Autorku
si hned z kraje spojuji s autorem a to Karlem Čapkem. Co mohou mít
společného? Cituji: V tom pak je
celá rovnováha a vyváženost života: že totéž, co jedna část lidí dělá poprvé, s objevitelským
zápalem a úžasem, druhá část dělá po sté, zamlkle, nerada a s rutinou starého
návyku. Svět, ve kterém by se dělalo všechno poprvé, by byl krásný a bláznivý,
svět založený z věcí dělených po sté by byl omrzelý, věčně stejný a téměř
rozumný. Jen poezie má výsadu, že cokoliv vidí, vidí to poprvé, a cokoliv
vyslovuje, říká to prvně, co svět světem stojí. Sylva Lauerová se v projevu
schází se svými předchůdci a duševně se všemi, kdo nacházíme v její tvorbě
pomyslné semínko, které v nás může vyklíčit a při troše péče, může i
vyrůst.
Jaké jsou pro vás, autorku, obvykle
přirozené zdroje inspirace?
Život, tak jak jej mohu pozorovat kolem sebe, rozhovory, které
zaslechnu, procítěné a prožité situace, vlastní zkušenosti. Stačí vteřina a
příběh se zrodí v hlavě… A pak ještě cosi, co lze těžko pojmenovat,
řekněme múza, která vás políbí, když si sednete a začnete psát.
Vnímáte rozdílný způsob psaní autorů-mužů
a autorek-žen obecně?
Ano, vnímám. V ženském psaní se daleko intenzivněji zračí emoce,
je květnatější, méně cynické a obvykle v něm nenajdete pózu. Připadá mi
upřímnější tím, že se ke zpracovávanému tématu nestaví za každou cenu
z nadhledu.
Kdybyste měla poradit, jak napsat
povídku, jaký postup byste doporučila?
Nejsem lektorem tvůrčího psaní a sama osobně nevěřím, že se dá tvůrčímu
psaní naučit, pokud člověk postrádá talent. Nicméně, pokusím se všeobecně
poradit: Vědět, o čem chci psát – mít připravený rámec děje, znát linii příběhu
– dodržet tzv. literární oblouk, tedy neztratit se někde po cestě a předložit čtenáři
pointu v pravý čas. A také znát a umět používat jazyk, ve kterém píšete.
Jak může čtenář na první pohled
poznat dobrou povídku?
Je otázkou, co je vůbec „dobrá povídka“. Každému vyhovuje něco jiného a
obecný vkus dnes takřka nemá hranice. Někteří čtenáři se nechávají unášet
květnatými poetickými obrazy, které mnoho neříkají, jiní upřednostňují
intelektuálně přebujelé a rádoby sofistikované statě a jiní si užijí
jednoduchý, vtipný a moderní text. Co je tedy „to dobré“? Řekněme, že dobrá
povídka je ta, kterou si čtenář užije a rád se k ní vrátí. Zůstane uložena
v jeho mysli.
Co všechno se snažíte do své vlastní
tvorby promítnout?
Pocity, kontroverze, dobro, zlo, hloubku, povrchnost, Boha, člověka,
přírodu, intimitu,… reflexe na cokoliv.
Kolikrát jste měla po vydání knihy
pocit, že byste ji udělala ještě jinak?
Často. Hračku bych dnes
napsala úplně jinak, na přípravu Královen
slz bych si asi vyhradila mnohem více času a počkala si ještě na další
básně, ale termín tlačil. A komorní thriller Tichošlap by byl patrně temnější, hlubší a o trochu delší.
Pokud se spisovatel nachází pod časovým tlakem, není to ideální. Na druhé
straně si myslím, že je dobře, když o své tvorbě spisovatel pochybuje, protože
pochybnosti jej posouvají dál.
Jaký vnímáte ve vlastní práci
osobnostní a profesní vývoj?
Samozřejmě se vyvíjím, zraju, stárnu a také se ve své profesi „učím
lépe chodit“. Vždyť jsem začínala jako naivní nováček, bez předchozích
zkušeností na literárním poli a hned má první kniha se stala bestsellerem.
Takže jsem nastoupila do hodně rozjetého vlaku. A při velké rychlosti člověk řadu
věcí přehlédne nebo podcení. A tak se stalo, že mě „erotika a sex“ chytily do
pasti. Ráda bych za tímto směrem své literární tvorby zavřela dveře, a to pokud
možno nahlas. Ale média jsou neúprosná a znovu a znovu mě tlačí do škatulky
spisovatelky erotických románů. Což je nesmysl. Takže brzdím, měním a
přesvědčuji, že jsem schopna psát i romány závažnější, než je lehká a nenáročná
sexy literatura.
Vaše knihy jistě čtenáře různými
způsoby ovlivňují. Jakými obvykle? Jak se jejich názory máte možnost dozvědět?
Dostávám spoustu čtenářských reakcí přes webové rozhraní svých
profesních stránek. Jsou v naprosté většině velmi povzbuzující. Krásné dopisy,
poděkování, dotazy ohledně reálií, které se v knihách nacházejí, básně a
všemožná vyznání. Jeden ze sta mailů je ošklivý anebo jde tak zvaně přímo na
věc. (smích) Dokonce jsem obdržela i fotografii mužského penisu. Ovšem
od doby, kdy jsem se potýkala se stalkingem, odpovídá na většinu elektronické
pošty manažerka nakladatelství. Stále si však ponechávám výsadu na některé
z nejupřímnějších dopisů odpovědět osobně. Existuje i další možnost, jak
se o reakcích na mé knihy dozvědět. Na netu se čas od času, naštěstí spíše
výjimečně, dá objevit i ta druhá strana mince – nějaká hodně šťavnatá,
nenávistná a opovržlivá čtenářská kritika. Obvykle emočně velmi vypjatá. Docela
mě baví, jak tyhle čtenářky nenechávám lhostejnými. A pak se dozvím, že jsem
chudinka, stojící u kuchyňské linky v paneláku, léčící si psaním své
komplexy méněcennosti. Tak co k tomu říct. Rozhodně se těmto „kritikům“
zvedne návštěvnost jejich blogu, což jim přeji. Velmi intenzivní a značně
interaktivní možností, jak být se svými čtenáři v kontaktu, je Facebook, na
němž mám dva profily – jeden osobní a druhý profesní, oba se tak trochu
prolínají. A osobně hovořím s čtenáři obvykle na autorských čteních. Z těchto
rozhovorů pak někdy vzniknou přátelství.
Jak dlouho obvykle trvá, než se od
prvního řádku dostane kniha až ke čtenáři?
Šest měsíců.
Které z procesů jsou pro vznik
knihy nejobtížnější a naopak?
Nejobtížnější? Pro každého spisovatele jistě něco jiného. Pro mě vždy
začátek, prvních pár stránek. Nejsnazší a nejpříjemnější – káva po poslední
tečce příběhu.
Co všechno patří k tomu, aby
kniha získala dobré PR?
Ach, tahle otázka by vyžadovala komplexní odpověď, která by patrně
přesáhla možnosti a délku tohoto rozhovoru. Zkusím jen stručně s trochou
nadsázky. Chcete skvělé PR? Prvním předpokladem je, aby vás vydalo renomované
nakladatelství. V České republice existují nakladatelství, která si velice
zakládají na své pověsti, výjimečných kontaktech a postavení na trhu. Píšete-li
pro ně, první PR kredit máte již v kapse. Pokud chcete vsadit na správnou
kartu, zvolte angažovaný námět, i kdyby to mělo být tisíckrát omleté, mnoho
desítek let staré téma. Jistě se o vaší knize bude hojně psát. Na to navazují
dobré vztahy s médii, což ke skvělému PR patří. Ale ty jsou obvykle
doménou nakladatelství stejně jako osobní a dobré vztahy s odbornými
kritiky.
Jaký volíte způsob propagace svých
knih, co se vám nejlépe osvědčilo?
Mezi úspěšné marketingové nástroje patří bezesporu sociální sítě, ale
nestavěla bych je na první místo. Velmi se osvědčuje propagace knih přímo na
prodejnách ve formě plakátů a takzvaných pyramid u vstupů do knihkupectví.
Stejně tak jsou značně úspěšné plakátovací kampaně v dopravních prostředcích,
zde je ovšem nutné, aby byla zvolena atraktivní forma upoutávky. Média hrají
při propagaci knih jednoznačně nejdůležitější roli. Jejich úloha je ničím
nenahraditelná. Proto pro své knihy pořádám křty, které vyvolávají pravidelnou,
poměrně rozsáhlou mediální odezvu.
Podle čeho vybíráte kmotry svým
knihám?
Každá z knih si zaslouží svého nebo své, naprosto specifické kmotry.
Křest románu či básnické sbírky potřebuje něco, co já nazývám „legendou, která
vytváří pozadí prezentované tvorby“. Hračku například křtily sex symboly té doby, Tichošlapa
zase zcela markantní osobnost herce Juraje Kukury, sbírky poezie pak
okouzlující ženy Irena Pavlásková a Bára Basiková. Jedinečné postavení mezi
mými kmotry však rozhodně zaujímá herec Roman Vojtek, jenž se během času stal
jakýmsi mým literárním talismanem.
