Problematika finanční
gramotnosti a dostatečné informovanosti je každodenním tématem každého z nás.
Ekonom Pavel Kohout, který v roce 2007 spoluzaložil společnost Partners,
se ve svých publikacích, přednáškách i konzultacích snaží tuto problematiku
řešit, najít z ní cestu. Daří se mu to velmi dobře a to z podstaty té,
že mu není přítomnost ani budoucnost našeho národa lhostejná. Jistě vás o tom
přesvědčí v našem rozhovoru. Troufám si říci, že se coby autor v mnohém
podobá Karlu Čapkovi. Což se jeví jako velice sympatický fakt!
Když jste se rozhodl
ještě jako student pro ekonomický směr, měl jste už tehdy sklony
k odvážným vizím?
Ne, ani zdaleka. Pouze jsem se chtěl stát geniálním
vývojářem ekonomických modelů, vydělat miliony, mít klid a věnovat se dalšímu
vývoji modelů. Až na ten klid se mi to podařilo.
Jak došlo
k založení společnosti Partners?
To bylo velice jednoduché. Několik lidí mělo ve správnou dobu
správný nápad – a podařilo se jim, aby se sešli, domluvili a odhodlali
k akci.
Jaký rozsah činnosti
má společnost Partners nyní?
Máme zhruba 3 600 poradců, asi 340 000 klientů,
nabízíme 390 různých finančních produktů, 26 klientských center, na centrále zaměstnáváme
přibližně sto zaměstnanců a náš provizní obrat v roce 2012 byl 1,4
miliardy korun. Objem daní, které naše společnost, její zaměstnanci a poradci celkově
zaplatili do státního rozpočtu, nedokážu spočítat, ale uživily by možná jedno
menší ministerstvo. Počet děkovných dopisů, které jsme za toto všechno obdrželi
od ministerstva financí, se rovná nule.
Co vás na práci
v Partners nejvíce těší?
Především lidé. Nikde jinde, kde jsem pracoval, neexistovala
podobná atmosféra.
Druhá věc je práce. Její výsledky. Když mi klient po letech
řekne, že díky správnému doporučení ušetřil kupu peněz s levnější
hypotékou. Anebo když se podaří zachránit klienta před finančním podvodníkem
nebo nepřiměřeně rizikovou investicí. Podvodníci bohužel řádí, je jich hodně,
jsou zcela bezohlední a Česká národní
banka nemá kapacity, aby je stíhala.
Čím se Partners odlišují od ostatních
společností, které nabízejí obdobné služby v oblasti finančního
poradenství a investování?
Mohl bych mluvit o našich unikátních počítačových systémech
nebo o produktovém výboru, který filtruje podvodné nebo hazardní produkty. Mohl
bych uvést nejširší nabídku produktů na trhu, firemní školení a podobné věci.
Ale napadá mě něco podstatnějšího. Klíčové osoby, které byly u vzniku Partners, se k tomuto kroku
nerozhodly kvůli kariéře a zbohatnutí. Většinou už tito lidé měli za sebou
bohatou kariéru a byli i finančně zabezpečení. Partners jsme založili proto, že jsme chtěli mít dobrý pocit.
Pocit, že to budeme dělat lépe, než se to dělalo doposud.
O jakou službu je
statisticky největší zájem?
Investice, hypotéky, životní pojištění: nejdůležitější
trojice. Ostatní věci jsou doplněk.
Jaká nejčastější
doporučení dáváte začínajícím finančním poradcům?
Naši nováčci dostávají tolik rad, že jim jde z toho hlava
kolem. Já jim dávám hlavně dvě. Za prvé, buďte profesionálové. Jste ve
finančních službách, takže musíte znát termíny a principy, musíte sledovat dění
a vědět, co to znamená. Když budete mít dobrý profesní základ, včetně témat,
která nutně nepotřebujete, budete působit sebevědoměji. A klienti vám budou
věřit, neboť budou mít důvod.
Za druhé, udržujte kontakt s klienty. Mluvte
s nimi pravidelně. Když zuří finanční krize, je kontakt o to
důležitější.
Čím může příchod
finančního poradce obohatit chod průměrné domácnosti?
Především může ušetřit hodně peněz. Levnější hypotéka, lepší
investice. Pokud se poradci podaří zachránit klienta před finančními
podvodníky, může to znamenat hodně.
Jak jste reagovali na
trh v době hospodářské krize? Bylo potřeba nějakých opatření i ve vašem
oboru, firmě?
