V 60. letech minulého století externí spolupracovník severočeského studia Českého rozhlasu v Ústí nad Labem (týdeník Klub 1967–71), v roce 1968 srpnový hlasatel této stanice. Jedna ze zakladatelských osobností hnutí malých divadel 60. let, konferenciér hudebního festivalu Porta (1968–1992) a folkových pořadů, autor a interpret poetických montáží a klubových představení. Od roku 1976 do počátku 90. let v Praze (Klub Rubín na Malostranském náměstí) a Brně (Studio Horizont na Lesné) uváděl cyklus klubových pořadů poezie začínajících autorů „Zelené peří“. V 90. letech na ně navázal na vlnách Českého rozhlasu s pravidelným pořadem nejmladší české poezie téhož názvu. Editor a recenzent poezie (Tvar, Týdeník Rozhlas), autor předmluv a doslovů k básnickým sbírkám. V roce 2004 byl Miroslav Kovářík jmenován Čestným občanem Litvínova.
Dětství zpravidla
předurčuje celý příští život člověka. Jaké bylo to vaše?
Ještě prvorepublikové! Jako tříletý jsem prý zažil
Masarykův pohřeb. Bylo to na pankrácké pláni, tam kde je dnes stanice metra Vyšehrad,
nuselským údolím pod námi projížděl smuteční vlak s rakví do Lán.
Zanedlouho přišla mobilizace, otec narukoval a přišel se nám ukázat domů
v uniformě, z níž mně utkvěly zelené ovinovací šály na nohách… Takový
je můj nejzazší vzpomínkový horizont.
Upsat se poezii
není jen tak. Kdy se tak poprvé stalo?
Na michelském gymnáziu někdy zjara 1949! Profesor František
Hvížďala, náš latinář a třídní, nacvičoval s námi na školní akademii báseň
Josefa Hory První máj budoucnosti. Sborová recitace se sóly, jedno jsem obdržel
i já… Nezřízeně jsem se těšil, až na mne přijde v básni řada. A jako na
zavolanou ke mně skoro současně dorazil Máchův Máj.
Mohu-li si
vypomoci obrazem, prošly vašima rukama přes dva tisíce básníků; co jméno, to
jiný osud. Kdo z nich na vás nejvíce zapůsobil?
Jistě ti, co pro mne přinesli závažná poselství, ale než je
stačili osobně předat, sami odešli… Nebylo jich tolik, ale zase ani tak málo. A
někde na začátku té řady je zcela jistě Václav Hrabě. Rozhodl jsem se, že jeho dílo,
i když všelijak rozatomizované a posbírané převážně z pouhých opisů,
resuscitujeme po básníkově tragickém odchodu v roce1965 ve dvojí podobě –
jako inscenované „divadlo poezie“, k němuž vydáme všechny texty jako program
představení.
V osmdesátých
letech minulého století se vaše vystoupení v Rubínu na Malé Straně
v Praze stala pojmem, dnes jsou již legendou…
Ono to v Rubínu začalo už roku 1975! A trvalo více než
15 let! Rok po pražském začátku přibyla brněnská setkávání ve studiu Horizont
na Lesné a do třetice všeho dobrého za pár let poté České Budějovice
v kulturním centru Čéčova… Ty večery měly své kouzlo i v tom, že nešlo
jenom o pouhá čtení mladé „nezavedené poezie“, jak se tenkrát říkalo, ale že se
autoři a naslouchající publikum stávali – v pravém slova smyslu a nejenom
na onen jeden večer – opravdovými partnery.
Dodnes vyučujete
na vysoké škole literaturu. Jaké nosné téma je vám nejbližší?
Můj seminář má název i téma Osudové básně s podtitulem
„verše, které vstoupily do života jejich tvůrců a jejichž nadčasový apel lze
vnímat i jako osobní poselství básníků komponovaná v situačně vypjatých údobích
jejich životů“. Úvodem bývá málo známá, ale pro mne krajně uhrančivá Seifertova
rozlehlá báseň Vltava, hořký text z roku 1951 vytrysklý těsně po smrti
Karla Teigeho jako nadosobní projev věrnosti jeho odkazu… Mohl být zařazen do
Seifertova díla až v osmašedesátém roce…
Mnozí si myslí a
jsou přesvědčeni, že se „psaní“ nenechá naučit, že je to výhradně záležitostí
talentu, vůle i štěstí…
…a magičnosti onoho stavu, kdy do vás báseň vstupuje… Ivan
Diviš podrobně rozebral toto stadium „inspirativnosti“: ten, kdo báseň píše, je zasažen (on říkal: zachvácen!)
náhle nabytou schopností zmnoženého vidění, jakési zhutnělé intuitivní možnosti
číst ve vlastní duši a vybírat z jejích pláství med poezie a konstruovat
tak z „pouhých slov“ novou doménu – báseň!
O poezii se říká,
že nás přesahuje, nic nevyžaduje, nic nevysvětluje, proč potom bývaly doby, kdy
mívala nesmírnou sílu?
Protože básníci byli nepřehlédnutelnými duchovními
kormidelníky, strážci a rozsévači jazyka, přirozenými autoritami a jejich verše
mluvily lidem z duše! Pravda, ne všechny verše a ne všichni básníci! To
spojuje Máchu a Nerudu s Halasem nebo Zahradníčkem, ale také – chcete-li
sáhnout třeba do normalizačních časů – Skácela s Kainarem! Ti všichni to,
řekněme střídmě, „uměli napsat“ a vyslat do světa v pravý čas!
Pesimisté
hlásají, že v současné době je próza, ale především poezie, na ústupu.
Nemýlí se?
Už přes dvě desetiletí se překotně mění mediální možnosti
šíření literatury a dalších kulturních zón: knižní podoba ustupuje
elektronické… Nezapomeňme ovšem hlavně, že toto vše musí být podmíněno poptávkou
po poezii jako živoucí disciplíně, žánru, který je schopen kdykoli a i na
miniaturním prostoru svobodně a někdy až umanutě a bez ohledu na případný dopad
na osobní dějiny tvůrce, modelovat příznačnou tvář doby i stav myšlení
v každém vlákénku lidské duše…
Nepohráváte si
někdy v duchu s myšlenkou, že byste sestavil čítanku poezie? Pokud vím,
žádná taková učebnice neexistuje.
Tady vás musím trochu poopravit a připomenout, že jsem
takové publikace nejen sestavil, ale i vydal. V časovém meziprostoru uvolněné
ediční politiky v druhé polovině 60. let se mi podařilo za přispění několika
přátel z pedagogického světa na Mostecku sestavit „Texty k rozborům
poezie“ pro severočeské nakladatelství Dialog – první díl byl výběrem
z české, druhý ze slovenské a světové poezie. Pochopitelně i se jmény
autorů do té doby embargovaných. Víc o tom bylo zveřejněno v rozhovoru se Svatavou
Antošovou v předloňském Tvaru.
S každým
novým autorem, jehož básně uvádíte, prožíváte de facto i jeho život. Lze
vypozorovat v poezii jakousi ponornou řeku, do níž se všechny vody
vlévají?
Řečeno s mírou pravděpodobnosti hraničící téměř
s určitostí: u básníkova zrodu, onoho stavu, kdy je člověk poezií nějak
zasažen, je zhusta přítomen i nutkavý pocit vyrovnání s poetikami
takzvaných iniciačních textů – hojně to funguje při setkání s prokletými
autory francouzskými či s anarchizující plejádou od Villona přes Gellnera až
k Václavu Hraběti –, nicméně dá se takto křtít z pramenů holanovského ale
i nezvalovského zřídla, stále funguje v této startovací roli ze světové
poezie beatnická vlna, či surrealistické sondy k automatické projekci
podvědomí… Podobnou osobnostně křtěnou iniciační sugescí vládne poetika
Skácelova nebo Žáčkova…
Podle statistik vyjde
v Čechách a na Moravě každoročně přibližně 500 básnických sbírek. Kolik z nich
z této, připusťme, knižní nadprodukce, vyčnívá?
Střízlivě vzato – slabá desetina! Vše je přímo úměrné tomu,
co jsem už naznačil: bez lektorské a redakční práce, jakož i nezbytně uplatněné
ediční kultuře při hledání výtvarně estetického ekvivalentu básnického textu (začíná
to obálkou, kvalitou papíru, výběrem typu písma, případným výtvarným
doprovodem, který by poezii čímsi dotvrzoval, byť metaforicky a případně i
polemicky…), bez profesionálního pojednání takovýchto parciálních vlastností,
nelze sbírku vypustit do světa. Mám na mysli sbírku poezie nesporné, nikoli
grafomanské… V době, kdy si za příslušný obnos můžete vydat
v podstatě cokoli a některá „nakladatelství“ právě s přílivem takovýchto
zakázek kalkulují, není ta desetina z půl tisícovky roční produkce nikterak
nadnesená…
Kdyby to bylo
možné, do jakého období svého života byste se rád vrátil?
Všechny měly a dosud mají své kouzlo – a teprve dodatečně
jim člověk udělí nějaký zásadnější význam: do pětapadesáti let věku bylo mně
pobývati v totalitní kulturní menažérii se všemi jejími příznaky a projevy.
Pravda, „zlatá šedesátá“ se jim trochu vysmekla, ale pak přišla znovu a pro mne
až nesnesitelně dlouho a nekonečně prodlužovaná repetice. Dostat se za
hranice této reality bylo nad možnosti, spoustu sil jsme vyplýtvali jen proto,
abychom se aspoň na pár dní nadýchali jiné atmosféry… A přece jsem v té
době žil naplno, objížděl štace, interpretoval poezii, kterou mám ve svém
životním repertoáru dosud, pravda bez Zahradníčka a Diviše, ale toto „nadržené“
čekání často klestilo cestu k jiným básníkům… A každý rok, po celá čtyři
desetiletí, sedával jsem v porotě Wolkerova Prostějova, soutěže
v přednesu poezie, kde se stále objevovala jména režimními ideology
zatracovaná, včetně Hraběte! Takže: nepreferuji údobí žádné, možná jen
s větší nostalgickou láskou vybavuje se mi mé litvínovské Docela malé
divadlo z let jeho existence (1962–69), z jehož dramaturgických
pramenů stále upíjím, malý zázrak, který mne potkal a vstoupil do jinak nelehkých
peripetií mé osobní historie, ale pomohl mně ustát i ony …
V těchto
dnech vychází almanach 54 českých básníků Ptáci z podzemí. Zaujala vás
tato antologie?
Jde o kolekci jmen ne tak často se objevujících na
stránkách literárních časopisů a revuí, spíš adeptů vlastního publikačního
podnikání, ale proč ne…Neměl jsem čas ještě almanachem prolistovat tak, abych o
něm vydal kritické svědectví. Ale některá jména v něm jsou garanty
umělecké kvality, řečeno obecně. Titul Ptáci z podzemí zní zajímavě – jsem
zvědav, jak pod touto metaforickou klenbou bude jejich zpěv slyšet a
s jakou ozvěnou se setká…
Je něco, co by vám
poezie nedokázala poskytnout?
Ano. Duchovně jsem spřízněn s mnoha jejími stvořiteli,
blízkost fyzickou, ač bych o ni často mocně usiloval, mně však zhusta odpírají;
pravda, někteří už ani jinak nemohou, jsouce na druhém břehu Léthé, k němuž
nicméně míříme všichni, takže nějaká naděje k absolutnímu sblížení je tu
pořád…
Je česká poezie
v nějaké rovině srovnatelné se světovou?
Jako poměrně nepočetný národ jsme dlouhá staletí přežívali
také díky poezii a hodnotám kulturní povahy, o tom není pochyb. Krásně to
charakterizoval básník Josef Palivec ve své sumarizujcí eseji „Poezie stále
budoucí“. Ta budoucnost je tam správně: bez poezie by žádné nebylo… A je krásné
a vlastně i důkazně doložitelné, že to byli právě básníci, jejichž životní
osudy se proťaly s tou kterou etapou vývoje národního… Dosaďme si sem Máchu,
Nerudu, Dyka, Bezruče nebo Wolkera. Nebo si vyvolejme poezii
z rozběsněných let válečných 1914– 18, vynoří se tu vedle Otokara Theera i
Eliška Krásnohorská, Viktor Dyk s posvátně famózním textem Země mluví,
Karel Toman i S. K. Neumann s básněmi z italských bojišť. A dnes už málem
zapomenutý Rudolf Medek: českoslovenští legionáři nosili jeho básně v brožuře
nazvané Lví srdce (do ní vložil i slavný text Zborov) natištěné na novinovém
papíře v horní kapse stejnokroje, dokonce podle rozměru té kapsy byly
stanoveny její ediční parametry v tiskárně. Náklad 50 000 kusů (!!!)
spolehlivě a brzy našel své čtenáře, počet legionářů byl téměř totožný. Je
několik dochovaných exemplářů s průstřely té knížky a krví smáčenými
okraji stránek… Není mnoho národů s tak barvitými kulisami dějin, do nichž
vstoupili básníci jako jejich čelní aktéři!
Mohlo by se jednoho
krásného dne Česko nazývat Zemí Janů? Vždyť zde hluboce zapustily myšlenky Jana
Křtitele, Jana Husa, Jana Žižky z Trocnova, Jana Palacha, Jana Zahradníčka…
…nebo také Karlů, nemyslíte…? Karel Čtvrtý, Karel Hynek
Mácha a hned dva Karlové po něm, Havlíček a Erben, Karel Kryl… není to stejně
mocná plejáda? U těch Janů bych trochu zaváhal nad trocnovským hejtmanem. Sedl
by mi k nim raději Jan Ámos. Spojme to raději: země Janů a Karlů… Že
bychom k nim našli ještě pár duchovně inspirativních Václavů…?
Už jsem se vás
kdysi dávno ptal, s kým byste s neskrývanou radostí proseděl a
propovídal celou noc. S kým by to bylo právě dnes?
Tvrdošíjně jsem vám už několikrát odpověděl, že
s Waltem Whitmanem, americkým romantikem, a nic na tom neměním.
Vraťme se ještě
jednou k poezii samotné. Neskrývá v sobě nebezpečí, že učí čtenáře,
či ve vašem případě posluchače, přemýšlet a tím odkrývá i nové úhly pohledu?
Nevím, co vás vede k tvrzení, že nové úhly pohledu
bývají nebezpečné! Právě naopak: dar nového, lépe řečeno JINÉHO vidění světa,
které básnící zhusta nabízejí, to bývá přečasto cosi jako podání živé vody
umdlévajícím nebo tápajícím a obrovská duchovní záštita, k níž se kdykoli
můžete odvolat a do níž se můžete uchýlit. Pro mne takto fungují po celá desetiletí
Walt Whitman, Lorca, někteří beatnici – z českých pak od prvního setkání
s jeho Elegiemi (bylo mi šestnáct tenkrát!) – Jiří Orten…
Publius Ovidius
Naso napsal své nejkrásnější básně ve vyhnanství. Je pravdou, že čím jsou těžší
podmínky k tvorbě, tím kyne větší naděje na dobrý výsledek?
Jan Zahradníček zapisoval téměř celé desetiletí básně
v komunistickém kriminálu na cáry toaletních papírů. Pořád, a stále
úporněji, pociťuji újmu, že jsme jeho sbírce Dům Strach – básním vytěženým
v celách na Pankráci, Mírově a Leopoldově – nevymezili jedno
z nejčestnějších míst v české poezii. Už dávno měly ty texty být
v čítankách!!! Já je vnímám jako přijímání při mši svaté – a pokud je interpretuji,
svádí mne k pokleku…
Chtěl byste
jednou sezvat všechny své básníky, jimž jste pomáhal v jejich
prvopočátcích na svět? Vím, že by se k vám hrdě hlásili.
Poměrně nedávno, v únoru 2011, jsem tuhle výzvu
dokonce i detailně promýšlel!!! Když neočekávaně skončilo rozhlasové Zelené
peří, týdeník mladé poezie, po téměř 19 letech existence, zčistajasna a bez
udání důvodů a také bez jediného slova uznání a byť jen formálního rozloučení od
tehdejšího vedení stanice, cítil jsem to jako osobní příkoří. Napadlo mne
tenkrát, pokusit se svolat autory,
kolik jsme jich kdy uvedli a jejichž mailové adresy jsem měl v archívu,
abychom si dali veřejné sbohem třeba právě v hale rádia nebo někde poblíž.
Pak jsem usoudil, že by to bylo chápáno víc jako gesto, než jako touha navzájem
se obdarovat živým kontaktem na konci díla, takže z toho sešlo. Stalo se však
něco jiného: od té doby čas od času připutovávají ke mně knížky poezie, nebo
jen k e-mailu přikládané kolekce básní od některých mladých básníků a básnířek
z oněch sedmi set (!), jejichž verše jsme vyslali do světa prostřednictvím
rozhlasových vln… Je to štafeta na nekonečné pokračování.
Děkuji za
rozhovor.
Text: Vladimír Stibor
Foto: archiv
Korektura textu: Vladana Hallová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best of www.ibestof.cz