Máte se svými kmotry i nějaké
zvláštní zážitky ze křtů, něco neobvyklého?
Naprosto nezapomenutelný byl Jiří Korn, který coby hlavní kmotr
kontroverzního románu Otrok vytvořil díky
outfitu, ve kterém přišel Otroka pokřtít, nesmírně příjemnou a lehce
nadnesenou atmosféru. Tedy přesně to, co jsem si pro tak výstřední a trochu
temnou knihu přála. Dostavil se totiž v uniformě s květináčem
tulipánů na hlavě a pod tímto extravagantním „kloboukem“ se skrývala dámská
tanga, která sloužila jako přímá pokrývka hlavy. Ostatně každý ze křtů mých
knih měl svou zcela nezaměnitelnou atmosféru. Velmi vznešené byly Královny slz a ostružin, almanach
poezie, jež jsem editovala, a to díky paní Haně Maciuchové. O uvolněnou a
exotickou atmosféru při křtu Jumarora se naopak
postarali známí cestovatelé, herecké ikony Jiří Bartoška a Miroslav Donutil.
Patříte k lidem, kteří rádi čtou
nahlas?
Máte na mysli autorská čtení, nebo předčítání knihy partnerovi
v tichu domova? Doma totiž čte nahlas pouze manžel, a protože je Němec,
tak samozřejmě v němčině. Když jsou na pořadu politické zprávy, jsem
zoufalá, ale před nedávnem mi předčítal Schopenhauera a to byl skutečný
zážitek. A já nejraději recituji básně – samozřejmě svým čtenářům, návštěvníkům
autorských čtení. Vydržela bych recitovat hodiny.
Jak hodnotíte zájem o předčítání
z knih a zkušenosti s nimi?
Dnes už si na nezájem o vlastní autorská čtení nemohu stěžovat. A
atmosféra bývá obvykle úžasná. Dochází ke skutečné interakci mezi mnou a
čtenáři a tak to má být. Proto upřednostňuji komorní autorská čtení před
performancemi ve velkých poloprázdných sálech. Spisovatel by rozhodně neměl být
pouhým předčítačem svých děl, mělo by jít o jakousi formu tichého dialogu mezi
ním a těmi, kdo naslouchají.
Pro koho myslíte, že je práce, jako
je vaše, ideální? Komu byste ji doporučila?
Všem, kteří žijí bohatý vnitřní život a vlastní bujnou fantazii.
Přemýšlivým a komunikativním lidem, přestože schopnost brilantní komunikace
nemusí být předpokladem zásadním. Vzpomeňme na geniální spisovatele, kteří byli
introvertní melancholici. A také si myslím, že spisovatelská profese by mohla
vyhovovat lidem, v jejichž slunečním znamení je obsažen element vzduchu.
Jak vypadá váš životní styl?
Jsem člověk svobodný, svoboda je zásadní esencí mého životního stylu.
Ráda střídám období plná vzruchů, lidí, setkání a komunikace s obdobími
introspekce, samoty a tichého rozjímání. Baví mě extrémy ve všem, co podnikám,
ale nejvíce asi v cestování. Jeden rok návštěva amazonského deštného pralesa a
vzápětí výlet za Inuity do Grónska. Někde ve mně je kus cestovatele. A čím jsem
starší, tím intenzivnější pouto mě váže k přírodě. Jak říkávám, jsem
bytost džungelní a přímořská.
Vnímáte, že naší společnosti něco
z literatury chybí, že dokonce je nějaký větší zájem o konkrétní žánr,
témata?
Vždycky existovaly populární trendy, které na čas ovládly zájem
čtenářů. Všeobecně vzato si nemyslím, že by naší společnosti v oblasti
literatury něco zásadně chybělo. Při dnešní míře překladů veškerých
myslitelných literárních žánrů si každý přijde na své. Mě mrzí absence moderní
experimentální poezie, ale kdo by ji vydával, že. Ony verše jaksi nejsou tím
žádaným komerčním artiklem.
Čím si vy sama přejete společnost
obohatit?
Zprostředkovat mezní prožitky. Provokovat fantazii. Popouzet
maloměšťácká ega. Přispět k návratu idealismu. Odhalovat tajná a dobře
skrytá zákoutí lidské duše.
Jaké zásady vyznáváte? Čím se
v životě řídíte?
Svoboda. Slušnost. Kreativita. Přátelství. Důslednost.
Pracovitost. Vášeň. Zaujetí. Klid v duši. Bůh. Zdraví těla.
Děkuji za rozhovor.
Text: Michaela Lejsková
Foto: KIVA, Lukáš dvořák a archiv Sylvy Lauerové
Ve spolupráci s Nakladatelstvím van Aspen www.vanaspan.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
