Olga Menzelová – produkční, výkonná ředitelka společnosti MEDIALOGUE, s.r.o.

Vystudovala sportovní gymnázium v Českých Budějovicích, poté Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze a v roce 2010 absolvovala magisterské studium na DAMU obor produkce. Je majitelkou a výkonnou ředitelkou společnosti MEDIALOGUE, s. r. o. Těžiště společnosti, již založila v roce 2006, leží v pořádání autorských outdoorových výstav velkoformátových fotografií, pro které vyvinula i unikátní technologii exteriérových prezentačních nosičů. Jejím manželem je známý režisér Jiří Menzel. Kromě časově náročné práce jí čas vyplňuje pětiletá dcerka Anička. O zajímavých projektech, svém muži, nadané dcerce Aničce a lidské jinakosti jsme si s Olgou povídaly v hotelu Alcron.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Vystudovala jste sportovní gymnázium, což
mi evokuje spíše dráhu úspěšné sportovkyně. Kde se ve vás vzala touha jít
studovat na DAMU?
 

Moji
rodiče zastávali názor, že děti se mají vydovádět a vyběhat. Takže jsem dělala
všechny možné sporty, až jsem zakotvila u lehké atletiky. Té jsem se věnovala
do svých jednadvaceti let. I díky tomu jsem vystudovala sportovní gymnázium
v Českých Budějovicích. Ovšem s příchodem do Prahy se sport a škola
daly těžko skloubit. Navíc jsem nikdy nebyla takový talent, abych dosáhla úplně
nejvýš, nebo bych na to musela opravdu hodně dřít. A to jsem nechtěla. Také mne
odrazoval fakt, že v profesionálním sportu stačí menší zranění a člověk je
vyřazený a musí začít řešit co dál. Proto přišla nejprve žurnalistika a pak
DAMU.

 

Měla jste jako dítě umělecké sklony? 

To
nevím, ale odmalička jsem chodila do výtvarného kroužku, vždy mne bavilo
malování a rodiče nás vedli k umění. Doma jsme měli spoustu literatury,
takže jsem si často listovala zajímavými knížkami a teď si vzpomínám, že jsem
vlastně hodně věcí, s nimiž jsem se v dospělosti potkala, znala díky
knihám už z dětství.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Váš manžel Jiří Menzel, je známý režisér
a umělec, i on vás bezesporu hodně ovlivnil a ovlivňuje…

Když
jsem ve svých 22 letech potkala mého muže, tak mne samozřejmě inspiroval
k umění, vysvětloval mi, učil mne, určitě je to jeho zásluha, že se dnes
zabývám tím, čím se zabývám.

 

Co nejdůležitějšího vás manžel naučil,
jakou radu vám dal do života?
 

Těžko
bych asi hledala pouze jednu radu. Díky Jiřímu jsem našla cestu k divadlu.
Ale co považuji za důležité, je vztah k lidem jako takový. Pozitivní vztah
k jednání s lidmi jsem si přinesla už z domova a Jiřím se jen dále
prohluboval. I když jsme hodně jiné povahy, mít rád lidi je velmi podstatné pro
práci. Svoji práci vždy dělám s ohledem a láskou pro lidi, nikoliv pro
peníze. Ty jsou vždy až v druhém sledu.

 

Kdysi jste prohlásila, že máte ráda
chaos, platí to stále?
 


bych neřekla, že ho mám ráda. To je o povaze a já si myslím, že jsem pořádná,
mám ráda kolem sebe čisto a přehledno. Ale tím, že toho mám skutečně hodně,
jsem zvyklá dělat více věcí najednou, tak v tom pravém slova smyslu jsem
chaotik. Chaos je u mě asi daný povahou.

 

Předpokládám, že v dnešní době není
vůbec jednoduché získávat peníze na různé projekty, investoři si více vybírají,
zvažují, cítíte to také?
 

Co se
týká kultury, dlouho jsem opravdu nevěřila takové té „krizi“, ale musím
přiznat, že v tomto roce, ale i v roce minulém, to pociťuji opravdu hodně.
Každá společnost si dnes dobře rozmýšlí, do čeho bude investovat. A jako první
se škrtá v reklamě a marketingu, protože to nejméně bolí. Z hlediska
dlouhodobého to dobře není, ale z krátkodobého to jistý efekt asi má. Je
to lepší, než sáhnout lidem na peníze. A samozřejmě pokud nyní sháním peníze na
kulturní projekty, tak za to nabízím i reklamu. Ale přiznávám, že situace je
dnes složitá a musím vyvinout úsilí desetkrát větší než před lety, aby se vůbec
podařilo něco zafinancovat.

 

Pomáhá vám k tomu jméno vašeho
manžela Jiřího Menzela?
 

Jak
kdy a jak kde. Ale u nás překvapivě často i nepomáhá. Někteří jedinci si totiž scestně
myslí, že slavné jméno rovná se bohatství. To je takový ten omezený a většinou
závistivý pohled na věc. Říkají si, ta má jistě peněz dost, tak ať si projekt
zaplatí sama. S tím jsem se už konkrétně setkala. Naštěstí zdravý rozum
stále ještě převažuje.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Jaké vlastnosti musí mít člověk, který,
když to řeknu napřímo, „shání peníze“?
 

Musíte
být vždy o krok napřed. A o společnosti, kde žádáte o finance, si zjistit
detailní informace a nejenom to, co ta společnost dělá, čím se zabývá, ale i
koho podporuje. Je to opravdu o pečlivé novinářské přípravě. Je dobře znát
marketingové cíle společnosti a teprve potom jí můžete nabídnout mnohem více.
Musíte jí ušít projekt na míru, který jí sedne, musíte splňovat mnoho, mnoho
kritérií, aby se společnost rozhodla s vámi do toho jít. A k těm
vlastnostem – asi těžko by tuto práci mohl dělat introvert a člověk, který má
problém v komunikaci s lidmi. A je pravda, že z 80 procent je to
o dobré, precizní přípravě, mapování trhu, ne každý projekt můžete nabídnout
komukoliv.

