha. Bylo to vše spíše o
síle než jakési finese. Nebavilo mě to a chtěla jsem novou výzvu. A tak jsem
přešla na dvouposádkovou.

Foto: Lenka Hatašová

Podle čeho si vybíráte druhého člena posádky?

Na lodi jsem měla celkem tři
dámy. Měřítkem samozřejmě byly především jachtařské zkušenosti, fyzička a
lidský faktor. Například Elizabeth Kratzigová byla
původně moje trenérka, než jsme začaly závodit. Vyvstal ale problém s
rozdílnými národnostmi. Musela jsem tedy hledat dál. Zpočátku jsem si nepřála
Češku, protože jsem věděla, že u nás nikdo na takové úrovni není. Štěstí mi ale
přálo a potkala jsem Veroniku Fenclovou, která se sice musela mnoho věcí
doučit, ale zažily jsme spolu úspěchy. Vždy jsme se umisťovaly do desátého
místa ve světovém poháru. A s Lenkou Mrzlíkovou jsme
také měly skvělé výsledky, i když kvůli našemu závodění musela hodně přibrat.
Na pozici kosatnice na lodi je totiž potřeba kolem sedmdesáti kilogramů.

Jak dlouhá byla vaše závodní sezóna?

V Evropě
začíná obvykle sezóna v březnu a končí v říjnu. Pokud se ale vrchol sezóny koná
například v prosinci v Austrálii, pak se samozřejmě sezóna protáhne.

Foto: Lenka Hatašová

Rozbouřené moře může být nebezpečné. Bála jste se někdy při závodě či tréninku?

Určitě. Strach či obavy jsou ale obvykle spojené s tím, zda má jachtař natrénováno. Se zkušenostmi také strach ustupuje.

Jak dlouho se dá jachtingu věnovat na vysoké úrovni?

Poměrně
dlouho. Můj známý například získal zlatou olympijskou medaili ve čtyřiceti osmi
letech. Ovšem s rodinou se tento sport těžko kombinuje. Neustálé cestování bývá
velmi časově a organizačně náročné.

Foto: Lenka Hatašová

Kdy se nejvíce projeví kvalita
jachtaře v závodě, při silném větru, nebo naopak bezvětří? 

Oboje je náročné, silný vítr na
fyzickou kondici a slabší vítr spíše na psychickou kondici, koncentraci a
celkovou šikovnost. Ti nejlepší jachtaři umí samozřejmě jezdit v obou
extrémech.

Měla jste někdy ambice vytvořit třeba nějaký světový rekord anebo přeplout sama Atlantik? 

Ne, takovou touhu jsem nikdy neměla. Ale mám známé, kteří takovéto ambice měli. Já jsem ale pohodlnější. Po dni na vodě jsem si potřebovala dát teplou sprchu a dobré jídlo.

Foto: Lenka Hatašová

Zajímáte se i o jiné vodní sporty? 

Ano, rekreačně dělám windsurfing a
kitesurfing, i když na ten druhý mi díky dětem v posledních letech v podstatě
nezbývá čas. 

Věnujete se trénování. Koho trénujete a jak vás to baví? 

V posledních letech jsem se věnovala
trénování různých skupin, od dětí a mládež až po olympijské týmy, ale s ohledem
na časovou náročnost a nutnost cestování jsem tréninky postupně omezila jen na
české vody a naše mladé talentované jachtaře.

Jaký jachtařský sen byste si ráda
splnila? 

Velice ráda
bych se podívala do Jižní Ameriky, dokonce se učím španělsky. Nikdy jsem v
tamních vodách neměla příležitost jezdit, protože jsem se tam za svou kariéru
žádného závodu nezúčastnila.

Foto: Lenka Hatašová

Chystáte se ještě na nějakou olympiádu? 

Není vyloučeno. Zatím chci být ale co nejvíce na blízku svým dcerám.
Starší dceři jsou čtyři roky a mladší teprve dva. Cítím, že jim v tomto věku
chci dát ze sebe, co nejvíce můžu, a hlavně že mě potřebují. Cestování spojené
s jachtingem a celodenní tréninky proto nyní nepřichází v úvahu. Přesto vrátka
nezavírám. Jachting je nádherný sport, a až budou moje dcery trochu větší,
uvidíme, jak na tom budu především fyzicky. Představa návratu do závodního pole
je ale pěkná.

