Když je vám dáno, na pomyslný Olymp jednou
dojdete, stejně jako Štěpánka Hilgertová, odhodlaná postavit se čelem ke svým
životním příležitostem. Dvakrát proměnila svou účast na olympijských hrách ve
zlatou medaili. Atlanta i Sydney jí padaly k nohám. Na poslední olympiádě v Londýně
se i po letech dokázala probojovat do elitní pětky. Vodní slalom je její
celoživotní vášní a i přes obrovskou dřinu a odříkání ji kouzlo tohoto sportu
stále žene dopředu. „Není monotónní, pohyby se nikdy neopakují. Vždy je to
zajímavé, jiné prostředí, jiná voda,“ říká. Skromná Štěpánka Hilgertová má ale
sama velké kouzlo a její veleúspěšná sportovní kariéra se stala motivací pro
mnohé z nás.
Bylo těžké najít čas pro náš rozhovor. Váš sportovní život je
stále velmi hektický. Jak se vám daří po tolik let kloubit vrcholový sport a
běžný život?
Sezóna je velice náročná a
příprava ještě náročnější. Závodní sezóna trvá od dubna do září. Cokoli, co se přímo
netýká sportu, tedy přátelé, rodina, známí či rozhovory, odkládám převážně na
podzim. To máme v podstatě pouze kondiční přípravu, nikam necestujeme. Po
Vánocích odlétáme trénovat do tepla, následuje jarní domácí příprava a potom
hned na závody. Nějak jsem si na to tempo zvykla a lidé kolem mě také.
Vodní slalom je prezentován jako malý sport. Úspěchů
v něm ale naše země, a to především díky vám, dosahuje velkých. Nezasloužil
by si větší pozornost?
Je pravda, že když dnes přijedete
na žákovský přebor, účastní se ho klidně přes sto dětí. To není málo. Ale malý
sport to je, zvláště kvůli mediálnímu prostoru, kterého se mu nedostává.
V televizi můžete sledovat světový vodní slalom vlastně jen jednou za
čtyři roky na olympijských hrách, přenáší se domácí světový pohár z Prahy.
Velikost sportu dělá do značné míry právě mediální prezentace a tu my máme dlouhodobě
spíš slabou.
Čím myslíte, že je to dáno?
Je to začarovaný kruh. Když nemáme
mediální pokrytí, neslyší na nás sponzoři, když nemáme sponzory, nemají média o
nás zájem. Chybí bohužel dobří manažeři jak na národní, tak na mezinárodní
úrovni. Existují sporty, ve kterých nemáme špičkové zastoupení, přesto i laická
veřejnost zná nejlepší závodníky ve světovém měřítku, a to nemyslím pouze
Usaina Bolta, ale například osobnosti z krasobruslení, lyžování a podobně. O
těchto světových sportovcích se mluví a píše a jsou to právě média, která
z nich dělají sportovní celebrity. Těžko ale česká veřejnost bude znát
jména mých soupeřek, například aktuální olympijské vítězky…
To je jistě škoda. Když mluvíme o vašich kolegyních, řekla
byste, že jste měla vždy srovnatelné tréninkové podmínky?
Tréninkové podmínky jsem měla vždy
velmi dobré a srovnatelné se světem. Jako děti jsme potřebovali lehčí vodu a ta
u nás byla vždy. Když jsem dospívala do dospělého závodnického věku, tak se u
nás začaly stavět umělé slalomové tratě. Například Roudnice nad Labem, Trnávka,
Veltrusy nebo České Budějovice, vše v dosahu do dvou hodin autem od Prahy.
A pak samozřejmě
pražská Trója. Tolik kvalitních tratí na tak malém území byl poměrně
velký luxus a v celosvětovém měřítku bych řekla, že mé tréninkové podmínky
byly a jsou spíše lehce nadstandardní.
Zimní příprava je ale patrně něco jiného.
Zimní přípravu na vodě jsme dlouho
neměli, to je pravda. Někteří závodníci mohli toto období trávit dlouhodobě někde
v teple a nám pak zkraje sezóny chyběla slalomová vyježděnost. V tom
jsme dříve lehce pokulhávali, ale postupně jsme vyjížděli do jižní Evropy,
zkoušeli jsme lokality v JAR, po OH 2000 přibyla možnost tréninku v
Austrálii. A nyní jsme objevili Spojené Arabské Emiráty, kde jsou dobré
podmínky a navíc s minimálním časovým rozdílem.
V současnosti se závodí především na umělých slalomových tratích. Jak velký rozdíl je mezi vodou v umělém kanálu a v přírodní řece a kde se vám lépe závodí?
Rozdíl není zásadní, těžko obecně srovnávat, protože každá trať je jiná. Jednoduše řečeno, jezdí se mi lépe tam, kde mám více natrénováno, a to je na umělých kanálech. Pochopitelně se na nich pak cítím jistější. Terén znám dokonale, vím, kde je jaká překážka i co je na dně, díky možnosti vidět koryto i bez vody. Přírodní řeka je pro nás dnes již poměrně exotickou záležitostí. Nevidíme tam na dno, kameny jsou rozeseté různě pod hladinou, což skýtá větší úskalí a nebezpečí, ale tím pádem i větší zážitek.
Umělé kanály jsou tedy bezpečnější. Je to hlavní důvod, proč jsou přírodní řeky dnes pro pořadatele méně populární?
Populární určitě stále jsou. Pokud ale stojíme o diváky, musíme jít za nimi. Jednak jich do přírody tolik nepřijde a také se jich do ní tolik nevejde. Takže vlastně logicky vzhledem k potřebě pravidelného tréninku a ke snaze přivést k našemu sportu diváky se vodní slalom přesunul na umělé kanály, které mají dnes již dlouholetou tradici. Já jsem na umělých tratích ještě nevyrostla, musela jsem si zvykat, ale dnešní děti již přírodní řeku téměř neznají. Populární ale stále řeky jsou, právě proto, že jsou nám vzácné. Nejdůležitější závody sezóny máme většinou na umělých tratích. Na každé řece se nedá trénovat dlouhodobě, a proto bývá těžké zorganizovat velký mezinárodní závod, protože podle pravidel pořadatel musí zajistit závodníkům několik týdnů tréninku.
Na olympijských hrách v Athénách jste se setkala se
slanou vodou. Měla jiné vlastnosti, než na jaké jste byla zvyklá?
Musím přiznat, že to bylo trochu
překvapení. Slaná voda sice nemá o tolik jiné vlastnosti než sladká, tedy pro
záběr pádlem nebo výtlak lodě na hladinu. Je ale nepříjemná, pálí vás do očí,
slzíte. Také rychleji rozmáčí kůži na dlaních a úchop na pádle je poté mnohem
horší. Prodělala jsem kvůli tomu při tréninku na olympiádu zánět šlach v zápěstí,
patrně jak jsem musela pádlo podvědomě více svírat. To bylo nepříjemné, protože
se olympiáda hodně blížila. Bylo to poprvé a doufám, že naposled, kdy jsem
závodila na slané vodě.
K vodnímu slalomu jste přišla vlastně náhodou díky své
mamince, mimochodem držitelce čtyř zlatých medailí na prvním lyžařském
mistrovství světa tělesně a zrakově postižených sportovců v Grand Bornand. Pocházíte
tedy ze sportovní rodiny. Co vás právě na vodním slalomu upoutalo?
Přiznám se, že první tréninky mě
vůbec nezaujaly. Nechtělo se mi mezi cizí děti, vždy jsem byla spíše plašší
povahy. Můj první kontakt s kajakem byl v bazénu, a to hned při nácviku
eskymáckého obratu (pozn.redakce: . To byl docela nepříjemný začátek. Člověk by si
myslel, že ho napoprvé posadí do lodě na klidné vodě a řeknou, ať si zkouší
pádlovat. Velkou zásluhu na tom, že jsem u tohoto sportu zůstala, měla moje
tehdejší trenérka Renáta Knýová, která mě neustále chválila.
Tak to muselo být asi velmi příjemné.
Evidentně to byl dobrý přístup ze strany vaší trenérky.
Ano, bylo to
velmi povzbuzující. (smích) I když
jsem neměla ještě žádné pořádné výsledky, opakovala, jak jsem šikovná a jaké
velké pokroky dělám. To mě drželo. Ale jestli je to dobrý přístup? Na mě to
fungovalo, ale jistě jsou děti, které mají sebevědomí na rozdávání a neustálé chválení
by se u nich možná minulo účinkem. To je spíše otázka pro psychologa.
Dočetla jsem se, že jste se musela naučit vyrovnat s prohrou. Jaký
výsledek či umístění pro vás prohru představuje?
V dnešní době, kdy už se pravděpodobně
nepohybuji na úplném vrcholu, je pro mě finálové umístění úspěch a medaile
třešinkou na dortu. Bylo krátké období v mé kariéře, kdy jsem byla na
takové úrovni, že jsem věděla, že když zajedu svoji jízdu čistě, téměř jistě
získám zlato. Jinak ale v našem sportu platí asi více než v jiných pro
většinu favoritů – mohou vyhrát, ale ne stále vyhrávat.
Ve vodním slalomu je ale mnoho proměnných. Závod se pro vás
může zvrtnout v jediné chybě, vteřině. Navíc se musíte spolehnout na další
faktor, tedy rozhodčí a jejich bystré oko. To není asi úplně jednoduché.
To je pravda. Průjezdy jsou často
na milimetry od branky, fouká vítr, cáká voda a rozhodčí sedí u branky celý den,
což je vyčerpávající. Může tedy udělat chybu. V poslední době se to řeší
kamerami rozestavěnými po trati, ale někdy ani kamera nemůže sporný moment
zachytit ze správného úhlu.
Stalo se někdy, že vás nepozornost rozhodčího stála medaili?
Sporných rozhodnutí jsem zažila
víc, ale vzpomínám, jak mi jednou na světovém poháru byl připsán šťouch jednoznačně
nespravedlivě a o vítězství jsem přišla. Chyby rozhodčích jsou ale časté. Je
takové pravidlo, že když si rozhodčí není jistý, měl by rozhodnout ve prospěch
závodníka, což ovšem bohužel vždy nečiní.
Jak se taková situace řeší? Předpokládám, že se podá
protest?
Jistě, někdy ho z principu
podáme. Ale musí se za něj skládat obvykle poměrně vysoká částka, a protože
nejezdíme pro žádné prize money, moc takové spory neřešíme a soudně už vůbec
ne. Nás náš sport převážně jen peníze stojí a závodíme v podstatě pouze pro
poháry, čest a slávu. (smích)
Mrzí vás někdy, že jste si nevybrala jiný sport, například takový,
kterým se člověk může finančně zabezpečit?
Nikdy mě to nezamrzelo. Nedovedu
si totiž představit, že bych dělala jiný sport, i když si nemyslím, že bych
byla pohybově nešikovná. Zkusila jsem gymnastiku, lyžování i míčové sporty, ale
nijak jsem ani v jednom nevynikala. Myslím, že jsem se se svým sportem
našla výborně, hodí se pro mě a já pro něj. (smích)
Vodnímu slalomu se věnujete již spoustu let. Co vás stále
žene dopředu?
Vodní slalom má pro mě obrovské
kouzlo. Není to slavný ani velký sport. Je ale nesmírně pestrý, každý trénink a
závod je jiný, na jiné vodě v jiných brankových kombinacích. A stále se
vyvíjí. Pohyby se neopakují, není to nikdy monotónní. Samozřejmě například
zimní kondiční příprava je náročná, mnohdy mě nebaví a bolí. Nerada například
běhám. Ale když člověk zatne zuby, dobrá kondiční příprava se potom na vodě
zúročí.
Musíte dnes více času věnovat regeneraci?
Samozřejmě. Ani mně se čas
nevyhýbá. Dříve jsem vůbec neřešila rozcvičování nebo vypádlování se po
tréninku, kompenzační cvičení. Dnes je to jiné.
Jste drobné postavy. Předpokládám, že to je ve vodním
slalomu výhodou, být lehký v lodi.
Ano, do jisté míry. Kdybych ale byla
o deset centimetrů vyšší, měla bych výhodu, protože bych měla delší ruce, a tím
pádem i delší záběr, dosáhla bych například lépe ven z válce. Pár
centimetrů mi zkrátka vždy chybí. Dnešní top závodnice jsou obvykle vyšší než
já.
Jak moc se změnil vodní slalom od dob vašich začátků ve
vybavení, pravidlech či přístupu sportovců?
Vyvíjel se samozřejmě materiál
lodí, ale také pravidla. Revolucí bylo například zkrácení lodí, tak jako
v lyžování tehdy carvingové lyže. Toto nové pravidlo přišlo v roce
2005, po olympiádě v Athénách. Také jsou dnes lodě lehčí.
Ocenila jste zkrácení lodě, nebo jste s tím bojovala?
Kratší lodě jsou příjemné, lépe se
s nimi manévruje, umožňují stavění těžších tratí. Co se ale stalo, bylo,
že mi rychle narostla početnější konkurence. Na původním čtyřmetrovém kajaku
jsem byla jedna z mála, které zvládly projet čistě a rychle i obtížné
kombinace. Postupně nás tam ale s kratšími kajaky bylo třeba dvacet.
Myslím, že celkově zkrácení lodí byl určitě dobrý krok a velký přínos vodnímu
slalomu.
Měníte často své vybavení, nebo jste věrná jednomu výrobci?
Většinou jsem po určité období věrná
jednomu výrobci, který vyvíjí každý rok či dva nový typ, obvykle mírným
vylepšováním toho předchozího. Rozdíly jsou tedy jen malé.
Zapojujete se do výrobního procesu či designu lodě?
Většinou do toho moc nemluvím, jen
si loď nechávám upravovat na svoji váhu. Trošku s designem experimentuji,
ale opravdu jen málo. Zůstávám věrná bílému základu a přidávám občas nějaké nálepky
nebo případně nějaký ornament.
Vaše vybavení s vámi neustále cestuje po světě. Jak se
vám daří jej chránit před poškozením?
Naštěstí moc necestujeme letadlem,
většina závodů se koná v rámci Evropy, a tak pokud je to jen trochu možné,
jedeme auty. Stává se často, že se loď při přepravě poškodí, ale většinou je to
možné na místě opravit. Vloni mi ale čtrnáct dní před odletem na OH v Londýně
loď na letišti zcela zdemolovali. To bylo velmi nepříjemné, přijít takhle
krátce před závodem o vyladěnou loď. Vše ale nakonec díky rychlé práci výrobce
dobře dopadlo.
Když se nedaří tenistům na kurtu, občas zlomí raketu. Jak
se vám daří nepodléhat emocím? Stalo se vám třeba, že byste zlomila pádlo?
Prásknu občas do tyčky a jednou
jsem doopravdy pádlo o loď zlomila. To bylo ale výjimečné. Většinou si tak
nějak nadávám sama pro sebe.
Dočetla jsem se, že jste spíše introvert. To mě u vrcholového
sportovce překvapuje.
V individuálním sportu, jako
je ten náš, to myslím tolik nevadí. Vodní slalom je založený spíše na
technickém provedení, ne tolik na výbušnosti. Jsem spíš uzavřená, to je prostě
fakt. Je ale pravda, že dnešní kratší lodě a tratě nahrávají trochu víc
výbušnějším povahám. Možná právě proto už nejsem tak dobrá. V době, kdy
jsem byla na vrcholu, byla důležitá hlavně koncentrace a čistá technická jízda
a jsem přesvědčená, že k tomu mi moje introvertní povaha pomáhala.
Převládají mezi závodnicemi dobré vztahy nebo je vodní
slalom tvrdé konkurenční prostředí?
Vztahy jsou dobré. Většinou totiž
o soupeřkách nepřemýšlíme, jedeme, jak se říká, samy na sebe. Není to tedy
přímý souboj jedné s jednou. To je velká výhoda. Mnohdy si i poradíme.
Předpokládám, že se vás každý ptá na váš nejcennější kov.
Řekla jste, že si vážíte všech. Mě by ale zajímalo, který závod jste vyloženě
protrpěla a na jakou vodu či místo se nerada vracíte? Zažila jste někdy
situaci, kdy jste se bála „o život“?
Při závodě jsem strach z vody
nikdy necítila, spíš z obtížných kombinací. Ale vzpomínám na jeden závod
SP v Tasmánii, kde jsem si při tréninku říkala, že tohle je vážně o život.
Trať jsme vůbec neznali a měli snad jen dva dny na trénink. To byla asi
nejobtížnější voda, na které jsem jela, a závod, na který jsem se opravdu moc
netěšila.
Váš muž, několikanásobný medailista z mistrovství světa ve
vodním slalomu, se stal vaším trenérem. Manželství dvou vrcholových sportovců,
navíc ve vztahu trenér – svěřenec, může být oříškem, ale i velkým přínosem a
porozuměním. Jak to vnímáte?
Fungujeme výborně. Náročné období
už máme za sebou, to bylo v době, kdy manžel ještě závodil. Oba jsme
prožívali dvojí nervy. Když závodil, byla jsem nervózní za něj a potom ještě
při vlastním závodě za sebe. Navíc se střetávaly naše nálady z úspěšného,
ale i neúspěšného závodu či tréninku. Bývali jsme oba unavení, řešili domácnost,
malého syna… Ale naučili jsme se to zvládat, i s pomocí celé širší rodiny.
Vše je o komunikaci. A ta mi v manželství naštěstí šla docela dobře.
Váš syn Luboš je také kajakář. Měla jste ho velmi brzy a
dokázala jste se skvěle vrátit do formy. Jak se vám to povedlo?
Víte, ono to bylo trochu jinak.
Syna jsem měla v osmnácti a v té době jsem ještě o žádné
profesionální kariéře nepřemýšlela, takže nemůžeme mluvit o nějakém jejím
přerušení. Sport jsem stále brala jaksi pro zábavu. Až po narození syna se moje
výkonnost velmi zvedla a já si uvědomila, že ve vodním slalomu můžu něčeho
dosáhnout.
To je asi pro ženu sportovkyni nejlepší plán, jaký vám
shůry někdo mohl dát. Měla jste dítě a nemusela jste touhu po něm řešit někde
uprostřed kariéry a tím ji ohrozit. Myslíte, že vám to ve vašem sportovním
životě pomohlo?
Určitě. Jak říkáte, naplánovat by
to takto dokonale asi nešlo. Ale máte pravdu, vlastně to bylo naprosto ideální
a jsem za to vděčná. A za celý svůj život, jak sportovní, tak i osobní. Mám to
velké štěstí, že stále mohu dělat to, co mám nejraději.
Děkuji za rozhovor.
Text: Hana Robinson
Foto: Lenka Hatašová www.lenkahatasova.com
Vytvořeno ve spolupráci
s hotelem Radisson Blu Alcron www.alcron.cz
Make-up a vlasy: Pavel Filandr www.pavelfilandr.cz
Korektura textu: Alžběta Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publisher: magazín Best Of www.ibestof.cz