 

Často vystavujete na různých netypických
místech, proč jste vzala výstavy z galerií a přesunula je například na
nádraží?


jsem vlastně jako první začala v České republice vystavovat ve veřejném
sektoru. V roce 2006 to byla výstava Yanna Arthuse-Bertranda. Je to
francouzský fotograf, který fotí z výšky – z helikoptéry nebo z balonu
– především přírodu a se svou výstavou putuje po světě. My ji s Jirkou
viděli v Norsku a Jirka mi tehdy řekl, že je to tak pěkné, že bych to měla
přivézt k nám. A tímhle jsem začala. Expozice „Země krásná neznámá“ byla
tři měsíce v plenéru, pod Karlovým mostem a lemovala Kampu až
k Sovovým mlýnům a za tu dobu ji vidělo až milion tři sta tisíc lidí. Což
je údaj samozřejmě přibližný, ale vypočítaný na základě reálných statistik
počtu kolemjdoucích lidí.

 

Takže jste chtěla tuto výstavu
zpřístupnit co nejvíce lidem?
 

Ano,
přesně tak. Pokud vynesete umění do ulic, tak výstavu uvidí i lidé, kteří by do
galerií vůbec nepřišli. Nenapadne je tam jít, také to stojí peníze. A tímhle
máte možnost prostřednictvím umění ovlivňovat velkou skupinu lidí. Což je
zajímavé i pro sponzory.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Jak je to v současné době
s návštěvností galerií a výstav obecně, chodí lidé?
 

Návštěvnost
galerií je nyní zoufalá, lidé si pořádně rozmyslí, kam vynaložené prostředky investují.
Stačí, když si spočítáte, kolik zaplatí pětičlenná rodina za návštěvu kina! To
si raději koupí něco dobrého k jídlu. Ano, čas od času se najde zajímavá
výstava, na kterou přijde dost lidí, ale jinak ta čísla nejsou optimistická.

 

Není to tím, že některé druhy výstav jsou
pro běžné lidi moc „umělecké“?

Člověk
musí najít zlatou střední cestu, protože jak máte něco, co chcete vystavovat
venku, nesmí to být příliš umělecké, nebo okrajové. Lidé tomu potom nerozumí,
nebaví je to, tak nepřijdou.

 

Jakou výstavu vy sama považujete za dobře
zorganizovanou a tematicky zajímavou, ať již u nás, nebo v zahraničí?
 

Tak
v zahraničí je takových výstavy mnoho. Stačí se zajet podívat do Vídně.
Ale i u nás je řada krásných a velmi povedených výstav. Napadá mě třeba Karel Malich
v Jízdárně Pražského Hradu. To byla skutečně krásná expozice!

 

Jaká byla vaše organizačně nejnáročnější
výstava?
 

Asi
bych nemluvila o výstavě, ale zmínila bych projekt Winton Train, kde jsem byla
v organizačním týmu společnosti, která ke stému výročí narození sira Nicholase
Wintona vypravila speciální historický vlak z Prahy do Londýna. Většina lidí
asi ví, že Nicholas Winton zachránil převážně židovské děti před holocaustem
tím, že je nechal odvézt vlaky z Prahy, z tehdejšího Československa,
do Británie.

 

…a tento muž stále žije a je mu už přes
sto let…
 

Letos
mu bylo 104 let! Je to úžasný člověk, stále v dobré kondici, říkám o něm,
že je to „věc Makropulos“! Ale abych se vrátila k projektu. Na počest
přeživších dětí, které se potom vrátily zpátky do republiky, jsme uspořádali
rekonstrukci jejich tehdejší cesty a vezli jsme je společně s jejich
rodinami z Prahy do Británie. Bylo to emotivní, zajímavé, bylo to organizované
především pro studenty a současné mladé lidi, aby se obnovil ten starý, válečný
příběh, který je důležitý i pro dnešní dobu. A musím říci, že to bylo
organizačně extrémně náročné.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Jak dlouho ta cesta trvala?

Čtyři
dny, včetně plavby přes Lamanšský průliv.

 

Nastaly i nějaké komplikace? 

Neskutečně
velký problém byl tyto lidi pojistit. Dnes vám pojišťovny nechtějí pojistit
70leté lidi, natož 80 a
více leté. Samozřejmě že tam je pravděpodobnost, že se něco stane, mnohem
vyšší. Nakonec se to povedlo, ale byl to oříšek. Vezměte si, jaké to je, když
jedete ve vlaku den a je vám třicet a oni jeli čtyři dny a byli třikrát tak
staří.

 

To jste museli určitě mít početný tým od
lékařů až po lidi zajištující stravu?
 

Samozřejmě
s námi jeli lékaři, kuchaři, kadeřníci, maséři, cestující měli prostě veškerý
servis, všechno nutné k pohodlné přepravě. Včetně toho, že jsme
zastavovali, spalo se například v Norimberku, v Kolíně nad Rýnem a na
trajektu cestou do Anglie.

 

Kdo všechno tímto speciálním vlakem jel? 

Dvaadvacet
„Wintonových dětí“ s rodinami, studenti a další lidé, kteří se na projektu
podíleli. Ten vlak byl skutečně plný.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Podle čeho si vybíráte „témata“ výstav? 

Dříve
to bylo tak, že jsem jezdila po světě, dívala se, co kde je, co bych mohla do
Prahy přivézt. V současné době vzhledem k ekonomické situaci
přemýšlím naopak. Obrátila jsem systém práce a spíše se dívám po společnostech,
která co dělá a co by je mohlo zajímat. A projekty se snažím sestavovat na tělo
konkrétní firmě, konkrétním lidem.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Chodí investoři do projektů opakovaně?