Děkuji za rozhovor.

Text: Hana
Robinson

Foto: Lenka
Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a
vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Oblečení:
Filandr Atelier

Vytvořeno ve
spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher: magazín
Best of www.ibestof.cz
 

Dlouhá léta bojovala
o vavříny v běhu na lyžích, a to velmi úspěšně. Z olympiád si odvezla celkem
šest medailí. Bronzovou, čtyři stříbrné a zlatou. Léta dřiny a odříkání jí dala
schopnost nevzdávat se a bojovat i mimo sportovní hřiště. „Člověk musí spoustu
závodů prohrát, aby vyhrál ten největší,“ říká naše špičková lyžařka, která se
dnes mimo jiné snaží pomáhat sportovcům po ukončení kariéry. Kateřina Neumannová inspirovala celý
národ a zanechala nám obrovský sportovní odkaz.

foto: Lenka Hatašová

 

Kdo vás nasměroval do bílé stopy? 

První sportovní krůčky obvykle začínají v rodině
a u mě tomu nebylo jinak. Byli to tedy moji rodiče, kdo mě k běžkování
přivedl. U nás doma se lyžování vnímalo jako přirozená součást našich životů,
jak sjezdové, tak i lyžování klasické. Překvapivě jsem ale zpočátku měla mnohem
blíže k lyžování sjezdovému. Nemůžu ale říct, že by mě někdo přímo vedl či
nutil do vrcholového sportu.

V kolika letech je ideální s běžkováním začít a kdy jste s ním začala
vy? 

To se nedá takto jednoznačně říci. Velmi totiž záleží
na tom, jestli například dítě na horách žije a tím přirozeně získává cit pro
sníh a zda se věnuje i dalším sportům. Pokud ano, může začít intenzivně běžky trénovat
třeba až ve čtrnácti letech. Já jsem se do svých šestnácti let věnovala jiným
sportům a klasické lyžování u mě bylo až tak na třetím místě. Zkoušela jsem
kanoistiku a sjezdové lyžování. Běžkám jsem se sice věnovala od malička, ale
zdaleka ne tak intenzivně jako jiným sportům.

foto: Lenka Hatašová

To mi připadá na vrcholového sportovce poměrně pozdě… 

Ano, to bylo docela pozdě. Díky tomu, že jsem se
do té doby věnovala intenzivně kanoistice a v zimě sjezdovému lyžování, měla
jsem dobrý sportovní základ. Když jsem se začala věnovat běžkám, během dvou let
jsem se dostala do reprezentace. Šlo to u mě poměrně rychle. Musela jsem se
vlastně naučit jen techniku, protože právě díky základu z jiných sportů jsem byla
po kondiční stránce skvěle vybavená. Navíc se skutečnost, že jsem začala až v
šestnácti letech, později projevila jako výhoda. Nebyla jsem totiž psychicky
opotřebovaná a tréninky mě nenudily, naopak mě bavily. Děti, které od deseti
let znají jen ten svůj sport, se rychleji unaví a daný sport je může přestat
bavit. Existují ale samozřejmě sporty jako moderní gymnastika či plavání, kterým
se dítě musí věnovat od malička.

Co vás tedy přimělo opustit kanoistiku a sjezdové lyžování a orientovat
se na běžky? 

Odhalila jsem krásu skluzu. Nemusela jsem
najednou stát fronty na sjezdovce, abych se párkrát svezla z kopce dolů.
Samozřejmě k tomu přispěla i krása Šumavy, kde jsem trénovala, a ta neskutečná
volnost pohybu v přírodě.

foto: Lenka Hatašová

Jaké vlastnosti či dovednosti musíte mít k tomu, abyste se stala
špičkovým lyžařem? 

Domnívám se, že zvláště u žen je naprosto
zásadní hlava. U dospívajících děvčat je padesátiprocentní neúspěch a vzdání se
tohoto sportu. Běžky jsou opravdu tvrdý sport, a když vám v dospívání život
nabízí množství jiných lákadel než neustálou dřinu na trénincích, málokdo tomu
odolá. Proto si myslím, že ženy k tomuto sportu musejí být jaksi mentálně
předurčené.

