Na co Janek Ledecký
sáhne, to mu obrazně řečeno kvete pod jeho tvůrčíma rukama. Divadlo Hybernia brzy rozezní tóny
nového muzikálu Iago. Na hudebních
nosičích se po dvaceti letech objevuje Žentour.
A co teprve o Vánocích, to už nabere na obrátkách to opravdové přenosné kouzlo
jeho tvorby, která se nás všech dotýká. Tak tomu se říká proměnit svůj um ve
skutečnost. Inspirativní umělec to zvládá na jedničku.
V jakých směrech
už se promítla vaše tvůrčí povaha ve vaší profesi?
Nejdřív jsem začal texty, pak jsem přidal muziku. Na začátku
devadesátých let jsem napsal dva filmové scénáře. Na realizaci nakonec nedošlo,
ale jako soundtracky k tomu vyšly dvě zásadní desky mé sólové kariéry: Na ptáky jsme krátký a Právě teď.
Dlouhé roky jste se
věnoval hlavně hudebním vystoupením. Čím vás tato profesní dráha obohatila?
Koncerty jsou dodnes to, co mě ze všech disciplín, kterým se
věnuju, baví nejvíc. Ten kontakt s publikem a přímá odezva je to, co mi
při studiové práci chybí nejvíc.
Máte pocit, že byste byl
za tu dobu o nějaké aspekty života ochuzen?
Já mám spíš pocit, že jsem byl oproti zbytku populace dost
výrazně obohacen.
Jak může život
hudebníka člověka formovat po osobnostní stránce?
Je to spíš pro silnější povahy. Hodně stresu a ta
nepřetržitá houpačka euforií a nezdarů. A když se vám daří, musíte pořád myslet
na to, že cestou dolů potkáte ty stejné lidi jako cestou nahoru. I když vám
v tom momentě připadá, že jiná cesta než nahoru nevede. A k tomu
všemu vyžaduje psaní muziky i textů tak trochu zjitřenou citlivost. Do toho
naprosto nepravidelný životní režim a prima lákadla všech druhů a tvarů na
každém kroku. Každý psychiatr vám potvrdí, že pokud to někdo důstojně ustojí,
je to spíš výjimka než pravidlo. Zatím mám docela kliku.
Dokážete za ty roky říct, že odhadnete publikum na první dobrou? Je to vůbec možné?
Nedokážu. Ale vždycky je trochu podcením. Což je dobře, protože mě většinou na konci překvapí. Naposledy na open air v Sedmihorkách – po druhém přídavku si všichni stoupli. V divadle jsem na to celkem zvyklý, ale v amfiku? Tak jim povídám, že zahraju na přání. A chtěliSliby. Takže jsem poprvé v životě hrál Sliby se maj plnit o Vánocích v srpnu.
V čem je kouzlo písničky, která se stane hitem? Umíte to u písní odhadnout?
Neumím. Je spousta písniček, o kterých jsem si to myslel, a nic. A pak někdo vybral z alba nějakou jinou a bác. Mám pocit, že nejdůležitější pro to, aby se z písničky stal hit, je aby se trefila do správné doby a nálady.
S kapelou Žentour jste po dvaceti letech znovu
natočili album. Co bylo hybným činitelem, který k vás k tomuto počinu
přiměl?
Přišlo mi, že by si Honza Černý zasloužil zažít ten pocit,
když se zahraje pár tónů Proklínám a
lidi to komplet odzpívají. Tu muziku psal on a je z posledního alba Žentouru před mým odchodem. Honza na ten
nápad koncertního comebacku kývl s podmínkou, že uděláme pár nových
písniček. Nakonec je jich třináct a album Žentour
007 je těsně před vydáním.
Co pro vás osobně
toto album znamená?
Je to poprvé, kdy jsem v rámci tvorby jenom za textaře.
Honza měl za ty léta pauzy takový přetlak, že jsem to skoro nestačil otextovat.
Čím vás oslovil
muzikál?
Poprvé jsme hráli jako kapela se Žentourem v dnes už kultovním muzikálu Pop festival v polovině osmdesátých let. A byl to ten slavný
ročník – Roden, Chýlková, Holubová, Cibulková, Asterová, Žilková… už tam se mi
zalíbilo zkusit si divadlo z té druhé strany, než je hlediště. V roce
1993 přišel muzikál Pěna dní v ABC. Tam jsem měl hlavní roli a potkal
se na jevišti s Jiřím Ornestem, Janou Paulovou, Tomášem Traplem, Sabinou
Laurinovou, Vildou Čokem, Kamilem Střihavkou, Ťuldou Brouskem, Yvettou
Blanarovičovou a dalšími. To už jsem se nakazil divadelní magií definitivně. Takže
když za mnou přišel v létě 1997 Martin Kumžák, aby mě nahecoval do Hamleta, nedalo mu to až takovou práci.