Určitě
ano, síť spolupracujících firem je důležité budovat, ne vždy se všem hodí to,
co zrovna dělám, ale je potřeba se o své partnery starat. Takže jim mimo
samotný projekt, produkt, nabízím ještě reklamu, možnost se seznámit třeba na
vernisážích s někým zajímavým, s nímž by se běžně nepotkali. Musím
nabídnout mnohem více, než dostanu.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Je nějaká výstava, kterou byste ráda
uskutečnila?
 

Je
jich několik a já bych je nerada prozrazovala, protože bych chtěla být první,
kdo je přiveze.

 

Působíte velmi nezávisle a emancipovaně,
jste skutečně taková?
 

Nedávno
to velmi pěkně řekla moje máma: „Ona si ta Olinka vždycky dělala, co chtěla.“ A
je pravda, že jsem zvyklá už ze sportu, že nic není nemožné. Moje povaha, což
mi řekl i astrolog Antonín Baudyš starší, je více mužská než ženská. A já to
sama cítím. Ženy jsou takové, že většinu situací přijímají a berou si
z toho to, co dostanou. Ale muži jsou ti, kteří situace tvoří.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Máte téměř pětiletou dcerku Aničku, Jak
zvládáte péči o dceru a tolik práce dohromady?
 

Bez
mojí mámy by to nešlo. Je to můj anděl strážný, byla plně k dispozici do
doby, než Anička začala chodit do školky. Bez ní bych nemohla studovat a
pracovat. Na počátku, když se Anička narodila, jsme měli chůvu, ale nešlo to.
Pořád jsem koukala na hodinky, bylo to stresující. Takže moje máma, která je
stále vitální, se po dohodě s tátou rozhodla na čas přestěhovat za mnou do
Prahy. Rodiče žijí v rodinném domě v Písku, takže táta tam zůstal
přes týden sám a máma jezdila domů pouze na víkendy. A jsem jim oběma za tuto
pomoc vděčná. Ted už Anička chodí do školky, takže máma vypomáhá pouze
v případě nemoci, nebo když potřebuji někam odjet.

 

Rozpoznáte, zda Anička zdědila něco po
vás, po rodičích?
 

Je
pravda, že má velmi dobře vyvinutý hudební sluch, krásně tancuje a hudbu vnímá.
Máme doma pianino, už jsem zkoušela najmout učitelku, ale zatím to k tomu
úplně nebylo, takže jsme to odložili na září. V létě jsem byla s Aničkou
na dětském táboře, kde byla možnost si vydělat nějaké papírové penízky a něco
si za ně koupit. A Anička si za ně koupila flétničku a sama si na ni hraje, i
když to vlastně pořádně neumí. Myslím, že je důležité jakoukoliv činnost dítěti
neznechutit. A stejné je to i ve sportu. Anička se naučila sama plavat, ale jen
díky tomu, že se sama rozhodla, my ji k ničemu nenutíme. A také výborně
lyžuje. Měla učitele, který se jí každé dopoledne věnoval, zatím co já jsem
byla na běžkách. Aničce různé aktivity nabízíme a spíše pozorujeme, jakým
směrem se vydává a co ji baví.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Jak byste nesla, kdyby se z Aničky
stala třeba kadeřnice? Nebyla by to pro vás životní prohra?

Není
nic horšího, než projektovat své nenaplněné ambice do dítěte. A pokud by dítě
bylo šťastné jako kadeřnice, tak ať je třeba kadeřnice. Důležité je, mít rád svoji
práci. Určitě bych své dítě podporovala, kdybych viděla, že to, co dělá, ji
baví a je v tom dobrá. Ale také bych se snažila jí nenásilně nabídnout i
jiné alternativy, pokud bych cítila, že má na víc.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

Před lety, po porodu Aničky, jste byla
pod obrovským mediálním tlakem. Dnes, zdá se mi, se situace zklidnila. Myslíte
si, že si lidé prostě na „jinakost vašeho vztahu“ už zvykli?
 

Je mi
to vážně jedno. Bylo to tehdy velmi nepříjemné. Pouze nejbližší okolí vědělo,
jak to je. A je opravdu hrozné, když se vám do vašeho života plete bulvár.
Bulvár je pro spoustu lidí zajímavý, atraktivní a není pro něj zajímavá pravda.
Pochopila jsem, že cokoliv vysvětlovat je nesmysl, protože si stejně napíší to,
co chtějí, co má čtenost. Jakmile se odlišujete, ať již pozitivně, nebo
negativně, tak je na vás více vidět, snáze se do vás střílí.

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

A jaký postup jste zvolila u Aničky, ví,
kdo je její tatínek a jak se věci mají?
 

Anička
odmalička ví, kdo je její táta a ten se o ni také stará a jako skvělý táta
funguje. To, že se naše cesty v určitém směru rozešly, je věc druhá.
Nadmíru důležité je však zachování dobrých a přátelských vztahů. To je totiž
to, co dítě vnímá. A myslím si, že je dobré, když před dítětem člověk nelže,
protože věřím, že se to v budoucnu vymstí a ono pak dostane ránu, kterou
nečeká. Anička to chápe dobře. Byla u nás na návštěvě holčička, která se jí zeptala:
„Aníí, ty máš dva tatínky?“ A ona na to: „Ne, proč?“ A tím to skončilo. Takže
evidentně bylo vidět, o čem se doma rodiče baví. Nejdůležitější je, aby byla v pohodě.
Vše ostatní je podružné.

 

Děkuji za rozhovor!