Jak byste zhodnotila svoji úspěšnou kariéru? 

Byly to opravdu roky velké dřiny, které ale
samozřejmě musely být postaveny na talentu. To, co mi bylo dáno shůry, a geny
od rodičů byly velice dobrý základ. Ovšem jen základ pyramidy, na které se
muselo hodně stavět roky tréninku. Klasické lyžování je sport, kde se nedá nic
ošidit. Vše se musí vydřít hodinami, týdny a roky tvrdého tréninku.

foto: Lenka Hatašová

Jakou část ve vaší kariéře hrál talent a jakou tvrdá práce? 

Tohle je téma, na které často vedu své semináře,
tedy „Talent versus tvrdá práce“. Část talentu se jistě dá nahradit pílí. U
sportu, který jsem dělala já, si dovolím tvrdit, že dvě třetiny byla tvrdá
práce. Ovšem bez talentu, na kterém se dá stavět, se neobejdete.

Na který nejraději vzpomínáte?

Z lidského hlediska to byl určitě můj nejslavnější závod, tedy olympiáda v
Turíně, kde jsem získala zlato. Ty chvilky v cíli byly pro mě velmi silným
emočním zážitkem. Padlo mnoho slz. Ale po sportovní stránce je to něco jiného.
Rok po olympiádě jsem vyhrála mistrovství světa o opravdu velký rozdíl, půl
minuty na deset kilometrů. Tento závod byl z mé strany, dovolím si říci,
naprosto dokonalý. Ráda vzpomínám také na svůj úplně první triumf ve Světovém
poháru v rakouském Ramsau před zraky dvou autobusů fanoušků ze Šumavy, kde také
teklo mnoho slz. Olympiáda je ale jen jedna.

foto: Lenka Hatašová

Na který závod naopak
vzpomínáte nerada? 

Mám takové motto: „Člověk musí spoustu závodů prohrát, aby vyhrál ten
největší.“ Spoustu závodů jsem dojela jako poražená, kdy jsem se na trati
vyloženě trápila. Buď jsem nebyla dobře připravená, byla jsem nemocná, anebo to
zkrátka jen ten den nešlo. Například olympijský závod v Atlantě na horském
kole. Ten bolel hodně.

Když říkáte, že to
ten den prostě nejede, jak takový stav na trati překonáte? 

Pokud se to stane v jednom či dvou závodech sezóny, tak to není žádná
tragédie a člověk jde dál. Víte, že za pár dnů bude další závod, kde si spravíte
chuť. Samozřejmě pokud se ale jedná o důležitý závod, třeba ten olympijský, na
který dřete velice dlouho, a pak se na trati trápíte, to je opravdu nepříjemné.
Zažila jsem to na olympiádě v Salt Lake City, kdy se nám nepodařilo dobře
namazat na sprint. Tenkrát jsem zaručeně prohrála medaili, nejspíš tu zlatou.
Další velké závody byly v nedohlednu a já jsem měla hodně co dělat, abych
neztratila motivaci a chuť do dalších tréninků.

foto: Lenka Hatašová

Chtěla jste v ten
moment s lyžováním seknout? 

Ne, takový moment jsem ve své kariéře nezažila. Když jsem byla v juniorském
věku, měla jsem problémy se zády a lékaři mi dokonce hrozili ukončením
sportovní kariéry. Dobře si tedy pamatuji, jaké to bylo, když jsem nemohla
nějaký čas trénovat. S lyžováním jsem skončila v momentě, kdy jsem s ním skončit
chtěla. Kdy jsem věděla, že lepší být nemůžu.

Zmínila jste horská
kola, vaši druhou vášeň. Co vás k nim přivedlo? 

Součástí lyžařského tréninku byla i horská kola, která v devadesátých
letech zažívala ohromný boom. Zlákalo mě to a zkusila jsem odjet pár závodů. Okamžitě
jsem začala vyhrávat. Horská kola byla tenkrát na obrovské vlně, byla
podporovaná jak médii, tak i sponzory.