S čím jste šel
do svého prvního muzikálu a je to dnes stejné u těch dalších?
Na cestě od Hamleta
k Iagovi jsem se toho spoustu naučil.
Ale jednu zásadu dodržuju pořád. Sehnat si k tématu všechny dostupné
materiály a pečlivě je prostudovat. Třeba při práci na Galileovi jsem objevil, že Galileo se potkal v roce 1593
s Giordanem Brunem při konkurzu na šéfa katedry matematiky
v Benátkách. Galileo měl dobré konexe a oproti Giordanovi byl přece jen společensky
akceptovatelnější. Takže to místo dostal. Zatímco Giordano skončil o sedm let
později na hranici. A co teprve postava kardinála Maffea Barberiniho, který byl
mocný Galileův ochránce a jehož obdiv zašel až tak daleko, že o Galileovi psal
básně. A pár let potom, co se stal papežem, odstartoval a řídil celý ten
ostudný proces, ve kterém Galileo dopadl málem jako Giordano.
Co si slibujete od nového muzikálu Iago a co si od něj může slibovat divák?
Kromě spousty překvapení si divák může slibovat skvělou
zábavu na úrovni, která u nás není obvyklá. Robert Johanson je režisér, který
v Americe a po světě režíroval více než dvě stě divadelních a zejména
muzikálových představení. Před pár lety mě přesvědčil, abychom společně
přepsali mého původního Hamleta a
udělali z něj mezinárodní hit. Tentokrát u muzikálu stojí už od samého
začátku. A mám pocit, že mě vyhecoval k mému zatím největšímu
skladatelskému a textařskému výkonu. Shakespeare Othella napsal skvěle. A pro všechny bude velké překvapení, jak
báječně bude to drama o lásce, nenávisti, žárlivosti a prchlivosti fungovat,
když se přenese z renesance do současnosti.
Jaké obsazení jste pro tento muzikál zvolil a proč?
Definitivní obsazení prozradíme až po konkurzech, které
budou 19. a 20. září. Ale už teď můžu slíbit jména jako Kamil Střihavka, Dasha,
Petr Kolář, Marta Jandová, Aleš Háma, Petr Kutheil…
Vyžadují přípravy projektu v něčem jiné podmínky,
než jste doposud zažil s předchozími projekty?
Po zkušenostech z Kalichu
a divadla Broadway mám poprvé šanci
uvést svůj projekt v prostoru, který má parametry klasického divadla.
Tahy, točna, propadla, boční a zadní jeviště… To všechno uvolňuje ruce zejména
scénografovi Martinu Černému. Minulý týden nám představil maketu scény.
Geniální. Diváci se mají na co těšit. Podmínkou Roberta Johansona byla živá
kapela. Což je v našich zeměpisných šířkách v soukromých produkcích
taky dost neobvyklá záležitost. Ale Iago si to rozhodně zaslouží.
Jaký je podle vás ideální způsob propagace pro muzikál?
Premiérám Hamleta
i Galilea předcházelo nasazení singlu
do rádií. U Vánočního zázraku to
nebylo potřeba, většina písniček patří dodnes mezi nejhranější české
skladby v éteru. V případě Iaga chystáme singl na konec září. Doufám,
že to klapne. Kromě toho potřebuje muzikál klasickou strukturu reklamní
kampaně.
Dáte na novinářské recenze, pokud se o ně tedy zajímáte?
Moc ne. Jediné opravdu dobré kritiky jsem dostal
v Jižní Koreji a v Japonsku. Tam nejsem zatížen žádnou historií,
takže recenzenti posuzují moji práci a ne mě. U nás mi spousta lidí od divadla
nikdy neodpustí, že ten frajer, co zpívá Na
ptáky jsme krátký, jim šáhnul na tu nejposvátnější krávu divadelnictví. Což
Shakespearův Hamlet bezpochyby je.
To, že mého Hamleta už vidělo víc než
milion diváků, je jenom utvrzuje v tom, že jsem Williama zneužil. V Kalichu jsme si dělali takový průzkum
mezi diváky. Pro většinu z nich byl Hamlet
první setkání se Shakespearovým světem vůbec. A protože se jim to líbilo,
odvážili se dál. Půjčili si klasického Hamleta
ve filmové podobě nebo to šli porovnat s klasickou inscenací do jiného
divadla. Takže ve finále osvěta.
Býváte s blížící se premiérou hodně nesvůj?
Naopak. Zkoušení je na celé té legraci ta největší jízda. A
tu si užívám naplno.
Jak jste si vlastně kdy zvykal na situaci, kdy
v jednu chvíli prožíváte adrenalin, aplaudující publikum a pak vše odezní,
divák odejde a je ticho? Jsou to dva extrémy a určitě to má na člověka nějaký
vliv.
No, ona je ještě varianta publika, co vás vypíská. A to se
to ticho potom prožívá asi jinak. Těžko říct. Mně se to zatím nestalo. Ale když
si diváci při závěrečném potlesku stoupnou, tak je to samozřejmě moment, který
vás nakopne. A věřte mi, že takové nakopnutí někdy potřebujeme jako sůl. Těch
šťastných idiotů, kteří o sobě a své práci nepochybují, je v branži jen
pár…
Říká se, že hudba je lék. Čeho byste řekl, že dosahuje
divadlo?
Divadlo má výhodu, že kromě sluchu útočí i na další smysly.
Takže ten lék dostanete kromě pilulky ještě do žíly.
Vše, co je poprvé, má
zvláštní kouzlo a napětí, věci, které děláme po sté, tak mohou omrzet, mohou
být věčně stejné a můžeme o to kouzlo a napětí přijít. Jaké máte v tomto
směru zkušenosti vy?
Naštěstí platí, že nevstoupíte dvakrát do stejné řeky. A
v umění dvojnásob.
Jak hodnotíte
divadelní zázemí v pražských divadlech?
Standardním divadelním požadavkům tady vyhoví jenom pár
scén. Ale jak historie prokázala, i prostory, které v podstatě pro divadlo
nejsou ani vybavené, ani určené, mohou být zásadním přínosem pro pestrost
divadelní nabídky u nás. Tak třeba Činoherní
klub, anebo, a to už mířím opravdu do extrému, Spirála na výstavišti, kde se odehrálo víc než 1 300 představení Jesus Christ Superstar. A díky
geniálnímu nápadu Michaela Černajeva to byl zážitek nejenom hudební. Divadlo Kalich, kde se můj Hamlet představil, je podobný případ. A
limit scény dohnal Šimona Cabana k vytvoření scény, která se používá ve
zvětšeném měřítku ve světě i v divadlech srovnatelných například se Státní operou. I proto se na inscenování
mého posledního muzikálu Iago do divadla Hybernia
tolik těším. Tam v podstatě žádné limity nejsou.
Jaký je váš podíl na
scénografii?
Já mám samozřejmě nějakou představu, už když píšu muziku a
texty. To je ta výhoda oproti tzv. volné tvorbě. Když máte dobré téma, tak vás ty
představy, jak to nakonec může vypadat, ženou dopředu. Jako autor hudby a textu
si vyhrazuji pro všechny ostatní řemesla právo veta, které jsem zatím nemusel
nikdy použít. Martin Černý, který se chopil scénografie u Iaga, nám před týdnem
představil maketu scény. Sedli jsme si z toho všichni na zadek. Bude
opravdu na co koukat…
Které z vašich
projektů ve vás zanechaly nejvíce nostalgie?
Asi Galileo.
Doufám, že se ještě někdy vrátí na prkna.
Když vyrazíte do
přírody, co vás z ní zajímá?
Já mám většinu výletů do přírody spojenou s těmi
klouzacími disciplínami. Takže v zimě, jakej je sníh a kde je nějakej
prima free ride. A v létě, kde to u vody pořádně fouká. Naštěstí se to vždycky odehrává v nějaké grandiózní scenérii. Nikdy by mě třeba nenapadlo, že si pojedu zalyžovat do Turecka. No a díky Ester, kterou jsem tam doprovázel na juniorské mistrovství světa ve snowboardingu, se mi to povedlo. To, že se Ester současně povedlo stát se dvojnásobnou mistryní světa, je extra bonus.
Ovlivňují vás čtyři
roční období?
Hlavně v oblékání (smích)
A pak v koncertním repertoáru. Já mám rok rozdělený na vánoční, což je
listopad a prosinec. To hraju na koncertech úplně jiné písničky než po zbytek
roku.
Bez čeho se
v životě nedokážete obejít?
Bez vody, bez jídla, bez rodiny, bez muziky… Bude toho víc.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com a archiv Janka Ledeckého
Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
Vytvořeno ve spolupráci s restaurací Campanulla www.campanulla.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: Magazín Best of www.ibestof.cz