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová
Foto: Lenka Hatašová

 

 

Text:
Dita Brančíková

Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com

Styling:
Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz

Make
up a vlasy: BOMTON STUDIO JALTA

Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz

Spolupráce na produkci: Michaela Rálišová

Korektura
textu: Vladana Hallová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

Olga Menzelová, foto: Lenka Hatašová

Bára Seidlová – herečka

Herecká profese je pro herečku Báru Seidlovou tou správně vybranou životní náplní. Jak je toho sama důkazem, najít si práci, která vás po všech stránkách těší a přináší vám pocit radosti, je důležité a vždy se to vyplatí. Vždyť přeci každý úspěch by se měl měřit tím, zda je člověk šťastný. V tom případě je Bára Seidlová velmi šťastná mladá dáma.

Bára Seidlová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Co myslíte, že obyčejně herce k divadlu nejvíce táhne? A jak je tomu u vás?

Za ostatní herce mluvit nemůžu, můžu mluvit jen za sebe. To, co táhne mě, je nepojmenovatelné. Někdo tomu říká touha, někdo poslání. Každý z nás má nějaký talent, a když se jím necháme vést, dovede nás tam, kam patříme. Když jsme tam, kam patříme,jsme šťastní.

 

Jak se vám pendluje mezi
filmem a divadlem? Jak
é si odnášíte
z
 čeho zkušenosti?

 Jsou to dvě odlišné cesty k jednomu cíli. K divákovi. Ta divadelní je osobní, přímá a v daný okamžik se nedá nic zašvindlovat. Můžete s divákem komunikovat tady a teď.
Ve filmu záleží na mnoha faktorech, nejen na herci. Jak film ve výsledku bude vypadat a co si z něj divák odnese, je jednou pro vždy dané. Druhá repríza se nekoná.

 

Jaké zkušenosti
pova
žujete za přenosné
a kter
é nikoliv?

Jakákoli zkušenost se hodí, ať už pozitivní, či negativní. To, co se naučím na jedné straně, na druhé můžu použít.

 

Na co se všechno dá
v
 zákulisí
narazit?

Na
technika, na zapomenutou rekvizitu, na železnou tyč z úplnějiného představení. Dá se narazit do zdi, protože
je tam většinou tma. Na kolegu, který
se spěšně převléká z kostýmu do kostýmu, na jiného, který neví „co teď bude“, na zoufalou kolegyni, která
hledá pásek, protože jí na jevišti padaj kalhoty. Na plechový kýbl s vodou – protipožární opatření, na ohryzky, ubrousky, nedojedené svačiny a na uklizečku, která čeká a doufá, že už konečně skončíme, protože to všechno po nás musí uklidit a chce jít před půlnocí spát.

 

Vytoužila jste si v divadle
n
ěco konkrétního?

Toužila jsem po divadle, ve kterém
se budu moci svobodně vyjadřovat. A splnilo se mi to prostřednictvím divadla MALÉhRY, díky němuž si můžu dál snít a plnit všechny sny.

 

Jak se vám kdy sehrávalo
s
 kolegy a jak je tomu nyní
s
 vaším
triem?

Nedá se to srovnávat. To, že jsme my tři spolu, se stalo. Věřím, že nic v životě není náhoda a všechno má svůj smysl. Že se člověk třeba ocitne mezi stejně naladěnými lidmi a z práce se vám stane dobrá zábava. Tak jsem si uvědomila, že není ani tak důležité, co děláte, ale s kým to děláte. Rozdíl je už jen v tom, že s kolegy jsem se musela sehrávat, s holkama nemusím. Funguje mezi námi jakési vnitřní propojení, takže si, nejen na jevišti, rozumíme možná i bez „mrknutí oka“.

Bára Seidlová, Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Dokážete se vždy
naladit na p
ředstavení
tak, jak pot
řebujete? Nebo je
to ot
ázkou toho, jaký
jste m
ěla den?

Jeviště je magické. Jaký jsem měla den, je úplně jedno. Je to jiný svět, jiná energie a všechno zvenku jde stranou. Užívám si to. Většinou se těším do divadla i na diváky, a tím mám vlastně celý den hezký. Je to ocenění a dar, že je nám někdo ochoten věnovat večer a přijít se na nás podívat.

 

Do jaké míry
pat
ří k profesionalitě
herce nedat na sob
ě nic znát,
kdy
ž hraje, ačkoliv
m
á třeba
velk
é vnitřní
tr
ápení?

S trápením se dá skvěle pracovat! Je to energie,
emoce. Herec žije tím, že přetváří své vlastní emoce. Je to jedna a tatáž energie, negativní, či pozitivní, takže se třeba trápení dá velice snadno přetransformovat a funguje to
jako bezvadná terapie. Pro mne i pro diváka. 

 

Řekla byste, že
n
ěkteří
herci jsou p
ředurčeni
pro n
ějaké
konkr
étní
role a jin
í jsou třeba
úplně
univerz
álně
pou
žitelní
na jak
ékoliv role?

Ne. Záleží to jen na tom, čemu oni sami věří. Omezení neexistuje vně, je jen v naší hlavě. Čemu věříme, to dokážeme. Předurčením našich schopností jsou naše touhy a sny.

Bára Seidlová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

Čím se herec nejlépe
a nejd
éle vryje do povědomí
ve
řejnosti?

 Tak nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Myslím, že o to až tolik nejde.

 

Co obnáší život
celebrity po medi
ální
str
ánce?

Jéžišmarjá, co já vím…? Třeba psát tenhle rozhovor?

 

V jakém
bod
ě je pro vás
sv
ět médií
nutn
ým zlem?

Proč se bavit o zlu, když se můžeme bavit o dobru? Třeba o tom, že média mohou lidem zprostředkovat informaci, že se někde děje něco hezkého. Jsem ráda, že díky médiím můžu dávat vědět o tom, co dělám, třeba pozvat lidi do divadla. Všechno má dvě strany, nic není jen černé, nebo bílé. Záleží jen na vás, z jakého úhlu se díváte.