Nenapadlo vás tedy
přesedlat „do sedla“? 

Přiznám se, že byl okamžik, kdy jsem zvažovala, zda není lepší být pátá
cyklistka na světě než pátá či osmá světová lyžařka. Chvíli se to i zdálo být lepší.
Běžkování jsem ale měla vždy raději a horská cyklistika pro mě byla až na druhém
místě. Nějakou dobu se mi dařilo oba sporty poměrně úspěšně kombinovat. Později
jsem se ale poslušně vrátila ke svému sportu číslo jedna.

Co byste řekla, že je
na klasickém lyžování to nejtěžší? 

Nejtěžší a současně nejhezčí je na tomto sportu fakt, že je velmi
spravedlivý. Nestane se, že by někdo vyhrál náhodou. Zvítězil ten, kdo přípravě
obětoval nejvíce, kdo byl ten den nejlepší.  Může se samozřejmě stát, že některý tým lépe
připraví lyže, ale i tak platí, že kdo má natrénováno, vyhrává.

Jaká je u nás dnes
běžkařská obec? A co mladé talenty?

Běžecké lyžování u nás vždy bylo, je a bude masový sport. Co se ale týká špičkových
závodníků, tam trochu pokulháváme. Kam sama dohlédnu, svoji nástupkyni bohužel
nevidím. Jak jsem říkala, lyžování je o velké dřině a ne každý na to má
předpoklady.

foto: Lenka Hatašová

Přijde mi to trochu
škoda, ne-li ostuda, že nemáme v záloze další špičkovou lyžařku alespoň se
blížící vaší velikosti? 

Víte, lidé nemohou očekávat, že se každou generaci narodí další Neumannová
či Bauer. Nenazvala bych ostudou fakt, že nemáme medailisty. Připouštím ale, že
je trochu pod úroveň historie a tradice našeho klasického lyžování, že
nedisponujeme závodnicí, která by se pravidelně umísťovala do patnáctého místa Světového
poháru.

Řekla byste, že máme
u nás dobré tréninkové podmínky v porovnání s ostatními lyžařskými velmocemi? 

Klimatické podmínky u nás nejsou úplně ideální, přece jen nejsme
skandinávská země. Já jsem ale měla štěstí, protože jsem poměrně brzy získala
prvního sponzora a díky němu jsem mohla trénovat, jak a kde jsem chtěla. To mi
hodně pomohlo. V čem jsem měla ale velkou nevýhodu, byl fakt, že jsem byla vždy
sama. Norské či ruské týmy měly nejen skvělé vybavení, zázemí, servismany a
podobně, ale hlavně jich bylo více závodnic, měly skvělou partu a na trati si
pomáhaly. Já jsem byla vždy sama a to víte, na špici vítr fouká nejvíce.

foto: Lenka Hatašová

Mrzelo vás to někdy? 

Zvykla jsem si být individualista a ostatní jsem neřešila.

Jak vypadal váš
realizační tým? 

Spoustu let jsme prožili jen společně s mým trenérem Standou Frühaufem.
V jeden okamžik jsme ovšem pochopili, že to tak už dál nepůjde. Postupně jsem
si okolo sebe vybudovala tým osmi lidí. Na větší závody jsme pak jezdili už ve
čtyřech lidech. Tedy s trenérem, servismanem, manažerem či fyzioterapeutem.

Mluvila jste do přípravy
lyží, nebo jste důvěřovala svému servismanovi? 

Musela jsem mu věřit, protože pro mě odváděl obrovskou práci a to pro něj znamenalo
hodiny v lyžárně a velkou zodpovědnost. Například na olympiádu v Turíně jsme
vezli padesát šest párů lyží. Musela jsem se starat o sebe a svou přípravu, a
neměla jsem tedy čas se starat o nic dalšího. Může se samozřejmě stát, že se servismanovi
v náročných podmínkách nepodaří namazat správně. Nikdy jsem mu ale nic
nevyčítala.

foto: Lenka Hatašová

Sníh je jistě nevyzpytatelný. Jaký je pro běžkaře rozdíl mezi
technickým a přírodním sněhem? 

