Vystudovala sportovní gymnázium v Českých Budějovicích, poté Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze a v roce 2010 absolvovala magisterské studium na DAMU obor produkce. Je majitelkou a výkonnou ředitelkou společnosti MEDIALOGUE, s. r. o. Těžiště společnosti, již založila v roce 2006, leží v pořádání autorských outdoorových výstav velkoformátových fotografií, pro které vyvinula i unikátní technologii exteriérových prezentačních nosičů. Jejím manželem je známý režisér Jiří Menzel. Kromě časově náročné práce jí čas vyplňuje pětiletá dcerka Anička. O zajímavých projektech, svém muži, nadané dcerce Aničce a lidské jinakosti jsme si s Olgou povídaly v hotelu Alcron.
Vystudovala jste sportovní gymnázium, což
mi evokuje spíše dráhu úspěšné sportovkyně. Kde se ve vás vzala touha jít
studovat na DAMU?
Moji
rodiče zastávali názor, že děti se mají vydovádět a vyběhat. Takže jsem dělala
všechny možné sporty, až jsem zakotvila u lehké atletiky. Té jsem se věnovala
do svých jednadvaceti let. I díky tomu jsem vystudovala sportovní gymnázium
v Českých Budějovicích. Ovšem s příchodem do Prahy se sport a škola
daly těžko skloubit. Navíc jsem nikdy nebyla takový talent, abych dosáhla úplně
nejvýš, nebo bych na to musela opravdu hodně dřít. A to jsem nechtěla. Také mne
odrazoval fakt, že v profesionálním sportu stačí menší zranění a člověk je
vyřazený a musí začít řešit co dál. Proto přišla nejprve žurnalistika a pak
DAMU.
Měla jste jako dítě umělecké sklony?
To
nevím, ale odmalička jsem chodila do výtvarného kroužku, vždy mne bavilo
malování a rodiče nás vedli k umění. Doma jsme měli spoustu literatury,
takže jsem si často listovala zajímavými knížkami a teď si vzpomínám, že jsem
vlastně hodně věcí, s nimiž jsem se v dospělosti potkala, znala díky
knihám už z dětství.
Váš manžel Jiří Menzel, je známý režisér
a umělec, i on vás bezesporu hodně ovlivnil a ovlivňuje…
Když
jsem ve svých 22 letech potkala mého muže, tak mne samozřejmě inspiroval
k umění, vysvětloval mi, učil mne, určitě je to jeho zásluha, že se dnes
zabývám tím, čím se zabývám.
Co nejdůležitějšího vás manžel naučil,
jakou radu vám dal do života?
Těžko
bych asi hledala pouze jednu radu. Díky Jiřímu jsem našla cestu k divadlu.
Ale co považuji za důležité, je vztah k lidem jako takový. Pozitivní vztah
k jednání s lidmi jsem si přinesla už z domova a Jiřím se jen dále
prohluboval. I když jsme hodně jiné povahy, mít rád lidi je velmi podstatné pro
práci. Svoji práci vždy dělám s ohledem a láskou pro lidi, nikoliv pro
peníze. Ty jsou vždy až v druhém sledu.
Kdysi jste prohlásila, že máte ráda
chaos, platí to stále?
Já
bych neřekla, že ho mám ráda. To je o povaze a já si myslím, že jsem pořádná,
mám ráda kolem sebe čisto a přehledno. Ale tím, že toho mám skutečně hodně,
jsem zvyklá dělat více věcí najednou, tak v tom pravém slova smyslu jsem
chaotik. Chaos je u mě asi daný povahou.
Předpokládám, že v dnešní době není
vůbec jednoduché získávat peníze na různé projekty, investoři si více vybírají,
zvažují, cítíte to také?
Co se
týká kultury, dlouho jsem opravdu nevěřila takové té „krizi“, ale musím
přiznat, že v tomto roce, ale i v roce minulém, to pociťuji opravdu hodně.
Každá společnost si dnes dobře rozmýšlí, do čeho bude investovat. A jako první
se škrtá v reklamě a marketingu, protože to nejméně bolí. Z hlediska
dlouhodobého to dobře není, ale z krátkodobého to jistý efekt asi má. Je
to lepší, než sáhnout lidem na peníze. A samozřejmě pokud nyní sháním peníze na
kulturní projekty, tak za to nabízím i reklamu. Ale přiznávám, že situace je
dnes složitá a musím vyvinout úsilí desetkrát větší než před lety, aby se vůbec
podařilo něco zafinancovat.