Mírnili jsme paniku klientů – aby bezhlavě neprodávali akcie
a jiné cenné papíry levně během paniky. Aby investovali, pokud mají peníze,
dokud byly akcie levné. Ti, kteří nás poslechli hlavně během let 2008–2009,
nyní nemusejí litovat.
Co může široká
veřejnost dělat pro zlepšení vlastní finanční gramotnosti?
Tři jednoduché věci. Číst, počítat a přemýšlet. Celkem
jednoduché. Možná se nabízí otázka, co číst. Proto jsem napsal učebnici
finanční gramotnosti, kterou možná kromě dětí ocení i jejich rodiče. A chystám
se na druhý díl pro pokročilejší.
Jak vy sám hodnotíte
úroveň občanů z hlediska finanční gramotnosti a k jakým závěrům vás
přivádí statistiky společnosti Partners,
které předpokládám vedete?
Je poněkud lepší než před pěti lety, což je zřejmé
z faktu, že ubývá katastrofálních případů domácností předlužených vysoce
úročenými spotřebitelskými úvěry. Ale pokud jde o investice, tam se většina
občanů stále velmi těžce orientuje. Proto také různí finanční podvodníci mají
žně. A zatímco slovo „fond“ je pro mnoho občanů stále symbolem tunelování
z 90. let, lidé radostně sedají na lep různým jiným podvodníkům – ačkoli
již dobrých patnáct let nikdo nevytuneloval žádný fond.
Jaké jsou možnosti
zhodnocení peněz?
Nelze něco paušálně doporučovat. Nemohu veřejně dávat tipy,
to by bylo asi stejně málo seriózní, jako kdyby lékař veřejně chválil léky na
předpis.
Do čeho byste doporučil lidem investovat, řekněme v řádech deseti-, statisíců korun, aby se jim taková investice vyplatila?
Záleží na čase: zda se jedná o investici na rok, na pět let, nebo ještě na delší dobu. U investic na rok je to jediný případ, kdy mohu něco doporučit paušálně, bez zkoumání finanční situace klienta: Jde-li o částky v desítkách nebo stovkách tisíc korun, neřešte nic a uložte si peníze na spořicí účet.
Ale pokud jde třeba o deset milionů, doporučení by bylo úplně jiné. Stejně, jako kdybychom investovali „pouhých“ sto tisíc na deset let.
Jaký existuje podle vás nejúčinnější způsob, jak by si měl finanční poradce získat a udržet klienta?
Jednoduše. Říkat klientům pravdu. Neoblbovat, když to řeknu hodně přímočaře.
Kdy jste začal publikovat, jaká byla vaše první kniha a co vás k psaní vedlo?
Začal jsem psát denní burzovní komentář, tuším, v roce 1994 a psal jsem až do roku 1996. Byla to drsná doba tunelování a podobných dost otřesných věcí. V roce 1998 jsem napsal první knihu – Peníze, výnosy a rizika. Byla to vlastně taková „mainstreamová“ učebnice, kterou jsem si začal psát hlavně sám pro sebe, abych si utřídil myšlenky a dal dohromady souhrn nejlepší tehdejší praxe. Z dnešního hlediska je tato kniha již z větší části zastaralá, ale všechny finanční učebnice z té doby jsou již dnes poněkud zastaralé.
Váš rozvoj v tvůrčím psaní na odborné téma nabyl na obrátkách a na trh se kromě řady publikací dostala nedávno kniha zvaná Úsvit. Koho jí chcete oslovit a koho překvapivě oslovuje?
Už více než deset let jsem členem různých poradenských
sborů, které se točí kolem veřejných financí, penzijního systému, veřejných
zakázek a podobně. Ať už vládla pravice, nebo levice, vždy to bylo
v zásadě stejné. Došel jsem k jednoznačnému a silnému názoru, že
politický systém v této zemi je chybně navržen počínaje samotnými základy.
Nejde o to, vyměnit politiky – pokud je špatný systém, vše bude fungovat
špatně.
Jsem zvyklý řešit problémy tak, že nejdříve zkoumám, jak se
s podobnou situací vypořádali jinde a v různých historických a
společenských podmínkách. Došel jsem k závěru, že Ústava Spojených států amerických funguje dobře již přes dvě stě
let. Nabízí se jednoduchá a logická myšlenka adaptovat ji do českých podmínek.
Bude to fungovat. Není důvod, aby nefungovalo.
