Pokud
se máte setkat s tak výjimečnou hereckou osobností, dopředu tušíte, že to
bude setkání příjemné, které vás i nějakým způsobem obohatí. Setkání se
Stanislavem Zindulkou ovšem všechna takováto očekávání dalece předčilo. Jeho
nadšení pro hereckou profesi je skutečně obdivuhodné a jeho životní energii a
optimismus by mu mohla spousta lidí závidět. To vše dohromady z něj dělá
osobnost, u které je označení „Pan“ herec skutečně na místě.
Začnu
tedy od dětství, vaši rodiče se věnovali herectví…
V době
mého raného dětství, nebo ještě za první republiky, byly skoro ve všech
městečkách ochotnické soubory. V Jilemnici dokonce dva. Táta v jednom
takovém hrál a režíroval, maminka občas zpívala, takže jsem se přes ně dostal k divadlu.
Je
tedy říct, že to byli přímo oni, kdo vás k této profesi přivedl?
Nedá
se to tak přímo říci, ale asi to tomu napomohlo. Myslím, že jsem to v sobě
měl někde zakódované.
Máte
navíc specifický vztah k vůni divadla…
Vůně
divadla mě okouzlila, když jsem poprvé asi ve svých pěti letech účinkoval s jilemnickými
ochotníky. Dostal jsem se do zákulisí a ucítil jsem tu nádhernou vůni tělky.
Úplně mi učarovala a přitahovala mě jako magnet. Dá se říci, že jsem se v pěti
letech stal jakýmsi čichačem. (smích) Ale čichačem velice ušlechtilé
divadelní vůně. Vydal jsem se za ní a putuji za ní stále.
A
stále vám voní?
Vůně
se změnila, ale divadlo je stále divadlem. Divadlo prostě musí vonět. A já si
stále za tím svým snem, který jsem si uskutečnil, šlapu.
Nepřemýšlel
jste někdy, že jste měl zvolit jinou kariéru?
Ne,
opravdu nikdy.
Vystudoval
jste DAMU. V jakém smyslu vnímáte studium jako prospěšné pro hereckou
profesi?
Myslím
si, že je to rozhodně prospěšné, zejména pokud má člověk štěstí na výborné
kantory. V době mého studia učili báječní herci, například Jiří Plachý,
Karel Höger, Vlasta Fabiánová, a tak bych mohl jmenovat ještě dlouho. Navíc tam
byli perfektní kantoři odborných předmětů, jako byla jevištní řeč, šerm,
hlasová či pohybová výchova. Pokud má člověk výborné pedagogy, tak se divadlo
naučí naplno milovat a naplno a ze všech sil mu sloužit. A tohle štěstí já jsem
měl.
Myslíte
si, že se od dob, kdy jste začínal, herecké povolání nějak změnilo?
Když
jsem začínal, tak vlastně existovalo jen divadlo, a tak trochu film a rozhlas a
z plenek se teprve batolila televize. Zcela nový fenomén, který časem
pozměnil dynamiku herectví. Přeměna herectví se uskutečnila i novým a často až
překotným rytmem doby. Stejně tak i styl herectví a způsob mluvy – často ke
škodě. Zcela zmizela nápovědní bouda, kterou jsem já ještě ve svých začátcích
zažil. Změnil se způsob líčení, a tak dále. Ale prapodstata tohoto povolání – komediantství
v tom nejlepším slova smyslu, naléhavost citového sdělování a vytváření
charakterů – ta zůstala.
Jaké
největší překážky jste musel ve své kariéře překonávat?
Dělat
umění není jako dělat šroubky. Ne vše se podaří, i když tomu věnujete sebevětší
píli a pozornost. Takže člověk se často dostává do krizí, nebo se potká s režisérem,
se kterým si nerozumí. Je toho mnoho. Ale to je na té kumštýřské cestě zcela
obvyklé. Člověk se musí stále o něco rvát. To není pozvolná poklidná procházka,
ale velice dramatický běh, kde občas trochu zakopnete, nebo se netrefíte tam,
kam si přejete a občas nedoběhnete včas, ale stále to někam směřuje a někam se
posunuje. Navíc překážky, které se vám postaví do cesty, zaviňuje čas od času i
politická situace.
V jakém
smyslu je to podle vás právě politická situace?
Jakýkoli
režim, byť i jen s něžným totalitním nádechem, se vždycky kumštu trochu
bojí. Člověk byl často postavený před určité dilema, ve kterém musel udělat
něco, co mu bylo proti srsti. Ale to vždycky nejde, protože když je člověk v totalitním
režimu velice poslušný, tak se mu to v kumštu vymstí. Kumšt vás zradí,
protože vy jste zradili kumšt.
Jak
jste se vyrovnával s dobou, kdy jste nemohl veřejně vystupovat?
To
postižení nebylo tak stoprocentní, protože jsem zůstal v divadle. Sice
jsem byl omezen pracovně i jinak, museli jsme si utáhnout opasky, ale bylo to
lepší, než si pokaňkat duši. Ale byl jsem normálně obsazován a tím pádem jsem
měl to hlavní – nemusel jsem opustit profesi. A dělal jsem si vlastní pořady,
se kterými jsem jezdil po republice. Takže v podstatě jsem nestrádal a
neztratil jsem vlastní spokojenost. Nikdy.
Přejděme
k veselejším věcem. Na kterého režiséra ze své kariéry nejvíce vzpomínáte?
Já
jsem měl výjimečné štěstí na výborné divadelní i filmové režiséry. Jedním z nich
byl třeba Karel Kachyňa – režisér seriálu Vlak dětství a naděje. On byl
vyložená filmová i režisérská špička a od něho jsem se toho moc naučil.
Zjednodušeně se dá říct, že mě naučil základní filmovou abecedu. Ale těch
režisérů, které bych mohl jmenovat, byla spousta. Vladimír Michálek, Ladislav
Smoček, Gregory Abels, Pavel Rímský, Milan Pásek, Petr Vajgl, Jiří Krejčík,
Otakar Vávra, Karel Smyczek a v posledním filmu režisérka Agnieszka
Holland. U herectví strašně moc záleží na štěstí a součást toho štěstí je, že
se potkáte s báječnými partnery a hlavně s báječnými režiséry. Na tom
člověk může růst. A tohle štěstí mě potkalo.
Zmínil
jste Vlak dětství a naděje, jakým způsobem vás tento seriál ovlivnil?
To
byl vlastně takový můj první veliký televizní úkol, dá se říci filmový. Před
tím jsem samozřejmě točil filmy, ale nikdy jsem nedostal takovou obrovskou
hereckou plástev, jako byla role v tomto seriálu. Pro mě to tedy mělo
jakýsi zásadní umělecký a životní význam. Myslím, že mě to vyneslo o jakýsi
stupínek výš a taky jsem se díky tomuto seriálu dostal více do povědomí diváků.
Ale hlavně jsem se opravdu moc naučil. A to nejen od Karla Kachyni, ale i od
hereckých kolegů. Byli to herci, které jsem do té doby vídal jen na divadle či
ve filmu a teď jsem stál vedle nich.
Další
významnou rolí byla ta ve snímku Babí léto, za kterou jste získal Českého lva.
Tušil jste dopředu, že by tento snímek mohl být tak úspěšný?
Člověk
má někdy takzvaně „správný čuch“ a já si myslím, že u tohoto filmu byly všechny
podmínky pro to, aby dopadl dobře. Zaprvé vynikající scénář Jiřího Hubače, ve
kterém byly role psané přímo na tělo – pro mne, Stellu Zázvorkou a Vlastíka
Brodského. No a samozřejmě i to obsazení samotné bylo výjimečné. Setkal jsem se
se skutečnými bardy divadla a filmu. A v neposlední ředě za tím stojí také
znamenitý režisér.
Jak
jste si to natáčení užívali?
Jako
lahůdku, protože tam ještě navíc došlo k tomu, že jsme se vůbec poprvé
sešli v práci s dlouholetým kamarádem Vlastíkem Brodským. Poprvé jsme
tak mohli zúročit náš krásný vřelý vztah. Řekl bych, že to přátelství je z
filmu přímo cítit.
Při
natáčení filmu Odcházení jste se zase setkal s Václavem Havlem. Jak na vás
zapůsobilo toto setkání?
To
je taková řada velkých pozitiv, která jsem si snad ani nezasloužil. Zrovna
nedávno jsem přemýšlel o tom, jaké jsem měl štěstí, že jsem pracoval na
takových báječných projektech. No a takovou perličkou bylo to, že si mě pan
Václav Havel obsadil do svého filmu. To pro mě mělo mimořádný význam. Zaprvé
proto, že je to trochu jiná poetika scénáře, a tudíž tomu bylo svým způsobem
podřízeno herectví. Každý neznámý úkol je pro kumštýře hozená rukavice, kterou
ale musí umět nějak zvednout. Druhá věc byla osobnost Václava Havla. Vždy jsem
ho pokládal za zcela mimořádnou osobnost a to jak v kulturním, tak
politickém světě a hlavně ve světě čistého étosu. Během natáčení pak vzniklo
jakési přátelství a já jsem si mohl naplno ověřit, že moje představy a mé
vysoké mínění o něm nebyly falešné.
Podle
čeho si vybíráte role?
Základem
je dramatický text. Nerad bych hrál v něčem, co nikam nemíří. Vždy to musí
být nějakým způsobem zajímavé. Například nyní v Řeznické chystáme hru,
která se zabývá židovskou otázkou, otázkou viny a odpuštění. Je to trochu
depresivní, ale člověk si musí uvědomit, že každý den nesvítí slunce, a že na
to dokonce ani nemáme nárok. Ale na druhou stranu nesmí zapomenout, že slunce
svítí, i když je zamračeno.
Vidět
jsme vás mohli i v „nekonečném“ seriálu Ulice. Co vás přimělo k tomu vzít
roli v tomto seriálu?
To
bylo období, kdy jsem zrovna neměl žádné velké filmové nabídky a měl jsem
poměrně volno. To byl jeden důvod. Za druhé se mi v té době zdálo, že nepatří
mezi ty úplně nejhorší seriály. A za třetí si myslím, že člověk by měl zkusit
všechno. Navíc jsem byl zvědavý, jak to v takovéto televizní inscenaci
funguje – je to jiný postup, jiná práce. Byl to skvělý trénink paměti. Chtěl
jsem to zažít a i vyzkoušet, jestli to zvládnu. A nelitoval jsem. Nicméně rok a
půl v tomto seriálu mi stačil a poprosil jsem, aby mě nechali umřít.
Zmínil
jste texty, jakým způsobem se role učíte?
Na
to se velmi těžko odpovídá. Ovšem, že mám určité své metody. Zaprvé mám zatím
vycvičenou paměť. Ta se totiž, stejně jako třeba atletika, musí trénovat. Navíc
bych řekl, že mám zatím schopnost maximálního soustředění – v herecké
branži se tomu říká okruh veřejné samoty. Často s sebou vozím různé texty,
které si čtu ve všech volných chvílích. Nevadí mi, že v restauraci nebo v tramvaji
je hluk. Samozřejmě, že to také vyžaduje určitý režim a životosprávu. Cvik,
cvik, cvik a vůli, vůli, vůli.
Existuje
v herectví něco, čeho jste se obával či stále obáváte?
V herectví
je velice důležitá jistá rovnováha mezi sebevědomím a skromností. Nezapírám, že
jsem se velmi často obával výsledku, že jsem měl v tvůrčím procesu určité
propady, kdy jsem začal třeba pochybovat, že to dotáhnu tam, kam bych chtěl.
Ale zároveň jsem nesměl ztratit důvěru sám v sebe, že to zvládnu. Ale nikdy
jsem si nemyslel, že to jde samo a ono to taky samo nejde. A v momentě,
kdy si člověk začne myslet, že už všechno umí, tak začne prohrávat. Člověk
nesmí ztratit sebedůvěru. A když se něco nedaří, hlavně nepropadnout do
deprese, ale zatnout zuby a dřít.
Vnímáte
tedy sám sebe jako úspěšného?
Myslím,
že párkrát jsem odvedl kvalitní uměleckou práci. Já se tedy málokdy sám sobě
líbím a ani se na sebe s nijak velkým nadšením nedívám, ale přitom vím, že
se některé věci povedly a že tak vznikla určitá hodnota. A to je zmapované i
kritikou i obecenstvem. Myslím, že se za ledacos nemusím stydět.
Musel
jste dělat během své kariéry nějaká zásadní rozhodnutí?
Po
čtyřech letech svého prvního angažmá v Hradci jsem dostal nabídku do pražského
divadla Rokoko. To bylo záviděníhodné, že oblastní herec dostane tak brzy
možnost jít do Prahy. A já jsem to nepřijal. To by dnešní mladý herec vůbec
nepochopil. Ale pro mě to bylo rozhodnutí, kterého jsem nelitoval. Já jsem to
nepřijal z jednoho důvodu, necítil jsem se ještě dost zralý. Říkal jsem
si, že ještě málo umím a že na to prostě ještě nemám. Tehdy jsem to nevzal a
nelituji. Nasbíral jsem zkušenosti, které by mi nikdo jiný nedal.
Myslíte,
že jde herectví dělat pro peníze?
No
tak spousta herců to tak má. Jdou ze seriálu do seriálu, jsou všude stejní a
dělají to pro peníze. Ale za tři roky o nich nebude nikdo vědět, když do
dalšího seriálu nepůjdou, a také se toho moc nenaučí. Ale tak je to asi v každém
povolání. Třeba i v kantořině je to podobné. Kantor, který se chce pouze
uživit, je špatný kantor. Samozřejmě, že člověk chce být oceněný, a když
dostane za dobrou práci dobře zaplaceno, tak je to v pořádku, ale peníze
nesmí být tím hlavním důvodem.
S kantořinou
máte vlastní zkušenosti, vyučoval jste na konzervatoři a máte spoustu velmi
úspěšných žáků. Na koho z nich nejvíce vzpomínáte?
Já
vzpomínám nejvíc na ty, které málo vidím. Samozřejmě nemohu opomenout Libušku
Šafránkovou, Oldřicha Kaisera a Dášu Veškrnovou, ale s těmi se poměrně
často setkávám, takže na ně nemusím až tak vzpomínat. Ale vzpomínám často i na
ty, kteří třeba neuspěli, protože v divadle spousta věcí záleží na štěstí.
Na štěstí, které hraje u divadla velikou roli. Jenomže na štěstí musí být
člověk dobře připraven. Divadlo je rizikové povolání. Staří herci říkali, že
jen jednou kolem vás jede bílý kůň, a když na něj nenasednete, tak už jede
hnědý valach, a když nenasednete ani na něj, tak pak jede ten pohřební.
Jeden
z vašich synů je také hercem, stanuli už jste spolu někdy na pódiu či před
kamerou?
V jednom
filmu jsme spolu hráli otce a syna. Nyní je můj syn mým hereckým partnerem v inscenaci,
kterou zkoušíme v Řeznické, takže tam se poprvé setkáme na jevišti jako
kolegové.
A
jak se vedle svého syna cítíte? Je to jiné než s ostatními herci?
Ještě
to není zcela ideální, je to zajímavý fenomén. Je to úplně jiné a člověk se
musí zbavit věcí jako je rodičovský aspekt a vlastně i vzájemný ostych. To je
třeba zlomit, to tam nemůže zůstat a dá to trochu práci.
Působíte
jako nesmírně vitální a pozitivní člověk. Kde čerpáte energii?
Tak
zdání klame, někdy bývám pěkně unavený, ale umím odpočívat. No a ta energie,
tak člověk v tomhle věku nikdy neví, jak to s ním bude zítra, ale já
jsem měl asi štěstí genetické a to je podle mě také důležité. Navíc jsem byl
vždy cílevědomý a vůle mě hnala dopředu. A nejpodstatnější je ta přímo vášnivá
chuť dělat to, co dělám. Práce mě nabíjí, těším se na ni, a rád se v tomto
smyslu rvu a snažím se být, pokud to jde, pozitivní. Vždyť je to nádherné
povolání, které samo tu náladu probouzí.
Děkuji
za rozhovor
Text:
Petra Kuncová
Foto:
Robert Vano www.robertvano.cz
Oblečení
a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
Vytvořeno
ve spolupráci s restaurací Zlatý Had www.zlatyhad.cz
Korektura
textu: Vladana Hallová
Produkce:
Michaela Lejsková
Publisher:
magazín Best of www.ibestof.cz