Pomáhá vám k tomu jméno vašeho
manžela Jiřího Menzela?
Jak
kdy a jak kde. Ale u nás překvapivě často i nepomáhá. Někteří jedinci si totiž scestně
myslí, že slavné jméno rovná se bohatství. To je takový ten omezený a většinou
závistivý pohled na věc. Říkají si, ta má jistě peněz dost, tak ať si projekt
zaplatí sama. S tím jsem se už konkrétně setkala. Naštěstí zdravý rozum
stále ještě převažuje.
Jaké vlastnosti musí mít člověk, který,
když to řeknu napřímo, „shání peníze“?
Musíte
být vždy o krok napřed. A o společnosti, kde žádáte o finance, si zjistit
detailní informace a nejenom to, co ta společnost dělá, čím se zabývá, ale i
koho podporuje. Je to opravdu o pečlivé novinářské přípravě. Je dobře znát
marketingové cíle společnosti a teprve potom jí můžete nabídnout mnohem více.
Musíte jí ušít projekt na míru, který jí sedne, musíte splňovat mnoho, mnoho
kritérií, aby se společnost rozhodla s vámi do toho jít. A k těm
vlastnostem – asi těžko by tuto práci mohl dělat introvert a člověk, který má
problém v komunikaci s lidmi. A je pravda, že z 80 procent je to
o dobré, precizní přípravě, mapování trhu, ne každý projekt můžete nabídnout
komukoliv.
Často vystavujete na různých netypických
místech, proč jste vzala výstavy z galerií a přesunula je například na
nádraží?
Já
jsem vlastně jako první začala v České republice vystavovat ve veřejném
sektoru. V roce 2006 to byla výstava Yanna Arthuse-Bertranda. Je to
francouzský fotograf, který fotí z výšky – z helikoptéry nebo z balonu
– především přírodu a se svou výstavou putuje po světě. My ji s Jirkou
viděli v Norsku a Jirka mi tehdy řekl, že je to tak pěkné, že bych to měla
přivézt k nám. A tímhle jsem začala. Expozice „Země krásná neznámá“ byla
tři měsíce v plenéru, pod Karlovým mostem a lemovala Kampu až
k Sovovým mlýnům a za tu dobu ji vidělo až milion tři sta tisíc lidí. Což
je údaj samozřejmě přibližný, ale vypočítaný na základě reálných statistik
počtu kolemjdoucích lidí.
Takže jste chtěla tuto výstavu
zpřístupnit co nejvíce lidem?
Ano,
přesně tak. Pokud vynesete umění do ulic, tak výstavu uvidí i lidé, kteří by do
galerií vůbec nepřišli. Nenapadne je tam jít, také to stojí peníze. A tímhle
máte možnost prostřednictvím umění ovlivňovat velkou skupinu lidí. Což je
zajímavé i pro sponzory.
Jak je to v současné době
s návštěvností galerií a výstav obecně, chodí lidé?
Návštěvnost
galerií je nyní zoufalá, lidé si pořádně rozmyslí, kam vynaložené prostředky investují.
Stačí, když si spočítáte, kolik zaplatí pětičlenná rodina za návštěvu kina! To
si raději koupí něco dobrého k jídlu. Ano, čas od času se najde zajímavá
výstava, na kterou přijde dost lidí, ale jinak ta čísla nejsou optimistická.
Není to tím, že některé druhy výstav jsou
pro běžné lidi moc „umělecké“?
Člověk
musí najít zlatou střední cestu, protože jak máte něco, co chcete vystavovat
venku, nesmí to být příliš umělecké, nebo okrajové. Lidé tomu potom nerozumí,
nebaví je to, tak nepřijdou.
Jakou výstavu vy sama považujete za dobře
zorganizovanou a tematicky zajímavou, ať již u nás, nebo v zahraničí?
Tak
v zahraničí je takových výstavy mnoho. Stačí se zajet podívat do Vídně.
Ale i u nás je řada krásných a velmi povedených výstav. Napadá mě třeba Karel Malich
v Jízdárně Pražského Hradu. To byla skutečně krásná expozice!
Jaká byla vaše organizačně nejnáročnější
výstava?
Asi
bych nemluvila o výstavě, ale zmínila bych projekt Winton Train, kde jsem byla
v organizačním týmu společnosti, která ke stému výročí narození sira Nicholase
Wintona vypravila speciální historický vlak z Prahy do Londýna. Většina lidí
asi ví, že Nicholas Winton zachránil převážně židovské děti před holocaustem
tím, že je nechal odvézt vlaky z Prahy, z tehdejšího Československa,
do Británie.
…a tento muž stále žije a je mu už přes
sto let…
Letos
mu bylo 104 let! Je to úžasný člověk, stále v dobré kondici, říkám o něm,
že je to „věc Makropulos“! Ale abych se vrátila k projektu. Na počest
přeživších dětí, které se potom vrátily zpátky do republiky, jsme uspořádali
rekonstrukci jejich tehdejší cesty a vezli jsme je společně s jejich
rodinami z Prahy do Británie. Bylo to emotivní, zajímavé, bylo to organizované
především pro studenty a současné mladé lidi, aby se obnovil ten starý, válečný
příběh, který je důležitý i pro dnešní dobu. A musím říci, že to bylo
organizačně extrémně náročné.
Jak dlouho ta cesta trvala?
Čtyři
dny, včetně plavby přes Lamanšský průliv.
Nastaly i nějaké komplikace?
Neskutečně
velký problém byl tyto lidi pojistit. Dnes vám pojišťovny nechtějí pojistit
70leté lidi, natož
více leté. Samozřejmě že tam je pravděpodobnost, že se něco stane, mnohem
vyšší. Nakonec se to povedlo, ale byl to oříšek. Vezměte si, jaké to je, když
jedete ve vlaku den a je vám třicet a oni jeli čtyři dny a byli třikrát tak
staří.
To jste museli určitě mít početný tým od
lékařů až po lidi zajištující stravu?
Samozřejmě
s námi jeli lékaři, kuchaři, kadeřníci, maséři, cestující měli prostě veškerý
servis, všechno nutné k pohodlné přepravě. Včetně toho, že jsme
zastavovali, spalo se například v Norimberku, v Kolíně nad Rýnem a na
trajektu cestou do Anglie.
Kdo všechno tímto speciálním vlakem jel?
Dvaadvacet
„Wintonových dětí“ s rodinami, studenti a další lidé, kteří se na projektu
podíleli. Ten vlak byl skutečně plný.
Podle čeho si vybíráte „témata“ výstav?
Dříve
to bylo tak, že jsem jezdila po světě, dívala se, co kde je, co bych mohla do
Prahy přivézt. V současné době vzhledem k ekonomické situaci
přemýšlím naopak. Obrátila jsem systém práce a spíše se dívám po společnostech,
která co dělá a co by je mohlo zajímat. A projekty se snažím sestavovat na tělo
konkrétní firmě, konkrétním lidem.
Chodí investoři do projektů opakovaně?
Určitě
ano, síť spolupracujících firem je důležité budovat, ne vždy se všem hodí to,
co zrovna dělám, ale je potřeba se o své partnery starat. Takže jim mimo
samotný projekt, produkt, nabízím ještě reklamu, možnost se seznámit třeba na
vernisážích s někým zajímavým, s nímž by se běžně nepotkali. Musím
nabídnout mnohem více, než dostanu.
Je nějaká výstava, kterou byste ráda
uskutečnila?
Je
jich několik a já bych je nerada prozrazovala, protože bych chtěla být první,
kdo je přiveze.
Působíte velmi nezávisle a emancipovaně,
jste skutečně taková?
Nedávno
to velmi pěkně řekla moje máma: „Ona si ta Olinka vždycky dělala, co chtěla.“ A
je pravda, že jsem zvyklá už ze sportu, že nic není nemožné. Moje povaha, což
mi řekl i astrolog Antonín Baudyš starší, je více mužská než ženská. A já to
sama cítím. Ženy jsou takové, že většinu situací přijímají a berou si
z toho to, co dostanou. Ale muži jsou ti, kteří situace tvoří.
Máte téměř pětiletou dcerku Aničku, Jak
zvládáte péči o dceru a tolik práce dohromady?
Bez
mojí mámy by to nešlo. Je to můj anděl strážný, byla plně k dispozici do
doby, než Anička začala chodit do školky. Bez ní bych nemohla studovat a
pracovat. Na počátku, když se Anička narodila, jsme měli chůvu, ale nešlo to.
Pořád jsem koukala na hodinky, bylo to stresující. Takže moje máma, která je
stále vitální, se po dohodě s tátou rozhodla na čas přestěhovat za mnou do
Prahy. Rodiče žijí v rodinném domě v Písku, takže táta tam zůstal
přes týden sám a máma jezdila domů pouze na víkendy. A jsem jim oběma za tuto
pomoc vděčná. Ted už Anička chodí do školky, takže máma vypomáhá pouze
v případě nemoci, nebo když potřebuji někam odjet.
Rozpoznáte, zda Anička zdědila něco po
vás, po rodičích?
Je
pravda, že má velmi dobře vyvinutý hudební sluch, krásně tancuje a hudbu vnímá.
Máme doma pianino, už jsem zkoušela najmout učitelku, ale zatím to k tomu
úplně nebylo, takže jsme to odložili na září. V létě jsem byla s Aničkou
na dětském táboře, kde byla možnost si vydělat nějaké papírové penízky a něco
si za ně koupit. A Anička si za ně koupila flétničku a sama si na ni hraje, i
když to vlastně pořádně neumí. Myslím, že je důležité jakoukoliv činnost dítěti
neznechutit. A stejné je to i ve sportu. Anička se naučila sama plavat, ale jen
díky tomu, že se sama rozhodla, my ji k ničemu nenutíme. A také výborně
lyžuje. Měla učitele, který se jí každé dopoledne věnoval, zatím co já jsem
byla na běžkách. Aničce různé aktivity nabízíme a spíše pozorujeme, jakým
směrem se vydává a co ji baví.
Jak byste nesla, kdyby se z Aničky
stala třeba kadeřnice? Nebyla by to pro vás životní prohra?
Není
nic horšího, než projektovat své nenaplněné ambice do dítěte. A pokud by dítě
bylo šťastné jako kadeřnice, tak ať je třeba kadeřnice. Důležité je, mít rád svoji
práci. Určitě bych své dítě podporovala, kdybych viděla, že to, co dělá, ji
baví a je v tom dobrá. Ale také bych se snažila jí nenásilně nabídnout i
jiné alternativy, pokud bych cítila, že má na víc.
Před lety, po porodu Aničky, jste byla
pod obrovským mediálním tlakem. Dnes, zdá se mi, se situace zklidnila. Myslíte
si, že si lidé prostě na „jinakost vašeho vztahu“ už zvykli?
Je mi
to vážně jedno. Bylo to tehdy velmi nepříjemné. Pouze nejbližší okolí vědělo,
jak to je. A je opravdu hrozné, když se vám do vašeho života plete bulvár.
Bulvár je pro spoustu lidí zajímavý, atraktivní a není pro něj zajímavá pravda.
Pochopila jsem, že cokoliv vysvětlovat je nesmysl, protože si stejně napíší to,
co chtějí, co má čtenost. Jakmile se odlišujete, ať již pozitivně, nebo
negativně, tak je na vás více vidět, snáze se do vás střílí.
A jaký postup jste zvolila u Aničky, ví,
kdo je její tatínek a jak se věci mají?
Anička
odmalička ví, kdo je její táta a ten se o ni také stará a jako skvělý táta
funguje. To, že se naše cesty v určitém směru rozešly, je věc druhá.
Nadmíru důležité je však zachování dobrých a přátelských vztahů. To je totiž
to, co dítě vnímá. A myslím si, že je dobré, když před dítětem člověk nelže,
protože věřím, že se to v budoucnu vymstí a ono pak dostane ránu, kterou
nečeká. Anička to chápe dobře. Byla u nás na návštěvě holčička, která se jí zeptala:
„Aníí, ty máš dva tatínky?“ A ona na to: „Ne, proč?“ A tím to skončilo. Takže
evidentně bylo vidět, o čem se doma rodiče baví. Nejdůležitější je, aby byla v pohodě.
Vše ostatní je podružné.
Děkuji za rozhovor!
Text:
Dita Brančíková
Foto:
Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com
Styling:
Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz
Make
up a vlasy: BOMTON STUDIO JALTA
Vytvořeno
ve spolupráci s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz
Spolupráce na produkci: Michaela Rálišová
Korektura
textu: Vladana Hallová
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