V zásadě není moc velký. Technický sníh je
nutností dnešní doby a přiznám se, že jsem na něm lyžovala raději, protože takový
sníh má trvanlivější vlastnosti. Přírodní sníh rychleji taje, měkne, rychleji
se mění jeho struktura. Je těžší na něj lyže dobře připravit.

Komentujete lyžování
pro Českou televizi. Nemáte někdy při komentování chuť se k
lyžování vrátit? 

Komentování je pro mě spíše koníček a zábava. Díky němu se opět dostanu do
blízkosti sportu, který jsem tolik milovala. Ale nemůžu říci, že by mě to
lákalo, i když jisté emoce to samozřejmě ve mně vyvolává.

Mnoho sportovců se po
ukončení kariéry ke svému sportu vrací. Co si o tom myslíte? 

Velice jim rozumím. Když je člověk úspěšný, je středem sportovního světa a
to je spojeno se spoustou emocí. Navíc najít něco, co by tohle nahradilo, je
velice těžké. Sportovní návraty jsou obvykle spojené s pocitem prázdnosti
sportovce. Pocity uznání a slávy se těžko opouštějí. U mě návrat ale nehrozí.

foto: Lenka Hatašová

Co byste doporučila
sportovcům, kteří kariéru končí? Kam by měly směřovat jejich kroky? 

Já jsem měla štěstí v tom, že po ukončení kariéry jsem ihned nastoupila do
manažerské oblasti. Měla jsem okolo sebe lidi, kteří mě v tom podpořili. Ne
každý má ale to štěstí a ne každý se například může věnovat tréninkové
činnosti. Ve spolupráci s Českým olympijským
výborem připravujeme projekt Dvojí
kariéra, který je určen právě sportovcům končícím kariéru.

Když se patnáct let pohybujete ve sportu, reálně vám poté chybí patnáct let
pracovní praxe. Snažíme se tedy podat pomocnou ruku vrcholovým sportovcům při
realizaci i v běžném životě.

foto: Lenka Hatašová

Máte v naší sportovní
kultuře výsadní postavení. Jaký přínos myslíte, že pro sportovní společnost
máte? Připadáte si například jako inspirace pro ženy? 

Prožíváme úplně stejný život jako každý jiný, jen jsme trochu více vidět.
Možná si malinko připadám jako inspirace v tom, že i jako máma jsem dokázala
dále sportovat na vysoké úrovni. Je ale pravda, že jsem měla okolo sebe lidi,
kteří mi to umožňovali.

Jak se
sport podepsal na vašem přístupu k životu? 

Sport mě naučil tvrdé dřině, nevzdávat se a překonávat překážky. Každý
úspěšný sportovec má tyto věci zakódované a nechce prohrávat ani mimo sportovní
hřiště.

Řekla byste, že jste
si splnila svůj sportovní sen? 

Určitě. Vyhrála jsem olympijské hry. A navíc jako máma. To bylo
nejkrásnější období mé kariéry. Mateřství mě určitě změnilo, udělalo mě
mentálně daleko silnější.

Půjde vaše dcera ve
vašich šlépějích?

Svou dceru samozřejmě ke sportu vedu, zatím se ale snažím, aby se všeobecně
sportovně rozvíjela, a dál se uvidí. Předpoklady na to má. Nechci ovšem, aby
byla jedno z těch dětí, které skvěle běžkují, ale neumějí udělat kotrmelec.
Proto je důležité zkusit více sportů a dítě všeobecně rozvíjet.

Jak se dnes udržujete
v kondici vy sama? 

Několikrát za týden se nějakému sportu snažím věnovat. V zimě lyžuju, v
létě jezdím na kole a běhám. A cítím se skvěle. 

Děkuji za rozhovor.

Text: Hana Robinson

Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Make-up a vlasy: Pavel
Filandr www.pavelfilandr.cz

Vytvořeno ve spolupráci
s restaurací Campanulla www.campanulla.cz

Korektura textu: Alžběta
Strnadová

Produkce: Michaela
Lejsková

Publisher: magazín Best
of www.ibestof.cz

foto: Lenka Hatašová