Máte s touto
knihou nějaké větší ambice, vy nebo někdo jiný?
Já jsem jen autor, který tuto knihu napsat musel, protože
téma muselo ven ze mě. Sám netoužím být předsedou vlády, prezidentem ani
ministrem, ani ničím podobným. Zejména být členem vlády znamená stres a totální
ztrátu soukromí do konce života.
Jak si myslíte, že by
nová ústava mohla pomoct České republice?
Konec vládních krizí, kupříkladu. Spojené státy prožily i
občanskou válku, ale nikdy, ani jednou, neměly vládní krizi a předčasné volby.
Není to totiž ani možné, ani nutné. Dále dělba zákonodárné a výkonné moci. Aby Poslanecká sněmovna už nebyla jen sborem
pasivních kejvalů, kteří bezmyšlenkovitě hlasují pro každý vládní návrh zákona.
Jaké další kroky se
chystáte v souvislosti s publikací dělat dál?
Je třeba sdělit veřejnosti, že marasmus, který již trvá tak
dlouho, je zbytečný. Je třeba určitá organizační práce, kterou nemohu dělat
sám.
Od roku 2009 jste
členem NERVu (pozn. redakce: Národní
ekonomická rada vlády). Kdo jsou
lidé, kteří tvoří tým NERVu?
Jde o velmi rozmanitý soubor osobností. Od praktiků, mezi
něž se řadím, až po akademiky a intelektuály. Myslím, že za každého mluví jeho
práce. Ale podotkl bych jednu málo známou věc. V jednotlivých pracovních
skupinách fungují lidé, kteří nejsou veřejnosti známí, ačkoli dělají hodně
záslužné práce. Inženýrka Miloslava Pošvářová, abych uvedl jedno jméno. Kdyby
se podařilo prosadit její návrhy, stát by ušetřil nejméně miliardy ročně. Možná
desítky miliard.
Jak často se
setkáváte a při jakých obvykle příležitostech?
To se velmi liší podle okolností. Někdy hodně často, jindy
spíše sporadicky.
Jaké výsledky práce
NERVu považujete za nejhodnotnější, největší přínos společnosti?
Bezpochyby výsledky subkomise pro boj proti korupci. Zejména
ty, které budou teprve zveřejněny. Umožnily by ušetřit makroekonomicky významné
sumy.
Kolik časového
prostoru členům účast zabere a jak je tato práce hodnocena?
Je hodnocena dobrým pocitem. Čas jsem nikdy nepočítal.
V jakém směru máte zájem pracovat na zlepšení ekonomické situace v ČR?
Rád bych přispěl ke skutečnému praktickému prosazení některých protikorupčních technik. Když je řeč o boji proti korupci, často se tím má na mysli trestní stíhání. To je špatně. Jenom naprosto zanedbatelný podíl korupčních případů dospěje do stadia, kdy se něco začne vyšetřovat. Možná desetina procenta. Malé ryby, obvykle. Proto lidé nemají většinou ani zdaleka tušení, jak je korupce vlastně strašlivě drahá. Když se u někoho najde krabice s několika miliony, lidé si mohou říci: „No, to je toho pro pár milionů, stát to nezruinuje.“
Za prvé, nejde o těch pár milionů, ale o škody, které jsou nepřímé a možná stokrát větší. Škody v podobě předražených nebo úplně zbytečných zakázek.
Za druhé, většina korupčních případů nejenže není
vyšetřována, ale veřejnost se o nich nikdy ani nedoslechne. Opencard, sKarta,
tunel Blanka, zvlněné dálnice, letouny CASA, toto všechno není ani špička
ledovce. Je to jen špička té špičky.
Proto je podstatná prevence korupce. V první řadě
minimalizace výdajů státu. Koruna neutracená je koruna neukradená. Pouze
minimální stát je opravdu funkčním prostředkem proti korupci. To za prvé.
Za druhé, v nezbytně nutných případech je třeba zavést
takové systémy a metody, které organizační cestou omezí rizika korupce. Lze
odstranit různé konflikty zájmů z rozhodovacích struktur. Také je nutno
posílit kontrolu. Jestliže například na Ředitelství
silnic a dálnic pracuje v odboru kontroly kvality několik osob
v předdůchodovém věku za mzdy kolem patnácti tisíc měsíčně, nelze se divit
zvlněným dálnicím. Dále jde o to, jak jsou psány smlouvy se zhotoviteli. Je to
řada detailů, které v celkovém součtu dávají velká čísla.