 

Dokážetepředem
odhadnout reakce ve
řejnosti na ten
kter
ý článek,
rozhovor?

Neřeším to. Píšu, co si myslím. Někoho to potěší, někoho to naštve, to záleží na jeho přesvědčení. Každý má právo na svou reakci.

 

V kterém
bod
ě v životě
jste za
žila opravdu tréning
odhadu na lidi?

Asi mě to teprve čeká. Čím jsem svobodnější, čím víc si dělám to, co chci, tím víc odvahy potřebuji.

 

Jakým směrem
jdou p
ředstavení,
kter
á si volíte,
a jakou v
áhu v té
volb
ě má
va
še rozhodnutí?

Představení jdou přesně tím směrem, jakým jdeme my. Co potkáváme, co zažíváme, jak na to reagujeme…
Všechny tři se na inscenaci podílíme rovným dílem. To, co budeme hrát, je dané tím, co se kolem nás děje, co lidé nejvíc řeší. Každá máme talent na něco jiného a vzájemně se v těch talentech podporujeme a respektujeme.

Bára Seidlová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano

 

Máte za cíl
n
ěco konkrétního
skrze svoji profesi ve
řejnosti sdělit?

To jsou
možná moc silná slova. Chtěla bych jen, skrze divadlo, film, cokoli, co budu vytvářet, dávat lidem naději, že je možné následovat sami sebe a důvěřovat své síle. A že v každém z nás dřímá obrovský potenciál, jen se ho nebát využít. Největší radost mi udělá, když za námi po představení přijde divák nebo divačka s rozhodnutím, že i on dokáže to, co dokázala postava v naší inscenaci, třeba „že ten kopec prostě sjede“!!

 

Co si sama berete od diváka,
kter
ý vám
a
ť už
verb
álně,
či neverbálně
n
ěco přináší?

Co bych
byla bez diváka! Dává mi možnost, že mám pro koho hrát, a já ji bezostyšně využívám.

 

Vnímáte
kontakt herce a div
áka jako dostatečný?

Pokud mi
ten kontakt přijde nedostatečný, slezu z jeviště a jdu se k nějakému divákovi přiblížit fyzicky. Funguje to.

 

Setkáváte
se n
ěkdy se zneuznáním
hereck
é profese?

Každý se pohybujeme v určité „rezonanci“. To, co si myslíme, se nám potvrzuje. Fungujeme jako vysílač a přijímač. Co vysíláme, se nám vrací. „Stejná frekvence“. Pokud si budu myslet, že herecká profese je nedostatečná, zcela jistě se mi to zvenku bude potvrzovat. A tak si raději kontroluji své myšlenky a přemýšlím o těch pozitivnějších věcech. Určitě se najde někdo, kdo pochybuje o smysluplnosti herecké profese, ale v mé rezonanci se, doufám, nepohybuje.

 

Co myslíte, že
ve
řejnost o herectví
nev
í, nebo má
v
 něčem
o n
ěm mylnou představu?

Dnes mi
paní za přepážkou vyprávěla, jak jí její syn nechtěl uvěřit, že jsem na poště podávala balík, když jsem přece v televizi! Herec je úplně normální člověk, pohybuje se v televizii na poště.

 

Se svým divadlem MALÉhRY
cestujete po republice. Kde v
šude jste byly s
kolegyn
ěmi a jaké
m
áte reakce diváků
z men
ších měst?

Reakce
diváků mi dělají radost. Projíždíme celou naši vlast a říkáme si, jak je vlastně krásná. Kdybych dělala jinou profesi, na některá místa bych se ani nedostala. Takhle vím, že všude se dá něco hezkého objevit, něco příjemného zažít, něco dobrého sníst.

 

Jaké netradiční
z
ážitky si samy, coby vozitelky
z
ážitků,
odv
ážíte z cest?
Jac
í jsou u nás
lid
é hostitelé?

Jako
hostitelé jsou různí, ale vesměs se setkáváme s úžasnou pohostinností. Někde nám dokonce upečou dort, koláče nebo buchty. Jestli to tak půjde dál, nevejdeme se do kostýmů. Každý divadelní zájezd pojímáme jako výlet. Náš manuál: navštívit místní informační centrum, vybrat výlet a nějakou hospodu… tím je o zážitky vždycky postaráno.

Bára Seidlová, foto: Robert Vano
Foto: Robert Vano 

 

S čím v životě
jste se kdy neum
ěla rozloučit?

Pokud
jsem se s něčím rozloučit neuměla, nakonec jsem musela, abych zjistila, že i bez toho se dá žít.

 

V jakém
sm
ěru u sebe vnímáte
nejv
ětší
posun?

Člověk má na sobě pořád co odhalovat, pořád ho něco překvapuje a posouvá dál k dalšímu řešení sebe sama. Jako když se cibule svléká ze slupek. Takžeposun zatím vnímám od slupky ke slupce.

 

Na co se sama u sebe chystáte
v
 blízké
dob
ě? Co je vám
v
ýzvou, na čem
budete pracovat?

Na další slupce!

 

Děkuji za rozhovor.

 

Text:
Michaela Lejsková

Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz

Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz

Korektura
textu: Alžběta Strnadová

Produkce:
Michaela Lejsková

Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz

PhDr. Miroslav Kovářík – interpret a editor poezie, publicista, vysokoškolský pedagog

V 60. letech minulého století externí spolupracovník severočeského studia Českého rozhlasu v Ústí nad Labem (týdeník Klub 1967–71), v roce 1968 srpnový hlasatel této stanice. Jedna ze zakladatelských osobností hnutí malých divadel 60. let, konferenciér hudebního festivalu Porta (1968–1992) a folkových pořadů, autor a interpret poetických montáží a klubových představení. Od roku 1976 do počátku 90. let v Praze (Klub Rubín na Malostranském náměstí) a Brně (Studio Horizont na Lesné) uváděl cyklus klubových pořadů poezie začínajících autorů „Zelené peří“. V 90. letech na ně navázal na vlnách Českého rozhlasu s pravidelným pořadem nejmladší české poezie téhož názvu. Editor a recenzent poezie (Tvar, Týdeník Rozhlas), autor předmluv a doslovů k básnickým sbírkám. V roce 2004 byl Miroslav Kovářík jmenován Čestným občanem Litvínova.

Miroslav Kovařík, foto: Vodňanský

 

Dětství zpravidla
předurčuje celý příští život člověka. Jaké bylo to vaše?

Ještě prvorepublikové! Jako tříletý jsem prý zažil
Masarykův pohřeb. Bylo to na pankrácké pláni, tam kde je dnes stanice metra Vyšehrad,
nuselským údolím pod námi projížděl smuteční vlak s rakví do Lán.
Zanedlouho přišla mobilizace, otec narukoval a přišel se nám ukázat domů
v uniformě, z níž mně utkvěly zelené ovinovací šály na nohách… Takový
je můj nejzazší vzpomínkový horizont.

 

Upsat se poezii
není jen tak. Kdy se tak poprvé stalo?

Na michelském gymnáziu někdy zjara 1949! Profesor František
Hvížďala, náš latinář a třídní, nacvičoval s námi na školní akademii báseň
Josefa Hory První máj budoucnosti. Sborová recitace se sóly, jedno jsem obdržel
i já… Nezřízeně jsem se těšil, až na mne přijde v básni řada. A jako na
zavolanou ke mně skoro současně dorazil Máchův Máj.

 

Mohu-li si
vypomoci obrazem, prošly vašima rukama přes dva tisíce básníků; co jméno, to
jiný osud. Kdo z nich na vás nejvíce zapůsobil?

Jistě ti, co pro mne přinesli závažná poselství, ale než je
stačili osobně předat, sami odešli… Nebylo jich tolik, ale zase ani tak málo. A
někde na začátku té řady je zcela jistě Václav Hrabě. Rozhodl jsem se, že jeho dílo,
i když všelijak rozatomizované a posbírané převážně z pouhých opisů,
resuscitujeme po básníkově tragickém odchodu v roce1965 ve dvojí podobě –
jako inscenované „divadlo poezie“, k němuž vydáme všechny texty jako program
představení.

 

V osmdesátých
letech minulého století se vaše vystoupení v Rubínu na Malé Straně
v Praze stala pojmem, dnes jsou již legendou…

Ono to v Rubínu začalo už roku 1975! A trvalo více než
15 let! Rok po pražském začátku přibyla brněnská setkávání ve studiu Horizont
na Lesné a do třetice všeho dobrého za pár let poté České Budějovice
v kulturním centru Čéčova… Ty večery měly své kouzlo i v tom, že nešlo
jenom o pouhá čtení mladé „nezavedené poezie“, jak se tenkrát říkalo, ale že se
autoři a naslouchající publikum stávali – v pravém slova smyslu a nejenom
na onen jeden večer – opravdovými partnery.

 Miroslav Kovařík

 

Dodnes vyučujete
na vysoké škole literaturu. Jaké nosné téma je vám nejbližší?

Můj seminář má název i téma Osudové básně s podtitulem
„verše, které vstoupily do života jejich tvůrců a jejichž nadčasový apel lze
vnímat i jako osobní poselství básníků komponovaná v situačně vypjatých údobích
jejich životů“. Úvodem bývá málo známá, ale pro mne krajně uhrančivá Seifertova
rozlehlá báseň Vltava, hořký text z roku 1951 vytrysklý těsně po smrti
Karla Teigeho jako nadosobní projev věrnosti jeho odkazu… Mohl být zařazen do
Seifertova díla až v osmašedesátém roce…

 

Mnozí si myslí a
jsou přesvědčeni, že se „psaní“ nenechá naučit, že je to výhradně záležitostí
talentu, vůle i štěstí…

…a magičnosti onoho stavu, kdy do vás báseň vstupuje… Ivan
Diviš podrobně rozebral toto stadium „inspirativnosti“: ten, kdo báseň píše, je zasažen (on říkal: zachvácen!)
náhle nabytou schopností zmnoženého vidění, jakési zhutnělé intuitivní možnosti
číst ve vlastní duši a vybírat z jejích pláství med poezie a konstruovat
tak z „pouhých slov“ novou doménu – báseň!

 

O poezii se říká,
že nás přesahuje, nic nevyžaduje, nic nevysvětluje, proč potom bývaly doby, kdy
mívala nesmírnou sílu?

Protože básníci byli nepřehlédnutelnými duchovními
kormidelníky, strážci a rozsévači jazyka, přirozenými autoritami a jejich verše
mluvily lidem z duše! Pravda, ne všechny verše a ne všichni básníci! To
spojuje Máchu a Nerudu s Halasem nebo Zahradníčkem, ale také – chcete-li
sáhnout třeba do normalizačních časů – Skácela s Kainarem! Ti všichni to,
řekněme střídmě, „uměli napsat“ a vyslat do světa v pravý čas!

 

Pesimisté
hlásají, že v současné době je próza, ale především poezie, na ústupu.
Nemýlí se?

Už přes dvě desetiletí se překotně mění mediální možnosti
šíření literatury a dalších kulturních zón: knižní podoba ustupuje
elektronické… Nezapomeňme ovšem hlavně, že toto vše musí být podmíněno poptávkou
po poezii jako živoucí disciplíně, žánru, který je schopen kdykoli a i na
miniaturním prostoru svobodně a někdy až umanutě a bez ohledu na případný dopad
na osobní dějiny tvůrce, modelovat příznačnou tvář doby i stav myšlení
v každém vlákénku lidské duše…

 

Nepohráváte si
někdy v duchu s myšlenkou, že byste sestavil čítanku poezie? Pokud vím,
žádná taková učebnice neexistuje.

Tady vás musím trochu poopravit a připomenout, že jsem
takové publikace nejen sestavil, ale i vydal. V časovém meziprostoru uvolněné
ediční politiky v druhé polovině 60. let se mi podařilo za přispění několika
přátel z pedagogického světa na Mostecku sestavit „Texty k rozborům
poezie“ pro severočeské nakladatelství Dialog – první díl byl výběrem
z české, druhý ze slovenské a světové poezie. Pochopitelně i se jmény
autorů do té doby embargovaných. Víc o tom bylo zveřejněno v rozhovoru se Svatavou
Antošovou v předloňském Tvaru.

 

S každým
novým autorem, jehož básně uvádíte, prožíváte de facto i jeho život. Lze
vypozorovat v poezii jakousi ponornou řeku, do níž se všechny vody
vlévají?

Řečeno s mírou pravděpodobnosti hraničící téměř
s určitostí: u básníkova zrodu, onoho stavu, kdy je člověk poezií nějak
zasažen, je zhusta přítomen i nutkavý pocit vyrovnání s poetikami
takzvaných iniciačních textů – hojně to funguje při setkání s prokletými
autory francouzskými či s anarchizující plejádou od Villona přes Gellnera až
k Václavu Hraběti –, nicméně dá se takto křtít z pramenů holanovského ale
i nezvalovského zřídla, stále funguje v této startovací roli ze světové
poezie beatnická vlna, či surrealistické sondy k automatické projekci
podvědomí… Podobnou osobnostně křtěnou iniciační sugescí vládne poetika
Skácelova nebo Žáčkova…

 

Podle statistik vyjde
v Čechách a na Moravě každoročně přibližně 500 básnických sbírek. Kolik z nich
z této, připusťme, knižní nadprodukce, vyčnívá?

Střízlivě vzato – slabá desetina! Vše je přímo úměrné tomu,
co jsem už naznačil: bez lektorské a redakční práce, jakož i nezbytně uplatněné
ediční kultuře při hledání výtvarně estetického ekvivalentu básnického textu (začíná
to obálkou, kvalitou papíru, výběrem typu písma, případným výtvarným
doprovodem, který by poezii čímsi dotvrzoval, byť metaforicky a případně i
polemicky…), bez profesionálního pojednání takovýchto parciálních vlastností,
nelze sbírku vypustit do světa. Mám na mysli sbírku poezie nesporné, nikoli
grafomanské… V době, kdy si za příslušný obnos můžete vydat
v podstatě cokoli a některá „nakladatelství“ právě s přílivem takovýchto
zakázek kalkulují, není ta desetina z půl tisícovky roční produkce nikterak
nadnesená… 

Miroslav Kovařík, foto: Vodňanský

 

Kdyby to bylo
možné, do jakého období svého života byste se rád vrátil?

Všechny měly a dosud mají své kouzlo – a teprve dodatečně
jim člověk udělí nějaký zásadnější význam: do pětapadesáti let věku bylo mně
pobývati v totalitní kulturní menažérii se všemi jejími příznaky a projevy.
Pravda, „zlatá šedesátá“ se jim trochu vysmekla, ale pak přišla znovu a pro mne
až nesnesitelně dlouho a nekonečně prodlužovaná repetice. Dostat se za
hranice této reality bylo nad možnosti, spoustu sil jsme vyplýtvali jen proto,
abychom se aspoň na pár dní nadýchali jiné atmosféry… A přece jsem v té
době žil naplno, objížděl štace, interpretoval poezii, kterou mám ve svém
životním repertoáru dosud, pravda bez Zahradníčka a Diviše, ale toto „nadržené“
čekání často klestilo cestu k jiným básníkům… A každý rok, po celá čtyři
desetiletí, sedával jsem v porotě Wolkerova Prostějova, soutěže
v přednesu poezie, kde se stále objevovala jména režimními ideology
zatracovaná, včetně Hraběte! Takže: nepreferuji údobí žádné, možná jen
s větší nostalgickou láskou vybavuje se mi mé litvínovské Docela malé
divadlo z let jeho existence (1962–69), z jehož dramaturgických
pramenů stále upíjím, malý zázrak, který mne potkal a vstoupil do jinak nelehkých
peripetií mé osobní historie, ale pomohl mně ustát i ony …

 

V těchto
dnech vychází almanach 54 českých básníků Ptáci z podzemí. Zaujala vás
tato antologie
?

Jde o kolekci jmen ne tak často se objevujících na
stránkách literárních časopisů a revuí, spíš adeptů vlastního publikačního
podnikání, ale proč ne…Neměl jsem čas ještě almanachem prolistovat tak, abych o
něm vydal kritické svědectví. Ale některá jména v něm jsou garanty
umělecké kvality, řečeno obecně. Titul Ptáci z podzemí zní zajímavě – jsem
zvědav, jak pod touto metaforickou klenbou bude jejich zpěv slyšet a
s jakou ozvěnou se setká…

 

Je něco, co by vám
poezie nedokázala poskytnout?

Ano. Duchovně jsem spřízněn s mnoha jejími stvořiteli,
blízkost fyzickou, ač bych o ni často mocně usiloval, mně však zhusta odpírají;
pravda, někteří už ani jinak nemohou, jsouce na druhém břehu Léthé, k němuž
nicméně míříme všichni, takže nějaká naděje k absolutnímu sblížení je tu
pořád… 

 

Je česká poezie
v nějaké rovině srovnatelné se světovou?

Jako poměrně nepočetný národ jsme dlouhá staletí přežívali
také díky poezii a hodnotám kulturní povahy, o tom není pochyb. Krásně to
charakterizoval básník Josef Palivec ve své sumarizujcí eseji „Poezie stále
budoucí“. Ta budoucnost je tam správně: bez poezie by žádné nebylo… A je krásné
a vlastně i důkazně doložitelné, že to byli právě básníci, jejichž životní
osudy se proťaly s tou kterou etapou vývoje národního… Dosaďme si sem Máchu,
Nerudu, Dyka, Bezruče nebo Wolkera. Nebo si vyvolejme poezii
z rozběsněných let válečných 1914– 18, vynoří se tu vedle Otokara Theera i
Eliška Krásnohorská, Viktor Dyk s posvátně famózním textem Země mluví,
Karel Toman i S. K. Neumann s básněmi z italských bojišť. A dnes už málem
zapomenutý Rudolf Medek: českoslovenští legionáři nosili jeho básně v brožuře
nazvané Lví srdce (do ní vložil i slavný text Zborov) natištěné na novinovém
papíře v horní kapse stejnokroje, dokonce podle rozměru té kapsy byly
stanoveny její ediční parametry v tiskárně. Náklad 50 000 kusů (!!!)
spolehlivě a brzy našel své čtenáře, počet legionářů byl téměř totožný. Je
několik dochovaných exemplářů s průstřely té knížky a krví smáčenými
okraji stránek… Není mnoho národů s tak barvitými kulisami dějin, do nichž
vstoupili básníci jako jejich čelní aktéři!

Miroslav Kovařík

 

Mohlo by se jednoho
krásného dne Česko nazývat Zemí Janů? Vždyť zde hluboce zapustily myšlenky Jana
Křtitele, Jana Husa, Jana Žižky z Trocnova, Jana Palacha, Jana Zahradníčka…

…nebo také Karlů, nemyslíte…? Karel Čtvrtý, Karel Hynek
Mácha a hned dva Karlové po něm, Havlíček a Erben, Karel Kryl… není to stejně
mocná plejáda? U těch Janů bych trochu zaváhal nad trocnovským hejtmanem. Sedl
by mi k nim raději Jan Ámos. Spojme to raději: země Janů a Karlů… Že
bychom k nim našli ještě pár duchovně inspirativních Václavů…?

 

Už jsem se vás
kdysi dávno ptal, s kým byste s neskrývanou radostí proseděl a
propovídal celou noc. S kým by to bylo právě dnes?

Tvrdošíjně jsem vám už několikrát odpověděl, že
s Waltem Whitmanem, americkým romantikem, a nic na tom neměním.

 

Vraťme se ještě
jednou k poezii samotné. Neskrývá v sobě nebezpečí, že učí čtenáře,
či ve vašem případě posluchače, přemýšlet a tím odkrývá i nové úhly pohledu?

Nevím, co vás vede k tvrzení, že nové úhly pohledu
bývají nebezpečné! Právě naopak: dar nového, lépe řečeno JINÉHO vidění světa,
které básnící zhusta nabízejí, to bývá přečasto cosi jako podání živé vody
umdlévajícím nebo tápajícím a obrovská duchovní záštita, k níž se kdykoli
můžete odvolat a do níž se můžete uchýlit. Pro mne takto fungují po celá desetiletí
Walt Whitman, Lorca, někteří beatnici – z českých pak od prvního setkání
s jeho Elegiemi (bylo mi šestnáct tenkrát!) – Jiří Orten…

 

Publius Ovidius
Naso napsal své nejkrásnější básně ve vyhnanství. Je pravdou, že čím jsou těžší
podmínky k tvorbě, tím kyne větší naděje na dobrý výsledek?

Jan Zahradníček zapisoval téměř celé desetiletí básně
v komunistickém kriminálu na cáry toaletních papírů. Pořád, a stále
úporněji, pociťuji újmu, že jsme jeho sbírce Dům Strach – básním vytěženým
v celách na Pankráci, Mírově a Leopoldově – nevymezili jedno
z nejčestnějších míst v české poezii. Už dávno měly ty texty být
v čítankách!!! Já je vnímám jako přijímání při mši svaté – a pokud je interpretuji,
svádí mne k pokleku…

 

Chtěl byste
jednou sezvat všechny své básníky, jimž jste pomáhal v jejich
prvopočátcích na svět? Vím, že by se k vám hrdě hlásili.

Poměrně nedávno, v únoru 2011, jsem tuhle výzvu
dokonce i detailně promýšlel!!! Když neočekávaně skončilo rozhlasové Zelené
peří, týdeník mladé poezie, po téměř 19 letech existence, zčistajasna a bez
udání důvodů a také bez jediného slova uznání a byť jen formálního rozloučení od
tehdejšího vedení stanice, cítil jsem to jako osobní příkoří. Napadlo mne
tenkrát, pokusit se svolat autory,
kolik jsme jich kdy uvedli a jejichž mailové adresy jsem měl v archívu,
abychom si dali veřejné sbohem třeba právě v hale rádia nebo někde poblíž.
Pak jsem usoudil, že by to bylo chápáno víc jako gesto, než jako touha navzájem
se obdarovat živým kontaktem na konci díla, takže z toho sešlo. Stalo se však
něco jiného: od té doby čas od času připutovávají ke mně knížky poezie, nebo
jen k e-mailu přikládané kolekce básní od některých mladých básníků a básnířek
z oněch sedmi set (!), jejichž verše jsme vyslali do světa prostřednictvím
rozhlasových vln… Je to štafeta na nekonečné pokračování.

 

Děkuji za
rozhovor.

 

Text: Vladimír Stibor

Foto: archiv

Korektura textu: Vladana Hallová

Produkce: Michaela Lejsková

Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz