Zúčastnil
se neuvěřitelných šesti olympijských her, na kterých oslňoval svou technikou a
vytrvalostí. Jeden
z nejlepších veslařů české historie má ve
své sbírce stříbro z OH v Barceloně a osm medailí z mistrovství světa. Na tu
zlatou však dosáhl až tou osmnáctikarátovou, kterou převzal jako
ocenění za své mezinárodní úspěchy a celoživotní přínos veslování, Cenou
Thomase Kellera. Stal se tak prvním Čechem, který tuto prestižní cenu obdržel.
Vysoký rodák z Jindřichova Hradce ukončil
svou dvacetiletou kariéru v roce 2009 po stříbrném mistrovství světa v Poznani. Sympatický veslař Václav
Chalupa ovšem sportu zanechal obrovský odkaz.
Kdo vás
přivedl k veslování?
K veslování mě přivedl táta, svého času špičkový veslař. Reprezentoval
naši zemi například na olympiádě v Tokiu. Já sám jsem ho ale závodně
veslovat nikdy neviděl, což je paradoxní. Odmalička mi ovšem o veslování
vyprávěl. Když mi bylo třináct let, rozhodl se spolu se svým kamarádem, že
obnoví tradici veslování v Jindřichově Hradci, odkud pocházíme. A tak vlastně
rozhodli i za mě. Nemůžu ale říct, že by mě táta nebo kdokoli jiný k veslování
nutil.
Brzy
jste přešel na skif. Hrál nějakou roli fakt, že je to individuální sport?
Z kolektivních sportů jsem zkoušel například basketbal, protože jsem
na něj byl výškově ideální, ale zároveň trochu nemotorný. Dva roky jsem se
věnoval silniční cyklistice. Tenkrát ale byl problém sehnat dobré vybavení,
takže to bylo komplikované. Veslování je ale jak individuální, tak i kolektivní
sport. Jsem vlk samotář. Je pravda, že od začátku jsem tíhl ke skifu, naopak
můj táta jezdil větší disciplíny. Imponoval mi fakt, že jsem na vodě sám.
Jaký je
nejvhodnější somatotyp skifaře?
Výška je důležitá, nejlépe do dvou metrů. Řekl bych, že náš současný
nejlepší veslař Ondřej Synek je jakýmsi prototypem ideálního skifaře. Já mám
například i přes svou výšku krátké tělo a dlouhé nohy, které mi občas ve skifu
překážely.
Jak vypadala vaše příprava?
Zimní příprava zahrnovala posilovnu, běhání, běžky a trénink na trenažérech,
které velice dobře simulovaly pohyb veslaře. To byla svého času velká novinka.
Dnes jsou tyto trenažéry poměrně obvyklou součástí větších fitness center. Když
byly peníze, vyjeli jsme trénovat na vodu do zahraničí, například do Itálie,
Chorvatska nebo Austrálie. Pokud byla zima mírná, veslovali jsme na Vltavě celý
rok.
Měl jste
srovnatelné podmínky se svými soupeři?
Myslím, že ano. Bylo to dáno jednak tím, že jsem byl sám a tím byly moje
náklady mnohem nižší než u větších disciplín, jako je osmiveslice. Byl jsem poměrně
úspěšný, takže se mi i dařilo oslovovat sponzory.
Na vysoké úrovni jste vesloval
velice dlouho, což se nutně muselo podepsat i na vašem zdraví. Máte dnes nějaké
zdravotní omezení?
Závodil jsem dvacet dva let. Většina lidí má veslování spojeno
s problémy se zády, což je pravda. Musím ale přiznat, že jsem nikdy větší
problémy nezažil. Žádné velké úrazy, ani žádné zdlouhavé infekce. Mám sice
vyoperované oba menisky, ale to bylo dáno spíše tím, že jsem rád běhal, a
protože jsem vysoký, nápor na kolena byl při běhu velký. Se zdravím jsem ve své
kariéře měl obrovské štěstí.
Zmínil jste Ondřeje Synka. Kdyby
došlo k souboji mezi ním a vámi, kdo myslíte, že by vyhrál?
Ondry jsem si všiml už jako juniora. Měl obrovskou výkonnost, danou od
přírody. Soupeřili jsme spolu několikrát. Vlastně jsem jen čekal, kdy mě začne
porážet. Na trenažérech se mu to dařilo, měl výbornou fyzičku, ale na vodě jsem
byl obvykle úspěšnější já. V závodech na vodě záleží především na technice.
Když se sejdou dva výborní skifaři,
je zaručené, že spolu budou úspěšní, nebo záleží i na jiných aspektech?
Určitě to takto nefunguje. Záleží na spoustě dalších věcí, například na společné
technice či citu pro vodu. Samozřejmě také na osobních sympatiích. Pokud se
tohle vše spojí, loď pojede dobře a veslaři ani nemusejí mít nejlepší fyzičku.
Chtěli jsme to s Ondrou zkusit, i naše okolí si to přálo, ale bohužel
k tomu nedošlo. Zkusil jsem to s jeho parťákem ze dvojskifu, který
byl také velice výborný veslař. Říkal jsem si, že to silou musíme pro sebe vybojovat,
ale podali jsme tenkrát jen průměrný výkon.
Mluvíte o citu pro vodu. K čemu byste ho přirovnal?
Přirovnal bych ho k citu za volantem. Když
za něj sednete, zařadíte jedničku, dáte plný plyn a pustíte spojku, auto začne
hrabat, zůstanete na místě a všichni okolo vám ujedou. Stejné je to s lodí.
Musíte najít okamžik, kdy má veslo ve vodě nejúčinnější tlak, který loď pohání
dopředu.
Dá se to naučit, nebo se s tím zkrátka musíte narodit?
Určitě se to dá naučit, ale nemyslím, že
je toho každý schopný. Samozřejmě jsou i tací, kteří mají cit pro vodu daný od
narození.
Co byste řekl, že bylo vaší nejsilnější stránkou?
Bude to znít zvláštně, ale špatné
počasí. To byla opravdu moje silná stránka. V dešti a větru jsem dokázal
podávat skvělé výkony. Nejhorší pro mě byl rychlý závod, neměl jsem totiž
nejlepší start, protože mi vždy chyběla okamžitá rychlost. Ovšem ve chvíli, kdy
jsem se rozjel, jsem byl k nezastavení. (smích)
Druhá část závodu tedy pro mě byla vždy úspěšnější.
Na který závod nejraději vzpomínáte?
Určitě na olympiádu v Barceloně. Velmi
jsem tenkrát toužil vyhrát a ve vítězství jsem věřil. Nakonec jsem sice skončil
druhý, ale atmosféra závodu byla skvělá a celkově jsem si z Barcelony odvezl
velký zážitek.
Mnohokrát jste skončil stříbrný. Když
se ohlédnete zpět, víte už, co jste mohl udělat pro získání zlata?
Hodně jsem o tom samozřejmě přemýšlel. Po bitvě je každý generál.
V mém případě to ale vždy byla hlava. Musel jsem si to vše srovnat. Na
úrovni, na které jsem byl, jsme měli všichni výbornou výkonnost. Ovšem
k vítězství potřebujete o ten malý kousek víc, tedy i trochu štěstí a
srovnanou hlavu.
Využil
jste někdy rad sportovního psychologa?
Po olympiádě v Sydney jsem několikrát sportovní psycholožku navštívil.
Věnovala se také numerologii a moc mi pomohla.
Vašim
největším rivalem byl Němec Thomas Lange. Jaké jste měli vztahy?
Thomas byl zpočátku dost odměřený. Když jsem mu ale začal na vodě šlapat na
paty, začal mě respektovat a nakonec se z nás stali přátelé, i když ne
nijak velcí. Jezdil jsem dokonce do Německa na závody, které organizoval.
Naposled jsme se viděli nedávno na závodech, kde startoval ve dvojskifu se svým
synem.
Za svou
kariéru jste vystřídal několik trenérů. Podle čeho jste je vybíral?
Všichni moji zásadní trenéři byli vynikajícími veslaři a také mými vzory. Od
třinácti let mě trénoval táta. Když jsem v devatenácti letech odešel
z Hradce do pražské Dukly, trénoval mě Filip Koudela a poté Zdeněk Pecka,
se kterým jsem spolupracoval nejdéle a dosáhl mnoho úspěchů.
Uvažoval
jste někdy o angažování trenéra ze zahraniční?
Neuvažoval, nebylo to potřeba.
Vy sám se
trénování nechcete věnovat?
Když jsem končil kariéru, tak mě z Dukly i Veslařského svazu
k trénování přemlouvali. Domnívám se, že dobrý trenér nemusí být zákonitě
dobrým veslařem. Trenér musí mít talent s lidmi pracovat, umět jim své
zkušenosti předat a hlavně být na ně tvrdý. Nemyslím si, že tohle je má silná
stránka.
Jak
často si dnes zaveslujete?
Přátelé mě přemluvili, abychom jezdili na osmě. Scházíme se třikrát týdně
v loděnici v Praze, kde pracuji jako servisman. Jezdíme i Primátorky,
ale závodění mě už moc nebaví.
Jakým
vývojem prošla od dob vašich začátků pravidla veslování?