Může běžný občan
nějak zasahovat do Rady, podávat návrhy, nebo jde o uzavřený tým?
Ano, běžný občan může podávat návrhy. Ale málokdo to dělá.
Občas se někdo přihlásí, že ví o možném zlepšení. Ale velmi často se nakonec
zalekne své vlastní odvahy. Omluví se, že má rodinu a že nechce přijít o práci.
Na vašich oficiálních
stránkách často publikujete články k aktuálním tématům. Jaká témata si
volíte a proč?
Každý se může podívat na www.novaustava.cz.
V poslední době, v souvislosti s knihou Úsvit, se více věnuji politickým tématům. Stále více jsem
přesvědčen, že za hospodářské problémy mohou nedostatky politického systému.
Systémové věci – neustálé papouškování fráze „je to v lidech“ je hloupost.
Jaký je váš názor na
zavedení eura v ČR?
Výborný nápad – až Česko bude asi tak na 90 procentech
hospodářské výkonnosti Německa. Tedy asi tak za padesát let. Možná za třicet,
pokud se podaří udělat něco s korupcí.
Co podle vašeho
průzkumu zemím se zavedenou měnou euro přineslo užitečného a co jim naopak
vzalo? Můžete uvést nějaký příklad?
Nedávno byl publikovaný výzkum, že Německo a Finsko ušetřilo
na dluhové službě paradoxně díky krizi. Jak totiž klesá důvěra
v rizikovější země, kapitál se přelévá na sever a zvyšuje ceny dluhopisů
uvedených zemí. Dražší dluhopisy znamenají nižší úrokové sazby, a tím i
levnější obsluhu dluhu, levnější hypotéky a tak dále. Studie proto uvádí, že
platby do záchranných fondů se Německu nakonec vyplatí.
Ale víte co? U nás tento efekt nastal také. Ani nemusíme mít
euro a platit do záchranných fondů.
Závažnější jsou nepříznivé efekty eura. Většina členských
zemí nezažila bankovní krizi v poválečném období. Do deseti let po
zavedení eura je naopak problém jmenovat zemi, která krizí netrpí. Slovinsko
trpí snad první bankovní krizí od roku 1873. Stačilo pár let nepřiměřeného
úvěrového růstu kvůli předčasnému zavedení eura.
Na vašich stránkách
je počítadlo veřejného dluhu ČR. Na základě čeho se čísla mění, kdo takové
počítadlo vymyslel?
To je dílo Aleše Michla, výborného ekonoma a kolegy
z pracovní subkomise NERVu pro boj proti korupci.
Jaká z aktivit
vám bere nejvíce času?
Vstřebávání informací. Denně trávím nejvíce času studiem
různých statistik a článků. Dále jsou to maily a telefony, ať už z firmy,
z médií, nebo odjinud. Psaní článků a knih je až na třetím místě. Poměrně
málo mám schůzek a různých zasedání, což je dobře, protože pro většinu lidí
jsou to největší požírače času.
Jakou radu byste dal
svému mladšímu já?
To zní jako námět pro hollywoodský film typu Back to the Future. Nevím, můj případ
byl velmi výjimečný. Ale pokud se mě dnes studenti ptají, co bych jim
doporučil, říkám vždy dvě věci. Nespokojte se s tím, co se učí ve škole.
Kdo má samé jedničky, ten není ve skutečnosti nejlepší. Pouze nejlépe odpovídá
prototypu „vzorového studenta“, který sice ovládá vše na výbornou, ale
v ničem není opravdu skvělý. Myslím, že je cennější v jedné
disciplíně extrémně vynikat a ostatní věci zvládat průměrně, než být ve všem
„na výbornou“. Jedničkářů jsou miliony, extrémních talentů je v milionu
několik jedinců.
Ani Einstein neměl ze všeho nejlepší známku, což byla šestka
ve švýcarském systému známkování. Z francouzštiny měl například trojku.
Alan Turing nebyl dobrý v klasických jazycích, v řadě předmětů byl
lajdák a nevynikal v čistotnosti a v úpravě, ale jeho učitel naštěstí
poznal extrémní talent na matematiku.
Ta druhá věc: naučte se něco konkrétně použitelného, něco
praktického, co málokdo umí. Kdekdo dnes umí slušně anglicky, základy
účetnictví a základy práce na počítači. Naučte se něco víc. Kromě angličtiny
nějaký méně obvyklý jazyk. Hodí se španělština, italština, ve svém bývalém
zaměstnání jsem byl rád za ruštinu. Anebo něco ještě neobvyklejšího: arabština,
turečtina, hebrejština. Vynechte čínštinu, chcete se snad učit pět tisíc znaků
nazpaměť?
Technicky založeným doporučuji: naučte se programovat. Už
jenom taková maličkost, jakou je Visual Basic v Excelu, vás posune o ligu
výš nad běžné kancelářské krysy. Ohromíte šéfa, dostanete prémie a budete
povýšeni, přitom při vynaložení poměrně skromného úsilí.
Pokud jste opravdu talent na programování, zvládněte vývoj aplikací na iPad, iPhone nebo Android. Nezaměstnanost pak už navždy zůstane slovem, které se bude týkat jiných lidí než vás.
Prostory přízemních
kanceláří společnosti Partners na
Václavském náměstí, alespoň co jsem si tak všimla, zdobí krásné fotografie
z vaší vlastní fotoprodukce. Kdy se u vás zájem o fotografování probudil?
Už dávno, v dětství. Měl jsem i svoji temnou komoru.
Pak jsem dlouho neměl čas. S příchodem digitální technologie se otevřely
možnosti, které dříve nebyly, takže jsem se ke starému koníčku vrátil. Chodím
na výstavy a snažím se učit od velkých mistrů.
Co se snažíte ve
fotografii nejčastěji zachytit? Používáte při tom nějakou zvláštní techniku?
Soustřeďuji se na opomíjené detaily. Například města.
V Praze každý fotí Hradčany. Jak ale vyfotografovat notoricky známé téma,
aby to vypadalo jinak a lépe? To je oříšek. Jak jít neobvykle na Eiffelovu věž
nebo na londýnský Tower Bridge? To je intelektuální zadání. Stisknout spoušť je
už jen to nejmenší.
Dále myslím, že jsem docela dobrý v industriální
fotografii: auta, letadla, lokomotivy, zvláště parní, lodě. Nejsem zatím dost
dobrý v ponorkách, ale to je jen věc tréninku.
Občas dělám krajinky, portréty nebo zátiší, pokud je šance,
pak volné variace na obrazy prerafaelitů – ale to je poměrně náročná produkce,
vždy se jedná o akci na celý víkend. Nefotím sport a zvířata. To nejsou moje
témata.
Pokud jde o techniku, vyvinul jsem si určitý postup ve
Photoshopu pro zpracování černobílých i barevných snímků. Je to poměrně náročná
posloupnost postupů, na jejichž konci má být příjemný, rovnoměrně prokreslený
snímek s bohatými škálami šedi u černobílých fotografií, anebo s dobře
vyváženými barvami. Nikdy nepoužívám fotografie přímo z aparátu, ale použití
Photoshopu by nemělo být vůbec patrné. Nemám rád drastické zásahy. Příčinou
veškeré té složitosti v postprocessingu je snaha, aby ten Photoshop
vlastně nebyl vůbec na snímku vidět.
Absolvoval jste
nějaké školení či workshop a doporučujete totéž i jiným milovníkům dobré
fotografie?
Ano, rozhodně. Chodil jsem na soukromé lekce
k Jaroslavu Prokopovi, vedoucímu ateliéru tvůrčí fotografie ve Zlíně. Mezi
jeho studenty patřila například Tereza Vlčková. Pak jsem byl na několika kurzech
u Roberta Vana. Zase jiná zkušenost, jiné téma. Učit se dvě hodiny od špiček ve
svém oboru vydá za dvě stě hodin pokusů a omylů na vlastní pěst.
Co je potřeba o
fotografii vědět, když se na ni jako laik dívám? Co naučily fotografie a pohled
na ně vás, čím tento koníček obohatil váš život?
Co je třeba vědět? Pokud chcete z pohledu na obraz –
fotografii, malbu, nebo kresbu – mít něco víc, je dobré vědět něco o autorovi,
jeho době a jeho tématu.
Fotografie mě naučila smyslu pro detail. Dobrá fotografie
nemá žádné „hluché“ místo. Dokonalý výsledek se skládá z dokonalých
detailů. Jedna chyba – a všechno je špatně.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Oficiální stránky Pavla Kohouta www.novaustava.cz
Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
Vytvořeno ve spolupráci s magazínem BYZMAG www.byzmag.cz
Backstage: www.ibestof.cz/zajimavosti/backstage-5-2013.html
The Augustine hotel
Prague www.theaugustine.com
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz