Spousta lidí si osobnost Ivana Vyskočila
spojuje spíše s vážnějšími filmovými tématy. Je to škoda, protože Ivan
Vyskočil je v komediální pozici skutečnou zárukou dobré zábavy. O tom se
ostatně přesvědčíte už při osobním setkání. Jedná se o člověka, který kolem
sebe šíří kladný náboj a i při profesním rozhovoru vás dokáže opravdu dobře
pobavit.
Pocházíte z pražského Žižkova, ovlivnila
vás nějak tato svérázná čtvrť při výběru pozdější kariéry?
Žižkov měl takový svéráz, že to
skoro určitě každého člověka formuje. Ta čtvrť měla neobyčejné kouzlo.
Nezapomeňte, že já pamatuji, když se nahoře v ulici objevil modrý vůz
s koňmi – to byl poštovní vůz, který rozvážel balíky. A na ulici Husitské,
kde dnes jezdí autobusy, byly stáje pro pivovarské koně. Mělo to zkrátka kouzlo
doznívající první republiky.
Jak vás tedy tato doba formovala?
Tehdy ještě fungovaly na Žižkově
skupiny takzvaných pásků, ale dlužno poznamenat, že tahle galerka měla jakousi
svou profesionální čest, že neexistovalo, aby někdo mlátil malého kluka, ale
taky to, že když jsme se prali nebo nadávali a šel kolem někdo dospělý, tak
jsme okamžitě přestali. Tehdy to bylo jiné. Dneska stačí slyšet děti
z mateřské školky a jste překvapení, co z nich padá. A když jim něco
řeknete, tak vás jejich rodiče budou honit po soudech. Ale tehdy bylo naprosto
normální, že holič vyběhl a seřezal nás páskem. Nikdo si nestěžoval a mám
dojem, že z nás vyrostli docela slušní lidé. Když šla maminka kolem mě,
tak mi vždycky nějakou „flákla“ a já jsem vždy věděl za co. Takže určitě mě
tato čtvrť ovlivnila, ale musím říct, že nijak umělecky zrovna nepůsobila.
Ovšem maminka pokaždé, když jsem někoho parodoval, říkala, že skončím u
komediantů, a stalo se. Maminka má zkrátka vždy pravdu.
A kdy jste tedy vy sám začal o herectví
uvažovat?
Ono se zkrátka v dětech, kterým
se říká třídní šašek, nějak urodí to, že neustále potřebují diváka. Prostě se
chtějí předvést. A když pominu nějaká ta školní představení, tak to byla 60.
léta, kdy přicházela nová filmařská vlna. Tehdy ještě neexistovala konzervatoř
a filmaři, když hledali typy, které by se jim hodily, chodili po školách. No a
já jsem jim padl do oka a začal jsem točit svůj první film Místo v houfu – to byly povídky.
Objevili tedy váš talent?
To nebyla otázka ani tak talentu
jako štěstí. A vždycky, když mluvím o hereckém štěstí, musím zmínit, jak je
důležité být ve správné chvíli na správném místě. Dám vám příklad. O
prázdninách, když byli všichni pryč, se stalo, že sem přijel jugoslávský
režisér, který potřeboval nutně točit. Šel za svým kamarádem – dramaturgem
z televize, ať mu pomůže někoho najít. V té době jsem já byl zrovna
na titulu časopisu Ahoj, protože jsem
hrál ve filmu Mladý muž a bílá velryba.
No a on přišel a říkal tomu svému kamarádovi, že prostě strašně potřebuje
mladého českého herce. On zrovna nesl časopis Ahoj v ruce, ukázal na něj a povídá: „A co tohohle?“ No a já,
ačkoli bych byl normálně na prázdninách, jsem byl náhodou v Praze. Oni
večer zavolali, jestli bych nemohl přijet, tak jsem dorazil, dohodli jsme se a
já jsem začal točit film Sarajevský
atentát. Náhoda to byla neuvěřitelná, neměl jsem žádného agenta, prostě to
byla klika. A ta se mi poslední dobou nějak vyhýbá. (smích)
V jaké fázi a z jakého důvodu jste
se tedy rozhodl pro studium na DAMU?
No, když vaše kariéra takto skoro
samovolně začne, tak si řeknete, že co jiného by vlastně měl člověk dělat. A
měl na to vliv i Láďa Potměšil, protože když jsme byli spolužáci na gymnáziu, on
hrál v Divadle E. F. Buriana. No a Láďa mě do toho divadla dovedl, protože tam sháněli herce na nějakou malou roli. A tam jsem se poprvé dostal do divadelních prostor a v předklonu jsem tam potkával různé herecké kapacity. A to mě samozřejmě také obrovsky okouzlilo.
A jaké jste měl pocity při svém prvním
divadelním představení?
To si opravdu nepamatuji. Nicméně
moje zcela první divadelní představení jsme hráli ve škole. Hrál jsem tam
s kamarádem Chaloupkou, což byl syn motocyklového závodníka. On hrál
soudce a já starostu. No, a když se ptáte na pocity, tak to bylo úžasné. Sice
jsme tam asi lítali jako pominutí, ale mysleli jsme si, že jsme mistři světa a
byli jsme z toho naprosto vzrušení. Takže tohle první představení, to bylo
báječné.
Můžete popsat, jak se vaše osobnost během
vaší kariéry na divadelních prknech proměnila?
Já jsem s divadlem spjatý od
té doby, co jsem odešel z divadelní akademie. Nastoupil jsem do Činoherního klubu a poté jsem točil
poměrně hodně filmů, většinou samé velké role. Pokaždé je to něco jiného, buď
vám ta role sedne, nebo naopak. Jako když si vzpomenu, že jsem na absolventském
představení hrál advokáta. To muselo být něco strašného, protože jsem měl hrát
starého chlapa v době, kdy jsem ještě ani pomalu nevěděl, jak starý chlap
vypadá.
Co nejraději hrajete?
Já obecně rád hraji komedie a
často mě zároveň potěší i urazí, když někdo přijde, a říká: „To my jsme
nevěděli, že to takhle umíte. Takhle jsme vás ještě neviděli.“ Ne, že bych na
to byl nějak zvlášť pyšný, ale myslím si, že to docela umím.
Které divadelní angažmá nebo role pro vás
byly nejzásadnější?
To se asi takhle nedá říct, ale
faktem je, že já prostě mám rád, když vám hlediště odpovídá, když se lidé smějí
a baví. Já mám strašně rád Louise de Funèse a jeden z jeho prvních filmů
byl Oscar. To je původně divadelní
hra, kterou jsem i já sám později hrál, a když člověk cítí ohlasy
z publika a ví, že ta komedie je pěkná, že to není žádná prvoplánová
hloupost, že to má svůj vývoj, tak to mě strašně uspokojuje. Teď jsem také
režíroval francouzskou hru, která se jmenuje Mafie a city. A nemusím o tom vykládat nic víc, než že je tam
krásný podtitul: Mám říci svému
kamarádovi, že spím a chodím s jeho dcerou, když můj kamarád je kmotr
mafie?
A jaká filmová či seriálová role pro vás měla
největší význam?
To není ani tak o rolích jako
lidech, se kterými jsem se setkal. Třeba když jsem potkal Pavla Landovského,
tak jsem na něj jen třeštil oči, co všechno je možné. Byl to živel, někoho
takového jsem v životě nepotkal. Zasvěcoval mě do všeho možného včetně
žen. A takových kolegů byla spousta. No a nejen díky nim jsem si také zahrál ve
spoustě filmů, které vyhrály spoustu cen.
Jak jste si užíval ocenění?
Poprvé jsem ty ceny viděl, když
byla výstava 60 let československého filmu. A byly to ceny z celého světa.
Paradoxně se mi ale často stává, třeba mohu uvést film Poslední propadne peklu, kde jsem měl jednu z hlavních rolí,
že na plakátu jsou uvedeni všichni, i ty nejmenší roličky, ale moje jméno tam
chybí. A to si říkám: kruci, to tam asi někdo proti mně něco má, asi jsem na
černé listině. (smích) Já se tomu
tedy směji, protože mě zaplať pánbůh ješitnost nijak zvlášť nepoznamenala, ale
někdy to člověku přijde docela líto.
Zanechávají na vás jednotlivé role nějakou
stopu?
Já si myslím, že tahle otázka by
měla být položená spíš opačně. Protože vy vždycky necháváte v každé roli
stopu ze své osobnosti. Člověk nemůže něco dělat, aniž by měl nějaké své
vlastní zážitky. Já vždycky říkám, že herci, kteří nejezdí tramvají, nemohou
hrát lidi. Protože to, jak jednotliví lidé vystupují a chovají se, to musí
člověk stále nasávat. Také musejí umět vycházet ze svých zážitků, svých lásek,
své rodiny… To prostě jinak nejde. Ale že by člověk hrál padoucha a večer šel
někoho „odkrouhnout“, to si myslím, že se neděje. (smích)
Kdybyste mohl vrátit čas, je nějaká role, do
které byste se nepouštěl?
Určitě, takové za mnou jsou také.
Ono totiž kromě jiného strašně moc záleží na atmosféře. Na tom, jak se
k vám chová okolí. Například někteří dirigenti mě zvládli vystresovat tak,
že jsem nedokázal zazpívat ani hoří, a někteří byli tak v pohodě, že mi
řekli, ať zpívám a že se mi přizpůsobí, a šlo to skvěle. Z člověka
okamžitě spadla tréma. Já jsem sice říkal, že nejsem žádný zpěvák, ale to
normální herecké zpívání zvládnu, a to některým nestačilo.
Jakým způsobem vás herectví ovlivňuje
v soukromém životě?
V soukromém životě mě to
příliš neovlivňuje. Je to úžasné v tom, že koníček je vaším povoláním.
Vždy, když se mě lidé ptají, co dělám ještě mimo herectví, tak si uvědomuji, že
v tom herectví je taková příležitost až nějakého klukovského užití si.
Lezl jsem po skalách, jezdil na koni, šermoval, mám řidičák i na autobus a toho
je spousta… Ke všemu přičichnete a dostanete se tam, kam se normální lidé
nedostanou. A to je na tom to hrozně zajímavé.
A naopak nějaká negativa?
Jsou i různé negativní věci.
Třeba když se bavíte s nějakým děvčetem a ono vám řekne, že to na ně
hrajete. (smích) To by mě
v životě nenapadlo, v tomto případě je člověk sám za sebe. No a pak
se setkáváte s tím, že vás lidé docela rádi vidí, což je hrozně příjemné,
ale dávám si třeba pozor na to, abych nepředbíhal někoho ve frontě. Zaprvé to sám
nemám rád a zadruhé, jakmile se člověk ozve, tak jen slyší: „No to si myslí, že
když je ten herec…“ Ale já jsem normální člověk. (smích) Takže to má vždycky různé polohy.
Takže se dá ale říci, že si svou popularitu
užíváte?
Víte, že docela ano? Přesto, že
v poslední době se nikde moc neobjevuji, tak tomu až nevěřím, jak mě lidé
stále poznávají. A to je příjemné, lhal bych, kdybych říkal, že ne. Ale často
se mě přátelé, kteří nejsou z oboru, ptají, jestli mi to nevadí, že na mě
každý kouká, ale to k tomu zkrátka patří.
Může to být někdy i zábavné, ne?
Měl jsem i zábavnou historku. Jel
jsem autobusem s holkou, která se mi šíleně líbila, a já jsem si říkal, že
až vystoupíme, tak ji zkrátka oslovím. V tom se na mě nalepil takový ten
člověk „jé, to jste vy, a co tak děláte…“ On do mě hučel a řval na celý
autobus, takže já jsem se u toho tak nějak kroutil, no a když ta krásná holka
vystoupila, tak jsem honem vystoupil za ní. Ještě než jsem otevřel pusu, tak se
na mě otočila a říká: „To je ale nepříjemné, když vás cizí lidé oslovují na
ulici, že jo?“ No a já jsem sklapl a ona odešla.
Kdo z vašich kolegů je vám největší
inspirací, koho nejvíce uznáváte?
No tak z kolegů bych nejvíce
uznával Ronalda Reagana. Protože ten zničil Sovětský svaz. (smích) Nicméně musím říci, že s kolegy opravdu nemám problém.
Objevujete se i na režisérské pozici. Co vás
přivedlo k této další tváři divadla?
Když jsem nastoupil do divadla Metro, často jsem pracoval
s Gustavem Skálou. No a on byl úžasný v tom, že to skvěle uměl s lidmi.
Občas, když jsem byl moc kreativní, tak mi říkal: „Ne, to nejde, celá kráva do
polévky nepatří.“ No a díky němu jsem najednou zjistil, že by mě to strašně moc
bavilo. Že to vědění, co se na tom jevišti má dít, mám.
Byla pro vás tato nová pozice těžká?
Na režisérské pozici jsem měl
nakonec větší trému než při hraní, protože jsem si říkal – jsou tu výborní
herci a teď mě mají poslouchat a je to vůbec dobře? A došla mi tam také jedna
věc, že herci jsou potvory a já k nim samozřejmě také patřím. (smích) Po představení jdou dozadu a tam
kouří cigarety a povídají si o tom, jaký ten režisér je a není, a režisér tam
za nimi nemůže a je takový osamocený.
Jak byste popsal svou osobnost režiséra?
Já jsem pro získávání autority cestou dobra,
ale myslím, že se to někdy nevyplácí.
Uplatníte v režii nějakým způsobem své
herecké schopnosti?
Samozřejmě, moje režie je herecká.
Já nejsem režisér, který by byl pro nějaké velké změny a chtěl z klasiky
dělat nějaké inovace typu „budeme hrát tradiční hry v hokejových dresech a
všechno bude jinak a za každým druhým slovem bude sprosté slovo“. Tohle já
nesnáším. Nejsem nijak prudérní, ale určité věci by zkrátka měly mít svůj účel.
A když je nějaká inovace jen režisérská schválnost, tak mě to popudí tak, že i
odejdu.
Jak si tedy vybíráte témata?
Když něco dělám, tak mě to musí
určitým způsobem oslovit a přiznávám se, že mě oslovují obzvláště konverzační
komedie. Je to stejné jako s malováním. Já rád maluji a rád se dívám na
obrázky, ale musím vidět, co na tom obrázku je, a to nehledě na to, kdyby to
byla abstrakce.
Jste také jedním ze zakladatelů herecké
asociace. Co stálo za nápadem něco takového zrealizovat?
Tak to by bylo na hodně dlouhé
povídání. Měla to být profesní organizace, něco jako lékařská komora. Ale musím
říct, že to bylo v mnoha směrech spojeno s velkým zklamáním
z politiky. Už tehdy jsem poznal, že to s námi nemyslí dobře.
Jste také spoluzakladatel Ceny Thálie…
Ano, jsem jedním ze zakladatelů Ceny Thálie a jako velký úspěch považuji
a připisuji si to, že ačkoli nám nikdo nevěřil, dnes by tam každý chtěl
předávat ceny. Jsem také strašně rád, že v té první Thálii jsme předali cenu za celoživotní dílo panu Jaroslavu
Kemrovi. On nikdy žádnou cenu nepřijal, ale od nás ano. A to považuji za svůj
životní úspěch. Ale dnes jsem rád, že si kolegové z asociace vzpomenou a
pošlou mi lístek.
Co je pro vás v životě největší
inspirací?
Neptejte se mě na to. (smích) Oni mě všichni považují za
hrozného proutníka, ale tak to není, i když ženy mám rád a samozřejmě mě také
inspirují. No a naprosto upřímně, my herci se koneckonců živíme tělem a ženy
mají na člověka takový vliv, že zřejmě asi nevypadám na svůj věk.
Děkuji za rozhovor
Text: Petra Kuncová
Foto: Robert Vano www.robertvano.cz
Oblečení a obuv: Pánské obleky BANDI www.bandi.cz
Vytvořeno ve spolupráci s restaurací
Zlatý Had www.zlatyhad.cz
Korektura textu: Alžběta
Strnadová
Produkce: Michaela Lejsková
Publischer: magazín Best of www.ibestof.cz