V osmdesátých letech přišli s poměrně revolučním nápadem, a to,
že místo těla veslaře se v lodi budou pohybovat jeho nohy. Tedy, že
sedátko, které bylo po kolejnici posuvné, bude stabilní a po kolejnici budou
běhat jen nohy. Mně se tento nápad velice zamlouval, protože se tak loď stala
mnohem stabilnější. Bohužel se to neujalo, bylo to nákladné na výrobu a nebylo by
to dostupné všem závodníkům. Jinak nás žádné velké změny nepostihly.
A
ohledně materiálů lodí a vesel?
Materiály se samozřejmě změnily podstatně. Byl jsem jeden
z posledních, kteří závodili na dřevěné lodi. Dnes je většina lodí
vyrobena z karbonu a kevlaru a lodě jsou velmi lehké. Na tvaru lodí se
mnoho nezměnilo. Co se ale výrazně měnilo, byla vesla. Před olympiádou
v Soulu v roce 1988 přišla americká firma na trh s karbonovými
vesly. Během několika měsíců celý veslařský svět vyměnil dřevěná vesla za
karbonová. O čtyři roky později stejná firma revolučně změnila tvar lopatky
vesla. Dříve se používal symetrický tvar ve tvaru tulipánu. Oni přišli
s asymetrickým tvarem, kterému jsem začal říkat „sekyra“. Lodě se tím
zrychlily, práce s veslem je totiž díky tomuto tvaru jednodušší. To
například vedlo k tomu, že se zavedlo pravidlo, které zamezuje dětem do
dvanácti let taková vesla používat. Důvodem je, aby se naučily s veslem správně
zabírat.
Kromě
pravidelného veslování, jak jinak si ještě udržujete kondičku?
Vždy mě lákala spousta dalších sportů, na které jsem neměl během své
kariéry čas. Například windsurfing, i když to už je dnes spíše nostalgie,
protože tento sport je na ústupu. Také jsem propadl stand up paddle boardingu,
který můžete dělat za každého počasí. Se starším synem chodím boxovat.
Co vám
z vaší závodní kariéry nejvíce chybí?
Pohyb, trénink, dřina a pravidelnost. I únava z tréninku mi dnes
chybí. Občas si to připomínám. Tréma před závodem a adrenalin mi také chybí,
ale zdaleka ne tolik. Toho jsem si užil dostatek.
Kam vedly
vaše kroky po ukončení kariéry?
Po ukončení kariéry v roce 2009 jsem se rozhodl převzít dílnu na
servis lodí, která v Praze funguje od sedmdesátých let. Je to opravdu
krásná práce, která mě vždy lákala a dokonce myslím, že jsem v ní dobrý.
Bohužel je to ale poměrně těžké živobytí.
Procestoval
jste mnoho zemí. Netoužil jste někdy se v zahraničí usadit?
Vůbec ne. Mám to u nás příliš rád.
Působíte také jako televizní
spolukomentátor soutěží ve veslování. Je to pro vás práce, nebo odpočinek?
Když komentuji třikrát do roka jeden
závod, tak než se rozpovídám, už je konec. (smích)
Potřebuji delší chvíli, abych se do toho dostal. Velice jsem si tak užil olympiádu
v Londýně, protože jsme komentovali všechny veslařské závody a navíc jsme byli
na místě dění. Byla to pro mě ale docela dřina.
V roce 2012 jste obdržel
od Mezinárodní
veslařské federace prestižní
Cenu Thomase Kellera za celoživotní přínos veslování. Co to pro vás znamená?
Mou první stříbrnou medaili z mistrovství
světa mi na krk věšel právě Thomas Keller. Byla to pro mě opravdu velká čest a
velký zážitek tuto cenu získat.
V Senátu
PČR jste se chtěl zasadit o podporu sportu. Nakonec jste odstoupil. Co vás k
tomu vedlo?
Když jsem dostal nabídku od jedné nejmenované strany, nejdříve
jsem odmítl. Všichni kolem mě jen nadávali na to, jak se věci mají, ale nikdo
s tím nic udělat nechtěl. Tak jsem nabídku ještě jednou zvážil a rozhodl
se jim ukázat, že pro věci, jako je sport, je potřeba něco udělat. Nakonec
z toho sešlo a jsem rád. Není to nic, o čem bych do budoucna přemýšlel.
O čem tedy do budoucna přemýšlíte?
O politice opravdu ne. Už bych na takovou nabídku patrně nekývl. Pomalu se
přesouvám z Prahy do Račic, kde bydlíme a kde je umělý veslařský kanál, na
kterém jsem jako veslař najezdil tisíce kilometrů. Budu mít na starosti jeho
technické zabezpečení a celý provoz. Odpadne mi tak každodenní dojíždění do
Prahy. Budu se také věnovat všem těm sportům, na které jsem neměl tolik času a
samozřejmě rodině.
Děkuji
za rozhovor.
Text: Hana Robinson
Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com
Oblečení a obuv: Pánská móda BANDI www.bandi.cz
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz
